In chapters seventeen and eighteen of Revelation an angel brings the vision of the judgment of the papacy to John. In the breakdown of her ultimate judgment the kingdoms of Bible prophecy are represented.
V sedmnácté a osmnácté kapitole Zjevení přináší anděl Janovi vidění soudu nad papežstvím. V rozboru jejího konečného soudu jsou znázorněna království biblického proroctví.
And here is the mind which hath wisdom. The seven heads are seven mountains, on which the woman sitteth. And there are seven kings: five are fallen, and one is, and the other is not yet come; and when he cometh, he must continue a short space. And the beast that was, and is not, even he is the eighth, and is of the seven, and goeth into perdition. Revelation 17:9–11.
A zde je mysl, která má moudrost. Sedm hlav jest sedm hor, na nichž žena sedí. A jest sedm králů: pět jich padlo, jeden jest, a druhý ještě nepřišel; a když přijde, musí zůstat jen krátký čas. A šelma, která byla a není, ta sama jest osmý, a jest z těch sedmi, a jde do záhuby. Zjevení 17,9–11.
John had been spiritually conveyed to 1798, where he is instructed that the seven heads on the beast that carried the papal woman were seven kings. A king is a kingdom, and a kingdom is also a head in Bible prophecy. In 1798, five kingdoms had fallen and one was then ruling. A seventh kingdom was yet future, and it was represented by ten kings. Then John was informed that the eighth kingdom was the papal beast, that was of the seven. The papacy was the fifth kingdom, and it had received a deadly wound, so that when its deadly wound is healed, it then becomes the eighth head that is of the seven.
Jan byl duchovně přenesen do roku 1798, kde je poučen, že sedm hlav na šelmě, která nesla papežskou ženu, bylo sedm králů. Král je království a království je v biblickém proroctví také hlavou. V roce 1798 padlo pět království a jedno tehdy vládlo. Sedmé království bylo ještě budoucí a bylo znázorněno deseti králi. Potom bylo Janovi oznámeno, že osmým královstvím je papežská šelma, která byla z těch sedmi. Papežství bylo pátým královstvím a utrpělo smrtelnou ránu, takže když je jeho smrtelná rána uzdravena, stává se pak osmou hlavou, která je z těch sedmi.
In Daniel two the first four kingdoms are Babylon, Medo-Persia, Greece and Rome. Those four literal kingdoms also represent four spiritual kingdoms, and together they identify the eight kings, or heads of Revelation seventeen, for Jesus always illustrates the end of a thing with the beginning of a thing. Daniel chapter two, is the first mention of the kingdoms of Bible prophecy, and Revelation seventeen is the last, so they must agree, for God never changes.
V Danielovi 2 jsou první čtyři království Babylón, Médo-Persie, Řecko a Řím. Tato čtyři doslovná království také představují čtyři duchovní království a společně označují osm králů neboli hlav ze Zjevení 17, neboť Ježíš vždy znázorňuje konec věci jejím počátkem. Druhá kapitola knihy Daniel je první zmínkou o královstvích biblického proroctví a Zjevení 17 je poslední, proto se musejí shodovat, neboť Bůh se nikdy nemění.
The fifth kingdom that had fallen in 1798, was spiritual Babylon, the papacy. The sixth kingdom that was in power in 1798, was the two-horned kingdom that had been typified by the two-horned kingdom of the Medes and Persians. The seventh kingdom, which consists of ten kings, who in 1798 had not yet come, is the one-world government, that had been typified by Greece, the one-world government of Alexander the Great. The eighth head, who was of the seven was the fifth kingdom that had a deadly wound, yet lived again when the deadly wound was healed.
Pátým královstvím, které roku 1798 padlo, byl duchovní Babylón, papežství. Šestým královstvím, které bylo roku 1798 u moci, bylo království se dvěma rohy, jež bylo předobrazeno královstvím se dvěma rohy Médů a Peršanů. Sedmým královstvím, které sestává z deseti králů, kteří roku 1798 ještě nepřišli, je jednotsvětová vláda, jež byla předobrazena Řeckem, jednotsvětovou vládou Alexandra Velikého. Osmou hlavou, která byla z těch sedmi, bylo páté království, které utrpělo smrtelnou ránu, a přece znovu ožilo, když byla smrtelná rána uzdravena.
The judgment of the great whore occurs in the “hour” of the Sunday law crisis, that is a period of time beginning with the Sunday law in the United States and continuing through history until human probation closes. In that “hour,” which in Daniel is identified as “the days of these kings”, God will set up His kingdom. In that “hour” the latter rain is being poured out.
Soud nad velikou nevěstkou nastává v „hodině“ krize nedělního zákona, totiž v časovém období, které začíná nedělním zákonem ve Spojených státech a pokračuje v dějinách až do uzavření doby milosti pro lidstvo. V oné „hodině“, která je v Danielovi označena jako „za dnů těchto králů“, Bůh zřídí své království. V oné „hodině“ je vyléván pozdní déšť.
“The latter rain is coming on those that are pure—all then will receive it as formerly.
„Pozdní déšť přichází na ty, kdo jsou čistí — tehdy jej všichni přijmou jako dříve. “
“When the four angels let go, Christ will set up His kingdom. None receive the latter rain but those who are doing all they can.” Spalding and Magan, 3.
„Když čtyři andělé uvolní svůj stisk, Kristus ustanoví své království. Pozdní déšť nepřijme nikdo kromě těch, kdo činí vše, co mohou.“ Spalding and Magan, 3.
The outpouring of the latter rain is progressive, for it corresponds to the judgment, and judgment is progressive. The Millerites understood they were living at the feet of the image of Daniel chapter two. They believed that Rome was the final earthly kingdom, and they were right, but limited in their understanding.
Vylití pozdního deště je postupné, neboť odpovídá soudu, a soud je postupný. Millerité chápali, že žijí u nohou obrazu z druhé kapitoly Danielovy knihy. Věřili, že Řím je posledním pozemským královstvím, a měli pravdu, avšak jejich porozumění bylo omezené.
The “days of these kings,” does occur in the history of the kingdom of Rome, but it is not the history of pagan or papal Rome, it is the history of modern Rome. The Millerites applied pagan and papal Rome as one kingdom, and in so doing they used a passage from the book of Ezekiel concerning the final king of Judah (Zedekiah), to uphold their understanding.
„Ve dnech těchto králů“ se skutečně vyskytuje v dějinách římského království, avšak nejde o dějiny pohanského ani papežského Říma, nýbrž o dějiny moderního Říma. Millerité vztahovali pohanský a papežský Řím na jedno království, a přitom použili k podpoře svého chápání pasáž z knihy Ezechiel o posledním judském králi (Sedekjášovi).
And thou, profane wicked prince of Israel, whose day is come, when iniquity shall have an end, Thus saith the Lord God; Remove the diadem, and take off the crown: this shall not be the same: exalt him that is low, and abase him that is high. I will overturn, overturn, overturn, it: and it shall be no more, until he come whose right it is; and I will give it him. Ezekiel 21:25–27.
A ty, bezbožný ničemný kníže Izraele, jehož den přišel, když nepravost dojde konce, takto praví Panovník Hospodin: Sejmi čelenku a slož korunu; to již nezůstane tak, jak to je: povyš toho, kdo je nízký, a poniž toho, kdo je vysoký. Převrátím, převrátím, převrátím to, a nebude toho více, dokud nepřijde ten, jemuž to po právu náleží; a dám mu to. Ezechiel 21,25–27.
From Zedekiah there would be three kingdoms that would be “overturned,” that would lead to Christ, whose “right it is,” to rule. Babylon, Medo-Persia and Greece would all be overthrown until the kingdom of Rome, and during the history of that fourth kingdom, Christ would come and set up a kingdom. He did that very thing.
Od Sedekiáše měla následovat tři království, která měla být „převrácena“, a to až ke Kristu, jemuž „náleží právo“ vládnout. Babylón, Médo-Persie a Řecko měly být všechny svrženy až do království Říma, a během dějin tohoto čtvrtého království měl přijít Kristus a ustanovit království. Právě to také učinil.
“Foremost among those who were rapidly leading the nation to ruin was Zedekiah their king. Forsaking utterly the counsels of the Lord as given through the prophets, forgetting the debt of gratitude he owed Nebuchadnezzar, violating his solemn oath of allegiance taken in the name of the Lord God of Israel, Judah’s king rebelled against the prophets, against his benefactor, and against his God. In the vanity of his own wisdom he turned for help to the ancient enemy of Israel’s prosperity, “sending his ambassadors into Egypt, that they might give him horses and much people.’
„V čele těch, kdo rychle vedli národ k záhubě, stál jejich král Sidkijáš. Zcela opustil rady Hospodinovy, jak byly sděleny skrze proroky, zapomněl na dluh vděčnosti, který měl vůči Nebúkadnesarovi, porušil svou slavnostní přísahu věrnosti složenou ve jménu Hospodina, Boha Izraele, a judský král se vzbouřil proti prorokům, proti svému dobrodinci i proti svému Bohu. V marnivosti své vlastní moudrosti hledal pomoc u dávného nepřítele izraelského blahobytu, „posílaje své posly do Egypta, aby mu dali koně a mnoho lidu.“
“‘Shall he prosper?’ the Lord inquired concerning the one who had thus basely betrayed every sacred trust; ‘shall he escape that doeth such things? or shall he break the covenant, and be delivered? As I live, saith the Lord God, surely in the place where the king dwelleth that made him king, whose oath he despised, and whose covenant he brake, even with him in the midst of Babylon he shall die. Neither shall Pharaoh with his mighty army and great company make for him in the war: … seeing he despised the oath by breaking the covenant, when, lo, he had given his hand, and hath done all these things, he shall not escape.’ Ezekiel 17:15–18.
„‚Zdali se mu bude dařiti?‘ tázal se Hospodin ohledně toho, kdo takto hanebně zradil každou posvátnou důvěru; ‚unikne ten, kdo takové věci činí? anebo poruší smlouvu, a bude vysvobozen? Jakože jsem živ, praví Panovník Hospodin, jistě na místě, kde přebývá král, který jej učinil králem, jehož přísahou pohrdl a jehož smlouvu porušil, právě s ním uprostřed Babylóna zemře. Ani faraón se svým mocným vojskem a velikým zástupem mu ve válce nepomůže: … protože pohrdl přísahou tím, že porušil smlouvu, a hle, podal svou ruku a učinil všechny tyto věci, neunikne.‘ Ezechiel 17,15–18.“
“To the ‘profane wicked prince’ had come the day of final reckoning. ‘Remove the diadem,’ the Lord decreed, ‘and take off the crown.’ Not until Christ Himself should set up His kingdom was Judah again to be permitted to have a king. ‘I will overturn, overturn, overturn, it,’ was the divine edict concerning the throne of the house of David; ‘and it shall be no more, until He come whose right it is; and I will give it Him.’ Ezekiel 21:25–27.” Prophets and Kings, 450, 451.
„Pro ‚bezbožného ničemného knížete‘ nastal den konečného zúčtování. ‚Slož mitru,‘ nařídil Hospodin, ‚a sejmi korunu.‘ Teprve až sám Kristus ustanoví své království, bude Judovi znovu dovoleno mít krále. ‚Převrátím, převrátím, převrátím je,‘ zněl božský výnos o trůnu domu Davidova; ‚a nebude ho již, dokud nepřijde ten, jemuž právem náleží; a dám mu jej.‘ Ezechiel 21,25–27.“ Proroci a králové, 450, 451.
Miller was correct, but his understanding was limited, for the kingdom Christ set up when he walked among men, was not the final earthly kingdom. There was yet to be four kings after the kingdom of pagan Rome. Yet Christ did establish the kingdom of “grace” at the cross, but that kingdom was not set up in the days of the ten kings of Revelation seventeen, nor was it set up during the time of the latter rain. The kingdom which Christ establishes in the last days, is his kingdom of “glory.” Sister White speaks directly of both of these kingdoms.
Miller měl pravdu, avšak jeho porozumění bylo omezené, neboť království, které Kristus ustanovil, když chodil mezi lidmi, nebylo konečným pozemským královstvím. Po království pohanského Říma měli ještě přijít čtyři králové. Kristus sice na kříži ustanovil království „milosti“, avšak toto království nebylo ustanoveno ve dnech deseti králů ze Zjevení sedmnácté kapitoly, ani nebylo ustanoveno v době pozdního deště. Království, které Kristus ustanoví v posledních dnech, je jeho království „slávy“. Sestra Whiteová mluví přímo o obou těchto královstvích.
The Millerites understood that Christ established a kingdom during the history of the fourth kingdom, and they were correct, but limited in their understanding. In the history of the fourth kingdom, Christ set up the kingdom of “grace,” and in the history of the eighth kingdom, He set up His kingdom of “glory.” In the history when He set up the kingdom of “grace,” the Holy Spirit was poured out at Pentecost. Pentecost typifies the outpouring of the latter rain, in the history where He sets up his kingdom of “glory.”
Millerité chápali, že Kristus ustanovil království během dějin čtvrtého království, a měli pravdu, avšak jejich porozumění bylo omezené. V dějinách čtvrtého království Kristus ustanovil království „milosti“ a v dějinách osmého království ustanovil své království „slávy“. V době, kdy ustanovil království „milosti“, byl o Letnicích vylit Duch svatý. Letnice jsou předobrazem vylití pozdního deště v době, kdy ustanovuje své království „slávy“.
The message of Pentecost was the message of Christ’s literal resurrection. The message of the latter rain, at least partially, is the message of the symbolic resurrection represented by the prophetic riddle that the eighth being of the seven, which is fulfilled in the beast, and also the two horns of the earth beast. The fourth and the eighth kingdoms are where Christ establishes His kingdom.
Poselství Letnic bylo poselstvím doslovného Kristova vzkříšení. Poselství pozdního deště je alespoň zčásti poselstvím symbolického vzkříšení, představovaného prorockou hádankou o tom, že osmý, který je ze sedmi, což se naplňuje ve šelmě, a také dvěma rohy zemské šelmy. Ve čtvrtém a osmém království Kristus zakládá své království.
“The announcement which had been made by the disciples in the name of the Lord was in every particular correct, and the events to which it pointed were even then taking place. ‘The time is fulfilled, the kingdom of God is at hand,’ had been their message. At the expiration of ‘the time’—the sixty-nine weeks of Daniel 9, which were to extend to the Messiah, ‘the Anointed One’—Christ had received the anointing of the Spirit after His baptism by John in Jordan. And the ‘kingdom of God’ which they had declared to be at hand was established by the death of Christ. This kingdom was not, as they had been taught to believe, an earthly empire. Nor was it that future, immortal kingdom which shall be set up when ‘the kingdom and dominion, and the greatness of the kingdom under the whole heaven, shall be given to the people of the saints of the Most High;’ that everlasting kingdom, in which ‘all dominions shall serve and obey Him.’ Daniel 7:27. As used in the Bible, the expression ‘kingdom of God’ is employed to designate both the kingdom of grace and the kingdom of glory. The kingdom of grace is brought to view by Paul in the Epistle to the Hebrews. After pointing to Christ, the compassionate intercessor who is ‘touched with the feeling of our infirmities,’ the apostle says: ‘Let us therefore come boldly unto the throne of grace, that we may obtain mercy, and find grace.’ Hebrews 4:15, 16. The throne of grace represents the kingdom of grace; for the existence of a throne implies the existence of a kingdom. In many of His parables Christ uses the expression ‘the kingdom of heaven’ to designate the work of divine grace upon the hearts of men.
„Oznámení, které učedníci učinili ve jménu Páně, bylo v každém ohledu správné a události, k nimž poukazovalo, se právě tehdy odehrávaly. ‚Čas se naplnil a království Boží se přiblížilo,‘ to bylo jejich poselství. Po uplynutí onoho ‚času‘ — devětašedesáti týdnů z Daniela 9, jež měly sahat až k Mesiáši, ‚Pomazanému‘ — přijal Kristus pomazání Duchem po svém křtu od Jana v Jordánu. A ‚království Boží‘, o němž prohlašovali, že je blízko, bylo ustanoveno Kristovou smrtí. Toto království nebylo, jak byli vedeni k víře, pozemskou říší. Nebylo ani oním budoucím, nesmrtelným královstvím, které bude zřízeno, až ‚království i vláda a velikost království pod celým nebem bude dána lidu svatých Nejvyššího‘; tím věčným královstvím, v němž ‚všechny vlády budou sloužit jemu a poslouchat ho‘. Daniel 7,27. Jak je tento výraz užíván v Bibli, označuje výraz ‚království Boží‘ jak království milosti, tak království slávy. Království milosti je představeno Pavlem v listu Židům. Poté, co apoštol poukáže na Krista, soucitného přímluvce, který je ‚schopen mít soucit s našimi slabostmi‘, praví: ‚Přistupujme tedy směle k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství a nalezli milost.‘ Židům 4,15.16. Trůn milosti představuje království milosti; neboť existence trůnu předpokládá existenci království. V mnoha svých podobenstvích užívá Kristus výraz ‚království nebeské‘ k označení působení božské milosti v srdcích lidí.“
“So the throne of glory represents the kingdom of glory; and this kingdom is referred to in the Saviour’s words: ‘When the Son of man shall come in His glory, and all the holy angels with Him, then shall He sit upon the throne of His glory: and before Him shall be gathered all nations.’ Matthew 25:31, 32. This kingdom is yet future. It is not to be set up until the second advent of Christ.
„Trůn slávy tedy představuje království slávy; a o tomto království je řeč ve Spasitelových slovech: ‚Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni svatí andělé s ním, tehdy usedne na trůnu své slávy; a budou před něj shromážděny všechny národy.‘ Matouš 25,31.32. Toto království je dosud budoucí. Nebude ustanoveno až do druhého Kristova příchodu.
“The kingdom of grace was instituted immediately after the fall of man, when a plan was devised for the redemption of the guilty race. It then existed in the purpose and by the promise of God; and through faith, men could become its subjects. Yet it was not actually established until the death of Christ. Even after entering upon His earthly mission, the Saviour, wearied with the stubbornness and ingratitude of men, might have drawn back from the sacrifice of Calvary. In Gethsemane the cup of woe trembled in His hand. He might even then have wiped the blood-sweat from His brow and have left the guilty race to perish in their iniquity. Had He done this, there could have been no redemption for fallen men. But when the Saviour yielded up His life, and with His expiring breath cried out, ‘It is finished,’ then the fulfillment of the plan of redemption was assured. The promise of salvation made to the sinful pair in Eden was ratified. The kingdom of grace, which had before existed by the promise of God, was then established.
„Království milosti bylo ustanoveno bezprostředně po pádu člověka, když byl vypracován plán vykoupení provinilého lidského rodu. Tehdy existovalo v Božím záměru a na základě Jeho zaslíbení; a skrze víru se lidé mohli stát jeho poddanými. Ve skutečnosti však nebylo založeno až do Kristovy smrti. I poté, co Spasitel nastoupil své pozemské poslání, mohl, unaven zatvrzelostí a nevděčností lidí, od oběti na Golgotě ustoupit. V Getsemane Jeho ruce chvěl kalich strasti. Ještě tehdy mohl setřít krvavý pot ze svého čela a ponechat provinilé lidstvo, aby zahynulo ve své nepravosti. Kdyby to byl učinil, nemohlo by být pro padlé lidi žádné vykoupení. Když však Spasitel vydal svůj život a svým posledním dechem zvolal: „Dokonáno jest,“ tehdy bylo naplnění plánu vykoupení zajištěno. Zaslíbení spásy dané hříšnému páru v Edenu bylo stvrzeno. Království milosti, které předtím existovalo na základě Božího zaslíbení, bylo tehdy ustanoveno.“
“Thus the death of Christ—the very event which the disciples had looked upon as the final destruction of their hope—was that which made it forever sure. While it had brought them a cruel disappointment, it was the climax of proof that their belief had been correct. The event that had filled them with mourning and despair was that which opened the door of hope to every child of Adam, and in which centered the future life and eternal happiness of all God’s faithful ones in all the ages.
„Tak byla Kristova smrt — právě ta událost, na niž učedníci hleděli jako na konečné zničení své naděje — tím, co ji navždy učinilo jistou. Ačkoli jim přinesla kruté zklamání, byla vrcholem důkazu, že jejich víra byla správná. Událost, která je naplnila zármutkem a zoufalstvím, byla tou, jež otevřela dveře naděje každému dítěti Adamovu a v níž se soustřeďoval budoucí život a věčné štěstí všech Božích věrných ve všech věcích.“
“Purposes of infinite mercy were reaching their fulfillment, even through the disappointment of the disciples. While their hearts had been won by the divine grace and power of His teaching, who ‘spake as never man spake,’ yet intermingled with the pure gold of their love for Jesus, was the base alloy of worldly pride and selfish ambitions. Even in the Passover chamber, at that solemn hour when their Master was already entering the shadow of Gethsemane, there was ‘a strife among them, which of them should be accounted the greatest.’ Luke 22:24. Their vision was filled with the throne, the crown, and the glory, while just before them lay the shame and agony of the garden, the judgment hall, the cross of Calvary. It was their pride of heart, their thirst for worldly glory, that had led them to cling so tenaciously to the false teaching of their time, and to pass unheeded the Saviour’s words showing the true nature of His kingdom, and pointing forward to His agony and death. And these errors resulted in the trial—sharp but needful—which was permitted for their correction. Though the disciples had mistaken the meaning of their message, and had failed to realize their expectations, yet they had preached the warning given them of God, and the Lord would reward their faith and honor their obedience. To them was to be entrusted the work of heralding to all nations the glorious gospel of their risen Lord. It was to prepare them for this work that the experience which seemed to them so bitter had been permitted.” The Great Controversy, 347, 348.
„Záměry nekonečného milosrdenství dospívaly ke svému naplnění i skrze zklamání učedníků. Ačkoli jejich srdce získala božská milost a moc Jeho učení, který „mluvil, jako nikdy člověk nemluvil“, přece jen se s ryzím zlatem jejich lásky k Ježíši mísila nečistá příměs světské pýchy a sobeckých ctižádostí. Dokonce i v paschální horní místnosti, v onu slavnostní hodinu, kdy jejich Mistr již vstupoval do stínu Getsemane, vznikl mezi nimi „spor o to, kdo z nich má být pokládán za největšího“. Lukáš 22,24. Jejich zrak byl upřen na trůn, korunu a slávu, zatímco přímo před nimi ležela hanba a úzkost zahrady, soudní síně a golgotského kříže. Byla to pýcha jejich srdce, jejich žízeň po světské slávě, jež je vedla k tomu, že se tak houževnatě drželi falešného učení své doby a bez povšimnutí přešli Spasitelova slova, která ukazovala pravou povahu Jeho království a poukazovala kupředu k Jeho úzkosti a smrti. A tyto omyly vyústily ve zkoušku — těžkou, avšak potřebnou — která byla dopuštěna k jejich nápravě. Ačkoli učedníci nesprávně pochopili význam svého poselství a nedočkali se naplnění svých očekávání, přece zvěstovali varování, které jim dal Bůh, a Pán odmění jejich víru a poctí jejich poslušnost. Jim mělo být svěřeno dílo hlásat všem národům slavné evangelium jejich vzkříšeného Pána. K tomu, aby byli pro toto dílo připraveni, byla dopuštěna zkušenost, která se jim zdála tak trpká.“ The Great Controversy, 347, 348.
In the book of Revelation, the “mind that has wisdom” counts “the number of a man”, and recognizes that “the man” is also the eighth kingdom, that is of the seven. The “man of sin” is the head of the eighth kingdom that rules over the kings and merchants of the earth, who the seven churches join with to avoid the reproach of persecution, and who is seated upon many waters.
V knize Zjevení „mysl, která má moudrost“, počítá „číslo člověka“ a rozpoznává, že „ten člověk“ je také osmé království, které je ze sedmi. „Člověk hříchu“ je hlavou osmého království, které panuje nad králi a kupci země, s nimiž se sedm církví spojuje, aby se vyhnuly pohaně pronásledování, a které sedí na mnohých vodách.
And he saith unto me, The waters which thou sawest, where the whore sitteth, are peoples, and multitudes, and nations, and tongues. Revelation 17:15.
I řekl mi: Vody, které jsi viděl, kde ta nevěstka sedí, jsou lidé, zástupy, národy a jazyky. Zjevení 17,15.
The “man of sin” rules over the political, monetary, religious, and civil world, and all men, except those who have obtained the victory over the beast, and his image, his mark and the number of his name.
„Člověk hříchu“ vládne nad politickým, peněžním, náboženským i občanským světem a nad všemi lidmi, kromě těch, kteří zvítězili nad šelmou a nad jejím obrazem, jejím znamením i číslem jejího jména.
And I saw as it were a sea of glass mingled with fire: and them that had gotten the victory over the beast, and over his image, and over his mark, and over the number of his name, stand on the sea of glass, having the harps of God. And they sing the song of Moses the servant of God, and the song of the Lamb, saying, Great and marvellous are thy works, Lord God Almighty; just and true are thy ways, thou King of saints. Revelation 15:2, 3.
A viděl jsem jakoby moře skleněné, smíšené s ohněm; a ty, kteří zvítězili nad šelmou i nad jejím obrazem i nad jejím znamením i nad číslem jejího jména, jak stojí na tom skleněném moři a majíce harfy Boží. A zpívají píseň Mojžíše, služebníka Božího, a píseň Beránkovu, řkouce: Veliké a podivuhodné jsou skutky tvé, Pane Bože všemohoucí; spravedlivé a pravé jsou cesty tvé, Králi svatých. Zjevení 15,2.3.
The “wise” who understand the “increase of knowledge,” when the Revelation of Jesus Christ is unsealed, are those who have “understanding” and “count the number of the beast: for it is the number of a man; and his number is Six hundred threescore and six.” That “understanding” represents part of the three-step testing process that always occurs when Jesus unseals a prophecy. This is why it is noted that they have “gotten the victory over” “the number of his name.”
„Moudří“, kteří chápou „rozmnožení poznání“, když je Zjevení Ježíše Krista odpečetěno, jsou ti, kdo mají „rozumnost“ a „spočítají číslo té šelmy, neboť jest to číslo člověka; a číslo jeho jest šest set šedesát a šest.“ Tato „rozumnost“ představuje část tříkrokového procesu zkoušky, který vždy nastává, když Ježíš odpečetí proroctví. Proto je poznamenáno, že „zvítězili nad“ „číslem jejího jména“.
To obtain victory is to pass a test, and those who are “wise” and “understand” get the victory associated with the number 666, and the verse also identifies that there are eight kingdoms, and that the eighth is of the seven. That “secret” is represented in Daniel chapter two, for Daniel’s prayer was to understand “the secret.” The revelation that there are eight kingdoms, and the eighth kingdom is of the seven, and the number of that kingdom is 666, is the secret Daniel is represented as obtaining by his prayer, and Daniel represents the “wise” of God’s last days.
Získat vítězství znamená projít zkouškou, a ti, kdo jsou „moudří“ a „rozumějí“, dosahují vítězství spojeného s číslem 666; verš také označuje, že existuje osm království a že osmé je z těch sedmi. Toto „tajemství“ je znázorněno ve druhé kapitole Danielovy knihy, neboť Danielova modlitba směřovala k tomu, aby porozuměl „tajemství“. Zjevení, že existuje osm království, že osmé království je z těch sedmi a že číslo tohoto království je 666, je tajemstvím, jež je Danielovi představeno jako to, kterého dosáhl svou modlitbou; a Daniel představuje Boží „moudré“ posledních dnů.
Daniel represents the “wise” of the last days who have the secret of Daniel two unsealed unto them, and that secret is the revelation that the last and first reference to the kingdoms of Bible prophecy is that there are eight kingdoms in the image. That revelation upholds the Millerite understanding of Daniel chapter two, but shines ten times brighter, once it is recognized. Its brilliance, being ten times brighter, represents a test which the “wise” get victory over, for the eighth kingdom that is of the seven, is also the sixth kingdom which is a threefold union of the dragon, the beast and false prophet. As such, the dragon, the beast and the false prophet are all the sixth kingdom, and together represent 666.
Daniel představuje „moudré“ posledních dnů, jimž je odpečetěno tajemství druhé kapitoly Daniele, a tím tajemstvím je zjevení, že poslední i první odkaz na království biblického proroctví spočívá v tom, že v obrazu je osm království. Toto zjevení potvrzuje milleritské porozumění druhé kapitole knihy Daniel, avšak jakmile je rozpoznáno, září desetkrát jasněji. Jeho jas, jenž je desetkrát větší, představuje zkoušku, nad níž „moudří“ vítězí; neboť osmé království, které je z těch sedmi, je zároveň také šestým královstvím, jímž je trojí spojení draka, šelmy a falešného proroka. Jako takoví jsou drak, šelma a falešný prorok všichni šestým královstvím a společně představují 666.
Nebuchadnezzar was tested by the revelation of Daniel chapter two, and he failed the test. In Daniel two, Daniel represents the “wise” who pass the test of the secret of the image. Nebuchadnezzar in chapter three represents the wicked that fail the very same test. Nebuchadnezzar, as the first king of the first kingdom, represents the last king of the last kingdom. He therefore represents the “man of sin,” the man of prophecy that the seven churches take hold of. Man was created on the sixth day, and the number six is therefore the number of mankind. The number of Nebuchadnezzar is six. Nebuchadnezzar failed the test of the number 666, and represented the wicked of the last days. As a symbol of the man of sin, his number is six.
Nebúkadnesar byl zkoušen zjevením druhé kapitoly knihy Daniel, avšak ve zkoušce neobstál. Ve druhé kapitole Daniela Daniel představuje „moudré“, kteří obstojí ve zkoušce tajemství obrazu. Nebúkadnesar ve třetí kapitole představuje bezbožné, kteří neobstojí v téže zkoušce. Nebúkadnesar jako první král prvního království představuje posledního krále posledního království. Proto představuje „člověka hříchu“, prorockého člověka, jehož se sedm církví chopí. Člověk byl stvořen šestého dne, a číslo šest je proto číslem lidstva. Číslem Nebúkadnesara je šest. Nebúkadnesar neobstál ve zkoušce čísla 666 a představoval bezbožné posledních dnů. Jako symbol člověka hříchu je jeho číslem šest.
Nebuchadnezzar the king made an image of gold, whose height was threescore cubits, and the breadth thereof six cubits: he set it up in the plain of Dura, in the province of Babylon. Daniel 3:1.
Král Nebúkadnesar učinil zlatou sochu, jejíž výška byla šedesát loket a její šířka šest loket; postavil ji na pláni Dúra v babylónské provincii. Daniel 3,1.
The golden image was sixty cubits, by six cubits and it was made by Nebuchadnezzar, whose number is six. The image was erected in rebellion to the light of the image of chapter two, and the threefold description of the image, when you understand the number of Nebuchadnezzar is six, equates to six, six, six.
Zlatý obraz byl šedesát loket vysoký a šest loket široký a dal jej zhotovit Nabukadnezar, jehož číslem je šest. Obraz byl vztyčen ve vzpouře proti světlu obrazu z druhé kapitoly a trojí popis tohoto obrazu, když porozumíte tomu, že číslo Nabukadnezara je šest, se rovná šesti, šesti, šesti.
We will continue this study in the next article.
V této studii budeme pokračovat v příštím článku.
“The thought of establishing the empire and a dynasty that should endure forever, appealed very strongly to the mighty ruler before whose arms the nations of earth had been unable to stand. With an enthusiasm born of boundless ambition and selfish pride, he entered into counsel with his wise men as to how to bring this about. Forgetting the remarkable providences connected with the dream of the great image; forgetting also that the God of Israel through His servant Daniel had made plain the significance of the image, and that in connection with this interpretation the great men of the realm had been saved an ignominious death; forgetting all except their desire to establish their own power and supremacy, the king and his counselors of state determined that by every means possible they would endeavor to exalt Babylon as supreme, and worthy of universal allegiance.
„Myšlenka na zřízení říše a dynastie, jež by trvaly navěky, mocně zapůsobila na onoho mocného vládce, před jehož zbraněmi národy země nedokázaly obstát. S nadšením zrozeným z bezmezné ctižádosti a sobecké pýchy se radil se svými mudrci o tom, jak toho dosáhnout. Zapomínaje na pozoruhodná prozřetelnostní řízení spojená se snem o velikém obrazu; zapomínaje také, že Bůh Izraele skrze svého služebníka Daniela objasnil význam toho obrazu a že v souvislosti s tímto výkladem byli velmoži říše uchráněni potupné smrti; zapomínaje na vše kromě své touhy upevnit vlastní moc a nadvládu, král i jeho státní rádci rozhodli, že se všemi možnými prostředky vynaloží úsilí, aby vyvýšili Babylón jako svrchovaný a hodný všeobecné oddanosti.“
“The symbolic representation by which God had revealed to king and people His purpose for the nations of earth, was now to be made to serve for the glorification of human power. Daniel’s interpretation was to be rejected and forgotten; truth was to be misinterpreted and misapplied. The symbol designed of Heaven to unfold to the minds of men important events of the future, was to be used to hinder the spread of the knowledge that God desired the world to receive. Thus through the devisings of ambitious men, Satan was seeking to thwart the divine purpose for the human race. The enemy of mankind knew that truth unmixed with error is a power mighty to save; but that when used to exalt self and to further the projects of men, it becomes a power for evil.
„Symbolické znázornění, jímž Bůh zjevil králi i lidu svůj záměr s národy země, mělo nyní sloužit k oslavě lidské moci. Danielův výklad měl být odmítnut a zapomenut; pravda měla být překroucena a zneužita. Symbol, určený nebem k tomu, aby lidské mysli odhalil důležité události budoucnosti, měl být použit k tomu, aby bránil šíření poznání, které si Bůh přál, aby svět přijal. Tak se satan prostřednictvím úkladů ctižádostivých lidí snažil zmařit Boží záměr s lidským pokolením. Nepřítel lidstva věděl, že pravda nesmíšená s bludem je mocí, která má velikou sílu spasit; avšak je-li používána k vyvyšování sebe sama a k prosazování lidských záměrů, stává se mocí ke zlu.“
“From his rich store of treasure, Nebuchadnezzar caused to be made a great golden image, similar in its general features to that which had been seen in vision, save in the one particular of the material of which it was composed. Accustomed as they were to magnificent representations of their heathen deities, the Chaldeans had never before produced anything so imposing and majestic as this resplendent statue, threescore cubits in height and six cubits in breadth. And it is not surprising that in a land where idol worship was of universal prevalence, the beautiful and priceless image in the plain of Dura, representing the glory of Babylon and its magnificence and power, should be consecrated as an object of worship. This was accordingly provided for, and a decree went forth that on the day of the dedication all should show their supreme loyalty to the Babylonian power by bowing before the image.” Prophets and Kings, 504, 505.
„Ze svého bohatého pokladu dal Nebúkadnesar zhotovit velikou zlatou sochu, podobnou ve svých obecných rysech té, která byla spatřena ve vidění, s výjimkou jediné skutečnosti, totiž materiálu, z něhož byla zhotovena. Chaldejci, jakkoli byli zvyklí na nádherná zpodobení svých pohanských božstev, dosud nikdy nevytvořili nic tak působivého a majestátního jako tuto zářící sochu, šedesát loket vysokou a šest loket širokou. A není překvapivé, že v zemi, kde modloslužba byla všeobecně rozšířena, byla tato krásná a neocenitelná socha na pláni Dúra, představující slávu Babylóna i jeho nádheru a moc, zasvěcena jako předmět uctívání. O to bylo také postaráno a vyšel dekret, že v den posvěcení mají všichni prokázat svou nejvyšší oddanost babylónské moci tím, že se před sochou pokloní.“ Proroci a králové, 504, 505.