Kniha Daniel — číslo šedesát pět

Dne 18. července 2020 přišlo první zklamání pro Boží reformní hnutí posledních dnů. Označilo mezník v dějinách třetího Běda, které jsou dějinami pozdního deště a také dějinami zapečeťování sto čtyřiačtyřiceti tisíc. Tyto dějiny byly znázorněny každým reformním hnutím posvátných dějin, a konkrétněji byly znázorněny dějinami milleritského hnutí a ilustrovány podobenstvím o deseti pannách, a představují prorocké dějiny, které označil každý prorok.

18. červenec 2020 představuje první zklamání hnutí, a jako takový označuje příchod doby prodlení v podobenství o deseti pannách a u Abakuka. V milleritské historii bylo shledáno, že tytéž důkazy, které vedly k jejich mylnému hlásání, určují pravé datum. Doba prodlení v podobenství o deseti pannách byla tehdy rozpoznána jako přítomná pravda a tato doba prodlení byla totožná s touž dobou prodlení ve druhé kapitole Abakuka. Podobenství o deseti pannách se opakuje do posledního písmene a tato skutečnost ukazuje, že kandidáty na moudré či pošetilé panny jsou pouze ti, kdo byli účastni tohoto zklamání.

Velké tělo laodicejského adventismu bylo zkoušeno příchodem třetího Běda dne 11. září 2001, a když pominulo nenaplněné předpovězení 18. července 2020, byl laodicejský adventismus ponechán pozadu, aby bezcílně směřoval zpět k Římu, stejně jako protestanté v milleritské historii.

Millerité nejen ztotožnili dobu prodlení s naplněním podobenství o deseti pannách, ale v Chabakukovi také rozpoznali, že příkaz čekat na vidění, ačkoli se opozdilo, představoval totéž prorocké znamení. Chabakuk pak potvrzuje, že vidění, které bylo chybně předloženo a které vyvolalo první zklamání, bylo tím viděním, jež na konci „promluví“.

Poselství, které způsobilo první zklamání, bylo týmž poselstvím, jež mělo být rozpoznáno jako naplňující se v blízké budoucnosti; bylo to však poselství, které se stále zakládalo na předchozích prorockých argumentech, jichž bylo použito při prvním mylném hlásání.

V milleritských dějinách byl nejprve zkoušen lid bývalé smlouvy, poté byl zkoušen lid nové smlouvy. Zkouška začala pro protestanty tehdy, když 11. srpna 1840 sestoupil první anděl ze Zjevení 10 a první anděl ze Zjevení 14 (neboť jsou týmž andělem). Jejich zkouška skončila prvním zklamáním a příchodem druhého anděla ze Zjevení 14.

V dějinách milleritského hnutí začala zkouška pro millerity příchodem druhého anděla při prvním zklamání a skončila příchodem Půlnočního volání, které sestra Whiteová představuje jako zástup andělů, kteří se připojují k druhému andělu. Pod mocí Ducha svatého byli millerité, kteří rozpoznali a přijali poselství Půlnočního volání, tehdy odděleni od milleritů, kteří nerozpoznali poselství, jež kolem nich všude zaznívalo. Dne 22. října 1844 přišel třetí anděl a vidění, které otálelo, tehdy promluvilo.

V dějinách pečetění sto čtyřiceti čtyř tisíc byl nejprve zkoušen lid bývalé smlouvy, poté lid nové smlouvy. Zkouška začala pro laodicejský adventismus, když 11. září 2001 sestoupil první hlas anděla ze Zjevení osmnáct a třetí anděl ze Zjevení čtrnáct (neboť jsou týmž andělem). Jejich zkouška byla ukončena zklamáním z 18. července 2020.

V hnutí třetího anděla začala zkouška sto čtyřiceti čtyř tisíc s příchodem prvního zklamání a bude završena příchodem poselství Půlnočního volání. Pod mocí Ducha svatého jsou ti, kdo nyní rozpoznávají a přijímají poselství Půlnočního volání, tehdy odděleni od pošetilých a bezbožných, kteří nerozpoznali mnohostranné poselství, jež nyní kolem nich ze všech stran dopadá.

Při brzy přicházejícím nedělním zákonu promlouvá druhý „hlas“ anděla ze Zjevení osmnácté kapitoly, což je zároveň i vidění, které „otálejíc“ mluvilo. Představuje také poselství třetího anděla, které „narůstá“ v hlasité volání.

Půlnoční volání je znázorněno jako mnozí andělé, kteří se připojují k předchozímu andělu. Poselství půlnočního volání má několik prvků, které přispívají k celému poselství, a andělé jsou symboly poselství. V dějinách mileritů byl za průkopníka, který se ujal vedení při přinášení poselství pravého půlnočního volání, považován Samuel S. Snow. V těchto dějinách je dobře doloženo, že Snowovo porozumění poselství půlnočního volání se rozvíjelo v průběhu určitého časového období.

Tyto dějiny se opakují do posledního písmene a poselství závěrečného Půlnočního volání se veřejně rozvíjí již od konce července 2023. Není to pouze poselství islámu, nýbrž zahrnuje také poselství zapečetění sto čtyřiceti čtyř tisíc. Zahrnuje zjevení, že oba rohy zemské šelmy procházejí „smrtí a vzkříšením“, stejně jako odpovídají obrazu šelmy, jenž v týchž dějinách naplňuje prorockou hádanku, že „osmá jest z těch sedmi“. Zahrnuje zjevení spojená se „skrytými dějinami“ Sedmi hromů a naplňuje prorockou hádanku o „kameni“, který byl zavržen a stal se „hlavou úhelnou“, neboť se ukazuje, že „sedm časů“ z Leviticus dvacet šest je nití, která splétá všechny pravdy Millerových dějin dohromady s pravdami, které byly odpečetěny v čase konce roku 1989. Žalmista to vyjadřuje takto:

„Kámen“, který byl prvním „klenotem“, jejž William Miller objevil (a klenoty jsou kameny), je „den, který učinil Hospodin“. V předchozích článcích bylo ukázáno, že stavba i slova přikázání o sobotě jsou totožné se stavbou posvátného cyklu sedmi, jak je předložen v dvacáté páté kapitole knihy Leviticus. Odpočinek sedmého dne byl předobrazem odpočinku země v sedmém roce, a jsou-li tato dvě přikázání posuzována tímto způsobem, podávají svědectví o tom, že v biblickém proroctví den představuje rok.

Ukazují také, že porozumění, které Miller hlásal ohledně Božího rozhořčení „sedmkrát“ v Leviticu dvacet šest, je znázorněno jako „den“, neboť Pán ustanovil posvátný cyklus sedmi let právě tak jistě, jako učinil nebesa i zemi v šesti dnech a sedmého odpočinul.

Když Ježíš dokončil podobenství o vinici, položil farizeům otázku.

Podobenství o vinici je podobenstvím o tom, že dřívější vyvolený lid je pominut a království je dáno novému vyvolenému lidu. „Kámen“, který byl podle Ježíše zavržen, je oním „kamenem“, který buď zachraňuje, nebo ničí, podle toho, jak je přijat. „Kámen“ musí být v kontextu, v němž jej Ježíš užívá, biblickou pravdou, neboť má moc přinášet spravedlivé ovoce, a Kristova spravedlnost se v mužích a ženách rodí jedině tehdy, přijmou-li Jeho Slovo pravdy.

„Kámen“ je učení, které je buď přijato, nebo odmítnuto, a Ježíš je Slovo; a v knize Skutků Petr ztotožňuje „kámen“ s Kristem.

A potom v Prvním listu Petrovu rozvíjí symboliku „kamene“ ještě dále, avšak ponechává ji v témž kontextu pominutí někdejšího lidu smlouvy a vyvolení nového vyvoleného lidu, který, jak uvádí, „kdysi nebyl lidem, nyní však jest lid Boží; kterému nebylo prokázáno milosrdenství, nyní však milosrdenství došel.“

Petr říká o dřívějším vyvoleném lidu: „Těm, kteří jsou neposlušní, se kámen, jejž stavitelé zavrhli, stal kamenem úhelným, kamenem úrazu a skálou pohoršení, totiž těm, kteří klopýtají o slovo jsouce neposlušní; k tomu také byli ustanoveni.“

Ježíš je znázorněn každým posvátným obrazem základu.

Základem, který milerité položili, byla Skála věků (ten Kámen).

Prvním drahokamem, který Miller objevil a který se stal součástí milleritského základu, jenž je jako Skála věků, bylo „sedm časů“ z Leviticus dvacet šest; a právě „sedm časů“ bylo první základní pravdou, kterou odložili ti milleritští průkopníci, kteří právě vybudovali milleritský základ. Byli to stavitelé, kteří měli zavrhnout základní kámen. Tento „kámen“, jenž je předobrazem Krista, je také dnem, který učinil Hospodin, neboť učinil sedmý den dnem odpočinku a sedmý rok rokem, kdy bude země odpočívat. Roku 1863 byl základní kámen zavržen, avšak má se stát „hlavou úhelní“ a „kamenem úrazu“ pro neposlušné.

Poselství islámu třetího běda je tématem reformního hnutí sto čtyřiceti čtyř tisíc a proces zkoušky začal, když sestoupil anděl ze Zjevení osmnácté kapitoly, zatímco byly 11. září 2001 strženy velké budovy města New York. Adventismus mlčel ohledně prorocké identifikace, že 11. září 2001 bylo příchodem „dne východního větru“. Dne 18. července 2020 byli zanecháni pozadu, když byli dva svědkové ze Zjevení jedenácté kapitoly zabiti v ulicích toho velikého města. Zkouška adventismu skončila a zkouška těch, kdo vyznávali, že rozpoznali poselství islámu, byla v běhu.

Poté, co ležely mrtvé na ulicích až do konce července 2023, byly mrtvé suché kosti probuzeny prvním Ezekielovým poselstvím. Druhé Ezekielovo poselství je poselstvím čtyř větrů islámu třetího Běda, představujícím postupné odpečeťování poselství Půlnočního volání, které je viděním, jež se zdrželo, a tématem celého období tohoto hnutí. Poté byly odpečetěny různé pravdy, neboť poselství Půlnočního volání představuje mnohovrstevné poselství. První pravdou, která se postavila mrtvým suchým kostem, byla první pravda odmítnutá laodicejským adventismem, a představuje pravdu, jež označuje přechod z Laodiceje do Filadelfie.

Pravda je pečetícím poselstvím, a proto musí být upevněna jak po stránce intelektuální, tak i duchovní. Nestačí rozpoznat, že období, kdy dva svědkové leželi mrtví na ulici, je symbolem rozptýlení „sedmi časů“; vyžaduje to také zkušenostní přijetí pravdy.

Millerovy drahokamy, které představují pravdy odpečetěné v čase konce roku 1798, se stávají zkouškou pro panny posledních dnů. Zkušenost upevnění v pravdě „duchovně“ je znázorněna Millerovým prvním drahokamem a „intelektuální“ upevnění v pravdě je znázorněno poselstvím islámu třetího běda. Výzva k pokání a vyznání, znázorněná „sedmi časy“, označuje dílo, které je vykonáváno ve spojení s Kristem ve svatyni svatých, a je znázorněno viděním „mareh“.

„Intelektuální“ porozumění islámu třetího Běda je znázorněno viděním „chazon“ a obojí je vyžadováno od těch, kdo mají být zapečetěni. V roce 1863 se laodicejský adventismus rozhodl znovu vystavět Jericho a opustil své dílo obnovy Jeruzaléma. Jericho je symbolem blahobytu, jak jej rovněž představuje laodicejská slepota.

„Kámen“, který stavitelé roku 1863 zavrhli, když znovu budovali Jericho, byl „sedm časů“, jež se v posledních dnech měly stát pravdou (drahokamem), která se stává „kamenem úhelným“, neboť je to pravda, která spřádá dohromady počátek adventismu v hnutí mileritů s koncem adventismu v hnutí sto čtyřiačtyřiceti tisíc. Tento drahokam, jímž je „sedm časů“, je také „den, který učinil Hospodin“, a je to sám Kristus, neboť On je Slovo a On je „Pravda“. Téma islámu je námětem, který přináší očištění jak dřívějšího, tak nově vyvoleného lidu, a toto dvojí očištění začalo 11. září 2001, což byl „den východního větru“. V onen den měli strážní zpívat tutéž píseň, kterou zpíval Kristus, když vyhlašoval podobenství o vinici. Sto čtyřiačtyřicet tisíc zpívá píseň Mojžíšovu („sedm časů“) a píseň Beránkovu.

„Beránek“ je Kristus, který byl zabit, a byl zabit uprostřed dvou tisíc pěti set dvaceti dnů, čímž spojil dohromady oběť svého života a své krve (kde potvrdil smlouvu) spolu s Mojžíšovou „pří smlouvy jeho“ v Leviticus dvacet šest. Píseň Mojžíšova a Beránkova je písní chazonu prorockých dějin a písní mareh jeho „zjevení“. Je to píseň intelektuálního a duchovního porozumění, jak je znázorněno dvěma viděními v osmé kapitole Daniela. Je to píseň smluvního lidu, který je souzen a pominut, zatímco je vybírán nový vyvolený lid. Proces výběru, a tedy i píseň, začal 11. září 2001.

Při správném pochopení tyto verše označují období od 11. září 2001 až do brzy přicházejícího nedělního zákona. Verš šestý vymezuje celé dějiny tím, že označuje počátek rostliny, která zapouští kořen, potom kvete a pučí a nakonec naplní zemi ovocem. Ovoce, které naplňuje zemi, tak činí během „hodiny“, což je krize nedělního zákona. Zatímco Kristus tehdy shromažďuje své ovoce do své sýpky, zároveň také přivádí soud na Babylón. Soud, k němuž dochází v době, kdy je země naplněna ovocem, je znázorněn ve verši sedmém, když jsou položeny dvě otázky: „Udeřil jej snad, jako udeřil ty, kteří jej bili? anebo je pobit podle pobití těch, kteří jsou jím pobiti?“

Potom je v osmém verši kropení pozdním deštěm označeno výrazem „v míře“. To, co způsobuje, že rostliny vyrážejí, je déšť; a když je označen počátek pozdního deště, je označen jako počínající „v míře, když pučí“. Když pozdní déšť začíná, je vyléván „v míře“, neboť není vyléván bez míry, je-li žeň směsicí pravého a falešného.

Sestra Whiteová označuje tuto pasáž za okamžik, kdy sestupuje anděl ze Zjevení, neboť říká: „veliké vylití Ducha Božího, které osvěcuje celou zemi jeho slávou.“ V jiné pasáži, kterou jsme v těchto článcích často citovali, uvedla, že až „veliké budovy New Yorku“ „budou strženy“, „naplní se Zjevení, kapitola osmnáctá, verše jedna až tři.“

V příštím článku budeme v těchto úvahách pokračovat.