Kniha Daniel — číslo devadesát jedna

Poznání, které bylo odpečetěno v hnutí prvního anděla, je znázorněno viděním u řeky Ulai v knize Daniel. Toto vidění představuje Danielovy kapitoly sedm, osm a devět a poznání, které bylo odpečetěno v hnutí třetího anděla, je znázorněno viděním u řeky Hiddekel, které představuje kapitoly deset, jedenáct a dvanáct. Spojitostí mezi oběma hnutími je mnoho. Obě hnutí jsou navzájem spojena sto dvaceti šesti lety od vzpoury roku 1863 až do času konce v roce 1989.

Obě doby konce jsou v každém hnutí vyznačeny „sedmi časy“ z Leviticu dvacáté šesté kapitoly. Pohanství a poté papežství pošlapávaly svatyni i zástup až do doby konce roku 1798. Od vzpoury roku 1863 až do roku 1989 docházelo k duchovnímu pošlapávání, jak je znázorněno čtyřmi ohavnostmi v osmé kapitole Ezechiele.

Čtyřicet šest let od konce prvního rozhořčení až do konce posledního rozhořčení v roce 1844, během nichž Kristus vystavěl duchovní chrám, do něhož náhle vstoupil 22. října 1844, je obdobou doby konce v roce 1989 až do brzy přicházejícího nedělního zákona, kdy Kristus znovu staví duchovní chrám, do něhož náhle přijde v hodině velikého zemětřesení ze Zjevení jedenáct.

Když roku 1844 přišel třetí anděl, Posel smlouvy se náhle objevil, aby očistil syny Léviho; avšak do roku 1863 tito nevěrní Levité odmítli Mojžíšovo poselství předané skrze Eliáše a obrátili se k bloudění na poušti. V tomto procesu zkoušky „stavitelé“ nakonec zavrhnou „úhelný kámen“ „sedmi časů“ a poté přejdou od hnutí Filadelfie ke sboru Laodiceje. V posledních dnech, když Posel smlouvy náhle přijde do svého chrámu, při brzy přicházejícím nedělním zákonu, použije věrné Levity, aby povolal své jiné stádo. Věrní posledních dnů přejdou od „církve“ Laodiceje k „hnutí“ Filadelfie.

Hnutí prvního anděla zveřejnilo své formalizované poselství dvě stě dvacet let po vydání Bible krále Jakuba a hnutí třetího anděla zveřejnilo své formalizované poselství dvě stě dvacet let po vyhlášení Deklarace nezávislosti. Formalizované poselství obou hnutí bylo zmocněno naplněním proroctví o islámu, které bylo označeno sestoupením anděla. Přichod anděla určil počátek „rozpravy“ ve druhé kapitole Abakuka a vedl ke zveřejnění Abakukových tabulí.

Zmocněné poselství znázorněné Chabakukovými deskami vedlo ke zklamání, které uvedlo čas prodlení, jenž vedl k poselství Půlnočního volání a vyústil v naplnění poselství Půlnočního volání. Paralely, které mezi těmito dvěma hnutími existují, jsou přesvědčivým důkazem pro ty, kdo jsou ochotni vidět, že všechny prvky milleritské historie jsou spojeny s dějinami sto čtyřiceti čtyř tisíc a v nich se opakují. Časové období pozdního deště je předobrazeno v milleritském hnutí a naplňuje se v hnutí Future for America. Inspirace opakovaně sděluje těm, kdo jsou ochotni slyšet, že jej obdrží pouze ti, kdo rozpoznají pozdní déšť.

Období, hnutí a poselství pozdního deště jsou všechny znázorněny v dějinách mileritů a slovo „rozpoznat“ vyjadřuje spatření něčeho, co jste již dříve viděli. Jediný způsob, jak spatřit období, hnutí a poselství pozdního deště, je rozpoznat, že byly znázorněny v dějinách mileritů. Byly také znázorněny v ostatních posvátných reformačních hnutích. Milleritské hnutí bylo počátečním hnutím, které představuje závěrečné hnutí, a proto obsahuje mnohem více přímých odkazů než dřívější reformační hnutí. Nese také pečeť Alfy i Omegy, který vždy znázorňuje konec věci jejím počátkem.

V mileritském hnutí byly položeny základy a ústředním pilířem byla osmá kapitola knihy Daniel, verše třináct a čtrnáct. Jsem si vědom, že sestra Whiteová označuje čtrnáctý verš za ústřední pilíř a základ, avšak skutečností je, že čtrnáctý verš je odpovědí na otázku třináctého verše. Odpověď je prázdná, není-li porozuměno otázce, která tuto odpověď vyvolává. Třináctý verš vymezuje vidění o pošlapání, jež je vykonáno dvěma pustošícími mocnostmi, a čtrnáctý verš je viděním Krista, který obnovuje svatyni a zástup, jež byly pošlapány. Tato dvě vidění jsou přímo spojena souvislostí, gramatikou a Palmonim, Podivuhodným Počtářem.

William Miller byl použit k určení základních pravd, jimiž byly Daniel 8,13–14. Prvním klenotem, který objevil, bylo „sedm časů“, jež představuje pošlapávání z verše třináctého, a rámcem, na němž vystavěl celou svou prorockou stavbu, byl motiv „dvou pustošících mocností“, znázorněný ve verši třináctém. Miller správně rozpoznal, že „ustavičná“ ohavnost z verše třináctého byla pohanství a přestoupení pustošící moci bylo papežství. V tomto smyslu samotným „základem“ Millerova rámce a „základem“ základu i ústředního pilíře bylo porozumění, že „ustavičná“ v osmé kapitole představovala pohanství. Základem vzrůstu poznání z milleritské historie bylo, že „ustavičná“ z osmé kapitoly knihy Daniel představovala pohanství, a inspirace pečlivě zdůraznila, že „ti, kdo hlásali poselství o hodině soudu, měli správný pohled na ustavičnou“.

Základem světla, jež je v roce 1989 v době konce znázorněno jako „rozmnožení poznání“, je také „ustavičná“. Je to jednoduše další božská paralela. Aby bylo možné rozpoznat rozmnožení poznání, které je znázorněno v posledních šesti verších 11. kapitoly Daniela, je nezbytné použít spisy Ellen Whiteové. Ve svých spisech označuje, že dějiny verše třicátého prvního z 11. kapitoly Daniela se budou opakovat v závěrečných verších 11. kapitoly Daniela. Bez tohoto inspirovaného vodítka by porozumění paralelním dějinám verše třicátého prvního ve vztahu k veršům čtyřicátému a čtyřicátému prvnímu bylo mnohem obtížnějším úkolem.

„Každodenní oběť“ v knize Daniel představuje pohanství a je základem základů pro millerity a je základem poselství pro hnutí sto čtyřiceti čtyř tisíc. Je to také pravda, která byla záměrně proměněna v blud prostřednictvím „lži“, jež byla zavedena do třetí generace laodicejského adventismu, která byla předobrazena třetí ohavností „žen plačících nad Tammúzem“ v osmé kapitole Ezechiele a kompromisem představovaným třetí církví v Pergamu.

Božské vedení, které usměrňuje úlohu „každodenní“ jako otázky v době pozdního deště, je naprosto ohromující a přesahuje veškerou možnost lidské konstrukce. Čtvrtá generace laodikejského adventismu je zobrazena, jak se klaní slunci, a tím představuje přijetí znamení šelmy. Sestra Whiteová uvádí, že přijmout ono znamení znamená dospět ke stejnému smýšlení jako šelma a že ti, kdo se dostanou do zmatku ohledně významu antikrista, nakonec skončí na straně člověka hříchu. To vše je znázorněno staršími muži v Jeruzalémě v osmé kapitole Ezechiela.

Ve třetím a čtvrtém pokolení Bůh soudí ty, kdo Ho nenávidí, a tento soud je vykonáván v době, kdy druhá skupina přijímá pečeť Božího schválení. Právě ten oddíl Písma, který poskytl Williamu Millerovi světlo, jež potřeboval k rozpoznání, že „každodenní“ v knize Daniel je představováno pohanským Římem, je nejpřímější identifikací člověka hříchu, před nímž se v osmé kapitole Ezechiele klanějí staří muži. Tato kapitola označuje papeže druhé pustošící moci a zároveň označuje pohanství první pustošící moci. A pravda, která je předmětem onoho oddílu, je úloha pohanského Říma, jenž je ve 2. Tesalonickým mocí, která zadržuje papežství od vystoupení na trůn až do roku 538.

„Každodenní“, která byla Millerovou základní pravdou a umožnila mu vytvořit prorocký rámec založený na dvou pustošících mocnostech, jež pošlapávají svatyni i zástup, je tou pravdou, kterou Pavel označuje jako pravdu zavrženou, a která v posledních dnech přivádí mocné bludy na ty, kdo tuto právě onu pravdu nemilují. V souladu s paralelními dějinami umožnila tatáž pravda, která je základní pravdou, organizaci Future for America vytvořit prorocký rámec o závěrečném trojím spojení v posledních dnech.

Nejen to, ale tato základní pravda, která je základní pravdou pro obě paralelní dějiny, je proměněna ve „lež“, jež se stává základním bludem i Pavlovým mocným oklamáním, neboť tvoří rámec falešného poselství pozdního deště o „pokoji a bezpečí“, hlásaného muži, kteří už nikdy více nepozdvihnou svůj hlas a neukážou Božímu lidu jeho přestoupení. „Každodenní“ představuje základ jak hnutí prvního, tak i třetího anděla, a když vzbouřenci z Laodiceje převrátili jeho význam naruby tím, že satanský symbol označili za symbol Krista, stal se tento falešný symbol základem padělaného poselství falešného pozdního deště.

Všichni proroci mluvili o posledních dnech a otevřeně lhát s cílem převrátit význam „každodenního“ naruby těsně napodobuje definici neodpustitelného hříchu. Prohlásit člověka za navždy ztraceného přesahuje schopnost i mravní oprávnění lidí vůči jiným lidem, avšak to není to, co je zde označováno.

Ti v Izajáši, kdo převracejí věci naruby, což je prostě jiné vyjádření toho, co Izajáš jinde označuje jako nazývání tmy světlem nebo světla tmou, jsou ztotožněni se starci, kteří vládnou Jeruzalému, když je znázorňován jejich konečný soud.

Boží korouhev (sto čtyřicet čtyři tisíc) je vyzdvižena jako korouhev při brzy přicházejícím nedělním zákonu, kdy „se roznítil hněv Hospodinův proti jeho lidu“ a On „vztahuje proti nim svou ruku“, „bije je“ a „jejich mrtvá těla budou roztrhána uprostřed ulic“. Uprostřed ulic jsou ulice Jeruzaléma, když je ničícím andělům v deváté kapitole Ezechiele přikázáno, aby vyšli „a bili; ať vaše oko nešetří, ani nemějte slitování: pobijte docela starce i mládence, panny i malé děti i ženy; ale nepřibližujte se k žádnému muži, na němž je znamení; a začněte od mé svatyně. I začali od starších mužů, kteří byli před domem.“ Ezechielovi „starší muži“, o nichž sestra Whiteová uvádí, že měli být strážci lidu, jsou Izajášovými „opilci Efraimovými“, kteří v kapitolách dvacet osm a dvacet devět „obracejí věci vzhůru nohama“.

V páté kapitole jsou to ti, kteří jsou „bohatýři v pití vína a muži udatní v míchání opojného nápoje; kteří za úplatek ospravedlňují ničemného.“ Vydáním knihy Questions on Doctrine se starověcí mužové napili z kalicha odpadlého protestantismu a předložili falešné evangelium ospravedlnění, které tvrdí, že lidé nemohou být posvěceni, že Kristus je naším Zástupcem, avšak nikoli naším Příkladem. Tímto způsobem kniha ospravedlnila ničemné za odměnu přijetí mezi padlými církvemi odpadlého protestantismu. Tento oddíl označuje jejich konečný soud a důvodem tohoto soudu je, že „pohrdli slovem Svatého Izraele“. Učinili tak tím, že odmítli porozumění „každodenní oběti“, předložené těmi, kteří hlásali poselství hodiny soudu, a tím, že se napili z kalicha odpadlého protestantismu.

V dané pasáži obracejí sladké v hořké a hořké ve sladké. Poselství, které je v ruce anděla, když sestupuje, je sladké, avšak závěr tohoto poselství je hořký. Tvrdí, že pravé poselství pozdního deště, které začíná, když anděl sestupuje, je hořké, a v závěru ztotožňují sladké falešné poselství pokoje a bezpečí, neboť si nemohou pomoci, aby nepřevraceli věci naruby.

Pasáž, v níž je tento hřích znázorněn, se nachází na konci doby jejich společné zkušební lhůty. Je proto namístě vidět, že jejich jednání, jímž ztotožňují satanské dílo pohanství s dílem Kristovým, je prorockou paralelou k neodpustitelnému hříchu, totiž ke ztotožnění díla Ducha Svatého s dílem satanovým. Vložení „lži“ do třetí generace adventismu poskytlo základní logiku jejich falešného poselství o pozdním dešti a nakonec na ně přivádí mocné blouzení. Právě pasáž, v níž Miller dospěl k pochopení správného významu „každodenní oběti“, je místem, kde jsou vylíčeni jako poražení.

Proroci hovoří o posledních dnech více než o kterýchkoli jiných předchozích posvátných dějinách, a to platí i o tomto úseku. Základ Millerova rozmnožení poznání je zároveň základem rozmnožení poznání, které přišlo v roce 1989, neboť správné porozumění prorockým dějinám spojeným s „ustavičnou obětí“ popisuje dějiny čtyřicátého a čtyřicátého prvního verše jedenácté kapitoly Daniela. To znamená, že pokud student proroctví nerozumí úloze pohanství a jeho prorockému vztahu k papežskému Římu, nebude schopen rozpoznat, že dílo, které nejprve zadržovalo vzestup papežství a poté papežství posadilo na trůn země, bylo vykonáno pohanstvím, a že toto dílo je předobrazem úlohy šelmy ze země ze třinácté kapitoly Zjevení, která nejprve papežství zadržuje, avšak poté se mění a posazuje je na trůn země. Úloha šelmy ze země ze třinácté kapitoly Zjevení je představena jako budoucnost Ameriky.

V našem příštím článku budeme pokračovat v našem zkoumání odpečetění světla řeky Hiddekel.