Uriah Smith wrote, “Rome became connected with the people of God, the Jews, by alliance, BC 162.” Most modern historians mark the date as 161 BC, and Smith twice references 161 BC, in the same book. My assumption is that this reference to 162 BC, is a typo.
Uriáš Smith napsal: „Řím se spojil s Božím lidem, Židy, smlouvou roku 162 př. Kr.“ Většina moderních historiků uvádí datum 161 př. Kr. a Smith na totéž datum 161 př. Kr. v téže knize odkazuje dvakrát. Domnívám se, že tento odkaz na rok 162 př. Kr. je tisková chyba.
“By verses 23 and 24 we are brought down this side of the league between the Jews and the Romans, BC 161, to the time when Rome had acquired universal dominion.” Uriah Smith, Daniel and the Revelation, 273.
„Verši 23 a 24 jsme přivedeni na tuto stranu smlouvy mezi Židy a Římany, roku 161 př. Kr., do doby, kdy Řím nabyl všeobecné nadvlády.“ Uriah Smith, Daniel and the Revelation, 273.
Verses eleven and twelve, identify the victory and aftermath of the Battle of Raphia, which occurred in 217 BC, between the Seleucid Empire, led by Antiochus III the Great, and the Ptolemaic Kingdom of Egypt, led by King Ptolemy IV Philopator.
Verše jedenáct a dvanáct označují vítězství a následky bitvy u Rafie, k níž došlo roku 217 př. Kr., mezi Seleukovskou říší, vedenou Antiochem III. Velikým, a ptolemaiovským egyptským královstvím, vedeným králem Ptolemaiem IV. Filopatorem.
The Battle of Panium, which occurred seventeen years later in 200 BC, was again between the Seleucid kingdom, and the Ptolemaic kingdom.
Bitva u Pania, k níž došlo o sedmnáct let později, roku 200 př. Kr., se opět odehrála mezi seleukovským královstvím a ptolemaiovským královstvím.
The Maccabean Revolt, began in 167 BC, and was the Jewish rebellion against the Seleucid Empire’s attempts to suppress Jewish religious practices and impose Greek culture.
Makabejské povstání začalo roku 167 př. Kr. a představovalo židovské povstání proti snahám Seleukovské říše potlačit židovské náboženské praktiky a vnucovat řeckou kulturu.
The rededication of the Second Temple in Jerusalem, which marks the historical event celebrated during Hanukkah, occurred in 164 BC, three years before the “league” of verse twenty-three. This event followed the successful military campaign of the Maccabees against the forces of the Seleucid Empire, led by the infamous Antiochus IV Epiphanes, who had desecrated the Temple and outlawed Jewish religious practices. Antiochus IV Epiphanes died shortly after the victory that is commemorated by Hanukkah, and marks the descent of Syrian power from that point onward in history.
Znovuposvěcení Druhého chrámu v Jeruzalémě, které označuje historickou událost připomínanou během Chanuky, nastalo roku 164 př. Kr., tři roky před „smlouvou“ ve verši dvacátém třetím. Tato událost následovala po úspěšném vojenském tažení Makabejských proti silám Seleukovské říše, vedeným nechvalně proslulým Antiochem IV. Epifanem, který znesvětil chrám a postavil židovské náboženské praktiky mimo zákon. Antiochos IV. Epifanés zemřel krátce po vítězství připomínaném Chanukou, a od tohoto okamžiku v dějinách začíná úpadek syrské moci.
In 200 BC, (which was also the time of the Battle of Panium), Rome, for the first time inserted itself into the prophetic history of Daniel chapter eleven. There is the symbol which establishes the vision. Its purposeful influence in that history identifies the work of Jezebel, a symbol of a church that pulls strings from behind the scenes. Jezebel was home in Samaria when her husband Ahab watched her prophets get slain by Elijah. Herodias was not at Herod’s birthday party, where her daughter Salome seduced Herod. In the history of the United States, the papacy, represented by the whore of Tyre, is forgotten, until the end of the symbolic seventy years. She then begins to sing her songs of deception to the kings of the earth. The year 200 BC typifies when she begins to openly sing to the kings in the last days, just before the soon coming Sunday law, as represented in verse sixteen.
Roku 200 př. Kr. (což byl také čas bitvy u Pania) Řím poprvé vstoupil do prorockých dějin jedenácté kapitoly Danielovy. Zde je symbol, který ustavuje vidění. Jeho záměrný vliv v těchto dějinách označuje dílo Jezábel, symbol církve, která tahá za nitky v zákulisí. Jezábel byla doma v Samaří, když její manžel Achab přihlížel, jak Eliáš pobíjí její proroky. Herodias nebyla na Herodově narozeninové hostině, kde její dcera Salome svedla Heroda. V dějinách Spojených států je papežství, představované nevěstkou z Týru, zapomenuto až do konce symbolických sedmdesáti let. Poté začíná zpívat své písně klamu králům země. Rok 200 př. Kr. předobrazuje dobu, kdy v posledních dnech začíná otevřeně zpívat králům, těsně před brzy přicházejícím nedělním zákonem, jak je znázorněn v šestnáctém verši.
Before the “league” of the Jews in 161 BC to 158 BC, the Maccabees rededicated the temple, as is commemorated by Hanukkah in 164 BC. Then three years later, still in an ongoing struggle with the Syrians, the Maccabean Jews reached out to Rome for support. The “league” with Rome that was then formed becomes a prophetic test for God’s last-day students of prophecy.
Před „spolkem“ Židů v letech 161 př. Kr. až 158 př. Kr. Makabejci znovu zasvětili chrám, jak to připomíná Chanuka v roce 164 př. Kr. Potom o tři roky později, stále uprostřed pokračujícího zápasu se Syřany, se makabejští Židé obrátili na Řím se žádostí o podporu. „Spolek“ s Římem, který tehdy vznikl, se stává prorockou zkouškou pro Boží studenty proroctví posledních dnů.
History identifies 161 BC as the point where the “league” took place, but the pioneers identify that history as 158 BC. Was Miller right, or are the modern historians right? Miller added six hundred and sixty-six years (666), to the year 158 BC, and arrived at the year 508, when “the daily” was taken away. Search as you might, it will be extremely difficult, if not actually impossible to find a historical support for 158 BC as the league between the Jews and the Romans.
Dějiny označují rok 161 př. Kr. za okamžik, kdy došlo k „smlouvě“, avšak průkopníci tuto událost kladou do roku 158 př. Kr. Měl pravdu Miller, nebo mají pravdu novodobí historikové? Miller přičetl šest set šedesát šest let (666) k roku 158 př. Kr. a dospěl k roku 508, kdy bylo „ustavičné“ odňato. Ať budete pátrat jakkoli, bude nesmírně obtížné, ne-li přímo nemožné, nalézt historickou oporu pro rok 158 př. Kr. jako pro uzavření smlouvy mezi Židy a Římany.
Verse sixteen is the Sunday law, but before that history Rome enters into history to establish the vision in the year 200 BC. The Maccabean revolt began at Modein in 167 BC, and eventually they rededicated the temple in 164 BC. Then from 161 BC, to 158 BC, the Jews enter into a covenant with the Roman power. 161 BC to 158 BC represents a period of time which was required to establish the “league.” This understanding identifies the “league” in agreement with the historians’ testimony, and also with the chart that was directed by the hand of the Lord and should not be altered.
Šestnáctý verš je nedělním zákonem, avšak ještě před touto historií vstupuje Řím na scénu dějin, aby v roce 200 př. Kr. ustanovil vidění. Makabejské povstání začalo v Modínu roku 167 př. Kr. a nakonec chrám znovu posvětili roku 164 př. Kr. Poté od roku 161 př. Kr. do roku 158 př. Kr. vstupují Židé do smlouvy s římskou mocí. Období let 161 př. Kr. až 158 př. Kr. představuje časový úsek, který byl nezbytný k ustanovení „svazku“. Toto porozumění ztotožňuje „svazek“ ve shodě se svědectvím historiků a také s mapou, která byla vedena rukou Páně a nemá být měněna.
The historians inform us that the process of negotiating treaties between ancient nations like Judah and Rome in the second century BC, varied depending on the specific circumstances, diplomatic protocols, and power dynamics involved. Typically, the process would begin with one party expressing interest in establishing a treaty or alliance with the other. In the case of Judah and Rome, Judah initiated contact with Rome to propose a formal alliance.
Historikové nás informují, že proces sjednávání smluv mezi starověkými národy, jako byly Judsko a Řím ve druhém století př. Kr., se lišil podle konkrétních okolností, diplomatických protokolů a mocenských poměrů, které byly ve hře. Obvykle tento proces začínal tím, že jedna strana vyjádřila zájem uzavřít s druhou smlouvu nebo spojenectví. V případě Judska a Říma navázalo Judsko s Římem kontakt, aby navrhlo formální spojenectví.
Diplomatic channels would have been utilized to convey the proposal and initiate negotiations. This had to involve sending ambassadors or envoys to Rome to meet with its leaders or representatives. Once negotiations commenced, both parties would discuss the terms of the proposed treaty. This could involve a series of meetings, exchanges of diplomatic messages, and possibly the involvement of intermediaries or mediators to facilitate discussions. During negotiations, each party would consider the terms proposed by the other and may offer counter-proposals or seek amendments to certain terms. This process could involve careful deliberation, consultation with advisors, and assessments of the potential benefits and drawbacks of the proposed treaty.
K předání návrhu a zahájení jednání by byly využity diplomatické kanály. To muselo zahrnovat vyslání velvyslanců nebo vyslanců do Říma, aby se setkali s jeho vůdci nebo zástupci. Jakmile by jednání započala, obě strany by projednávaly podmínky navrhované smlouvy. To by mohlo zahrnovat řadu schůzek, výměnu diplomatických sdělení a případně i zapojení prostředníků nebo mediátorů k usnadnění jednání. V průběhu jednání by každá strana zvažovala podmínky navržené tou druhou a mohla by předkládat protinávrhy nebo usilovat o změny některých ustanovení. Tento proces by mohl zahrnovat pečlivé zvažování, porady s poradci a posuzování možných přínosů a nevýhod navrhované smlouvy.
If both parties reached an agreement on the terms of the treaty, formal documentation would be prepared outlining the terms and conditions agreed upon by both sides. The treaty would then need to be ratified by the respective authorities of each nation. In the case of Rome, this might involve approval by the Senate or other governing bodies. Similarly, in Judah, the treaty would likely require approval by its leadership or governing council. Once ratified, the treaty would be implemented, and both parties would be expected to adhere to its terms. This might involve various forms of cooperation, mutual defense agreements, trade relations, or other forms of diplomatic engagement outlined in the treaty.
Pokud obě strany dospěly k dohodě o podmínkách smlouvy, byla vyhotovena formální listina, v níž byly vyloženy podmínky a ustanovení odsouhlasené oběma stranami. Smlouva pak musela být ratifikována příslušnými orgány každého národa. V případě Říma to mohlo zahrnovat schválení Senátem nebo jinými vládními orgány. Podobně by v Judsku smlouva pravděpodobně vyžadovala schválení jeho vedením nebo vládní radou. Jakmile byla ratifikována, vstoupila smlouva v platnost a od obou stran se očekávalo, že budou dodržovat její ustanovení. To mohlo zahrnovat různé formy spolupráce, dohody o vzájemné obraně, obchodní vztahy nebo jiné formy diplomatického styku vymezené ve smlouvě.
In the second century BC, travel from Judea (located in the eastern Mediterranean region) to Rome (located in central Italy) would have been a challenging and time-consuming endeavor, especially considering the limitations of ancient transportation methods. The distance between Judea and Rome is approximately 1,500 to 2,000 kilometers (930 to 1,240 miles) depending on the specific route taken. Sea travel was often faster and more efficient than overland travel in ancient times, but sea travel was subject to the prevailing winds. Traveling by ship from a port in Judea to a port in Italy (such as Ostia, the port of Rome) could take several weeks, depending on factors like wind conditions, sea currents, and the type of vessel used.
Ve druhém století př. Kr. by cesta z Judeje (nacházející se ve východní části středomořské oblasti) do Říma (ležícího ve střední Itálii) byla náročným a časově zdlouhavým podnikem, zejména vzhledem k omezením starověkých dopravních prostředků. Vzdálenost mezi Judejí a Římem činí přibližně 1 500 až 2 000 kilometrů (930 až 1 240 mil) v závislosti na zvolené trase. Námořní cesta byla ve starověku často rychlejší a účinnější než cesta po souši, avšak podléhala převládajícím větrům. Cesta lodí z některého přístavu v Judeji do přístavu v Itálii (jako například Ostia, přístav Říma) mohla trvat několik týdnů, v závislosti na takových faktorech, jako jsou větrné podmínky, mořské proudy a typ použitého plavidla.
Overland travel from Judea to Rome would have been slower and more arduous. Travelers would have to navigate through various terrains, including mountains, valleys, and rivers, and contend with obstacles such as bandits and hostile territories. It’s estimated that travel by foot or by horse-drawn carriage could take several months. Travel time would have also been influenced by factors such as the condition of roads, availability of accommodations and rest stops, and the need to rest and resupply along the way.
Cesta po souši z Judeje do Říma by byla pomalejší a namáhavější. Cestující by museli procházet rozmanitým terénem, včetně hor, údolí a řek, a potýkat se s překážkami, jako byli bandité a nepřátelská území. Odhaduje se, že cesta pěšky nebo koňským povozem mohla trvat několik měsíců. Dobu cestování by ovlivňovaly také takové faktory, jako stav cest, dostupnost ubytování a odpočinkových zastávek, jakož i nutnost po cestě odpočívat a doplňovat zásoby.
When the Maccabean Jews sought a league with Rome, they would have needed to send ambassadors to Rome. Once those ambassadors were received by the Roman authorities, there would be a period of negotiation. In historical theory, for no precise record is available, once a treaty was formalized, it would need to be taken back to Judea for confirmation, and then probably it would need to be returned to Rome to confirm the acceptance of the Jews. It is almost impossible to believe that the process of forming an alliance in that period of time would have been accomplished in one year, so the understanding that the “league” represents a process from 161 BC to 158 BC fits other lines of prophecy that identify the history that leads to the Sunday law of verse sixteen.
Když makabejští Židé usilovali o smlouvu s Římem, museli by vyslat do Říma vyslance. Jakmile byli tito vyslanci přijati římskými úřady, následovalo by období vyjednávání. Podle historické teorie, neboť není k dispozici žádný přesný záznam, jakmile byla smlouva formálně uzavřena, musela být přenesena zpět do Judska k potvrzení a poté by pravděpodobně musela být vrácena do Říma, aby bylo potvrzeno přijetí ze strany Židů. Je téměř nemožné uvěřit, že proces uzavření spojenectví v oné době mohl být dokončen během jediného roku, takže porozumění tomu, že „smlouva“ představuje proces od roku 161 př. Kr. do roku 158 př. Kr., je v souladu s jinými liniemi proroctví, které ukazují na dějiny vedoucí k nedělnímu zákonu ve verši šestnáct.
A “league” that all historians agree was initiated by the Maccabean Jews, began in Judea in 161 BC. The purpose was that the Jews wanted support against the Syrians who they had been struggling with since their revolt began in 167 BC. The revolt was sparked by the efforts of Mattathias, a Jewish priest, and his five sons, particularly Judas Maccabee, to resist the Hellenization policies imposed by the Seleucid ruler Antiochus IV Epiphanes. These policies included attempts to suppress Jewish religious practices and force the adoption of Greek customs and beliefs.
„Smlouva“, na jejímž vzniku se podle shody všech historiků podíleli makabejští Židé, byla uzavřena v Judsku roku 161 př. Kr. Jejím účelem bylo, že Židé hledali podporu proti Syřanům, s nimiž bojovali od počátku svého povstání v roce 167 př. Kr. Povstání bylo podníceno úsilím Matatiáše, židovského kněze, a jeho pěti synů, zvláště Judy Makabejského, postavit se na odpor helenizačním opatřením vnucovaným seleukovským vládcem Antiochem IV. Epifanem. Tato opatření zahrnovala pokusy potlačit židovské náboženské praktiky a vynutit přijetí řeckých zvyků a náboženských představ.
The catalyst for the revolt was an incident in the village of Modein, where Mattathias refused to comply with a decree to offer a sacrifice to a Greek deity. “Modein” is derived from the Hebrew word “modi’a,” which means “to declare” or “to protest.” In his protest, Mattathias killed a Jewish apostate who was about to perform the sacrifice, and he and his sons fled to the hills, initiating a guerrilla warfare campaign against the Seleucid forces. The Maccabean Revolt lasted for several years, during which the Maccabees engaged in numerous battles against the Seleucids and their allies. Despite being vastly outnumbered and out-equipped, the Maccabees achieved several significant victories.
Podnětem k povstání byl incident ve vesnici Modein, kde Matatiáš odmítl uposlechnout nařízení, aby obětoval řeckému božstvu. „Modein“ je odvozeno od hebrejského slova „modi’a“, které znamená „oznámit“ nebo „protestovat“. Ve svém protestu Matatiáš zabil židovského odpadlíka, který se chystal vykonat oběť, a on i jeho synové uprchli do hor, čímž zahájili partyzánské válečné tažení proti seleukovským silám. Makabejské povstání trvalo několik let, během nichž se Makabejci účastnili mnoha bitev proti Seleukovcům a jejich spojencům. Přestože byli nesmírně přečísleni a hůře vyzbrojeni, Makabejci dosáhli několika významných vítězství.
The Seleucid Empire was seeking to impose the religion of Greece upon the Jews, and the Greeks represent the globalists of the last days. Their religion is expressed in the woke-ism that is currently being forced upon the United States and the world, by the globalist forces of the banking system, the mainstream media, the educational centers, and the tearing down of national distinctions through the forced immigration of illegal aliens. When Antiochus Epiphanes was forcing the Greek religion upon the Jews, there were Jews who were cooperating with his efforts. The Maccabees represent one class of apostate Jews, who were resisting the religion of Greece, but there was also another class of apostate Jews who were supporting the work of enforcing the Greek religion.
Seleukovská říše se snažila vnutit Židům náboženství Řecka a Řekové představují globalisty posledních dnů. Jejich náboženství se projevuje v ideologii woke, která je v současnosti vnucována Spojeným státům a světu globalistickými silami bankovního systému, hlavních sdělovacích prostředků, vzdělávacích center a bořením národních odlišností prostřednictvím nucené imigrace nelegálních cizinců. Když Antiochos Epifanés vnucoval Židům řecké náboženství, byli mezi Židy takoví, kteří s jeho snahami spolupracovali. Makabejci představují jednu skupinu odpadlých Židů, kteří odporovali náboženství Řecka, avšak existovala také jiná skupina odpadlých Židů, kteří podporovali dílo prosazování řeckého náboženství.
Verse sixteen is the soon coming Sunday law, and the threefold union of the dragon, the beast and false prophet. That history is preceded by verses thirteen through fifteen, where the three battles of verse forty occur from verse ten (1989), verses eleven and twelve (the Ukrainian war), and the Battle of Panium. The Battle of Panium represents a battle in which the two-horned earth beast prevails over the globalist’s religious and political philosophies.
Šestnáctý verš představuje brzy přicházející nedělní zákon a trojnásobné spojení draka, šelmy a falešného proroka. Těmto dějinám předcházejí verše třináct až patnáct, v nichž se odehrávají tři boje čtyřicátého verše: od desátého verše (1989), jedenáctého a dvanáctého verše (ukrajinská válka) a bitva u Pania. Bitva u Pania představuje boj, v němž dvourohá šelma země převládá nad náboženskými a politickými filozofiemi globalistů.
In that battle the final president of the United States must deal with the aftermath of Putin’s victory and subsequent collapse represented in verses eleven and twelve. He will form an alliance with NATO, or the United Nations, in order to resolve the fallout from the collapse of Russia, and within the history of that alliance he will engage the United Nations in the Battle of Panium. The third battle of verse forty, will be as the first battle of verse forty. As the Soviet Union collapsed under the economic and military force of the United States, the globalists of the United Nations will be forced to repeat “perestroika” the key component of Gorbachev’s efforts to reform the Soviet Union, though they ultimately contributed to the unraveling of the Soviet system and the eventual dissolution of the Soviet Union.
V této bitvě se poslední prezident Spojených států musí vypořádat s následky Putinova vítězství a následného zhroucení, jež jsou znázorněny v jedenáctém a dvanáctém verši. Vytvoří spojenectví s NATO nebo s Organizací spojených národů, aby vyřešil důsledky zhroucení Ruska, a v rámci dějin tohoto spojenectví zapojí Organizaci spojených národů do bitvy u Pania. Třetí bitva čtyřicátého verše bude jako první bitva čtyřicátého verše. Tak jako se Sovětský svaz zhroutil pod hospodářskou a vojenskou silou Spojených států, budou globalisté Organizace spojených národů donuceni opakovat „perestrojku“, klíčovou součást Gorbačovova úsilí o reformu Sovětského svazu, ačkoli toto úsilí nakonec přispělo k rozkladu sovětského systému a k konečnému rozpuštění Sovětského svazu.
The third battle is illustrated by the first battle, and through economics and military pressure Trump, as represented by Reagan, will force the United Nations into “perestroika,” which means restructuring or reformation. The restructuring will place the United States upon the head of the ten kings’ system that is the United Nations. In the battle the papacy will then introduce itself into history, claiming to be the defender of the system that Trump is then conquering.
Třetí bitva je znázorněna první bitvou a prostřednictvím ekonomického a vojenského tlaku Trump, zastoupený Reaganem, přinutí Organizaci spojených národů k „perestrojce“, což znamená restrukturalizaci či reformu. Tato restrukturalizace postaví Spojené státy do čela systému deseti králů, jímž je Organizace spojených národů. V této bitvě pak papežství vstoupí na scénu dějin a bude o sobě tvrdit, že je obráncem systému, který Trump tehdy dobývá.
In the same history Trump will face an internal Civil War that he will be forced to address, just as Abraham Lincoln was forced to address. The Civil War will be among two opposing apostate factions within the United States. One class represented by those who have accepted the religion and philosophy of woke-ism, who are the progressive globalists of both political parties. The other class (MAGA-ism) professes to be genuine Protestants, though they lost that mantle in 1844.
V téže dějinné linii bude Trump čelit vnitřní občanské válce, jíž bude nucen se zabývat, právě tak jako byl nucen se jí zabývat Abraham Lincoln. Občanská válka se povede mezi dvěma protikladnými odpadlickými frakcemi uvnitř Spojených států. Jednu třídu představují ti, kteří přijali náboženství a filozofii wokeismu, totiž progresivní globalisté obou politických stran. Druhá třída (MAGA-ismus) se hlásí k tomu, že jsou pravými protestanty, ačkoli tento plášť ztratili v roce 1844.
The President’s faction is represented by MAGA-ism, and is based upon the misguided claim of upholding true Protestantism and the Constitution. Woke-ism’s claim is the religion of Mother Earth, the New Age and the belief that the Constitution is applied by the existing circumstances of society’s norms, not by the archaic ideas of the founding fathers.
Frakci prezidenta představuje magaismus a zakládá se na mylném tvrzení, že zachovává pravý protestantismus a Ústavu. Nárok wokeismu spočívá v náboženství Matky Země, v hnutí New Age a v přesvědčení, že Ústava se uplatňuje podle existujících okolností společenských norem, nikoli podle archaických představ otců zakladatelů.
Mattathias (Trump) will end the attempts of the globalist-progressive Democrats within the United States as represented by the revolt that began in Modein in 167 BC. Trump will then repeat the history of 164 BC, when the Maccabees rededicated the temple, as commemorated by the observance of Hanukkah. Then in the period represented from 161 BC to 158 BC, Trump will begin the final push for erecting the image of the papacy, which is an image that identifies an illicit relationship between the religious power and the political power. In 158 BC the league will be implemented as the soon coming Sunday law of verse sixteen is enforced.
Mattatiáš (Trump) ukončí pokusy globalisticko-progresivních demokratů ve Spojených státech, jak jsou znázorněny povstáním, které začalo v Modiinu roku 167 př. Kr. Trump pak zopakuje dějiny roku 164 př. Kr., kdy Makabejci znovu posvětili chrám, jak se připomíná slavením Chanuky. Poté v období znázorněném léty 161 př. Kr. až 158 př. Kr. Trump zahájí závěrečný krok k vztyčení obrazu papežství, což je obraz označující nedovolený vztah mezi náboženskou mocí a politickou mocí. Roku 158 př. Kr. bude zaveden svazek, až bude prosazen brzy přicházející nedělní zákon verše šestnáct.
Daniel eleven first identifies how Rome politically takes control, and then Daniel repeats and enlarges the same history with a line identifying how Rome deals with God’s people in the very same history. From verse sixteen unto verse nineteen the three obstacles to pagan Rome taking control of the world are illustrated. In verse sixteen, Syria was conquered by pagan Rome in 65 BC, and then Judea was conquered by Pompey in 63 BC. Verse sixteen identifies when Rome was to stand in the glorious land, and in so doing is typifying the Sunday law of verse forty-one of the same chapter.
Jedenáctá kapitola knihy Daniel nejprve určuje, jak Řím politicky přebírá vládu, a poté Daniel tutéž historii opakuje a rozšiřuje ji o linii, která ukazuje, jak se Řím v téže historii vypořádává s Božím lidem. Od verše šestnáctého až po verš devatenáctý jsou znázorněny tři překážky, které musel pohanský Řím překonat, aby ovládl svět. Ve verši šestnáctém byla Sýrie dobyta pohanským Římem roku 65 př. Kr. a poté byla roku 63 př. Kr. Pompeiem dobyta Judea. Verš šestnáctý určuje, kdy měl Řím stanout v přeslavné zemi, a tím předobrazuje nedělní zákon verše čtyřicátého prvního téže kapitoly.
It is important to note that the history of the conquering occurred in 63 BC [parallel to 1863], in the midst of a Civil War taking place within Jerusalem. Uriah Smith stated, “On Pompey’s return from his expedition against Mithridates, king of Pontus, two competitors, Hyrcanus and Aristobulus, were struggling for the crown of Judea.”
Je důležité si povšimnout, že k dějinám dobytí došlo roku 63 př. Kr. [paralela k roku 1863], uprostřed občanské války probíhající v Jeruzalémě. Uriah Smith uvedl: „Při Pompeiově návratu z jeho tažení proti Mithridatovi, králi pontskému, zápasili o judskou korunu dva uchazeči, Hyrkanos a Aristobulos.“
The names “Hyrcanus” and “Aristobulus’ are both of Greek origin and have historical significance, particularly in the context of Jewish history during the Hellenistic period and the Hasmonean dynasty. “Hyrcanus” is derived from the Greek word “Hurkanos,” which likely originated from the word “hurkan,” meaning “wolf” in the Persian language. Hyrcanus was a name borne by several Hasmonean rulers. “Aristobulus” means “best counselor” or “best adviser.” Aristobulus was another name borne by several Hasmonean rulers. Both “Hyrcanus” and “Aristobulus” are names associated with significant figures in Jewish history during the Hasmonean period. They were rulers who played important roles in the governance and expansion of the Hasmonean Kingdom in Judea. The prophetic descendants and representatives of the Hasmonean kingdom in the time of Christ was the Pharisees.
Jména „Hyrcanus“ a „Aristobulus“ jsou obě řeckého původu a mají historický význam, zvláště v kontextu židovských dějin během helénistického období a hasmonejské dynastie. „Hyrcanus“ je odvozen od řeckého slova „Hurkanos“, které pravděpodobně pochází ze slova „hurkan“, znamenajícího v perském jazyce „vlk“. Hyrcanus bylo jméno, které neslo několik hasmonejských vládců. „Aristobulus“ znamená „nejlepší rádce“ nebo „nejlepší poradce“. Aristobulus bylo další jméno, které neslo několik hasmonejských vládců. Jak „Hyrcanus“, tak „Aristobulus“ jsou jména spojená s významnými postavami židovských dějin v hasmonejském období. Byli to vládci, kteří sehráli důležité úlohy ve správě a rozšiřování hasmonejského království v Judeji. Prorockými potomky a představiteli hasmonejského království v době Kristově byli farizeové.
When Pompey conquered Jerusalem, two political parties both traced their origins back to the time of the revolt represented by Modein in 167 BC. Once Pompey was drawn into the rebellion, he determined to take Jerusalem and the political party of Aristobulus determined to resist him, but the party of Hyrcanus determined to open the gates to Pompey. Pompey then mounted his attack upon Jerusalem and three months later Jerusalem was forever under the jurisdiction of Rome.
Když Pompeius dobyl Jeruzalém, obě politické strany odvozovaly svůj původ od doby povstání, které představoval Modín roku 167 př. Kr. Jakmile byl Pompeius vtažen do tohoto povstání, rozhodl se dobýt Jeruzalém a politická strana Aristobulova se rozhodla mu vzdorovat, avšak strana Hyrkánova se rozhodla otevřít Pompeiovi brány. Pompeius pak zahájil svůj útok na Jeruzalém a o tři měsíce později se Jeruzalém navždy ocitl pod pravomocí Říma.
By verse nineteen Egypt, the third and final obstacle, was taken by Rome. Then in verse twenty the birth of Christ is identified as Daniel begins to set forth how Rome would deal with God’s people in that history. In verses twenty-one and twenty-two Christ is crucified. In verse twenty-three, the league that began in 161 BC to 158 BC, is identified immediately after the verses that describe the cross where the apostate Jews proclaimed they “had no king, but Caesar.” The line of the apostate Jews, represented by the Maccabees, who had resisted the inroads of Greek religious philosophy, and in so doing formed an unholy relationship with Rome, follows the verse identifying the history of the cross, where the fruit of their unholy relationship was fully manifested.
Do devatenáctého verše byl Egypt, třetí a poslední překážka, podroben Římem. Poté je ve verši dvacátém označeno narození Krista, když Daniel začíná vykládat, jak bude Řím v oněch dějinách jednat s Božím lidem. Ve verších dvacet jedna a dvacet dva je Kristus ukřižován. Ve verši dvacátém třetím je ihned po verších, které popisují kříž, označena smlouva, jež započala v letech 161 př. Kr. až 158 př. Kr., kdy odpadlí Židé prohlásili, že „nemají krále, jen císaře“. Linie odpadlých Židů, představovaná Makabejci, kteří odolávali pronikání řecké náboženské filozofie a tím navázali s Římem nesvatý vztah, následuje po verši označujícím dějiny kříže, kde se ovoce jejich nesvatého vztahu plně projevilo.
The Shekinah never returned to the temple that was erected after the seventy years of captivity. The last prophetic testimony, proclaimed by Malachi, was given about the middle of the fifth century BC. There had been no visible presence of God, nor any prophetic testimony for hundreds of years before the Maccabees stood up against the globalist Greek influence. At the beginning of their revolt, they accomplished the very rebellion that both Ptolemy and King Uzziah had attempted, when both kings sought to fulfill the role of priest and make an offering in the temple.
Šekína se nikdy nevrátila do chrámu, který byl vystavěn po sedmdesáti letech zajetí. Poslední prorocké svědectví, vyhlášené Malachiášem, bylo dáno přibližně v polovině pátého století př. Kr. Po stovky let předtím, než se Makabejští postavili proti globalistickému řeckému vlivu, zde nebyla žádná viditelná Boží přítomnost ani žádné prorocké svědectví. Na počátku svého povstání vykonali právě tu vzpouru, o niž se pokusili jak Ptolemaios, tak král Uzijáš, když oba tito králové usilovali naplnit úlohu kněze a přinést oběť v chrámu.
Jonathan Apphus (also known as Jonathan Maccabeus), was one of the sons of Mattathias, who initiated the Maccabean Revolt, and he played a significant role in leading the Jewish rebellion against the Seleucid Empire. After the death of his brother Judas Maccabee in battle, Jonathan assumed leadership of the Maccabean forces. In addition to his military and political leadership, Jonathan also took on the role of high priest, serving as the spiritual leader of the Jewish people. Jonathan’s dual role as both leader and high priest marked a significant development in Jewish history, as it consolidated both political and religious authority within the Hasmonean dynasty. His leadership helped to strengthen Jewish autonomy and establish the Hasmonean rule in Judea.
Jonatan Afus (také známý jako Jonatan Makabejský) byl jedním ze synů Matatiáše, který zahájil makabejské povstání, a sehrál významnou úlohu ve vedení židovského odporu proti Seleukovské říši. Po smrti svého bratra Judy Makabejského v boji převzal Jonatan vedení makabejských vojsk. Kromě svého vojenského a politického vedení přijal Jonatan také úřad velekněze a sloužil jako duchovní vůdce židovského lidu. Jonatanova dvojí úloha vůdce i velekněze představovala významný vývoj v židovských dějinách, neboť soustředila politickou i náboženskou autoritu v rámci hasmonejské dynastie. Jeho vedení přispělo k upevnění židovské autonomie a k nastolení hasmonejské vlády v Judeji.
The very sin which Ptolemy attempted after the victory of Raphia was accomplished at the very beginning of the revolt of the Maccabees. It was the same sin that was resisted by the priests in the time of king Uzziah, but the Maccabees’ professed defense of God’s temple services was a misguided and rebellious manifestation of the combination of church and state, and as such, typifies the rebellion of apostate Protestantism that is now rallying in support of Trump against the inroads of Biden’s globalist woke-ism.
Právě ten hřích, o nějž se Ptolemaios pokusil po vítězství u Rafie, byl uskutečněn hned na samém počátku povstání Makabejských. Byl to tentýž hřích, jemuž se kněží postavili na odpor za dnů krále Uziáše, avšak Makabejskými vyznávaná obrana bohoslužeb chrámu Božího byla poblouznivým a vzpurným projevem spojení církve a státu, a jako taková je předobrazem vzpoury odpadlého protestantismu, který se nyní shromažďuje na podporu Trumpa proti postupujícímu vlivu Bidenova globalistického wokeismu.
The Bible teaches that you will know them by their fruits, and the Pharisees during the time of Christ were the final remnants of the Hasmonean dynasty that began with Mattathias. Mattathias, and the rebellion he began, bore the fruits of Pharisee-ism, as does the apostate Protestants that are supporting the concept of “Make America Great Again”. America was great when the Constitution was understood to keep church and state separated from each other, but at the counterfeit miracle represented by the victory that is commemorated by the feast of Hanukkah, the movement for Sunday legislation will come out into the open.
Bible učí, že poznáte je po jejich ovoci, a farizeové v době Kristově byli posledními pozůstatky hasmonejské dynastie, která začala Matatiášem. Matatiáš a vzpoura, kterou započal, nesly ovoce farizeismu, stejně jako je nese odpadlé protestantstvo, které podporuje koncepci „Make America Great Again“. Amerika byla veliká tehdy, když bylo Ústavě rozuměno tak, že udržuje církev a stát navzájem oddělené, avšak při padělaném zázraku, představovaném vítězstvím připomínaným svátkem Chanuka, vyjde hnutí za nedělní zákonodárství otevřeně najevo.
We will continue this study in the next article.
V této studii budeme pokračovat v příštím článku.
“Heretofore those who presented the truths of the third angel’s message have often been regarded as mere alarmists. Their predictions that religious intolerance would gain control in the United States, that church and state would unite to persecute those who keep the commandments of God, have been pronounced groundless and absurd. It has been confidently declared that this land could never become other than what it has been—the defender of religious freedom. But as the question of enforcing Sunday observance is widely agitated, the event so long doubted and disbelieved is seen to be approaching, and the third message will produce an effect which it could not have had before.
„Dosud byli ti, kdo předkládali pravdy poselství třetího anděla, často pokládáni jen za šiřitele poplachu. Jejich předpovědi, že ve Spojených státech získá vládu náboženská nesnášenlivost, že se církev a stát spojí, aby pronásledovaly ty, kdo zachovávají Boží přikázání, byly prohlašovány za bezdůvodné a absurdní. S jistotou se tvrdilo, že tato země se nikdy nemůže stát ničím jiným, než čím byla — obhájkyní náboženské svobody. Jak je však otázka vynucování zachovávání neděle široce rozvířena, je vidět, že se blíží událost tak dlouho zpochybňovaná a nevírou odmítaná, a třetí poselství vyvolá účinek, jaký dříve vyvolat nemohlo.“
“In every generation God has sent His servants to rebuke sin, both in the world and in the church. But the people desire smooth things spoken to them, and the pure, unvarnished truth is not acceptable. Many reformers, in entering upon their work, determined to exercise great prudence in attacking the sins of the church and the nation. They hoped, by the example of a pure Christian life, to lead the people back to the doctrines of the Bible. But the Spirit of God came upon them as it came upon Elijah, moving him to rebuke the sins of a wicked king and an apostate people; they could not refrain from preaching the plain utterances of the Bible— doctrines which they had been reluctant to present. They were impelled to zealously declare the truth and the danger which threatened souls. The words which the Lord gave them they uttered, fearless of consequences, and the people were compelled to hear the warning.
„V každém pokolení posílal Bůh své služebníky, aby kárali hřích, jak ve světě, tak v církvi. Lid si však přeje, aby k němu byly pronášeny líbivé věci, a čistá, nezkreslená pravda není přijímána. Mnozí reformátoři se při započetí svého díla rozhodli postupovat s velikou obezřetností při napadání hříchů církve i národa. Doufali, že příkladem čistého křesťanského života přivedou lid zpět k učením Bible. Ale Duch Boží na ně sestoupil, jako sestoupil na Eliáše, a pohnul jím, aby káral hříchy bezbožného krále a odpadlého lidu; nemohli se zdržet kázání jasných výroků Bible — nauk, které se zdráhali předkládat. Byli podníceni horlivě hlásat pravdu i nebezpečí, které hrozilo duším. Slova, která jim Pán dal, vyslovovali beze strachu z následků a lid byl přinucen vyslechnout varování.“
“Thus the message of the third angel will be proclaimed. As the time comes for it to be given with greatest power, the Lord will work through humble instruments, leading the minds of those who consecrate themselves to His service. The laborers will be qualified rather by the unction of His Spirit than by the training of literary institutions. Men of faith and prayer will be constrained to go forth with holy zeal, declaring the words which God gives them. The sins of Babylon will be laid open. The fearful results of enforcing the observances of the church by civil authority, the inroads of spiritualism, the stealthy but rapid progress of the papal power—all will be unmasked. By these solemn warnings the people will be stirred. Thousands upon thousands will listen who have never heard words like these. In amazement they hear the testimony that Babylon is the church, fallen because of her errors and sins, because of her rejection of the truth sent to her from heaven. As the people go to their former teachers with the eager inquiry, Are these things so? the ministers present fables, prophesy smooth things, to soothe their fears and quiet the awakened conscience. But since many refuse to be satisfied with the mere authority of men and demand a plain ‘Thus saith the Lord,’ the popular ministry, like the Pharisees of old, filled with anger as their authority is questioned, will denounce the message as of Satan and stir up the sin-loving multitudes to revile and persecute those who proclaim it.
„Tak bude hlásáno poselství třetího anděla. Až nadejde čas, aby bylo podáno s největší mocí, Pán bude působit skrze pokorné nástroje a povede mysl těch, kdo se zasvětí Jeho službě. Dělníci budou uschopněni spíše pomazáním Jeho Ducha než vzděláním získaným v literárních ústavech. Muži víry a modlitby budou nuceni vyjít se svatou horlivostí a hlásat slova, která jim Bůh dává. Hříchy Babylóna budou odhaleny. Budou odmaskovány děsivé důsledky vynucování církevních ustanovení občanskou mocí, pronikání spiritismu, skrytý, avšak rychlý postup papežské moci — to vše bude odhaleno. Těmito vážnými výstrahami bude lid probuzen. Tisíce a tisíce budou naslouchat, ačkoli nikdy neslyšeli slova jako tato. S úžasem uslyší svědectví, že Babylón je církev, padlá pro své bludy a hříchy, pro své odmítnutí pravdy, která jí byla poslána z nebe. Když se lidé obrátí na své dřívější učitele s naléhavou otázkou: Je tomu tak? služebníci budou předkládat báje, prorokovat příjemné věci, aby ukolébali jejich obavy a utišili probuzené svědomí. Protože však mnozí odmítnou spokojit se s pouhou autoritou lidí a budou žádat jasné „Tak praví Pán“, oblíbení kazatelé, jako kdysi farizeové, naplněni hněvem, že je jejich autorita zpochybňována, odsoudí toto poselství jako pocházející od satana a podnítí hřích milující zástupy, aby tupily a pronásledovaly ty, kdo je hlásají.“
“As the controversy extends into new fields and the minds of the people are called to God’s downtrodden law, Satan is astir. The power attending the message will only madden those who oppose it. The clergy will put forth almost superhuman efforts to shut away the light lest it should shine upon their flocks. By every means at their command they will endeavor to suppress the discussion of these vital questions. The church appeals to the strong arm of civil power, and, in this work, papists and Protestants unite. As the movement for Sunday enforcement becomes more bold and decided, the law will be invoked against commandment keepers. They will be threatened with fines and imprisonment, and some will be offered positions of influence, and other rewards and advantages, as inducements to renounce their faith. But their steadfast answer is: ‘Show us from the word of God our error’—the same plea that was made by Luther under similar circumstances. Those who are arraigned before the courts make a strong vindication of the truth, and some who hear them are led to take their stand to keep all the commandments of God. Thus light will be brought before thousands who otherwise would know nothing of these truths.” The Great Controversy, 605, 606.
„Jak se spor rozšiřuje do nových oblastí a mysli lidí jsou obraceny k pošlapanému Božímu zákonu, satan se dává do pohybu. Moc provázející toto poselství jen rozzuří ty, kdo se mu stavějí na odpor. Duchovenstvo vynaloží téměř nadlidské úsilí, aby zamezilo přístupu světla, aby neozářilo jejich stáda. Všemi prostředky, které mají k dispozici, se budou snažit potlačit projednávání těchto životně důležitých otázek. Církev se odvolává k silné paži občanské moci a v tomto díle se papeženci a protestanti spojují. Jak se hnutí za vynucování neděle stává smělejším a rozhodnějším, bude proti zachovavatelům přikázání uplatněn zákon. Budou jim hrozit pokutami a uvězněním a některým budou nabízena vlivná postavení i jiné odměny a výhody jako pobídky, aby se zřekli své víry. Jejich neochvějná odpověď však zní: ‚Dokažte nám z Božího slova naše bludy‘ — stejná výzva, jakou za podobných okolností vyslovil Luther. Ti, kdo jsou postaveni před soudy, podávají mocnou obhajobu pravdy a někteří z těch, kdo je slyší, jsou vedeni k tomu, aby se postavili na stranu zachovávání všech Božích přikázání. Tak bude světlo přineseno před tisíce lidí, kteří by jinak o těchto pravdách nevěděli nic.“ Velké drama věků, 605, 606.