Verses thirteen and fourteen, identify a history where Seleucus and Philip of Macedon were forming an alliance, and they typify the United States, which is the first proxy army of Rome, and Macedon (Greece) is a symbol of the United Nations. In that early history, an alliance of the king of the north (Seleucus) and Philip (Greece), represents the history that leads into the Battle of Panium, which, two centuries later, had the name of the town changed from Panium, into the town of Caesarea Philippi. The twofold name of the town was not commemorating the alliance of Seleucus and Philip of Macedon.
Verše třináctý a čtrnáctý označují dějiny, v nichž Seleukos a Filip Makedonský uzavírali spojenectví, a předobrazně představují Spojené státy, které jsou první zástupnou armádou Říma, a Makedonie (Řecko) je symbolem Organizace spojených národů. V oněch raných dějinách spojenectví krále severu (Seleuka) a Filipa (Řecka) představuje dějiny, které vedou k bitvě u Pania, jejíž název města byl o dvě století později změněn z Pania na město Caesarea Philippi. Dvojí jméno tohoto města nepřipomínalo spojenectví Seleuka a Filipa Makedonského.
The name “Caesarea Philippi” derives from the historical transformation of the ancient city known as Paneas or Panium. The city was originally named Paneas due to its proximity to a prominent spring dedicated to the Greek god Pan. The spring, which was a significant religious site in antiquity, fed into the Jordan River.
Název „Caesarea Philippi“ vychází z historické proměny starověkého města známého jako Paneas nebo Panium. Město bylo původně pojmenováno Paneas kvůli své blízkosti k významnému prameni zasvěcenému řeckému bohu Panovi. Tento pramen, jenž byl ve starověku významným náboženským místem, ústil do řeky Jordánu.
During the reign of King Herod the Great, around the 1st century BC, the city underwent significant renovations and was expanded and beautified. Caesarea Philippi was named by Herod Philip, a son of Herod the Great. He named the city Caesarea in honor of the Roman Emperor Caesar Augustus, and Philippi after himself, thus Caesarea Philippi. Therefore, “Caesarea Philippi” is a combination of “Caesarea,” reflecting Herod’s homage to Caesar Augustus, and "Philippi," honoring Herod Philip.
Za vlády krále Heroda Velikého, přibližně v 1. století př. Kr., prošlo město významnou přestavbou a bylo rozšířeno i zkrášleno. Cesareu Filipovu pojmenoval Herodes Filip, syn Heroda Velikého. Město nazval Caesarea na počest římského císaře Caesara Augusta a Philippi podle sebe samého, tedy Caesarea Philippi. „Caesarea Philippi“ je tedy spojením „Caesarea“, odrážejícího Herodovu poctu Caesaru Augustovi, a „Philippi“, vzdávajícího čest Herodovi Filipovi.
Prophetically Panium is associated with a confederacy between Seleucus and Philip of Macedon, and also the alliance between Caesar and Herod Philip. Those two alliances address the alliance between the United States and the United Nations that follows the collapse of Putin’s Russia as represented by Seleucus and Philip. They also represent the alliance between the Papacy, who is the mother, and the United States, who is the daughter, as represented by Caesar and Philip, who were both representatives of Rome. Together they identify the United States reaching “across the gulf to grasp the hand of the Roman power,” and reaching “over the abyss to clasp hands with Spiritualism.” Before the Sunday law of verse sixteen, the threefold union is already put in place.
Prorocky je Panium spojováno s konfederací mezi Seleukem a Filipem Makedonským a také se spojenectvím mezi Caesarem a Herodem Filipem. Tato dvě spojenectví pojednávají o alianci mezi Spojenými státy a Organizací spojených národů, která následuje po zhroucení Putinova Ruska, znázorněného Seleukem a Filipem. Zároveň představují spojenectví mezi papežstvím, které je matkou, a Spojenými státy, které jsou dcerou, jak to znázorňují Caesar a Filip, kteří byli oba představiteli Říma. Společně označují, že Spojené státy sahají „přes propast, aby uchopily ruku římské moci“, a sahají „přes bezednou hlubinu, aby si podaly ruce se spiritualismem“. Před nedělním zákonem ve verši šestnáct je trojité spojení již uvedeno v platnost.
Panium represents the center of Greek worship of the god Pan. The spring that was dedicated to the Greek god Pan, was also known at that time as the “Gates of Hell,” and when Jesus visited there, His statement about the “Gates of Hell,” identifies a struggle between the political and religious attributes of Greece (globalism), and apostate Protestantism that takes place in the last days. It is the battle that was first initiated by the rich President that stirred up the realm of Grecia in verse two. It is a worldwide external battle and also an internal battle with the United States.
Panium představuje středisko řeckého uctívání boha Pana. Pramen, který byl zasvěcen řeckému bohu Panovi, byl tehdy také znám jako „brány pekla“, a když tam Ježíš zavítal, jeho výrok o „branách pekla“ označuje zápas mezi politickými a náboženskými atributy Řecka (globalismu) a odpadlým protestantismem, který se odehrává v posledních dnech. Je to bitva, kterou nejprve zahájil bohatý prezident, jenž ve verši dva rozvířil říši Řecka. Je to celosvětová vnější bitva a také vnitřní bitva ve Spojených státech.
The religion of globalism, is the religion of the dragon, which in our modern setting is the religion of woke-ism. In 2020, the beast from the bottomless pit, identified in Revelation chapter eleven, manifested its political and religious power and slew both horns of the earth beast. That bottomless pit, among other things, is represented by the “Spring of Pan,” that fed the Jordan River.
Náboženství globalismu je náboženstvím draka, které je v našem moderním kontextu náboženstvím wokeismu. V roce 2020 šelma z bezedné propasti, označená ve Zjevení, jedenácté kapitole, projevila svou politickou a náboženskou moc a usmrtila oba rohy zemské šelmy. Tato bezedná propast je mimo jiné představována „Pramenem Panovým“, který napájel řeku Jordán.
In Greek mythology, Pan was associated with nature, wilderness, and rustic music, and the presence of a spring dedicated to him, and held religious importance for worshippers. The god Pan is often depicted with the legs, horns, and ears of a goat. Pan was considered the god of shepherds and flocks, and was often portrayed as a playful and mischievous deity who frolicked in the forests and mountains. The imagery of Pan as a goat-legged deity agrees with Daniel chapter eight, where Greece is represented by a he-goat. Goats are a common domestic animal in ancient Greece, and were often found in mountainous regions where Pan was believed to roam. This depiction became a prominent feature of Pan’s iconography and persisted in Greek art and literature depicting the god, including the national currency.
V řecké mytologii byl Pan spojován s přírodou, divočinou a venkovskou hudbou a přítomnost pramene zasvěceného jemu měla pro uctívače náboženský význam. Bůh Pan je často zobrazován s nohama, rohy a ušima kozla. Pan byl považován za boha pastýřů a stád a býval často líčen jako hravé a rozpustilé božstvo, které dovádělo v lesích a horách. Zobrazení Pana jako božstva s kozlíma nohama se shoduje s 8. kapitolou knihy Daniel, kde je Řecko představováno jako kozel. Kozy jsou ve starověkém Řecku běžným domácím zvířetem a často se vyskytovaly v horských oblastech, kde se věřilo, že Pan se toulá. Toto zobrazení se stalo výrazným prvkem Panovy ikonografie a přetrvalo v řeckém umění i literatuře zobrazujících tohoto boha, včetně národní měny.
When Jesus visited Caesarea Philippi, He identified that the “Gates of Hell” would not prevail against the church. What Peter had stated in answer to Jesus’ question is understood in Christian history and tradition as the “Christian Confession.”
Když Ježíš navštívil Cesareu Filipovu, prohlásil, že „brány pekel“ církev nepřemohou. To, co Petr odpověděl na Ježíšovu otázku, je v křesťanských dějinách a tradici chápáno jako „křesťanské vyznání“.
When Jesus came into the coasts of Caesarea Philippi, he asked his disciples, saying, Whom do men say that I the Son of man am? And they said, Some say that thou art John the Baptist: some, Elias; and others, Jeremias, or one of the prophets. He saith unto them, But whom say ye that I am? And Simon Peter answered and said, Thou art the Christ, the Son of the living God. And Jesus answered and said unto him, Blessed art thou, Simon Barjona: for flesh and blood hath not revealed it unto thee, but my Father which is in heaven. And I say also unto thee, That thou art Peter, and upon this rock I will build my church; and the gates of hell shall not prevail against it. And I will give unto thee the keys of the kingdom of heaven: and whatsoever thou shalt bind on earth shall be bound in heaven: and whatsoever thou shalt loose on earth shall be loosed in heaven. Then charged he his disciples that they should tell no man that he was Jesus the Christ. Matthew 16:13–20.
Když Ježíš přišel do končin Cesareje Filipovy, otázal se svých učedníků řka: Za koho mne lidé pokládají, mne, Syna člověka? I řekli: Někteří za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, a jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků. Řekl jim: A za koho mne pokládáte vy? Šimon Petr odpověděl a řekl: Ty jsi Kristus, Syn Boha živého. Ježíš mu odpověděl a řekl: Blaze tobě, Šimone Barjona, neboť ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec, který je v nebesích. A já ti pravím, že ty jsi Petr, a na této skále zbuduji svou církev, a brány pekel ji nepřemohou. A dám ti klíče království nebeského: a cokoli svážeš na zemi, bude svázáno v nebi; a cokoli rozvážeš na zemi, bude rozvázáno v nebi. Tehdy přikázal svým učedníkům, aby nikomu neříkali, že on je Ježíš Kristus. Matouš 16:13–20.
This passage is significant because it represents a pivotal moment in Jesus’ ministry and the development of Christian theology. Peter’s confession of Jesus as the Messiah, the Son of the living God, is seen as the foundation of Christian faith and the cornerstone upon which the church is built. The phrase “on this rock I will build my church” is interpreted in Catholic tradition as a reference to Peter himself, whom Jesus identifies as the “rock” upon which the church will be built. This interpretation serves as the basis for the papal primacy and authority in Catholic theology.
Tato pasáž je významná, protože představuje klíčový okamžik v Ježíšově službě a ve vývoji křesťanské teologie. Petrovo vyznání Ježíše jako Mesiáše, Syna živého Boha, je považováno za základ křesťanské víry a za úhelný kámen, na němž je vybudována církev. Výrok „na té skále zbuduji svou církev“ je v katolické tradici vykládán jako odkaz na samotného Petra, jehož Ježíš označuje za „skálu“, na níž bude církev vystavěna. Tento výklad slouží v katolické teologii jako základ papežského primátu a autority.
In Protestant theology, the “rock” is not understood to refer to Peter personally, but to Peter’s confession of faith in Jesus as the Messiah and the Son of God. In this view, the foundation of the church is not Peter, but the confession that Jesus is the Christ and the Son of God. Regardless of theological interpretation, the Confession of Peter in Matthew 16:13–20 is considered a central and foundational passage in Christian belief, emphasizing the identity of Jesus as the Messiah and the Son of God, and affirming the mission and purpose of the church.
V protestantské teologii se „skála“ nechápe jako odkaz na samotného Petra, nýbrž na Petrovo vyznání víry v Ježíše jako Mesiáše a Syna Božího. Podle tohoto výkladu není základem církve Petr, ale vyznání, že Ježíš je Kristus a Syn Boží. Bez ohledu na teologickou interpretaci je Petrovo vyznání v Matoušovi 16,13–20 považováno za ústřední a základní pasáž křesťanské víry, která zdůrazňuje totožnost Ježíše jako Mesiáše a Syna Božího a potvrzuje poslání a účel církve.
In the previous article we presented a passage from The Desire of Ages, where Sister White identifies some of the issues associated with Christ’s visit to Caesarea Philippi. One of the points she notes is that Christ had taken the disciples away from the influence of the Jews for the purpose of setting forth the lessons of Caesarea Philippi.
V předchozím článku jsme předložili pasáž z knihy Touha věků, v níž sestra Whiteová označuje některé otázky spojené s Kristovou návštěvou v Cesareji Filipově. Jedním z bodů, které uvádí, je, že Kristus odvedl učedníky z dosahu vlivu Židů, aby jim předložil poučení Cesareje Filipovy.
“Jesus and His disciples had now come into one of the towns about Caesarea Philippi. They were beyond the limits of Galilee, in a region where idolatry prevailed. Here the disciples were withdrawn from the controlling influence of Judaism, and brought into closer contact with the heathen worship. Around them were represented forms of superstition that existed in all parts of the world. Jesus desired that a view of these things might lead them to feel their responsibility to the heathen. During His stay in this region, He endeavored to withdraw from teaching the people, and to devote Himself more fully to His disciples.” The Desire of Ages, 411.
„Ježíš a jeho učedníci nyní přišli do jednoho z měst v okolí Cesareje Filipovy. Byli již za hranicemi Galileje, v krajině, kde převládalo modlářství. Zde byli učedníci vyňati z ovládajícího vlivu judaismu a přivedeni do těsnějšího styku s pohanským uctíváním. Kolem nich byly zastoupeny podoby pověr, které existovaly ve všech částech světa. Ježíš si přál, aby pohled na tyto věci v nich probudil vědomí jejich odpovědnosti vůči pohanům. Během svého pobytu v tomto kraji se snažil stáhnout od vyučování lidu a věnovat se plněji svým učedníkům.“ Touha věků, 411.
On July 18, 2020, Christ removed the disciples of September 11, 2001 from the influence of Laodicean Adventism. The first disappointment in the parable of the ten virgins produced a separation of the movement from the assembly of mockers that was in the process of being passed by. This truth was fulfilled in Millerite history on April 19, 1844, and again on July 18, 2020. The history of the tarrying time then began, and it possesses the signature of “Truth” in both the movement of the first and third angels.
Dne 18. července 2020 Kristus odstranil učedníky z 11. září 2001 z vlivu laodicejského adventismu. První zklamání v podobenství o deseti pannách způsobilo oddělení hnutí od shromáždění posměvačů, které bylo v procesu míjení. Tato pravda se naplnila v milleritské historii 19. dubna 1844 a znovu 18. července 2020. Poté začaly dějiny doby prodlení a nesou pečeť „Pravdy“ jak v hnutí prvního, tak třetího anděla.
The first disappointment is the first of three waymarks, and the history concludes with the Great Disappointment of October 22, 1844, that typifies the “great earthquake” of Revelation chapter eleven. The beginning, first letter of the Hebrew alphabet represents a disappointment, and the ending, twenty-second letter of the Hebrew alphabet also represents a disappointment. The thirteenth letter, representing rebellion, identifies the disappointment of the foolish virgins who manifest their lost condition when the call at Midnight identifies who has and who has not prepared for the crisis. The twenty-two letters of the Hebrew alphabet represent the symbol of the combination of Divinity with humanity that is accomplished within that history, though the Millerite history represents the first Kadesh, and our history today represents the last Kadesh.
První zklamání je prvním ze tří mezníků a dějiny vrcholí Velkým zklamáním 22. října 1844, které je předobrazem „velkého zemětřesení“ v jedenácté kapitole Zjevení. Počátek, první písmeno hebrejské abecedy, představuje zklamání, a konec, dvaadvacáté písmeno hebrejské abecedy, rovněž představuje zklamání. Třinácté písmeno, představující vzpouru, označuje zklamání pošetilých panen, které zjevují svůj ztracený stav, když volání o půlnoci ukáže, kdo se na krizi připravil a kdo nikoli. Dvaadvacet písmen hebrejské abecedy představuje symbol spojení božství s lidstvím, které se v rámci těchto dějin uskutečňuje, ačkoli milleritské dějiny představují první Kádeš a naše dnešní dějiny představují poslední Kádeš.
The two lines are parallel, but one represents the failure of God’s people and the other the victory of God’s people. Just before the cross, Jesus brought His disciples to Panium, just as He has brought His last-day disciples to Panium, and in doing so He allowed a disappointment to remove His last day disciples from the “controlling influence” of Laodicean Adventism, represented by “Judaism” in the history of Matthew chapter sixteen. In doing so, He also simultaneously brought His disciples into a closer contact with heathenism, thus representing the working environment of His last-day disciples who are now living in the full-blown manifestation of satanic power represented by the modern communication systems that are being employed to lead the entire world into receiving the mark of the beast.
Obě linie jsou paralelní, avšak jedna představuje selhání Božího lidu a druhá vítězství Božího lidu. Těsně před křížem přivedl Ježíš své učedníky do Pania, právě tak jako přivedl své učedníky posledních dnů do Pania, a tím dopustil, aby zklamání odstranilo jeho učedníky posledních dnů z „ovládajícího vlivu“ laodicejského adventismu, představovaného „judaismem“ v dějinách šestnácté kapitoly Matoušova evangelia. Tím je zároveň uvedl do těsnějšího styku s pohanstvím, a tak znázornil pracovní prostředí svých učedníků posledních dnů, kteří nyní žijí v plně rozvinutém projevu satanské moci, představovaném moderními komunikačními systémy, jež jsou používány k tomu, aby celý svět byl sveden k přijetí znamení šelmy.
The history of Caesarea Philippi aligns with the history of the Battle of Panium, and verses thirteen through fifteen. Christ and His disciples, were standing in the shadow of the cross, typifying His last-day disciples standing in the shadow of the Sunday law. There, in verses thirteen through fifteen, which was Caesarea Philippi, and also the Battle of Panium, which is where we stand today, Christ began to teach His disciples about what was about to happen in verse sixteen.
Dějiny Cesareje Filipovy se shodují s dějinami bitvy u Pania a s verši třináct až patnáct. Kristus a Jeho učedníci stáli ve stínu kříže, což předobrazovalo Jeho učedníky posledních dnů stojící ve stínu nedělního zákona. Tam, ve verších třináct až patnáct, což byla Cesarea Filipova a také bitva u Pania, kde stojíme dnes, začal Kristus učit své učedníky o tom, co se mělo stát ve verši šestnáct.
“He was about to tell them of the suffering that awaited Him. But first He went away alone, and prayed that their hearts might be prepared to receive His words.” The Desire of Ages, 411.
„Chystal se jim povědět o utrpení, které Ho očekávalo. Nejprve však odešel o samotě a modlil se, aby jejich srdce byla připravena přijmout Jeho slova.“ Touha věků, 411.
Before Christ told His disciples of the cross, He first went away, or He tarried, thus marking the tarrying time in the parable and the history from July 18, 2020 to July 2023.
Dříve než Kristus svým učedníkům oznámil kříž, nejprve odešel, neboli prodléval, a tím vyznačil dobu prodlení v podobenství i v dějinách od 18. července 2020 do července 2023.
“Upon joining them, He did not at once communicate that which He desired to impart. Before doing this, He gave them an opportunity of confessing their faith in Him that they might be strengthened for the coming trial.” The Desire of Ages, 411.
„Když se k nim připojil, nesdělil jim ihned to, co jim chtěl předat. Než tak učinil, dal jim příležitost vyznat v Něho svou víru, aby byli posíleni pro nadcházející zkoušku.“ Touha věků, 411.
In July 2023, the Lord began to give opportunity for those involved with the disappointment, to express their faith. He did so by opening up the message of Ezekiel thirty-seven, which was a confirmation of the message of September 11, 2001. It was the thread that tied the sealing time from September 11, 2001 to the soon coming Sunday law together. It did so by placing the disappointment of July 18, 2020 in the structure of truth, for, those who were willing to see, could recognize that every reformatory movement has a theme that runs through their peculiar sacred history.
V červenci 2023 začal Pán dávat příležitost těm, kdo byli spojeni se zklamáním, aby vyjádřili svou víru. Učinil tak tím, že otevřel poselství Ezechiele třicet sedm, které bylo potvrzením poselství z 11. září 2001. Byla to nit, která spojovala dobu pečetění od 11. září 2001 s brzy přicházejícím nedělním zákonem. Učinila to tím, že zasadila zklamání z 18. července 2020 do struktury pravdy, neboť ti, kdo byli ochotni vidět, mohli rozpoznat, že každé reformační hnutí má téma, které se vine skrze jejich zvláštní posvátné dějiny.
In the last days, the message of the third woe arrived on September 11, 2001, then a false message of the third woe was proclaimed that produced a disappointment, but the message that brought them back to life after three and a half days of being dead, dry and scattered bones was the message of the four winds, that is also the third woe.
V posledních dnech přišlo poselství třetího běda dne 11. září 2001; poté bylo hlásáno falešné poselství třetího běda, které vyvolalo zklamání, avšak poselství, jež je po třech a půl dnech mrtvých, suchých a rozptýlených kostí opět přivedlo k životu, bylo poselstvím čtyř větrů, které je rovněž třetím běda.
The last-day disciples can see, if they choose to see, that the three waymarks of the sealing of the one hundred and forty-four thousand are the same theme at each step, and that at the second step, the rebellion represented by the thirteenth letter of the Hebrew alphabet confirmed the message as “Truth.” A second witness the Lord provided was in the fact that the first disappointment of prior reformatory movements was based upon rebellion against God’s revealed will, whether it was Moses not circumcising his son, or Uzzah touching that ark, or Martha and Mary doubting Jesus’ word concerning the death of Lazarus. The only reform line that did not uphold the fact that the first disappointment was based upon disobedience was the reform movement of the Millerites, but it was also shown at that time that the history of the Millerites possessed internal waymarks that were based upon the truth of the eighth, being of the seven.
Učedníci posledních dnů mohou vidět, pokud se rozhodnou vidět, že tři mezníky zapečetění sto čtyřiceti čtyř tisíc představují na každém kroku totéž téma a že při druhém kroku vzpoura, znázorněná třináctým písmenem hebrejské abecedy, potvrdila poselství jako „Pravdu“. Druhým svědectvím, jež Pán poskytl, byla skutečnost, že první zklamání předchozích reformních hnutí bylo založeno na vzpouře proti Boží zjevené vůli, ať už šlo o to, že Mojžíš neobřezal svého syna, či o to, že Uzza sáhl na schránu, anebo o to, že Marta a Marie pochybovaly o Ježíšově slovu ohledně Lazarovy smrti. Jedinou reformní linií, která neudržela skutečnost, že první zklamání bylo založeno na neposlušnosti, bylo reformní hnutí milleritů, avšak i tehdy bylo ukázáno, že dějiny milleritů obsahovaly vnitřní mezníky, které byly založeny na pravdě o osmém, jenž je ze sedmi.
The fact that the eighth is of the seven is a major element of the Revelation of Jesus Christ which is now being unsealed, and the transition of the Philadelphian Millerite movement unto the Laodicean church was a waymark that identified when the Laodicean movement of the third angel would transition unto the Philadelphian movement of the one hundred and forty-four thousand. Thus, the fact that the first Millerite disappointment was accomplished without their movement manifesting disobedience, provided the contrast for the same waymark in the last days where the Laodicean movement of the third angel would disobey and produce a disappointment, and in so doing would align with the Millerite waymark, and produce the logic to see the movement of the one hundred and forty-four thousand is the eighth, that is of the seven.
Skutečnost, že osmý je ze sedmi, je zásadním prvkem Zjevení Ježíše Krista, které je nyní odpečeťováno, a přechod filadelfského milleritského hnutí k církvi laodicejské byl mezníkem, jenž určil, kdy laodicejské hnutí třetího anděla přejde k filadelfskému hnutí sto čtyřiceti čtyř tisíc. Skutečnost, že první milleritské zklamání se naplnilo, aniž by jejich hnutí projevilo neposlušnost, tedy poskytla protiklad ke stejnému mezníku v posledních dnech, kdy laodicejské hnutí třetího anděla neuposlechne a vyvolá zklamání, a tím se srovná s milleritským mezníkem a vytvoří logiku, podle níž lze rozpoznat, že hnutí sto čtyřiceti čtyř tisíc je osmým, který je ze sedmi.
On July 2023, the Lord raised up a “voice in the wilderness” in order to prepare His last-day people for the crisis of the Sunday law, and once He returned from tarrying in prayer unto the disciples, He gave them opportunity to express their faith. In Christ’s day the message was His baptism, the point where Jesus, became Jesus Christ. That waymark aligns with September 11, 2001, and His disciples were asked what men thought, and then asked what the disciples themselves thought about Christ.
V červenci 2023 Pán povolal „hlas volajícího na poušti“, aby připravil svůj lid posledních dnů na krizi nedělního zákona, a když se po prodlévání na modlitbě vrátil ke svým učedníkům, dal jim příležitost vyjádřit svou víru. Za dnů Kristových bylo tímto poselstvím Jeho křest, onen bod, v němž se Ježíš stal Ježíšem Kristem. Tento mezník odpovídá 11. září 2001 a Jeho učedníkům byla položena otázka, co si myslí lidé, a poté byli tázáni, co si o Kristu myslí sami učedníci.
“Upon joining them, He did not at once communicate that which He desired to impart. Before doing this, He gave them an opportunity of confessing their faith in Him that they might be strengthened for the coming trial. He asked, ‘Whom do men say that I the Son of man am?’
„Když se k nim připojil, nesdělil jim ihned to, co jim chtěl oznámit. Než tak učinil, dal jim příležitost vyznat svou víru v Něho, aby byli posíleni pro nadcházející zkoušku. Zeptal se: ‚Za koho lidé pokládají mne, Syna člověka?‘“
“Sadly the disciples were forced to acknowledge that Israel had failed to recognize their Messiah. Some indeed, when they saw His miracles, had declared Him to be the Son of David. The multitudes that had been fed at Bethsaida had desired to proclaim Him king of Israel. Many were ready to accept Him as a prophet; but they did not believe Him to be the Messiah.” The Desire of Ages, 411.
„Žel učedníci byli nuceni uznat, že Izrael nedokázal rozpoznat svého Mesiáše. Někteří skutečně, když viděli Jeho zázraky, prohlašovali, že je Synem Davidovým. Zástupy, které byly nasyceny u Betsaidy, si přály provolat Ho králem Izraele. Mnozí byli připraveni přijmout Ho jako proroka; nevěřili však, že je Mesiášem.“ Touha věků, 411.
The majority of Adventism did not believe in the third woe of September 11, 2001. They believed some of the miracles of the prophetic Word that had been presented in the movement, and some understood that the message of September 11, 2001 had elements of truth, but they did not truly believe the claims of September 11, 2001.
Většina adventismu nevěřila ve třetí běda z 11. září 2001. Věřili některým zázrakům prorockého Slova, které byly v hnutí předloženy, a někteří chápali, že poselství 11. září 2001 obsahovalo prvky pravdy, avšak tvrzením týkajícím se 11. září 2001 ve skutečnosti nevěřili.
The claim of September 11, 2001 had been typified by the claim of August 11, 1840, and that claim was expressed by Sister White when commenting upon the fulfillment of August 11, 1840. She stated:
Událost z 11. září 2001 byla předobrazená událostí z 11. srpna 1840 a tuto událost vyjádřila sestra Whiteová, když komentovala naplnění 11. srpna 1840. Prohlásila:
“At the very time specified, Turkey, through her ambassadors, accepted the protection of the allied powers of Europe, and thus placed herself under the control of Christian nations. The event exactly fulfilled the prediction. When it became known, multitudes were convinced of the correctness of the principles of prophetic interpretation adopted by Miller and his associates, and a wonderful impetus was given to the advent movement. Men of learning and position united with Miller, both in preaching and in publishing his views, and from 1840 to 1844 the work rapidly extended.” The Great Controversy, 334, 335.
„V přesně určeném čase přijalo Turecko prostřednictvím svých vyslanců ochranu spojeneckých mocností Evropy, a tak se podřídilo kontrole křesťanských národů. Tato událost přesně naplnila proroctví. Když se to stalo známým, zástupy byly přesvědčeny o správnosti zásad výkladu proroctví, které přijali Miller a jeho spolupracovníci, a adventnímu hnutí byl dán podivuhodný impuls. Muži vzdělaní a vážení se spojili s Millerem jak v kázání, tak při zveřejňování jeho názorů, a od roku 1840 do roku 1844 se dílo rychle šířilo.“ Velký spor věků, 334, 335.
What was confirmed on August 11, 1840 was that Miller’s prophetic views were accurate, and the claim of September 11, 2001 is the confirmation that Future for America’s prophetic views are accurate. The unrepentant multitude in July of 2023 could not and would not accept the premise that the methodology designed by Christ, and entrusted to Future for America is actually the methodology of the latter rain. But then Christ asked His disciples what they, not the multitude thought.
To, co bylo potvrzeno 11. srpna 1840, bylo, že Millerovy prorocké názory byly přesné, a tvrzení týkající se 11. září 2001 je potvrzením, že prorocké názory Future for America jsou přesné. Nekající se zástup v červenci 2023 nemohl a nechtěl přijmout předpoklad, že metodologie navržená Kristem a svěřená Future for America je ve skutečnosti metodologií pozdního deště. Kristus se však tehdy zeptal svých učedníků, co si myslí oni, nikoli zástup.
“Jesus now put a second question, relating to the disciples themselves: ‘But whom say ye that I am?’ Peter answered, ‘Thou art the Christ, the Son of the living God.’
„Ježíš nyní položil druhou otázku, vztahující se k samotným učedníkům: ‚A za koho mě pokládáte vy?‘ Petr odpověděl: ‚Ty jsi Kristus, Syn živého Boha.‘“
“From the first, Peter had believed Jesus to be the Messiah. Many others who had been convicted by the preaching of John the Baptist, and had accepted Christ, began to doubt as to John’s mission when he was imprisoned and put to death; and they now doubted that Jesus was the Messiah, for whom they had looked so long. Many of the disciples who had ardently expected Jesus to take His place on David’s throne left Him when they perceived that He had no such intention. But Peter and his companions turned not from their allegiance. The vacillating course of those who praised yesterday and condemned today did not destroy the faith of the true follower of the Saviour. Peter declared, ‘Thou art the Christ, the Son of the living God.’ He waited not for kingly honors to crown his Lord, but accepted Him in His humiliation.
„Petr od samého počátku věřil, že Ježíš je Mesiáš. Mnozí jiní, kteří byli usvědčeni kázáním Jana Křtitele a přijali Krista, začali pochybovat o Janově poslání, když byl uvězněn a vydán na smrt; a nyní pochybovali, že Ježíš je Mesiáš, na něhož tak dlouho čekali. Mnozí z učedníků, kteří horlivě očekávali, že Ježíš zaujme své místo na Davidově trůnu, Ho opustili, když poznali, že nic takového nemá v úmyslu. Petr a jeho druhové se však od své oddanosti neodvrátili. Kolísavý postup těch, kdo včera chválili a dnes odsuzovali, nezničil víru pravého následovníka Spasitele. Petr prohlásil: „Ty jsi Kristus, Syn Boha živého.“ Nečekal, až jeho Pána ověnčí královské pocty, nýbrž přijal Ho v jeho ponížení.“
“Peter had expressed the faith of the twelve. Yet the disciples were still far from understanding Christ’s mission. The opposition and misrepresentation of the priests and rulers, while it could not turn them away from Christ, still caused them great perplexity. They did not see their way clearly. The influence of their early training, the teaching of the rabbis, the power of tradition, still intercepted their view of truth. From time to time precious rays of light from Jesus shone upon them, yet often they were like men groping among shadows. But on this day, before they were brought face to face with the great trial of their faith, the Holy Spirit rested upon them in power. For a little time their eyes were turned away from ‘the things which are seen,’ to behold ‘the things which are not seen.’ 2 Corinthians 4:18. Beneath the guise of humanity they discerned the glory of the Son of God.
„Petr vyjádřil víru všech dvanácti. Učedníci však byli stále ještě daleko od pochopení Kristova poslání. Odpor a překrucování ze strany kněží a předních mužů je sice nemohly od Krista odvrátit, přesto je však uváděly do velikých rozpaků. Neviděli svou cestu jasně. Vliv jejich dřívější výchovy, učení rabínů i moc tradice jim stále zastiňovaly pohled na pravdu. Čas od času na ně od Ježíše zazářily drahocenné paprsky světla, často však byli jako lidé tápající mezi stíny. Toho dne však, dříve než byli postaveni tváří v tvář velké zkoušce své víry, na nich v moci spočinul Duch svatý. Na krátký čas byly jejich oči odvráceny od „věcí viditelných“, aby spatřily „věci neviditelné“. 2 Korintským 4,18. Pod rouškou lidství rozpoznali slávu Syna Božího.“
“Jesus answered Peter, saying, ‘Blessed art thou, Simon Bar-jona: for flesh and blood hath not revealed it unto thee, but My Father which is in heaven.’” The Desire of Ages, 412.
„Ježíš odpověděl Petrovi: ‚Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, neboť ti to nezjevilo tělo a krev, ale Můj Otec, který jest v nebesích.‘“ Touha věků, 412.
Peter’s confession in identifying that Christ is the son of God, spoke directly to the testing question of that history. The time had come for the Messiah to appear, as set forth by God’s prophetic Word, and only those who accepted that truth would be included with those represented by Peter’s statement. Peter represents those who accept the message established on September 11, 2001, and that confess that Jesus is the Son of God. “Peter had expressed the faith of the twelve,” and the twelve he represented were the one hundred and forty-four thousand. For this reason, Christ changed Peter’s name from Simon Bar-jona unto Peter in the passage.
Petrovo vyznání, jímž rozpoznal, že Kristus je Syn Boží, odpovědělo přímo na zkušební otázku oněch dějin. Nastal čas, aby se Mesiáš zjevil, jak to ustanovilo Boží prorocké Slovo, a pouze ti, kdo tuto pravdu přijali, měli být zahrnuti mezi ty, které představovalo Petrovo prohlášení. Petr představuje ty, kdo přijímají poselství ustanovené 11. září 2001 a kdo vyznávají, že Ježíš je Syn Boží. „Petr vyjádřil víru dvanácti,“ a oněch dvanáct, které představoval, bylo sto čtyřicet čtyři tisíc. Z tohoto důvodu Kristus v daném oddílu změnil Petrovo jméno ze Šimona Bar-jony na Petra.
“Simon” means “he who hears,” and “bar” means “son of,” and Jonah means “dove.” Simon represented those who heard the message of the dove, which represented the truths associated with the baptism of Jesus, when He became the Christ, anointed with power, as was symbolically represented by the descent of the Holy Spirit in the form of a dove.
„Šimon“ znamená „ten, kdo slyší“, „bar“ znamená „syn“ a Jonáš znamená „holubice“. Šimon představoval ty, kdo slyšeli poselství holubice, která představovala pravdy spojené s Ježíšovým křtem, když se stal Kristem, pomazaným mocí, jak bylo symbolicky znázorněno sestoupením Ducha svatého v podobě holubice.
The reform lines parallel each other and John represents the Millerites, who on August 11, 1840, ate the little book. Jeremiah aligns with that event, and when he ate the little book, he was then called by God’s name.
Reformní linie probíhají souběžně a Jan představuje milerity, kteří 11. srpna 1840 snědli malou knihu. Jeremiáš je s touto událostí v souladu a když snědl malou knihu, tehdy byl nazván Božím jménem.
Thy words were found, and I did eat them; and thy word was unto me the joy and rejoicing of mine heart: for I am called by thy name, O Lord God of hosts. Jeremiah 15:16.
Nalezena byla slova tvá, i snědl jsem je; a slovo tvé mi bylo k radosti a rozveselení srdce mého, neboť nazván jsem jménem tvým, Hospodine, Bože zástupů. Jeremjáš 15,16.
When the Lord entered into covenant with Abram, He changed his name to Abraham, as He did with Sarai and Jacob. The changing of a name represents a covenant relationship, and at the waymark where the Divine symbol descends God’s people are to eat the message, enter into covenant, and their name is then changed. As a representative of the disciples of Christ’s time, Simon Bar-jona represented those who “heard” the message of the “dove.”
Když Pán vstoupil do smlouvy s Abramem, změnil jeho jméno na Abrahama, stejně jako učinil se Saraj a Jákobem. Změna jména představuje smluvní vztah a na mezníku, kde sestupuje božský symbol, má Boží lid přijmout poselství, vstoupit do smlouvy, a tehdy je jeho jméno změněno. Jako představitel učedníků z doby Kristovy představoval Šimon Bar-jona ty, kdo „slyšeli“ poselství „holubice“.
When he gave testimony that he recognized that at that waymark Jesus became the Christ, and that He was the Son of God, and all which that entails, Christ then changed his name to Peter. He had expressed the message that Christ’s covenant people of that history accepted, and in so doing he also typified the one hundred and forty-four thousand of the last days.
Když vydal svědectví, že rozpoznal, že při onom mezníku se Ježíš stal Kristem a že On byl Synem Božím, se vším, co to obnáší, Kristus tehdy změnil jeho jméno na Petra. Vyjádřil poselství, které Kristův smluvní lid oné dějinné epochy přijal, a tím zároveň předobrazil sto čtyřicet čtyři tisíc posledních dnů.
The letter “P” is the sixteenth letter in the English alphabet, and the letter “E” is the fifth letter in the alphabet, and the letter “T” is the twentieth letter, the letter “E” is repeated, and the name ends with the letter “R” which is the eighteenth letter. Sixteen “times” five, “times” twenty, “times” five, “times” eighteen equals one hundred and forty-four thousand. The Wonderful Linguist spoke to Peter in Hebrew, and the New Testament was written in the Greek, and the translators of the King James Version produced the New Testament in English.
Písmeno „P“ je šestnáctým písmenem anglické abecedy a písmeno „E“ je pátým písmenem abecedy a písmeno „T“ je dvacátým písmenem, písmeno „E“ se opakuje a jméno končí písmenem „R“, které je osmnáctým písmenem. Šestnáct „krát“ pět, „krát“ dvacet, „krát“ pět, „krát“ osmnáct se rovná sto čtyřiceti čtyřem tisícům. Podivuhodný Jazykovědec mluvil k Petrovi hebrejsky a Nový zákon byl napsán řecky a překladatelé verze King James pořídili Nový zákon v angličtině.
In spite of the three steps of differing languages, Christ, who is the Son of God, the Wonderful Linguist, and the Wonderful Numberer, placed an illustration of the sealing of the one hundred and forty-four thousand in Matthew chapter sixteen, that aligns with the Battle of Panium, and His visit to Caesarea Philippi. He did so by employing His control of language and numbers, for He is both Palmoni (the Wonderful Numberer), and the Word (the Wonderful Linguist).
Navzdory třem stupňům odlišných jazyků vložil Kristus, který je Synem Božím, Podivuhodným Jazykovědcem a Podivuhodným Počtářem, do šestnácté kapitoly Matoušova evangelia znázornění zapečetění sto čtyřiceti čtyř tisíc, které se shoduje s bitvou u Pania a s Jeho návštěvou v Cesareji Filipově. Učinil tak tím, že uplatnil svou vládu nad jazykem a čísly, neboť je jak Palmoni (Podivuhodný Počtář), tak i Slovo (Podivuhodný Jazykovědec).
We will continue this study in the next article.
V této studii budeme pokračovat v příštím článku.
“Nearly two thousand years ago, a voice of mysterious import was heard in heaven, from the throne of God, ‘Lo, I come.’ ‘Sacrifice and offering Thou wouldest not, but a body hast Thou prepared Me…. Lo, I come (in the volume of the Book it is written of Me,) to do Thy will, O God.’ Hebrews 10:5–7. In these words is announced the fulfillment of the purpose that had been hidden from eternal ages. Christ was about to visit our world, and to become incarnate. He says, ‘A body hast Thou prepared Me.’ Had He appeared with the glory that was His with the Father before the world was, we could not have endured the light of His presence. That we might behold it and not be destroyed, the manifestation of His glory was shrouded. His divinity was veiled with humanity,—the invisible glory in the visible human form.
„Před téměř dvěma tisíci lety zazněl v nebi od trůnu Božího hlas tajuplného významu: ‚Hle, přicházím.‘ ‚Oběti ani darů jsi nechtěl, ale tělo jsi mi připravil…. Hle, přicházím (ve svitku knihy je o mně napsáno), abych činil tvou vůli, ó Bože.‘ Židům 10,5–7. Těmito slovy je ohlášeno naplnění záměru, který byl skryt od věčných věků. Kristus se chystal navštívit náš svět a stát se vtěleným. Praví: ‚Tělo jsi mi připravil.‘ Kdyby se byl zjevil se slávou, kterou měl u Otce před stvořením světa, nebyli bychom snesli světlo jeho přítomnosti. Abychom ji mohli spatřit a nebyli zahubeni, bylo zjevení jeho slávy zastřeno. Jeho božství bylo zahaleno lidstvím,—neviditelná sláva ve viditelné lidské podobě.“
“This great purpose had been shadowed forth in types and symbols. The burning bush, in which Christ appeared to Moses, revealed God. The symbol chosen for the representation of the Deity was a lowly shrub, that seemingly had no attractions. This enshrined the Infinite. The all-merciful God shrouded His glory in a most humble type, that Moses could look upon it and live. So in the pillar of cloud by day and the pillar of fire by night, God communicated with Israel, revealing to men His will, and imparting to them His grace. God’s glory was subdued, and His majesty veiled, that the weak vision of finite men might behold it. So Christ was to come in ‘the body of our humiliation’ (Philippians 3:21, R. V.), ‘in the likeness of men.’ In the eyes of the world He possessed no beauty that they should desire Him; yet He was the incarnate God, the light of heaven and earth. His glory was veiled, His greatness and majesty were hidden, that He might draw near to sorrowful, tempted men.
„Tento veliký záměr byl předobrazen v typech a symbolech. Hořící keř, v němž se Kristus zjevil Mojžíšovi, zjevoval Boha. Symbolem zvoleným k zobrazení Božství byl prostý keř, který zdánlivě neměl nic přitažlivého. V něm byl uchován Nekonečný. Všesmilostivý Bůh zahalil svou slávu do nejpokornějšího symbolu, aby na něj Mojžíš mohl pohlédnout a zůstat naživu. Tak i ve sloupu oblaku ve dne a ve sloupu ohně v noci Bůh sděloval Izraeli svou vůli a uděloval jim svou milost. Boží sláva byla ztlumena a Jeho velebnost zahalena, aby ji slabý zrak smrtelných lidí mohl uzřít. Tak měl Kristus přijít „v těle našeho ponížení“ (Filipským 3,21, R. V.), „v podobě lidí“. V očích světa neměl krásu, aby po Něm toužili; a přece byl vtěleným Bohem, světlem nebe i země. Jeho sláva byla zahalena, Jeho velikost a velebnost byly skryty, aby se mohl přiblížit zarmouceným a pokoušeným lidem.“
“God commanded Moses for Israel, ‘Let them make Me a sanctuary; that I may dwell among them’ (Exodus 25:8), and He abode in the sanctuary, in the midst of His people. Through all their weary wandering in the desert, the symbol of His presence was with them. So Christ set up His tabernacle in the midst of our human encampment. He pitched His tent by the side of the tents of men, that He might dwell among us, and make us familiar with His divine character and life. ‘The Word became flesh, and tabernacled among us (and we beheld His glory, glory as of the Only Begotten from the Father), full of grace and truth.’ John 1:14, R. V., margin.
„Bůh přikázal Mojžíšovi pro Izrael: ‚Ať mi udělají svatyni, abych přebýval uprostřed nich‘ (Exodus 25:8), a přebýval ve svatyni, uprostřed svého lidu. Po celé jejich únavné pouti pouští byl s nimi symbol jeho přítomnosti. Tak i Kristus postavil svůj stánek uprostřed našeho lidského ležení. Rozbil svůj stan po boku stanů lidí, aby mohl přebývat mezi námi a učinit nás obeznámenými se svým božským charakterem a životem. ‚Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi (a spatřili jsme jeho slávu, slávu jakožto Jednorozeného od Otce), plné milosti a pravdy.‘ Jan 1,14, R. V., okraj.“
“Since Jesus came to dwell with us, we know that God is acquainted with our trials, and sympathizes with our griefs. Every son and daughter of Adam may understand that our Creator is the friend of sinners. For in every doctrine of grace, every promise of joy, every deed of love, every divine attraction presented in the Saviour’s life on earth, we see ‘God with us.’
„Protože Ježíš přišel, aby přebýval s námi, víme, že Bůh zná naše zkoušky a soucítí s našimi zármutky. Každý syn a dcera Adamovi mohou pochopit, že náš Stvořitel je přítelem hříšníků. Neboť v každém učení milosti, v každém zaslíbení radosti, v každém skutku lásky, v každé božské přitažlivosti zjevené ve Spasitelově životě na zemi vidíme „Boha s námi“.
“Satan represents God’s law of love as a law of selfishness. He declares that it is impossible for us to obey its precepts. The fall of our first parents, with all the woe that has resulted, he charges upon the Creator, leading men to look upon God as the author of sin, and suffering, and death. Jesus was to unveil this deception. As one of us He was to give an example of obedience. For this He took upon Himself our nature, and passed through our experiences. ‘In all things it behooved Him to be made like unto His brethren.’ Hebrews 2:17. If we had to bear anything which Jesus did not endure, then upon this point Satan would represent the power of God as insufficient for us. Therefore Jesus was ‘in all points tempted like as we are.’ Hebrews 4:15. He endured every trial to which we are subject. And He exercised in His own behalf no power that is not freely offered to us. As man, He met temptation, and overcame in the strength given Him from God. He says, ‘I delight to do Thy will, O My God: yea, Thy law is within My heart.’ Psalm 40:8. As He went about doing good, and healing all who were afflicted by Satan, He made plain to men the character of God’s law and the nature of His service. His life testifies that it is possible for us also to obey the law of God.
„Satan představuje Boží zákon lásky jako zákon sobectví. Prohlašuje, že je pro nás nemožné poslouchat jeho přikázání. Pád našich prarodičů se vší bídou, která z něj vzešla, přičítá Stvořiteli, a vede tak lidi k tomu, aby pohlíželi na Boha jako na původce hříchu, utrpení a smrti. Ježíš měl odhalit tento klam. Jako jeden z nás měl podat příklad poslušnosti. K tomu na sebe vzal naši přirozenost a prošel našimi zkušenostmi. „Ve všem se musel připodobnit bratřím.“ Židům 2,17. Kdybychom museli nést cokoli, co Ježíš nevytrpěl, pak by v tomto bodě satan představoval Boží moc jako pro nás nedostatečnou. Proto byl Ježíš „ve všem pokoušen podobně jako my“. Židům 4,15. Snášel každou zkoušku, jížd jsme vystaveni. A ve svůj vlastní prospěch nepoužil žádnou moc, která není svobodně nabízena i nám. Jako člověk čelil pokušení a zvítězil v síle, kterou mu dal Bůh. Říká: „Plnit tvou vůli, Bože můj, je mým přáním, tvůj zákon mám ve svém nitru.“ Žalm 40,8. Když chodil a činil dobro a uzdravoval všechny, kdo byli souženi satanem, zjevně lidem ukázal povahu Božího zákona i povahu služby Bohu. Jeho život dosvědčuje, že i pro nás je možné poslouchat Boží zákon.“
“By His humanity, Christ touched humanity; by His divinity, He lays hold upon the throne of God. As the Son of man, He gave us an example of obedience; as the Son of God, He gives us power to obey. It was Christ who from the bush on Mount Horeb spoke to Moses saying, ‘I AM THAT I AM…. Thus shalt thou say unto the children of Israel, I AM hath sent me unto you.’ Exodus 3:14. This was the pledge of Israel’s deliverance. So when He came ‘in the likeness of men,’ He declared Himself the I AM. The Child of Bethlehem, the meek and lowly Saviour, is God ‘manifest in the flesh.’ 1 Timothy 3:16. And to us He says: ‘I AM the Good Shepherd.’ ‘I AM the living Bread.’ ‘I AM the Way, the Truth, and the Life.’ ‘All power is given unto Me in heaven and in earth.’ John 10:11; 6:51; 14:6; Matthew 28:18. I AM the assurance of every promise. I AM; be not afraid. ‘God with us’ is the surety of our deliverance from sin, the assurance of our power to obey the law of heaven.” The Desire of Ages, 23, 24.
„Svým lidstvím se Kristus dotkl lidstva; svým božstvím se chopil Božího trůnu. Jako Syn člověka nám dal příklad poslušnosti; jako Syn Boží nám dává moc poslouchat. Byl to Kristus, kdo z keře na hoře Choréb promluvil k Mojžíšovi slovy: ‚JSEM, KTERÝ JSEM…. Toto řekneš synům Izraele: JSEM mne k vám poslal.‘ Exodus 3,14. To byl závdavek vysvobození Izraele. A tak, když přišel ‚v podobě lidí‘, prohlásil o sobě, že je JÁ JSEM. Dítě betlémské, tichý a pokorný Spasitel, je Bůh ‚zjevený v těle‘. 1 Timothy 3:16. A nám říká: ‚JÁ JSEM ten dobrý pastýř.‘ ‚JÁ JSEM ten živý chléb.‘ ‚JÁ JSEM ta cesta, pravda i život.‘ ‚Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.‘ John 10:11; 6:51; 14:6; Matthew 28:18. JÁ JSEM je zárukou každého zaslíbení. JÁ JSEM; nebojte se. ‚Bůh s námi‘ je jistotou našeho vysvobození z hříchu, zárukou naší moci poslouchat zákon nebes.“ Touha věků, 23, 24.