Rome establishes the vision, and Rome is revealed in its “time”. This is a statement by Sister White where she states what should be understood as the obvious:

Řím zakládá vidění a Řím je zjeven ve svém „čase“. Toto je výrok sestry Whiteové, v němž uvádí to, co by mělo být chápáno jako zřejmé:

“Revelation is a sealed book, but it is also an opened book. It records marvelous events that are to take place in the last days of this earth’s history. The teachings of this book are definite, not mystical and unintelligible. In it the same line of prophecy is taken up as in Daniel. Some prophecies God has repeated, thus showing that importance must be given to them. The Lord does not repeat things that are of no great consequence.” Manuscript Releases, volume 9, 8.

„Zjevení je zapečetěná kniha, ale je také knihou otevřenou. Zaznamenává podivuhodné události, které se mají odehrát v posledních dnech dějin této země. Učení této knihy je určité, nikoli mystické a nesrozumitelné. Je v ní znovu zachycena táž linie proroctví jako v Danielovi. Některá proroctví Bůh zopakoval, a tím ukázal, že jim má být přikládána důležitost. Pán neopakuje věci, které nemají velký význam.“ Manuscript Releases, svazek 9, 8.

The “Lord does not repeat things that are of no great consequence” and the “times” associated with Rome are repeated over and over. It is of “great consequence” to understand the “time” associated with Rome, for that is what reveals Rome as the subject that establishes the vision. Seven times the twelve hundred and sixty years of papal rule is directly referenced in Daniel and Revelation.

„Pán neopakuje věci, které nejsou nijak zvlášť významné,“ a „časy“ spojené s Římem se opakují znovu a znovu. Je „nesmírně důležité“ porozumět „času“ spojenému s Římem, neboť právě ten odhaluje Řím jako předmět, který ustanovuje vidění. Sedmkrát je v Danielovi a ve Zjevení přímo zmíněno tisíc dvě stě šedesát let papežské vlády.

And he shall speak great words against the most High, and shall wear out the saints of the most High, and think to change times and laws: and they shall be given into his hand until a time and times and the dividing of time. Daniel 7:25.

A bude mluvit veliká slova proti Nejvyššímu a bude hubit svaté Nejvyššího; a bude se domnívat, že změní doby a zákon; a budou vydáni do jeho ruky až do času a časů a polovice času. Daniel 7,25.

And I heard the man clothed in linen, which was upon the waters of the river, when he held up his right hand and his left hand unto heaven, and sware by him that liveth for ever that it shall be for a time, times, and an half; and when he shall have accomplished to scatter the power of the holy people, all these things shall be finished. Daniel 12:7.

I slyšel jsem muže oděného v kment, který byl nad vodami řeky, když pozdvihl svou pravici i svou levici k nebi a přísahal při Tom, který žije na věky, že to bude po čas, časy a polovinu času; a až dokoná rozptýlení moci svatého lidu, všechny tyto věci se dovrší. Daniel 12,7.

But the court which is without the temple leave out, and measure it not; for it is given unto the Gentiles: and the holy city shall they tread under foot forty and two months. Revelation 11:2.

Ale nádvoří, které je vně chrámu, vynech a neměř je; neboť je dáno pohanům, a oni budou po dvaačtyřicet měsíců šlapat po svatém městě. Zjevení 11,2.

And I will give power unto my two witnesses, and they shall prophesy a thousand two hundred and threescore days, clothed in sackcloth. Revelation 11:3.

A dám moc svým dvěma svědkům, a budou prorokovat tisíc dvě stě šedesát dní, oděni v žíněném rouchu. Zjevení 11,3.

And the woman fled into the wilderness, where she hath a place prepared of God, that they should feed her there a thousand two hundred and threescore days. Revelation 12:6.

A ta žena uprchla na poušť, kde má místo připravené od Boha, aby ji tam živili tisíc dvě stě šedesát dnů. Zjevení 12,6.

And to the woman were given two wings of a great eagle, that she might fly into the wilderness, into her place, where she is nourished for a time, and times, and half a time, from the face of the serpent. Revelation 12:14.

A té ženě byla dána dvě křídla velikého orla, aby odletěla na poušť, na své místo, kde je živena čas a časy a půl času, před tváří hada. Zjevení 12,14.

And there was given unto him a mouth speaking great things and blasphemies; and power was given unto him to continue forty and two months. Revelation 13:5.

A byla jí dána ústa, která mluvila veliké věci a rouhání; a byla jí dána moc, aby působila čtyřicet a dva měsíce. Zjevení 13,5.

These seven direct references present different specific prophetic characteristics of Rome. It is in those passages that Rome is revealed. Sister White adds that these periods are also represented as “three years and a half or 1260 days.” You do not find either three and a half years or twelve hundred and sixty days” in the Bible. Sister White is simply applying the computation of the seven references accordingly.

Těchto sedm přímých odkazů představuje různé konkrétní prorocké charakteristiky Říma. Právě v těchto pasážích je Řím zjeven. Sestra Whiteová dodává, že tato období jsou také znázorněna jako „tři a půl roku neboli 1260 dní“. V Bibli nenajdete ani tři a půl roku, ani „tisíc dvě stě šedesát dní“. Sestra Whiteová jednoduše odpovídajícím způsobem uplatňuje výpočet těchto sedmi odkazů.

“In chapter 13 (verses 1–10) is described another beast, ‘like unto a leopard,’ to which the dragon gave ‘his power, and his seat, and great authority.’ This symbol, as most Protestants have believed, represents the papacy, which succeeded to the power and seat and authority once held by the ancient Roman empire. Of the leopardlike beast it is declared: ‘There was given unto him a mouth speaking great things and blasphemies…. And he opened his mouth in blasphemy against God, to blaspheme His name, and His tabernacle, and them that dwell in heaven. And it was given unto him to make war with the saints, and to overcome them: and power was given him over all kindreds, and tongues, and nations.’ This prophecy, which is nearly identical with the description of the little horn of Daniel 7, unquestionably points to the papacy.

„V 13. kapitole (verše 1–10) je popsána jiná šelma, ‚podobná levhartu‘, jíž drak dal ‚svou moc, svůj trůn a velikou pravomoc‘. Tento symbol, jak věřila většina protestantů, představuje papežství, které nastoupilo na místo moci, trůnu a pravomoci, jež kdysi náležely starověké římské říši. O šelmě podobné levhartu je prohlášeno: ‚Byla jí dána ústa, mluvící veliké věci a rouhání…. I otevřela svá ústa k rouhání proti Bohu, aby se rouhala jeho jménu i jeho příbytku a těm, kteří přebývají v nebi. A bylo jí dáno válčiti se svatými a přemáhati je; a byla jí dána moc nad každým pokolením i jazykem i národem.‘ Toto proroctví, které je téměř totožné s popisem malého rohu v Danielovi 7, nepochybně ukazuje na papežství.“

“‘Power was given unto him to continue forty and two months.’ And, says the prophet, ‘I saw one of his heads as it were wounded to death.’ And again: ‘He that leadeth into captivity shall go into captivity: he that killeth with the sword must be killed with the sword.’ The forty and two months are the same as the ‘time and times and the dividing of time,’ three years and a half, or 1260 days, of Daniel 7—the time during which the papal power was to oppress God’s people. This period, as stated in preceding chapters, began with the supremacy of the papacy, A.D. 538, and terminated in 1798. At that time the pope was made captive by the French army, the papal power received its deadly wound, and the prediction was fulfilled, ‘He that leadeth into captivity shall go into captivity.’” The Great Controversy, 439.

„‚Byla mu dána moc, aby jednal čtyřicet dva měsíců.‘ A prorok praví: ‚Viděl jsem jednu z jeho hlav jakoby smrtelně zraněnou.‘ A opět: ‚Kdo vodí do zajetí, půjde do zajetí; kdo zabíjí mečem, musí být mečem zabit.‘ Čtyřicet dva měsíců je totéž jako ‚čas a časy a polovina času‘, tři a půl roku neboli 1260 dnů z Daniela 7 — období, během něhož měla papežská moc utlačovat Boží lid. Toto období, jak bylo uvedeno v předchozích kapitolách, začalo nadvládou papežství roku 538 po Kr. a skončilo roku 1798. Tehdy byl papež zajat francouzským vojskem, papežská moc utrpěla svou smrtelnou ránu a naplnilo se proroctví: ‚Kdo vodí do zajetí, půjde do zajetí.‘“ Velké drama věků, 439.

With the inspired authority to also consider three and a half years as the “time” which “reveals” Rome, other biblical references to Rome emerge.

S inspirovanou autoritou považovat také tři a půl roku za „čas“, který „odhaluje“ Řím, vystupují na povrch i další biblické odkazy na Řím.

But I tell you of a truth, many widows were in Israel in the days of Elias, when the heaven was shut up three years and six months, when great famine was throughout all the land. Luke 4:25.

Ale vpravdě vám pravím, mnoho vdov bylo v Izraeli za dnů Eliášových, když nebe bylo zavřeno po tři léta a šest měsíců, když po vší zemi nastal veliký hlad. Lukáš 4,25.

The three and a half years of Elijah, connects the time with Jezebel, who is the symbol of papal Rome in the church of Thyatira.

Tři a půl roku Eliášova působení spojuje toto období s Jezábel, která je symbolem papežského Říma v církvi v Thyatiře.

Notwithstanding I have a few things against thee, because thou sufferest that woman Jezebel, which calleth herself a prophetess, to teach and to seduce my servants to commit fornication, and to eat things sacrificed unto idols. And I gave her space to repent of her fornication; and she repented not. Revelation 2:20, 21.

Ale mám proti tobě několik věcí: trpíš ženu Jezábel, která si říká prorokyně, a učí a svádí mé služebníky, aby smilnili a jedli obětované modlám. A dal jsem jí čas, aby činila pokání ze svého smilstva, ale neučinila pokání. Zjevení 2,20.21.

The “time” given the fourth church, represented by Jezebel, is also a “space.”

„Čas“ dáný čtvrté církvi, představované Jezábel, je také „prostor“.

Elias was a man subject to like passions as we are, and he prayed earnestly that it might not rain: and it rained not on the earth by the space of three years and six months. James 5:17.

Eliáš byl člověk podléhající stejným slabostem jako my, a horlivě se modlil, aby nepršelo; a na zemi nepršelo po dobu tří let a šesti měsíců. Jakub 5,17.

Commenting on the forty-two months being the same as the thousand two hundred and threescore days, Sister White identifies the period as “those days,” which Christ referred to.

Když sestra Whiteová komentuje, že čtyřicet dva měsíců je totožných s tisícem dvěma sty šedesáti dny, označuje toto období jako „ony dny“, o nichž mluvil Kristus.

“The periods here mentioned—‘forty and two months,’ and ‘a thousand two hundred and threescore days’—are the same, alike representing the time in which the church of Christ was to suffer oppression from Rome. The 1260 years of papal supremacy began in A.D. 538, and would therefore terminate in 1798. At that time a French army entered Rome and made the pope a prisoner, and he died in exile. Though a new pope was soon afterward elected, the papal hierarchy has never since been able to wield the power which it before possessed.

Zde zmíněná období — „čtyřicet dva měsíců“ a „tisíc dvě stě šedesát dní“ — jsou totožná a obě představují dobu, během níž měla Kristova církev trpět útlakem ze strany Říma. Těchto 1260 let papežské nadvlády začalo roku 538 po Kr., a mělo tedy skončit roku 1798. Tehdy vstoupilo do Říma francouzské vojsko a zajalo papeže, který zemřel ve vyhnanství. Ačkoli byl brzy nato zvolen nový papež, papežská hierarchie od té doby již nikdy nebyla schopna vykonávat moc, kterou předtím měla.

“The persecution of the church did not continue throughout the entire period of the 1260 years. God in mercy to His people cut short the time of their fiery trial. In foretelling the ‘great tribulation’ to befall the church, the Saviour said: ‘Except those days should be shortened, there should no flesh be saved: but for the elect’s sake those days shall be shortened.’ Matthew 24:22. Through the influence of the Reformation the persecution was brought to an end prior to 1798.” The Great Controversy, 266.

„Pronásledování církve nepokračovalo po celé období 1260 let. Bůh ve svém milosrdenství ke svému lidu zkrátil čas jejich ohnivé zkoušky. Když Spasitel předpovídal ‚velké soužení‘, které mělo postihnout církev, řekl: ‚A kdyby nebyly ty dny zkráceny, nebylo by zachráněno žádné tělo; ale kvůli vyvoleným budou ty dny zkráceny.‘ Matouš 24,22. Vlivem reformace bylo pronásledování ukončeno před rokem 1798.“ Velké drama věků, 266.

Christ and Sister White identify the expression of “those days,” as the “time,” which identifies papal Rome. When Daniel speaks of the persecution which followed the placing of the papacy on the throne of the earth in verse thirty-one of chapter eleven, he speaks of that time of persecution as “many days.”

Kristus a sestra Whiteová ztotožňují výraz „oněch dnů“ s „časem“, který označuje papežský Řím. Když Daniel ve verši třicet jedna jedenácté kapitoly hovoří o pronásledování, jež následovalo po dosazení papežství na trůn země, označuje tuto dobu pronásledování jako „mnoho dnů“.

And arms shall stand on his part, and they shall pollute the sanctuary of strength, and shall take away the daily sacrifice, and they shall place the abomination that maketh desolate. And such as do wickedly against the covenant shall he corrupt by flatteries: but the people that do know their God shall be strong, and do exploits. And they that understand among the people shall instruct many: yet they shall fall by the sword, and by flame, by captivity, and by spoil, many days. Daniel 11:31–33.

A zbraně povstanou z jeho strany a poskvrní svatyni pevnosti, odstraní každodenní oběť a postaví ohavnost pustošící. A ty, kdo jednají bezbožně proti smlouvě, zkazí lichocením; ale lid, který zná svého Boha, bude silný a bude konat veliké činy. A ti z lidu, kteří mají rozum, budou vyučovat mnohé; přece však budou po mnoho dní padat mečem, plamenem, zajetím a loupeží. Daniel 11,31–33.

Rome is revealed in connection with the prophetic time which is associated with it, that is why Paul says the man of sin will be revealed in “his time”. The fact that Rome establishes the vision, which if we do not know, we perish, identifies why that prophetic time is represented so often, and in so many ways, for God “does not repeat things that are of no great consequence.” In the previous verses, the end of the period of time is also marked.

Řím je zjeven ve spojitosti s prorockým časem, který je s ním spojen; proto Pavel říká, že člověk hříchu bude zjeven „ve svém čase“. Skutečnost, že Řím ustavuje vidění, které, neznáme-li je, zahyneme, objasňuje, proč je tento prorocký čas tak často a tolika způsoby znázorňován, neboť Bůh „neopakuje věci, které nejsou nijak zvlášť významné“. V předchozích verších je rovněž vyznačen konec tohoto časového období.

And they that understand among the people shall instruct many: yet they shall fall by the sword, and by flame, by captivity, and by spoil, many days. Now when they shall fall, they shall be holpen with a little help: but many shall cleave to them with flatteries. And some of them of understanding shall fall, to try them, and to purge, and to make them white, even to the time of the end: because it is yet for a time appointed. Daniel 11:33–35.

A ti, kdo jsou mezi lidem rozumní, budou poučovat mnohé; avšak po mnoho dnů budou padat mečem i plamenem, zajetím i loupeží. Když pak budou padat, dostane se jim malé pomoci; ale mnozí se k nim připojí s lichocením. A někteří z těch rozumných padnou, aby byli vyzkoušeni a očištěni a zběleni, až do času konce; neboť to jest ještě pro čas ustanovený. Daniel 11,33–35.

The “time of the end” “is yet for a time appointed.” The Hebrew word “appointed” is “moed,” and means a fixed time or an appointment. The prophetic relevance and importance of the “time appointed,” in the book of Daniel is identified by how often it is referenced. Very few Laodicean Adventists, if any, recognize that 1989, was a “time of the end,” and therefore 1989 was an appointed time. It was an appointment made by God, when He would unseal the knowledge for the movement of the one hundred and forty-four thousand. For this reason, the book of Daniel provides witnesses to the fact that the “time appointed” marks the arrival of “the time of the end”. In Daniel eight, this prophetic symbol is set forth.

„čas konce“ „ještě je pro určený čas“. Hebrejské slovo přeložené jako „určený“ je „moed“ a znamená stanovený čas nebo ustanovené setkání. Prorocký význam a důležitost „určeného času“ v knize Daniel je patrná z toho, jak často je zmiňován. Jen velmi málo laodicejských adventistů, pokud vůbec nějací, rozpoznává, že rok 1989 byl „časem konce“, a že tedy rok 1989 byl určeným časem. Bylo to ustanovené Boží setkání, kdy měl odpečetit poznání pro hnutí sto čtyřiceti čtyř tisíc. Z tohoto důvodu kniha Daniel podává svědectví o skutečnosti, že „určený čas“ označuje příchod „času konce“. V Danielovi osm je tento prorocký symbol představen.

And I heard a man’s voice between the banks of Ulai, which called, and said, Gabriel, make this man to understand the vision. So he came near where I stood: and when he came, I was afraid, and fell upon my face: but he said unto me, Understand, O son of man: for at the time of the end shall be the vision. Now as he was speaking with me, I was in a deep sleep on my face toward the ground: but he touched me, and set me upright. And he said, Behold, I will make thee know what shall be in the last end of the indignation: for at the time appointed the end shall be. Daniel 8:16–19.

A uslyšel jsem lidský hlas mezi břehy Ulaje, který zvolal a řekl: Gabrieli, dej tomuto muži porozumět tomu vidění. I přišel blízko k místu, kde jsem stál; a když přišel, ulekl jsem se a padl jsem na svou tvář; ale řekl mi: Pochop, synu člověka, neboť to vidění se vztahuje k času konce. A když se mnou mluvil, upadl jsem na tváři k zemi do hlubokého spánku; ale dotkl se mne a postavil mne zpříma. A řekl: Hle, dám ti poznat, co se stane v posledním čase hněvu; neboť v ustanoveném čase bude konec. Daniel 8,16–19.

As with chapter eleven, the word “end,” in “time of the end” in these verses is a different Hebrew word than is translated as “appointed.” The time of the end is representing a period that commences at the time appointed. The “time appointed” (moed) is an appointment, and the time of the end (the Hebrew word “gets”) is a period of time, which begins at the time appointed. It is the “time” that reveals Rome, and that “time” is so important that the end of that period of time, and the period which follows the end of that time, are represented by several witnesses. In verse twenty-four of chapter eleven of Daniel, pagan Rome is identified as ruling the world for a “time.”

Stejně jako v jedenácté kapitole je slovo „konec“ ve výrazu „čas konce“ v těchto verších jiné hebrejské slovo než to, které je přeloženo jako „ustanovený“. Čas konce představuje období, které začíná v ustanoveném čase. „Ustanovený čas“ (moed) je určené ustanovení a čas konce (hebrejské slovo „gets“) je časové období, které začíná v ustanoveném čase. Je to onen „čas“, který zjevuje Řím, a tento „čas“ je natolik důležitý, že konec tohoto časového období i období, které následuje po konci onoho času, jsou dosvědčeny několika svědky. Ve dvacátém čtvrtém verši jedenácté kapitoly Danielovy knihy je pohanský Řím označen jako ten, který vládne světu po „čas“.

A symbolic “time,” is three hundred and sixty years, for there are three hundred and sixty days in a biblical year. Pagan Rome ruled for a “time,” and papal Rome ruled for “a time, times and half a time.” Modern Rome rules for a symbolic “hour,” or a symbolic “forty-two months.” There is no prophetic time after 1844, so the “hour” and the “forty-two months” is the period from the soon-coming Sunday law unto the close of human probation. But pagan Rome ruled supremely from the Battle of Actium in 31 BC, until Constantine moved the capital of the empire to Constantinople in the year 330. We know the following verses are speaking of pagan Rome, for Christ is represented as the “prince of the covenant” that “shall be broken” when He was crucified. The power then ruling was pagan Rome, so the verses we are now going to look at identify pagan Rome.

Symbolický „čas“ je tři sta šedesát let, neboť v biblickém roce je tři sta šedesát dnů. Pohanský Řím vládl po „čas“ a papežský Řím vládl po „čas, časy a polovinu času“. Moderní Řím vládne po symbolickou „hodinu“ neboli po symbolických „čtyřicet dva měsíců“. Po roce 1844 již není žádný prorocký čas, a proto „hodina“ a „čtyřicet dva měsíců“ označují období od brzy přicházejícího nedělního zákona až do uzavření lidské doby milosti. Pohanský Řím však vládl svrchovaně od bitvy u Actia roku 31 př. Kr. až do doby, kdy Konstantin v roce 330 přenesl hlavní město říše do Konstantinopole. Víme, že následující verše hovoří o pohanském Římu, neboť Kristus je zde představen jako „kníže smlouvy“, který „bude zlomen“, když byl ukřižován. Mocí, která tehdy vládla, byl pohanský Řím, a proto verše, na něž se nyní podíváme, označují pohanský Řím.

And in his estate shall stand up a vile person, to whom they shall not give the honour of the kingdom: but he shall come in peaceably, and obtain the kingdom by flatteries. And with the arms of a flood shall they be overflown from before him, and shall be broken; yea, also the prince of the covenant. And after the league made with him he shall work deceitfully: for he shall come up, and shall become strong with a small people. He shall enter peaceably even upon the fattest places of the province; and he shall do that which his fathers have not done, nor his fathers’ fathers; he shall scatter among them the prey, and spoil, and riches: yea, and he shall forecast his devices against the strong holds, even for a time. Daniel 11:21–24.

A na jeho místě povstane opovrženíhodný člověk, jemuž neodevzdají královskou čest; avšak přijde pokojně a lichocením se zmocní království. A ramena povodně budou před ním smetena a zlomena; ano, i kníže smlouvy. A po smlouvě uzavřené s ním bude jednat lstivě; neboť vytáhne a zesílí s malým lidem. Pokojně vejde i do nejúrodnějších krajin provincie; a učiní, co neučinili jeho otcové ani otcové jeho otců; rozptýlí mezi ně kořist a lup i bohatství; ano, bude osnovat své úklady proti pevnostem, avšak jen na čas. Daniel 11,21–24.

The word “against” in the last phrase of the verses actually means “from,” and the verse is saying that pagan Rome shall rule (forecast his devices) “from” its stronghold (the City of Rome) for three hundred and sixty years.

Slovo „proti“ v poslední větě těchto veršů ve skutečnosti znamená „z“ a verš říká, že pohanský Řím bude vládnout (předpovídat jeho úklady) „ze“ své pevnosti (města Říma) po tři sta šedesát let.

“‘VERSE 24. He shall enter peacefully even upon the fattest places of the province: and he shall do that which his fathers have not done, nor his fathers’ fathers; he shall scatter among them the prey, and spoil, and riches: yea, and he shall forecast his devices against the strongholds, even for a time.’

„Verš 24. Pokojně vtrhne i do nejúrodnějších míst provincie a učiní to, co neučinili jeho otcové ani otcové jeho otců; rozptýlí mezi ně kořist, lup a bohatství; ano, bude osnovat své záměry proti pevnostem, avšak jen na čas.“

“The usual manner in which nations had, before the days of Rome, entered upon valuable provinces and rich territory, was by war and conquest. Rome was now to do what had not been done by the fathers or the fathers’ fathers; namely, receive these acquisitions through peaceful means. The custom, before unheard of, was now inaugurated, of kings leaving by legacy their kingdoms to the Romans. Rome came into possession of large provinces in this manner.

„Obvyklým způsobem, jímž národy před dobami Říma získávaly cenné provincie a bohatá území, byla válka a dobytí. Řím měl nyní učinit to, co neučinili otcové ani otcové jejich otců; totiž nabýt těchto držav pokojnými prostředky. Tehdy byl zaveden obyčej, dříve neslýchaný, že králové odkazovali své království Římanům závětí. Tímto způsobem Řím získal do držení rozsáhlé provincie.

“And those who thus came under the dominion of Rome derived no small advantage therefrom. They were treated with kindness and leniency. It was like having the prey and spoil distributed among them. They were protected from their enemies, and rested in peace and safety under the aegis of the Roman power.

„A ti, kteří se tak dostali pod nadvládu Říma, z toho měli nemalý prospěch. Bylo s nimi jednáno laskavě a shovívavě. Bylo to, jako by se mezi ně rozdělovala kořist a lup. Byli chráněni před svými nepřáteli a odpočívali v pokoji a bezpečí pod záštitou římské moci.

“To the latter portion of this verse, Bishop Newton gives the idea of forecasting devices from strongholds, instead of against them. This the Romans did from the strong fortress of their seven-hilled city. ‘Even for a time;’ doubtless a prophetic time, 360 years. From what point are these years to be dated? Probably from the event brought to view in the following verse.

„K pozdější části tohoto verše podává biskup Newton myšlenku předpovídání úkladů z pevností, namísto proti nim. To Římané činili ze silné pevnosti svého města na sedmi pahorcích. ‚Až do času;‘ nepochybně prorockého času, 360 let. Od kterého bodu mají být tato léta počítána? Pravděpodobně od události, která je uvedena v následujícím verši.

“‘VERSE 25. And he shall stir up his power and his courage against the king of the south with a great army; and the king of the south shall be stirred up to battle with a very great and mighty army; but he shall not stand: for they shall forecast devices against him.’

„Verš 25. A probudí svou sílu a svou odvahu proti králi jihu s velikým vojskem; a král jihu bude podnícen k boji s vojskem velmi velikým a mocným; ale neobstojí, neboť proti němu budou osnovat úklady.“

“By verses 23 and 24 we are brought down this side of the league between the Jews and the Romans, BC 161, to the time when Rome had acquired universal dominion. The verse now before us brings to view a vigorous campaign against the king of the south, Egypt, and the occurrence of a notable battle between great and mighty armies. Did such events as these transpire in the history of Rome about this time?—They did. The war was the war between Egypt and Rome; and the battle was the battle of Actium. Let us take a brief view of the circumstances that led to this conflict.” Uriah Smith, Daniel and the Revelation, 271–273.

„Verše 23 a 24 nás přivádějí od období smlouvy mezi Židy a Římany, roku 161 př. Kr., až k době, kdy Řím získal všeobecnou nadvládu. Verš, který je nyní před námi, staví před zrak energické tažení proti králi jihu, Egyptu, a událost pozoruhodné bitvy mezi velikými a mocnými vojsky. Udály se takovéto události v dějinách Říma přibližně v této době? — Ano, udály. Tou válkou byla válka mezi Egyptem a Římem; a tou bitvou byla bitva u Actia. Pohleďme stručně na okolnosti, které vedly k tomuto konfliktu.“ Uriah Smith, Daniel a Zjevení, 271–273.

In the following verses the time appointed and the end are again referenced by Daniel.

V následujících verších Daniel znovu odkazuje na určený čas a na konec.

And he shall stir up his power and his courage against the king of the south with a great army; and the king of the south shall be stirred up to battle with a very great and mighty army; but he shall not stand: for they shall forecast devices against him. Yea, they that feed of the portion of his meat shall destroy him, and his army shall overflow: and many shall fall down slain. And both these kings’ hearts shall be to do mischief, and they shall speak lies at one table; but it shall not prosper: for yet the end shall be at the time appointed. Then shall he return into his land with great riches; and his heart shall be against the holy covenant; and he shall do exploits, and return to his own land. At the time appointed he shall return, and come toward the south; but it shall not be as the former, or as the latter. Daniel 11:25–29.

A pozdvihne svou moc i svou odvahu proti králi jihu s velikým vojskem; a král jihu se vyburcuje k boji s převelikým a mocným vojskem; avšak neobstojí, neboť budou proti němu strojit úklady. Ano, ti, kteří jedí z podílu jeho pokrmu, jej zahubí, a jeho vojsko se rozlije; a mnozí padnou pobiti. A srdce obou těchto králů budou nakloněna ke zlému, a budou mluvit lži u jednoho stolu; avšak nepodaří se to, neboť konec přijde až v určený čas. Potom se navrátí do své země s velikým bohatstvím; a jeho srdce bude proti svaté smlouvě; a vykoná své záměry a navrátí se do své země. V určený čas se vrátí a potáhne proti jihu; ale nebude tomu jako poprvé ani jako podruhé. Daniel 11,25–29.

In chapter eight, Gabriel identified that the “chazon,” vision of the twenty-five hundred and twenty years, would conclude at the time appointed, and then the period represented by “the time of the end” would begin. In this passage, the time appointed is the end of the three hundred and sixty years that pagan Rome would rule the world supremely. In this passage there is no “time of the end,” for there was nothing sealed up that was to be unsealed at the end of that period of history.

V osmé kapitole Gabriel určil, že „chazon“, vidění o dvou tisících pěti stech a dvaceti letech, se uzavře v ustanoveném čase, a tehdy začne období označené výrazem „čas konce“. V tomto úseku je ustanovený čas koncem tří set šedesáti let, během nichž bude pohanský Řím svrchovaně vládnout světu. V tomto úseku není žádný „čas konce“, neboť zde nebylo nic zapečetěno, co by mělo být na konci onoho období dějin odpečetěno.

In Daniel chapter eight, the vision of the “last end” of the indignation, which was the twenty-five hundred and twenty years that concluded at the same time as the twenty-three hundred years, was sealed up to the “time of the end,” for in 1844, which was the appointed time of both visions, the light of the third angel was unsealed. In Daniel eleven, verses thirty to thirty-six, at the end of the “first indignation” in 1798, there was to be a period represented as the “time of the end,” when the light of the first angel was unsealed. Therefore, the time prophecy of pagan Rome did not have a time of the end, but only a time appointed, identifying when the three hundred and sixty years concluded, but the time appointed in 1798, and the time appointed in 1844, both unsealed a message that was to be understood in the period represented as the “time of the end”.

V osmé kapitole knihy Daniel je vidění o „posledním konci“ rozhořčení, jímž bylo dva tisíce pět set dvacet let, která končila ve stejnou dobu jako dva tisíce tři sta let, zapečetěno až do „času konce“; neboť roku 1844, který byl ustanoveným časem obou vidění, bylo světlo třetího anděla odpečetěno. V Danielovi 11, verších 30 až 36, na konci „prvního rozhořčení“ roku 1798, mělo nastat období znázorněné jako „čas konce“, kdy bylo světlo prvního anděla odpečetěno. Proroctví o čase pohanského Říma tedy nemělo čas konce, nýbrž pouze ustanovený čas, jenž určoval, kdy se završilo tři sta šedesát let; avšak ustanovený čas roku 1798 i ustanovený čas roku 1844 oba odpečetily poselství, jemuž mělo být porozuměno v období znázorněném jako „čas konce“.

Rome is revealed as it is represented prophetically within its prophetic time. “Time, times and dividing of time”, “forty-two months”, “twelve hundred and sixty days”, and “three and a half years” are some of the various symbols that represent the period when the papacy ruled during the Dark Ages. The period of time that links the movement of the Millerites to the movement of the one hundred and forty-four thousand is one hundred and twenty-six years. One hundred and twenty-six is also a symbol of twelve hundred and sixty days, for it is a tithe or a tenth of that amount. The one hundred and twenty-six years from the rebellion of 1863, unto the time appointed in 1989, identifies 1989 as God’s appointment with His last day people.

Řím je zjeven tak, jak je prorocky znázorněn v rámci svého prorockého času. „Čas, časy a polovina času“, „čtyřicet dva měsíců“, „tisíc dvě stě šedesát dnů“ a „tři a půl roku“ jsou některé z různých symbolů, které představují období, kdy papežství vládlo během temného středověku. Časové období, které spojuje hnutí mileritů s hnutím sto čtyřiceti čtyř tisíc, činí sto dvacet šest let. Sto dvacet šest je také symbolem tisíce dvou set šedesáti dnů, neboť je desátkem neboli desetinou tohoto počtu. Sto dvacet šest let od vzpoury roku 1863 až do ustanoveného času v roce 1989 označuje rok 1989 za Boží ustanovené setkání s Jeho lidem posledních dnů.

We will continue this study in the next article.

V této studii budeme pokračovat v příštím článku.

“How shall we search the Scriptures? Shall we drive our stakes of doctrine one after another, and then try to make all Scripture meet our established opinions, or shall we take our ideas and views to the Scriptures, and measure our theories on every side by the Scriptures of truth? Many who read and even teach the Bible, do not comprehend the precious truth they are teaching or studying. Men entertain errors, when the truth is clearly marked out, and if they would but bring their doctrines to the word of God, and not read the word of God in the light of their doctrines, to prove their ideas right, they would not walk in darkness and blindness, or cherish error. Many give the words of Scripture a meaning that suits their own opinions, and they mislead themselves and deceive others by their misinterpretations of God’s word. As we take up the study of God’s word, we should do so with humble hearts. All selfishness, all love of originality, should be laid aside. Long-cherished opinions must not be regarded as infallible. It was the unwillingness of the Jews to give up their long established traditions that proved their ruin. They were determined not to see any flaw in their own opinions or in their expositions of the Scriptures; but however long men may have entertained certain views, if they are not clearly sustained by the written word, they should be discarded.

„Jak máme zkoumat Písma? Máme postupně zatloukat kolíky svých nauk a pak se snažit přivést celé Písmo k souladu se svými ustálenými názory, anebo máme své myšlenky a stanoviska přinášet k Písmům a ze všech stran poměřovat své teorie Písmy pravdy? Mnozí, kdo čtou Bibli, ba ji i vyučují, nechápou drahocennou pravdu, kterou vyučují nebo studují. Lidé se drží bludů, ačkoli je pravda jasně vyznačena; a kdyby jen přinášeli své nauky ke slovu Božímu a nečetli slovo Boží ve světle svých nauk, aby dokázali správnost svých představ, nechodili by v temnotě a slepotě ani by neudržovali blud. Mnozí dávají slovům Písma takový význam, který vyhovuje jejich vlastním názorům, a svými mylnými výklady Božího slova uvádějí v omyl sami sebe a klamou druhé. Když se ujímáme studia Božího slova, měli bychom tak činit s pokorným srdcem. Veškerá soběstřednost, veškerá láska k originalitě má být odložena. Dlouho zastávané názory nesmějí být pokládány za neomylné. Právě neochota Židů vzdát se svých dávno ustálených tradic se stala příčinou jejich záhuby. Byli rozhodnuti nevidět žádnou chybu ve svých vlastních názorech ani ve svých výkladech Písma; ale ať už lidé zastávali určité názory jakkoli dlouho, nejsou-li zřetelně podepřeny psaným slovem, mají být odloženy.

“Those who sincerely desire truth will not be reluctant to lay open their positions for investigation and criticism, and will not be annoyed if their opinions and ideas are crossed. This was the spirit cherished among us forty years ago. We would come together burdened in soul, praying that we might be one in faith and doctrine; for we knew that Christ is not divided. One point at a time was made the subject of investigation. Solemnity characterized these councils of investigation. The Scriptures were opened with a sense of awe. Often we fasted, that we might be better fitted to understand the truth. After earnest prayer, if any point was not understood, it was discussed, and each one expressed his opinion freely; then we would again bow in prayer, and earnest supplications went up to heaven that God would help us to see eye to eye, that we might be one, as Christ and the Father are one. Many tears were shed. If one brother rebuked another for his dullness of comprehension in not understanding a passage as he understood it, the one rebuked would afterward take his brother by the hand, and say, ‘Let us not grieve the Holy Spirit of God. Jesus is with us; let us keep a humble and teachable spirit;’ and the brother addressed would say, ‘Forgive me, brother, I have done you an injustice.’ Then we would bow down in another season of prayer. We spent many hours in this way. We did not generally study together more than four hours at a time, yet sometimes the entire night was spent in solemn investigation of the Scriptures, that we might understand the truth for our time. On some occasions the Spirit of God would come upon me, and difficult portions were made clear through God’s appointed way, and then there was perfect harmony. We were all of one mind and one Spirit.

„Ti, kdo upřímně touží po pravdě, nebudou váhat vystavit svá stanoviska zkoumání a kritice a nebudou se rozčilovat, když bude jejich názorům a myšlenkám odporováno. Takový duch byl mezi námi pěstován před čtyřiceti lety. Scházeli jsme se obtíženi v duši a modlili se, abychom byli jedno ve víře i v učení; neboť jsme věděli, že Kristus není rozdělen. Jeden bod po druhém se stával předmětem zkoumání. Tato zasedání zkoumání se vyznačovala vážností. Písmo bylo otevíráno s pocitem posvátné bázně. Často jsme se postili, abychom byli lépe uzpůsobeni k porozumění pravdě. Po vroucí modlitbě, nebyl-li některý bod pochopen, byl prodiskutován a každý svobodně vyjádřil svůj názor; pak jsme se znovu skláněli k modlitbě a k nebi stoupaly naléhavé prosby, aby nám Bůh pomohl dosáhnout jednoty v poznání, abychom byli jedno, jako Kristus a Otec jsou jedno. Bylo prolito mnoho slz. Když jeden bratr káral druhého pro jeho otupělost v chápání, protože nerozuměl určitému oddílu tak, jak mu rozuměl on, ten pokáraný potom vzal svého bratra za ruku a řekl: ‚Nezarmucujme Ducha svatého Božího. Ježíš je s námi; zachovejme si pokorného a učitelného ducha;‘ a oslovený bratr řekl: ‚Odpusť mi, bratře, ukřivdil jsem ti.‘ Poté jsme se opět sklonili k další době modlitby. Takto jsme trávili mnoho hodin. Obvykle jsme spolu nestudovali déle než čtyři hodiny v kuse, avšak někdy byla celá noc strávena slavnostním zkoumáním Písma, abychom porozuměli pravdě pro naši dobu. Při některých příležitostech na mne sestoupil Duch Boží a obtížné pasáže byly objasněny skrze Bohem ustanovený prostředek, a pak nastal dokonalý soulad. Všichni jsme byli jedné mysli a jednoho Ducha.“

“We sought most earnestly that the Scriptures should not be wrested to suit any man’s opinions. We tried to make our differences as slight as possible by not dwelling on points that were of minor importance, upon which there were varying opinions. But the burden of every soul was to bring about a condition among the brethren which would answer the prayer of Christ that his disciples might be one as he and the Father are one. Sometimes one or two of the brethren would stubbornly set themselves against the view presented, and would act out the natural feelings of the heart; but when this disposition appeared, we suspended our investigations and adjourned our meeting, that each one might have an opportunity to go to God in prayer, and without conversation with others, study the point of difference, asking light from heaven. With expressions of friendliness we parted, to meet again as soon as possible for further investigation. At times the power of God came upon us in a marked manner, and when clear light revealed the points of truth, we would weep and rejoice together. We loved Jesus; we loved one another.

„Usilovali jsme s největší opravdovostí o to, aby Písma nebyla překrucována podle názorů kteréhokoli člověka. Snažili jsme se učinit naše rozdíly co nejmenšími tím, že jsme se nezdržovali u bodů méně důležitých, o nichž panovaly rozličné názory. Břemenem každé duše však bylo přivodit mezi bratřími takový stav, který by byl odpovědí na Kristovu modlitbu, aby jeho učedníci byli jedno, jako on i Otec jedno jsou. Někdy se jeden nebo dva z bratří tvrdošíjně stavěli proti předloženému názoru a dávali průchod přirozeným citům srdce; když se však tato nálada projevila, přerušili jsme své zkoumání a odročili své shromáždění, aby každý měl příležitost jít k Bohu v modlitbě a bez rozhovoru s druhými studovat sporný bod a prosit o světlo z nebe. S projevy přátelskosti jsme se rozcházeli, abychom se co nejdříve opět sešli k dalšímu zkoumání. Někdy na nás moc Boží zřetelně sestoupila, a když jasné světlo odhalilo body pravdy, společně jsme plakali i radovali se. Milovali jsme Ježíše; milovali jsme se navzájem.“

“In those days God wrought for us, and the truth was precious to our souls. It is necessary that our unity today be of a character that will bear the test of trial. We are in the school of the Master here, that we may be trained for the school above. We must learn to bear disappointment in a Christ-like manner, and the lesson taught by this will be of great importance to us.

„V oněch dnech Bůh pro nás působil a pravda byla našim duším drahá. Je nezbytné, aby naše jednota dnes byla takového rázu, že obstojí ve zkoušce soužení. Zde jsme ve škole Mistra, abychom byli připravováni pro školu nahoře. Musíme se naučit snášet zklamání způsobem podobným Kristu a poučení, které nám to přinese, bude pro nás velmi důležité.

“We have many lessons to learn, and many, many to unlearn. God and heaven alone are infallible. Those who think that they will never have to give up a cherished view, never have occasion to change an opinion, will be disappointed. As long as we hold to our own ideas and opinions with determined persistency, we cannot have the unity for which Christ prayed.” Review and Herald, July 26, 1892.

„Musíme se mnohému naučit a mnohému, přemnohému odnaučit. Jedině Bůh a nebe jsou neomylní. Ti, kteří se domnívají, že se nikdy nebudou muset vzdát nějakého draze chovaného názoru, že nikdy nebudou mít příležitost změnit své mínění, budou zklamáni. Dokud budeme s neústupnou umíněností lpět na svých vlastních představách a názorech, nemůžeme mít onu jednotu, za kterou se Kristus modlil.“ Review and Herald, 26. července 1892.