The vision of Daniel chapter eleven, is the main point of reference for all the visions of Bible prophecy, and the vision of chapter eleven is established by the symbol of Rome.
Vidění v jedenácté kapitole Danielovy knihy je hlavním referenčním bodem pro všechna vidění biblického proroctví a vidění jedenácté kapitoly je ustanoveno symbolem Říma.
And in those times there shall many stand up against the king of the south: also the robbers of thy people shall exalt themselves to establish the vision; but they shall fall. Daniel 11:14.
A v oněch časech povstanou mnozí proti králi jihu; také násilníci z tvého lidu se vyvýší, aby uskutečnili vidění; avšak padnou. Daniel 11,14.
Jones addresses the previous verse as follows:
Jones se k předchozímu verši vyjadřuje takto:
“When the Amorites had filled up the measure of their iniquity, their place was given to Israel, the people of God. When Israel, following the way of the heathen, filled also the cup of iniquity, God brought up the kingdom of Babylon, and took all away. When Babylon had filled up the cup of its iniquity, the power was transferred to Persia. And when the angel was turned away by the wickedness of the Persians, then the prince of Grecia comes in and sweeps it away.”
„Když Emorejci dovršili míru své nepravosti, bylo jejich místo dáno Izraeli, Božímu lidu. Když Izrael, kráčeje cestou pohanů, rovněž naplnil kalich nepravosti, Bůh vyvedl království babylónské a vše odňal. Když Babylón naplnil kalich své nepravosti, byla moc přenesena na Persii. A když se anděl odvrátil pro zlovolnost Peršanů, přichází kníže Řecka a smetá ji.“
“And how long was the power of Grecia to continue? When was it to be broken? ‘When the transgressors were come to the full.’ That nation stands until it has filled up the measure of its iniquity, and then the power is transferred to another kingdom. That power to which it was transferred was the Roman, as we learn from Daniel 11:14. ‘And in those times there shall many stand up against the king of the south; also the robbers of thy people shall exalt themselves to establish the vision; but they shall fall.’ This nation is pointed out as a nation of robbers—the children of robbers, as says the margin of the text.
„A jak dlouho měla trvat moc Řecka? Kdy měla být zlomena? ‚Až přestupníci dovrší míru.‘ Ten národ stojí, dokud nenaplní míru své nepravosti, a potom je moc přenesena na jiné království. Tou mocí, na niž byla přenesena, byla římská, jak se dovídáme z Daniel 11,14. ‚A v oněch časech se mnozí postaví proti králi jihu; také synové lupičů z tvého lidu se povýší, aby naplnili vidění, ale padnou.‘ Tento národ je označen jako národ lupičů — děti lupičů, jak praví poznámka na okraji textu.“
“These are the ones to whom the kingdom is now given, and what for?—‘The children of robbers shall exalt themselves to establish the vision.’ When this nation comes upon the scene, then there enters that which establishes the vision, that which is one great object of the vision, the one chief landmark in the line of vision which God has given through the prophets for all time.” A. T. Jones, The Columbian Year and the Meaning of the Four Centuries, 6.
„To jsou ti, jimž je nyní dáno království, a k čemu? — ‚Synové lupičů se povýší, aby upevnili vidění.‘ Když tento národ vstoupí na scénu, tehdy přichází to, co upevňuje vidění, to, co je jedním velkým předmětem vidění, jedním hlavním mezníkem v linii vidění, které Bůh dal skrze proroky pro všechny časy.“ A. T. Jones, The Columbian Year and the Meaning of the Four Centuries, 6.
Jones says when the Roman power “comes upon the scene, then there enters that which establishes the” … “line of vision which God has given through the prophets for all time.” In Miller’s history the Protestants taught, as Laodicea Adventism now does, that the robbers of thy people represent Antiochus Epiphanes, a Seleucid king who ruled from 175 to 164 BC. He was a member of the Seleucid dynasty, which was one of the Greek successor states which came out of the breakup of Alexander the Great’s empire. The disagreement over this issue was so specific in Millerite history, that the identification of Antiochus Epiphanes is represented upon the 1843 pioneer chart.
Jones říká, že když se římská moc „objeví na scéně, tehdy vstupuje to, co ustanovuje“ … „linii vidění, kterou Bůh dal skrze proroky pro všechen čas.“ V Millerových dějinách protestanti učili, stejně jako nyní adventismus Laodiceje, že lupiči tvého lidu představují Antiocha Epifana, seleukovského krále, který vládl v letech 175 až 164 př. Kr. Byl členem seleukovské dynastie, která byla jedním z řeckých nástupnických států, jež vzešly z rozpadu říše Alexandra Velikého. Spor o tuto otázku byl v milleritských dějinách natolik konkrétní, že ztotožnění Antiocha Epifana je znázorněno na pionýrské tabuli z roku 1843.
The reference to Antiochus on the chart represents the only reference to something that is not found in God’s prophetic Word. It is there to refute the false teachings of the Protestants of that period, which is now the false teaching of Laodicean Adventism. Whether William Miller understood the depth of importance in understanding that Rome is the earthly power that establishes the “line of vision which God has given through the prophets for all time,” is doubtful, but it was clear enough to soundly defend the fact that Rome establishes the vision.
Odkaz na Antiocha v diagramu představuje jediný odkaz na něco, co se nenachází v Božím prorockém Slově. Je tam proto, aby vyvrátil falešná učení protestantů oné doby, která jsou nyní falešným učením laodicejského adventismu. Zda William Miller chápal hloubku významu porozumění tomu, že Řím je pozemskou mocí, která ustavuje „linii vidění, kterou Bůh dal skrze proroky pro všechen čas“, je sporné, avšak bylo to dostatečně zřejmé k tomu, aby bylo možno pevně obhájit skutečnost, že vidění ustavuje Řím.
Where there is no vision, the people perish: but he that keepeth the law, happy is he. Proverbs 28:14.
Kde není vidění, lid pustne; ale blaze tomu, kdo zachovává zákon. Přísloví 28,14.
Solomon recorded that where there is no vision, the people perish, and the Hebrew word “vision,” in verse fourteen is the same as in Solomon’s proverb. The vision is a life-or-death proposition, and the “vision” is established by the symbol of Rome. The word “vision” in verse fourteen, is the same word for vision in Habakkuk, chapter two.
Šalomoun zaznamenal, že kde není vidění, lid hyne, a hebrejské slovo „vidění“ ve čtrnáctém verši je totožné se slovem v Šalomounově přísloví. Vidění je otázkou života a smrti a „vidění“ je ustanoveno symbolem Říma. Slovo „vidění“ ve čtrnáctém verši je týmž slovem pro vidění jako u Abakuka ve druhé kapitole.
I will stand upon my watch, and set me upon the tower, and will watch to see what he will say unto me, and what I shall answer when I am reproved. And the Lord answered me, and said, Write the vision, and make it plain upon tables, that he may run that readeth it. For the vision is yet for an appointed time, but at the end it shall speak, and not lie: though it tarry, wait for it; because it will surely come, it will not tarry. Habakkuk 2:1–3.
Postavím se na svou stráž a vstoupím na věž; budu vyhlížet, abych viděl, co ke mně promluví a co odpovím, až budu kárán. I odpověděl mi Hospodin a řekl: Zapiš to vidění a uč je zřetelným na deskách, aby ten, kdo je čte, mohl běžet. Neboť to vidění jest ještě pro určený čas, avšak při konci promluví a neselže; i kdyby se oddalovalo, čekej na ně, neboť jistě přijde, neopozdí se. Abakuk 2,1–3.
The word “reproved” in verse one, means “argued with”. William Miller was the watchman that was set upon the tower in the history of the movement of the first and second angels, and when in prophetic symbolism he asked what he should answer in the debate of his history, he was told to write the vision, which is established by the symbol of Rome. In agreement with this fact, when the Millerites produced the 1843 pioneer chart in fulfillment of these three verses of Habakkuk, they gave reference to the very heart of the debate they engaged in. They no doubt, did not understand that their referencing to the foolish argument that Antiochus Epiphanes was the power who established the vision represents the debate of Habakkuk chapter two, but Sister White said that chart was “directed by the hand of the Lord, and should not be altered,” so the reference to the debate on the chart was from God’s hand.
Slovo „reproved“ v prvním verši znamená „přel se“. William Miller byl strážným, který byl postaven na věž v dějinách hnutí prvního a druhého anděla, a když se v prorocké symbolice ptal, co má odpovědět v rozpravě svých dějin, bylo mu řečeno, aby zapsal vidění, které je potvrzeno symbolem Říma. V souladu s touto skutečností, když millerité vytvořili průkopnickou kartu z roku 1843 jako naplnění těchto tří veršů z Abakuka, odkázali na samo jádro rozpravy, do níž vstoupili. Nepochybně nechápali, že jejich odkaz na pošetilý argument, podle něhož Antiocheios Epifanés byl mocí, která potvrdila vidění, představuje rozpravu druhé kapitoly Abakuka, avšak sestra Whiteová řekla, že tato karta byla „vedena rukou Páně a nemá být měněna“, takže odkaz na rozpravu na této kartě pocházel z Boží ruky.
The Millerites came to correctly understand that the first disappointment on April 19, 1844 initiated the tarrying time, referenced by Habakkuk and also Matthew’s parable of the ten virgins. They also came to understand that those two prophecies were directly connected with Ezekiel chapter twelve, where Ezekiel identifies a period of time where the effect of every vision will occur. That word “vision”, is the same Hebrew word we are now considering. This is why Jones is correct when he states, “When” Rome “comes upon the scene, then there enters that which establishes the vision, that which is one great object of the vision, the one chief landmark in the line of vision which God has given through the prophets for all time.” Rome establishes the entire vision of God’s prophetic Word, and more specifically it is Rome that the entire structure of chapter eleven is built upon.
Millerité dospěli ke správnému pochopení, že první zklamání 19. dubna 1844 zahájilo dobu prodlévání, o níž se zmiňuje Abakuk i Matoušovo podobenství o deseti pannách. Rovněž pochopili, že tato dvě proroctví byla přímo spojena s dvanáctou kapitolou Ezechiele, kde Ezechiel označuje časové období, v němž se naplní účinek každého vidění. Slovo „vidění“ je totéž hebrejské slovo, které nyní zkoumáme. Proto má Jones pravdu, když říká: „Když“ Řím „vstoupí na scénu, tehdy přichází to, co ustanovuje vidění, to, co je jedním velkým předmětem vidění, tím jedním hlavním mezníkem v linii vidění, které Bůh dal skrze proroky pro všechen čas.“ Řím ustanovuje celé vidění Božího prorockého Slova, a konkrétněji je to Řím, na němž je vystavěna celá struktura jedenácté kapitoly.
When Sister White refers to the final fulfillment of chapter eleven of Daniel and states that “much of the history that has taken place in fulfillment of this prophecy will be repeated,” she is identifying that the histories of chapter eleven that had already been fulfilled typified the final verses of Daniel chapter eleven. The subject of the final verses of chapter eleven is the king of the north, who there represents modern Rome. Therefore, the histories of Daniel chapter eleven, that are repeated, are histories that represent Rome.
Když sestra Whiteová odkazuje na konečné naplnění jedenácté kapitoly Daniele a uvádí, že „mnohá část dějin, jež se odehrála při naplnění tohoto proroctví, se bude opakovat“, poukazuje tím na to, že dějiny jedenácté kapitoly, které již byly naplněny, byly předobrazem závěrečných veršů jedenácté kapitoly knihy Daniel. Předmětem závěrečných veršů jedenácté kapitoly je král severu, který zde představuje novodobý Řím. Proto dějiny z jedenácté kapitoly knihy Daniel, které se opakují, jsou dějinami, jež představují Řím.
In the last six verses of chapter eleven modern Rome (the king of the north), conquers three geographical powers. In verse forty he conquers the king of the south (the former Soviet Union in 1989), the glorious land (the United States at the soon coming Sunday law), and Egypt (the entire world as represented by the United Nations.) In Daniel eleven pagan Rome is represented as conquering three geographical powers in order to capture the then-known world, and then papal Rome is represented as conquering three geographical powers in order to capture the earth.
V posledních šesti verších jedenácté kapitoly moderní Řím (král severu) dobývá tři zeměpisné mocnosti. Ve čtyřicátém verši dobývá krále jihu (bývalý Sovětský svaz v roce 1989), nádhernou zemi (Spojené státy při brzy přicházejícím nedělním zákoně) a Egypt (celý svět, jak jej představuje Organizace spojených národů). V Danieli 11 je pohanský Řím představen jako ten, kdo dobývá tři zeměpisné mocnosti, aby ovládl tehdy známý svět, a poté je papežský Řím představen jako ten, kdo dobývá tři zeměpisné mocnosti, aby ovládl zemi.
Pagan Rome is first mentioned in the chapter in verse fourteen, in order to identify it as the symbol that establishes the vision, but its rise to power is not addressed until verse sixteen. Alexander the Great’s kingdom was divided into four parts in fulfillment of God’s prophetic Word, but those four parts quickly consolidated into two primary antagonists that are identified as either the king of the south or the king of the north in the prophetic narrative that continues to the conclusion of the chapter. In verse fourteen the rising power of Rome is mentioned as the power that would establish the vision, but the subjects that are being addressed are the struggles between the remnants of Alexander’s kingdom as represented by the kings of the north and the south.
Pohanský Řím je v této kapitole poprvé zmíněn ve verši čtrnáctém, aby byl označen jako symbol, který upevňuje vidění, avšak o jeho vzestupu k moci se pojednává až ve verši šestnáctém. Království Alexandra Velikého bylo v naplnění Božího prorockého slova rozděleno na čtyři části, avšak tyto čtyři části se rychle sjednotily ve dva hlavní protivníky, kteří jsou v prorockém vyprávění pokračujícím až do závěru kapitoly označeni buď jako král jihu, nebo král severu. Ve verši čtrnáctém je zmíněna vzrůstající moc Říma jako mocnost, která měla upevnit vidění, avšak předmětem výkladu jsou zápasy mezi pozůstatky Alexandrova království, jak jsou představovány králi severu a jihu.
In verse fifteen, those two kings are still engaged in their struggle, and the king of the north is prevailing. But in verse sixteen Rome arrives and the verse says, “But he that cometh against him,” meaning that when Rome comes against the northern king who has just been prevailing over the southern king, the king of the north will be unable to stand against Rome. Rome prevails, and in verse sixteen, Rome was also to stand in the glorious land of Judah. In verse seventeen Rome shall “set his face to enter with the strength of his whole kingdom.” He took the northern king who was unable to stand before him, then he took Judah, then he entered into Egypt.
Ve verši patnáct jsou tito dva králové stále zapojeni do svého zápasu a král severu vítězí. Avšak ve verši šestnáct přichází Řím a verš říká: „Ale ten, který přichází proti němu“, což znamená, že když Řím přichází proti králi severu, který právě vítězil nad králem jihu, král severu nebude schopen obstát proti Římu. Řím vítězí a ve verši šestnáct má také stanout v nádherné judské zemi. Ve verši sedmnáct má Řím „obrátit svou tvář, aby vstoupil se silou celého svého království“. Zmocnil se krále severu, který před ním nemohl obstát, potom se zmocnil Judy a poté vstoupil do Egypta.
And in those times there shall many stand up against the king of the south: also the robbers of thy people shall exalt themselves to establish the vision; but they shall fall. So the king of the north shall come, and cast up a mount, and take the most fenced cities: and the arms of the south shall not withstand, neither his chosen people, neither shall there be any strength to withstand. But he that cometh against him shall do according to his own will, and none shall stand before him: and he shall stand in the glorious land, which by his hand shall be consumed. He shall also set his face to enter with the strength of his whole kingdom, and upright ones with him; thus shall he do: and he shall give him the daughter of women, corrupting her: but she shall not stand on his side, neither be for him. Daniel 11:14–17.
A v těch časích se mnozí postaví proti králi jihu; také násilníci z tvého lidu se povýší, aby naplnili vidění, ale padnou. I přitáhne král severu, navrší val a dobude nejpevnější města; a síly jihu neobstojí, ani jeho vybraný lid, ani nebude síly, aby odolal. Ale ten, který proti němu přitáhne, bude jednat podle své vůle, a nikdo před ním neobstojí; a postaví se v nádherné zemi, která bude jeho rukou zničena. Obrátí také svou tvář, aby vtrhl se silou celého svého království, a přímí budou s ním; tak učiní: a dá mu dceru žen, aby ji zkazil; ale ona na jeho straně neobstojí ani nebude pro něho. Daniel 11,14–17.
The conquering illustrated in these verses is a fulfillment of Daniel chapter eight.
Vítězství znázorněné v těchto verších je naplněním osmé kapitoly knihy Daniel.
And out of one of them came forth a little horn, which waxed exceeding great, toward the south, and toward the east, and toward the pleasant land. Daniel 8:9.
A z jednoho z nich vyšel malý roh, který nesmírně vzrostl k jihu i k východu a k přeslavné zemi. Daniel 8,9.
The little horn of verse nine is pagan Rome, and verse nine identifies, in agreement with verses fourteen through seventeen of chapter eleven, that pagan Rome would conquer three geographical entities as it took control of the world. Those entities were the south (Egypt), the east (Syria, the king of the north) and the pleasant land (Judah). The history of verses sixteen and seventeen are typifying the historical three-step conquering of modern Rome in verses forty through forty-three, for as Sister White stated, “Much of the history that has taken place in fulfillment of this prophecy will be repeated.”
Malý roh z devátého verše představuje pohanský Řím a devátý verš v souladu s verši čtrnáct až sedmnáct jedenácté kapitoly ukazuje, že pohanský Řím při ovládání světa podrobí tři zeměpisné celky. Těmito celky byly jih (Egypt), východ (Sýrie, král severu) a krásná země (Judsko). Dějiny veršů šestnáct a sedmnáct předobrazuje historické trojkrokové dobytí novodobého Říma ve verších čtyřicet až čtyřicet tři, neboť, jak uvedla sestra Whiteová, „Mnohá část dějin, která se odehrála při naplnění tohoto proroctví, se bude opakovat.“
“Although Egypt could not stand before Antiochus, the king of the north, Antiochus could not stand before the Romans, who now came against him. No kingdoms were longer able to resist this rising power. Syria was conquered, and added to the Roman empire, when Pompey, BC 65, deprived Antiochus Asiaticus of his possessions, and reduced Syria to a Roman province.
„Ačkoli Egypt nemohl obstát před Antiochem, králem severu, Antiochos nemohl obstát před Římany, kteří nyní vytáhli proti němu. Žádná království již nebyla schopna odolávat této vzmáhající se moci. Sýrie byla dobyta a připojena k římské říši, když Pompeius roku 65 př. Kr. zbavil Antiocha Asiatika jeho držav a učinil ze Sýrie římskou provincii.
“The same power was also to stand in the Holy Land, and consume it. Rome became connected with the people of God, the Jews, by alliance, BC 162, from which date it holds a prominent place in the prophetic calendar. It did not, however, acquire jurisdiction over Judea by actual conquest till BC 63; and then in the following manner.
„Táž moc měla také stanout ve Svaté zemi a zpustošit ji. Řím se spojil s Božím lidem, Židy, smlouvou roku 162 př. Kr., od kteréhož data zaujímá významné místo v prorockém kalendáři. Skutečnou pravomoc nad Judskem však nezískal faktickým dobytím až do roku 63 př. Kr.; a to následujícím způsobem.
“On Pompey’s return from his expedition against Mithridates, king of Pontus, two competitors, Hyrcanus and Aristobulus, were struggling for the crown of Judea. Their cause came before Pompey, who soon perceived the injustice of the claims of Aristobulus, but wished to defer decision in the matter till after his long-desired expedition into Arabia, promising then to return, and settle their affairs as should seem just and proper. Aristobulus, fathoming Pompey’s real sentiments, hastened back to Judea, armed his subjects, and prepared for a vigorous defense, determined, at all hazards, to keep the crown, which he foresaw would be adjudicated to another. Pompey closely followed the fugitive. As he approached Jerusalem, Aristobulus, beginning to repent of his course, came out to meet him, and endeavored to accommodate matters by promising entire submission and large sums of money. Pompey, accepting this offer, sent Gabinius, at the head of a detachment of soldiers, to receive the money. But when that lieutenant-general arrived at Jerusalem, he found the gates shut against him, and was told from the top of the walls that the city would not stand to the agreement.
„Když se Pompeius vracel ze svého tažení proti Mithridatovi, králi pontskému, zápasili o judskou korunu dva soupeři, Hyrkán a Aristobúlos. Jejich spor byl předložen Pompeiovi, který brzy rozpoznal neoprávněnost nároků Aristobúlových, avšak přál si odložit rozhodnutí v této věci až na dobu po svém dávno vytouženém tažení do Arábie, se slibem, že se poté vrátí a jejich záležitosti uspořádá tak, jak se bude jevit spravedlivé a náležité. Aristobúlos, jenž prohlédl skutečné Pompeiovy úmysly, pospíšil zpět do Judska, ozbrojil své poddané a připravil se k energické obraně, odhodlán za každou cenu udržet korunu, o níž předvídal, že bude přiřčena jinému. Pompeius uprchlíka těsně následoval. Když se blížil k Jeruzalému, Aristobúlos, počínaje litovat svého postupu, mu vyšel vstříc a snažil se věc urovnat slibem úplné podřízenosti a velikých peněžních částek. Pompeius tuto nabídku přijal a vyslal Gabinia v čele oddílu vojáků, aby peníze převzal. Když však tento místodržitel dorazil do Jeruzaléma, shledal brány před sebou uzavřené a z vrcholu hradeb mu bylo oznámeno, že město se k dohodě nepřihlásí.“
“Pompey, not to be deceived in this way with impunity, put Aristobulus, whom he had retained with him, in irons, and immediately marched against Jerusalem with his whole army. The partisans of Aristobulus were for defending the place; those of Hyrcanus, for opening the gates. The latter being in the majority, and prevailing, Pompey was given free entrance into the city. Whereupon the adherents of Aristobulus retired to the mountain of the temple, as fully determined to defend that place as Pompey was to reduce it. At the end of three months a breach was made in the wall sufficient for an assault, and the place was carried at the point of the sword. In the terrible slaughter that ensued, twelve thousand persons were slain. It was an affecting sight, observes the historian, to see the priests, engaged at the time in divine service, with calm hand and steady purpose pursue their accustomed work, apparently unconscious of the wild tumult, though all around them their friends were given to the slaughter, and though often their own blood mingled with that of their sacrifices.
„Pompeius, aby nebyl tímto způsobem beztrestně oklamán, dal Aristobula, kterého si ponechal u sebe, spoutat okovy a ihned vytáhl se svým celým vojskem proti Jeruzalému. Stoupenci Aristobulovi byli pro obranu města; přívrženci Hyrkánovi pro otevření bran. Protože těch druhých byla většina a prosadili se, byl Pompeiovi umožněn volný vstup do města. Nato se Aristobulovi přívrženci uchýlili na chrámovou horu, pevně odhodláni hájit to místo právě tak, jako byl Pompeius odhodlán je dobýt. Na konci tří měsíců byla ve zdi proražena trhlina dostatečná k útoku a místo bylo dobyto ostřím meče. V strašném krveprolití, které následovalo, bylo pobito dvanáct tisíc osob. Byl to dojímavý pohled, poznamenává historik, vidět kněze, zaměstnané v té době bohoslužbou, jak s klidnou rukou a neochvějným odhodláním konají svou obvyklou službu, zřejmě nevědomi divokého zmatku, ačkoli všude kolem nich byli jejich přátelé vydáváni na porážku a ačkoli se často jejich vlastní krev mísila s krví jejich obětí.“
“Having put an end to the war, Pompey demolished the walls of Jerusalem, transferred several cities from the jurisdiction of Judea to that of Syria, and imposed tribute on the Jews. Thus for the first time was Jerusalem placed by conquest in the hands of that power which was to hold the ‘glorious land’ in its iron grasp till it had utterly consumed it.
„Když Pompeius ukončil válku, zbořil hradby Jeruzaléma, převedl několik měst z pravomoci Judska pod pravomoc Sýrie a uvalil na Židy daňový poplatek. Tak byl Jeruzalém poprvé dobytím vydán do rukou té moci, která měla svírat ‚slavnou zemi‘ ve svém železném sevření, dokud ji docela nepohltila.
“‘VERSE 17. He shall also set his face to enter with the strength of his whole kingdom, and upright ones with him; thus shall he do: and he shall give him the daughter of women, corrupting her: but she shall not stand on his side, neither be for him.’
„Verš 17. I obrátí svou tvář, aby vešel s mocí celého svého království, a přímí budou s ním; tak učiní. A dá mu dceru žen, aby ji zkazil; ale neobstojí na jeho straně ani nebude pro něho.“
“Bishop Newton furnishes another reading for this verse, which seems more clearly to express the sense, as follows: ‘He shall also set his face to enter by force the whole kingdom.’ Verse 16 brought us down to the conquest of Syria and Judea by the Romans. Rome had previously conquered Macedon and Thrace. Egypt was now all that remained of the ‘whole kingdom’ of Alexander, not brought into subjection to the Roman power, which power now set its face to enter by force into that country.” Uriah Smith, Daniel and the Revelation, 258–260.
„Biskup Newton uvádí pro tento verš jiné čtení, které, jak se zdá, jasněji vyjadřuje smysl, takto: ‚Obrátí také svou tvář, aby mocí vstoupil do celého království.‘ Verš 16 nás přivádí ke dobytí Sýrie a Judska Římany. Řím již dříve dobyl Makedonii a Thrákii. Egypt nyní byl vším, co zbývalo z Alexandrův ‚celého království‘ a co dosud nebylo podrobeno římské moci, která nyní obrátila svou tvář, aby do oné země vstoupila mocí.“ Uriah Smith, Daniel a Zjevení, 258–260.
We have already noted, more than once in these articles, how verse thirty and thirty-one of Daniel eleven align with verses forty and forty-one, and the history of verses thirty and thirty-one also aligns with the plucking up of three horns.
Již jsme si v těchto článcích více než jednou povšimli, jak verše třicátý a třicátý první jedenácté kapitoly Daniela odpovídají veršům čtyřicátému a čtyřicátému prvnímu a jak se historie veršů třicátého a třicátého prvního rovněž shoduje s vytržením tří rohů.
I considered the horns, and, behold, there came up among them another little horn, before whom there were three of the first horns plucked up by the roots: and, behold, in this horn were eyes like the eyes of man, and a mouth speaking great things. … And of the ten horns that were in his head, and of the other which came up, and before whom three fell; even of that horn that had eyes, and a mouth that spake very great things, whose look was more stout than his fellows. Daniel 7:8, 20.
Pozoroval jsem rohy, a hle, vystoupil mezi nimi jiný malý roh, před nímž byly tři z prvních rohů vyvráceny i s kořeny; a hle, na tomto rohu byly oči jako oči člověka a ústa mluvící veliké věci. … A o deseti rozích, které byly na jeho hlavě, a o tom jiném, který vystoupil a před nímž tři padly; o tom rohu, který měl oči a ústa, jež mluvila velmi veliké věci, a jehož vzhled byl troufalejší než vzhled jeho druhů. Daniel 7,8.20.
Just as Daniel chapter eight, verse nine, represents the three geographical areas of conquering that established pagan Rome on the throne, so too, the plucking up of the horns (representing the Heruli, Ostrogoths and Vandals) represented the three geographical areas of conquering that established papal Rome on the throne. Both those histories align with verses forty to forty-three of Daniel eleven, and the plucking up of the three horns aligns with the history of verses thirty and thirty-one.
Právě jako Daniel 8,9 představuje tři zeměpisné oblasti dobývání, které dosadily pohanský Řím na trůn, tak i vyvrácení rohů (představujících Heruly, Ostrogóty a Vandaly) představovalo tři zeměpisné oblasti dobývání, které dosadily papežský Řím na trůn. Obě tyto dějiny jsou v souladu s verši čtyřicet až čtyřicet tři jedenácté kapitoly Daniela a vyvrácení tří rohů odpovídá dějinám veršů třicet a třicet jedna.
“‘VERSE 8. I considered the horns, and, behold, there came up among them another little horn, before whom there were three of the first horns plucked up by the roots; and, behold, in this horn were eyes like the eyes of man, and a mouth speaking great things.’
„Verš 8. Pozoroval jsem rohy, a hle, mezi nimi vyrostl jiný malý roh, před nímž byly tři z prvních rohů vyvráceny i s kořeny; a hle, na tomto rohu byly oči podobné očím člověka a ústa, která mluvila veliké věci.“
“Daniel considered the horns. Indications of a strange movement appeared among them. A little horn (at first little, but afterward more stout than its fellows) thrust itself up among them. It was not content quietly to find a place of its own, and fill it; it must thrust aside some of the others, and usurp their places. Three kingdoms were plucked up before it. This little horn, as we shall have occasion to notice more fully hereafter, was the papacy. The three horns plucked up before it were the Heruli, the Ostrogoths, and the Vandals. And the reason why they were plucked up was because they were opposed to the teaching and claims of the papal hierarchy, and hence to the supremacy in the church of the bishop of Rome.
„Daniel pozoroval rohy. Mezi nimi se objevily náznaky podivného pohybu. Vystoupil mezi nimi malý roh (zprvu malý, avšak později statnější než jeho druhové). Nespokojil se s tím, aby si tiše našel své vlastní místo a zaujal je; musel některé z ostatních odsunout a uzurpovat jejich místa. Před ním byly vyvráceny tři říše. Tento malý roh, jak budeme mít příležitost později si všimnout podrobněji, bylo papežství. Těmi třemi rohy, které byly před ním vyvráceny, byli Herulové, Ostrogóti a Vandalové. A důvod, proč byli vyvráceni, spočíval v tom, že se stavěli proti učení a nárokům papežské hierarchie, a tudíž proti svrchovanosti římského biskupa v církvi.“
“And ‘in this horn were eyes like the eyes of man, and a mouth speaking great things,’ the eyes, a fit emblem of the shrewdness, penetration, cunning, and foresight of the papal hierarchy; and the mouth speaking great things, a fit symbol of the arrogant claims of the bishops of Rome.” Uriah Smith, Daniel and the Revelation, 132–134.
„A ‚na tomto rohu byly oči podobné očím člověka a ústa mluvící veliké věci‘ — ty oči jsou výstižným znakem prozíravosti, pronikavosti, vychytralosti a předvídavosti papežské hierarchie; a ústa mluvící veliké věci jsou přiléhavým symbolem domýšlivých nároků římských biskupů.“ Uriah Smith, Daniel and the Revelation, 132–134.
It is Rome that establishes the vision of Bible prophecy, and especially the vision of Daniel chapter eleven. In that chapter much of the prophetic history that had been fulfilled before the Millerite movement was to be repeated in the last six verses of Daniel eleven. The conquering of three geographical obstacles that established both pagan and papal Rome upon the throne is represented in chapter eleven, and those two representations typify the time when modern Rome is again established upon the throne. It is Rome that establishes the vision, and Paul identifies that papal Rome is revealed in its time.
Je to Řím, kdo ustavuje vidění biblického proroctví, a zvláště vidění jedenácté kapitoly knihy Daniel. V této kapitole se mělo mnoho z prorockých dějin, jež se naplnily před mileritským hnutím, zopakovat v posledních šesti verších Danielovy jedenácté kapitoly. Dobytí tří zeměpisných překážek, které upevnily jak pohanský, tak papežský Řím na trůnu, je v jedenácté kapitole znázorněno a tato dvě znázornění jsou předobrazem doby, kdy je moderní Řím znovu ustanoven na trůnu. Je to Řím, kdo ustavuje vidění, a Pavel označuje, že papežský Řím je zjeven ve svém čase.
Let no man deceive you by any means: for that day shall not come, except there come a falling away first, and that man of sin be revealed, the son of perdition; Who opposeth and exalteth himself above all that is called God, or that is worshipped; so that he as God sitteth in the temple of God, showing himself that he is God. Remember ye not, that, when I was yet with you, I told you these things? And now ye know what withholdeth that he might be revealed in his time. 2 Thessalonians 2:3–6.
Ať vás nikdo žádným způsobem nesvede; neboť ten den nepřijde, leč nejprve přijde odpadnutí a bude zjeven člověk hříchu, syn zatracení, který se protiví a povyšuje nade všecko, co se nazývá Bohem anebo čemu se vzdává božská pocta; takže se jako Bůh posadí v chrámu Božím a bude se vydávat za Boha. Což nepamatujete, že jsem vám to říkal, když jsem byl ještě u vás? A nyní víte, co ho zdržuje, aby byl zjeven ve svůj čas. 2 Tesalonickým 2,3–6.
The papacy took the throne as the fifth kingdom of Bible prophecy in the year 538, and many who consider verse six, would no doubt assume that Paul means that “the Papacy would be revealed in 538.” This may be correct, but it is at minimum a secondary truth of what Paul was identifying. Paul, like all prophets is speaking more about the last days, than his own time period. He was referring to how the papacy would be revealed prophetically, for as a prophet he was in agreement with all the other prophets. Line upon line, those who have not the vision perish, and those who have not the vision, have not the vision because they do not know what establishes the vision. Knowing that Rome establishes the vision is a life-or-death understanding. Paul, in agreement with the other prophets is identifying that what reveals papal Rome, who is the Rome of the last days is “his time.” The prophetic “time” associated with Rome, is what reveals what and who Rome is.
Papežství se v roce 538 ujalo trůnu jako páté království biblického proroctví a mnozí, kdo uvažují o šestém verši, by bezpochyby předpokládali, že Pavel míní, že „papežství bude zjeveno v roce 538“. To může být správné, avšak přinejmenším jde o druhotnou pravdu toho, co Pavel označoval. Pavel, jako všichni proroci, mluví více o posledních dnech než o své vlastní době. Odkazoval na to, jak bude papežství prorocky zjeveno, neboť jako prorok byl v souladu se všemi ostatními proroky. Řádek za řádkem: ti, kdo nemají vidění, hynou, a ti, kdo nemají vidění, je nemají proto, že nevědí, co vidění ustanovuje. Poznání, že vidění ustanovuje Řím, je porozuměním otázky života a smrti. Pavel ve shodě s ostatními proroky ukazuje, že to, co odhaluje papežský Řím, jenž je Římem posledních dnů, je „jeho čas“. Prorocký „čas“ spojený s Římem je tím, co odhaluje, co a kdo Řím je.
We will continue this study in the next article.
V této studii budeme pokračovat v příštím článku.
“The apostle Paul, in his second letter to the Thessalonians, foretold the great apostasy which would result in the establishment of the papal power. He declared that the day of Christ should not come, ‘except there come a falling away first, and that man of sin be revealed, the son of perdition; who opposeth and exalteth himself above all that is called God, or that is worshiped; so that he as God sitteth in the temple of God, showing himself that he is God.’ And furthermore, the apostle warns his brethren that ‘the mystery of iniquity doth already work.’ 2 Thessalonians 2:3, 4, 7. Even at that early date he saw, creeping into the church, errors that would prepare the way for the development of the papacy.
„Apoštol Pavel ve svém druhém listu Tesalonickým předpověděl velké odpadnutí, které mělo vést k ustanovení papežské moci. Prohlásil, že den Kristův nenastane, „dokud napřed nepřijde odpadnutí a nebude zjeven onen člověk hříchu, syn zatracení, který se protiví a povyšuje nade všecko, co slove Bůh anebo čemu se vzdává božská pocta, takže se posadí jako Bůh do chrámu Božího a bude se vydávat za Boha.“ A dále apoštol varuje své bratry, že „tajemství nepravosti již působí“. 2 Tesalonickým 2,3.4.7. Již v oné rané době viděl, jak se do církve vkrádají bludy, které připraví cestu rozvoji papežství.
“Little by little, at first in stealth and silence, and then more openly as it increased in strength and gained control of the minds of men, ‘the mystery of iniquity’ carried forward its deceptive and blasphemous work. Almost imperceptibly the customs of heathenism found their way into the Christian church. The spirit of compromise and conformity was restrained for a time by the fierce persecutions which the church endured under paganism. But as persecution ceased, and Christianity entered the courts and palaces of kings, she laid aside the humble simplicity of Christ and His apostles for the pomp and pride of pagan priests and rulers; and in place of the requirements of God, she substituted human theories and traditions. The nominal conversion of Constantine, in the early part of the fourth century, caused great rejoicing; and the world, cloaked with a form of righteousness, walked into the church. Now the work of corruption rapidly progressed. Paganism, while appearing to be vanquished, became the conqueror. Her spirit controlled the church. Her doctrines, ceremonies, and superstitions were incorporated into the faith and worship of the professed followers of Christ.
„Krůček po krůčku, zprvu skrytě a mlčky, a potom otevřeněji, jak sílilo a získávalo vládu nad myslí lidí, ‚tajemství nepravosti‘ pokračovalo ve svém klamném a rouhavém díle. Téměř nepostřehnutelně si zvyky pohanství našly cestu do křesťanské církve. Duch kompromisu a přizpůsobivosti byl po nějaký čas zadržován prudkými pronásledováními, která církev snášela za pohanství. Když však pronásledování ustalo a křesťanství vstoupilo do dvorů a paláců králů, odložilo pokornou prostotu Krista a Jeho apoštolů a namísto ní přijalo nádheru a pýchu pohanských kněží a vládců; a na místo Božích požadavků dosadilo lidské teorie a tradice. Formální obrácení Konstantina na počátku čtvrtého století vyvolalo veliké jásání; a svět, zahalený pláštěm spravedlnosti, vstoupil do církve. Nyní dílo zkaženosti rychle pokračovalo. Pohanství, ačkoli se zdálo být poraženo, se stalo vítězem. Jeho duch ovládl církev. Jeho učení, obřady a pověry byly začleněny do víry a bohoslužby těch, kdo se hlásili jako následovníci Krista.“
“This compromise between paganism and Christianity resulted in the development of ‘the man of sin’ foretold in prophecy as opposing and exalting himself above God. That gigantic system of false religion is a masterpiece of Satan’s power—a monument of his efforts to seat himself upon the throne to rule the earth according to his will.” The Great Controversy, 49, 50.
„Tento kompromis mezi pohanstvím a křesťanstvím vedl ke vzniku ‚člověka hříchu‘, předpověděného v proroctví jako toho, jenž se staví proti Bohu a povyšuje se nad Boha. Tento gigantický systém falešného náboženství je mistrovským dílem satanovy moci — pomníkem jeho úsilí posadit se na trůn a vládnout zemi podle své vůle.“ The Great Controversy, 49, 50.