Sister White identifies the soon-coming Sunday law as the “sign,” that was typified by the armies of Rome encompassing Jerusalem in the year 66, and in doing so, she identifies a class who have eyes that see not, and ears that hear not.

Sestra Whiteová označuje brzy přicházející nedělní zákon za „znamení“, které bylo předobrazeno římskými vojsky obkličujícími Jeruzalém v roce 66, a tímto zároveň označuje skupinu těch, kteří mají oči, a nevidí, a mají uši, a neslyší.

“Eternity stretches before us. The curtain is about to be lifted. We who occupy this solemn, responsible position, what are we doing, what are we thinking about, that we cling to our selfish love of ease, while souls are perishing around us? Have our hearts become utterly callous? Cannot we feel or understand that we have a work to do for the salvation of others? Brethren, are you of the class who having eyes see not, and having ears hear not? Is it in vain that God has given you a knowledge of His will? Is it in vain that He has sent you warning after warning? Do you believe the declarations of eternal truth concerning what is about to come upon the earth, do you believe that God’s judgments are hanging over the people, and can you still sit at ease, indolent, careless, pleasure loving?

„Věčnost se rozprostírá před námi. Opona má být zanedlouho pozdvižena. My, kteří zaujímáme toto vážné, odpovědné postavení, co děláme, o čem přemýšlíme, že tak lpíme na své sobecké lásce k pohodlí, zatímco kolem nás hynou duše? Stala se naše srdce naprosto necitelnými? Nemůžeme cítit ani chápat, že máme vykonat dílo pro spasení druhých? Bratří, patříte k těm, kteří mají oči, a nevidí, kteří mají uši, a neslyší? Dal vám Bůh poznání své vůle nadarmo? Posílal vám jedno varování za druhým nadarmo? Věříte výrokům věčné pravdy o tom, co má přijít na zemi, věříte, že nad lidmi visí Boží soudy, a přesto můžete dál sedět v pohodlí, neteční, nedbalí, milující rozkoš?“

“It is no time now for God’s people to be fixing their affections or laying up their treasure in the world. The time is not far distant, when, like the early disciples, we shall be forced to seek a refuge in desolate and solitary places. As the siege of Jerusalem by the Roman armies was the signal for flight to the Judean Christians, so the assumption of power on the part of our nation in the decree enforcing the papal sabbath will be a warning to us. It will then be time to leave the large cities, preparatory to leaving the smaller ones for retired homes in secluded places among the mountains.” Testimonies, volume 5, 464.

„Nyní není doba, aby Boží lid upínal své náklonnosti ke světu nebo si na zemi ukládal svůj poklad. Není daleko čas, kdy budeme podobně jako první učedníci nuceni hledat útočiště v pustých a osamělých místech. Jako bylo obležení Jeruzaléma římskými vojsky znamením k útěku pro judské křesťany, tak bude pro nás varováním převzetí moci ze strany našeho národa v nařízení vynucujícím papežskou sobotu. Tehdy bude čas opustit velká města jako přípravu k opuštění menších a k odchodu do ústranných domovů na odlehlých místech mezi horami.“ Testimonies, svazek 5, 464.

The soon coming Sunday law in the United States is the warning signal (sign), “to leave the large cities, preparatory to leaving the smaller ones for retired homes in secluded places among the mountains.” Laodicean Adventism is largely unaware that the Sunday law crisis in the United States, fulfills the “sign” spoken of in The Great Controversy. It is typified by the “sign” at the beginning of the three and a half years. The “sign” which was fulfilled in the first siege of Jerusalem that was brought in the year 66, and it typifies the “ensign” that is lifted up at the soon-coming Sunday law.

Brzy nadcházející nedělní zákon ve Spojených státech je výstražným znamením („sign“), „aby opustili velká města jako přípravu na opuštění menších měst a odchod do ústranných příbytků na odlehlých místech v horách.“ Laodicejský adventismus si z velké části neuvědomuje, že krize nedělního zákona ve Spojených státech naplňuje ono „znamení“, o němž se mluví ve Velkém sporu. Je předobrazeno „znamením“ na počátku tří a půl roku. Tím „znamením“, které se naplnilo při prvním obléhání Jeruzaléma v roce 66; a je předobrazem „korouhve“, která je pozdvižena při brzy nadcházejícím nedělním zákonu.

The actual destruction of Jerusalem was accomplished by Titus in the year 70 AD, and the siege of Titus had been first typified in the 66 AD siege of Cestius, for Jesus always illustrates the end of a thing with the beginning of a thing. It was the beginning siege of Cestius that was the “sign” to flee that Jesus had given, not the siege of Titus. One was the siege at the beginning, the other was the siege at the end.

Skutečné zničení Jeruzaléma bylo vykonáno Titem roku 70 po Kr. a Titovo obležení bylo nejprve předobrazeno obležením Cestia roku 66 po Kr., neboť Ježíš vždy ilustruje konec nějaké věci jejím počátkem. Bylo to počáteční obležení Cestia, které bylo oním „znamením“ k útěku, jež Ježíš dal, nikoli obležení Titovo. Jedno bylo obležením na počátku, druhé bylo obležením na konci.

“Not one Christian perished in the destruction of Jerusalem. Christ had given His disciples warning, and all who believed His words watched for the promised sign. ‘When ye shall see Jerusalem compassed with armies,’ said Jesus, ‘then know that the desolation thereof is nigh. Then let them which are in Judea flee to the mountains; and let them which are in the midst of it depart out.’ Luke 21:20, 21. After the Romans under Cestius had surrounded the city, they unexpectedly abandoned the siege when everything seemed favorable for an immediate attack. The besieged, despairing of successful resistance, were on the point of surrender, when the Roman general withdrew his forces without the least apparent reason. But God’s merciful providence was directing events for the good of His own people. The promised sign had been given to the waiting Christians, and now an opportunity was offered for all who would, to obey the Saviour’s warning. Events were so overruled that neither Jews nor Romans should hinder the flight of the Christians. Upon the retreat of Cestius, the Jews, sallying from Jerusalem, pursued after his retiring army; and while both forces were thus fully engaged, the Christians had an opportunity to leave the city. At this time the country also had been cleared of enemies who might have endeavored to intercept them. At the time of the siege, the Jews were assembled at Jerusalem to keep the Feast of Tabernacles, and thus the Christians throughout the land were able to make their escape unmolested. Without delay they fled to a place of safety—the city of Pella, in the land of Perea, beyond Jordan.” The Great Controversy, 30.

„Při zničení Jeruzaléma nezahynul ani jediný křesťan. Kristus dal svým učedníkům varování a všichni, kdo uvěřili Jeho slovům, bděli a očekávali zaslíbené znamení. ‚Když pak uvidíte Jeruzalém obklíčený vojsky,‘ řekl Ježíš, ‚tehdy vězte, že se přiblížilo jeho zpustošení. Tehdy ti, kdo jsou v Judsku, ať utečou do hor, a ti, kdo jsou uprostřed něho, ať z něho odejdou.‘ Lukáš 21,20.21. Poté, co Římané pod vedením Cestia obklíčili město, nečekaně upustili od obléhání právě tehdy, když se vše zdálo příznivé pro bezprostřední útok. Obležení, kteří ztratili naději na úspěšný odpor, byli již na pokraji kapitulace, když římský vojevůdce bez nejmenší zjevné příčiny stáhl svá vojska. Avšak Boží milosrdná prozřetelnost řídila události k dobru Jeho vlastního lidu. Zaslíbené znamení bylo dáno čekajícím křesťanům a nyní byla poskytnuta příležitost všem, kdo chtěli, uposlechnout Spasitelovo varování. Události byly tak řízeny, že ani Židé, ani Římané neměli zabránit útěku křesťanů. Po Cestiově ústupu Židé vyrazili z Jeruzaléma a pronásledovali jeho ustupující vojsko; a zatímco obě vojska byla takto plně zaměstnána, křesťané měli příležitost město opustit. V té době byla také země vyčištěna od nepřátel, kteří by se je mohli pokusit zadržet. V době obléhání byli Židé shromážděni v Jeruzalémě, aby slavili Svátek stánků, a tak křesťané po celé zemi mohli uniknout bez obtěžování. Bez prodlení uprchli na bezpečné místo — do města Pelly v krajině Perea za Jordánem.“ Velké drama věků, 30.

The siege of Jerusalem by Cestius in the year 66 fulfilled the warning “sign” which Christ had recorded for the Christians of that history, but the siege of Titus in 70 AD provided no “sign” to flee. In that siege there were no Christians left in the city, and that last siege led to the destruction of Jerusalem, and in the destruction of Jerusalem “not one Christian perished,” for the Christians had fled at the beginning of the history.

Obležení Jeruzaléma Cestiem v roce 66 naplnilo varovné „znamení“, které Kristus zaznamenal pro křesťany oněch dějin, avšak obležení Titem v roce 70 po Kr. neposkytlo žádné „znamení“ k útěku. Při tomto obležení již ve městě nezůstali žádní křesťané a toto poslední obležení vedlo ke zničení Jeruzaléma; a při zničení Jeruzaléma „nezahynul ani jediný křesťan“, neboť křesťané uprchli na počátku těchto dějin.

“The Jewish forces, pursuing after Cestius and his army, fell upon their rear with such fierceness as to threaten them with total destruction. It was with great difficulty that the Romans succeeded in making their retreat. The Jews escaped almost without loss, and with their spoils returned in triumph to Jerusalem. Yet this apparent success brought them only evil. It inspired them with that spirit of stubborn resistance to the Romans which speedily brought unutterable woe upon the doomed city.

„Židovské síly, pronásledující Cestia a jeho vojsko, udeřily na jejich zadní voj s takovou prudkostí, že jim hrozilo úplné zničení. Římanům se jen s velikými obtížemi podařilo ustoupit. Židé unikli téměř beze ztrát a se svou kořistí se triumfálně vrátili do Jeruzaléma. Tento zdánlivý úspěch jim však přinesl jen zlo. Vdechl jim onoho ducha tvrdošíjného odporu proti Římanům, který brzy přivedl na odsouzené město nevýslovnou bídu.“

“Terrible were the calamities that fell upon Jerusalem when the siege was resumed by Titus. The city was invested at the time of the Passover, when millions of Jews were assembled within its walls.” The Great Controversy, 31.

„Strašné byly pohromy, které postihly Jeruzalém, když Titus znovu zahájil obléhání. Město bylo obklíčeno v době Paschy, kdy byly v jeho hradbách shromážděny miliony Židů.“ The Great Controversy, 31.

From the feast of Tabernacles in the year 66 unto the Passover in the year 70 is three and a half years, which prophetically is twelve hundred and sixty days. From the year 66 to the year 70 pagan Rome trampled down the sanctuary and host, just as papal Rome tread down the holy city for forty-two months from the year 538 unto 1798.

Od svátku stánků v roce 66 do Paschy v roce 70 uplynuly tři a půl roku, což prorocky představuje tisíc dvě stě šedesát dnů. Od roku 66 do roku 70 pohanský Řím pošlapával svatyni i zástup, právě tak jako papežský Řím pošlapával svaté město po čtyřicet dva měsíců, od roku 538 do roku 1798.

But the court which is without the temple leave out, and measure it not; for it is given unto the Gentiles: and the holy city shall they tread under foot forty and two months. Revelation 11:2.

Nádvoří, které jest vně chrámu, však vynech a neměř je, neboť bylo dáno pohanům; a svaté město budou pošlapávat čtyřicet dva měsíce. Zjevení 11,2.

Both pagan Rome and papal Rome trampled down Jerusalem for twelve hundred and sixty days (years), thus identifying that modern Rome would trample down spiritual Jerusalem of the last days for a symbolic period of twelve hundred and sixty days. That symbolic period would commence at the soon-coming Sunday law in the United States, when the deadly wound is healed.

Jak pohanský Řím, tak papežský Řím pošlapávaly Jeruzalém po dobu tisíce dvou set šedesáti dnů (let), a tím určovaly, že novodobý Řím bude pošlapávat duchovní Jeruzalém posledních dnů po symbolické období tisíce dvou set šedesáti dnů. Toto symbolické období začne při brzy přicházejícím nedělním zákonu ve Spojených státech, až bude smrtelná rána uzdravena.

And I saw one of his heads as it were wounded to death; and his deadly wound was healed: and all the world wondered after the beast. And they worshipped the dragon which gave power unto the beast: and they worshipped the beast, saying, Who is like unto the beast? who is able to make war with him? And there was given unto him a mouth speaking great things and blasphemies; and power was given unto him to continue forty and two months. Revelation 13:3–5.

A viděl jsem jednu z jeho hlav, jako by byla smrtelně raněna; ale jeho smrtelná rána byla uzdravena. A celá země se v úžasu obrátila za šelmou. I klaněli se draku, který dal šelmě moc; a klaněli se šelmě, říkajíce: Kdo jest podobný šelmě? kdo může s ní bojovati? A byla jí dána ústa mluvící veliké věci a rouhání; a byla jí dána moc působiti čtyřicet a dva měsíce. Zjevení 13,3–5.

The symbolic forty-two months of papal persecution is the “hour,” of the Sunday law crisis. That “hour” begins with a “sign” (the ensign), and ends with “signs.” The “sign” of the ensign at the Sunday law, will cause any Christians still in Babylon to flee to the glorious holy mountain that has been exalted (lifted up) above the other hills.

Symbolických dvaačtyřicet měsíců papežského pronásledování je onou „hodinou“ nedělního zákona. Tato „hodina“ začíná „znamením“ (praporcem) a končí „znameními“. „Znamení“ praporce při nedělním zákonu způsobí, že všichni křesťané, kteří ještě zůstávají v Babylóně, uprchnou ke slavné svaté hoře, jež byla vyvýšena (pozdvižena) nad ostatní pahorky.

And it shall come to pass in the last days, that the mountain of the Lord’s house shall be established in the top of the mountains, and shall be exalted above the hills; and all nations shall flow unto it. And many people shall go and say, Come ye, and let us go up to the mountain of the Lord, to the house of the God of Jacob; and he will teach us of his ways, and we will walk in his paths: for out of Zion shall go forth the law, and the word of the Lord from Jerusalem. Isaiah 2:2, 3.

I stane se v posledních dnech, že hora Hospodinova domu bude upevněna na vrcholu hor a bude vyvýšena nad pahorky; a budou k ní plynout všechny národy. A mnozí lidé půjdou a řeknou: Pojďte a vystupme na horu Hospodinovu, do domu Boha Jákobova; a on nás bude učit svým cestám a budeme chodit po jeho stezkách. Neboť ze Sióna vyjde zákon a slovo Hospodinovo z Jeruzaléma. Izajáš 2,2.3.

The flight from the cities at the decree enforcing Sunday worship was typified by both the flight of the Christians in the year 66, and the flight of the church in the year 538 that fled into the wilderness.

Útěk z měst při nařízení vynucujícím nedělní bohoslužbu byl předobrazen jak útěkem křesťanů v roce 66, tak útěkem církve v roce 538, kdy uprchla na poušť.

And the woman fled into the wilderness, where she hath a place prepared of God, that they should feed her there a thousand two hundred and threescore days. Revelation 12:6.

I ta žena uprchla na poušť, kde má místo připravené od Boha, aby ji tam živili tisíc dvě stě šedesát dní. Zjevení 12,6.

The destruction of Jerusalem from the first siege to the last siege lasted three and a half years, but a warning message of the coming destruction was given for seven years, three and a half years before the first siege and three and a half years after.

Zkáza Jeruzaléma od prvního obléhání do posledního trvala tři a půl roku, avšak varovné poselství o přicházející zkáze bylo dáváno po sedm let: tři a půl roku před prvním obléháním a tři a půl roku po něm.

“All the predictions given by Christ concerning the destruction of Jerusalem were fulfilled to the letter. The Jews experienced the truth of His words of warning: ‘With what measure ye mete, it shall be measured to you again.’ Matthew 7:2.

„Všechna proroctví, která Kristus dal o zkáze Jeruzaléma, se do písmene naplnila. Židé zakusili pravdivost Jeho varovných slov: ‚Jakou měrou měříte, takovou bude naměřeno zase vám.‘ Matouš 7,2.

“Signs and wonders appeared, foreboding disaster and doom. In the midst of the night an unnatural light shone over the temple and the altar. Upon the clouds at sunset were pictured chariots and men of war gathering for battle. The priests ministering by night in the sanctuary were terrified by mysterious sounds; the earth trembled, and a multitude of voices were heard crying: ‘Let us depart hence.’ The great eastern gate, which was so heavy that it could hardly be shut by a score of men, and which was secured by immense bars of iron fastened deep in the pavement of solid stone, opened at midnight, without visible agency.—Milman, The History of the Jews, book 13.

„Objevila se znamení a divy, předznamenávající pohromu a zkázu. Uprostřed noci zářilo nad chrámem a oltářem nepřirozené světlo. Na oblacích při západu slunce byly zobrazeny vozy a válečníci shromažďující se k boji. Kněží konající v noci službu ve svatyni byli vyděšeni tajuplnými zvuky; země se chvěla a bylo slyšet množství hlasů volajících: ‚Odejděme odtud.‘ Velká východní brána, která byla tak těžká, že ji sotva mohlo zavřít dvacet mužů, a která byla zajištěna mohutnými železnými závorami upevněnými hluboko v dláždění z masivního kamene, se o půlnoci otevřela bez viditelného přičinění.—Milman, The History of the Jews, kniha 13.

“For seven years a man continued to go up and down the streets of Jerusalem, declaring the woes that were to come upon the city. By day and by night he chanted the wild dirge: ‘A voice from the east! a voice from the west! a voice from the four winds! a voice against Jerusalem and against the temple! a voice against the bridegrooms and the brides! a voice against the whole people!’—Ibid. This strange being was imprisoned and scourged, but no complaint escaped his lips. To insult and abuse he answered only: ‘Woe, woe to Jerusalem!’ ‘woe, woe to the inhabitants thereof!’ His warning cry ceased not until he was slain in the siege he had foretold.” The Great Controversy, 29, 30.

„Po sedm let jeden muž nepřestával procházet ulicemi Jeruzaléma sem a tam a ohlašovat bědy, které měly přijít na toto město. Ve dne i v noci zpíval tento divoký žalozpěv: ‚Hlas od východu! hlas od západu! hlas od čtyř větrů! hlas proti Jeruzalému a proti chrámu! hlas proti ženichům a nevěstám! hlas proti všemu lidu!‘ — Tamtéž. Tato podivná bytost byla uvězněna a zbičována, avšak z jejích rtů neunikla jediná stížnost. Na urážky a zlé nakládání odpovídala jen: ‚Běda, běda Jeruzalému!‘ ‚běda, běda jeho obyvatelům!‘ Jeho varovný výkřik neutichl, dokud nebyl zabit při obléhání, které předpověděl.“ Velké drama věků, 29, 30.

The final destruction of literal Jerusalem in the year 70 was preceded by “signs and wonders” which identified “disaster and doom.” The warning “signs” were manifested for three and a half years before the first siege and for the three and a half years that led to the destruction. The “signs” (in the plural) that identified the coming destruction was not the “sign” of warning to flee, but a pronouncement of the imminent close of probation.

Konečnému zničení doslovného Jeruzaléma roku 70 předcházela „znamení a divy“, které označovaly „pohromu a zkázu“. Varovná „znamení“ se projevovala tři a půl roku před prvním obléháním a po tři a půl roku, jež vedla ke zničení. „Znamení“ (v množném čísle), která označovala přicházející zničení, nebyla „znamením“ varujícím k útěku, nýbrž prohlášením o bezprostředně nastávajícím uzavření doby milosti.

In the trampling down of spiritual Jerusalem from 538 to 1798, the “sign” of warning to flee, was when the abomination of desolation was when “that man of sin” was “revealed,” as “the son of perdition; Who opposeth and exalteth himself above all that is called God, or that is worshipped; so that he as God sitteth in the temple of God, showing himself that he is God.”

Při pošlapávání duchovního Jeruzaléma v letech 538 až 1798 byl „znamením“ varujícím k útěku okamžik, kdy se ohavnost zpustošení projevila, když byl „ten člověk hříchu“ „zjeven“ jako „syn zatracení, jenž se protiví a povyšuje nade všecko, co se nazývá Bohem nebo čemu se vzdává božská pocta; takže usedá jako Bůh do chrámu Božího a vydává se za Boha.“

When ye therefore shall see the abomination of desolation, spoken of by Daniel the prophet, stand in the holy place, (whoso readeth, let him understand.) Matthew 24:15.

Když tedy uvidíte ohavnost zpustošení, o níž mluvil prorok Daniel, stojící na svatém místě — kdo čte, rozuměj —. Matouš 24,15.

When the Christians of that history recognized that “sign” they fled into the wilderness for twelve hundred and sixty years.

Když křesťané oněch dějin rozpoznali ono „znamení“, uprchli na tisíc dvě stě šedesát let do pustiny.

“It required a desperate struggle for those who would be faithful to stand firm against the deceptions and abominations which were disguised in sacerdotal garments and introduced into the church. The Bible was not accepted as the standard of faith. The doctrine of religious freedom was termed heresy, and its upholders were hated and proscribed.

„Od těch, kdo chtěli zůstat věrní, to vyžadovalo zoufalý zápas, aby pevně obstáli proti klamům a ohavnostem, které byly zahaleny do kněžského roucha a vneseny do církve. Bible nebyla přijímána jako měřítko víry. Učení o náboženské svobodě bylo označováno za kacířství a jeho zastánci byli nenáviděni a pronásledováni.

“After a long and severe conflict, the faithful few decided to dissolve all union with the apostate church if she still refused to free herself from falsehood and idolatry. They saw that separation was an absolute necessity if they would obey the word of God. They dared not tolerate errors fatal to their own souls, and set an example which would imperil the faith of their children and children’s children. To secure peace and unity they were ready to make any concession consistent with fidelity to God; but they felt that even peace would be too dearly purchased at the sacrifice of principle. If unity could be secured only by the compromise of truth and righteousness, then let there be difference, and even war.” The Great Controversy, 45.

„Po dlouhém a těžkém zápasu se oněch několik věrných rozhodlo zcela se odloučit od odpadlé církve, bude-li nadále odmítat vysvobodit se ze lži a modlářství. Viděli, že oddělení je naprostou nutností, mají-li být poslušni Božího slova. Neodvažovali se trpět bludy zhoubné pro jejich vlastní duše a dávat příklad, který by ohrozil víru jejich dětí i dětí jejich dětí. Aby zajistili pokoj a jednotu, byli připraveni učinit jakýkoli ústupek, který by byl v souladu s věrností Bohu; cítili však, že i pokoj by byl vykoupen příliš draze, kdyby byl zaplacen obětí zásad. Bylo-li možno jednotu zajistit jen kompromisem pravdy a spravedlnosti, pak ať je raději rozdíl, ba i válka.“ The Great Controversy, 45.

Approaching the conclusion of the twelve hundred and sixty years of papal persecution there were “signs” (in the plural), and as with the “signs” at the end of the twelve hundred and sixty days that pagan Rome trampled down literal Jerusalem; those “signs” were not signs to flee.

K závěru tisíce dvou set šedesáti let papežského pronásledování se objevila „znamení“ (v množném čísle), a stejně jako „znamení“ na konci tisíce dvou set šedesáti dnů, po něž pohanský Řím pošlapával doslovný Jeruzalém, tato „znamení“ nebyla znameními k útěku.

“The Saviour gives signs of His coming, and more than this, He fixes the time when the first of these signs shall appear: ‘Immediately after the tribulation of those days shall the sun be darkened, and the moon shall not give her light, and the stars shall fall from heaven, and the powers of the heavens shall be shaken: and then shall appear the sign of the Son of man in heaven: and then shall all the tribes of the earth mourn, and they shall see the Son of man coming in the clouds of heaven with power and great glory. And He shall send His angels with a great sound of a trumpet, and they shall gather together His elect from the four winds, from one end of heaven to the other.’

„Spasitel dává znamení svého příchodu, a více než to, určuje čas, kdy se objeví první z těchto znamení: ‚Ihned po soužení oněch dnů se zatmí slunce a měsíc nevydá své světlo, hvězdy budou padat z nebe a mocnosti nebes budou otřeseny. A tehdy se ukáže na nebi znamení Syna člověka; a tehdy budou naříkat všechny kmeny země a uzří Syna člověka přicházet na nebeských oblacích s mocí a velikou slávou. A pošle své anděly s mohutným zvukem polnice, a ti shromáždí jeho vyvolené od čtyř větrů, od jednoho konce nebes až k druhému.‘”

“At the close of the great papal persecution, Christ declared, the sun should be darkened, and the moon should not give her light. Next, the stars should fall from heaven. And He says, ‘Learn a parable of the fig tree; When his branch is yet tender, and putteth forth leaves, ye know that summer is nigh: so likewise ye, when ye shall see all these things, know that He is near, even at the doors.’ Matthew 24:32, 33, margin.

„Na sklonku velkého papežského pronásledování,“ prohlásil Kristus, „se zatmí slunce a měsíc nevydá své světlo. Poté budou hvězdy padat z nebe. A praví: ‚Učte se podobenství od fíkovníku; když jeho ratolest již změkne a vyhání listí, víte, že léto je blízko; tak i vy, až uvidíte všechny tyto věci, vězte, že On je blízko, přede dveřmi.‘ Matouš 24,32.33, okraj.“

“Christ has given signs of His coming. He declares that we may know when He is near, even at the doors. He says of those who see these signs, ‘This generation shall not pass, till all these things be fulfilled.’ These signs have appeared. Now we know of a surety that the Lord’s coming is at hand. ‘Heaven and earth shall pass away,’ He says, ‘but My words shall not pass away.’” The Desire of Ages, 631, 632.

„Kristus dal znamení svého příchodu. Prohlašuje, že můžeme vědět, kdy je blízko, dokonce přede dveřmi. O těch, kdo uvidí tato znamení, říká: ‚Toto pokolení nepomine, dokud se toto všechno nestane.‘ Tato znamení se objevila. Nyní s jistotou víme, že příchod Páně je blízko. ‚Nebe a země pominou,‘ praví, ‚ale má slova nepominou.‘“ Touha věků, 631, 632.

When “the three and half years of Jerusalem being trampled down” by papal Rome was ending there was a series of “signs,” which identified the coming of Christ and ushered in the Millerite history. Millerite history is to be repeated to the very letter in the last days. Those “signs,” which appeared at “the close of the great papal persecution,” had been typified by “signs” that appeared as the closing of the three and a half years of the trampling down of Jerusalem from the year 66 to 70 by pagan Rome. Therefore, based upon two witnesses there will be a “sign” of the ensign which is lifted up at the hour of the great earthquake which is the sign of warning to flee in the history of modern Rome, and there will also be “signs” in the plural which occur at the closing of modern Rome’s period of persecution in the last days.

Když se chýlila ke konci „tři a půl roku pošlapávání Jeruzaléma“ papežským Římem, objevila se řada „znamení“, která označila příchod Kristův a uvedla dějiny mileritského hnutí. Dějiny mileritského hnutí mají být v posledních dnech zopakovány do nejmenšího písmene. Tato „znamení“, která se objevila „na konci velkého papežského pronásledování“, byla předobrazena „znameními“, jež se ukázala při završení tří a půl roku pošlapávání Jeruzaléma v letech 66 až 70 pohanským Římem. Proto na základě dvou svědků bude v dějinách novodobého Říma při hodině velikého zemětřesení „znamení“ korouhve, která je vztyčena jako výstražné znamení k útěku, a budou také „znamení“ v množném čísle, která nastanou při ukončení období pronásledování novodobého Říma v posledních dnech.

We will continue this study in the next article.

V této studii budeme pokračovat v příštím článku.

“Read the 21st chapter of Luke. In it Christ gives the warning, ‘Take heed to yourselves, lest at any time your hearts be overcharged with surfeiting, and drunkenness, and cares of this life, and so that day come upon you unawares. For as a snare shall it come on all them that dwell on the face of the whole earth. Watch ye therefore, and pray always, that ye may be accounted worthy to escape all these things, and to stand before the Son of man’ (Luke 21:34–36).

„Čtěte 21. kapitolu Lukáše. V ní Kristus dává napomenutí: ‚Mějte se na pozoru, aby vaše srdce nebyla kdy obtížena obžerstvím, opilstvím a starostmi tohoto života, a aby vás onen den nepřekvapil. Neboť přijde jako osidlo na všechny, kdo přebývají na celé tváři země. Proto bděte a vždy se modlete, abyste byli uznáni za hodné uniknout všemu tomu, co přijde, a obstát před Synem člověka‘ (Lukáš 21,34–36).“

“The signs of the times are fulfilling in our world, yet the churches generally are represented as slumbering. Shall we not take warning from the experience of the foolish virgins, who when the call came, ‘Behold the bridegroom cometh; go ye out to meet him,’ found that they had no oil in their lamps? And while they went to buy oil, the bridegroom went in to the marriage supper with the wise virgins, and the door was shut. When the foolish virgins reached the banqueting hall, they received an unexpected denial. The master of the feast declared, ‘I know you not.’ They were left standing without in the empty street, in the blackness of the night.” Manuscript Releases, volume 15, 229.

„Znamení doby se v našem světě naplňují, avšak církve jsou obecně znázorněny jako dřímající. Nemáme snad přijmout varování ze zkušenosti pošetilých panen, které, když zaznělo volání: ‚Aj, ženich přichází; vyjděte mu vstříc,‘ shledaly, že ve svých lampách nemají olej? A zatímco šly koupit olej, vešel ženich s moudrými pannami na svatební hostinu a dveře byly zavřeny. Když pošetilé panny dorazily k hodovní síni, dostalo se jim nečekaného odmítnutí. Pán hostiny prohlásil: ‚Neznám vás.‘ Zůstaly stát venku v prázdné ulici, v temnotě noci.“ Manuscript Releases, svazek 15, 229.