Kniha Daniel – číslo čtyřicet dva

Jan Křtitel byl prorokem spojujícím článkem.

Ježíš byl také prorokem spojujícího článku.

Prorocké dílo Jana Křtitele zahrnovalo spojení pozemského řádu s nebeskou svatyní. První slova, která Jan pronesl, když poprvé spatřil Ježíše, byla:

Ačkoli však měl Jan označit přechod od starověkého Izraele k duchovnímu Izraeli, jeho porozumění tomuto přechodu bylo omezené.

Apoštol Pavel byl rovněž prorokem spojujícího článku, který měl označit prorocké aplikace doslovného přechodu k duchovnímu. Chápal, že doslovný Jeruzalém již není Jeruzalémem proroctví, neboť tehdy přešel v nebeský Jeruzalém.

Ve druhé kapitole 2. Tesalonickým, kterou jsme zkoumali, Pavel označil doslovný pohanský Řím za mocnost, jež zadržovala duchovní papežský Řím, aby nevystoupil na trůn až do roku 538. V této kapitole uvádí, že „člověk hříchu“, který sedí v chrámu Božím, byl týž „král“, kterého Daniel označil v jedenácté kapitole, verši třicátém šestém. Důkaz, že „králem severu“ v posledních šesti verších Daniela 11 je papežství, se stal klíčem k ustavení rámce pravdy, jejž Future for America používalo od nárůstu poznání v roce 1989.

V téže kapitole Pavel označil dílo pohanského Říma, který zadržoval vzestup papežství až do doby, kdy bude pohanský Řím odstraněn, a tím určil, že „ustavičná oběť“ v knize Daniel je pohanský Řím. Tato pravda se stala samotným klíčem k ustavení rámce pravdy, který v roce 1798 přinesl rozmnožení poznání.

V dějinách Williama Millera bylo poselství zvěstováno tehdy, když mělo dojít k přechodu od filadelfského hnutí k laodicejskému hnutí. V dějinách Future for America nyní dochází k přechodu od laodicejského hnutí k filadelfskému hnutí.

Pravda, kterou Pavel vyložil v 2. Tesalonickým a která označila přechod od doslovného pohanského Říma k duchovnímu papežskému Římu, se stala rámcem Millerova prorockého porozumění. Jan Křtitel i Pavel byli povoláni, aby vysvětlili přechod od doslovného k duchovnímu. William Miller byl předobrazen Janem Křtitelem a v jeho díle bylo podstatné, aby rozpoznal vztah mezi pohanským a papežským Římem i přechod mezi nimi, ten přechod, který byl Jan povolán označit.

V knize Daniel je pět odkazů na „ustavičnou“, a ty vždy předcházejí symbolu papežské moci. V souvislosti s prorockým přechodem, o němž uvažujeme, všech pět odkazů zahrnuje přechod od doslovného Říma k duchovnímu Římu. „Ustavičná“ v knize Daniel je jednou z pravd znázorněných na dvou tabulích Abakukových, a je proto základní pravdou, která měla být obhajována; pravdou, jež měla být nakonec překryta falešnými a padělanými drahokamy a mincemi. Není náhodou, že každá pravda znázorněná na obou posvátných grafech má přímá inspirovaná potvrzení ve spisech Ellen Whiteové. Odmítnout kteroukoli ze základních pravd (včetně „ustavičné“) znamená zároveň odmítnout autoritu Ducha proroctví.

Ti, „kteří hlásali poselství o hodině soudu“, rozuměli „ustavičné“ jako symbolu pohanství a/nebo pohanského Říma. Jejich porozumění zahrnovalo i skutečnost, že slovo „oběť“ do daného místa v Danielovi nepatřilo, neboť je tam přidali překladatelé Bible krále Jakuba (lidskou moudrostí). Průkopnické chápání rovněž zahrnovalo, že „ustavičné“ bylo vždy představováno ve spojení s jedním ze dvou symbolů papežské moci a že pohanství („ustavičné“) vždy předcházelo papežskému symbolu. Vždy byly označovány v tom pořadí, v jakém vstoupily do prorockých dějin. Knihy Daniel a Zjevení se nikdy neodchylují od historické posloupnosti, v níž pohanství předchází papežství, a když kniha Zjevení uvádí třetí pustošící moc falešného proroka, je tato posloupnost vždy zachována.

Bez Pavlova poučení, že doslovné věci proroctví v časovém období kříže přešly do duchovní roviny, vzniká dilema ohledně Kristovy předpovědi o zničení Jeruzaléma, která se nachází ve všech evangeliích kromě Janova. Dva symboly papežství spojené s „ustavičnou obětí“ v knize Daniel jsou ohavnost zpustošení a přestoupení zpustošení. Tyto dva symboly představují znamení šelmy (ohavnost) a obraz šelmy (přestoupení).

Přestoupením, které papežství dovoluje vraždit ty, které pokládá za kacíře, je spojení církve a státu, přičemž církev má v tomto vztahu rozhodující moc. Daniel tedy představuje spojení církve a státu, jež je obrazem papežské šelmy, jako zpustošující přestoupení. Bible označuje modlářství za ohavnost a veškeré modlářství papežské moci je znázorněno jejím modlářským sobotním dnem, který Jan nazývá znamením šelmy a Daniel ohavností, která pustoší.

Těmito verši se budeme podrobněji zabývat v jiném článku, avšak v jedenáctém verši byla mocí, která se vyvyšovala proti Kristu, pohanská římská říše, když se jej pokusila usmrtit při jeho narození a nakonec tak učinila na kříži. Verš uvádí, že „skrze něho“ (pohanský Řím) „byla odňata každodenní“. Hebrejské slovo přeložené jako „odňata“ je „rum“ a znamená „pozdvihnout a vyvýšit“. Pohanský Řím měl pozdvihnout a vyvýšit náboženství pohanství, a přesně to v dějinách učinil. Proto je nazýván „pohanským“ Římem.

Následující verš ukazuje, že papežskému Římu byl dán „zástup“ (vojenská moc), který byl proti „ustavičné oběti“, anebo ji měl překonat (pohanství). I to je historický fakt, neboť papežství použilo vojenskou sílu (ačkoli nikdy nemělo vlastní vojsko), aby překonalo omezení, jež bylo položeno jeho vzestupu k moci. Tato moc pocházela z pohanského Říma. Vojenská moc, kterou použilo, mu byla dána skrze „přestoupení“, neboť přestoupením, které mu umožnilo ovládnout vojska králů, kteří je v roce 538 dosadili na trůn, bylo přestoupení spočívající ve spojení církve a státu. Nejprve je v jedenáctém verši osloven pohanský Řím, přičemž je studujícímu sděleno, že pohanský Řím povstane proti Kristu a že vyvýší náboženství pohanství.

Následující verš popisuje přestoupení spojení církve a státu, které umožnilo papežství překonat a odstranit omezení, jež proti němu uplatňoval pohanský Řím. Dějiny potvrzují výklad obou těchto veršů. „Každodenní“ představuje buď pohanský Řím, moc, která stála proti Kristu, anebo náboženství pohanství, jež bylo vyvýšeno pohanským Římem. Po symbolu „každodenního“ pak následuje papežství, neboť označuje přestoupení spojení církve a státu, které právě vybavuje papežství vojskem, aby za ně konalo jeho špinavou práci. Danielovo třetí použití výrazu „každodenní“ je otázkou, která přináší odpověď, jež je ústředním pilířem adventismu.

V tomto verši je položena otázka, jak dlouho bude trvat vidění, a je tak požadována odpověď vyjadřující dobu trvání, nikoli určitý časový okamžik. Otázka nezní, k jakému datu bude vidění naplněno, nýbrž jaká je doba trvání vidění. Verš se neptá „Kdy?“, ale „Jak dlouho?“ Vidění se týká pustošících mocností pohanství, znázorněného jako „ustavičné“, a papežství, znázorněného přestoupením papežství, k němuž dochází, když smilní s králi země. Tyto dvě pustošící mocnosti, pohanství následované papežstvím, měly po dobu „sedmi časů“ pošlapávat svatyni i zástup.

Je důležité si uvědomit, že pošlapávání doslovné svatyně, které začalo v době Babylóna a pokračovalo až ke zničení Jeruzaléma pohanským Římem v roce 70 po Kr., vykonávaly od počátku až do konce dějin pohanské mocnosti. Doslovnou svatyni i doslovný zástup (Boží lid) tedy pošlapávalo doslovné pohanství v množném čísle. Avšak duchovní Řím pošlapával duchovní Jeruzalém a duchovní Izrael.

Jan Křtitel byl prorokem spojovacího článku, který označil změnu období správy od pozemské svatyně k nebeské, aniž by znal plnost svého díla. Pavel byl prorokem spojovacího článku, který označil změnu období správy od doslovného Izraele (zástupu) k duchovnímu Izraeli. Jeruzalém, který byl po dvaačtyřicet měsíců pošlapáván, byl duchovní Jeruzalém.

Pavel rozpoznal, že při přechodu, k němuž došlo v dějinách kříže, se duchovní Jeruzalém, který „je nahoře“, stal městem, které si Bůh zvolil, aby do něho vložil své jméno, a doslovný Jeruzalém přestal být Jeruzalémem biblického proroctví.

Této pravdě je nezbytné správně porozumět a falešné použití doslovného Jeruzaléma jako symbolu biblického proroctví je součástí klamu vytvořeného jezuity, aby podkopal pravdu, že římský papež je antikrist. Toto falešné učení vytváří v odpadlém protestantismu přesvědčení, které jim umožňuje nesprávně pohlížet na moderní židovský národ Izrael jako na symbol proroctví. Doslovný Jeruzalém přestal být Božím Jeruzalémem v době kříže.

Význam rozlišení mezi doslovným Jeruzalémem a duchovním Jeruzalémem bude pojednán při zkoumání Kristova proroctví o konci světa. Počtvrté Daniel označuje „každodenní“ v jedenácté kapitole.

Tento verš určuje dílo pohanského Říma při dosazení papežství na trůn země v roce 538. „Ramena“ představují vojenskou sílu pohanského Říma, která se postavila na podporu papežství počínaje Chlodvíkem, králem Franků, v roce 496. Po Chlodvíkovi působili na dosazení papežství i různí evropští králové, avšak verš určuje čtyři věci, které evropští králové (ramena) učinili pro papežství, jakmile přestoupili tím, že uzavřeli spojenectví církve a státu s nevěstkou z Týru.

Jakmile se postavili na stranu papežství, „poskvrnili“ neboli zničili město Řím, které bylo symbolem síly jak pohanského, tak papežského Říma. Poskvrnění zmíněné v tomto verši se v průběhu let opakovaně uskutečňovalo, neboť město Řím bylo vystaveno nepřetržitým vojenským útokům. Tito evropští králové (ta ramena) také „odstraní každodenní“. Hebrejské slovo přeložené v tomto verši jako „odstraní“ není „rum“, jak tomu bylo v osmé kapitole. V tomto verši je slovo přeložené jako „odstraní“ „sur“ a znamená odstranit. Ramena evropských králů odstraní v roce 508 pohanský odpor proti vzestupu papežství. Potom v roce 538 tato ramena dosadí papežství na trůn země. A pak na Orleánském koncilu, právě v tom roce, papežství zavedlo nedělní zákon.

Neděle jako den bohoslužby je tím, co sestra Whiteová nazývá „modlářským“ sabatem, a modlářství je dokonalou biblickou definicí slova „ohavnost“. V roce 538 paže pohanského Říma postavily ohavnost pustošící.

Proroctví i dějiny podporují výklad, který jsme právě určili pro třicátý první verš. Když říkáme, že proroctví tento výklad podporuje, máme na mysli skutečnost, že existují i další proroctví, která se zabývají týmiž skutečnostmi, aniž bychom je v této chvíli do rozpravy zahrnovali. Páté a poslední místo, kde Daniel používá výraz „ustavičná oběť“, se nachází ve dvanácté kapitole.

Proroctví i dějiny dosvědčují, že v roce 508 odpor proti vzestupu papežství v podstatě skončil, když byla vykořeněna poslední ze tří zeměpisných překážek (Gótové), jak uvádí sedmá kapitola Danielova.

Odstranění tří rohů je znázorněno na dvou posvátných deskách a když byla třetí z těchto tří zeměpisných překážek v roce 508 vypuzena z města Říma, byl odstraněn odpor proti vzestupu papežské moci. Vztyčení, o němž se hovoří v jedenáctém verši, představuje třicet let mezi roky 508 a 538. Vymezuje třicet let, během nichž byla dokonána příprava k ustanovení člověka hříchu v chrámu Božím.

Slovo přeložené jako „odňato“ je také „sur“, což znamená odstranit, a roku 508 byl odpor proti vzestupu papežství odstraněn (odňat). Od tohoto data vás tisíc dvě stě devadesát let přivádí do roku 1798 a ke smrtelné ráně papežství. Tisíc tři sta třicet pět dnů vás přivádí k prvnímu zklamání a k počátku doby prodlení na samém konci roku 1843. Verš zaslibuje požehnání těm, kdo „docházejí“ k roku 1843. Slovo „dochází“ znamená dotknout se. První den roku 1844 označuje první zklamání, ale poslední den roku 1843 se dotýká prvního okamžiku roku 1844. Poslední den roku se dotýká prvního dne roku následujícího. Požehnání spojené s tímto datem je potvrzeno dějinami a proroctvím.

V příštím článku budeme pokračovat v našem zkoumání významu „the daily“ jako základní pravdy.