The Battle of Raphia and the Battle of Panium are two distinct historical events that occurred in different periods and contexts, but they both have significance in the history of ancient Judea and its surrounding regions. The Battle of Raphia took place in 217 BC. The Battle of Panium occurred in 200 BC between the Seleucid kingdom (king of the north) and the Ptolemaic kingdom (king of the south). These two battles are identified in verses eleven through fifteen of Daniel chapter eleven. These two battles preceded the Maccabean Revolt in 167 BC.
Bitva u Ráfie a bitva u Pania jsou dvě odlišné historické události, které se odehrály v různých obdobích a souvislostech, avšak obě mají význam v dějinách starověké Judeje a okolních oblastí. Bitva u Ráfie se odehrála roku 217 př. Kr. Bitva u Pania se odehrála roku 200 př. Kr. mezi seleukovským královstvím (králem severu) a ptolemaiovským královstvím (králem jihu). Tyto dvě bitvy jsou ztotožněny ve verších jedenáct až patnáct jedenácté kapitoly knihy Daniel. Tyto dvě bitvy předcházely makabejskému povstání v roce 167 př. Kr.
The Battle of Panium took its name from the nearby geographical feature, Mount Panium, where the conflict occurred. The name Panium is derived from the Greek god Pan, to whom a temple was there dedicated. The site was known as Panium due to its association with the worship of Pan. The temple complex was often referred to as the Sanctuary of Pan, emphasizing its role as a place of religious devotion and worship dedicated to the god Pan. The term “Nymphaeum” refers to a monument or shrine dedicated to water nymphs in ancient Greek and Roman religion. The temple complex at Panium included a grotto and natural spring, which were believed to be inhabited by nymphs, and thus it was sometimes referred to as the Nymphaeum of Panium.
Bitva u Pania dostala své jméno podle blízkého geografického útvaru, hory Panion, kde ke střetu došlo. Název Panion je odvozen od řeckého boha Pana, jemuž tam byl zasvěcen chrám. Místo bylo známo jako Panion pro svou spojitost s uctíváním Pana. Chrámový areál byl často označován jako Svatyně Pana, čímž se zdůrazňovala jeho úloha jako místa náboženské oddanosti a bohoslužby zasvěcené bohu Panovi. Výraz „Nymfaion“ označuje v antickém řeckém a římském náboženství památník nebo svatyni zasvěcenou vodním nymfám. Chrámový areál v Paniu zahrnoval jeskyni a přírodní pramen, o nichž se věřilo, že jsou obývány nymfami, a proto byl někdy označován jako Nymfaion Pania.
After the city was rebuilt and expanded by Herod Philip, son of Herod the Great, it was known as Caesarea Philippi in honor of the Roman Emperor Caesar Augustus and Herod Philip himself. The temple complex was an important religious center within this city.
Poté, co bylo město přestavěno a rozšířeno Herodem Filipem, synem Heroda Velikého, bylo na počest římského císaře Caesara Augusta i samotného Heroda Filipa nazýváno Caesarea Philippi. Chrámový komplex byl v tomto městě významným náboženským střediskem.
During the reign of Emperor Augustus, the temple was rededicated or renamed in honor of Augustus, reflecting the imperial cult and the integration of Roman religious practices into the local religious landscape. The area near the ancient city of Caesarea Philippi, where the temple of Pan was located, was sometimes referred to as the “Gates of Hell” or the “Gates of Hades.”
Za vlády císaře Augusta byl chrám znovu zasvěcen či přejmenován na Augustovu počest, což odráželo císařský kult a začlenění římských náboženských praktik do místního náboženského prostředí. Oblast poblíž starověkého města Caesarea Philippi, kde se nacházel Panův chrám, byla někdy označována jako „brány pekel“ nebo „brány Hádu“.
In verses sixteen through nineteen of Daniel chapter eleven, the three geographical areas of conquest that pagan Rome was to overcome in order to be established as the fourth kingdom of Bible prophecy and the king of the north in the chapter, are represented. In verse sixteen, the Roman general Pompey is identified as conquering Syria in 65 BC, and then Jerusalem in 63 BC. Verses seventeen through nineteen identify Julius Caesar’s conquering of Egypt, the third of the three obstacles. The Battle of Actium in 31 BC, marks the beginning of the three hundred and sixty years that pagan Rome would rule supremely in fulfillment of verse twenty-four, of Daniel chapter eleven.
Ve verších šestnáct až devatenáct jedenácté kapitoly Daniela jsou znázorněny tři zeměpisné oblasti dobytí, které mělo pohanské Řím překonat, aby bylo ustanoveno jako čtvrté království biblického proroctví a jako král severu v této kapitole. Ve verši šestnáct je římský vojevůdce Pompeius označen jako ten, kdo v roce 65 př. Kr. dobyl Sýrii a poté v roce 63 př. Kr. Jeruzalém. Verše sedmnáct až devatenáct označují dobytí Egypta Juliem Caesarem, třetí ze tří překážek. Bitva u Actia v roce 31 př. Kr. označuje počátek tří set šedesáti let, po něž mělo pohanské Řím vládnout svrchovaně jako naplnění verše dvacet čtyři jedenácté kapitoly Daniela.
In verse twenty the reign of Augustus Caesar is marked, and in that history, Jesus was born. Then in verses twenty-one and twenty-two the wicked Tiberius Caesar’s reign is identified, thus marking the crucifixion of Christ. In verse twenty-three, the league which the Maccabean Jews entered into with pagan Rome is marked, and thus the flow of history that began in verse eleven is halted, and the historical narrative drops back to the period of 161 BC to 158 BC.
Ve dvacátém verši je vyznačena vláda Augusta Caesara a v průběhu těchto dějin se narodil Ježíš. Poté je v jednadvacátém a dvaadvacátém verši označena vláda bezbožného Tiberia Caesara, čímž je vyznačeno ukřižování Krista. Ve třiadvacátém verši je zaznamenána smlouva, kterou makabejští Židé uzavřeli s pohanským Římem, a tím je tok dějin, jenž započal v jedenáctém verši, přerušen a historické vyprávění se vrací zpět do období let 161 př. Kr. až 158 př. Kr.
Verse twenty-three represents the line of the Maccabees, and though it does not provide all the details of their prophetic line, the record of history does. In 217 BC, the Battle of Raphia took place, and in the aftermath a child king left Egypt vulnerable. As the Seleucid and Greek kings made plans to deal with the child king in the year 200 BC, Rome inserted itself into the history and became the defender of the Egyptian child king. In the same year the Battle of Panium took place. Then in 167 BC the guerilla warfare of the Maccabees, began.
Dvacátý třetí verš představuje linii Makabejců, a ačkoli neposkytuje všechny podrobnosti jejich prorocké linie, záznam dějin je poskytuje. Roku 217 př. Kr. došlo k bitvě u Rafie a v jejích následcích zanechal dětský král Egypt zranitelným. Když seleukovští a řečtí králové v roce 200 př. Kr. připravovali plány, jak naložit s dětským králem, Řím vstoupil do dějin a stal se ochráncem egyptského dětského krále. V témže roce se odehrála bitva u Pania. Poté roku 167 př. Kr. začala partyzánská válka Makabejců.
The Maccabean revolt began in Modein in 167 BC, and it consisted of the Maccabees not only engaging against the Seleucid Empire, but also engaging the Jews that they had determined were in alliance with the Seleucids. The revolt was religiously motivated, and it was carried out against an internal and external enemy. In 164 BC the Maccabees rededicated the temple, and this event is commemorated by the Jewish celebration of Hanukkah. In that year the infamous Antiochus Epiphanes died. Then from 161 BC to 158 BC the “league” of verse twenty-three was entered into with Rome.
Makabejské povstání začalo v Modíinu roku 167 př. Kr. a spočívalo v tom, že Makabejci vedli boj nejen proti Seleukovské říši, ale také proti Židům, o nichž rozhodli, že jsou ve spojenectví se Seleukovci. Povstání bylo nábožensky motivováno a bylo vedeno proti vnitřnímu i vnějšímu nepříteli. Roku 164 př. Kr. Makabejci znovu posvětili chrám a tato událost je připomínána židovským svátkem Chanuka. Téhož roku zemřel nechvalně proslulý Antiochos Epifanés. Poté bylo v letech 161 př. Kr. až 158 př. Kr. uzavřeno „spojenectví“ z dvacátého třetího verše s Římem.
The only direct reference to the Maccabees, their revolt and their league with Rome, is found in verse twenty-three, but the history of the dynasty, called the Hasmonean Dynasty began at Modein in 167 BC, and continued to the time of the cross. The final representatives of the Hasmonean Dynasty were the Pharisees of Christ’s time period. Therefore, there is a prophetic line of the history of apostate Judaism as represented by the Maccabees which began in 167 BC at the revolt of Modein, which ends in verses twenty-one and twenty-two when Jesus was crucified.
Jediná přímá zmínka o Makabejcích, jejich povstání a jejich spojenectví s Římem se nachází ve verši dvacet tři, avšak dějiny dynastie, nazývané hasmonejská dynastie, začaly v Modeínu roku 167 př. Kr. a pokračovaly až do doby kříže. Konečnými představiteli hasmonejské dynastie byli farizeové v době Kristově. Existuje tedy prorocká linie dějin odpadlého judaismu, jak ji představují Makabejci, která začala roku 167 př. Kr. povstáním v Modeínu a končí ve verších dvacet jedna a dvacet dva, kdy byl Ježíš ukřižován.
Their history reached a turning point in verse sixteen, when Rome, for the first time, through Pompey, conquered Jerusalem. His primary motivation for bringing the destruction upon Jerusalem at that time was a dispute among two factions of the Hasmonean Dynasty. From that point in time (63 BC), Judah was under Roman rule. The Hasmonean Dynasty of the Maccabees begins prophetically at the battle of Modein in 167 BC, then is placed under subjection to Rome in 63 BC. Soon after the beginning of that history the Maccabees initiated and entered into a league with Rome from 161 BC to 158 BC. They were in subjection to Rome from 63 BC until the cross and the ultimate destruction of Jerusalem in the year 70.
Jejich dějiny dospěly v šestnáctém verši k bodu obratu, když Řím poprvé prostřednictvím Pompeia dobyl Jeruzalém. Jeho hlavní pohnutkou k tomu, že tehdy přivedl na Jeruzalém zkázu, byl spor mezi dvěma frakcemi hasmonejské dynastie. Od té doby (63 př. Kr.) bylo Judsko pod římskou nadvládou. Hasmonejská dynastie Makabejských začíná prorocky v bitvě u Modeinu roku 167 př. Kr. a poté je roku 63 př. Kr. podrobena Římu. Krátce po počátku těchto dějin Makabejští navázali a uzavřeli spojenectví s Římem v letech 161 př. Kr. až 158 př. Kr. Byli podřízeni Římu od roku 63 př. Kr. až po kříž a konečné zničení Jeruzaléma v roce 70.
The prophetic line of the Maccabees is the line of apostate Judaism, and it therefore typifies the line of apostate Protestantism. From the Battle of Panium until the Sunday law of verse sixteen the prophetic events of 200 BC, 167 BC, 164 BC, and the league from 161 BC to 158 BC will be repeated in the history of apostate Protestantism. These waymarks will occur in the history of the eighth president who is of the seven in advance of the Sunday law. 200 BC represents the external line of the Republican horn in relation to 167 BC, representing the internal line of the apostate Protestant horn.
Prorocká linie Makabejců je linií odpadlého judaismu, a proto předobrazuje linii odpadlého protestantismu. Od bitvy u Pania až po nedělní zákon verše šestnáct budou v dějinách odpadlého protestantismu zopakovány prorocké události let 200 př. Kr., 167 př. Kr., 164 př. Kr. a smlouva z let 161 př. Kr. až 158 př. Kr. Tyto mezníky nastanou v dějinách osmého prezidenta, který je z těch sedmi, ještě před nedělním zákonem. Rok 200 př. Kr. představuje vnější linii republikánského rohu ve vztahu k roku 167 př. Kr., jenž představuje vnitřní linii rohu odpadlého protestantismu.
These waymarks are essentially hidden within the historical line of the Hasmonean Dynasty, but none-the-less form part of the hidden history of verse forty of Daniel eleven. It is a line that is part of the “that portion of the prophecy of Daniel relating to the last days.”
Tyto mezníky jsou v podstatě skryty v dějinné linii hasmonejské dynastie, nicméně přesto tvoří součást skrytých dějin čtyřicátého verše jedenácté kapitoly knihy Daniel. Je to linie, která náleží k „té části Danielova proroctví, jež se vztahuje k posledním dnům.“
The fact that Judaism celebrates Hanukkah in memory of the revolt of the Maccabees, does not define the Maccabees as righteous. Due to rebellion the shekinah never returned to the temple that was rebuilt after the captivity of seventy years. The final prophetic message came through Malachi roughly two centuries before the Maccabees. The history of the Maccabees identifies that they allowed their political leaders to also function as high priest, the very sin that the Egyptian Ptolemy attempted, and that King Uzziah also attempted. Tradition identifies that God intervened to prevent Ptolemy from the sacrilegious action, and God’s Word identifies directly that God did intervene when king Uzziah attempted to perform the work of the priest and king. The final fruit of their dynasty was the Pharisees. There is no reason to conclude the Maccabees were a symbol of righteousness, in spite of the historical reverence modern Judaism’s Jews may hold to.
Skutečnost, že judaismus slaví Chanuku na památku povstání Makabejských, nedefinuje Makabejské jako spravedlivé. Kvůli vzpouře se šechina nikdy nevrátila do chrámu, který byl znovu vystavěn po sedmdesátiletém zajetí. Poslední prorocké poselství přišlo skrze Malachiáše přibližně dvě století před Makabejskými. Dějiny Makabejských ukazují, že dovolili, aby jejich političtí vůdcové zároveň zastávali úřad velekněze, což byl právě ten hřích, o který se pokusil egyptský Ptolemaios a o který se pokusil také král Uzijáš. Tradice uvádí, že Bůh zasáhl, aby Ptolemaiovi zabránil v tomto svatokrádežném činu, a Boží slovo přímo dosvědčuje, že Bůh skutečně zasáhl, když se král Uzijáš pokusil vykonávat dílo kněze i krále. Konečným plodem jejich dynastie byli farizeové. Není důvod docházet k závěru, že Makabejští byli symbolem spravedlnosti, navzdory historické úctě, jakou k nim mohou chovat Židé moderního judaismu.
The Protestant reformation began in the time of Luther, and it was a progressive development. It was not a new tradition, for Jesus and His disciples were Protestants. It was an awakening to the darkness of the history where Luther and other reformers were awakened. The climax of that progressive reformation was the Millerite movement. God did not only need to awaken the early reformers to the sins of Babylon, but He intended to bring them into the full understanding of His law, and His work in the heavenly sanctuary. On April 19, 1844 the Protestants rejected the increasing light of the reformation and became apostate Protestantism.
Protestantská reformace započala v době Luthera a byla postupným vývojem. Nebyla novou tradicí, neboť Ježíš a Jeho učedníci byli protestanty. Byla probuzením z temnot dějin, v nichž byli probuzeni Luther a další reformátoři. Vyvrcholením této postupné reformace bylo milleritské hnutí. Bůh nepotřeboval pouze probudit rané reformátory k hříchům Babylóna, nýbrž zamýšlel přivést je k plnému porozumění Jeho zákonu a Jeho dílu v nebeské svatyni. Dne 19. dubna 1844 protestanti odmítli narůstající světlo reformace a stali se odpadlým protestantismem.
The faithful Millerites then were “given the mantle” and directed into the Most Holy Place to finish the work to become mature Protestant Christians. In 1863 those who had been given the mantle, through disobedience, set aside the mantle of Protestantism, and took the mantle of Laodicea. In the final period of the sealing of the one hundred and forty-four thousand, which began twenty-two years after September 11, 2001, in 2023, the Lion of the tribe of Judah is unsealing the truths that fill up the hidden history of verse forty of Daniel chapter eleven, which is the history from the collapse of the Soviet Union in 1989 unto the soon coming Sunday law. In doing this, He has unsealed the history of apostate Judaism as a symbol of apostate Protestantism.
Věrným milleritům tehdy byl „dán plášť“ a byli vedeni do Nejsvětější svatyně, aby dokončili dílo a stali se zralými protestantskými křesťany. Roku 1863 ti, kterým byl dán plášť, skrze neposlušnost odložili plášť protestantismu a přijali plášť Laodiceje. V závěrečném období pečetění sto čtyřiceti čtyř tisíc, které začalo dvacet dva let po 11. září 2001, v roce 2023, Lev z pokolení Judova odpečeťuje pravdy, jež doplňují skryté dějiny čtyřicátého verše jedenácté kapitoly Danielovy, což jsou dějiny od rozpadu Sovětského svazu v roce 1989 až po brzy přicházející nedělní zákon. Tím odpečetil dějiny odpadlého judaismu jako symbolu odpadlého protestantismu.
Both lines of God’s apostate people, whether those of literal Judah or spiritual Judah (both glorious lands), end at the conquering of Jerusalem, the former in 63 BC, and the latter at the soon coming Sunday law. Both lines represent warfare that is motivated by misguided religious convictions. Both lines represent a warfare against the religious philosophies of Greece, and both lines end up with the apostates being in subjection to Rome. I identify the three battles of verse forty representing the collapse of the Soviet Union in 1989, the Ukraine War, and Panium at the Sunday law for the purpose of identifying a distinction between those three battles and the three world wars.
Obě linie Božího odpadlého lidu, ať již jde o doslovný Judu nebo duchovního Judu (obě slavné země), končí dobytím Jeruzaléma, první v roce 63 př. Kr. a druhá při brzy přicházejícím nedělním zákonu. Obě linie představují válku motivovanou mylně vedeným náboženským přesvědčením. Obě linie představují válku proti náboženským filosofiím Řecka a obě nakonec končí tím, že odpadlíci jsou podrobeni Římu. Tři bitvy čtyřicátého verše ztotožňuji s rozpadem Sovětského svazu v roce 1989, s válkou na Ukrajině a s Pániem při nedělním zákonu, abych vyznačil rozdíl mezi těmito třemi bitvami a třemi světovými válkami.
“God’s word has given warning of the impending danger; let this be unheeded, and the Protestant world will learn what the purposes of Rome really are, only when it is too late to escape the snare. She is silently growing into power. Her doctrines are exerting their influence in legislative halls, in the churches, and in the hearts of men. She is piling up her lofty and massive structures in the secret recesses of which her former persecutions will be repeated. Stealthily and unsuspectedly she is strengthening her forces to further her own ends when the time shall come for her to strike. All that she desires is vantage ground, and this is already being given her. We shall soon see and shall feel what the purpose of the Roman element is. Whoever shall believe and obey the word of God will thereby incur reproach and persecution.” The Great Controversy, 581.
„Boží slovo varovalo před hrozícím nebezpečím; zůstane-li toto varování bez povšimnutí, protestantský svět pozná, jaké jsou skutečné záměry Říma, teprve tehdy, až bude příliš pozdě uniknout léčku. Ona tiše nabývá moci. Její nauky uplatňují svůj vliv v zákonodárných síních, v církvích i v srdcích lidí. Vrší své vysoké a mohutné stavby, v jejichž skrytých prostorách budou opakovány její dřívější perzekuce. Nenápadně a nepozorovaně posiluje své síly, aby prosazovala své vlastní cíle, až nadejde čas zasadit úder. Vše, po čem touží, je výhodné postavení, a to se jí již poskytuje. Brzy uvidíme a pocítíme, jaký je záměr římského živlu. Kdokoli uvěří Božímu slovu a uposlechne je, přivodí si tím pohanu a pronásledování.“ Velký spor, 581.
From verse ten, which identifies the collapse of the Soviet Union in 1989, unto the Battle of Panium in verse fifteen, the papacy has been “strengthening her forces to further her own ends when the time shall come for her to strike.” These verses identify the prophetic circumstances that are the “snare” that has been prepared by the papacy, which will be impossible to “escape.” In the final engagement, represented by the Battle of Panium, the image of the beast will be formed in the United States. The formation of that image is the final test for God’s people of the last days.
Od desátého verše, který označuje zhroucení Sovětského svazu v roce 1989, až po bitvu u Pania ve verši patnáctém posilovalo papežství „své síly, aby prosazovalo své vlastní cíle, až nastane čas zasadit úder“. Tyto verše označují prorocké okolnosti, které jsou „léčkou“ připravenou papežstvím, z níž nebude možné „uniknout“. V závěrečném střetnutí, znázorněném bitvou u Pania, bude ve Spojených státech vytvořen obraz šelmy. Vytvoření tohoto obrazu je konečnou zkouškou pro Boží lid posledních dnů.
“The Lord has shown me clearly that the image of the beast will be formed before probation closes; for it is to be the great test for the people of God, by which their eternal destiny will be decided. … In Revelation 13 this subject is plainly presented; [Revelation 13:11–17, quoted].
„Pán mi jasně ukázal, že obraz šelmy bude zhotoven dříve, než skončí doba milosti; neboť má být velikou zkouškou pro Boží lid, podle níž bude rozhodnut jejich věčný úděl. … Ve Zjevení 13 je tento předmět jasně předložen; [Zjevení 13,11–17, citováno].“
“This is the test that the people of God must have before they are sealed. All who proved their loyalty to God by observing His law, and refusing to accept a spurious sabbath, will rank under the banner of the Lord God Jehovah, and will receive the seal of the living God. Those who yield the truth of heavenly origin and accept the Sunday sabbath, will receive the mark of the beast.” Manuscript Releases, volume 15, 15.
„Toto je zkouška, kterou musí Boží lid podstoupit předtím, než bude zapečetěn. Všichni, kdo prokázali svou věrnost Bohu zachováváním Jeho zákona a odmítnutím přijmout nepravou sobotu, se postaví pod prapor Pána Boha Jehovy a obdrží pečeť živého Boha. Ti však, kdo se vzdají pravdy nebeského původu a přijmou nedělní sobotu, obdrží znamení šelmy.“ Manuscript Releases, svazek 15, 15.
The formation of the image of the beast is represented by the period when the league of Rome was entered into. The Protestant horn of the United States became the daughters of Rome in 1844, and the beginning of their history is repeated at the end of their history when they once again determine to imitate their mother.
Vytvoření obrazu šelmy je znázorněno obdobím, kdy bylo uzavřeno spojenectví s Římem. Protestantský roh Spojených států se v roce 1844 stal dcerami Říma a počátek jejich dějin se opakuje na konci jejich dějin, když se znovu rozhodnou napodobit svou matku.
“I saw that the two-horned beast had a dragon’s mouth, and that his power was in his head, and that the decree would go out of his mouth. Then I saw the Mother of Harlots; that the mother was not the daughters, but separate and distinct from them. She has had her day, and it is past, and her daughters, the Protestant sects, were the next to come on the stage and act out the same mind that the mother had when she persecuted the saints. I saw that as the mother has been declining in power, the daughters had been growing, and soon they will exercise the power once exercised by the mother.
„Viděla jsem, že ta šelma se dvěma rohy měla dračí ústa a že její moc byla v její hlavě a že výnos vyjde z jejích úst. Potom jsem uviděla Matku nevěstek; že matka nebyla dcerami, nýbrž od nich oddělená a odlišná. Měla svůj den a ten minul, a její dcery, protestantské sekty, přišly na jeviště jako další a ztvárnily tutéž mysl, jakou měla matka, když pronásledovala svaté. Viděla jsem, že jak matka upadala v moci, dcery rostly, a brzy budou vykonávat moc, kterou kdysi vykonávala matka.“
“I saw the nominal church and nominal Adventists, like Judas, would betray us to the Catholics to obtain their influence to come against the truth. The saints then will be an obscure people, little known to the Catholics; but the churches and nominal Adventists who know of our faith and customs (for they hated us on account of the Sabbath, for they could not refute it) will betray the saints and report them to the Catholics as those who disregard the institutions of the people; that is, that they keep the Sabbath and disregard Sunday.
„Viděla jsem, že toliko jménem církevní a toliko jménem adventisté, podobně jako Jidáš, nás zradí katolíkům, aby získali jejich vliv a postavili se proti pravdě. Svatí tehdy budou nepatrným lidem, katolíkům málo známým; avšak církve a toliko jménem adventisté, kteří znají naši víru a naše zvyklosti (neboť nás nenáviděli kvůli sobotě, protože ji nemohli vyvrátit), zradí svaté a udají je katolíkům jako ty, kteří nerespektují ustanovení lidu; totiž že zachovávají sobotu a nedbají na neděli.
“Then the Catholics bid the Protestants to go forward, and issue a decree that all who will not observe the first day of the week, instead of the seventh day, shall be slain. And the Catholics, whose numbers are large, will stand by the Protestants. The Catholics will give their power to the image of the beast. And the Protestants will work as their mother worked before them to destroy the saints. But before their decree bring or bear fruit, the saints will be delivered by the Voice of God.” Spalding and Magan, 1, 2.
„Potom katolíci vybídnou protestanty, aby postupovali vpřed, a vydají nařízení, že všichni, kdo nebudou zachovávat první den týdne namísto dne sedmého, mají být usmrceni. A katolíci, jejichž počet je veliký, se postaví na stranu protestantů. Katolíci dají svou moc obrazu šelmy. A protestanti budou působit tak, jak před nimi působila jejich matka, aby zničili svaté. Avšak dříve, než jejich nařízení přinese nebo vydá ovoce, budou svatí vysvobozeni Hlasem Božím.“ Spalding and Magan, 1, 2.
In the passage there are two groups of “nominal,” which means “in name only,” that betray God’s faithful ones to the Catholics. Ellen White’s understanding of nominal churches and nominal Adventists is different than what they actually represent in the last days, for her understanding of a “nominal Adventist,” would have represented a Christian who professed to believe in the return of Christ. But the prophets speak more for the last days, than the days in which they lived, and a “nominal Adventist,” in the last days represents the Laodicean Seventh-day Adventist church, and the nominal churches are the descendants of those who became the daughters of Rome in 1844.
V tomto úryvku jsou dvě skupiny „nominálních“, což znamená „jen podle jména“, které zrazují Boží věrné katolíkům. Chápání Ellen Whiteové ohledně nominálních církví a nominálních adventistů se liší od toho, co ve skutečnosti představují v posledních dnech, neboť podle jejího chápání by „nominální adventista“ označoval křesťana, který vyznává víru v Kristův návrat. Proroci však hovoří více o posledních dnech než o dnech, v nichž sami žili, a „nominální adventista“ v posledních dnech představuje laodicejskou Církev adventistů sedmého dne a nominální církve jsou potomky těch, kteří se roku 1844 stali dcerami Říma.
Seventh-day Adventists will hate the “obscure people,” who are God’s true representatives for they “cannot refute the Sabbath truth,” which represents the Sabbath of the land resting. The Seventh-day Adventist church professes to uphold the seventh-day as the day of worship, but in the last days the Sabbath they can not refute is the “seven times,” of Leviticus twenty-six, which was the first foundational truth they rejected in 1863.
Adventisté sedmého dne budou nenávidět „nepatrný lid“, jenž je pravými Božími zástupci, neboť „nemohou vyvrátit pravdu o sobotě“, která představuje sobotu odpočinutí země. Církev adventistů sedmého dne se hlásí k zachovávání sedmého dne jako dne bohoslužby, avšak v posledních dnech sobotou, kterou nemohou vyvrátit, je „sedm časů“ z Leviticus dvacet šest, což byla první základní pravda, kterou roku 1863 odmítli.
The passage that we are now addressing is identifying the prophetic dynamics associated with the history that begins at the soon coming Sunday law, but the final testing history that follows the Sunday law is first accomplished within the United States. At the Sunday law the United States will force the entire world to erect an image to the beast, but before they accomplish that work, they will have erected an image to the beast in the United States.
Pasáž, jíž se nyní zabýváme, určuje prorocké souvislosti spojené s dějinami, které začínají při brzy přicházejícím nedělním zákonu, avšak závěrečná historie zkoušky, která po nedělním zákonu následuje, se nejprve naplní ve Spojených státech. Při nedělním zákonu budou Spojené státy nutit celý svět, aby vztyčil obraz šelmě, avšak dříve než toto dílo vykonají, vztyčí obraz šelmě ve Spojených státech.
“As America, the land of religious liberty, shall unite with the Papacy in forcing the conscience and compelling men to honor the false sabbath, the people of every country on the globe will be led to follow her example.” Testimonies, volume 6, 18.
„Až se Amerika, země náboženské svobody, spojí s papežstvím v tom, že bude znásilňovat svědomí a nutit lidi, aby zachovávali falešný sabat, budou lidé v každé zemi na celém světě vedeni k tomu, aby následovali jejího příkladu.“ Testimonies, svazek 6, 18.
“Foreign nations will follow the example of the United States. Though she leads out, yet the same crisis will come upon our people in all parts of the world.” Testimonies, volume 6, 395.
„Cizí národy budou následovat příkladu Spojených států. Ačkoli ona jde v čele, přece táž krize dolehne na náš lid ve všech částech světa.“ Testimonies, svazek 6, 395.
The great test for the people of God, occurs before the Sunday law, for at the Sunday law probation closes for Seventh-day Adventists. The test is represented as the formation of the image of the beast, and the image of the beast is the combination of church and state, with the church in control of the relationship. Just as the Protestants became a daughter of Rome in 1844, and a daughter is the image of her mother, the apostate Protestants will accomplish a parallel work in the last days, for Jesus always illustrates the end of a thing with the beginning of a thing.
Velká zkouška pro Boží lid nastává před nedělním zákonem, neboť při nedělním zákoně se pro adventisty sedmého dne uzavírá doba milosti. Tato zkouška je znázorněna jako vytvoření obrazu šelmy a obraz šelmy je spojením církve a státu, přičemž církev má nad tímto vztahem kontrolu. Právě tak jako se protestanti v roce 1844 stali dcerou Říma, a dcera je obrazem své matky, odpadlí protestanti vykonají v posledních dnech dílo, které tomu bude odpovídat, neboť Ježíš vždy znázorňuje konec nějaké věci jejím počátkem.
The history represented by the “league” of verse twenty-three of Daniel chapter eleven, represented a professed apostate people of the glorious land reaching out to form a union with Rome. 161 BC to 158 BC represents the formation of the image of the beast that culminates at the Sunday law.
Dějiny znázorněné „smlouvou“ ve verši dvacet tři jedenácté kapitoly Danielovy představovaly vyznávající odpadlý lid slavné země, jenž se vztahoval k vytvoření svazku s Římem. Období let 161 př. Kr. až 158 př. Kr. představuje utváření obrazu šelmy, které vrcholí v nedělním zákoně.
We will continue this study in the next article.
V příštím článku budeme v tomto studiu pokračovat.
“But what is the ‘image to the beast’? and how is it to be formed? The image is made by the two-horned beast, and is an image to the beast. It is also called an image of the beast. Then to learn what the image is like and how it is to be formed we must study the characteristics of the beast itself—the papacy.
„Co je však oním ‚obrazem šelmy‘? A jak má být vytvořen? Obraz vytváří šelma se dvěma rohy a je obrazem šelmy. Je také nazýván obrazem šelmy. Chceme-li tedy poznat, jaký tento obraz je a jak má být vytvořen, musíme zkoumat charakteristiky šelmy samé — papežství.
“When the early church became corrupted by departing from the simplicity of the gospel and accepting heathen rites and customs, she lost the Spirit and power of God; and in order to control the consciences of the people, she sought the support of the secular power. The result was the papacy, a church that controlled the power of the state and employed it to further her own ends, especially for the punishment of ‘heresy.’ In order for the United States to form an image of the beast, the religious power must so control the civil government that the authority of the state will also be employed by the church to accomplish her own ends.” The Great Controversy, 443.
„Když se raná církev zkazila tím, že opustila prostotu evangelia a přijala pohanské obřady a zvyky, ztratila Ducha i moc Boží; a aby ovládala svědomí lidu, hledala podporu světské moci. Výsledkem bylo papežství, církev, která ovládala moc státu a používala ji k prosazování svých vlastních cílů, zvláště k trestání ‚kacířství‘. Aby Spojené státy vytvořily obraz šelmy, musí náboženská moc do té míry ovládnout občanskou vládu, že i autorita státu bude církví použita k dosažení jejích vlastních cílů.“ Velký spor věků, 443.