Verses sixteen through nineteen of Daniel chapter eleven represents the history beginning at the soon coming Sunday law in the United States, until Michael stands up and human probation closes. It therefore also represents the history of verse forty-one through verse forty-five of the same chapter.
Verše šestnáct až devatenáct v jedenácté kapitole knihy Daniel představují dějiny počínající brzy přicházejícím nedělním zákonem ve Spojených státech až do chvíle, kdy povstane Michael a lidská doba milosti se uzavře. Proto rovněž představují dějiny veršů čtyřicet jedna až čtyřicet pět téže kapitoly.
But he that cometh against him shall do according to his own will, and none shall stand before him: and he shall stand in the glorious land, which by his hand shall be consumed. He shall also set his face to enter with the strength of his whole kingdom, and upright ones with him; thus shall he do: and he shall give him the daughter of women, corrupting her: but she shall not stand on his side, neither be for him. After this shall he turn his face unto the isles, and shall take many: but a prince for his own behalf shall cause the reproach offered by him to cease; without his own reproach he shall cause it to turn upon him. Then he shall turn his face toward the fort of his own land: but he shall stumble and fall, and not be found. Daniel 11:16–19.
Ale ten, který proti němu přitáhne, bude jednat podle své vůle a nikdo před ním neobstojí; a postaví se v přeslavné zemi, která bude jeho rukou strávena. Obrátí také svou tvář, aby vešel se silou celého svého království, a přímí budou s ním; tak učiní. A dá mu dceru žen, aby ji zkazil; ale ona neobstojí na jeho straně ani nebude pro něho. Potom obrátí svou tvář k ostrovům a mnohých se zmocní; ale kníže ve svůj vlastní prospěch učiní přítrž potupě, kterou mu způsobil; bez své vlastní potupy ji obrátí na něho. Potom obrátí svou tvář k pevnosti své vlastní země; ale klopýtne a padne a nebude nalezen. Daniel 11,16–19.
When Sister White addressed the final fulfillment of Daniel chapter eleven, she stated “that much of the history that has been fulfilled in this prophecy will be repeated.” Verses forty-one through forty-five repeat the prophetic history of these verses. The verses were fulfilled when pagan Rome took control of the world by first conquering three geographical areas.
Když sestra Whiteová pojednávala o závěrečném naplnění jedenácté kapitoly knihy Daniel, prohlásila, „že velká část dějin, které se v tomto proroctví naplnily, bude zopakována.“ Verše čtyřicet jedna až čtyřicet pět opakují prorocké dějiny těchto veršů. Tyto verše se naplnily tehdy, když pohanský Řím převzal vládu nad světem tím, že nejprve dobyl tři zeměpisné oblasti.
“Although Egypt could not stand before Antiochus, the king of the north, Antiochus could not stand before the Romans, who now came against him. No kingdoms were longer able to resist this rising power. Syria was conquered, and added to the Roman empire, when Pompey, BC 65, deprived Antiochus Asiaticus of his possessions, and reduced Syria to a Roman province.
„Ačkoli Egypt nemohl obstát před Antiochem, králem severu, Antiochos nemohl obstát před Římany, kteří nyní vytáhli proti němu. Žádná království již nebyla schopna odolávat této vzmáhající se moci. Sýrie byla dobyta a připojena k Římské říši, když Pompeius roku 65 př. Kr. zbavil Antiocha Asiaticus jeho držav a učinil ze Sýrie římskou provincii.
“The same power was also to stand in the Holy Land, and consume it. Rome became connected with the people of God, the Jews, by alliance, BC 162, from which date it holds a prominent place in the prophetic calendar. It did not, however, acquire jurisdiction over Judea by actual conquest till BC 63; and then in the following manner.
„Táž mocnost měla také stanout v Svaté zemi a strávit ji. Řím se spojil s Božím lidem, Židy, smlouvou v roce 162 př. Kr., od kteréhožto data zaujímá význačné místo v prorockém kalendáři. Nad Judskem však nezískal pravomoc skutečným dobytím až do roku 63 př. Kr.; a stalo se to následujícím způsobem.
“On Pompey’s return from his expedition against Mithridates, king of Pontus, two competitors, Hyrcanus and Aristobulus, were struggling for the crown of Judea. Their cause came before Pompey, who soon perceived the injustice of the claims of Aristobulus, but wished to defer decision in the matter till after his long-desired expedition into Arabia, promising then to return, and settle their affairs as should seem just and proper. Aristobulus, fathoming Pompey’s real sentiments, hastened back to Judea, armed his subjects, and prepared for a vigorous defense, determined, at all hazards, to keep the crown, which he foresaw would be adjudicated to another. Pompey closely followed the fugitive. As he approached Jerusalem, Aristobulus, beginning to repent of his course, came out to meet him, and endeavored to accommodate matters by promising entire submission and large sums of money. Pompey, accepting this offer, sent Gabinius, at the head of a detachment of soldiers, to receive the money. But when that lieutenant-general arrived at Jerusalem, he found the gates shut against him, and was told from the top of the walls that the city would not stand to the agreement.
„Když se Pompeius vracel ze své výpravy proti Mithridatovi, králi Pontu, zápasili o judskou korunu dva uchazeči, Hyrkanos a Aristobulos. Jejich spor byl předložen Pompeiovi, který brzy rozpoznal neopravenost nároků Aristobulových, avšak přál si odložit rozhodnutí v této záležitosti až po své dlouho vytoužené výpravě do Arábie a slíbil, že se pak vrátí a jejich věci uspořádá tak, jak se bude zdát spravedlivé a náležité. Aristobulos, jenž prohlédl skutečné Pompeiovy úmysly, pospíšil zpět do Judska, ozbrojil své poddané a připravil se k ráznému odporu, rozhodnut za každou cenu udržet si korunu, o níž předvídal, že bude přiřčena jinému. Pompeius těsně pronásledoval uprchlíka. Když se přiblížil k Jeruzalému, Aristobulos, počínaje litovat svého postupu, vyšel mu vstříc a snažil se věc urovnat tím, že slíbil naprostou poddanost a veliké peněžní částky. Pompeius tuto nabídku přijal a vyslal Gabinia v čele oddílu vojáků, aby peníze převzal. Když však tento legát dorazil do Jeruzaléma, nalezl brány před sebou uzavřené a z hradeb mu bylo řečeno, že město se dohodou nebude řídit.“
“Pompey, not to be deceived in this way with impunity, put Aristobulus, whom he had retained with him, in irons, and immediately marched against Jerusalem with his whole army. The partisans of Aristobulus were for defending the place; those of Hyrcanus, for opening the gates. The latter being in the majority, and prevailing, Pompey was given free entrance into the city. Whereupon the adherents of Aristobulus retired to the mountain of the temple, as fully determined to defend that place as Pompey was to reduce it. At the end of three months a breach was made in the wall sufficient for an assault, and the place was carried at the point of the sword. In the terrible slaughter that ensued, twelve thousand persons were slain. It was an affecting sight, observes the historian, to see the priests, engaged at the time in divine service, with calm hand and steady purpose pursue their accustomed work, apparently unconscious of the wild tumult, though all around them their friends were given to the slaughter, and though often their own blood mingled with that of their sacrifices.
„Pompeius, aby takovýto klam nezůstal beztrestný, dal Aristobula, jehož si ponechal u sebe, spoutat okovy a ihned vytáhl s celým svým vojskem proti Jeruzalému. Přívrženci Aristobulovi byli pro hájení města; přívrženci Hyrkánovi pro otevření bran. Poněvadž těchto bylo více a prosadili se, byl Pompeiovi umožněn volný vstup do města. Načež se stoupenci Aristobulovi uchýlili na chrámovou horu, pevně odhodláni hájit to místo právě tak, jako byl Pompeius odhodlán je dobýt. Na konci tří měsíců byla ve zdi prolomena trhlina dostatečná k útoku a místo bylo dobyto ostřím meče. V hrozném krveprolití, jež následovalo, bylo pobito dvanáct tisíc osob. Byl to dojemný pohled, poznamenává dějepisec, vidět kněze, kteří, právě zaměstnáni bohoslužbou, klidnou rukou a s neochvějným úmyslem pokračovali ve své obvyklé službě, zdánlivě nevědomi divokého zmatku, ačkoli všude kolem nich byli jejich přátelé vydáváni na smrt a ačkoli se často jejich vlastní krev mísila s krví jejich obětí.“
“Having put an end to the war, Pompey demolished the walls of Jerusalem, transferred several cities from the jurisdiction of Judea to that of Syria, and imposed tribute on the Jews. Thus for the first time was Jerusalem placed by conquest in the hands of that power which was to hold the ‘glorious land’ in its iron grasp till it had utterly consumed it.
„Když ukončil válku, Pompeius zbořil hradby Jeruzaléma, převedl několik měst z pravomoci Judska pod pravomoc Sýrie a uložil Židům poplatek. Tak se Jeruzalém poprvé dobyvačným způsobem ocitl v rukou té moci, která měla držet ‚slavnou zemi‘ ve svém železném sevření, dokud ji zcela nepohltila.“
“‘VERSE 17. He shall also set his face to enter with the strength of his whole kingdom, and upright ones with him; thus shall he do: and he shall give him the daughter of women, corrupting her: but she shall not stand on his side, neither be for him.’
„Verš 17. I obrátí svou tvář, aby vešel se silou celého svého království, a přímí budou s ním; tak učiní. A dá mu dceru žen, aby ji zkazil; ale neobstojí na jeho straně ani nebude pro něho.“
“Bishop Newton furnishes another reading for this verse, which seems more clearly to express the sense, as follows: ‘He shall also set his face to enter by force the whole kingdom.’ Verse 16 brought us down to the conquest of Syria and Judea by the Romans. Rome had previously conquered Macedon and Thrace. Egypt was now all that remained of the ‘whole kingdom’ of Alexander, not brought into subjection to the Roman power, which power now set its face to enter by force into that country.
„Biskup Newton podává pro tento verš jiné čtení, které se zdá zřetelněji vyjadřovat jeho smysl, a to takto: ‚Obrátí také svou tvář, aby násilím vstoupil do celého království.‘ Verš 16 nás dovedl až k dobytí Sýrie a Judska Římany. Řím již dříve dobyl Makedonii a Thrákii. Egypt byl nyní vším, co zbývalo z ‚celého království‘ Alexandra a co dosud nebylo podrobeno římské moci; tato moc nyní obrátila svou tvář, aby do té země vstoupila násilím.“
“Ptolemy Auletes died BC 51. He left the crown and kingdom of Egypt to his eldest son and daughter, Ptolemy and Cleopatra. It was provided in his will that they should marry together, and reign jointly; and because they were young, they were placed under the guardianship of the Romans. The Roman people accepted the charge, and appointed Pompey as guardian of the young heirs of Egypt.
„Ptolemaios Auletés zemřel roku 51 př. Kr. Korunu a egyptské království odkázal svému nejstaršímu synovi a dceři, Ptolemaiovi a Kleopatře. Ve své závěti ustanovil, aby spolu uzavřeli manželství a vládli společně; a protože byli mladí, byli svěřeni pod poručnictví Římanů. Římský lid tuto odpovědnost přijal a ustanovil Pompeia poručníkem mladých dědiců Egypta.“
“A quarrel having not long after broken out between Pompey and Caesar, the famous battle of Pharsalia was fought between the two generals. Pompey, being defeated, fled into Egypt. Caesar immediately followed him thither; but before his arrival, Pompey was basely murdered by Ptolemy, whose guardian he had been appointed. Caesar therefore assumed the appointment which had been given to Pompey, as guardian of Ptolemy and Cleopatra. He found Egypt in commotion from internal disturbances, Ptolemy and Cleopatra having become hostile to each other, and she being deprived of her share in the government. Notwithstanding this, he did not hesitate to land at Alexandria with his small force, 800 horse and 3200 foot, take cognizance of the quarrel, and undertake its settlement. The troubles daily increasing, Caesar found his small force insufficient to maintain his position, and being unable to leave Egypt on account of the north wind which blew at that season, he sent into Asia, ordering all the troops he had in that quarter to come to his assistance as soon as possible.
„Nedlouho poté, co mezi Pompeiem a Caesarem vypukl spor, byla mezi oběma vojevůdci svedena proslulá bitva u Farsálu. Pompeius, jsa poražen, uprchl do Egypta. Caesar jej tam ihned následoval; avšak před jeho příchodem byl Pompeius podle zavražděn Ptolemaiem, jehož byl ustanoven poručníkem. Caesar proto převzal ustanovení, které bylo dáno Pompeiovi, totiž aby byl poručníkem Ptolemaia a Kleopatry. Nalezl Egypt ve zmatku v důsledku vnitřních nepokojů, neboť Ptolemaios a Kleopatra se stali navzájem nepřátelskými a ona byla zbavena svého podílu na vládě. Navzdory tomu neváhal vylodit se v Alexandrii se svou malou silou, 800 jezdci a 3200 pěšáky, ujmout se posouzení tohoto sporu a převzít jeho urovnání. Jak se nepokoje den ze dne stupňovaly, Caesar shledal, že jeho malá síla nestačí k udržení jeho postavení, a protože nemohl Egypt opustit kvůli severnímu větru, který v tom ročním období vál, poslal do Asie a nařídil, aby mu všechna vojska, která v oné oblasti měl, přišla co nejdříve na pomoc.“
“In the most haughty manner he decreed that Ptolemy and Cleopatra should disband their armies, appear before him for a settlement of their differences, and abide by his decision. Egypt being an independent kingdom, this haughty decree was considered an affront to its royal dignity, at which the Egyptians, highly incensed, flew to arms. Caesar replied that he acted by virtue of the will of their father, Auletes, who had put his children under the guardianship of the senate and people of Rome, the whole authority of which was now vested in his person as consul; and that, as guardian, he had the right to arbitrate between them.
„Nanejvýš zpupným způsobem nařídil, aby Ptolemaios a Kleopatra rozpustili svá vojska, předstoupili před něho k urovnání svých sporů a podrobili se jeho rozhodnutí. Jelikož Egypt byl nezávislým královstvím, byl tento zpupný rozkaz pokládán za urážku jeho královské důstojnosti, načež Egypťané, prudce rozhněváni, sáhli po zbrani. Caesar odpověděl, že jednal na základě vůle jejich otce, Auléta, jenž svěřil své děti do poručnictví senátu a lidu římského, jehož veškerá pravomoc byla nyní jakožto v osobě konzula soustředěna v něm; a že jako poručník měl právo mezi nimi rozhodovat.“
“The matter was finally brought before him, and advocates appointed to plead the cause of the respective parties. Cleopatra, aware of the foible of the great Roman conqueror, judged that the beauty of her presence would be more effectual in securing judgment in her favor than any advocate she could employ. To reach his presence undetected, she had recourse to the following stratagem: Laying herself at full length in a bundle of clothes, Apollodorus, her Sicilian servant, wrapped it up in a cloth, tied it with a thong, and raising it upon his Herculean shoulders, sought the apartments of Caesar. Claiming to have a present for the Roman general, he was admitted through the gate of the citadel, entered into the presence of Caesar, and deposited the burden at his feet. When Caesar had unbound this animated bundle, lo! the beautiful Cleopatra stood before him. He was far from being displeased with the stratagem, and being of a character described in 2 Peter 2:14, the first sight of so beautiful a person, says Rollin, had all the effect upon him she had desired.
„Záležitost mu byla nakonec předložena a byli ustanoveni obhájci, aby hájili věc příslušných stran. Kleopatra, vědoma si slabosti velkého římského dobyvatele, usoudila, že krása její přítomnosti bude při zajištění rozsudku v její prospěch účinnější než kterýkoli obhájce, jehož by si mohla najmout. Aby se dostala do jeho přítomnosti nepozorovaně, uchýlila se k následující lsti: Natáhla se v plné délce do uzlu šatstva; Apollodóros, její sicilský sluha, jej zabalil do plátna, svázal řemenem, a pozvednuv jej na svá herkulovská ramena, zamířil do Caesarových komnat. S tvrzením, že nese dar pro římského vojevůdce, byl vpuštěn branou citadely, vstoupil do Caesarovy přítomnosti a složil břímě k jeho nohám. Když Caesar tento oživlý uzel rozvázal, hle, stanula před ním krásná Kleopatra. Lest mu byla velmi vzdálena tomu, aby se mu znelíbila, a protože byl povahy popsané v 2 Peter 2:14, první pohled na tak krásnou osobu, praví Rollin, na něj zapůsobil právě tak, jak si byla přála.“
“Caesar at length decreed that the brother and sister should occupy the throne jointly, according to the intent of the will. Pothinus, the chief minister of state, having been principally instrumental in expelling Cleopatra from the throne, feared the result of her restoration. He therefore began to excite jealousy and hostility against Caesar, by insinuating among the populace that he designed eventually to give Cleopatra the sole power. Open sedition soon followed. Achillas, at the head of 20,000 men, advanced to drive Caesar from Alexandria. Skillfully disposing his small body of men in the streets and alleys of the city, Caesar found no difficulty in repelling the attack. The Egyptians undertook to destroy his fleet. He retorted by burning theirs. Some of the burning vessels being driven near the quay, several of the buildings of the city took fire, and the famous Alexandrian library, containing nearly 400,000 volumes, was destroyed.
„Caesar nakonec rozhodl, že bratr a sestra mají podle úmyslu závěti zaujmout trůn společně. Pothinus, nejvyšší státní ministr, jenž se především přičinil o vypuzení Kleopatry z trůnu, obával se následků jejího navrácení. Proto začal podněcovat žárlivost a nepřátelství proti Caesarovi tím, že mezi lidem šířil domněnku, že zamýšlí nakonec svěřit Kleopatře výhradní moc. Brzy nato následovalo otevřené povstání. Achillas v čele 20 000 mužů vytáhl, aby Caesara z Alexandrie vypudil. Caesar, který dovedně rozmístil svůj malý oddíl v ulicích a uličkách města, neměl s odražením útoku žádné potíže. Egypťané se pokusili zničit jeho loďstvo. On jim to oplatil tím, že spálil jejich. Některá z hořících plavidel byla vehnána blízko nábřeží, několik městských budov vzplálo a slavná alexandrijská knihovna, obsahující téměř 400 000 svazků, byla zničena.“
“The war growing more threatening, Caesar sent into all the neighboring countries for help. A large fleet came from Asia Minor to his assistance. Mithridates set out for Egypt with an army raised in Syria and Cilicia. Antipater the Idumean joined him with 3,000 Jews. The Jews, who held the passes into Egypt, permitted the army to pass on without interruption. Without this co-operation on their part, the whole plan must have failed. The arrival of this army decided the contest. A decisive battle was fought near the Nile, resulting in a complete victory for Caesar. Ptolemy, attempting to escape, was drowned in the river. Alexandria and all Egypt then submitted to the victor. Rome had now entered into and absorbed the whole of the original kingdom of Alexander.
„Protože válka nabývala stále hrozivějšího rázu, Caesar požádal o pomoc všechny sousední země. Na pomoc mu připlulo z Malé Asie velké loďstvo. Mithridatés se vydal do Egypta s vojskem shromážděným v Sýrii a Kilikii. Antipatros Idumejský se k němu připojil se 3 000 Židy. Židé, kteří drželi průchody do Egypta, umožnili vojsku projít bez překážek. Bez této spolupráce z jejich strany by byl celý plán musel ztroskotat. Příchod tohoto vojska rozhodl zápas. U Nilu byla svedena rozhodující bitva, která skončila úplným Caesarovým vítězstvím. Ptolemaios, když se pokoušel uprchnout, se utopil v řece. Alexandrie i celý Egypt se potom podrobily vítězi. Řím nyní vstoupil do celé původní Alexandrové říše a pohltil ji.“
“By the ‘upright ones’ of the text are doubtless meant the Jews, who gave him the assistance already mentioned. With out this, he must have failed; with it, he completely subdued Egypt to his power, BC 47.
„‚Poctivými‘ tohoto textu jsou nepochybně míněni Židé, kteří mu poskytli již zmíněnou pomoc. Bez ní by byl musel selhat; s ní si Egypt roku 47 př. Kr. zcela podrobil své moci.
“‘The daughter of women, corrupting her.’ The passion which Caesar had conceived for Cleopatra, by whom he had one son is assigned by the historian as the sole reason of his undertaking so dangerous a campaign as the Egyptian war. This kept him much longer in Egypt than his affairs required, he spending whole nights in feasting and carousing with the dissolute queen. ‘But,’ said the prophet, ‘she shall not stand on his side, neither be for him.’ Cleopatra afterward joined herself to Antony, the enemy of Augustus Caesar, and exerted her whole power against Rome.
„‚Dcera žen, aby ji zkazil.‘ Vášně, kterou Caesar pojal ke Kleopatře, s níž měl jednoho syna, připisuje dějepisec jako jediný důvod toho, že podnikl tak nebezpečné tažení, jakým byla egyptská válka. To jej zdrželo v Egyptě mnohem déle, než to vyžadovaly jeho záležitosti, neboť celé noci trávil při hostinách a hýření s prostopášnou královnou. ‚Avšak,‘ pravil prorok, ‚neobstojí na jeho straně ani nebude pro něho.‘ Kleopatra se potom připojila k Antoniovi, nepříteli Augusta Caesara, a vynaložila veškerou svou moc proti Římu.“
“‘VERSE 18. After this shall he turn his face unto the isles, and shall take many: but a prince for his own behalf shall cause the reproach offered by him to cease; without his own reproach he shall cause it to turn upon him.’
„‚VERŠ 18. Potom obrátí svou tvář k ostrovům a mnohé dobude; avšak kníže pro své vlastní zájmy způsobí, že pohana jím způsobená přestane; a bez své vlastní pohany ji obrátí zpět na něj.‘“
“War with Pharnaces, king of Cimmerian Bosphorus, at length drew him away from Egypt. ‘On his arrival where the enemy was,’ says Prideaux, ‘he, without giving any respite either to himself or them, immediately fell on, and gained an absolute victory over them; an account whereof he wrote to a friend of his in these three words: Veni, vidi, vici; I came, I saw, I conquered.’ The latter part of this verse is involved in some obscurity, and there is difference of opinion in regard to its application. Some apply it further back in Caesar’s life, and think they find a fulfilment in his quarrel with Pompey. But preceding and subsequent events clearly defined in the prophecy, compel us to look for the fulfilment of this part of the prediction between the victory over Pharnaces, and Caesar’s death at Rome, as brought to view in the following verse. A more full history of this period might bring to light events which would render the application of this passage unembarrassed.
„Válka s Farnakem, králem Kimmerského Bosporu, jej nakonec odvedla z Egypta. ‚Když dorazil tam, kde byl nepřítel,‘ praví Prideaux, ‚aniž by dopřál jak sobě, tak jim jakéhokoli oddechu, ihned na ně zaútočil a dosáhl nad nimi naprostého vítězství; zprávu o tom napsal jednomu svému příteli těmito třemi slovy: Veni, vidi, vici; Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem.‘ Druhá část tohoto verše je zahalena jistou nejasností a panuje rozdílnost názorů ohledně jejího výkladu. Někteří ji vztahují k dřívějšímu období Caesarova života a domnívají se, že její naplnění nacházejí v jeho sporu s Pompeiem. Avšak předcházející i následující události, v proroctví jasně vymezené, nás nutí hledat naplnění této části předpovědi mezi vítězstvím nad Farnakem a Caesarovou smrtí v Římě, jak je uvedena v následujícím verši. Úplnější dějiny tohoto období by snad mohly vynést na světlo události, které by učinily použití tohoto úseku beze všeho rozpaků.“
“‘VERSE 19. Then he shall turn his face toward the fort of his own land: but he shall stumble and fall, and not be found.’
„‚VERŠ 19. Potom obrátí svou tvář k pevnosti své vlastní země; avšak klopýtne a padne a nebude nalezen.‘“
“After this conquest, Caesar defeated the last remaining fragments of Pompey’s party, Cato and Scipio in Africa and Labienus and Varus in Spain. Returning to Rome, the ‘fort of his own land,’ he was made perpetual dictator; and such other powers and honors were granted him as rendered him in fact absolute sovereign of the whole empire. But the prophet had said that he should stumble and fall. The language implies that his overthrow would be sudden and unexpected, like a person accidentally stumbling in his walk. And so this man, who fought and won five hundred battles, taken one thousand cities, and slain one million one hundred and ninety-two thousand men, fell, not in the din of battle and the hour of strife, but when he thought his pathway was smooth and strewn with flowers, and when danger was supposed to be far away; for, taking his seat in the senate chamber upon his throne of gold, to receive at the hands of that body the title of king, the dagger of treachery suddenly struck him to the heart. Cassius, Brutus, and other conspirators rushed upon him, and he fell, pierced with twenty-three wounds. Thus he suddenly stumbled and fell, and was not found, BC 44.” Uriah Smith, Daniel and the Revelation, 258–264.
„Po tomto dobytí Caesar porazil poslední zbývající zbytky Pompeiovy strany, Catona a Scipiona v Africe a Labiena a Vara ve Španělsku. Když se vrátil do Říma, ‚pevnosti své vlastní země‘, byl učiněn doživotním diktátorem; a byly mu uděleny i takové další pravomoci a pocty, které z něho ve skutečnosti učinily absolutního vládce celé říše. Prorok však řekl, že klopýtne a padne. Tento jazyk naznačuje, že jeho pád bude náhlý a neočekávaný, jako když člověk náhodou klopýtne při chůzi. A tak tento muž, který bojoval a zvítězil v pěti stech bitvách, dobyl jeden tisíc měst a usmrtil jeden milion sto devadesát dva tisíc mužů, padl nikoli v rachotu bitvy a v hodině zápasu, nýbrž tehdy, když se domníval, že jeho cesta je hladká a posetá květinami a že nebezpečí je daleko; neboť když zaujal své místo v senátní síni na svém zlatém trůnu, aby z rukou onoho shromáždění přijal titul krále, dýka zrady jej náhle zasáhla do srdce. Cassius, Brutus a další spiklenci se na něj vrhli a on padl, proboden třiadvaceti ranami. Tak náhle klopýtl a padl a nebylo ho lze nalézt, roku 44 př. Kr.“ Uriah Smith, Daniel a Zjevení, 258–264.
The historical fulfillment of pagan Rome (the king of the north), being established upon the throne is a history that prefigures the history of modern Rome’s enthronement at the threefold union which takes place at the soon coming Sunday law. The history is also typified in verses thirty through thirty-six, which identified when the papacy was first placed upon the throne in 538. Verses sixteen through nineteen, and verses thirty-one through thirty-six both represent the final rise and fall of the whore of Tyre. That history was also represented in verses five through nine, when the first king of the north was established after conquering three geographical areas. Thereafter he entered into a treaty with the king of the south, but broke the treaty, and in response the king of the south delivered a deadly wound, and the king of the north died in the captivity of Egypt.
Historické naplnění pohanského Říma (krále severu), jenž byl ustanoven na trůn, je dějinami, které předobrazují dějiny dosazení moderního Říma na trůn při trojnásobném spojení, k němuž dojde v brzy přicházejícím nedělním zákonu. Tyto dějiny jsou rovněž předobrazeny ve verších třicet až třicet šest, které ukázaly, kdy bylo papežství poprvé dosazeno na trůn roku 538. Verše šestnáct až devatenáct a verše třicet jedna až třicet šest oba představují konečný vzestup a pád nevěstky Týru. Tyto dějiny byly rovněž znázorněny ve verších pět až devět, kdy byl první král severu ustanoven poté, co dobyl tři zeměpisné oblasti. Poté uzavřel smlouvu s králem jihu, avšak smlouvu porušil, a v odpověď na to král jihu zasadil smrtelnou ránu a král severu zemřel v egyptském zajetí.
Verses five through nine, verses sixteen through nineteen, and verses thirty through thirty-six provide three prophetic lines that are fulfilled in verses forty through forty-five. When Sister White identified that “much of the history that has been fulfilled in this prophecy will be repeated,” it actually meant that the entire chapter illustrates verses forty through forty-five. Verses twenty through twenty-two identify the birth and the death of Christ, thus representing the time of the end in both 1798 and 1989 by His birth, and then His death on the cross represented October 22, 1844, and the Sunday law.
Verše pět až devět, verše šestnáct až devatenáct a verše třicet až třicet šest představují tři prorocké linie, které se naplňují ve verších čtyřicet až čtyřicet pět. Když sestra Whiteová uvedla, že „mnohá část dějin, která se v tomto proroctví naplnila, se bude opakovat“, ve skutečnosti to znamenalo, že celá kapitola znázorňuje verše čtyřicet až čtyřicet pět. Verše dvacet až dvacet dva označují narození a smrt Krista, a tím představují dobu konce jak v roce 1798, tak v roce 1989 skrze Jeho narození, a poté Jeho smrt na kříži představovala 22. říjen 1844 a nedělní zákon.
Verse twenty-three identifies the league between the Jews and Rome, during the history of the Maccabean revolt. The “league” in that history is represented by the dates of 161 BC and 158 BC. The Maccabean history represents an internal line that finds its beginning with a “league” between Rome and the Maccabean Jews that was initiated by the Jews, and ultimately ended with the Jews pronouncing that they have no king but Caesar. Verse twenty-three of course follows verses twenty-one and twenty-two, and verse twenty-one identifies the birth of Christ, which is a prophetic time of the end, and verse twenty-two identifies the cross, which represents the Sunday law.
Dvacátý třetí verš určuje svazek mezi Židy a Římem během dějin makabejského povstání. „Svazek“ v těchto dějinách je znázorněn daty 161 př. Kr. a 158 př. Kr. Makabejské dějiny představují vnitřní linii, která má svůj počátek ve „svazku“ mezi Římem a makabejskými Židy, jenž byl zahájen Židy, a nakonec skončila tím, že Židé prohlásili, že nemají krále kromě císaře. Dvacátý třetí verš ovšem následuje po verších dvacátém prvním a dvacátém druhém a dvacátý první verš určuje narození Krista, které je prorockým časem konce, zatímco dvacátý druhý verš určuje kříž, který představuje nedělní zákon.
At the cross the Jews identified Caesar (Rome) as their king, and the “league” of verse twenty-three references the beginning of the Jews’ choice to serve Rome, right at the ending point of the Jews proclaiming their allegiance to Rome. The ending of the Jews, as represented at the cross, is followed by the beginning of the Jews’ association with Rome.
Na kříži Židé označili Caesara (Řím) za svého krále a „spojenectví“ ve dvacátém třetím verši odkazuje na počátek rozhodnutí Židů sloužit Římu, právě v závěrečném bodě, kdy Židé vyhlásili svou oddanost Římu. Po konci Židů, jak je znázorněn na kříži, následuje počátek spojení Židů s Římem.
Verses twenty-four through thirty describe the three hundred and sixty years that pagan Rome ruled supremely from the Battle of Actium in 31 BC, unto the transfer of the capital from Rome to Constantinople in the year 330. The period of three hundred and sixty years typifies the twelve hundred and sixty years papal Rome ruled supremely, and together they represent the period from verse forty-one, and the threefold union that occurs at the soon coming Sunday law, unto the close of probation.
Verše dvacet čtyři až třicet popisují tři sta šedesát let, během nichž pohanský Řím vládl svrchovaně od bitvy u Actia roku 31 př. Kr. až do přenesení hlavního města z Říma do Konstantinopole roku 330. Období tří set šedesáti let je předobrazem tisíce dvou set šedesáti let, během nichž papežský Řím vládl svrchovaně, a společně představují období z verše čtyřicet jedna a trojnásobné sjednocení, k němuž dojde při brzy nastávajícím nedělním zákonu, až do ukončení doby milosti.
All the prophetic lines of history in chapter eleven, align with the last six verses of Daniel eleven, but it is the prophetic history from the time of the end in 1989, represented in verse forty through to the Sunday law in verse forty-one, that is “that portion of the prophecy of Daniel relating to the last days.” The history that is left blank in verse forty, is the Revelation of Jesus Christ that is unsealed when the time is at hand, just before probation closes.
Všechny prorocké dějinné linie v jedenácté kapitole se shodují s posledními šesti verši Daniela jedenácté, avšak právě prorocké dějiny od času konce v roce 1989, znázorněné ve verši čtyřicátém až po nedělní zákon ve verši čtyřicátém prvním, jsou „tou částí Danielova proroctví, která se vztahuje k posledním dnům“. Dějiny, jež jsou ve verši čtyřicátém ponechány prázdné, jsou Zjevením Ježíše Krista, které je odpečetěno, když je čas blízko, těsně před uzavřením doby milosti.
We will continue this study in the next article.
V této studii budeme pokračovat v příštím článku.
“We have the commandments of God and the testimony of Jesus Christ, which is the spirit of prophecy. Priceless gems are to be found in the word of God. Those who search this word should keep the mind clear. Never should they indulge perverted appetite in eating or drinking.
„Máme přikázání Boží a svědectví Ježíše Krista, které je duchem proroctví. V Božím slově lze nalézt neocenitelné drahokamy. Ti, kdo zkoumají toto slovo, mají zachovávat mysl jasnou. Nikdy by neměli hovět zvrácené chuti v jídle ani v pití.
“If they do this, the brain will be confused; they will be unable to bear the strain of digging deep to find out the meaning of those things which relate to the closing scenes of this earth’s history.
„Budou-li to činit, mozek bude zmaten; nebudou schopni snést námahu hlubokého zkoumání, aby odhalili význam těch věcí, které se vztahují k závěrečným výjevům dějin této země.״
“When the books of Daniel and Revelation are better understood, believers will have an entirely different religious experience. They will be given such glimpses of the open gates of heaven that heart and mind will be impressed with the character that all must develop in order to realize the blessedness which is to be the reward of the pure in heart.
„Až budou knihy Daniel a Zjevení lépe pochopeny, budou mít věřící zcela odlišnou náboženskou zkušenost. Bude jim dopřáno takových pohledů do otevřených bran nebe, že srdce i mysl budou proniknuty charakterem, který si všichni musí vypěstovat, aby zakusili blaženost, jež má být odměnou těch, kdo jsou čistého srdce.
“The Lord will bless all who will seek humbly and meekly to understand that which is revealed in the Revelation. This book contains so much that is large with immortality and full of glory that all who read and search it earnestly receive the blessing to those ‘that hear the words of this prophecy, and keep those things which are written therein.’
„Pán požehná všem, kdo budou pokorně a tiše usilovat o porozumění tomu, co je zjeveno ve Zjevení. Tato kniha obsahuje tolik toho, co je plné nesmrtelnosti a slávy, že všichni, kdo ji čtou a horlivě zkoumají, přijímají požehnání určené těm, ‚kteří slyší slova tohoto proroctví a zachovávají to, co je v něm zapsáno.‘“
“One thing will certainly be understood from the study of Revelation—that the connection between God and His people is close and decided.
„Jedna věc bude při studiu Zjevení jistě pochopena — že spojení mezi Bohem a Jeho lidem je těsné a určité.“
“A wonderful connection is seen between the universe of heaven and this world. The things revealed to Daniel were afterward complemented by the revelation made to John on the Isle of Patmos. These two books should be carefully studied. Twice Daniel inquired, How long shall it be to the end of time?
„Mezi nebeským vesmírem a tímto světem je vidět podivuhodná souvislost. To, co bylo zjeveno Danielovi, bylo později doplněno zjevením, které bylo dáno Janovi na ostrově Patmos. Tyto dvě knihy by měly být pečlivě studovány. Daniel se dvakrát tázal: Jak dlouho to potrvá až do konce času?“
“‘And I heard, but I understood not: then said I, O my Lord, what shall be the end of these things? And He said, Go thy way, Daniel: for the words are closed up and sealed till the time of the end. Many shall be purified, and made white, and tried; but the wicked shall do wickedly: and none of the wicked shall understand; but the wise shall understand. And from the time that the daily sacrifice shall be taken away, and the abomination that maketh desolate set up, there shall be a thousand two hundred and ninety days. Blessed is he that waiteth, and cometh to the thousand three hundred and five and thirty days. But go thou thy way till the end be: for thou shalt rest, and stand in thy lot at the end of the days.’
„A slyšel jsem, ale neporozuměl jsem; i řekl jsem: Ó Pane můj, jaký bude konec těchto věcí? A řekl: Jdi svou cestou, Danieli, neboť ta slova jsou uzavřena a zapečetěna až do času konce. Mnozí budou očištěni, vybíleni a vyzkoušeni; bezbožní pak budou páchat bezbožnost, a nikdo z bezbožných neporozumí, ale moudří porozumějí. A od času, kdy bude odstraněna ustavičná oběť a postavena ohavnost pustošící, bude tisíc dvě stě devadesát dní. Blahoslavený, kdo vytrvá a dojde do tisíce tří set třiceti pěti dnů. Ty však jdi svou cestou až do konce; neboť odpočineš a povstaneš ke svému údělu na konci dnů.“
“It was the Lion of the tribe of Judah who unsealed the book and gave to John the revelation of what should be in these last days.
Byl to Lev z pokolení Judova, kdo rozpečetil knihu a dal Janovi zjevení toho, co má být v těchto posledních dnech.
“Daniel stood in his lot to bear his testimony which was sealed until the time of the end, when the first angel’s message should be proclaimed to our world. These matters are of infinite importance in these last days; but while ‘many shall be purified, and made white, and tried,’ ‘the wicked shall do wickedly: and none of the wicked shall understand.’ How true this is! Sin is the transgression of the law of God; and those who will not accept the light in regard to the law of God will not understand the proclamation of the first, second, and third angel’s messages. The book of Daniel is unsealed in the revelation to John, and carries us forward to the last scenes of this earth’s history.
„Daniel stál na svém místě, aby nesl své svědectví, které bylo zapečetěno až do času konce, kdy mělo být našemu světu hlásáno poselství prvního anděla. Tyto věci mají v těchto posledních dnech nekonečný význam; avšak zatímco ‚mnozí budou očištěni, vybíleni a přetaveni‘, ‚bezbožní budou páchat bezbožnost, a nikdo z bezbožných neporozumí‘. Jak pravdivé to je! Hřích je přestoupením Božího zákona; a ti, kdo nepřijmou světlo týkající se Božího zákona, neporozumějí hlásání poselství prvního, druhého a třetího anděla. Kniha Daniel je odpečetěna ve Zjevení Janovi a vede nás kupředu k posledním výjevům dějin této země.״
“Will our brethren bear in mind that we are living amid the perils of the last days? Read Revelation in connection with Daniel. Teach these things.” Testimonies to Ministers, 114, 115.
„Budou naši bratři pamatovat na to, že žijeme uprostřed nebezpečí posledních dnů? Čtěte Zjevení ve spojení s Danielem. Učte těmto věcem.“ Testimonies to Ministers, 114, 115.