The week that Christ confirmed the covenant represented the period from His baptism, until Christ in the heavenly sanctuary stood up at the stoning of Stephen.
Týden, v němž Kristus potvrdil smlouvu, představoval období od jeho křtu až do chvíle, kdy se Kristus v nebeské svatyni postavil při ukamenování Štěpána.
But he, being full of the Holy Ghost, looked up stedfastly into heaven, and saw the glory of God, and Jesus standing on the right hand of God, And said, Behold, I see the heavens opened, and the Son of man standing on the right hand of God. Then they cried out with a loud voice, and stopped their ears, and ran upon him with one accord, And cast him out of the city, and stoned him: and the witnesses laid down their clothes at a young man’s feet, whose name was Saul. And they stoned Stephen, calling upon God, and saying, Lord Jesus, receive my spirit. And he kneeled down, and cried with a loud voice, Lord, lay not this sin to their charge. And when he had said this, he fell asleep. Acts 7:55–60.
On však, jsa pln Ducha Svatého, upřel zrak k nebi a spatřil slávu Boží a Ježíše, stojícího po pravici Boží. I řekl: Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka stojícího po pravici Boží. Tu zvolali mocným hlasem, zacpali si uši a jednomyslně se na něj obořili, vyvlekli jej z města a kamenovali ho; svědkové pak složili svá roucha k nohám mládence, jménem Saul. A kamenovali Štěpána, který vzýval Boha a říkal: Pane Ježíši, přijmi ducha mého. Potom poklekl a zvolal mocným hlasem: Pane, nepřičítej jim tento hřích. A když to řekl, zesnul. Skutky 7,55–60.
When Stephen was stoned and Michael stood up, the gospel went to the Gentiles, for until that time the gospel was restricted to the Jews.
Když byl Štěpán ukamenován a Michael povstal, evangelium přišlo k pohanům, neboť až do té doby bylo evangelium omezeno na Židy.
“Then, said the angel, ‘He shall confirm the covenant with many for one week [seven years].’ For seven years after the Saviour entered on His ministry, the gospel was to be preached especially to the Jews; for three and a half years by Christ Himself; and afterward by the apostles. ‘In the midst of the week He shall cause the sacrifice and the oblation to cease.’ Daniel 9:27. In the spring of A. D. 31, Christ the true sacrifice was offered on Calvary. Then the veil of the temple was rent in twain, showing that the sacredness and significance of the sacrificial service had departed. The time had come for the earthly sacrifice and oblation to cease.
„Potom anděl řekl: ,Potvrdí smlouvu s mnohými na jeden týden [sedm let].‘ Po sedm let poté, co Spasitel vstoupil do své služby, mělo být evangelium kázáno zvláště Židům; po tři a půl roku samotným Kristem a potom apoštoly. ,Uprostřed toho týdne dá zaniknout oběti i obětnímu daru.‘ Daniel 9,27. Na jaře roku 31 po Kr. byl Kristus, pravá oběť, obětován na Kalvárii. Tehdy se chrámová opona roztrhla vedví, čímž bylo ukázáno, že posvátnost i význam obětní služby pominuly. Nastal čas, aby pozemská oběť i obětní dar přestaly.“
“The one week—seven years—ended in A. D. 34. Then by the stoning of Stephen the Jews finally sealed their rejection of the gospel; the disciples who were scattered abroad by persecution ‘went everywhere preaching the word’ (Acts 8:4); and shortly after, Saul the persecutor was converted, and became Paul, the apostle to the Gentiles.” The Desire of Ages, 233.
„Ten jeden týden — sedm let — skončil roku 34 po Kr. Tehdy Židé ukamenováním Štěpána definitivně zpečetili své odmítnutí evangelia; učedníci, kteří byli pronásledováním rozptýleni, ‚chodili všude a kázali slovo‘ (Sk 8,4); a krátce nato byl obrácen Saul, pronásledovatel, a stal se Pavlem, apoštolem pohanů.“ Touha věků, 233.
In the year 34, the sacred week (twenty-five hundred and twenty days), ended and ancient Israel was divorced from God, their probation had fully closed. At that point the retribution against ancient Israel for the rejection of the covenant, and for the crucifixion of the Son of God was subject to God’s executive judgment. God in His longsuffering mercy deferred the destruction of Jerusalem until the siege and destruction in 66 AD through to 70 AD.
V roce 34 skončil posvátný týden (dva tisíce pět set dvacet dnů) a starověký Izrael byl Bohem zavržen; doba jeho milosti se zcela uzavřela. V tom okamžiku byla odplata nad starověkým Izraelem za odmítnutí smlouvy a za ukřižování Syna Božího podřízena Božímu vykonávajícímu soudu. Bůh ve svém shovívavém milosrdenství odložil zničení Jeruzaléma až do obléhání a zkázy v letech 66 po Kr. až 70 po Kr.
The verses in Daniel chapter nine, that identified the week Christ confirmed the covenant, also identifies that pagan Rome (the prince that shall come) would destroy the city and sanctuary, but God in His longsuffering mercy, allowed the children of ancient Israel time to hear the gospel and make a decision as their fathers had done during the seven year period of Christ’s and the disciples’ ministry among them.
Verše v deváté kapitole knihy Daniel, které určily týden, v němž Kristus potvrdil smlouvu, zároveň určují, že pohanský Řím („kníže, které přijde“) zničí město i svatyni; Bůh však ve svém shovívavém milosrdenství dopřál synům starověkého Izraele čas, aby slyšeli evangelium a učinili rozhodnutí, jak to učinili jejich otcové během sedmiletého období Kristovy a učedníků služby mezi nimi.
“For nearly forty years after the doom of Jerusalem had been pronounced by Christ Himself, the Lord delayed His judgments upon the city and the nation. Wonderful was the long-suffering of God toward the rejectors of His gospel and the murderers of His Son. The parable of the unfruitful tree represented God’s dealings with the Jewish nation. The command had gone forth, ‘Cut it down; why cumbereth it the ground?’ (Luke 13:7) but divine mercy had spared it yet a little longer. There were still many among the Jews who were ignorant of the character and the work of Christ. And the children had not enjoyed the opportunities or received the light which their parents had spurned. Through the preaching of the apostles and their associates, God would cause light to shine upon them; they would be permitted to see how prophecy had been fulfilled, not only in the birth and life of Christ, but in His death and resurrection. The children were not condemned for the sins of the parents; but when, with a knowledge of all the light given to their parents, the children rejected the additional light granted to themselves, they became partakers of the parents’ sins, and filled up the measure of their iniquity.
„Po téměř čtyřicet let poté, co sám Kristus vynesl rozsudek nad zkázou Jeruzaléma, Pán odkládal své soudy nad městem i národem. Podivuhodná byla Boží shovívavost vůči těm, kdo zavrhli jeho evangelium a zavraždili jeho Syna. Podobenství o neplodném stromu znázorňovalo Boží jednání s židovským národem. Rozkaz již vyšel: ‚Vytni jej; proč má ještě zabírat zemi?‘ (Lukáš 13,7), avšak božské milosrdenství jej ještě na krátký čas ušetřilo. Mezi Židy bylo dosud mnoho těch, kdo neznali povahu a dílo Kristovo. A děti neměly ty příležitosti ani nepřijaly to světlo, jímž jejich rodiče pohrdli. Skrze kázání apoštolů a jejich spolupracovníků Bůh způsobil, aby jim zazářilo světlo; bylo jim dovoleno spatřit, jak se proroctví naplnilo nejen v narození a životě Kristově, nýbrž i v jeho smrti a vzkříšení. Děti nebyly odsouzeny za hříchy rodičů; avšak když se znalostí všeho světla daného jejich rodičům zavrhly dodatečné světlo udělené jim samotným, staly se účastníky hříchů svých rodičů a dovršily míru své nepravosti.“
“The long-suffering of God toward Jerusalem only confirmed the Jews in their stubborn impenitence. In their hatred and cruelty toward the disciples of Jesus they rejected the last offer of mercy. Then God withdrew His protection from them and removed His restraining power from Satan and his angels, and the nation was left to the control of the leader she had chosen. Her children had spurned the grace of Christ, which would have enabled them to subdue their evil impulses, and now these became the conquerors. Satan aroused the fiercest and most debased passions of the soul. Men did not reason; they were beyond reason—controlled by impulse and blind rage. They became satanic in their cruelty. In the family and in the nation, among the highest and the lowest classes alike, there was suspicion, envy, hatred, strife, rebellion, murder. There was no safety anywhere. Friends and kindred betrayed one another. Parents slew their children, and children their parents. The rulers of the people had no power to rule themselves. Uncontrolled passions made them tyrants. The Jews had accepted false testimony to condemn the innocent Son of God. Now false accusations made their own lives uncertain. By their actions they had long been saying: ‘Cause the Holy One of Israel to cease from before us.’ Isaiah 30:11. Now their desire was granted. The fear of God no longer disturbed them. Satan was at the head of the nation, and the highest civil and religious authorities were under his sway.” The Great Controversy, 27, 28.
„Boží shovívavost vůči Jeruzalému jen utvrzovala Židy v jejich zatvrzelé nekajícnosti. Ve své nenávisti a krutosti vůči Ježíšovým učedníkům odmítli poslední nabídku milosti. Potom Bůh od nich odňal svou ochranu a odstranil svou zdržující moc vůči satanovi a jeho andělům, a národ byl ponechán pod vládou vůdce, kterého si zvolil. Jeho děti pohrdly Kristovou milostí, která by jim byla umožnila podmanit si jejich zlé sklony, a nyní se tyto staly jejich přemožiteli. Satan podnítil nejprudší a nejzvrhlejší vášně duše. Lidé neuvažovali; byli za hranicí rozumu — ovládáni popudem a slepým vztekem. Ve své krutosti se stali satanskými. V rodině i v národě, mezi nejvyššími i nejnižšími vrstvami, panovalo podezření, závist, nenávist, svár, vzpoura, vražda. Nikde nebylo bezpečí. Přátelé i příbuzní se navzájem zrazovali. Rodiče zabíjeli své děti a děti své rodiče. Vládcové lidu neměli moc vládnout sami sobě. Neovládané vášně z nich učinily tyrany. Židé přijali křivé svědectví, aby odsoudili nevinného Syna Božího. Nyní křivá obvinění činila nejistým jejich vlastní život. Svými činy již dlouho říkali: ‚Odstraňte od nás Svatého Izraele.‘ Izajáš 30,11. Nyní bylo jejich přání splněno. Bázeň Boží je již neznepokojovala. Satan stál v čele národa a nejvyšší občanské i náboženské autority byly pod jeho vládou.“ Velký spor věků, 27, 28.
As the Messenger of the Covenant, Christ first dealt exclusively with the Jews. In the year 34, at the stoning of Stephen, the gospel then went to the Gentiles, and the time of God’s executive judgment arrived, though God in His mercy deferred that point in time for about forty years.
Jako Posel smlouvy se Kristus nejprve zabýval výlučně Židy. Roku 34, při ukamenování Štěpána, pak evangelium přešlo k pohanům a nastal čas Božího výkonného soudu, ačkoli Bůh ve svém milosrdenství tento okamžik odložil přibližně o čtyřicet let.
As the Messenger of the Covenant, in fulfillment of Malachi chapter three, Christ twice cleansed the temple. He did so in a period that was especially set apart for the covenant people who were then being passed by and divorced, and also for those who would then become the new chosen people. When that period of time concluded, the time of God’s executive judgment began. John the Baptist was the messenger who prepared the way for Christ’s work of raising up a new chosen people that He would enter into covenant with.
Jako Posel smlouvy, v naplnění třetí kapitoly Malachiáše, Kristus dvakrát očistil chrám. Učinil tak v období, které bylo zvláště odděleno pro lid smlouvy, jenž byl tehdy pominut a zavržen, a také pro ty, kteří se tehdy měli stát novým vyvoleným lidem. Když se toto časové období uzavřelo, započal čas Božího výkonného soudu. Jan Křtitel byl poslem, který připravil cestu Kristovu dílu vztyčení nového vyvoleného lidu, s nímž měl vstoupit do smlouvy.
The two temple cleansings were object lessons identifying Christ’s work of cleansing the soul temple. When the Messenger of the Covenant suddenly arrives in Malachi chapter three, He purifies and also purges the sons of Levi, for the purpose of creating an offering, as in days of old.
Dvě očištění chrámu byly názornými poučeními, jež označovala Kristovo dílo očištění chrámu duše. Když Posel smlouvy náhle přichází ve třetí kapitole Malachiáše, očišťuje a také pročišťuje syny Léviho, s cílem vytvořit oběť jako za dnů dávných.
But who may abide the day of his coming? and who shall stand when he appeareth? for he is like a refiner’s fire, and like fullers’ soap: And he shall sit as a refiner and purifier of silver: and he shall purify the sons of Levi, and purge them as gold and silver, that they may offer unto the Lord an offering in righteousness. Then shall the offering of Judah and Jerusalem be pleasant unto the Lord, as in the days of old, and as in former years. Malachi 3:2–3.
Kdo však obstojí v den jeho příchodu? a kdo zůstane stát, až se ukáže? neboť je jako oheň taviče a jako louh valchářův. A bude sedět jako tavič a čistič stříbra; a očistí syny Léviho a přetaví je jako zlato a stříbro, aby přinášeli Hospodinu oběť ve spravedlnosti. Tehdy bude oběť Judy a Jeruzaléma milá Hospodinu jako za dávných dnů a jako v letech předešlých. Malachiáš 3,2–3.
Malachi chapter three, and the two temple cleansings represent a perfection of the faith of the sons of Levi that is accomplished by the Messenger of the Covenant. The perfection of the faith of the sons of Levi is represented by the purification of the gold.
Malachi, třetí kapitola, a obě očištění chrámu představují zdokonalení víry synů Léviho, které uskutečňuje Posel smlouvy. Zdokonalení víry synů Léviho je znázorněno očištěním zlata.
“There must be, with all who have any influence in the sanitarium, a conforming to God’s will, a humiliation of self, an opening of the heart to the precious influence of the Spirit of Christ. The gold tried in the fire represents love and faith. Many are nearly destitute of love. Self-sufficiency blinds their eyes to their great need. There is a positive necessity for a daily conversion to God, a new, deep, and daily experience in the religious life.” Testimonies, volume 4, 558.
„U všech, kdo mají v sanatoriu jakýkoli vliv, musí nastat přizpůsobení se Boží vůli, pokoření vlastního já a otevření srdce drahocennému vlivu Ducha Kristova. Zlato přečištěné v ohni představuje lásku a víru. Mnohým se lásky téměř zcela nedostává. Sebedůvěra zaslepuje jejich oči vůči jejich veliké potřebě. Je tu naprostá nezbytnost každodenního obrácení k Bohu, nové, hluboké a každodenní zkušenosti v náboženském životě.“ Testimonies, svazek 4, 558.
Malachi chapter three, and the two temple cleansings represent a perfection of the understanding of the increase of knowledge within the wise, who are the sons of Levi, that is accomplished by the Messenger of the Covenant. The perfection of the sons of Levi’s represented by the purification of the silver.
Malachiáš, třetí kapitola, a obě očištění chrámu představují dovršení porozumění vzrůstu poznání u moudrých, kteří jsou syny Léviho; to je vykonáno Poslem smlouvy. Dovršení synů Léviho je znázorněno přečištěním stříbra.
The words of the Lord are pure words: as silver tried in a furnace of earth, purified seven times. Psalm 12:6.
Slova Hospodinova jsou slova čistá, stříbro v hliněné peci přetavené, sedmkrát přečištěné. Žalm 12,6.
The Messenger of the Covenant was to purify the sons of Levi as silver and gold. The Word of God is what purifies, for to be purified is to be justified and sanctified.
Posel smlouvy měl očistit syny Léviho jako stříbro a zlato. Slovo Boží je tím, co očišťuje, neboť být očištěn znamená být ospravedlněn a posvěcen.
Sanctify them through thy truth: thy word is truth. John 17:17.
Posvěť je ve své pravdě; tvé slovo je pravda. Jan 17,17.
John the Baptist was the messenger that prepared the way for the Messenger of the Covenant in the first fulfillment of Malachi chapter three, and his message in that regard was fourfold in nature. His work included the identification of the work of purification that was to be accomplished by the Messenger of the Covenant, and that the work of purification accomplished was represented as an act of sweeping a threshing-floor. He identified that the former chosen people were then in the process of being passed by. He also presented the Laodicean message to God’s people, thus showing them their sins and the sins of their fathers. He placed all these realities in the context of the “wrath to come.” The work of the messenger who prepared the way, represented a work by one who had never received an education in the educational system of the people who were being passed by.
Jan Křtitel byl poslem, který při prvním naplnění třetí kapitoly Malachiáše připravil cestu Poslu smlouvy, a jeho poselství v tomto ohledu mělo čtverý charakter. Jeho dílo zahrnovalo označení díla očištění, které měl vykonat Posel smlouvy, a toho, že vykonané dílo očištění bylo znázorněno jako akt vymetení humna. Označil, že tehdy byli dříve vyvolený lid míjeni. Také předložil Božímu lidu laodicejské poselství, a tím jim ukázal jejich hříchy i hříchy jejich otců. Všechny tyto skutečnosti zasadil do kontextu „přicházejícího hněvu“. Dílo posla, který připravil cestu, představovalo dílo někoho, kdo nikdy neobdržel vzdělání ve vzdělávacím systému lidu, který byl míjen.
“In John the Baptist the Lord raised up for Himself a messenger to prepare the way of the Lord. He was to bear to the world an unflinching testimony in reproving and denouncing sin. Luke, in announcing his mission and work, says, ‘And he shall go before Him in the spirit and power of Elias, to turn the hearts of the fathers to the children, and the disobedient to the wisdom of the just; to make ready a people prepared for the Lord’ (Luke 1:17).
„V Janu Křtiteli si Pán povolal posla, aby připravil cestu Páně. Měl vydat světu neochvějné svědectví tím, že bude kárat a odsuzovat hřích. Lukáš při oznámení jeho poslání a díla říká: ‚A půjde před ním v duchu a moci Eliášově, aby obrátil srdce otců k dětem a neposlušné k moudrosti spravedlivých; aby připravil Pánu lid hotový‘ (Lukáš 1,17).“
“Many of the Pharisees and Sadducees came to the baptism of John, and addressing these, he said, ‘O generation of vipers, who hath warned you to flee from the wrath to come? Bring forth therefore fruits meet for repentance: and think not to say within yourselves, We have Abraham to our father: for I say unto you, that God is able of these stones to raise up children unto Abraham. And now also the ax is laid unto the root of the trees: therefore every tree which bringeth not forth good fruit is hewn down, and cast into the fire. I indeed baptize you with water unto repentance: but He that cometh after me is mightier than I, whose shoes I am not worthy to bear: He shall baptize you with the Holy Ghost, and with fire: whose fan is in His hand, and He will throughly purge His floor, and gather His wheat into the garner; but He will burn up the chaff with unquenchable fire’ (Matthew 3:7–12).
„Mnozí z farizeů a saduceů přišli k Janovu křtu, a oslovuje je, řekl: ‚Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, jak utéci před přicházejícím hněvem? Neste tedy ovoce hodné pokání; a nedomnívejte se, že si můžete říkat sami v sobě: Máme Abrahama za otce; neboť pravím vám, že Bůh je schopen z těchto kamenů vzbudit Abrahamovi děti. A již je sekera přiložena ke kořeni stromů; proto každý strom, který nenese dobré ovoce, bývá vyťat a hozen do ohně. Já vás křtím vodou k pokání; ale Ten, který přichází po mně, je mocnější než já, Jehož obuv nejsem hoden nést; On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm; Jeho věječka je v Jeho ruce a důkladně pročistí svůj mlat a shromáždí svou pšenici do sýpky; plevy však spálí neuhasitelným ohněm‘ (Matouš 3,7–12).“
“The voice of John was lifted up like a trumpet. His commission was, ‘Shew My people their transgression, and the house of Jacob their sins’ (Isaiah 58:1). He had obtained no human scholarship. God and nature had been his teachers. But one was needed to prepare the way before Christ who was bold enough to make his voice heard like the prophets of old, summoning the degenerate nation to repentance.” Selected Messages, book 2, 147, 148.
„Janův hlas zazněl jako polnice. Jeho pověření znělo: ‚Oznam mému lidu jeho přestoupení a domu Jákobovu jeho hříchy‘ (Izajáš 58,1). Nezískal žádné lidské vzdělání. Jeho učiteli byli Bůh a příroda. Bylo však třeba někoho, kdo by před Kristem připravil cestu a byl natolik odvážný, aby dal zaznít svému hlasu jako proroci dávných časů a volal zvrhlý národ k pokání.“ Selected Messages, kniha 2, 147, 148.
William Miller was the second messenger that prepared the way for the Messenger of the Covenant, and Miller’s person and work had been typified by John the Baptist.
William Miller byl druhým poslem, který připravoval cestu Poslu smlouvy, a Millerova osoba i dílo byly předobrazeny Janem Křtitelem.
“Thousands were led to embrace the truth preached by William Miller, and servants of God were raised up in the spirit and power of Elijah to proclaim the message. Like John, the forerunner of Jesus, those who preached this solemn message felt compelled to lay the ax at the root of the tree, and call upon men to bring forth fruits meet for repentance.” Early Writings, 233.
„Tisíce byly přivedeny k tomu, aby přijaly pravdu kázanou Williamem Millerem, a služebníci Boží byli vzbuzeni v duchu a moci Eliášově, aby toto poselství zvěstovali. Jako Jan, předchůdce Ježíšův, cítili ti, kteří kázali toto vážné poselství, nutnost přiložit sekyru ke kořeni stromu a vyzývat lidi, aby nesli ovoce hodné pokání.“ Early Writings, 233.
The quibbling Jews in the time of Christ had been led to trust in a false message of the Messiah. “Messiah” is the Hebrew word for the Greek word “Christ” which means “anointed”.
Hašteřiví Židé v době Kristově byli svedeni k tomu, aby důvěřovali falešnému poselství o Mesiáši. „Mesiáš“ je hebrejské slovo odpovídající řeckému slovu „Kristus“, které znamená „pomazaný“.
The word which God sent unto the children of Israel, preaching peace by Jesus Christ: (he is Lord of all:) That word, I say, ye know, which was published throughout all Judaea, and began from Galilee, after the baptism which John preached; How God anointed Jesus of Nazareth with the Holy Ghost and with power: who went about doing good, and healing all that were oppressed of the devil; for God was with him. Acts 10:36–38.
Slovo, které Bůh poslal synům Izraele, když zvěstoval pokoj skrze Ježíše Krista — ten je Pánem všech — to slovo, pravím, znáte, které se rozhlásilo po celé Judeji a začalo v Galileji po křtu, který Jan kázal; jak Bůh pomazal Ježíše Nazaretského Duchem svatým a mocí; který chodil, činil dobře a uzdravoval všechny, kteří byli utlačováni od ďábla; neboť Bůh byl s ním. Skutky 10,36–38.
Both “messiah” and “Christ” mean “the anointed one”. Christ was anointed at His baptism, so technically He was not the Messiah or the Christ until His baptism. His baptism prophetically aligns with the descent of the angel in Revelation chapter ten, that descended on August 11, 1840, and it also aligns with the descent of the mighty angel of Revelation chapter eighteen, who descended on September 11, 2001. The three prophetic waymarks identify the manifestation of the Holy Spirit in the latter rain.
„Mesiáš“ i „Kristus“ znamenají „Pomazaný“. Kristus byl pomazán při svém křtu, takže technicky vzato nebyl Mesiášem ani Kristem až do svého křtu. Jeho křest se prorocky shoduje se sestoupením anděla ve Zjevení desáté kapitoly, který sestoupil 11. srpna 1840, a rovněž se shoduje se sestoupením mocného anděla ze Zjevení osmnácté kapitoly, který sestoupil 11. září 2001. Tyto tři prorocké mezníky označují zjevení Ducha svatého v pozdním dešti.
The quibbling Jews held to a misconception, a false prophetic message that the Messiah would bring about a literal earthly kingdom where the nation of Israel would govern the world. It was a false message that promised “peace and prosperity”.
Hádaví Židé lpěli na mylné představě, na falešném prorockém poselství, že Mesiáš nastolí doslovné pozemské království, v němž bude národ Izraele vládnout světu. Bylo to falešné poselství slibující „mír a blahobyt“.
William Miller’s message had two major elements. The first was the application of the time prophecies that identified the cleansing of the sanctuary, and the second was his rejection of the Catholic interpretation of the thousand-year millennium that the Protestants were prone to believe. That false view of the millennium identified as a thousand years of peace and prosperity, had been represented by the false view of the Messiah’s kingdom that was held by the quibbling Jews.
Poselství Williama Millera mělo dva hlavní prvky. Prvním bylo uplatnění časových proroctví, která určovala očištění svatyně, a druhým bylo jeho odmítnutí katolického výkladu tisíciletého milénia, jemuž protestanti byli náchylní věřit. Tento falešný pohled na milénium, chápané jako tisíc let pokoje a blahobytu, odpovídal falešnému pojetí Mesiášova království, které zastávali hašteřiví Židé.
Those two witnesses identify a counterfeit latter rain message promising “peace and prosperity” in the third and final fulfillment of the history of the messenger who prepares for the Messenger of the Covenant to suddenly come to His temple. That false latter rain message is identified as a “peace and safety” message, in contrast to the message of John the Baptist who identified that “every tree which bringeth not forth good fruit is hewn down, and cast into the fire,” when “the wrath to come” arrives. It was also represented by Miller’s identification that there would be no thousand years of peace, as Catholicism teaches, for when the Lord returns, He will destroy the earth with the brightness of His coming.
Tito dva svědkové odhalují padělané poselství pozdního deště, které ve třetím a závěrečném naplnění dějin posla, jenž připravuje cestu Poslu smlouvy, aby náhle přišel do svého chrámu, slibuje „pokoj a blahobyt“. Toto falešné poselství pozdního deště je označeno jako poselství „pokoje a bezpečí“, v protikladu k poselství Jana Křtitele, který prohlásil, že „každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a uvržen do ohně“, až přijde „budoucí hněv“. Bylo také znázorněno Millerovým prohlášením, že nebude žádných tisíc let pokoje, jak učí katolicismus, neboť až se Pán vrátí, zničí zemi jasem svého příchodu.
And to you who are troubled rest with us, when the Lord Jesus shall be revealed from heaven with his mighty angels, In flaming fire taking vengeance on them that know not God, and that obey not the gospel of our Lord Jesus Christ: Who shall be punished with everlasting destruction from the presence of the Lord, and from the glory of his power. 2 Thessalonians 1:7–9.
A vám, kteří jste souženi, odpočinutí s námi, až bude Pán Ježíš zjeven z nebe se svými mocnými anděly, v plamenném ohni, když vykoná pomstu nad těmi, kdo neznají Boha a neposlouchají evangelium našeho Pána Ježíše Krista; ti budou potrestáni věčnou zkázou od tváře Páně a od slávy jeho moci. 2 Tesalonickým 1,7–9.
The first two messengers who prepared for the Messenger of the Covenant to enter into covenant with a new chosen people, demonstrate that a false “peace and safety” latter rain message, which was formulated in the third generation of Laodicean Adventism, has been designed by Satan to prevent Laodicean Adventism in the fourth generation from recognizing the role of Islam, as represented in the third Woe.
První dva poslové, kteří připravovali cestu Poslu smlouvy, aby vstoupil do smlouvy s novým vyvoleným lidem, dokazují, že falešné poselství pozdního deště o „pokoji a bezpečnosti“, které bylo zformulováno ve třetí generaci laodicejského adventismu, navrhl satan, aby zabránil laodicejskému adventismu ve čtvrté generaci rozpoznat úlohu islámu, jak je představena ve třetím běda.
In the purification process that is accomplished for those represented by the sons of Levi, the one who comes after John the Baptist was to thoroughly sweep and “purge” His floor, with the fan that is in His hand. That work is accomplished by His Word.
V procesu očišťování, který je vykonáván pro ty, kdo jsou představováni syny Léviho, měl ten, jenž přichází po Janu Křtiteli, důkladně vymést a „vyčistit“ své humno lopatou, kterou má ve své ruce. Toto dílo je vykonáváno Jeho Slovem.
“‘Whose fan is in His hand, and He will throughly purge His floor, and gather His wheat into the garner.’ Matthew 3:12. This was one of the times of purging. By the words of truth, the chaff was being separated from the wheat. Because they were too vain and self-righteous to receive reproof, too world-loving to accept a life of humility, many turned away from Jesus. Many are still doing the same thing. Souls are tested today as were those disciples in the synagogue at Capernaum. When truth is brought home to the heart, they see that their lives are not in accordance with the will of God. They see the need of an entire change in themselves; but they are not willing to take up the self-denying work. Therefore they are angry when their sins are discovered. They go away offended, even as the disciples left Jesus, murmuring, ‘This is an hard saying; who can hear it?’” The Desire of Ages, 392.
„Jeho věječka je v jeho ruce a dokonale pročistí svůj mlat a svou pšenici shromáždí do sýpky.“ Matouš 3,12. To byla jedna z dob očišťování. Slovy pravdy byly plevy oddělovány od pšenice. Protože mnozí byli příliš marniví a samospravedliví, než aby přijali napomenutí, příliš milovali svět, než aby přijali život pokory, odvrátili se od Ježíše. Totéž dosud činí mnozí. Duše jsou dnes zkoušeny, jako byli zkoušeni učedníci v synagoze v Kafarnaum. Když pravda zasáhne srdce, vidí, že jejich životy nejsou v souladu s Boží vůlí. Vidí potřebu úplné proměny v sobě; nejsou však ochotni ujmout se díla sebezapření. Proto se hněvají, když jsou odhalovány jejich hříchy. Odcházejí pohoršeni, stejně jako učedníci opustili Ježíše a reptali: „To je tvrdá řeč; kdo to může poslouchat?“ Touha věků, 392.
The message of the latter rain is the “debate” of Habakkuk chapter two, and it is the words of truth, that separate the chaff from the wheat. That separation is the purging accomplished by the Messenger of the Covenant. In Millerite history, the message of Daniel chapter eight, verse fourteen, produced a purging when it first failed and brought about the tarrying time of Habakkuk chapter two and the parable of the ten virgins in Matthew chapter twenty-five. When the message of the Midnight Cry was ultimately fulfilled on October 22, 1844, it produced an even greater purging. Then it was that the Messenger of the Covenant suddenly arrived and began the final purging and purification. The movement that had passed through the first two of three purifications and purging’s, failed the third and was sent to the wilderness of Laodicea in 1863.
Poselství pozdního deště je „spor“ z druhé kapitoly Abakukovy a jsou to slova pravdy, která oddělují plevy od pšenice. Toto oddělení je očištěním vykonaným Poslem smlouvy. V milleritské historii přineslo poselství Daniela 8,14 očištění, když poprvé selhalo a uvedlo v platnost dobu prodlení z druhé kapitoly Abakukovy a podobenství o deseti pannách z Matouše 25. Když se poselství Půlnočního volání nakonec naplnilo 22. října 1844, přineslo ještě větší očištění. Tehdy Posel smlouvy náhle přišel a započal závěrečné očištění a přečištění. Hnutí, které prošlo prvními dvěma ze tří očištění a přečištění, neobstálo ve třetím a bylo roku 1863 posláno na poušť Laodiceje.
In the Millerite history the Protestants were first purged by the words of truth, thereafter the movement of the first angel was purged at the arrival of the third testing message. But those who had been the builders of the Millerite temple during the forty-six years from 1798 unto 1844, failed the third test, which arrived on October 22, 1844, though they perfectly fulfilled the parable of the ten virgins.
V dějinách mileritského hnutí byli protestanté nejprve očištěni slovy pravdy; poté bylo při příchodu třetí zkušební zvěsti očištěno hnutí prvního anděla. Avšak ti, kdo byli během čtyřiceti šesti let od roku 1798 až do roku 1844 staviteli mileritského chrámu, neobstáli v třetí zkoušce, která přišla 22. října 1844, ačkoli dokonale naplnili podobenství o deseti pannách.
“Many who went forth to meet the Bridegroom under the messages of the first and second angels, refused the third, the last testing message to be given to the world, and a similar position will be taken when the last call is made.
„Mnozí, kteří vyšli vstříc Ženichovi pod poselstvími prvního a druhého anděla, odmítli třetí, poslední zkušební poselství, které má být dáno světu, a podobný postoj bude zaujat, až zazní poslední výzva.
“Every specification of this parable should be carefully studied. We are represented either by the wise or by the foolish virgins.” Review and Herald, October 31, 1899.
„Každý jednotlivý prvek tohoto podobenství by měl být pečlivě studován. Jsme znázorněni buď moudrými, nebo pošetilými pannami.“ Review and Herald, 31. října 1899.
The prophetic history that began at the arrival of the third angel on October 22, 1844, was a failure, and it ended with the rebellion of 1863. By 1850 Sister White penned the following message.
Prorocké dějiny, které začaly při příchodu třetího anděla 22. října 1844, byly neúspěchem a skončily vzpourou roku 1863. Již v roce 1850 sestra Whiteová zaznamenala následující poselství.
“The Lord gave me a view, January 26, which I will relate. I saw that some of the people of God were stupid and dormant; and were but half awake, and did not realize the time we were now living in; and that the ‘man’ with the ‘dirt-brush’ had entered, and that some were in danger of being swept away. I begged of Jesus to save them, to spare them a little longer, and let them see their awful danger, that they might get ready before it should be forever too late. The angel said, ‘Destruction is coming like a mighty whirlwind.’ I begged of the angel to pity and to save those who loved this world, and were attached to their possessions, and were not willing to cut loose from them, and sacrifice them to speed the messengers on their way to feed the hungry sheep, who were perishing for want of spiritual food.
„Pán mi dne 26. ledna dal vidění, které zde vylíčím. Viděla jsem, že někteří z Božího lidu byli otupělí a dřímající; byli jen napolo probuzeni a neuvědomovali si dobu, v níž nyní žijeme; a že vstoupil ‚muž‘ s ‚prachovým kartáčem‘ a že některým hrozí nebezpečí, že budou smeteni. Prosila jsem Ježíše, aby je zachránil, aby je ještě o něco déle ušetřil a nechal je spatřit jejich strašlivé nebezpečí, aby se mohli připravit, dříve než bude navždy příliš pozdě. Anděl řekl: ‚Zkáza přichází jako mohutná vichřice.‘ Prosila jsem anděla, aby se slitoval a zachránil ty, kdo milovali tento svět, byli připoutáni ke svému majetku a nebyli ochotni se od něj odpoutat a obětovat jej, aby urychlili posly na jejich cestě nasytit hladové ovce, které hynuly nedostatkem duchovního pokrmu.
“As I viewed poor souls dying for want of the present truth, and some who professed to believe the truth were letting them die, by withholding the necessary means to carry forward the work of God, the sight was too painful, and I begged of the angel to remove it from me. I saw that when the cause of God called for some of their property, like the young man who came to Jesus, [Matthew 19:16–22.] they went away sorrowful; and that soon the overflowing scourge would pass over and sweep their possessions all away, and then it would be too late to sacrifice earthly goods, and lay up a treasure in heaven.” Review and Herald, April 1, 1850.
„Když jsem viděla ubohé duše umírat pro nedostatek přítomné pravdy a některé, kteří vyznávali, že věří pravdě, je nechávali umírat tím, že zadržovali nezbytné prostředky k pokračování Božího díla, ten pohled byl příliš bolestný a prosila jsem anděla, aby jej ode mne odstranil. Viděla jsem, že když věc Boží vyžadovala část jejich majetku, podobně jako u mladíka, který přišel k Ježíši, [Matouš 19,16–22.] odcházeli zarmouceni; a že zanedlouho přejde přes ně přetékající metla a smete všechen jejich majetek, a pak bude příliš pozdě obětovat pozemské statky a shromažďovat si poklad v nebi.“ Review and Herald, 1. dubna 1850.
In 1850, the dirt-brush man had already arrived. On October 22, 1844, the Messenger of the Covenant had suddenly come to His temple, and He began the work of purging and purifying the sons of Levi.
V roce 1850 už přišel muž s prachovým kartáčem. Dne 22. října 1844 náhle přišel do svého chrámu Posel smlouvy a začal dílo očišťování a přečišťování synů Léviho.
We will continue this study in the next article.
V tomto studiu budeme pokračovat v příštím článku.
“Today souls are being tested and tried, and many are passing over the same ground trodden by those who forsook Christ. When tested by the Word, they reject the divine Teacher. When rebuked because their lives are not in harmony with truth and righteousness, they turn from the Saviour; and their decision, like that of the offended disciples, is never reversed. They walk no more with Christ. Thus are the words fulfilled, ‘Whose fan is in His hand, and He will throughly purge His floor, and gather His wheat into the garner.’” Signs of the Times, May 15, 1901.
„Dnes jsou duše zkoušeny a prověřovány a mnozí procházejí touž půdou, po níž kráčeli ti, kdo opustili Krista. Když jsou zkoušeni Slovem, odmítají božského Učitele. Když jsou káráni proto, že jejich životy nejsou v souladu s pravdou a spravedlností, odvracejí se od Spasitele; a jejich rozhodnutí, podobně jako rozhodnutí uražených učedníků, není nikdy odvoláno. Již dále nechodí s Kristem. Tak se naplňují slova: ‚Jehož věječka jest v ruce jeho, a dokonale vyčistí mlat svůj a pšenici svou shromáždí do stodoly.‘“ Signs of the Times, 15. května 1901.