The four abominations of Ezekiel chapter eight, represent the four generations of modern Israel, and the beginning of modern Israel was typified by the beginning of ancient Israel. Both of those beginning histories testify to the ending of modern Israel at the soon coming Sunday law. The two beginnings of Israel, both ancient literal, and modern spiritual, are witnessed to by the beginning history of the northern kingdom of Israel as it separated from Judah.
Čtyři ohavnosti z osmé kapitoly Ezechiele představují čtyři generace novodobého Izraele a počátek novodobého Izraele byl předobrazen počátkem starověkého Izraele. Obě tyto počáteční dějiny dosvědčují konec novodobého Izraele při brzy přicházejícím nedělním zákoně. O obou počátcích Izraele, jak starověkého doslovného, tak novodobého duchovního, svědčí počáteční dějiny severního království Izraele při jeho oddělení od Judy.
When ancient Israel erected the golden calf, they had just come out of Egypt in fulfillment of a prophecy identifying that God would make them a kingdom. The story of Jeroboam, the first king of the northern kingdom of Israel, includes those very characteristics. Jeroboam had fled to Egypt from the wrath of Solomon. He had been given a prophetic promise that he would be made king over ten of the twelve tribes, by the prophet Ahijah. Before the prophecy was fulfilled, Jeroboam would flee into Egypt to put distance between himself and Solomon, until Solomon died.
Když starověký Izrael postavil zlaté tele, právě vyšel z Egypta jako naplnění proroctví, které oznamovalo, že z něj Bůh učiní království. Příběh Jeroboáma, prvního krále severního království Izraele, zahrnuje právě tyto charakteristické rysy. Jeroboám uprchl do Egypta před Šalomounovým hněvem. Prorok Achijáš mu dal prorocké zaslíbení, že bude ustanoven králem nad deseti z dvanácti kmenů. Než se toto proroctví naplnilo, Jeroboám uprchl do Egypta, aby mezi sebe a Šalomouna vložil odstup, dokud Šalomoun nezemřel.
And it came to pass at that time when Jeroboam went out of Jerusalem, that the prophet Ahijah the Shilonite found him in the way; and he had clad himself with a new garment; and they two were alone in the field: And Ahijah caught the new garment that was on him, and rent it in twelve pieces: And he said to Jeroboam, Take thee ten pieces: for thus saith the Lord, the God of Israel, Behold, I will rend the kingdom out of the hand of Solomon, and will give ten tribes to thee: (But he shall have one tribe for my servant David’s sake, and for Jerusalem’s sake, the city which I have chosen out of all the tribes of Israel:) Because that they have forsaken me, and have worshipped Ashtoreth the goddess of the Zidonians, Chemosh the god of the Moabites, and Milcom the god of the children of Ammon, and have not walked in my ways, to do that which is right in mine eyes, and to keep my statutes and my judgments, as did David his father. Howbeit I will not take the whole kingdom out of his hand: but I will make him prince all the days of his life for David my servant’s sake, whom I chose, because he kept my commandments and my statutes: But I will take the kingdom out of his son’s hand, and will give it unto thee, even ten tribes. And unto his son will I give one tribe, that David my servant may have a light alway before me in Jerusalem, the city which I have chosen me to put my name there.
I stalo se v tom čase, když Jeroboám vycházel z Jeruzaléma, že jej na cestě našel prorok Achijáš Šíloňský; a byl oděn novým pláštěm; a oni dva byli sami na poli. Tu Achijáš uchopil nový plášť, který měl na sobě, a roztrhl jej na dvanáct kusů. A řekl Jeroboámovi: Vezmi si deset kusů, neboť tak praví Hospodin, Bůh Izraele: Hle, vytrhnu království z ruky Šalomounovy a dám tobě deset kmenů. (Jemu však zůstane jeden kmen pro služebníka mého Davida a pro Jeruzalém, město, které jsem si vyvolil ze všech kmenů Izraele.) Protože mě opustili a klaněli se Aštoret, bohyni Sidónských, Kemošovi, bohu Moábských, a Milkómovi, bohu synů Amónových, a nechodili po mých cestách, aby činili to, co je správné v mých očích, a zachovávali má ustanovení a má nařízení, jako David, jeho otec. Avšak nevezmu celé království z jeho ruky, nýbrž jej učiním knížetem po všechny dny jeho života pro Davida, svého služebníka, kterého jsem vyvolil, protože zachovával má přikázání a má ustanovení. Ale vezmu království z ruky jeho syna a dám je tobě, totiž deset kmenů. A jeho synovi dám jeden kmen, aby David, můj služebník, měl vždy přede mnou světlo v Jeruzalémě, městě, které jsem si vyvolil, abych tam vložil své jméno.
And I will take thee, and thou shalt reign according to all that thy soul desireth, and shalt be king over Israel. And it shall be, if thou wilt hearken unto all that I command thee, and wilt walk in my ways, and do that is right in my sight, to keep my statutes and my commandments, as David my servant did; that I will be with thee, and build thee a sure house, as I built for David, and will give Israel unto thee. And I will for this afflict the seed of David, but not for ever. Solomon sought therefore to kill Jeroboam. And Jeroboam arose, and fled into Egypt, unto Shishak king of Egypt, and was in Egypt until the death of Solomon. And the rest of the acts of Solomon, and all that he did, and his wisdom, are they not written in the book of the acts of Solomon? And the time that Solomon reigned in Jerusalem over all Israel was forty years. And Solomon slept with his fathers, and was buried in the city of David his father: and Rehoboam his son reigned in his stead. 1 Kings 11:28–43.
A vezmu tě a budeš kralovat nade vším, po čem touží tvá duše, a budeš králem nad Izraelem. A stane se, budeš-li naslouchat všemu, co ti přikazuji, a budeš chodit po mých cestách a činit, co je správné v mých očích, zachovávaje má ustanovení a má přikázání, jako činil David, můj služebník, že budu s tebou a vybuduji ti pevný dům, jako jsem vybudoval Davidovi, a dám ti Izrael. A pro toto budu soužit símě Davidovo, ale ne navěky. Proto se Šalomoun snažil usmrtit Jarobeáma. Jarobeám však vstal a uprchl do Egypta k Šíšakovi, králi egyptskému, a byl v Egyptě až do smrti Šalomouna. Ostatní pak skutky Šalomounovy a vše, co činil, i jeho moudrost, cožpak to není zapsáno v knize skutků Šalomounových? Doba, po kterou Šalomoun kraloval v Jeruzalémě nade vším Izraelem, byla čtyřicet let. I zesnul Šalomoun se svými otci a byl pohřben v městě Davida, svého otce; a na jeho místě kraloval jeho syn Rechabeám. 1 Královská 11,28–43.
At the death of king Solomon, the kingdom was to be divided and Jeroboam was to be king over the ten northern tribes, and Solomon’s son, Rehoboam was to be king at Jerusalem. Before the division of the tribes occurred, Jeroboam needed to come out of Egypt.
Po smrti krále Šalomouna mělo být království rozděleno a Jarobeám se měl stát králem nad deseti severními kmeny, zatímco Šalomounův syn Rechabeám měl kralovat v Jeruzalémě. Dříve než došlo k rozdělení kmenů, musel Jarobeám vyjít z Egypta.
And Rehoboam went to Shechem: for all Israel were come to Shechem to make him king. And it came to pass, when Jeroboam the son of Nebat, who was yet in Egypt, heard of it, (for he was fled from the presence of king Solomon, and Jeroboam dwelt in Egypt;) That they sent and called him. And Jeroboam and all the congregation of Israel came, and spake unto Rehoboam, saying, Thy father made our yoke grievous: now therefore make thou the grievous service of thy father, and his heavy yoke which he put upon us, lighter, and we will serve thee. And he said unto them, Depart yet for three days, then come again to me. And the people departed. 1 Kings 12:1–5.
I šel Rechabeám do Šekemu, neboť celý Izrael přišel do Šekemu, aby ho ustanovil králem. A stalo se, když o tom uslyšel Jarobeám, syn Nebatův, který byl dosud v Egyptě, (neboť uprchl před králem Šalomounem a Jarobeám bydlel v Egyptě,) že pro něj poslali a povolali ho. I přišel Jarobeám a celé shromáždění Izraele a mluvili k Rechabeámovi řkouce: Tvůj otec učinil naše jho těžkým; nyní tedy ulehči těžkou službu svého otce a jeho těžké jho, které na nás vložil, a budeme ti sloužit. I řekl jim: Odejděte ještě na tři dny, a pak se ke mně vraťte. A lid odešel. 1 Královská 12,1–5.
The story of how foolish Rehoboam acted during the three days, lays the blame upon his foolish rejection of the old men’s counsel, but the separation of the tribes had been prophesied, so it would have happened one way or another. It is worth noting here for a future article that the separation process was specifically identified as three days. The two kingdoms become one kingdom again during the history of the Millerites, and when the northern and southern tribes become one kingdom during the Millerite history, which is the period of time of the arrival of the three angels of Revelation chapter fourteen. Those three angels in the Millerite history were typified by the three days of Rehoboam’s decision. Those forty-six years when the three angels arrived from 1798 unto 1844, were also the three symbolic days, that Christ had stated in John chapter two, would be required for Him to raise a destroyed temple, but that portion of the study is for a future article.
Příběh o tom, jak pošetile jednal Rechabeám během oněch tří dnů, klade vinu na jeho pošetilé odmítnutí rady starců, avšak oddělení kmenů bylo předpověděno, takže by k němu tak jako tak došlo tak či onak. Zde stojí za povšimnutí pro budoucí článek, že proces oddělení byl výslovně označen jako tři dny. Obě království se během dějin milleritů opět stávají jedním královstvím, a když se severní a jižní kmeny během milleritské historie stanou jedním královstvím, děje se tak v časovém období příchodu tří andělů ze čtrnácté kapitoly Zjevení. Tito tři andělé v milleritské historii byli předobrazeni třemi dny Rechabeámova rozhodnutí. Oněch čtyřicet šest let, během nichž tři andělé přicházeli od roku 1798 do roku 1844, bylo také třemi symbolickými dny, o nichž Kristus v druhé kapitole Janova evangelia prohlásil, že budou zapotřebí, aby pozdvihl zničený chrám, avšak tato část studie je určena pro budoucí článek.
When Rehoboam gave his foolish pronouncement at the end of three days the kingdoms were divided.
Když Rechabeám po třech dnech vynesl svůj pošetilý výrok, království se rozdělilo.
So when all Israel saw that the king hearkened not unto them, the people answered the king, saying, What portion have we in David? neither have we inheritance in the son of Jesse: to your tents, O Israel: now see to thine own house, David. So Israel departed unto their tents. But as for the children of Israel which dwelt in the cities of Judah, Rehoboam reigned over them. Then king Rehoboam sent Adoram, who was over the tribute; and all Israel stoned him with stones, that he died. Therefore king Rehoboam made speed to get him up to his chariot, to flee to Jerusalem. So Israel rebelled against the house of David unto this day. And it came to pass, when all Israel heard that Jeroboam was come again, that they sent and called him unto the congregation, and made him king over all Israel: there was none that followed the house of David, but the tribe of Judah only. 1 Kings 12:16–20.
Když tedy celý Izrael viděl, že je král nevyslyšel, lid odpověděl králi slovy: Jaký podíl máme na Davidovi? Nemáme dědictví v synu Jišajově. Do svých stanů, Izraeli! Nyní hleď na svůj vlastní dům, Davide. I odešel Izrael do svých stanů. Ale nad syny Izraele, kteří bydleli v judských městech, kraloval Rechabeám. Potom král Rechabeám poslal Adorama, který byl nad dávkou; ale celý Izrael jej ukamenoval, takže zemřel. Proto král Rechabeám pospíšil, aby nastoupil do svého vozu a uprchl do Jeruzaléma. Tak se Izrael vzbouřil proti domu Davidovu až do tohoto dne. A stalo se, když celý Izrael uslyšel, že se Jarobeám navrátil, že pro něj poslali, povolali jej do shromáždění a ustanovili ho králem nad celým Izraelem; nikdo nenásledoval dům Davidův kromě samého pokolení Judova. 1 Královská 12,16–20.
The prophecy that Jeroboam would be given a kingdom had been fulfilled, and it was fulfilled at the time he had come out of Egypt. Jealous that God’s sanctuary was in the city of Jerusalem, the city which God had chosen to place his name, Jeroboam set about to counterfeit the sanctuary, the priesthood and worship service that was ordained to only be accomplished in Jerusalem. The work of Jeroboam in setting up a counterfeit system of worship in the northern ten tribes, is a direct parallel to the rebellion of Aaron and the golden calf, and thus provides another witness, not only to the soon-coming Sunday law, but also to the rebellion of 1863.
Proroctví, že Jarobeámovi bude dáno království, se naplnilo, a naplnilo se v době, kdy vyšel z Egypta. Jarobeám, žárlivý na Boží svatyni v městě Jeruzalémě, v městě, které si Bůh vyvolil, aby tam vložil své jméno, začal napodobovat svatyni, kněžstvo a bohoslužebný řád, o němž bylo ustanoveno, že se má vykonávat pouze v Jeruzalémě. Dílo Jarobeámovo při zřízení padělaného systému bohoslužby v severních deseti kmenech je přímou paralelou ke vzpouře Árónově a zlatému teleti, a tak poskytuje další svědectví nejen o brzy přicházejícím nedělním zákonu, ale také o vzpouře roku 1863.
And Jeroboam said in his heart, Now shall the kingdom return to the house of David: If this people go up to do sacrifice in the house of the Lord at Jerusalem, then shall the heart of this people turn again unto their lord, even unto Rehoboam king of Judah, and they shall kill me, and go again to Rehoboam king of Judah. Whereupon the king took counsel, and made two calves of gold, and said unto them, It is too much for you to go up to Jerusalem: behold thy gods, O Israel, which brought thee up out of the land of Egypt. And he set the one in Bethel, and the other put he in Dan. And this thing became a sin: for the people went to worship before the one, even unto Dan. And he made an house of high places, and made priests of the lowest of the people, which were not of the sons of Levi. And Jeroboam ordained a feast in the eighth month, on the fifteenth day of the month, like unto the feast that is in Judah, and he offered upon the altar. So did he in Bethel, sacrificing unto the calves that he had made: and he placed in Bethel the priests of the high places which he had made. So he offered upon the altar which he had made in Bethel the fifteenth day of the eighth month, even in the month which he had devised of his own heart; and ordained a feast unto the children of Israel: and he offered upon the altar, and burnt incense. 1 Kings 12:26–33.
I řekl Jeroboám ve svém srdci: Nyní se království navrátí domu Davidovu. Jestliže tento lid bude chodit obětovat v domě Hospodinově v Jeruzalémě, tehdy se srdce tohoto lidu opět obrátí k jejich pánu, k Roboámovi, králi judskému; a zabijí mne a navrátí se k Roboámovi, králi judskému. Proto se král poradil a udělal dvě zlatá telata a řekl jim: Je pro vás příliš namáhavé chodit nahoru do Jeruzaléma; hle, tví bohové, Izraeli, kteří tě vyvedli z egyptské země. A jedno postavil v Betelu a druhé umístil v Danu. A tato věc se stala hříchem; neboť lid chodil uctívat před jedno z nich, až do Danu. Také zřídil dům výšin a ustanovil kněze z nejnižších vrstev lidu, kteří nebyli ze synů Léviho. A Jeroboám ustanovil slavnost v osmém měsíci, patnáctého dne toho měsíce, podobnou slavnosti, která byla v Judsku, a obětoval na oltáři. Tak učinil v Betelu, obětoval telatům, která udělal; a ustanovil v Betelu kněze výšin, které zřídil. Tak obětoval na oltáři, který udělal v Betelu, patnáctého dne osmého měsíce, totiž v měsíci, který si vymyslel ze svého vlastního srdce; a ustanovil slavnost pro syny Izraelovy; a obětoval na oltáři a pálil kadidlo. 1 Královská 12,26–33.
Jeroboam’s rebellion provides another line of truth to lay over the rebellion of Aaron, the rebellion of the Protestant horn in 1863, and the rebellion of the Republican horn at the soon-coming Sunday law, and in so doing it broadens the prophetic testimony. In the rebellion of Aaron’s golden calf, the Lord changed the ordained method of selecting the priesthood.
Jarobeámovo povstání poskytuje další linii pravdy, kterou lze položit přes Áronovo povstání, povstání protestantského rohu v roce 1863 a povstání republikánského rohu při brzy přicházejícím nedělním zákonu, a tím rozšiřuje prorocké svědectví. Při povstání Áronova zlatého telete Pán změnil ustanovený způsob výběru kněžstva.
Prior to the rebellion the firstborn of any tribe was to become part of the priesthood. But in Aaron’s golden calf rebellion, it was only the tribe of Levi that stood with Moses. For this reason God changed the ordained method of supplying men for the priesthood, and from that point on it was only the family of Levi that would make up the priesthood.
Před vzpourou měl prvorozený z každého kmene vstoupit do kněžství. Při Áronově vzpouře se zlatým teletem však stál při Mojžíšovi pouze kmen Lévi. Z tohoto důvodu Bůh změnil ustanovený způsob, jímž byli do kněžství povoláváni muži, a od té chvíle tvořila kněžstvo pouze rodina Lévi.
And when Moses saw that the people were naked; (for Aaron had made them naked unto their shame among their enemies:) Then Moses stood in the gate of the camp, and said, Who is on the Lord’s side? let him come unto me. And all the sons of Levi gathered themselves together unto him. And he said unto them, Thus saith the Lord God of Israel, Put every man his sword by his side, and go in and out from gate to gate throughout the camp, and slay every man his brother, and every man his companion, and every man his neighbour. And the children of Levi did according to the word of Moses: and there fell of the people that day about three thousand men. Exodus 32:25–28.
Když Mojžíš viděl, že lid je obnažený, neboť Áron jej obnažil k jeho hanbě před jeho nepřáteli, postavil se Mojžíš do brány tábora a řekl: Kdo je na Hospodinově straně? Ať přijde ke mně. I shromáždili se k němu všichni synové Lévi. A řekl jim: Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Připašte každý svůj meč k boku, procházejte sem i tam od brány k bráně po celém táboře a zabijte každý svého bratra, každý svého druha a každý svého bližního. I učinili synové Lévi podle Mojžíšova slova; a padlo toho dne z lidu kolem tří tisíc mužů. Exodus 32,25–28.
Jeroboam counterfeited the work God had accomplished in the rebellion of Aaron when God had raised up a new priesthood from the tribe of Levi, for Jeroboam “made priests of the lowest of the people, which were not of the sons of Levi.” The rebellion at the beginning of the kingdom of the northern ten tribes, parallels the rebellion of Aaron and the dancing fools. The rebellion took place after coming out of Egypt, in fulfillment of a prophecy that promised a kingdom would be established. In both cases a new priesthood was established, that was a change from the former order of selecting priests.
Jeroboám napodobil dílo, které Bůh vykonal při Áronově vzpouře, když Bůh povolal nové kněžstvo z kmene Lévi, neboť Jeroboám „ustanovil kněze z nejnižších vrstev lidu, kteří nebyli ze synů Léviho“. Vzpoura na počátku království severních deseti kmenů je paralelou Áronovy vzpoury a tancujících bláznů. Ke vzpouře došlo po vyjití z Egypta, jako naplnění proroctví, které zaslibovalo, že bude ustanoveno království. V obou případech bylo ustanoveno nové kněžstvo, což představovalo změnu oproti dřívějšímu řádu výběru kněží.
Aaron’s golden calf rebellion was repeated, but it was doubled by Jeroboam, for he made two golden calves and placed them in two cities. The city of Dan, represents statecraft, for Dan means “to judge”, and the city of Bethel represents churchcraft, for Bethel means “the house of God”. The golden calves possessed the same symbolism as Aaron’s calf, but with the added witness of the union of Church and State as represented by the two cities. A calf was the highest form of pagan offering, and therefore represents a counterfeit offering of Christ. Gold is a symbol of Babylon, and the calf was an image of a beast. Just as Aaron ordained a false day of worship, Jeroboam also ordained a feast, and made sure the date for the feast did not agree with the time of the true worship in Jerusalem.
Áronova vzpoura se zlatým teletem se opakovala, avšak Jeroboám ji zdvojnásobil, neboť zhotovil dvě zlatá telata a umístil je do dvou měst. Město Dan představuje státnictví, neboť Dan znamená „soudit“, a město Bét-el představuje církevnictví, neboť Bét-el znamená „dům Boží“. Zlatá telata nesla tutéž symboliku jako Áronovo tele, avšak s přidaným svědectvím o spojení církve a státu, jak je znázorněno těmito dvěma městy. Tele bylo nejvyšší formou pohanské oběti, a proto představuje padělek oběti Kristovy. Zlato je symbolem Babylóna a tele bylo obrazem šelmy. Právě tak jako Áron ustanovil falešný den bohoslužby, i Jeroboám ustanovil slavnost a postaral se, aby datum této slavnosti nebylo v souladu s dobou pravé bohoslužby v Jeruzalémě.
All the elements of the soon-coming Sunday law are represented in Jeroboam’s testimony of rebellion; the false sacrifice (calf), the false Christ (the altar), the image of the beast (combination of Church and State), false day of worship (Sunday) and a counterfeit priesthood.
Všechny prvky brzy přicházejícího nedělního zákona jsou zastoupeny v Jeroboámově svědectví o vzpouře: falešná oběť (tele), falešný Kristus (oltář), obraz šelmy (spojení církve a státu), falešný den bohoslužby (neděle) a padělané kněžství.
The beginning of ancient Israel, the beginning of the ten northern tribes as a kingdom, and the beginning of Adventism all possess the same prophetic elements, and together they identify the prophetic elements of the soon-coming Sunday law. Ancient Israel had come out of the bondage of Egypt, Jeroboam came out of Egypt where he had fled to escape the persecution of Solomon, and Millerite Adventism had just come out of the bondage of the papacy.
Počátek starověkého Izraele, počátek deseti severních kmenů jako království i počátek adventismu mají všechny tytéž prorocké prvky a společně vymezují prorocké prvky brzy přicházejícího nedělního zákona. Starověký Izrael vyšel z egyptského otroctví, Jeroboám vyšel z Egypta, kam uprchl, aby unikl Šalomounovu pronásledování, a milleritský adventismus právě vyšel z otroctví papežství.
The priesthood of Levi was established at Aaron’s rebellion, the counterfeit priesthood of the lowest of men was set up in Jeroboam’s testimony, and when the Lord entered into covenant with Millerite Adventism, according to Peter, the Millerites were “a chosen generation, a royal priesthood, an holy nation, a peculiar people; that ye should show forth the praises of him who hath called you out of darkness into his marvellous light.” The light the Millerites had been called unto was the light of Miller’s jewels represented upon Habakkuk’s two tables that had been typified in the history of Aaron’s rebellion by the two tables of the Ten Commandments. The darkness they were called out of was the Dark Ages of papal rule, that had been typified by the darkness of Egyptian bondage.
Levíjské kněžství bylo ustanoveno při Áronově vzpouře, padělané kněžství z nejnižších z lidu bylo zřízeno ve svědectví Jeroboámově, a když Pán vstoupil do smlouvy s milleritským adventismem, byli podle Petra millerité „vyvolený rod, královské kněžstvo, svatý národ, lid zvláštní, abyste zvěstovali ctnosti toho, který vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.“ Světlo, k němuž byli millerité povoláni, bylo světlo Millerových drahokamů, znázorněných na dvou tabulích Habakukových, jež byly v dějinách Áronovy vzpoury předobrazeny dvěma deskami Desatera. Tma, z níž byli vyvedeni, byla temným středověkem papežské nadvlády, jenž byl předobrazen temnotou egyptského otroctví.
When Christ raised up the temple that had been trodden down by both paganism and papalism, He did so in forty-six years from 1798 to 1844. When he had erected the temple, then as the Messenger of the Covenant, He suddenly came to His temple on October 22, 1844, for He had erected the temple that had been trodden down and destroyed, and He also purified a priesthood that was represented by the tribe of Levi.
Když Kristus pozvedl chrám, který byl pošlapáván jak pohanstvím, tak papežstvím, učinil tak během čtyřiceti šesti let, od roku 1798 do roku 1844. Když chrám vystavěl, tehdy jako Posel smlouvy náhle přišel do svého chrámu 22. října 1844, neboť vystavěl chrám, který byl pošlapán a zničen, a také očistil kněžstvo, jež bylo představováno kmenem Lévi.
But who may abide the day of his coming? and who shall stand when he appeareth? for he is like a refiner’s fire, and like fullers’ soap: And he shall sit as a refiner and purifier of silver: and he shall purify the sons of Levi, and purge them as gold and silver, that they may offer unto the Lord an offering in righteousness. Then shall the offering of Judah and Jerusalem be pleasant unto the Lord, as in the days of old, and as in former years. Malachi 3:2–4.
Kdo však bude moci obstát v den jeho příchodu? A kdo se udrží, až se ukáže? Neboť je jako oheň taviče a jako louh valchářů. I posadí se jako tavič a čistič stříbra; a očistí syny Léviho a přečistí je jako zlato a stříbro, aby přinášeli Hospodinu oběť ve spravedlnosti. Tehdy bude oběť Judy a Jeruzaléma příjemná Hospodinu jako za dnů dávných a jako v letech minulých. Malachiáš 3,2–4.
On October 22, 1844 Christ suddenly came to His temple and entered into covenant with a people who were represented by the Levitical priesthood, yet by 1863, they had repeated the rebellion of Aaron, and the Millerite priesthood transitioned to the Laodicean priesthood, as represented by Jeroboam’s priesthood of the lowest of men, and Aaron’s dancing fools. Yet the testimony of Jeroboam’s rebellion has a larger testimony of the rebellion of 1863. When Jeroboam inaugurated his false system of worship a prophet from Jerusalem was sent to rebuke Jeroboam’s rebellion, as typified by Millerite Adventism being led to accept the Sabbath of the Ten Commandments as the day of rest.
Dne 22. října 1844 Kristus náhle přišel do svého chrámu a vstoupil do smlouvy s lidem, který byl představován levitským kněžstvem; avšak do roku 1863 zopakovali Áronovu vzpouru a milleritské kněžstvo přešlo v kněžstvo laodicejské, jak je znázorněno Jarobeámovým kněžstvem z nejnižších z lidu a Áronovými tančícími blázny. Avšak svědectví o Jarobeámově vzpouře obsahuje širší svědectví o vzpouře roku 1863. Když Jarobeám uvedl svůj falešný systém bohoslužby, byl z Jeruzaléma poslán prorok, aby Jarobeámovu vzpouru pokáral, jak je to předobrazeno tím, že milleritský adventismus byl veden k přijetí soboty Desatera jako dne odpočinku.
When Adventism accepted the light of the third angel and the sanctuary they represented a rebuke to those Protestants that had rejected the increasing light of the unsealing that began at the time of the end in 1798. Just as ancient Israel had forgotten the Sabbath while in their Egyptian bondage, the church in the wilderness had forgotten the Sabbath by the time 1798 arrived. The increasing light of the judgment-hour message brought by the Millerites ultimately led to the sanctuary and the law of God.
Když adventismus přijal světlo třetího anděla a svatyni, představoval výčitku těm protestantům, kteří odmítli přibývající světlo odpečetění, jež začalo v době konce roku 1798. Tak jako starověký Izrael ve svém egyptském otroctví zapomněl na sobotu, i církev na poušti do příchodu roku 1798 na sobotu zapomněla. Přibývající světlo poselství o hodině soudu, které přinesli milerité, nakonec vedlo ke svatyni a k Božímu zákonu.
That light arrived on October 22, 1844, and represented a rebuke of false worship to those who had been called to come all the way out of the false doctrines of Catholicism. The worship of the sun is the mark of Catholicism’s authority over the churches who returned to her fold. That rebuke is represented at Jeroboam’s inauguration of his false system of worship.
To světlo přišlo 22. října 1844 a představovalo pokárání falešného uctívání těm, kteří byli povoláni zcela vyjít z falešných nauk katolicismu. Uctívání slunce je znamením autority katolicismu nad církvemi, které se navrátily do jeho lůna. Toto pokárání je znázorněno při Jeroboámově ustanovení jeho falešného systému uctívání.
And Jeroboam ordained a feast in the eighth month, on the fifteenth day of the month, like unto the feast that is in Judah, and he offered upon the altar. So did he in Bethel, sacrificing unto the calves that he had made: and he placed in Bethel the priests of the high places which he had made. So he offered upon the altar which he had made in Bethel the fifteenth day of the eighth month, even in the month which he had devised of his own heart; and ordained a feast unto the children of Israel: and he offered upon the altar, and burnt incense. And, behold, there came a man of God out of Judah by the word of the Lord unto Bethel: and Jeroboam stood by the altar to burn incense. And he cried against the altar in the word of the Lord, and said, O altar, altar, thus saith the Lord; Behold, a child shall be born unto the house of David, Josiah by name; and upon thee shall he offer the priests of the high places that burn incense upon thee, and men’s bones shall be burnt upon thee. And he gave a sign the same day, saying, This is the sign which the Lord hath spoken; Behold, the altar shall be rent, and the ashes that are upon it shall be poured out. And it came to pass, when king Jeroboam heard the saying of the man of God, which had cried against the altar in Bethel, that he put forth his hand from the altar, saying, Lay hold on him.
A Jaroboám ustanovil slavnost v osmém měsíci, patnáctého dne toho měsíce, podobnou slavnosti, která je v Judsku, a obětoval na oltáři. Tak učinil v Bételu, obětuje telatům, která zhotovil; a v Bételu ustanovil kněze výšin, které zřídil. Tak obětoval na oltáři, který zhotovil v Bételu, patnáctého dne osmého měsíce, totiž v měsíci, jejž vymyslilo jeho vlastní srdce; a ustanovil slavnost pro syny Izraele; a obětoval na oltáři a pálil kadidlo. A hle, přišel muž Boží z Judy do Bételu skrze slovo Hospodinovo; a Jaroboám stál při oltáři, aby pálil kadidlo. I zvolal proti oltáři skrze slovo Hospodinovo a řekl: Ó oltáři, oltáři, tak praví Hospodin: Hle, domu Davidovu se narodí syn, jménem Jóšijáš; a na tobě bude obětovat kněze výšin, kteří na tobě pálí kadidlo, a lidské kosti budou páleny na tobě. A téhož dne dal znamení a řekl: Toto je znamení, o němž Hospodin promluvil: Hle, oltář se roztrhne a popel, který je na něm, se vysype. I stalo se, když král Jaroboám uslyšel slovo muže Božího, který zvolal proti oltáři v Bételu, že vztáhl od oltáře svou ruku a řekl: Chopte se ho.
And his hand, which he put forth against him, dried up, so that he could not pull it in again to him. The altar also was rent, and the ashes poured out from the altar, according to the sign which the man of God had given by the word of the Lord. And the king answered and said unto the man of God, Intreat now the face of the Lord thy God, and pray for me, that my hand may be restored me again. And the man of God besought the Lord, and the king’s hand was restored him again, and became as it was before. And the king said unto the man of God, Come home with me, and refresh thyself, and I will give thee a reward. And the man of God said unto the king, If thou wilt give me half thine house, I will not go in with thee, neither will I eat bread nor drink water in this place: For so was it charged me by the word of the Lord, saying, Eat no bread, nor drink water, nor turn again by the same way that thou camest. So he went another way, and returned not by the way that he came to Bethel. 1 Kings 12:32–13:10.
A ruka, kterou proti němu vztáhl, uschla, takže ji nemohl přitáhnout zpět k sobě. Také oltář se roztrhl a popel se vysypal z oltáře podle znamení, které muž Boží dal slovem Hospodinovým. I promluvil král a řekl muži Božímu: Obměkči nyní tvář Hospodina, svého Boha, a modli se za mne, aby mi byla ruka navrácena. A muž Boží prosil Hospodina, a králova ruka mu byla navrácena a byla jako dříve. Potom řekl král muži Božímu: Pojď se mnou domů, občerstvi se, a dám ti odměnu. Ale muž Boží řekl králi: I kdybys mi dal polovinu svého domu, nepůjdu s tebou, ani nebudu na tomto místě jíst chléb ani pít vodu. Neboť tak mi bylo přikázáno slovem Hospodinovým: Nejez chléb, nepij vodu a nevracej se cestou, kterou jsi přišel. I šel jinou cestou a nevrátil se cestou, kterou přišel do Bét-elu. 1 Královská 12,32–13,10.
Along with the rebellion of the golden calves in the testimony of Aaron and Jeroboam, the actual inauguration of the false system of worship that Jeroboam ordained is included in his testimony. That inauguration represents the distinction between the worship that was to be carried out in Jerusalem, and Jeroboam’s counterfeit system. From 1798 through to 1844, the Lord brought his people out of the darkness of papal rule into the marvelous prophetic light represented by the three angels of Revelation fourteen. The Protestant churches rejected that light and in so doing became the daughters of Catholicism in 1844.
Spolu se vzpourou zlatých telat ve svědectví Árona a Jarobeáma je do jeho svědectví zahrnuto i skutečné uvedení falešného systému uctívání, který Jarobeám ustanovil. Toto uvedení představuje rozdíl mezi uctíváním, které se mělo konat v Jeruzalémě, a Jarobeámovým padělaným systémem. Od roku 1798 až do roku 1844 Pán vyváděl svůj lid z temnoty papežské nadvlády do podivuhodného prorockého světla, znázorněného třemi anděly ze čtrnácté kapitoly Zjevení. Protestantské církve toto světlo odmítly a tím se roku 1844 staly dcerami katolicismu.
Jeroboam’s worship typified the Catholic system of worship, and in his story the northern kingdom of Israel represents the false system of Catholicism that the Protestants of Millerite history chose to remain in. The symbol of that system is the worship of the sun.
Jeroboámovo uctívání bylo předobrazem katolického systému bohoslužby a v jeho příběhu severní království Izraele představuje falešný systém katolicismu, v němž se protestanti v dějinách milleritů rozhodli setrvat. Symbolem tohoto systému je uctívání slunce.
The faithful and wise virgins that entered into the Most Holy Place on October 22, 1844, represented a rebuke to the Protestants who had just returned to the influence of Catholicism, and became the daughters of Rome. In the inauguration of Jeroboam’s counterfeit system of worship a prophet came from Judah and rebuked Jeroboam, thus typifying the faithful virgins who entered into the Most Holy Place and were led to recognize the law of God. The story of that prophet and his rebuke to Jeroboam is highly informative when considering the rebellion of 1863, yet the story needs to wait until an ending is placed along with a beginning.
Věrné a moudré panny, které 22. října 1844 vstoupily do Nejsvětější svatyně, představovaly pokárání protestantům, kteří se právě navrátili pod vliv katolicismu a stali se dcerami Říma. Při zavedení Jeroboámova padělaného systému bohoslužby přišel prorok z Judy a pokáral Jeroboáma, čímž předobrazil věrné panny, které vstoupily do Nejsvětější svatyně a byly vedeny k tomu, aby rozpoznaly Boží zákon. Příběh onoho proroka a jeho pokárání Jeroboáma je při zvažování vzpoury roku 1863 velmi poučný, avšak tento příběh musí vyčkat, dokud nebude k počátku připojen i konec.
The beginnings of ancient Israel, Jeroboam’s kingdom, and modern Israel all align and together they provide three witnesses of the end of the earth beast of Revelation thirteen, at the soon-coming Sunday law. The faithful of Millerite Adventism on October 22, 1844, became the true Protestant horn of the earth beast, and they did so in the history which began at the time of the end in 1798. 1798 was the beginning of the sixth kingdom of Bible prophecy, the United States, and the establishment of the true Protestant horn of Adventism in the United States. In that beginning history represents the ending history of the United States, for Jesus always illustrates the end of a thing with the beginning of a thing.
Počátky starověkého Izraele, Jeroboámova království a novodobého Izraele se všechny navzájem shodují a společně poskytují trojí svědectví o konci zemské šelmy ze Zjevení třinácté kapitoly při brzy přicházejícím nedělním zákoně. Věrní Milleritští adventisté se 22. října 1844 stali pravým protestantským rohem zemské šelmy, a učinili tak v dějinách, které započaly v době konce roku 1798. Rok 1798 byl počátkem šestého království biblického proroctví, Spojených států, a ustanovením pravého protestantského rohu adventismu ve Spojených státech. V těchto počátečních dějinách je znázorněna závěrečná historie Spojených států, neboť Ježíš vždy znázorňuje konec nějaké věci jejím počátkem.
The three beginning witnesses of ancient, modern and Jeroboam’s Israel illustrate the end of the earth beast, but there is also another ending that needs to be put in place in advance of laying out the testimony of the prophet that came from Judah and rebuked Jeroboam. The ending history that needs to be included is the ending of the northern and southern kingdoms of Israel as represented by the prophet Ezekiel.
Tři počáteční svědkové starověkého, novodobého a Jeroboámova Izraele znázorňují konec zemské šelmy, avšak je zde také jiný závěr, který je třeba předem uvést, než bude vyloženo svědectví proroka, jenž přišel z Judy a pokáral Jeroboáma. Dějiny závěru, které je třeba zahrnout, jsou závěrem severního a jižního království Izraele, jak je představuje prorok Ezechiel.
It should not be forgotten that what we are now illustrating is that the rebellion of 1863 is marked by the first abomination of Ezekiel chapter eight, which was the image of jealousy. Once we address the ending of the northern and southern kingdoms as represented by Ezekiel we will have more than enough evidence to uphold that the rebellion of 1863 was illustrated by Aaron and Jeroboam’s rebellion, and that it identifies the beginning of the first of four generations of Laodicean Adventism.
Nemělo by se zapomínat, že to, co nyní ilustrujeme, je skutečnost, že vzpoura roku 1863 je označena prvním ohavnostným činem z osmé kapitoly Ezechiele, jímž byl obraz žárlivosti. Jakmile se budeme zabývat koncem severního a jižního království, jak je znázorněn u Ezechiele, budeme mít více než dostatek důkazů k potvrzení, že vzpoura roku 1863 byla ilustrována vzpourou Árona a Jeroboáma a že označuje počátek první ze čtyř generací laodicejského adventismu.
We will continue this study in the next article.
V příštím článku budeme v tomto studiu pokračovat.
The word of the Lord came again unto me, saying, Moreover, thou son of man, take thee one stick, and write upon it, For Judah, and for the children of Israel his companions: then take another stick, and write upon it, For Joseph, the stick of Ephraim, and for all the house of Israel his companions: And join them one to another into one stick; and they shall become one in thine hand. And when the children of thy people shall speak unto thee, saying, Wilt thou not shew us what thou meanest by these? Say unto them, Thus saith the Lord God; Behold, I will take the stick of Joseph, which is in the hand of Ephraim, and the tribes of Israel his fellows, and will put them with him, even with the stick of Judah, and make them one stick, and they shall be one in mine hand. And the sticks whereon thou writest shall be in thine hand before their eyes. And say unto them, Thus saith the Lord God; Behold, I will take the children of Israel from among the heathen, whither they be gone, and will gather them on every side, and bring them into their own land:
I stalo se ke mně opět slovo Hospodinovo: Ty pak, synu člověčí, vezmi si jednu hůl a napiš na ni: Judovi a synům Izraelovým, jeho společníkům. Potom vezmi jinou hůl a napiš na ni: Josefovi, hůl Efraimovu, a všemu domu Izraelovu, jeho společníkům. A spoj je jednu s druhou v jednu hůl, aby se v tvé ruce staly jednou. A až k tobě promluví synové tvého lidu a řeknou: Neoznámíš nám, co tím míníš? Odpověz jim: Toto praví Panovník Hospodin: Hle, vezmu hůl Josefovu, která je v ruce Efraimově, i kmeny Izraelovy, jeho druhy, a připojím je k němu, totiž k holi Judově, a učiním z nich jednu hůl, takže budou jednou v mé ruce. A hole, na které píšeš, budou v tvé ruce před jejich očima. A řekni jim: Toto praví Panovník Hospodin: Hle, vezmu syny Izraelovy zprostřed pohanů, kam odešli, a shromáždím je odevšad a uvedu je do jejich země:
And I will make them one nation in the land upon the mountains of Israel; and one king shall be king to them all: and they shall be no more two nations, neither shall they be divided into two kingdoms any more at all: Neither shall they defile themselves any more with their idols, nor with their detestable things, nor with any of their transgressions: but I will save them out of all their dwelling places, wherein they have sinned, and will cleanse them: so shall they be my people, and I will be their God. And David my servant shall be king over them; and they all shall have one shepherd: they shall also walk in my judgments, and observe my statutes, and do them. And they shall dwell in the land that I have given unto Jacob my servant, wherein your fathers have dwelt; and they shall dwell therein, even they, and their children, and their children’s children for ever: and my servant David shall be their prince forever. Moreover I will make a covenant of peace with them; it shall be an everlasting covenant with them: and I will place them, and multiply them, and will set my sanctuary in the midst of them for evermore. My tabernacle also shall be with them: yea, I will be their God, and they shall be my people. And the heathen shall know that I the Lord do sanctify Israel, when my sanctuary shall be in the midst of them for evermore. Ezekiel 37:15–28.
A učiním z nich v zemi na izraelských horách jeden národ, a jeden král bude králem nade všemi nimi; a již nebudou více dvěma národy ani již nebudou vůbec rozděleni ve dvě království. Ani se již více neposkvrní svými modlami ani svými ohavnostmi ani žádným ze svých přestoupení; ale vysvobodím je ze všech jejich obydlí, v nichž hřešili, a očistím je; a tak budou mým lidem a já budu jejich Bohem. A David, můj služebník, bude králem nad nimi, a všichni budou mít jednoho pastýře; budou také chodit podle mých soudů a budou zachovávat má ustanovení a plnit je. A budou bydlet v zemi, kterou jsem dal svému služebníku Jákobovi, v níž bydleli vaši otcové; a budou v ní bydlet oni i jejich synové i synové jejich synů navěky; a David, můj služebník, bude jejich knížetem navěky. Kromě toho s nimi uzavřu smlouvu pokoje; bude to s nimi smlouva věčná; a upevním je, rozmnožím je a postavím svou svatyni uprostřed nich navěky. Také můj stánek bude s nimi; ano, já budu jejich Bohem a oni budou mým lidem. A pohané poznají, že já Hospodin posvěcuji Izrael, až má svatyně bude uprostřed nich navěky. Ezechiel 37:15–28.