We are working through Isaiah chapter twenty-seven, for it establishes the context for the following chapters of Isaiah. Those following chapters identify the latter rain as the correct biblical methodology. The methodology, when recognized and employed, reveals the prophetic message that if accepted produces a corresponding experience.
Procházíme dvacátou sedmou kapitolou Izajáše, neboť ta stanovuje kontext pro následující kapitoly Izajáše. Tyto následující kapitoly označují pozdní déšť za správnou biblickou metodologii. Tato metodologie, je-li rozpoznána a uplatněna, odhaluje prorocké poselství, které, je-li přijato, vytváří odpovídající zkušenost.
On September 11, 2001 the song that is to be sung unto the former covenant people of God, who are the Seventh-day Adventist people, is that they are being passed by as God’s people, for they have not brought forth the fruits that were intended by God for His vineyard to produce. The song was to be premised on the covenant relationship, represented by the vineyard which God had planted and also by their rejection of the stone of stumbling in 1863. They had become Laodicea in 1856, and for seven years, or “seven times”, or twenty-five hundred and twenty days, God sought entrance, but they closed the door against Him in 1863.
Dne 11. září 2001 má být bývalému smluvnímu lidu Božímu, jímž je lid adventistů sedmého dne, zpívána píseň o tom, že je pomíjen jako Boží lid, neboť nevydal ovoce, které Bůh zamýšlel, aby jeho vinice přinášela. Tato píseň měla být založena na smluvním vztahu, znázorněném vinicí, kterou Bůh vysadil, a také na jejich odmítnutí kamene úrazu v roce 1863. V roce 1856 se stali Laodiceí a po sedm let, neboli „sedm časů“, neboli dva tisíce pět set dvacet dní, Bůh usiloval o vstup, avšak oni před Ním v roce 1863 zavřeli dveře.
Since September 11, 2001 they are being bound into bundles in advance of being spewed fully out of His mouth at the Sunday law. The message to be sung to Adventism since September 11, 2001 is the Laodicean message, which is the message of the vineyard that contains the stumbling stone that crushes any who refuse to “see” and “taste” the precious stone. The promise to the Laodiceans in Isaiah’s passage is that any Adventist who chooses to accept this final warning, still has time to “take hold of” Christ’s “strength, that” they “may make peace with” Christ, for Christ is still willing “to make peace with” them. But at the cry at midnight, just before the soon-coming Sunday law, that opportunity is forever over.
Od 11. září 2001 jsou svazováni do otýpek předtím, než budou při nedělním zákonu zcela vyvrženi z Jeho úst. Poselství, které má být od 11. září 2001 zpíváno adventismu, je laodicejské poselství, které je poselstvím vinice obsahujícím kámen úrazu, jenž drtí každého, kdo odmítá „vidět“ a „okusit“ drahocenný kámen. Zaslíbením Laodicejským v Izajášově pasáži je, že každý adventista, který se rozhodne přijmout toto poslední varování, má ještě čas „uchopit“ Kristovu „sílu, aby“ mohl „uzavřít pokoj s“ Kristem, neboť Kristus je stále ochoten „uzavřít pokoj s“ ním. Avšak při volání o půlnoci, těsně před brzy přicházejícím nedělním zákonem, je tato příležitost navždy u konce.
In the time period that began on September 11, 2001 God promised to make those who “in time past were not a people”, “a root out of a dry ground”, to “take root” “blossom and bud, and fill the face of the world with fruit.” What causes the root of Jesse to blossom and bud is the latter rain, for the root that is to blossom and bud is destined prophetically to be the ensign that is lifted up, and the ensign is the root of Jesse.
V časovém období, které započalo 11. září 2001, Bůh zaslíbil učinit z těch, „kteří kdysi nebyli lidem“, „kořen ze suché země“, aby „zapustili kořeny“, „rozkvetli a vydali pupeny a naplnili tvář světa ovocem“. To, co způsobuje, že kořen Jišajův rozkvétá a pučí, je pozdní déšť, neboť kořen, který má rozkvést a vypučet, je podle proroctví určen k tomu, aby byl korouhví, jež bude vztyčena, a tou korouhví je kořen Jišajův.
And in that day there shall be a root of Jesse, which shall stand for an ensign of the people; to it shall the Gentiles seek: and his rest shall be glorious. Isaiah 11:10.
A v onen den povstane kořen Jišajův, který bude stát jako korouhev národů; k němu se obrátí pohané a místo jeho odpočinutí bude slavné. Izajáš 11,10.
The latter rain caused the root of Jesse to blossom and bud beginning on September 11, 2001 and at the soon-coming Sunday law the root will fill the whole earth with fruit. The Sunday law in Isaiah chapter twenty-seven is the progressive history that is also represented in chapters one through three in the book of Daniel. The latter rain began to sprinkle when the nations were angered on September 11, 2001 with the release and then immediate restraint of Islam of the third Woe.
Pozdní déšť způsobil, že kořen Jišajův počal kvést a pučet od 11. září 2001, a při brzy přicházejícím nedělním zákonu kořen naplní celou zemi ovocem. Nedělní zákon v Izajášovi, kapitole dvacáté sedmé, je postupující historií, která je rovněž znázorněna v kapitolách jedna až tři v knize Daniel. Pozdní déšť začal skrápět, když se národy rozhněvaly 11. září 2001 uvolněním a poté bezprostředním zadržením islámu třetího běda.
“‘The commencement of that time of trouble,’ here mentioned does not refer to the time when the plagues shall begin to be poured out, but to a short period just before they are poured out, while Christ is in the sanctuary. At that time, while the work of salvation is closing, trouble will be coming on the earth, and the nations will be angry, yet held in check so as not to prevent the work of the third angel. At that time the ‘latter rain,’ or refreshing from the presence of the Lord, will come, to give power to the loud voice of the third angel, and prepare the saints to stand in the period when the seven last plagues shall be poured out.” Early Writings, 85.
„‚Počátek onoho času soužení,‘ o němž je zde zmínka, se nevztahuje k době, kdy začnou být vylévány rány, nýbrž ke krátkému období těsně před jejich vylitím, zatímco Kristus je ve svatyni. V té době, kdy se dílo spasení uzavírá, bude na zemi přicházet soužení a národy se budou hněvat, avšak budou zadržovány, aby nezabránily dílu třetího anděla. V té době přijde ‚pozdní déšť,‘ neboli občerstvení od přítomnosti Páně, aby dal moc mocnému volání třetího anděla a připravil svaté, aby obstáli v období, kdy bude vylito sedm posledních ran.“ Early Writings, 85.
In the passage Sister White is clarifying that there is a short period when salvation is still open. The “time of trouble” she is addressing is distinct from the great time of trouble, that begins when probation fully closes. In Adventism it is rightly referred to as “the little time of trouble” in relation to the great time of trouble that begins when Michael stands up. The “little time of trouble” represents the period when national ruin begins at the soon-coming Sunday law, and continues until probation closes.
V daném oddílu sestra Whiteová objasňuje, že existuje krátké období, kdy je spása ještě otevřena. „Doba soužení“, o níž zde hovoří, se liší od velké doby soužení, která začíná tehdy, když se doba milosti zcela uzavře. V adventismu je správně označována jako „malá doba soužení“ ve vztahu k velké době soužení, jež začíná, když Michael povstane. „Malá doba soužení“ představuje období, kdy při brzy přicházejícím nedělním zákoně začíná národní zkáza a trvá až do uzavření doby milosti.
In the history from September 11, 2001 through to the Sunday law the final cleansing and judgment of Adventism is illustrated as occurring during the “sprinkling” of the latter rain. That period when the latter rain, which is also the “refreshing,” begins as a “sprinkling”, but progresses unto the full outpouring at the Sunday law. In that period, which begins when Islam of the third Woe makes the nations angry, the latter rain begins to fall, and some recognize the latter rain and receive it, and some do not recognize the latter rain. Some recognize that something is happening, but they don’t understand what it is, and brace themselves against it.
V dějinách od 11. září 2001 až po nedělní zákon je konečné očištění a soud nad adventismem znázorněno jako probíhající během „pokropení“ pozdního deště. To je ono období, kdy pozdní déšť, jenž je také „občerstvením“, začíná jako „pokropení“, avšak postupuje až k plnému vylití při nedělním zákonu. V tomto období, které začíná tehdy, když islám třetího Běda rozhněvá národy, začíná padat pozdní déšť a někteří pozdní déšť rozpoznávají a přijímají jej, zatímco jiní pozdní déšť nerozpoznávají. Někteří rozpoznávají, že se něco děje, ale nerozumějí, co to je, a stavějí se proti tomu.
“Many have in a great measure failed to receive the former rain. They have not obtained all the benefits that God has thus provided for them. They expect that the lack will be supplied by the latter rain. When the richest abundance of grace shall be bestowed, they intend to open their hearts to receive it. They are making a terrible mistake. The work that God has begun in the human heart in giving His light and knowledge must be continually going forward. Every individual must realize his own necessity. The heart must be emptied of every defilement and cleansed for the indwelling of the Spirit. It was by the confession and forsaking of sin, by earnest prayer and consecration of themselves to God, that the early disciples prepared for the outpouring of the Holy Spirit on the Day of Pentecost. The same work, only in greater degree, must be done now. Then the human agent had only to ask for the blessing, and wait for the Lord to perfect the work concerning him. It is God who began the work, and He will finish His work, making man complete in Jesus Christ. But there must be no neglect of the grace represented by the former rain. Only those who are living up to the light they have will receive greater light. Unless we are daily advancing in the exemplification of the active Christian virtues, we shall not recognize the manifestations of the Holy Spirit in the latter rain. It may be falling on hearts all around us, but we shall not discern or receive it.” Testimonies to Ministers, 506, 507.
„Mnozí ve veliké míře opomenuli přijmout raný déšť. Nezískali všechny užitky, které jim Bůh takto opatřil. Očekávají, že tento nedostatek bude nahrazen pozdním deštěm. Až bude udělena nejbohatší hojnost milosti, hodlají otevřít svá srdce, aby ji přijali. Dopouštějí se strašného omylu. Dílo, které Bůh započal v lidském srdci tím, že mu dává své světlo a poznání, musí neustále pokračovat. Každý jednotlivec si musí uvědomit svou vlastní potřebu. Srdce musí být vyprázdněno od každé poskvrny a očištěno pro přebývání Ducha. Vyznáním a opuštěním hříchu, vroucí modlitbou a zasvěcením sebe samých Bohu se první učedníci připravili na vylití Ducha svatého o Letnicích. Totéž dílo, jen ve větší míře, musí být vykonáno nyní. Tehdy lidský nástroj musel pouze prosit o požehnání a čekat, až Pán dovrší dílo, které se ho týká. Je to Bůh, kdo dílo započal, a On své dílo dokončí, když člověka učiní dokonalým v Ježíši Kristu. Nesmí však docházet k zanedbávání milosti představované raným deštěm. Jen ti, kdo žijí podle světla, které obdrželi, dostanou větší světlo. Nebudeme-li denně postupovat v projevování činných křesťanských ctností, nerozpoznáme projevy Ducha svatého v pozdním dešti. Může padat na srdce všude kolem nás, ale my jej nerozeznáme ani nepřijmeme.“ Testimonies to Ministers, 506, 507.
The latter rain is now falling and there are those who recognize it and therefore receive it, and there are those who do not recognize it, and therefore do not receive it. The latter rain must be recognized to be received. The latter rain is not just an experience only, it is an experience that is produced by a message, but the message can only be received when the correct methodology is employed to establish the message. Without recognizing the methodology which establishes the message of the latter rain, it is virtually impossible to understand the prophetic lessons that are represented in the rise and fall of kingdoms set forth in the books of Daniel and Revelation.
Pozdní déšť nyní padá a jsou ti, kteří jej rozpoznávají, a proto jej přijímají, a jsou ti, kteří jej nerozpoznávají, a proto jej nepřijímají. Pozdní déšť musí být rozpoznán, aby mohl být přijat. Pozdní déšť není pouze zkušeností; je to zkušenost, kterou vyvolává poselství, avšak toto poselství může být přijato jedině tehdy, je-li k jeho ustanovení použita správná metodologie. Bez rozpoznání metodologie, která ustanovuje poselství pozdního deště, je takřka nemožné porozumět prorockým naučením, jež jsou znázorněna ve vzestupu a pádu království předložených v knihách Daniel a Zjevení.
The ensign that is lifted up to the world is identified by Isaiah as the “root of Jesse”, and in chapter twenty-seven those who “come of Jacob” “take root.” Those that are the “root of Jesse” are also identified there as “Israel,” and they are those who first blossom and bud, and thereafter fill the world with fruit. The laws of nature do not contradict the laws of prophecy, for it is the same Law-Giver that produced both nature and prophecy. Before a plant bears fruit, it must first come out of dormancy as evidenced by the buds, and thereafter the blossoms. Spiritual Israel, who is the “root of Jesse” receives a progressive outpouring of rain. It begins with a “sprinkling” and escalates to a full outpouring when the world is filled with the fruit presented by the ensign.
Korouhev, jež je vztyčena světu, je Izaiášem označena jako „kořen Jišajův“ a v kapitole dvacáté sedmé ti, kteří „vyjdou z Jákoba“, „zapustí kořeny“. Ti, kdo jsou „kořenem Jišajovým“, jsou tam zároveň označeni jako „Izrael“ a jsou to oni, kdo nejprve rozkvetou a vypučí a poté naplní svět ovocem. Zákony přírody nejsou v rozporu se zákony proroctví, neboť tentýž Zákonodárce ustanovil jak přírodu, tak proroctví. Dříve než rostlina přinese ovoce, musí se nejprve probudit z klidu, jak je patrné z pupenů a následně z květů. Duchovní Izrael, jenž je „kořenem Jišajovým“, přijímá postupné vylití deště. Začíná „pokropením“ a stupňuje se až k plnému vylití, když je svět naplněn ovocem předloženým korouhví.
In Isaiah chapter twenty-seven, the starting point of the sprinkling of the rain is represented as taking place when the buds “shooteth forth.” When they first “shooteth forth,” the rain is identified as being poured out “in measure.” “In measure, when it shooteth forth.” On September 11, 2001 the sprinkling of the latter rain began to be poured out “in measure,” for at that time the wheat and tares, or the wise and the foolish were still mixed together.
V dvacáté sedmé kapitole Izajáše je počátek kropení deště představen tak, že nastává, když pupeny „vypučí“. Když poprvé „vypučí“, je déšť označen jako vylévaný „v míře“. „V míře, když vypučí.“ Dne 11. září 2001 začalo být kropení pozdního deště vyléváno „v míře“, neboť tehdy byla pšenice a koukol, neboli moudré a pošetilé, stále ještě smíšeny dohromady.
“The great outpouring of the Spirit of God, which lightens the whole earth with his glory, will not come until we have an enlightened people, that know by experience what it means to be laborers together with God. When we have entire, whole-hearted consecration to the service of Christ, God will recognize the fact by an outpouring of his Spirit without measure; but this will not be while the largest portion of the church are not laborers together with God. God cannot pour out his Spirit when selfishness and self-indulgence are so manifest; when a spirit prevails that, if put into words, would express that answer of Cain,—‘Am I my brother’s keeper?’ If the truth for this time, if the signs that are thickening on every hand, that testify that the end of all things is at hand, are not-sufficient to arouse the sleeping energy of those who profess to know the truth, then darkness proportionate to the light which has been shining will overtake these souls. There is not the semblance of an excuse for their indifference that they will be able to present to God in the great day of final reckoning. There will be no reason to offer as to why they did not live and walk and work in the light of the sacred truth of the word of God, and thus reveal to a sin-darkened world, through their conduct, their sympathy, and their zeal, that the power and reality of the gospel could not be controverted.” Review and Herald, July 21, 1896.
„Velké vylití Ducha Božího, které osvítí celou zemi jeho slávou, nepřijde, dokud nebudeme mít osvícený lid, který ze zkušenosti ví, co znamená být Božími spolupracovníky. Až se cele, celým srdcem zasvětíme službě Kristu, Bůh tuto skutečnost potvrdí vylitím svého Ducha bez míry; avšak nestane se tak, dokud největší část církve nebude Božími spolupracovníky. Bůh nemůže vylít svého Ducha, když je tak zjevná sobeckost a sebehovění; když převládá duch, který by, kdyby byl vyjádřen slovy, zněl jako Kainova odpověď: ‚Cožpak jsem strážcem svého bratra?‘ Jestliže pravda pro tento čas, jestliže znamení, která se na všech stranách stále více kupí a dosvědčují, že konec všech věcí je blízko, nestačí probudit dřímající síly těch, kteří se hlásí k poznání pravdy, pak tyto duše přemůže temnota úměrná světlu, které na ně svítilo. Ve veliký den konečného zúčtování nebudou moci předložit Bohu ani zdání omluvy pro svou lhostejnost. Nebudou mít žádný důvod, který by mohli uvést, proč nežili, nechodili a nepracovali ve světle posvátné pravdy Božího slova, a tak svým jednáním, svým soucitem a svou horlivostí nezjevovali světu zatemněnému hříchem, že moc a skutečnost evangelia nelze vyvrátit.“ Review and Herald, 21. července 1896.
Isaiah twenty-seven identifies the history of the beginning of the outpouring of the latter rain, when the root buds out of a dry ground, and then all the way through until the earth is filled with fruit. The chapter identifies that “in measure, when it shooteth forth, thou wilt debate with it.” When the latter rain is being measured as a “sprinkling”, Sister White states that the latter rain, “may be falling on hearts all around us, but we shall not discern or receive it.”
Dvacátá sedmá kapitola Izajáše vymezuje dějiny počátku vylití pozdního deště, kdy kořen vyraší ze suché země, a poté pokračuje až do chvíle, kdy je země naplněna ovocem. Tato kapitola uvádí, že „v míře, když vypučí, budeš s ním souditi“. Když je pozdní déšť odměřován jako „pokropení“, sestra Whiteová uvádí, že pozdní déšť „může padat na srdce všude kolem nás, ale my jej nerozeznáme ani nepřijmeme“.
In so doing she identifies a church that is mixed with those that recognize and others who do not recognize the falling of the rain. In the previous passage she identifies that when God pours the latter rain out without measure it marks when there is no longer a mixture of wise and foolish virgins by stating, “When we have entire, whole-hearted consecration to the service of Christ, God will recognize the fact by an outpouring of his Spirit without measure; but this will not be while the largest portion of the church are not laborers together with God.”
Tímto označuje církev, která je smíšena s těmi, kdo rozpoznávají, i s těmi, kdo nerozpoznávají seslání deště. V předchozím úryvku uvádí, že když Bůh vylévá pozdní déšť bez míry, označuje to dobu, kdy již neexistuje smíšení moudrých a pošetilých panen, když říká: „Když budeme cele, plně oddáni službě Kristu, Bůh tuto skutečnost uzná vylitím svého Ducha bez míry; ale nestane se tak, dokud největší část církve nebude spolupracovníky Božími.“
The larger portion of the church, or the majority of the church, are represented in Matthew twenty-five as foolish virgins, for biblically “many” are called but “few” are chosen. The wise and the foolish are providentially separated at the crisis at midnight, that precedes the soon-coming Sunday law. The separation creates a people who can then receive the full outpouring of the Spirit in the latter rain and become the “nation that is born in a day”. Then the root of Jesse will be lifted up as an ensign and fill the world with fruit.
Větší část církve, neboli většina církve, je v Matouši dvacet pět představena jako pošetilé panny, neboť biblicky „mnozí“ jsou povoláni, ale „málo“ vyvolených. Moudré a pošetilé jsou prozřetelnostně odděleny v krizi o půlnoci, která předchází brzy přicházejícímu nedělnímu zákonu. Toto oddělení vytváří lid, který pak může přijmout plné vylití Ducha v pozdním dešti a stát se „národem, který se narodí v jediném dni“. Potom bude kořen Jišajův vyzdvižen jako korouhev a naplní svět ovocem.
Isaiah twenty-seven identifies that when the latter rain began to be poured out “in measure”, on September 11, 2001, “thou will debate with it.” “In measure, when it shooteth forth, thou wilt debate with it.” The event of September 11, 2001 became an immediate debate in the world and the church. To this very day–over twenty years later–there are still arguments against assigning those events to an act of Islam, as opposed to some form of a globalist conspiracy. The debate associated with the arrival of the sprinkling of the latter rain began on September 11, 2001, but the debates that are carried on in the world, are not the “debate” that is identified in God’s prophetic Word. The debate is about predictions such as the one that follows.
Izajáš dvacet sedm ukazuje, že když pozdní déšť začal být vyléván „v míře“, 11. září 2001, „budeš se s tím přít“. „V míře, když vyraší, budeš se s tím přít.“ Událost 11. září 2001 se ve světě i v církvi ihned stala předmětem sporu. Až do tohoto dne – o více než dvacet let později – stále trvají námitky proti tomu, aby tyto události byly připisovány činu islámu, na rozdíl od nějaké formy globalistického spiknutí. Spor spojený s příchodem skrápění pozdního deště začal 11. září 2001, avšak spory, které se vedou ve světě, nejsou oním „sporem“, který je označen v Božím prorockém Slově. Spor se týká předpovědí, jako je ta, která následuje.
“On one occasion, when in New York City, I was in the night season called upon to behold buildings rising story after story toward heaven. These buildings were warranted to be fireproof, and they were erected to glorify their owners and builders. Higher and still higher these buildings rose, and in them the most costly material was used. Those to whom these buildings belonged were not asking themselves: ‘How can we best glorify God?’ The Lord was not in their thoughts.
„Jedné příležitosti, když jsem byla v New Yorku, jsem byla v nočním vidění vyzvána, abych spatřila budovy, které se zdvihaly poschodí za poschodím k nebi. O těchto budovách se prohlašovalo, že jsou ohnivzdorné, a byly vystavěny k oslavě svých majitelů a stavitelů. Tyto budovy se tyčily výš a ještě výš a bylo v nich použito nejdražšího materiálu. Ti, jimž tyto budovy patřily, se sami sebe neptali: ‚Jak můžeme co nejlépe oslavit Boha?‘ Pán nebyl v jejich myšlenkách.“
“I thought: ‘Oh, that those who are thus investing their means could see their course as God sees it! They are piling up magnificent buildings, but how foolish in the sight of the Ruler of the universe is their planning and devising. They are not studying with all the powers of heart and mind how they may glorify God. They have lost sight of this, the first duty of man.’
„Pomyslel jsem si: ‚Kéž by ti, kteří takto vynakládají své prostředky, mohli vidět své počínání tak, jak je vidí Bůh! Hromadí nádherné budovy, ale jak pošetilé je v očích Vládce vesmíru jejich plánování a osnování. Nezkoumají všemi silami srdce a mysli, jak by mohli oslavit Boha. Ztratili ze zřetele tuto první povinnost člověka.‘“
“As these lofty buildings went up, the owners rejoiced with ambitious pride that they had money to use in gratifying self and provoking the envy of their neighbors. Much of the money that they thus invested had been obtained through exaction, through grinding down the poor. They forgot that in heaven an account of every business transaction is kept; every unjust deal, every fraudulent act, is there recorded. The time is coming when in their fraud and insolence men will reach a point that the Lord will not permit them to pass, and they will learn that there is a limit to the forbearance of Jehovah.
„Když tyto vznešené budovy vyrůstaly, jejich majitelé se s ctižádostivou pýchou radovali, že mají peníze, jimiž mohou hovět vlastnímu já a vzbuzovat závist svých sousedů. Velká část peněz, které takto investovali, byla získána útlakem, ožebračováním chudých. Zapomněli, že v nebi je veden záznam o každém obchodním jednání; každý nespravedlivý obchod, každý podvodný čin, tam je zaznamenán. Přichází čas, kdy lidé ve svém podvodu a zpupnosti dospějí k bodu, za nějž jim Pán nedovolí jít, a poznají, že shovívavost Jehovova má své meze.“
“The scene that next passed before me was an alarm of fire. Men looked at the lofty and supposedly fire-proof buildings and said: “They are perfectly safe.” But these buildings were consumed as if made of pitch. The fire engines could do nothing to stay the destruction. The firemen were unable to operate the engines.” Testimonies, volume 9, 12, 13.
„Výjev, který se mi poté zjevil, byl požární poplach. Muži hleděli na vysoké a údajně ohnivzdorné budovy a říkali: „Jsou naprosto bezpečné.“ Tyto budovy však byly stráveny, jako by byly zhotoveny ze smoly. Hasičské vozy nemohly nijak zastavit zkázu. Hasiči nebyli schopni vozy obsluhovat.“ Testimonies, svazek 9, 12, 13.
The Adventist church immediately after September 11, 2001 sought to hide passages such as this from the world. How could this not be about New York City, and the enormously high buildings which the fire engines could not stop the ensuing fires? How could a passage such as this from the writings that the Adventist church professes to be written by a prophetess not be proclaimed from the rooftops after such a fulfillment as that?
Adventistická církev se bezprostředně po 11. září 2001 snažila před světem skrýt takovéto pasáže. Jak by se to nemohlo vztahovat k New Yorku a k nesmírně vysokým budovám, v nichž hasičské vozy nedokázaly zastavit následné požáry? Jak by pasáž, jako je tato, ze spisů, o nichž adventistická církev vyznává, že byly napsány prorokyní, neměla být po takovém naplnění hlásána ze střech?
The arrival of the sprinkling of the latter rain, that marks the arrival of the prophetic “debate,” also identifies the final rebellion of Adventism, for it is there that they fully reject the clear and simple words of the one they identify as the prophetess to the remnant.
Příchod kropení pozdního deště, jenž označuje příchod prorocké „rozpravy“, zároveň vymezuje i závěrečnou vzpouru adventismu, neboť právě tehdy plně odmítají jasná a prostá slova té, kterou označují za prorokyni ostatku.
“Satan is . . . constantly pressing in the spurious—to lead away from the truth. The very last deception of Satan will be to make of none effect the testimony of the Spirit of God. ‘Where there is no vision, the people perish’ (Proverbs 29:18). Satan will work ingeniously, in different ways and through different agencies, to unsettle the confidence of God’s remnant people in the true testimony.
„Satan se… neustále snaží prosadit padělek, aby odvedl od pravdy. Úplně posledním Satanovým klamem bude zmařit svědectví Ducha Božího. ‚Kde není vidění, lid hynou‘ (Přísloví 29,18). Satan bude důmyslně působit různými způsoby a prostřednictvím různých nástrojů, aby podlomil důvěru ostatku Božího lidu v pravé svědectví.
“There will be a hatred kindled against the Testimonies which is satanic. The workings of Satan will be to unsettle the faith of the churches in them, for this reason: Satan cannot have so clear a track to bring in his deceptions and bind up souls in his delusions if the warnings and reproofs and counsels of the Spirit of God are heeded.” Selected Messages, book 1, 48.
„Proti Svědectvím bude roznícena nenávist, která bude satanská. Satanovo působení bude směřovat k tomu, aby podkopalo víru církví v ně, a to z tohoto důvodu: Satan nemůže mít tak volnou cestu k tomu, aby uváděl své svody a spoutával duše ve svých bludech, jsou-li dbáno na varování, napomenutí a rady Ducha Božího.“ Selected Messages, kniha 1, 48.
The prophetic binding of both the wheat and the tares began on September 11, 2001, with the rebellion against the Spirit of Prophecy, which marked the conclusion of a progressive rebellion that began against the Bible in 1863.
Prorocké svazování pšenice i koukolu započalo 11. září 2001 vzpourou proti Duchu proroctví, která označila završení postupné vzpoury, jež započala proti Bibli roku 1863.
“We as a people profess to have truth in advance of every other people upon the earth. Then our life and character should be in harmony with such a faith. The day is just upon us when the righteous shall be bound like precious grain in bundles for the heavenly garner, while the wicked are, like the tares, gathered for the fires of the last great day. But the wheat and tares ‘grow together until the harvest.’” Testimonies, volume 5, 100.
„My jako lid vyznáváme, že máme pravdu dříve než kterýkoli jiný lid na zemi. Pak by náš život a charakter měly být v souladu s takovou vírou. Den je právě před námi, kdy spravedliví budou svázáni jako drahocenné obilí do snopů pro nebeskou sýpku, zatímco bezbožní budou jako koukol shromážděni pro ohně posledního velkého dne. Ale pšenice i koukol ‚rostou spolu až do žně‘.“ Testimonies, svazek 5, 100.
How could Adventism ignore the following passage that states directly that when these buildings came down Revelation eighteen, verse one through three would be fulfilled?
Jak by mohl adventismus přehlížet následující pasáž, která přímo uvádí, že když tyto budovy padly, naplnilo se Zjevení osmnáct, verše jedna až tři?
“Now comes the word that I have declared that New York is to be swept away by a tidal wave? This I have never said. I have said, as I looked at the great buildings going up there, story after story, ‘What terrible scenes will take place when the Lord shall arise to shake terribly the earth! Then the words of Revelation 18:1–3 will be fulfilled.’ The whole of the eighteenth chapter of Revelation is a warning of what is coming on the earth. But I have no light in particular in regard to what is coming on New York, only that I know that one day the great buildings there will be thrown down by the turning and overturning of God’s power. From the light given me, I know that destruction is in the world. One word from the Lord, one touch of his mighty power, and these massive structures will fall. Scenes will take place the fearfulness of which we cannot imagine.” Review and Herald, July 5, 1906.
„Odkud pochází tvrzení, které jsem pronesla, že New York má být smeten přílivovou vlnou? To jsem nikdy neřekla. Řekla jsem, když jsem hleděla na ty veliké budovy, které tam vyrůstají, poschodí za poschodím: ‚Jak strašlivé výjevy nastanou, až Pán povstane, aby mocně otřásl zemí! Tehdy se naplní slova Zjevení 18,1–3.‘ Celá osmnáctá kapitola Zjevení je varováním před tím, co přichází na zemi. Nemám však žádné zvláštní světlo ohledně toho, co přijde na New York, kromě toho, že vím, že jednoho dne tam budou ty veliké budovy strženy převracením a převrácením Boží moci. Ze světla, které mi bylo dáno, vím, že ve světě je zkáza. Jediné slovo od Pána, jediný dotek jeho mocné síly, a tyto mohutné stavby padnou. Nastanou výjevy, jejichž děsivost si nedovedeme představit.“ Review and Herald, 5. července 1906.
The issue we are addressing here is not whether these passages were fulfilled on September 11, 2001, for they absolutely were, but the issue we are seeking to address is the “debate” that would begin at that time. The debate was over correct or incorrect methodology. The Adventist church began its rejection of the fourteen rules of prophetic interpretation of William Miller in 1863, and they have progressed to the point now where you cannot purchase a book of biblical study written by Adventist theologians that isn’t repeatedly endorsed by the theologians of apostate Protestantism and Roman Catholicism. From 1863 to 2001, and still today, the methodology that was originally represented by William Miller’s rules of prophetic interpretation were set aside for the methodology of Roman Catholicism and apostate Protestantism. The prophetic “debate” that began when Revelation eighteen, verses one through three were fulfilled was over true or false methodology.
Otázkou, jíž se zde zabýváme, není, zda se tyto pasáže naplnily 11. září 2001, neboť se naplnily naprosto jistě; otázkou, kterou se snažíme řešit, je však „spor“, jenž měl v té době započít. Tento spor se týkal správné či nesprávné metodologie. Adventistická církev započala své odmítání čtrnácti pravidel prorockého výkladu Williama Millera v roce 1863 a dospěla nyní až do bodu, kdy si nelze zakoupit knihu biblického studia napsanou adventistickými teology, která by nebyla opakovaně doporučována teology odpadlého protestantismu a římského katolicismu. Od roku 1863 až do roku 2001, a i dnes, byla metodologie původně představovaná pravidly prorockého výkladu Williama Millera odložena stranou ve prospěch metodologie římského katolicismu a odpadlého protestantismu. Prorocký „spor“, který započal, když se naplnilo Zjevení osmnáctá kapitola, verše jedna až tři, se týkal pravé či falešné metodologie.
We will continue our consideration of the “debate” of chapter twenty-seven of Isaiah in the next article.
V příštím článku budeme pokračovat v našem rozboru „sporu“ ve dvacáté sedmé kapitole Izajáše.
“We should know for ourselves what constitutes Christianity, what is truth, what is the faith that we have received, what are the Bible rules—the rules given us from the highest authority.” The 1888 Materials, 403.
„Měli bychom sami znát, co tvoří křesťanství, co je pravda, co je víra, kterou jsme přijali, jaká jsou biblická pravidla — pravidla daná nám nejvyšší autoritou.“ The 1888 Materials, 403.