Paul’s identification of pagan Rome as the power that restrained the papacy from rising to power in the year 538, became the witness that William Miller recognized that established “the daily,” in the book of Daniel as representing paganism. William Miller’s framework was based upon the two desolating powers of paganism followed by papalism. Miller’s most important discovery in support of that framework was Paul’s testimony in 2 Thessalonians, chapter two, where Paul identifies that the restraint upon the papacy, produced by pagan Rome, would be taken away, in order for the “man of sin” to be placed in the temple of God, showing himself that he is God.
Pavlovo označení pohanského Říma za moc, která zadržovala papežství od nástupu k moci v roce 538, se stalo svědectvím, podle něhož William Miller rozpoznal, že „ustavičná oběť“ v knize Daniel představuje pohanství. Rámec Williama Millera byl založen na dvou pustošících mocnostech: nejprve pohanství a poté papežství. Nejdůležitějším Millerovým objevem na podporu tohoto rámce bylo Pavlovo svědectví ve 2. Tesalonickým, kapitole druhé, kde Pavel označuje, že zábrana působená pohanským Římem vůči papežství bude odstraněna, aby „člověk hříchu“ mohl být posazen do chrámu Božího a ukazovat se, že je Bůh.
In the book of Daniel, the symbol of “the daily” representing paganism is always followed by a symbol of the papacy, whether it be represented as the transgression of desolation or the abomination of desolation. Yet in Christ’s warning to the Christians concerning the siege and destruction of Jerusalem that took place during the three-and-a-half years from 66 to 70 AD, Christ referred to “the abomination of desolation, spoken of by Daniel the prophet” as the sign for the Christians that were in Jerusalem to immediately flee. History identifies that the sign was not the symbol of papal Rome, but of pagan Rome. The sign was to be recognized by the faithful, if they were to avoid the siege and destruction. Is “the abomination of desolation, spoken of by Daniel the prophet,” a symbol of pagan Rome, or papal Rome?
V knize Daniel je po symbolu „ustavičného“, který představuje pohanství, vždy uveden symbol papežství, ať už je vyjádřen jako přestoupení zpustošení nebo ohavnost zpustošení. Avšak v Kristově varování křesťanům ohledně obležení a zničení Jeruzaléma, k němuž došlo během tří a půl roku od roku 66 do roku 70 po Kr., označil Kristus „ohavnost zpustošení, o níž mluvil prorok Daniel“, za znamení pro křesťany, kteří byli v Jeruzalémě, aby ihned uprchli. Dějiny dosvědčují, že tímto znamením nebyl symbol papežského Říma, nýbrž pohanského Říma. Toto znamení mělo být věrnými rozpoznáno, měli-li se vyhnout obležení a zkáze. Je „ohavnost zpustošení, o níž mluvil prorok Daniel“, symbolem pohanského Říma, nebo papežského Říma?
When ye therefore shall see the abomination of desolation, spoken of by Daniel the prophet, stand in the holy place, (whoso readeth, let him understand:) Then let them which be in Judaea flee into the mountains: Let him which is on the housetop not come down to take anything out of his house: Neither let him which is in the field return back to take his clothes. And woe unto them that are with child, and to them that give suck in those days! But pray ye that your flight be not in the winter, neither on the sabbath day: For then shall be great tribulation, such as was not since the beginning of the world to this time, no, nor ever shall be. And except those days should be shortened, there should no flesh be saved: but for the elect’s sake those days shall be shortened. Matthew 24:15–22.
Když tedy uzříte ohavnost zpustošení, o níž mluvil prorok Daniel, jak stojí na svatém místě, (kdo čte, rozuměj:) tehdy ti, kdo jsou v Judsku, ať utečou do hor; kdo je na střeše, ať nesestupuje, aby si vzal něco ze svého domu; a kdo je na poli, ať se nevrací zpět, aby si vzal svůj oděv. Běda těhotným a kojícím v oněch dnech! Modlete se pak, aby váš útěk nepřipadl na zimu ani na den sobotní. Neboť tehdy nastane veliké soužení, jakého nebylo od počátku světa až dosud, a jakého již nikdy nebude. A kdyby ony dny nebyly zkráceny, nebyl by zachráněn žádný člověk; ale kvůli vyvoleným budou ony dny zkráceny. Matouš 24,15–22.
Sister White comments on how this warning was fulfilled in the history of the destruction of Jerusalem from 66 through 70 AD, and she identifies that the flag, or the standard of the Roman army, was the sign for the Christians still in Jerusalem to flee. So, was the “abomination of desolation, spoken of by Daniel the prophet,” pagan Rome, or was it papal Rome, as Miller based his framework upon?
Sestra Whiteová podává výklad, jak bylo toto varování naplněno v dějinách zničení Jeruzaléma v letech 66 až 70 po Kr., a uvádí, že prapor neboli standarta římského vojska byl znamením pro křesťany, kteří byli ještě v Jeruzalémě, aby uprchli. Byla tedy „ohavnost zpustošení, o níž mluvil prorok Daniel“, pohanským Římem, anebo to byl papežský Řím, jak na tom Miller založil svůj výkladový rámec?
William Miller was led to understand both manifestations of Rome (pagan followed by papal), but he was forced by the history in which he lived, to treat both kingdoms as one kingdom. And of course, they are one kingdom, but they also represent two successive kingdoms. Forced by the prophetic history of 1798, Miller had to address Rome as primarily one kingdom. In 1798, Miller believed Christ’s Second Coming was approximately twenty-five years in the future. He knew full well that papal Rome had received a deadly wound in 1798. For Miller, there were no other earthly kingdoms to follow papal Rome, for Christ was about to return.
William Miller byl veden k tomu, aby porozuměl oběma projevům Říma (pohanskému a poté papežskému), avšak byl dějinami, v nichž žil, nucen pohlížet na obě království jako na jedno království. A ovšem, jsou jedním královstvím, avšak zároveň představují dvě po sobě jdoucí království. Donucen prorockými dějinami roku 1798 musel Miller pojednávat o Římu především jako o jednom království. Roku 1798 se Miller domníval, že druhý příchod Krista je vzdálen přibližně dvacet pět let. Velmi dobře věděl, že papežský Řím utrpěl roku 1798 smrtelnou ránu. Pro Millera neměla po papežském Římu následovat žádná další pozemská království, neboť Kristus se měl brzy vrátit.
In the history where Miller was located, he understood the statue of chapter two of Daniel, represented four earthly kingdoms, for that was what Daniel testified to.
V dějinách, v nichž se nacházel Miller, chápal sochu z druhé kapitoly Danielovy knihy jako představující čtyři pozemská království, neboť právě o tom Daniel vydal svědectví.
And the fourth kingdom shall be strong as iron: forasmuch as iron breaketh in pieces and subdueth all things: and as iron that breaketh all these, shall it break in pieces and bruise. And whereas thou sawest the feet and toes, part of potters’ clay, and part of iron, the kingdom shall be divided; but there shall be in it of the strength of the iron, forasmuch as thou sawest the iron mixed with miry clay. Daniel 2:40, 41.
A čtvrté království bude silné jako železo; neboť železo všechno rozbíjí a podmaňuje; a jako železo, které toto všechno drtí, bude i ono drtit a rozbíjet. A protože jsi viděl nohy a prsty, zčásti z hlíny hrnčířské a zčásti ze železa, království bude rozdělené; avšak bude v něm něco ze síly železa, protože jsi viděl železo smíšené s jílovitou hlínou. Daniel 2,40.41.
Miller understood that there were only four kingdoms, and the fourth and final kingdom was Rome, which he knew from history was pagan Rome followed by papal Rome. The fourth kingdom for Miller, in agreement with Daniel’s word, was “divided,” but for Miller the division only represented a distinction between the literal and spiritual aspects of the kingdom of Rome. He was correct, but his understanding was limited.
Miller rozuměl tomu, že existovala pouze čtyři království a že čtvrtým a posledním královstvím byl Řím, o němž z dějin věděl, že šlo o pohanský Řím, po němž následoval papežský Řím. Čtvrté království bylo pro Millera, ve shodě s Danielovým slovem, „rozdělené“, avšak pro Millera toto rozdělení představovalo pouze rozlišení mezi doslovným a duchovním aspektem římského království. Měl pravdu, ale jeho porozumění bylo omezené.
Miller did not see that the division of pagan and papal Rome, was based upon the division that Paul was raised up to identify. Paul (and John the Baptist), identified that at the time period of the cross literal was to transition into spiritual. Without that understanding Miller was forced to accept that Rome was essentially one kingdom that had two phases. And of course, he was correct (but limited). He could not see that spiritual Rome was represented by literal Babylon, for spiritual Rome (the papacy) is also spiritual Babylon.
Miller neviděl, že rozdělení pohanského a papežského Říma bylo založeno na rozlišení, jež byl Pavel povolán vymezit. Pavel (a Jan Křtitel) rozpoznal, že v časovém období kříže mělo doslovné přejít v duchovní. Bez tohoto porozumění byl Miller nucen přijmout, že Řím byl v podstatě jedním královstvím, které mělo dvě fáze. A ovšem, měl pravdu (avšak omezeně). Nemohl vidět, že duchovní Řím byl představován doslovným Babylónem, neboť duchovní Řím (papežství) je také duchovním Babylónem.
Literal Babylon, as the first of four kingdoms in Daniel two, would typify the fourth kingdom, for the first always typifies the last. Pagan Rome had been typified by Babylon, but both pagan Rome and Babylon typified spiritual Rome (the papacy). The papacy therefore was the fifth kingdom, and it was represented by Babylon. This is a basic reason why Sister White compares the captivity of literal Israel in Babylon for seventy years, with the captivity of spiritual Israel in spiritual Babylon for twelve hundred and sixty years.
Doslovný Babylón jako první ze čtyř království v Danielovi 2 byl předobrazem čtvrtého království, neboť první vždy předobrazuje poslední. Pohanské Řím bylo předobrazeno Babylónem, avšak jak pohanské Řím, tak Babylón byly předobrazy duchovního Říma (papežství). Papežství tedy bylo pátým královstvím a bylo znázorněno Babylónem. To je základní důvod, proč sestra Whiteová srovnává zajetí doslovného Izraele v Babylóně po sedmdesát let se zajetím duchovního Izraele v duchovním Babylóně po tisíc dvě stě šedesát let.
“God’s church on earth was as verily in captivity during this long period of relentless persecution as were the children of Israel held captive in Babylon during the period of the exile.” Prophets and Kings, 714.
„Boží církev na zemi byla během tohoto dlouhého období neúprosného pronásledování v zajetí právě tak skutečně, jako byli synové Izraele drženi v babylónském zajetí během doby vyhnanství.“ Prophets and Kings, 714.
Miller therefore had no problem interchanging prophetic fulfillments that more specifically identified pagan Rome, with papal Rome. We will provide examples of this as we continue, but if we understand that Miller viewed pagan and papal Rome as one kingdom, we can understand why Miller would have no problem with Jesus referencing the “abomination of desolation, spoken of by Daniel the prophet,” as a fulfillment of pagan Rome, while still understanding the expression of the “abomination of desolation,” in the book of Daniel as a symbol of papal Rome. Miller could not see the three desolating powers, and for this reason his prophetic framework was limited, though accurate.
Miller tedy neměl žádný problém zaměňovat prorocká naplnění, která konkrétněji označovala pohanský Řím, s papežským Římem. Jak budeme pokračovat, uvedeme příklady, avšak jestliže pochopíme, že Miller považoval pohanský a papežský Řím za jedno království, můžeme porozumět, proč Miller neměl žádný problém s tím, že Ježíš odkazoval na „ohavnost zpustošení, o níž mluvil prorok Daniel“, jako na naplnění pohanského Říma, a přitom stále chápal výraz „ohavnost zpustošení“ v knize Daniel jako symbol papežského Říma. Miller nemohl rozpoznat tři pustošící mocnosti, a z tohoto důvodu byl jeho prorocký rámec omezený, ačkoli přesný.
But how are we to understand the discrepancy of the historical fulfillment of 66 AD, when pagan Rome placed its standards in the sacred precincts of the temple in fulfillment of Christ’s prediction? Is “the abomination of desolation, spoken of by Daniel the prophet,” a symbol of pagan or papal Rome? The answer to that dilemma is fairly simple when you recognize three desolating powers, instead of two. We should begin with Sister White’s commentary on the fulfillment of Christ’s prediction of the destruction of Jerusalem.
Jak však máme rozumět nesrovnalosti v historickém naplnění roku 66 po Kr., kdy pohanský Řím vztyčil své standarty v posvátných prostorách chrámu jako naplnění Kristovy předpovědi? Je „ohavnost zpustošení, o níž mluvil prorok Daniel“, symbolem pohanského, nebo papežského Říma? Odpověď na toto dilema je poměrně jednoduchá, když rozpoznáte tři zpustošující mocnosti namísto dvou. Měli bychom začít komentářem sestry Whiteové k naplnění Kristovy předpovědi o zničení Jeruzaléma.
“In the Jews’ crucifixion of Christ was involved the destruction of Jerusalem. The blood shed upon Calvary was the weight that sank them to ruin for this world and for the world to come. So it will be in the great final day, when judgment shall fall upon the rejecters of God’s grace. Christ, their rock of offense, will then appear to them as an avenging mountain. The glory of His countenance, which to the righteous is life, will be to the wicked a consuming fire. Because of love rejected, grace despised, the sinner will be destroyed.
„Do ukřižování Krista Židy bylo zahrnuto zničení Jeruzaléma. Krev prolitá na Kalvárii byla závažím, které je strhlo do záhuby pro tento svět i pro svět budoucí. Tak tomu bude i ve velikém posledním dni, kdy soud dopadne na ty, kdo zavrhli Boží milost. Kristus, kámen jejich pohoršení, se jim tehdy zjeví jako hora pomsty. Sláva jeho tváře, která je pro spravedlivé životem, bude pro bezbožné stravujícím ohněm. Pro lásku odmítnutou, milost zneuctěnou, bude hříšník zahuben.“
“By many illustrations and repeated warnings, Jesus showed what would be the result to the Jews of rejecting the Son of God. In these words He was addressing all in every age who refuse to receive Him as their Redeemer. Every warning is for them. The desecrated temple, the disobedient son, the false husbandmen, the contemptuous builders, have their counterpart in the experience of every sinner. Unless he repent, the doom which they foreshadowed will be his.” The Desire of Ages, 600.
„Mnoha podobenstvími a opakovanými varováními Ježíš ukázal, jaký bude pro Židy následek odmítnutí Božího Syna. Těmito slovy oslovoval všechny v každém věku, kteří Ho odmítají přijmout jako svého Vykupitele. Každé varování platí pro ně. Znesvěcený chrám, neposlušný syn, falešní vinaři, pohrdaví stavitelé — ti všichni mají svůj protějšek ve zkušenosti každého hříšníka. Neučiní-li pokání, bude jeho údělem záhuba, kterou oni předznamenávali.“ The Desire of Ages, 600.
When Paul identified the transition from literal to spiritual, he identifies that it occurred during the time period of the cross, and it should be noted that the destruction of Jerusalem is directly associated with the cross. The destruction of literal Jerusalem which was first accomplished by literal Babylon was accomplished a last time by literal Rome, for Jesus always represents the end with the beginning. The trampling down of the sanctuary and the host that began with the pagan power of Babylon, ended with the pagan power of Rome.
Když Pavel označil přechod od doslovného k duchovnímu, ukázal, že k němu došlo v časovém období kříže, a je třeba poznamenat, že zkáza Jeruzaléma je s křížem přímo spojena. Zničení doslovného Jeruzaléma, které bylo poprvé vykonáno doslovným Babylónem, bylo naposledy vykonáno doslovným Římem, neboť Ježíš vždy představuje konec spolu se začátkem. Pošlapání svatyně a zástupu, které započalo pohanskou mocí Babylóna, skončilo pohanskou mocí Říma.
The spiritual trampling down of spiritual Jerusalem was accomplished by papal Rome and both of those periods of trampling down (literal and spiritual) typify the trampling down of God’s people by the third desolating power, which in terms of Rome is called modern Rome.
Duchovní pošlapání duchovního Jeruzaléma bylo vykonáno papežským Římem a obě tato období pošlapávání (doslovné i duchovní) předobrazují pošlapávání Božího lidu třetí pustošící mocí, která se ve vztahu k Římu nazývá moderní Řím.
There are three desolating powers that each persecute God’s people. The dragon of paganism, followed by the sea beast of Catholicism, that is followed by the earth beast of the United States (the false prophet). Paganism was represented by various pagan powers that trampled down literal Israel. Papalism then trampled down spiritual Israel for twelve hundred and sixty years from 538 to 1798. The three-fold union of the dragon, the beast and the false prophet is modern Rome and it also tramples down God’s people during the “hour” of the Sunday law crisis. The three desolating powers of the dragon, the beast and the false prophet are also represented as pagan Rome, papal Rome and modern Rome.
Existují tři zpustošující mocnosti, z nichž každá pronásleduje Boží lid. Drak pohanství, po něm mořská šelma katolicismu, po níž následuje pozemská šelma Spojených států (falešný prorok). Pohanství bylo představováno různými pohanskými mocnostmi, které pošlapávaly doslovný Izrael. Papežství pak pošlapávalo duchovní Izrael po tisíc dvě stě šedesát let, od roku 538 do roku 1798. Trojí spojení draka, šelmy a falešného proroka je novodobý Řím a i ono pošlapává Boží lid během „hodiny“ krize nedělního zákona. Tři zpustošující mocnosti draka, šelmy a falešného proroka jsou rovněž představovány jako pohanský Řím, papežský Řím a novodobý Řím.
In terms of Revelation seventeen paganism is the first four kings, the fifth king is the papacy and the sixth, seventh and eighth kings is the three-fold union of modern Rome.
Z hlediska Zjevení sedmnácté kapitoly je pohanství prvními čtyřmi králi, pátým králem je papežství a šestým, sedmým a osmým králem je trojnásobná unie moderního Říma.
And there are seven kings: five are fallen, and one is, and the other is not yet come; and when he cometh, he must continue a short space. And the beast that was, and is not, even he is the eighth, and is of the seven, and goeth into perdition. Revelation 17:10, 11.
A je sedm králů: pět jich padlo, jeden jest a druhý ještě nepřišel; a až přijde, musí zůstat nakrátko. A šelma, která byla a není, i ta jest osmý a jest z těch sedmi a jde do záhuby. Zjevení 17,10.11.
In terms of Daniel chapter two, paganism is all four kingdoms from literal Babylon to literal Rome. Spiritual Babylon is the papacy (the head of gold), and the three-fold union of the dragon, the beast, and the false prophet (modern Rome), is represented by the three-fold union of spiritual Medo-Persia, spiritual Greece, and spiritual Rome (whose deadly wound is healed).
Z hlediska druhé kapitoly knihy Daniel představuje pohanství všechna čtyři království od doslovného Babylóna až po doslovný Řím. Duchovní Babylón je papežství (hlava ze zlata) a trojí svazek draka, šelmy a falešného proroka (moderní Řím) je znázorněn trojím svazkem duchovního Médo-Perska, duchovního Řecka a duchovního Říma (jehož smrtelná rána je uzdravena).
When Jesus referred to the “abomination of desolation, spoken of by Daniel the prophet,” he was identifying a specific “sign” that Christians must recognize in each of the three Rome’s. Pagan Rome, papal Rome and modern Rome all persecute God’s people. That persecution is represented prophetically as trampling down the sanctuary and host. Jesus provided a warning of the approach of that persecution for each of the three periods of persecutions. When the “sign” of Rome’s authority was placed within the sanctuary, the time to flee Jerusalem had arrived. Jesus was not using Daniel’s expression of the “abomination of desolation,” as a symbol of an earthly power, but as a symbol of the sign that Christians needed to recognize.
Když Ježíš hovořil o „ohavnosti zpustošení, o níž mluvil prorok Daniel“, označoval tím určité „znamení“, které křesťané musí rozpoznat v každém ze tří období Říma. Pohanský Řím, papežský Řím i moderní Řím pronásledují Boží lid. Toto pronásledování je v proroctví znázorněno jako pošlapávání svatyně a zástupu. Ježíš poskytl varování před příchodem tohoto pronásledování pro každé z těchto tří období pronásledování. Když bylo „znamení“ římské moci postaveno do svatyně, nastal čas uprchnout z Jeruzaléma. Ježíš nepoužil Danielův výraz „ohavnost zpustošení“ jako symbol pozemské moci, nýbrž jako symbol znamení, které křesťané potřebovali rozpoznat.
“Jesus declared to the listening disciples the judgments that were to fall upon apostate Israel, and especially the retributive vengeance that would come upon them for their rejection and crucifixion of the Messiah. Unmistakable signs would precede the awful climax. The dreaded hour would come suddenly and swiftly. And the Saviour warned His followers: ‘When ye therefore shall see the abomination of desolation, spoken of by Daniel the prophet, stand in the holy place, (whoso readeth, let him understand:) then let them which be in Judea flee into the mountains.’ Matthew 24:15, 16; Luke 21:20, 21. When the idolatrous standards of the Romans should be set up in the holy ground, which extended some furlongs outside the city walls, then the followers of Christ were to find safety in flight. When the warning sign should be seen, those who would escape must make no delay. Throughout the land of Judea, as well as in Jerusalem itself, the signal for flight must be immediately obeyed. He who chanced to be upon the housetop must not go down into his house, even to save his most valued treasures. Those who were working in the fields or vineyards must not take time to return for the outer garment laid aside while they should be toiling in the heat of the day. They must not hesitate a moment, lest they be involved in the general destruction.” The Great Controversy, 25.
„Ježíš oznámil naslouchajícím učedníkům soudy, které měly dopadnout na odpadlý Izrael, a zvláště odplatnou pomstu, jež na ně přijde za jejich odmítnutí a ukřižování Mesiáše. Nezaměnitelná znamení měla předcházet strašnému vyvrcholení. Obávaná hodina přijde náhle a rychle. A Spasitel varoval své následovníky: ‚Když tedy uvidíte ohavnost zpustošení, o níž je řeč skrze proroka Daniele, stojící na místě svatém — kdo čte, rozuměj — tehdy ti, kdo jsou v Judsku, ať utečou do hor.‘ Matouš 24,15.16; Lukáš 21,20.21. Když budou modlářské praporce Římanů vztyčeny na svaté půdě, která se rozprostírala několik honů za městskými hradbami, tehdy měli Kristovi následovníci nalézt bezpečí v útěku. Jakmile bude spatřeno varovné znamení, ti, kdo budou chtít uniknout, nesmějí nijak otálet. V celé judské zemi, stejně jako v samém Jeruzalémě, musí být znamení k útěku okamžitě uposlechnuto. Ten, kdo by se náhodou nacházel na střeše domu, nesmí sestoupit do svého domu ani proto, aby zachránil své nejcennější poklady. Ti, kdo pracovali na polích nebo ve vinicích, nesmějí ztrácet čas návratem pro svrchní oděv, který odložili, když se namáhali v denním žáru. Nesmějí váhat ani okamžik, aby nebyli zahrnuti do všeobecné záhuby.“ Velký spor věků, 25.
In the passage Sister White identifies the “abomination of desolation,” as an “unmistakable sign,” that was represented by the “idolatrous standards of the Romans,” which they set “up in the holy ground” of the sanctuary. Jesus was not using the “abomination of desolation” to represent either power of pagan or papal Rome, but as a “sign.” When the “sign” was placed in the holy ground of the temple, the Christians were to flee from Jerusalem “lest they be involved in the general destruction.” Sister White goes further later on in the same passage and identifies that the prophecy of Christ that identified the destruction had more than one fulfillment.
V dané pasáži sestra Whiteová označuje „ohyzdnost zpustošení“ za „nezaměnitelné znamení“, jež byla představena „modloslužebnými římskými praporci“, které postavili „na svaté půdě“ svatyně. Ježíš neužíval „ohyzdnost zpustošení“ k tomu, aby představovala některou z mocností pohanského či papežského Říma, nýbrž jako „znamení“. Když bylo toto „znamení“ vztyčeno na svaté půdě chrámu, měli křesťané uprchnout z Jeruzaléma, „aby nebyli zahrnuti do všeobecného zničení“. Sestra Whiteová jde dále a později v téže pasáži uvádí, že Kristovo proroctví, které označilo ono zničení, mělo více než jedno naplnění.
“The Saviour’s prophecy concerning the visitation of judgments upon Jerusalem is to have another fulfillment, of which that terrible desolation was but a faint shadow. In the fate of the chosen city we may behold the doom of a world that has rejected God’s mercy and trampled upon His law. Dark are the records of human misery that earth has witnessed during its long centuries of crime. The heart sickens, and the mind grows faint in contemplation. Terrible have been the results of rejecting the authority of Heaven. But a scene yet darker is presented in the revelations of the future. The records of the past,—the long procession of tumults, conflicts, and revolutions, the ‘battle of the warrior … with confused noise, and garments rolled in blood’ (Isaiah 9:5),—what are these, in contrast with the terrors of that day when the restraining Spirit of God shall be wholly withdrawn from the wicked, no longer to hold in check the outburst of human passion and satanic wrath! The world will then behold, as never before, the results of Satan’s rule.
„Spasitelovo proroctví o navštívení Jeruzaléma soudy má mít ještě další naplnění, jehož ona strašná zpustošenost byla jen slabým stínem. V osudu vyvoleného města můžeme spatřit úděl světa, který odmítl Boží milosrdenství a pošlapal Jeho zákon. Temné jsou záznamy o lidském utrpení, jehož byla země svědkem během svých dlouhých staletí zločinu. Srdce churaví a mysl ochabuje při tomto rozjímání. Strašné byly následky odmítnutí autority nebes. Avšak ve zjeveních budoucnosti je představena ještě temnější scéna. Záznamy minulosti — dlouhý průvod nepokojů, střetů a revolucí, „bojovníkův boj … s hlučným rámusem a oděv potřísněný krví“ (Izajáš 9,5) — co jsou tyto věci v porovnání s hrůzami onoho dne, kdy zadržující Duch Boží bude zcela odňat bezbožným, aby již nebránil propuknutí lidské vášně a satanova hněvu! Svět tehdy spatří, jako nikdy předtím, výsledky Satanovy vlády.“
“But in that day, as in the time of Jerusalem’s destruction, God’s people will be delivered, everyone that shall be found written among the living. Isaiah 4:3. Christ has declared that He will come the second time to gather His faithful ones to Himself: ‘Then shall all the tribes of the earth mourn, and they shall see the Son of man coming in the clouds of heaven with power and great glory. And He shall send His angels with a great sound of a trumpet, and they shall gather together His elect from the four winds, from one end of heaven to the other.’ Matthew 24:30, 31. Then shall they that obey not the gospel be consumed with the spirit of His mouth and be destroyed with the brightness of His coming. 2 Thessalonians 2:8. Like Israel of old the wicked destroy themselves; they fall by their iniquity. By a life of sin, they have placed themselves so out of harmony with God, their natures have become so debased with evil, that the manifestation of His glory is to them a consuming fire.
„Ale v onen den, jako v době zkázy Jeruzaléma, bude Boží lid vysvobozen, každý, kdo bude nalezen zapsán mezi živými.“ Izajáš 4,3. Kristus prohlásil, že přijde podruhé, aby shromáždil své věrné k sobě: „Tehdy budou naříkat všechny kmeny země a uzří Syna člověka přicházet na nebeských oblacích s mocí a velikou slávou. A vyšle své anděly s mohutným zvukem polnice, a ti shromáždí jeho vyvolené od čtyř větrů, od jednoho konce nebes až k druhému.“ Matouš 24,30.31. Tehdy budou ti, kteří neuposlechli evangelium, stráveni duchem jeho úst a zahlazeni jasem jeho příchodu. 2 Tesalonickým 2,8. Jako Izrael v dávných dobách bezbožní zahubí sami sebe; padají pro svou nepravost. Životem hříchu se uvedli do takového nesouladu s Bohem, jejich přirozenost se zlem natolik zvrhla, že zjevení jeho slávy je pro ně stravujícím ohněm.
“Let men beware lest they neglect the lesson conveyed to them in the words of Christ. As He warned His disciples of Jerusalem’s destruction, giving them a sign of the approaching ruin, that they might make their escape; so He has warned the world of the day of final destruction and has given them tokens of its approach, that all who will may flee from the wrath to come. Jesus declares: ‘There shall be signs in the sun, and in the moon, and in the stars; and upon the earth distress of nations.’ Luke 21:25; Matthew 24:29; Mark 13:24–26; Revelation 6:12–17. Those who behold these harbingers of His coming are to ‘know that it is near, even at the doors.’ Matthew 24:33. ‘Watch ye therefore,’ are His words of admonition. Mark 13:35. They that heed the warning shall not be left in darkness, that that day should overtake them unawares. But to them that will not watch, ‘the day of the Lord so cometh as a thief in the night.’ 1 Thessalonians 5:2–5.” The Great Controversy, 36, 37.
„Ať se lidé mají na pozoru, aby nezanedbali poučení obsažené ve slovech Kristových. Jako své učedníky varoval před zničením Jeruzaléma a dal jim znamení blížící se zkázy, aby mohli uniknout; tak varoval i svět před dnem konečného zničení a dal mu znamení jeho příchodu, aby všichni, kdo budou chtít, mohli utéci před přicházejícím hněvem. Ježíš prohlašuje: ‚Budou znamení na slunci, na měsíci a na hvězdách; a na zemi úzkost národů.‘ Lukáš 21,25; Matouš 24,29; Marek 13,24–26; Zjevení 6,12–17. Ti, kdo spatří tyto předzvěsti jeho příchodu, mají ‚vědět, že je blízko, přede dveřmi‘. Matouš 24,33. ‚Bděte tedy,‘ zní jeho napomenutí. Marek 13,35. Ti, kdo dbají výstrahy, nebudou ponecháni ve tmě, aby je onen den překvapil nepřipravené. Avšak těm, kdo nebudou bdít, ‚den Páně přijde jako zloděj v noci.‘ 1 Tesalonickým 5,2–5.“ Velký spor věků, 36, 37.
When Sister White wrote these words there was still to be a future fulfillment of the destruction of Jerusalem. The retributive judgment that is carried out against modern Rome (the dragon, the beast and the false prophet), at the end of the world represents the final fall of spiritual Babylon, but spiritual Babylon (the papacy) already fell once in 1798. The destruction of Jerusalem represents God’s retributive judgment upon an apostate church.
Když sestra Whiteová psala tato slova, budoucí naplnění zkázy Jeruzaléma mělo teprve nastat. Odplatný soud, který je vykonán nad novodobým Římem (drakem, šelmou a falešným prorokem) na konci světa, představuje konečný pád duchovního Babylóna, avšak duchovní Babylón (papežství) již jednou padl v roce 1798. Zkáza Jeruzaléma představuje Boží odplatný soud nad odpadlou církví.
The destruction of Jerusalem in the three and a half years from 66 AD to 70 AD typifies the destruction of God’s retributive judgment at the end of the world that is brought upon modern Rome (the dragon, the beast and the false prophet). The siege and destruction of Jerusalem, which was accomplished by paganism from 66 AD unto 70 AD, lasted exactly three and a half years.
Zničení Jeruzaléma v průběhu tří a půl roku od roku 66 po Kr. do roku 70 po Kr. je předobrazem zkázy způsobené Božím odplatným soudem na konci světa, která dopadne na novodobý Řím (draka, šelmu a falešného proroka). Obležení a zničení Jeruzaléma, jež bylo vykonáno pohanstvím od roku 66 po Kr. až do roku 70 po Kr., trvalo přesně tři a půl roku.
The siege and destruction of spiritual Jerusalem which was accomplished by papalism lasted three and a half prophetic years, from 538 unto 1798. Those two illustrations typify the siege and destruction of Jerusalem in the “hour” of the Sunday law crisis that is brought about by modern Rome. The last of the three destructions of Jerusalem is reversed, as represented in the book of Daniel.
Obléhání a zničení duchovního Jeruzaléma, které uskutečnilo papežství, trvalo tři a půl prorockého roku, od roku 538 do roku 1798. Tyto dva předobrazy znázorňují obléhání a zničení Jeruzaléma v „hodině“ krize nedělního zákona, kterou přivodí novodobý Řím. Poslední ze tří zničení Jeruzaléma je zvráceno, jak je znázorněno v knize Daniel.
The book of Daniel begins with Babylon conquering and destroying Jerusalem and it ends with Babylon’s destruction and Jerusalem’s victory. In each of the three battles, there was a sign given to Christians that informed them to flee from the coming warfare. In AD 66, it was when the armies of pagan Rome placed their standards (their battle flags) in the sacred ground of the sanctuary. In the year 538, it was when the “man of sin” was revealed, sitting in the temple of God (the Christian church), showing himself that he was God, when he passed a Sunday law at the Counsel of Orleans in that year. Sunday enforcement is what the papacy identifies as the proof of their authority over the Christian world, for they argue (correctly) that there is no support for Sunday worship in God’s Word, and the fact that they instituted Sunday as the day of worship in Christianity is proof that the authority of their pagan traditions and customs are above the Bible.
Kniha Daniel začíná tím, že Babylón dobývá a ničí Jeruzalém, a končí zničením Babylóna a vítězstvím Jeruzaléma. V každé z těchto tří bitev bylo křesťanům dáno znamení, které je mělo upozornit, aby prchli před přicházejícím válečným tažením. Roku 66 po Kr. to bylo tehdy, když vojska pohanského Říma vztyčila své standarty (své bojové prapory) na posvátné půdě svatyně. Roku 538 to bylo tehdy, když byl zjeven „člověk hříchu“, sedící v chrámu Božím (v křesťanské církvi) a vydávající se za Boha, když toho roku na koncilu v Orléansu prosadil zákon o neděli. Vynucování zachovávání neděle je tím, co papežství označuje za důkaz své autority nad křesťanským světem, neboť tvrdí (správně), že pro nedělní bohoslužbu není v Božím slově žádná opora, a skutečnost, že v křesťanství ustanovili neděli jako den bohoslužby, je důkazem, že autorita jejich pohanských tradic a obyčejů stojí nad Biblí.
In the year 538, Christians were to separate from the Roman church, not simply because it was not truly a Christian church, but also because the sign of papal authority had been placed in the sacred grounds of God’s church. Sister White identifies the separation process of that history that began the period when God’s church fled into the wilderness for twelve hundred and sixty years.
V roce 538 se křesťané měli oddělit od římské církve, nejen proto, že ve skutečnosti nebyla pravou křesťanskou církví, ale také proto, že na posvátné půdě Boží církve bylo vztyčeno znamení papežské autority. Sestra Whiteová označuje proces oddělení v oné dějinné době, který započal období, kdy Boží církev uprchla na poušť na tisíc dvě stě šedesát let.
“But there is no union between the Prince of light and the prince of darkness, and there can be no union between their followers. When Christians consented to unite with those who were but half converted from paganism, they entered upon a path which led further and further from the truth. Satan exulted that he had succeeded in deceiving so large a number of the followers of Christ. He then brought his power to bear more fully upon these, and inspired them to persecute those who remained true to God. None understood so well how to oppose the true Christian faith as did those who had once been its defenders; and these apostate Christians, uniting with their half-pagan companions, directed their warfare against the most essential features of the doctrines of Christ.
„Mezi Knížetem světla a knížetem temnoty však není žádné spojení a žádné spojení nemůže být ani mezi jejich následovníky. Když křesťané svolili ke spojení s těmi, kdo byli z pohanství obráceni jen napolo, vstoupili na cestu, jež je vedla stále dále a dále od pravdy. Satan jásal, že se mu podařilo oklamat tak veliký počet Kristových následovníků. Poté zaměřil svou moc na ně ještě plněji a podnítil je k pronásledování těch, kteří zůstali věrni Bohu. Nikdo neuměl tak dobře odporovat pravé křesťanské víře jako ti, kdo kdysi byli jejími obránci; a tito odpadlí křesťané, spojeni se svými napůl pohanskými druhy, vedli svůj boj proti nejpodstatnějším rysům Kristova učení.“
“It required a desperate struggle for those who would be faithful to stand firm against the deceptions and abominations which were disguised in sacerdotal garments and introduced into the church. The Bible was not accepted as the standard of faith. The doctrine of religious freedom was termed heresy, and its upholders were hated and proscribed.
„Od těch, kteří chtěli zůstat věrní, to vyžadovalo zoufalý zápas, aby pevně obstáli proti klamům a ohavnostem, jež byly zahaleny do kněžských rouch a zaváděny do církve. Bible nebyla přijímána jako měřítko víry. Učení o náboženské svobodě bylo označováno za kacířství a jeho zastánci byli nenáviděni a pronásledováni.
“After a long and severe conflict, the faithful few decided to dissolve all union with the apostate church if she still refused to free herself from falsehood and idolatry. They saw that separation was an absolute necessity if they would obey the word of God. They dared not tolerate errors fatal to their own souls, and set an example which would imperil the faith of their children and children’s children. To secure peace and unity they were ready to make any concession consistent with fidelity to God; but they felt that even peace would be too dearly purchased at the sacrifice of principle. If unity could be secured only by the compromise of truth and righteousness, then let there be difference, and even war.” The Great Controversy, 45.
„Po dlouhém a těžkém zápasu se věrná menšina rozhodla zrušit veškeré spojení s odpadlou církví, pokud by se stále odmítala oprostit od bludu a modlářství. Viděli, že odloučení je naprostou nezbytností, mají-li být poslušni Božího slova. Neodvažovali se trpět bludy zhoubné pro vlastní duše ani dávat příklad, který by ohrozil víru jejich dětí i dětí jejich dětí. K zajištění pokoje a jednoty byli připraveni učinit jakýkoli ústupek slučitelný s věrností Bohu; cítili však, že i pokoj by byl vykoupen příliš draze, kdyby byl získán za cenu oběti zásady. Jestliže by jednoty bylo možno dosáhnout jen kompromisem pravdy a spravedlnosti, pak ať je rozdíl, ba i válka.“ The Great Controversy, 45.
We will continue these thoughts in the next article.
V příštím článku budeme v těchto úvahách pokračovat.
“Eternity stretches before us. The curtain is about to be lifted. We who occupy this solemn, responsible position, what are we doing, what are we thinking about, that we cling to our selfish love of ease, while souls are perishing around us? Have our hearts become utterly callous? Cannot we feel or understand that we have a work to do for the salvation of others? Brethren, are you of the class who having eyes see not, and having ears hear not? Is it in vain that God has given you a knowledge of His will? Is it in vain that He has sent you warning after warning? Do you believe the declarations of eternal truth concerning what is about to come upon the earth, do you believe that God’s judgments are hanging over the people, and can you still sit at ease, indolent, careless, pleasure loving?
„Věčnost se rozprostírá před námi. Opona má být co nevidět zvednuta. Co děláme my, kteří zaujímáme toto vážné a odpovědné postavení, o čem přemýšlíme, že lpíme na své sobecké lásce k pohodlí, zatímco kolem nás hynou duše? Stala se naše srdce zcela necitelnými? Nemůžeme cítit ani chápat, že máme vykonat dílo pro záchranu jiných? Bratři, patříte k těm, kteří majíce oči nevidí a majíce uši neslyší? Dal vám Bůh poznání své vůle nadarmo? Posílal vám jedno varování za druhým nadarmo? Věříte výrokům věčné pravdy o tom, co má přijít na zemi, věříte, že Boží soudy visí nad lidem, a přesto můžete dále klidně sedět, neteční, lhostejní, milující rozkoše?“
“It is no time now for God’s people to be fixing their affections or laying up their treasure in the world. The time is not far distant, when, like the early disciples, we shall be forced to seek a refuge in desolate and solitary places. As the siege of Jerusalem by the Roman armies was the signal for flight to the Judean Christians, so the assumption of power on the part of our nation in the decree enforcing the papal sabbath will be a warning to us. It will then be time to leave the large cities, preparatory to leaving the smaller ones for retired homes in secluded places among the mountains. And now, instead of seeking expensive dwellings here, we should be preparing to move to a better country, even a heavenly. Instead of spending our means in self-gratification, we should be studying to economize. Every talent lent of God should be used to His glory in giving the warning to the world. God has a work for His colaborers to do in the cities. Our missions must be sustained; new missions must be opened. To carry forward this work successfully will require no small outlay. Houses of worship are needed, where the people may be invited to hear the truths for this time. For this very purpose, God has entrusted a capital to His stewards. Let not your property be tied up in worldly enterprises, so that this work shall be hindered. Get your means where you can handle it for the benefit of the cause of God. Send your treasures before you into heaven.” Testimonies, volume 5, 464.
„Nyní není čas, aby Boží lid upínal své city k tomuto světu nebo si v něm ukládal svůj poklad. Není daleko doba, kdy budeme podobně jako první učedníci nuceni hledat útočiště na pustých a osamělých místech. Jako bylo obležení Jeruzaléma římskými vojsky znamením k útěku pro judské křesťany, tak pro nás bude varováním převzetí moci ze strany našeho národa ve výnosu vynucujícím papežskou sobotu. Tehdy nastane čas opustit velká města jako přípravu na opuštění i menších měst a přesídlení do odlehlých příbytků na samotách v horských končinách. A nyní bychom se namísto vyhledávání nákladných obydlí zde měli připravovat k přesídlení do lepší vlasti, totiž nebeské. Namísto vynakládání svých prostředků na sebeuspokojení bychom se měli učit šetrnosti. Každý talent, který Bůh svěřil, má být použit k Jeho slávě při předávání varování světu. Bůh má pro své spolupracovníky ve městech dílo, které mají konat. Naše misie musí být podporovány; musí být otevírány nové misie. Úspěšné pokračování tohoto díla si vyžádá nemalé výdaje. Jsou zapotřebí bohoslužebné domy, kam může být lid zván, aby slyšel pravdy pro tuto dobu. Právě k tomuto účelu svěřil Bůh svým správcům kapitál. Ať není váš majetek vázán ve světských podnicích, aby toto dílo nebylo brzděno. Mějte své prostředky tam, kde s nimi můžete nakládat ku prospěchu Boží věci. Posílejte své poklady napřed do nebe.“ Testimonies, svazek 5, 464.