After Ezekiel describes the process of the two nations becoming one, he then identifies that the nation would be ruled by King David, and that he will enter into covenant with them and that His tabernacle will be with them.
Poté, co Ezechiel popisuje proces, v němž se dva národy stanou jedním, uvádí, že nad tímto národem bude vládnout král David, že s nimi uzavře smlouvu a že jeho příbytek bude mezi nimi.
Neither shall they defile themselves any more with their idols, nor with their detestable things, nor with any of their transgressions: but I will save them out of all their dwelling places, wherein they have sinned, and will cleanse them: so shall they be my people, and I will be their God. And David my servant shall be king over them; and they all shall have one shepherd: they shall also walk in my judgments, and observe my statutes, and do them. And they shall dwell in the land that I have given unto Jacob my servant, wherein your fathers have dwelt; and they shall dwell therein, even they, and their children, and their children’s children for ever: and my servant David shall be their prince forever. Moreover I will make a covenant of peace with them; it shall be an everlasting covenant with them: and I will place them, and multiply them, and will set my sanctuary in the midst of them for evermore. My tabernacle also shall be with them: yea, I will be their God, and they shall be my people. And the heathen shall know that I the Lord do sanctify Israel, when my sanctuary shall be in the midst of them for evermore. Ezekiel 37:23–28.
A již se nebudou více poskvrňovat svými modlami ani svými ohavnostmi, ani žádnými svými přestoupeními; ale vysvobodím je ze všech jejich příbytků, v nichž zhřešili, a očistím je; i budou mým lidem a já budu jejich Bohem. A David, můj služebník, bude nad nimi králem, a všichni budou mít jednoho pastýře; budou také chodit podle mých soudů, zachovávat má ustanovení a činit je. A budou přebývat v zemi, kterou jsem dal Jákobovi, svému služebníku, v níž přebývali vaši otcové; a budou v ní přebývat oni i jejich synové a synové jejich synů navěky; a David, můj služebník, bude jejich knížetem navěky. Nadto s nimi uzavřu smlouvu pokoje; bude to s nimi smlouva věčná; a usadím je, rozmnožím je a postavím svou svatyni uprostřed nich navěky. Také můj příbytek bude s nimi; ano, já budu jejich Bohem a oni budou mým lidem. I pohané poznají, že já Hospodin posvěcuji Izraele, až bude má svatyně uprostřed nich navěky. Ezechiel 37,23–28.
Ezekiel chapter thirty-seven is providing a very detailed presentation of the sealing of the one hundred and forty-four thousand. The two sticks that are to become one nation when divinity is combined with humanity, and they will have a king over them. The one nation is God’s church of the last days, who are the one hundred and forty-four thousand. The two sticks are the two periods of scattering for the northern and southern kingdoms of Israel. Those two sticks are those who Paul identifies as the “body,” when he also identifies Christ as the “head” of that body. Ezekiel identifies Paul’s “head,” as “king David,” and the “body,” as “one nation.”
Ezechiel, kapitola třicátá sedmá, podává velmi podrobný výklad zapečeťování sto čtyřiceti čtyř tisíc. Ty dvě hole, které se mají stát jedním národem, když se božství spojí s lidstvím, a budou mít nad sebou krále. Tím jedním národem je Boží církev posledních dnů, totiž sto čtyřicet čtyři tisíc. Ty dvě hole jsou dvě období rozptýlení severního a jižního království Izraele. Tyto dvě hole jsou tím, co Pavel označuje jako „tělo“, když také Krista označuje za „hlavu“ onoho těla. Ezechiel označuje Pavlovu „hlavu“ jako „krále Davida“ a „tělo“ jako „jeden národ“.
In the message which was provided to Adventism in 1856, as represented by the unfinished series on the “seven times” by Hiram Edson in 1856, Edson refers to Isaiah, chapter seven’s prophecy of sixty-five years as the biblical point of reference for the starting points of both periods of seven times. The sixty-five year time prophecy is placed in an enigmatic context, similar to the passages in the book of Revelation that state, “he who hath ears, let him hear.” If you have eyes that can perceive, and ears that can understand, there is something very wonderful in that passage.
V poselství, které bylo adventismu poskytnuto roku 1856, jak je znázorněno v nedokončené sérii o „sedmi časech“ od Hirama Edsona z roku 1856, odkazuje Edson na prorocký výrok Izajáše, sedmé kapitoly, o šedesáti pěti letech jako na biblický referenční bod pro počáteční body obou období sedmi časů. Časové proroctví o šedesáti pěti letech je zasazeno do záhadného kontextu, podobně jako pasáže v knize Zjevení, které říkají: „kdo má uši, slyš.“ Máte-li oči, které mohou vnímat, a uši, které mohou rozumět, je v oné pasáži něco velmi podivuhodného.
For the head of Syria is Damascus, and the head of Damascus is Rezin; and within threescore and five years shall Ephraim be broken, that it be not a people. And the head of Ephraim is Samaria, and the head of Samaria is Remaliah’s son. If ye will not believe, surely ye shall not be established. Isaiah 7:8, 9.
Nebo hlavou Sýrie jest Damašek a hlavou Damašku Recín; a ještě za pětašedesát let bude Efraim rozdrcen, takže již nebude lidem. A hlavou Efraima jest Samaří a hlavou Samaří syn Remaljášův. Nebudete-li věřit, jistě neobstojíte. Izajáš 7,8–9.
The sixty-five year prophecy began in 742 BC, and within those sixty-five years, nineteen years later in 723 BC, the northern kingdom of Israel was taken into slavery by Assyria, and when those years ended in 677 BC, Manasseh was taken captive by Babylon. Those sixty five years were also represented in the fulfillments of the end of the scatterings of the two nations, that were to become one stick in Ezekiel’s narrative. They marked 1798, 1844 and 1863, respectively. In the verses which identify the message that was rejected in 1863 there is a special prophetic revelation in which the prophecy is couched.
Proroctví o šedesáti pěti letech začalo v roce 742 př. Kr. a v průběhu těchto šedesáti pěti let, o devatenáct let později, v roce 723 př. Kr., bylo severní království Izraele odvlečeno do asyrského zajetí, a když tato léta skončila v roce 677 př. Kr., byl Manases odveden do babylónského zajetí. Těchto šedesát pět let bylo také znázorněno v naplněních konce rozptýlení obou národů, které se měly v Ezechielově vyprávění stát jedním prutem. Označovaly po řadě roky 1798, 1844 a 1863. Ve verších, které určují poselství odmítnuté v roce 1863, je zvláštní prorocké zjevení, do něhož je toto proroctví zasazeno.
It is the revelation that the “head” of a nation is its capital city, and that the “head” of the capital city is the king. It provides two witnesses to this revelation, and then brings the entire prophecy and revelation to a conclusion with the enigma that, “If ye will not believe, surely ye shall not be established.” If you do not believe that the king is the head, and that the head is the capital city, then you will not be established.
Je to zjevení, že „hlavou“ národa je jeho hlavní město a že „hlavou“ hlavního města je král. Poskytuje tomuto zjevení dvě svědectví a poté přivádí celé proroctví i zjevení k závěru hádankovitým výrokem: „Nebudete-li věřit, jistě neobstojíte.“ Nebudete-li věřit, že král je hlavou a že hlavou je hlavní město, pak neobstojíte.
Ezekiel’s nation that is produced by joining the two sticks of the northern and southern kingdoms, was to have a king, which is a head, which is the capital city of the nation. The entire passage of Ezekiel is speaking to the prophetic characteristics of the sealing of the one hundred and forty-four thousand, which represents the joining together of Divinity with humanity during the period of the sounding of the seventh trumpet of Islam of the third woe.
Ezechielův národ, který vzniká spojením dvou holí severního a jižního království, měl mít krále, jenž je hlavou, jíž je hlavní město národa. Celý oddíl u Ezechiele hovoří o prorockých charakteristikách zapečetění sto čtyřiceti čtyř tisíc, které představuje spojení božství s lidstvím během období troubení sedmé trumpety islámu třetího běda.
The days of the sounding of the Seventh Trumpet, in Revelation chapter ten, began when there was to be “time no longer,” which was October 22, 1844, when the third angel arrived. At that point John experienced the bitterness of that date, and he was there and then told to measure the temple, but leave off the history of the twelve hundred and sixty years of the trampling down of the sanctuary and host, for that period was given to the Gentiles.
Dny troubení sedmé polnice v desáté kapitole Zjevení začaly tehdy, když „času více nebude“, což bylo 22. října 1844, kdy přišel třetí anděl. V tom okamžiku Jan zakusil hořkost onoho data a tehdy a tam mu bylo řečeno, aby změřil chrám, avšak aby pominul dějiny tisíce dvou set šedesáti let pošlapávání svatyně a zástupu, neboť toto období bylo dáno pohanům.
And the angel which I saw stand upon the sea and upon the earth lifted up his hand to heaven, And sware by him that liveth for ever and ever, who created heaven, and the things that therein are, and the earth, and the things that therein are, and the sea, and the things which are therein, that there should be time no longer: But in the days of the voice of the seventh angel, when he shall begin to sound, the mystery of God should be finished, as he hath declared to his servants the prophets. And the voice which I heard from heaven spake unto me again, and said, Go and take the little book which is open in the hand of the angel which standeth upon the sea and upon the earth.
A anděl, kterého jsem viděl stát na moři i na zemi, pozdvihl svou ruku k nebi a přísahal při tom, který žije na věky věků, který stvořil nebe i to, co je v něm, i zemi i to, co je na ní, i moře i to, co je v něm, že času již více nebude; ale ve dnech hlasu sedmého anděla, až začne troubit, bude dokonáno tajemství Boží, jak je oznámil svým služebníkům prorokům. A hlas, který jsem slyšel z nebe, ke mně znovu promluvil a řekl: Jdi a vezmi tu otevřenou knížku z ruky anděla, který stojí na moři i na zemi.
And I went unto the angel, and said unto him, Give me the little book. And he said unto me, Take it, and eat it up; and it shall make thy belly bitter, but it shall be in thy mouth sweet as honey. And I took the little book out of the angel’s hand, and ate it up; and it was in my mouth sweet as honey: and as soon as I had eaten it, my belly was bitter. And he said unto me, Thou must prophesy again before many peoples, and nations, and tongues, and kings. And there was given me a reed like unto a rod: and the angel stood, saying, Rise, and measure the temple of God, and the altar, and them that worship therein. But the court which is without the temple leave out, and measure it not; for it is given unto the Gentiles: and the holy city shall they tread under foot forty and two months. Revelation 10:5–11:2.
I přistoupil jsem k andělu a řekl jsem mu: Dej mi tu knížku. I řekl mi: Vezmi ji a sněz ji; v tvém břiše zhořkne, ale v tvých ústech bude sladká jako med. I vzal jsem tu knížku z ruky anděla a snědl jsem ji; a v mých ústech byla sladká jako med, ale jakmile jsem ji snědl, mé břicho zhořklo. I řekl mi: Musíš znovu prorokovat před mnoha národy a kmeny a jazyky a králi. A byla mi dána třtina podobná prutu; a anděl stál a říkal: Vstaň a změř chrám Boží i oltář i ty, kteří se v něm klanějí. Ale nádvoří, které je vně chrámu, vynech a neměř je, neboť bylo dáno pohanům; a svaté město budou po čtyřicet dva měsíce šlapat nohama. Zjevení 10,5–11,2.
The temple which John was to measure on October 22, 1844, was the temple which had worshippers “therein.” The courtyard was to be left off. The temple which has an altar, that also has worshippers therein is the holy place of the heavenly sanctuary. There was an altar in the courtyard, but that was to be left off, so the only other altar in God’s sanctuary is the altar of incense that is located in the Holy Place. At the arrival of the third angel in 1844, which typified the third angel’s arrival at the beginning of the sealing time on September 11, 2001, the temple consisted of only two apartments.
Chrám, který měl Jan 22. října 1844 změřit, byl chrámem, v němž byli „ti, kdo se v něm klanějí“. Nádvoří mělo být vynecháno. Chrám, který má oltář a v němž jsou také bohoslužebníci, je svatyní nebeského svatostánku. Na nádvoří byl oltář, avšak ten měl být vynechán, takže jediným dalším oltářem v Boží svatyni je kadidlový oltář, který se nachází ve svatyni. Při příchodu třetího anděla v roce 1844, který předznamenával příchod třetího anděla na počátku doby zapečeťování 11. září 2001, se chrám skládal pouze ze dvou oddělení.
The Holy Place was a symbol of the Church, which Paul identifies as the body, and the Most Holy Place was a symbol of the head of the body. The holy place is a symbol of humanity, and the Most Holy Place is the symbol of divinity. The altar, and the smoke that ascended from the altar, which rose up and entered into the Most Holy Place, represents the point where humanity connected with divinity. Mankind can only enter the Most Holy Place by faith, but the experience of faithful people is located in the Holy Place.
Svatyně byla symbolem církve, kterou Pavel označuje jako tělo, a velesvatyně byla symbolem hlavy těla. Svatyně je symbolem lidství a velesvatyně je symbolem božství. Oltář a dým, který vystupoval z oltáře, jenž stoupal vzhůru a vstupoval do velesvatyně, představují bod, v němž se lidství spojovalo s božstvím. Lidstvo může do velesvatyně vstoupit pouze vírou, avšak zkušenost věrných se nachází ve svatyni.
There they are to eat the Word of God, as represented by the loaves upon the table of showbread. There they are to let their light shine before men, and glorify their heavenly father, as represented by the seven-branched candlestick, which we are informed represents the Church. There they are to connect with divinity as their prayers ascend with the merits of Christ into the very presence of the Divine.
Tam mají jíst Boží slovo, jak je znázorněno chleby na stole předkladných chlebů. Tam mají nechat své světlo zářit před lidmi a oslavovat svého nebeského Otce, jak je znázorněno sedmiramenným svícnem, o němž jsme poučeni, že představuje církev. Tam se mají spojovat s božstvím, zatímco jejich modlitby vystupují spolu se zásluhami Krista až do samé přítomnosti Božské bytosti.
From 1798 to 1844, the Architect of the Temple raised up a temple of humanity which He intended to combine with His temple of divinity, but humanity rebelled. As of 2001, He once again is raising up the temple of humanity, represented as the one hundred and forty-four thousand. According to Ezekiel, “king David” is to reign over the nation, which is transformed from a valley of dead dry Laodicean bones, into the mighty army which is lifted up as an ensign at the soon-coming Sunday law.
Od roku 1798 do roku 1844 Architekt chrámu vztyčoval chrám lidství, který zamýšlel spojit se svým chrámem božství, avšak lidství se vzbouřilo. Od roku 2001 znovu vztyčuje chrám lidství, představovaný jako sto čtyřicet čtyři tisíc. Podle Ezechiele má nad národem kralovat „král David“, který je proměněn z údolí mrtvých suchých laodicejských kostí v mocné vojsko, jež je při brzy přicházejícím nedělním zákonu pozdviženo jako korouhev.
The southern kingdom of Judah, is where the capital city of Jerusalem was located, and the nation, king and capital represent the “head.” Surely if you believe, you shall be established. In the relationship of the northern and southern kingdoms, Judah was the “head,” it was where the capitol was, and it is the city which the Lord chose to place His name. The northern kingdom was the “body”. Because of Solomon’s apostasy the Lord raised up adversaries against Solomon. One of those adversaries was Jeroboam, who became the first king of the divided northern kingdom of Israel.
Jižní království Judovo bylo místem, kde se nacházelo hlavní město Jeruzalém, a národ, král i hlavní město představují „hlavu“. Neuvěříte-li, jistě neobstojíte. Ve vztahu mezi severním a jižním královstvím bylo Judsko „hlavou“; bylo tam sídlo hlavního města a je to město, které si Hospodin vyvolil, aby tam položil své jméno. Severní království bylo „tělem“. Kvůli Šalomounovu odpadnutí Hospodin povstalil protivníky proti Šalomounovi. Jedním z těchto protivníků byl Jeroboám, který se stal prvním králem rozděleného severního království Izraele.
And Jeroboam the son of Nebat, an Ephrathite of Zereda, Solomon’s servant, whose mother’s name was Zeruah, a widow woman, even he lifted up his hand against the king. And this was the cause that he lifted up his hand against the king: Solomon built Millo, and repaired the breaches of the city of David his father. And the man Jeroboam was a mighty man of valour: and Solomon seeing the young man that he was industrious, he made him ruler over all the charge of the house of Joseph. And it came to pass at that time when Jeroboam went out of Jerusalem, that the prophet Ahijah the Shilonite found him in the way; and he had clad himself with a new garment; and they two were alone in the field: And Ahijah caught the new garment that was on him, and rent it in twelve pieces: And he said to Jeroboam, Take thee ten pieces: for thus saith the Lord, the God of Israel, Behold, I will rend the kingdom out of the hand of Solomon, and will give ten tribes to thee: (But he shall have one tribe for my servant David’s sake, and for Jerusalem’s sake, the city which I have chosen out of all the tribes of Israel:)
I Jaroboám, syn Nebatův, Efrajimovec ze Seredy, služebník Šalomounův, jehož matka se jmenovala Cerua, žena vdova, i on pozdvihl svou ruku proti králi. A toto bylo příčinou, proč pozdvihl svou ruku proti králi: Šalomoun vystavěl Millo a opravil trhliny města Davida, svého otce. A ten muž Jaroboám byl udatný rek; a když Šalomoun viděl toho mladíka, že je pilný, ustanovil jej správcem nade vším břemenem domu Josefova. I stalo se v tom čase, když Jaroboám vyšel z Jeruzaléma, že jej na cestě nalezl prorok Achijáš Šíloský; a byl oděn novým pláštěm; a oni dva byli sami na poli. Tu Achijáš uchopil nový plášť, který měl na sobě, a roztrhl jej na dvanáct kusů. A řekl Jaroboámovi: Vezmi si deset kusů; neboť tak praví Hospodin, Bůh Izraele: Hle, vytrhnu království z ruky Šalomounovy a dám tobě deset pokolení; (ale jedno pokolení zůstane jemu pro služebníka mého Davida a pro Jeruzalém, město, které jsem si vyvolil ze všech pokolení Izraele:)
Because that they have forsaken me, and have worshipped Ashtoreth the goddess of the Zidonians, Chemosh the god of the Moabites, and Milcom the god of the children of Ammon, and have not walked in my ways, to do that which is right in mine eyes, and to keep my statutes and my judgments, as did David his father. Howbeit I will not take the whole kingdom out of his hand: but I will make him prince all the days of his life for David my servant’s sake, whom I chose, because he kept my commandments and my statutes: But I will take the kingdom out of his son’s hand, and will give it unto thee, even ten tribes. And unto his son will I give one tribe, that David my servant may have a light alway before me in Jerusalem, the city which I have chosen me to put my name there. 1 Kings 11:26–36.
Protože mě opustili a klaněli se Aštoret, bohyni Sidóňanů, Kemošovi, bohu Moábců, a Milkómovi, bohu synů Amónových, a nechodili po mých cestách, aby činili to, co je správné v mých očích, a zachovávali má ustanovení a má nařízení, jako to činil David, jeho otec. Avšak neodejmu z jeho ruky celé království, nýbrž učiním jej knížetem po všechny dny jeho života pro Davida, svého služebníka, kterého jsem vyvolil, protože zachovával má přikázání a má ustanovení. Ale království vezmu z ruky jeho syna a dám je tobě, a to deset kmenů. A jeho synovi dám jeden kmen, aby David, můj služebník, měl vždy přede mnou světlo v Jeruzalémě, městě, které jsem si vyvolil, abych tam položil své jméno. 1 Královská 11,26–36.
The nation that was created when Ezekiel joined the two sticks was to have “David” as king, and David ruled from Jerusalem, which is the capital city where God chose to place His name. The ten northern tribes were a symbol of the body, and Jerusalem was the symbol of the head. Because of the sins of Manasseh, Judah was carried to Babylon in captivity in 677 BC, thus beginning the scattering of the “seven times” against the southern kingdom. At that time the Lord rejected Jerusalem.
Národ, který vznikl, když Ezechiel spojil dvě hole, měl mít za krále „Davida“, a David vládl z Jeruzaléma, hlavního města, které si Bůh zvolil k tomu, aby tam vložil své jméno. Deset severních kmenů bylo symbolem těla a Jeruzalém byl symbolem hlavy. Pro hříchy Manasesovy byl Juda roku 677 př. Kr. odvlečen do babylónského zajetí, čímž započalo rozptýlení „sedmi časů“ proti jižnímu království. V té době Hospodin Jeruzalém zavrhl.
Notwithstanding the Lord turned not from the fierceness of his great wrath, wherewith his anger was kindled against Judah, because of all the provocations that Manasseh had provoked him withal. And the Lord said, I will remove Judah also out of my sight, as I have removed Israel, and will cast off this city Jerusalem which I have chosen, and the house of which I said, My name shall be there. 2 Kings 23:26, 27.
Avšak Hospodin se neodvrátil od prudkosti svého velikého hněvu, jímž vzplanul proti Judovi pro všechna popouzení, jimiž ho Manases popouzel. A Hospodin řekl: Také Judu odstraním od své tváře, jako jsem odstranil Izraele, a zavrhnu toto město Jeruzalém, které jsem vyvolil, i dům, o němž jsem řekl: Tam bude mé jméno. 2 Královská 23,26.27.
It was in the “house” in Jerusalem where He chose to place His name, and the city and the house were cast off, but a promise was made by Zechariah that the Lord would once again choose Jerusalem.
Bylo to v „domě“ v Jeruzalémě, kde se rozhodl vložit své jméno, a město i dům byly zavrženy, avšak skrze Zachariáše bylo dáno zaslíbení, že si Hospodin Jeruzalém znovu vyvolí.
Then the angel of the Lord answered and said, O Lord of hosts, how long wilt thou not have mercy on Jerusalem and on the cities of Judah, against which thou hast had indignation these threescore and ten years? And the Lord answered the angel that talked with me with good words and comfortable words. So the angel that communed with me said unto me, Cry thou, saying, Thus saith the Lord of hosts; I am jealous for Jerusalem and for Zion with a great jealousy. And I am very sore displeased with the heathen that are at ease: for I was but a little displeased, and they helped forward the affliction. Therefore thus saith the Lord; I am returned to Jerusalem with mercies: my house shall be built in it, saith the Lord of hosts, and a line shall be stretched forth upon Jerusalem.
I odpověděl anděl Hospodinův a řekl: Hospodine zástupů, dokdy se ještě nesmiluješ nad Jeruzalémem a nad judskými městy, na která se hněváš již těchto sedmdesát let? A Hospodin odpověděl andělu, který se mnou mluvil, slovy dobrými a potěšujícími. I řekl mi anděl, který se mnou rozmlouval: Volej a řekni: Toto praví Hospodin zástupů: Horlím pro Jeruzalém a pro Sion velikou horlivostí. A velice se hněvám na národy, které žijí v bezpečí; neboť když jsem se hněval jen málo, ony napomáhaly pohromě. Proto toto praví Hospodin: Navrátil jsem se k Jeruzalému s milosrdenstvím; můj dům v něm bude vystavěn, praví Hospodin zástupů, a nad Jeruzalémem bude natažena měřicí šňůra.
Cry yet, saying, Thus saith the Lord of hosts; My cities through prosperity shall yet be spread abroad; and the Lord shall yet comfort Zion, and shall yet choose Jerusalem. Then lifted I up mine eyes, and saw, and behold four horns. And I said unto the angel that talked with me, What be these? And he answered me, These are the horns which have scattered Judah, Israel, and Jerusalem. And the Lord shewed me four carpenters. Then said I, What come these to do? And he spake, saying, These are the horns which have scattered Judah, so that no man did lift up his head: but these are come to fray them, to cast out the horns of the Gentiles, which lifted up their horn over the land of Judah to scatter it.
Volej dále a rci: Toto praví Hospodin zástupů: Má města se ještě rozhojní pro dobro, a Hospodin ještě potěší Sión a ještě vyvolí Jeruzalém. I pozdvihl jsem své oči a viděl jsem, a hle, čtyři rohy. I řekl jsem andělu, který se mnou mluvil: Co je toto? A on mi odpověděl: To jsou rohy, které rozptýlily Judu, Izraele a Jeruzalém. Potom mi Hospodin ukázal čtyři kováře. I řekl jsem: Co tito přišli činit? A on promluvil řka: To jsou rohy, které rozptýlily Judu, takže nikdo nepozvedl svou hlavu; ale tito přišli, aby je postrašili, aby srazili rohy pronárodů, které pozvedly svůj roh proti zemi Judově, aby ji rozptýlily.
I lifted up mine eyes again, and looked, and behold a man with a measuring line in his hand. Then said I, Whither goest thou? And he said unto me, To measure Jerusalem, to see what is the breadth thereof, and what is the length thereof. And, behold, the angel that talked with me went forth, and another angel went out to meet him, And said unto him, Run, speak to this young man, saying, Jerusalem shall be inhabited as towns without walls for the multitude of men and cattle therein: For I, saith the Lord, will be unto her a wall of fire round about, and will be the glory in the midst of her. Ho, ho, come forth, and flee from the land of the north, saith the Lord: for I have spread you abroad as the four winds of the heaven, saith the Lord. Deliver thyself, O Zion, that dwellest with the daughter of Babylon. For thus saith the Lord of hosts; After the glory hath he sent me unto the nations which spoiled you: for he that toucheth you toucheth the apple of his eye.
Opět jsem pozdvihl své oči a viděl jsem, a hle, muž, v jehož ruce byla měřicí šňůra. I řekl jsem: Kam jdeš? A on mi odpověděl: Jdu změřit Jeruzalém, abych viděl, jaká je jeho šířka a jaká je jeho délka. A hle, anděl, který se mnou mluvil, vyšel, a jiný anděl mu vyšel vstříc a řekl mu: Běž, promluv k tomuto mládenci a řekni: Jeruzalém bude obýván jako města bez hradeb pro množství lidí i dobytka v něm. Neboť já, praví Hospodin, budu pro něj ohnivou zdí kolem dokola a budu slávou uprostřed něho. Hej, hej, vyjděte a utečte ze severní země, praví Hospodin, neboť jsem vás rozptýlil jako čtyři nebeské větry, praví Hospodin. Zachraň se, Sijóne, ty, který bydlíš u dcery babylónské. Neboť tak praví Hospodin zástupů: Po slávě mě poslal k národům, které vás oloupily; neboť kdo se vás dotýká, dotýká se zřítelnice jeho oka.
For, behold, I will shake mine hand upon them, and they shall be a spoil to their servants: and ye shall know that the Lord of hosts hath sent me. Sing and rejoice, O daughter of Zion: for, lo, I come, and I will dwell in the midst of thee, saith the Lord. And many nations shall be joined to the Lord in that day, and shall be my people: and I will dwell in the midst of thee, and thou shalt know that the Lord of hosts hath sent me unto thee. And the Lord shall inherit Judah his portion in the holy land, and shall choose Jerusalem again. Be silent, O all flesh, before the Lord: for he is raised up out of his holy habitation. Zechariah 1:12–2:13.
Neboť aj, mávnu svou rukou proti nim a stanou se kořistí svých služebníků; i poznáte, že mě poslal Hospodin zástupů. Plesej a raduj se, dcero sijónská, neboť hle, přicházím a budu přebývat uprostřed tebe, praví Hospodin. A v onen den se k Hospodinu připojí mnohé národy a budou mým lidem; a budu přebývat uprostřed tebe, i poznáš, že mě k tobě poslal Hospodin zástupů. A Hospodin zdědí Judu jako svůj podíl ve svaté zemi a znovu si vyvolí Jeruzalém. Umlkni před Hospodinem, veškeré tělo, neboť povstal ze svého svatého příbytku. Zachariáš 1,12–2,13.
The promises of the Lord once again choosing Jerusalem were fulfilled when ancient Israel rebuilt Jerusalem after their captivity in Babylon, but the prophets speak more about the last days than the days in which they lived. The Lord was “raised up out of his holy temple,” on October 22, 1844, when He arose and moved from the Holy Place to the Most Holy Place, at which time “all flesh” was to “be silent” before the Lord,” for the antitypical Day of Atonement had arrived, in agreement with Habakkuk TWO-TWENTY.
Zaslíbení, že si Hospodin znovu zvolí Jeruzalém, se naplnila, když starověký Izrael po svém babylónském zajetí znovu vybudoval Jeruzalém, avšak proroci hovoří více o posledních dnech než o dnech, v nichž sami žili. Hospodin byl „pozvednut ze svého svatého chrámu“ dne 22. října 1844, když povstal a přešel ze Svatyně do Nejsvětější svatyně; tehdy mělo „veškeré tělo“ před Hospodinem „zmlknout“, neboť nadešel předobrazný Den smíření, v souladu s Abakukem 2,20.
But the Lord is in his holy temple: let all the earth keep silence before him. Habakkuk 2:20.
Hospodin však je ve svém svatém chrámu; nechť před ním umlkne celá země. Abakuk 2,20.
At that time, John in chapter eleven of Revelation was told to measure the temple, which Zechariah witnessed when he “lifted up” his “eyes again, and looked, and behold a man with a measuring line in his hand”. Then Zechariah said, “Whither goest thou?” And John said unto Zechariah, “To measure Jerusalem, to see what is the breadth thereof, and what is the length thereof.” The history of the rebuilding of Jerusalem after the seventy year captivity, and the history that began in 1798 but ended in rebellion when the third angel arrived in 1844, both identify the work that began on September 11, 2001.
V té době bylo Janovi v jedenácté kapitole Zjevení řečeno, aby změřil chrám, který Zacharjáš spatřil, když „opět pozdvihl“ své „oči a pohleděl, a aj, muž, v jehož ruce byla měřicí šňůra“. Tu se Zacharjáš zeptal: „Kam jdeš?“ A Jan řekl Zacharjášovi: „Zm ěřit Jeruzalém, abych viděl, jaká je jeho šířka a jaká je jeho délka.“ Dějiny znovuvybudování Jeruzaléma po sedmdesátiletém zajetí a dějiny, které začaly v roce 1798, ale skončily ve vzpouře, když v roce 1844 přišel třetí anděl, obojí označují dílo, které započalo 11. září 2001.
The southern kingdom, the city of Jerusalem, and king David are all the “head” where the character of God is to be manifested. The northern kingdom represents the “body”, and when the Lord determined to once again “have mercy on Jerusalem” and to “comfort her” and to once again “choose her”, He is identifying the sealing of the one hundred and forty-four thousand, which includes the joining together of the dead dry bones of Laodicea, and thereafter the revival of those bones into a mighty army.
Jižní království, město Jeruzalém a král David jsou všichni onou „hlavou“, v níž se má zjevit Boží charakter. Severní království představuje „tělo“; a když se Pán rozhodl znovu „smilovat se nad Jeruzalémem“, „potěšit jej“ a znovu si jej „vyvolit“, označuje tím zapečetění sto čtyřiceti čtyř tisíc, které zahrnuje spojení mrtvých suchých kostí Laodiceje, a poté oživení těchto kostí v mocné vojsko.
That work is represented in Ezekiel chapter thirty-seven, and it is represented by the northern and southern kingdoms, which provide a simile of the work of fulfilling the covenant promise to write His law upon the hearts and minds of the one hundred and forty-four thousand. Of the two sticks, one and one only is identified as the head, and if you believe, if your eyes can perceive and your ears can understand, this identifies the other stick as the body.
Toto dílo je znázorněno v třicáté sedmé kapitole Ezechiele a je představeno severním a jižním královstvím, která poskytují podobenství o díle naplnění smluvního zaslíbení vepsat Jeho zákon do srdcí a myslí sto čtyřiceti čtyř tisíc. Ze dvou holí je jedna, a pouze jedna, označena jako hlava, a jestliže věříte, jestliže vaše oči mohou vidět a vaše uši mohou rozumět, pak to označuje druhou hůl jako tělo.
We will continue this study in the next article.
V příštím článku budeme v tomto studiu pokračovat.
“Upon the foundation that Christ Himself had laid, the apostles built the church of God. In the Scriptures the figure of the erection of a temple is frequently used to illustrate the building of the church. Zechariah refers to Christ as the Branch that should build the temple of the Lord. He speaks of the Gentiles as helping in the work: ‘They that are far off shall come and build in the temple of the Lord;’ and Isaiah declares, ‘The sons of strangers shall build up thy walls.’ Zechariah 6:12, 15; Isaiah 60:10.
„Na základu, který položil sám Kristus, apoštolové vybudovali Boží církev. V Písmu se obraz stavby chrámu často užívá k znázornění budování církve. Zacharjáš odkazuje na Krista jako na Ratolest, která má vystavět Hospodinův chrám. Hovoří o pohanech jako o těch, kdo mají při tomto díle pomáhat: ‚I ti, kteří jsou daleko, přijdou a budou stavět v chrámu Hospodinově;‘ a Izajáš prohlašuje: ‚Synové cizinců vystavějí tvé zdi.‘ Zacharjáš 6,12.15; Izajáš 60,10.“
“Writing of the building of this temple, Peter says, ‘To whom coming, as unto a living stone, disallowed indeed of men, but chosen of God, and precious, ye also, as lively stones, are built up a spiritual house, an holy priesthood, to offer up spiritual sacrifices, acceptable to God by Jesus Christ.’ 1 Peter 2:4, 5.
„Petr o budování tohoto chrámu píše: ‚Přistupujíce k němu, kameni živému, lidmi sice zavrženému, ale u Boha vyvolenému a drahocennému, i vy sami jako živé kameny se budujete v dům duchovní, ve svaté kněžstvo, abyste přinášeli duchovní oběti, příjemné Bohu skrze Ježíše Krista.‘ 1 Petr 2,4.5.
“In the quarry of the Jewish and the Gentile world the apostles labored, bringing out stones to lay upon the foundation. In his letter to the believers at Ephesus, Paul said, ‘Now therefore ye are no more strangers and foreigners, but fellow citizens with the saints, and of the household of God; and are built upon the foundation of the apostles and prophets, Jesus Christ Himself being the Chief Cornerstone; in whom all the building fitly framed together groweth unto an holy temple in the Lord: in whom ye also are builded together for an habitation of God through the Spirit.’ Ephesians 2:19–22.
„V lomu židovského i pohanského světa apoštolové pracovali a vynášeli kameny, aby je kladli na základ. Ve svém listu věřícím v Efezu Pavel řekl: ‚Nejste tedy již cizinci a přistěhovalci, nýbrž spoluobčané svatých a členové Boží domácnosti; jste vybudováni na základě apoštolů a proroků, kde sám Ježíš Kristus je úhelným kamenem; v němž celá stavba, pevně spojená, roste v svatý chrám v Pánu; v němž i vy jste společně budováni v příbytek Boží v Duchu.‘ Efezským 2,19–22.“
“And to the Corinthians he wrote: ‘According to the grace of God which is given unto me, as a wise master builder, I have laid the foundation, and another buildeth thereon. But let every man take heed how he buildeth thereupon. For other foundation can no man lay than that is laid, which is Jesus Christ. Now if any man build upon this foundation gold, silver, precious stones, wood, hay, stubble; every man’s work shall be made manifest: for the day shall declare it, because it shall be revealed by fire; and the fire shall try every man’s work of what sort it is.” 1 Corinthians 3:10–13.
„A Korintským napsal: ‚Podle milosti Boží, která mi byla dána, jako moudrý stavitel jsem položil základ, a jiný na něm staví. Ale každý ať hledí, jak na něm staví. Jiný základ totiž nikdo nemůže položit než ten, který již je položen, a tím je Ježíš Kristus. Staví-li pak kdo na tomto základě ze zlata, stříbra, drahých kamenů, dřeva, sena, slámy, dílo každého vyjde najevo; neboť onen den je ukáže, protože bude zjeven v ohni, a oheň vyzkouší dílo každého, jaké je.‘ 1 Korintským 3,10–13.“
“The apostles built upon a sure foundation, even the Rock of Ages. To this foundation they brought the stones that they quarried from the world. Not without hindrance did the builders labor. Their work was made exceedingly difficult by the opposition of the enemies of Christ. They had to contend against the bigotry, prejudice, and hatred of those who were building upon a false foundation. Many who wrought as builders of the church could be likened to the builders of the wall in Nehemiah’s day, of whom it is written: ‘They which builded on the wall, and they that bare burdens, with those that laded, everyone with one of his hands wrought in the work, and with the other hand held a weapon.’ Nehemiah 4:17.” Acts of the Apostles, 595–597.
„Apoštolové stavěli na pevném základu, totiž na Skále věků. K tomuto základu přinášeli kameny, které vylomili ze světa. Stavitelé nepracovali bez překážek. Jejich dílo bylo krajně ztíženo odporem Kristových nepřátel. Museli zápasit proti zaslepenosti, předsudkům a nenávisti těch, kdo stavěli na falešném základě. Mnozí, kteří pracovali jako budovatelé církve, mohli být přirovnáni ke stavitelům hradby za dnů Nehemjášových, o nichž je psáno: ‚Ti, kteří stavěli zeď, i ti, kteří nosili břemena, a ti, kteří nakládali, každý jednou rukou konal dílo a druhou rukou držel zbraň.‘ Nehemjáš 4,17.“ Skutky apoštolů, 595–597.