The closing statement of the Old Testament sets forth a promise of the prophet Elijah appearing with a message before the great and dreadful day of the Lord.
Závěrečné prohlášení Starého zákona předkládá zaslíbení, že prorok Eliáš se objeví s poselstvím před velikým a hrozným dnem Hospodinovým.
Behold, I will send you Elijah the prophet before the coming of the great and dreadful day of the Lord: And he shall turn the heart of the fathers to the children, and the heart of the children to their fathers, lest I come and smite the earth with a curse. Malachi 4:5, 6.
Hle, já vám pošlu proroka Eliáše, dříve než přijde veliký a hrozný den Hospodinův. A obrátí srdce otců k synům a srdce synů k jejich otcům, abych snad nepřišel a nestihl zemi kletbou. Malachiáš 4,5.6.
The Bible is clear that “the great and dreadful day of the Lord” or the “curse” that God smites “the earth with” is also symbolically portrayed as “the seven last plagues” or “the wrath of God” in the book of Revelation. Chapter fifteen of Revelation introduces the prophetic setting that leads to the pouring out of the great and dreadful seven last plagues of chapter sixteen.
Bible jasně ukazuje, že „velký a hrozný den Hospodinův“ neboli „prokletí“, jímž Bůh „stihne zemi“, je v knize Zjevení symbolicky vylíčeno také jako „sedm posledních ran“ neboli „hněv Boží“. Patnáctá kapitola Zjevení uvádí prorocký rámec, který vede k vylití velkých a hrozných sedmi posledních ran šestnácté kapitoly.
And I saw another sign in heaven, great and marvellous, seven angels having the seven last plagues; for in them is filled up the wrath of God.
A uviděl jsem jiné znamení na nebi, veliké a podivuhodné: sedm andělů, kteří měli sedm posledních ran; neboť jimi se dovršuje Boží hněv.
And I saw as it were a sea of glass mingled with fire: and them that had gotten the victory over the beast, and over his image, and over his mark, and over the number of his name, stand on the sea of glass, having the harps of God. And they sing the song of Moses the servant of God, and the song of the Lamb, saying, Great and marvellous are thy works, Lord God Almighty; just and true are thy ways, thou King of saints. Who shall not fear thee, O Lord, and glorify thy name? for thou only art holy: for all nations shall come and worship before thee; for thy judgments are made manifest.
A viděl jsem jakoby moře skleněné, smíšené s ohněm; a ty, kteří zvítězili nad šelmou a nad jejím obrazem a nad jejím znamením i nad počtem jejího jména, stát na tom skleněném moři a mít harfy Boží. A zpívají píseň Mojžíše, služebníka Božího, a píseň Beránkovu, řkouce: Veliké a podivuhodné jsou skutky tvé, Pane Bože všemohoucí; spravedlivé a pravdivé jsou cesty tvé, ty Králi svatých. Kdo by se tě nebál, Pane, a neoslavoval tvé jméno? neboť ty jediný jsi svatý; neboť všechny národy přijdou a budou se klanět před tebou, neboť soudy tvé se zjevily.
And after that I looked, and, behold, the temple of the tabernacle of the testimony in heaven was opened: And the seven angels came out of the temple, having the seven plagues, clothed in pure and white linen, and having their breasts girded with golden girdles. And one of the four beasts gave unto the seven angels seven golden vials full of the wrath of God, who liveth for ever and ever. And the temple was filled with smoke from the glory of God, and from his power; and no man was able to enter into the temple, till the seven plagues of the seven angels were fulfilled. Revelation 15:1–8.
A potom jsem pohleděl, a hle, otevřel se v nebi chrám stánku svědectví. A z chrámu vyšlo sedm andělů, kteří měli sedm ran, oděni v čistý a bílý len a přepásáni na prsou zlatými pásy. A jedna ze čtyř bytostí dala sedmi andělům sedm zlatých číší plných hněvu Boha, který žije na věky věků. A chrám se naplnil dýmem od slávy Boží a od jeho moci; a nikdo nemohl vstoupit do chrámu, dokud se nedokonalo sedm ran těch sedmi andělů. Zjevení 15,1–8.
The reason “no man was able to enter into the temple, till the seven plagues of the seven angels were fulfilled” is that the opportunity to secure salvation closes when the temple is filled with smoke in chapter fifteen. The probationary time that mankind was given to repent and find salvation is then over. When that point in time is reached “the great and dreadful day of the Lord” that John calls “the seven last plagues” are poured out in advance of Christ’s Second Coming. Malachi called that day “dreadful,” and Isaiah identifies it as God’s “strange act.”
Důvod, proč „nikdo nemohl vejít do chrámu, dokud nebylo dokonáno sedm ran sedmi andělů“, je ten, že možnost dosáhnout spásy se uzavírá, když je chrám v patnácté kapitole naplněn dýmem. Zkušební doba, kterou lidstvo dostalo k tomu, aby činilo pokání a nalezlo spásu, tehdy končí. Když je tohoto časového bodu dosaženo, jsou před druhým příchodem Krista vylity „veliký a hrozný den Hospodinův“, který Jan nazývá „sedmi posledními ranami“. Malachiáš nazval onen den „hrozným“ a Izajáš jej označuje za Boží „podivné dílo“.
For the Lord shall rise up as in mount Perazim, he shall be wroth as in the valley of Gibeon, that he may do his work, his strange work; and bring to pass his act, his strange act. Now therefore be ye not mockers, lest your bands be made strong: for I have heard from the Lord God of hosts a consumption, even determined upon the whole earth. Isaiah 28:21, 22.
Neboť Hospodin povstane jako na hoře Peracím, rozhněvá se jako v údolí Gibeónu, aby vykonal své dílo, své podivné dílo, a uskutečnil svůj čin, svůj podivný čin. Proto tedy nebuďte posměvači, aby vaše pouta nebyla upevněna; neboť jsem slyšel od Panovníka, Hospodina zástupů, o záhubě, pevně určené nad celou zemí. Izajáš 28,21.22.
Although God’s “strange act” encompasses “the whole earth,” Inspiration is clear that the outpouring of the plagues is associated with the rebellion of one nation.
Ačkoli Boží „podivné dílo“ zahrnuje „celou zemi“, Inspirace jasně ukazuje, že vylití ran souvisí se vzpourou jednoho národa.
“Foreign nations will follow the example of the United States. Though she leads out, yet the same crisis will come upon our people in all parts of the world.” Testimonies, volume 6, 395.
„Cizí národy budou následovat příkladu Spojených států. Ačkoli ona jde v čele, přesto tentýž krizový čas přijde na náš lid ve všech částech světa.“ Testimonies, svazek 6, 395.
“As America, the land of religious liberty, shall unite with the Papacy in forcing the conscience and compelling men to honor the false sabbath, the people of every country on the globe will be led to follow her example.” Testimonies, volume 6, 18.
„Až se Amerika, země náboženské svobody, spojí s papežstvím v znásilňování svědomí a v donucování lidí, aby ctili falešnou sobotu, budou lidé v každé zemi na celé zeměkouli vedeni k tomu, aby následovali jejího příkladu.“ Testimonies, svazek 6, 18.
Every nation will fill their cup of their probationary time, but the “judgments of God” that Sister White identifies as “national ruin”, “the time of God’s destructive judgments” as she also calls the history that begins at the Sunday law in the United States, are not the seven last plagues.
Každý národ naplní číši času své zkušební doby, avšak „Boží soudy“, které sestra Whiteová označuje jako „národní zkázu“, „čas Božích zhoubných soudů“, jak také nazývá dějiny začínající nedělním zákonem ve Spojených státech, nejsou sedm posledních ran.
“A time is coming when the law of God is, in a special sense, to be made void in our land. The rulers of our nation will, by legislative enactments, enforce the Sunday law, and thus God’s people be brought into great peril. When our nation, in its legislative councils, shall enact laws to bind the consciences of men in regard to their religious privileges, enforcing Sunday observance, and bringing oppressive power to bear against those who keep the seventh-day Sabbath, the law of God will, to all intents and purposes, be made void in our land; and national apostasy will be followed by national ruin.” Review and Herald, December 18, 1888.
„Přichází doba, kdy zákon Boží bude v naší zemi ve zvláštním smyslu zneplatněn. Vládcové našeho národa budou prostřednictvím zákonodárných opatření vynucovat nedělní zákon, a tak bude Boží lid uveden do velikého nebezpečí. Když náš národ ve svých zákonodárných sborech vydá zákony, které budou poutat svědomí lidí v otázkách jejich náboženských práv, vynucovat zachovávání neděle a uplatňovat utiskující moc proti těm, kdo zachovávají sobotu sedmého dne, pak bude zákon Boží v naší zemi po všech praktických stránkách zneplatněn; a po národním odpadnutí bude následovat národní záhuba.“ Review and Herald, 18. prosince 1888.
The judgments of God, which Sister White identifies as “national ruin” begin at the national Sunday law and mark the beginning of God’s “strange act,” though God’s strange act is more specifically the seven last plagues. A more complete picture of the strange act of God appears when the deliverance from Egypt is added to the line of God’s executive judgments. The Egyptian plagues, though ten in number, were divided. The first three were distinguished from the last seven. Thus, the deliverance from Egypt identifies a period of time represented by the first three plagues that begins with the national ruin of the United States, and continues until Michael stands up and human probation closes.
Soudy Boží, které sestra Whiteová označuje jako „národní zkázu“, začínají přijetím celonárodního nedělního zákona a označují počátek Božího „podivného díla“, ačkoli Boží podivné dílo je přesněji sedm posledních ran. Úplnější obraz podivného Božího díla se ukáže, když je vysvobození z Egypta připojeno k linii Božích vykonávacích soudů. Egyptské rány, ačkoli jich bylo deset, byly rozděleny. První tři byly odlišeny od posledních sedmi. Vysvobození z Egypta tak vyznačuje časové období znázorněné prvními třemi ranami, které začíná národní zkázou Spojených států a pokračuje až do chvíle, kdy povstane Michael a lidská doba milosti se uzavře.
“God’s judgments will be visited upon those who are seeking to oppress and destroy His people. His long forbearance with the wicked emboldens men in transgression, but their punishment is nonetheless certain and terrible because it is long delayed. ‘The Lord shall rise up as in Mount Perazim, He shall be wroth as in the valley of Gibeon, that He may do His work, His strange work; and bring to pass His act, His strange act.’ Isaiah 28:21. To our merciful God the act of punishment is a strange act. ‘As I live, saith the Lord God, I have no pleasure in the death of the wicked.’ Ezekiel 33:11. The Lord is ‘merciful and gracious, long-suffering, and abundant in goodness and truth, … forgiving iniquity and transgression and sin.’ Yet He will ‘by no means clear the guilty.’ ‘The Lord is slow to anger, and great in power, and will not at all acquit the wicked.’ Exodus 34:6, 7; Nahum 1:3. By terrible things in righteousness He will vindicate the authority of His downtrodden law. The severity of the retribution awaiting the transgressor may be judged by the Lord’s reluctance to execute justice. The nation with which He bears long, and which He will not smite until it has filled up the measure of its iniquity in God’s account, will finally drink the cup of wrath unmixed with mercy.
„Boží soudy dolehnou na ty, kdo usilují o utlačení a zničení Jeho lidu. Jeho dlouhá shovívavost vůči bezbožným dodává lidem smělost v přestupování, avšak jejich trest je přesto jistý a hrozný právě proto, že je dlouho odkládán. ‚Povstaneť Hospodin jako na hoře Perazim, rozhněvá se jako v údolí Gibeon, aby vykonal dílo své, podivné dílo své, a učinil skutek svůj, neobyčejný skutek svůj.‘ Izajáš 28,21. Pro našeho milosrdného Boha je čin trestu činem podivným. ‚Jako že jsem živ, praví Panovník Hospodin, nemám zalíbení v smrti bezbožného.‘ Ezechiel 33,11. Hospodin je ‚milosrdný a lítostivý, dlouho čekající a hojný v dobrotě a pravdě, … odpouštějící nepravost, přestoupení a hřích.‘ A přece ‚viníka žádnou měrou neospravedlní‘. ‚Hospodin jest zpozdilý k hněvu a veliký v moci, avšak nikoli bez trestu nenechávající bezbožného.‘ Exodus 34,6.7; Nahum 1,3. Strašnými věcmi ve spravedlnosti obhájí autoritu svého pošlapaného zákona. Závažnost odplaty, která očekává přestupníka, lze posoudit podle neochoty Pána vykonat spravedlnost. Národ, který dlouho snáší a který nepostihne, dokud v Božím počtu nenaplní míru své nepravosti, nakonec vypije kalich hněvu nesmíšeného s milosrdenstvím.“
“When Christ ceases His intercession in the sanctuary, the unmingled wrath threatened against those who worship the beast and his image and receive his mark (Revelation 14:9, 10), will be poured out. The plagues upon Egypt when God was about to deliver Israel were similar in character to those more terrible and extensive judgments which are to fall upon the world just before the final deliverance of God’s people. Says the revelator, in describing those terrific scourges: ‘There fell a noisome and grievous sore upon the men which had the mark of the beast, and upon them which worshiped his image.’ The sea ‘became as the blood of a dead man: and every living soul died in the sea.’ And ‘the rivers and fountains of waters … became blood.’ Terrible as these inflictions are, God’s justice stands fully vindicated. The angel of God declares: ‘Thou art righteous, O Lord, … because Thou hast judged thus. For they have shed the blood of saints and prophets, and Thou hast given them blood to drink; for they are worthy.’ Revelation 16:2–6. By condemning the people of God to death, they have as truly incurred the guilt of their blood as if it had been shed by their hands. In like manner Christ declared the Jews of His time guilty of all the blood of holy men which had been shed since the days of Abel; for they possessed the same spirit and were seeking to do the same work with these murderers of the prophets.
„Když Kristus ukončí svou přímluvu ve svatyni, bude vylit neředěný hněv, kterým bylo pohroženo těm, kdo se klanějí šelmě a jejímu obrazu a přijímají její znamení (Zjevení 14,9.10). Rány na Egypt, když se Bůh chystal vysvobodit Izraele, byly svou povahou podobné oněm strašnějším a rozsáhlejším soudům, které mají dopadnout na svět těsně před konečným vysvobozením Božího lidu. Zjevovatel při popisu těchto děsivých ran praví: ‚A přišel vřed zlý a zhoubný na lidi, kteří měli znamení šelmy a kteří se klaněli jejímu obrazu.‘ Moře ‚se proměnilo v krev mrtvého člověka; a zahynula v něm každá živá duše.‘ A ‚řeky a prameny vod … se proměnily v krev.‘ Jakkoli jsou tato postižení strašná, Boží spravedlnost zůstává plně ospravedlněna. Anděl Boží prohlašuje: ‚Spravedlivý jsi, Pane, … že jsi takto soudil. Neboť prolili krev svatých a proroků, a dal jsi jim pít krev; neboť jsou toho hodni.‘ Zjevení 16,2–6. Tím, že Boží lid odsoudili k smrti, uvalili na sebe vinu za jejich krev stejně skutečně, jako by byla prolita jejich vlastníma rukama. Podobně Kristus prohlásil Židy své doby vinnými ze vší krve svatých mužů, která byla prolita od dnů Ábelových; neboť měli téhož ducha a snažili se konat totéž dílo jako tito vrahové proroků.“
“In the plague that follows, power is given to the sun ‘to scorch men with fire. And men were scorched with great heat.’ Verses 8, 9. The prophets thus describe the condition of the earth at this fearful time: ‘The land mourneth; … because the harvest of the field is perished…. All the trees of the field are withered: because joy is withered away from the sons of men.’ ‘The seed is rotten under their clods, the garners are laid desolate…. How do the beasts groan! the herds of cattle are perplexed, because they have no pasture…. The rivers of water are dried up, and the fire hath devoured the pastures of the wilderness.’ ‘The songs of the temple shall be howlings in that day, saith the Lord God: there shall be many dead bodies in every place; they shall cast them forth with silence.’ Joel 1:10–12, 17–20; Amos 8:3.
„V ráně, která následuje, je slunci dána moc, ‚aby spalovalo lidi ohněm. A lidé byli sežehováni velikým žárem.‘ Verše 8, 9. Proroci takto popisují stav země v oné hrozné době: ‚Země truchlí; … neboť úroda pole zahynula…. Všechny stromy polní uschly, protože radost synů lidských uschla.‘ ‚Símě shnilo pod svými hroudami, sýpky zpustly…. Jak sténá dobytek! stáda skotu jsou zmatená, protože nemají pastvu…. Vodní toky vyschly a oheň strávil pastviny pustiny.‘ ‚Zpěvy chrámu budou v onen den nářkem, praví Panovník Hospodin; na každém místě bude mnoho mrtvých těl; budou je vynášet mlčky.‘ Joel 1,10–12.17–20; Ámos 8,3.“
“These plagues are not universal, or the inhabitants of the earth would be wholly cut off. Yet they will be the most awful scourges that have ever been known to mortals. All the judgments upon men, prior to the close of probation, have been mingled with mercy. The pleading blood of Christ has shielded the sinner from receiving the full measure of his guilt; but in the final judgment, wrath is poured out unmixed with mercy.
„Tyto rány nebudou všeobecné, jinak by obyvatelé země byli zcela vyhlazeni. Přesto to budou nejstrašnější pohromy, jaké kdy smrtelníci poznali. Všechny soudy nad lidmi před uzavřením doby milosti byly smíšeny s milosrdenstvím. Kristova přímluvná krev chránila hříšníka před tím, aby přijal plnou míru své viny; avšak při konečném soudu bude hněv vylit bez příměsi milosrdenství.
“In that day, multitudes will desire the shelter of God’s mercy which they have so long despised. ‘Behold, the days come, saith the Lord God, that I will send a famine in the land, not a famine of bread, nor a thirst for water, but of hearing the words of the Lord: and they shall wander from sea to sea, and from the north even to the east, they shall run to and fro to seek the word of the Lord, and shall not find it.’ Amos 8:11, 12.” The Great Controversy, 627–629.
„V onen den budou zástupy toužit po útočišti Božího milosrdenství, jímž tak dlouho pohrdaly. ‚Aj, dnové přicházejí, praví Panovník Hospodin, že pošlu hlad na zemi, ne hlad po chlebu ani žízeň po vodě, ale po slyšení slov Hospodinových; a budou bloudit od moře k moři a od severu až k východu, budou pobíhat sem i tam, aby hledali slovo Hospodinovo, ale nenaleznou je.‘ Ámos 8,11.12.“ Velký spor, 627–629.
In the previous passage it stated, “The nation with which He bears long, and which He will not smite until it has filled up the measure of its iniquity in God’s account, will finally drink the cup of wrath unmixed with mercy.” She also penned in the same paragraph, “The plagues upon Egypt when God was about to deliver Israel were similar in character to those more terrible and extensive judgments which are to fall upon the world just before the final deliverance of God’s people.” The nation (the United States) that fills up “the measure of iniquity” will suffer plagues similar to the ten plagues in Egypt.
V předchozím odstavci bylo uvedeno: „Národ, s nímž má dlouhé strpení a který nestihne ranou, dokud v Božím záznamu nenaplní míru své nepravosti, bude nakonec pít kalich hněvu nesmíšeného s milosrdenstvím.“ V témže odstavci také napsala: „Rány dopadající na Egypt, když se Bůh chystal vysvobodit Izrael, byly svou povahou podobné oněm strašnějším a rozsáhlejším soudům, které mají přijít na svět těsně před konečným vysvobozením Božího lidu.“ Národ (Spojené státy), který naplní „míru nepravosti“, postihnou rány podobné deseti egyptským ranám.
The plagues of Egypt were divided into two periods. The first three plagues fell on everyone, but the seven last plagues only fell upon the Egyptians.
Egyptské rány byly rozděleny do dvou období. První tři rány dopadly na všechny, avšak sedm posledních ran postihlo pouze Egypťany.
And I will sever in that day the land of Goshen, in which my people dwell, that no swarms of flies shall be there; to the end thou mayest know that I am the Lord in the midst of the earth. Exodus 8:22.
A v onen den oddělím zemi Gošen, v níž přebývá můj lid, takže tam nebudou žádná hejna much; aby ses dozvěděl, že já jsem Hospodin uprostřed země. Exodus 8,22.
The first three plagues in Egypt fell everywhere, but Goshen, where the Hebrews lived did not receive Egypt’s seven last plagues. The United States is the nation that fills up its cup of iniquity at the Sunday law. At that point national apostasy is followed by national ruin, but the judgments which produce national ruin are mixed with mercy until Michael stands up and probation closes for all mankind. At the Sunday law in the United States the majority of those who now profess to be Sabbath-keepers will bow to the powers that be and accept the mark of the beast. At that time the Sunday law issue becomes a spiritual test for those who have been outside of Adventism. From the Sunday law in the United States until Michael stands up is the great ingathering of eleventh-hour workers, but the door has already been closed upon those who are held accountable for the light of the seventh-day Sabbath before the Sunday law.
První tři egyptské rány dopadly všude, avšak Góšen, kde žili Hebrejové, nepostihlo sedm posledních egyptských ran. Spojené státy jsou národem, který při nedělním zákonu naplňuje svůj kalich nepravosti. V tom okamžiku po národním odpadnutí následuje národní zkáza, avšak soudy, které přivádějí národní zkázu, jsou smíšeny s milosrdenstvím, dokud nepovstane Michael a neuzavře se doba milosti pro celé lidstvo. Při nedělním zákonu ve Spojených státech se většina těch, kdo se nyní hlásí k zachovávání soboty, skloní před vládnoucími mocnostmi a přijme znamení šelmy. V té době se otázka nedělního zákona stává duchovní zkouškou pro ty, kdo stáli mimo adventismus. Od nedělního zákona ve Spojených státech až do chvíle, kdy Michael povstane, probíhá veliké shromáždění dělníků jedenácté hodiny, avšak dveře se již uzavřely před těmi, kdo jsou pohnáni k odpovědnosti za světlo soboty sedmého dne před nedělním zákonem.
“More and more, as the days go by, it is becoming apparent that God’s judgments are in the world. In fire and flood and earthquake He is warning the inhabitants of this earth of His near approach. The time is nearing when the great crisis in the history of the world will have come, when every movement in the government of God will be watched with intense interest and inexpressible apprehension. In quick succession the judgments of God will follow one another—fire and flood and earthquake, with war and bloodshed.
„Čím dál více, jak dny plynou, se stává zřejmým, že Boží soudy jsou ve světě. Ohněm, záplavou a zemětřesením varuje obyvatele této země před svým blízkým příchodem. Blíží se doba, kdy nastane velká krize v dějinách světa, kdy každý pohyb v Boží vládě bude sledován s krajním zájmem a nevýslovnou úzkostí. V rychlém sledu budou jeden za druhým následovat Boží soudy — oheň a záplava a zemětřesení, spolu s válkou a krveprolitím.״
“Oh, that the people might know the time of their visitation! There are many who have not yet heard the testing truth for this time. There are many with whom the Spirit of God is striving. The time of God’s destructive judgments is the time of mercy for those who have had no opportunity to learn what is truth. Tenderly will the Lord look upon them. His heart of mercy is touched; His hand is still stretched out to save, while the door is closed to those who would not enter.
„Kéž by lidé poznali čas svého navštívení! Je mnohých, kteří dosud neslyšeli zkušující pravdu pro tento čas. Je mnohých, s nimiž zápasí Duch Boží. Doba Božích ničivých soudů je dobou milosti pro ty, kteří neměli příležitost poznat, co je pravda. Pán na ně bude hledět něžně. Jeho srdce milosrdenství je dojeto; Jeho ruka je dosud vztažena k záchraně, zatímco dveře jsou zavřeny těm, kdo nechtěli vejít.“
“The mercy of God is shown in His long forbearance. He is holding back His judgments, waiting for the message of warning to be sounded to all. Oh, if our people would feel as they should the responsibility resting upon them to give the last message of mercy to the world, what a wonderful work would be done!” Testimonies, volume 9, 97.
„Milosrdenství Boží se projevuje v Jeho dlouhé shovívavosti. Zadržuje své soudy a čeká, až bude všem hlásáno poselství varování. Ó, kdyby náš lid pociťoval tak, jak by měl, odpovědnost, která na něm spočívá, aby světu předal poslední poselství milosti, jak podivuhodné dílo by bylo vykonáno!“ Testimonies, svazek 9, 97.
In the previous passage she identified that “the time of God’s destructive judgments is the time of mercy for those who have had no opportunity to learn what is truth.” In the next passage she refers to that period of time as “the time of trouble.”
V předchozím oddílu uvedla, že „doba Božích ničivých soudů je dobou milosti pro ty, kteří neměli příležitost poznat, co je pravda.“ V následujícím oddílu se k tomuto časovému období vztahuje jako k „době soužení“.
“I saw that the holy Sabbath is, and will be, the separating wall between the true Israel of God and unbelievers; and that the Sabbath is the great question, to unite the hearts of God’s dear waiting saints. And if one believed, and kept the Sabbath, and received the blessing attending it, and then gave it up, and broke the holy commandment, they would shut the gates of the Holy City against themselves, as sure as there was a God that rules in heaven above. I saw that God had children, who do not see and keep the Sabbath. They had not rejected the light on it. And at the commencement of the time of trouble, we were filled with the Holy Ghost as we went forth and proclaimed the Sabbath more fully. This enraged the church, and nominal Adventists, as they could not refute the Sabbath truth. And at this time, God’s chosen, all saw clearly that we had the truth, and they came out and endured the persecution with us.” A Word to the Little Flock, 18, 19.
„Viděla jsem, že svatá sobota je a bude oddělující zdí mezi pravým Božím Izraelem a nevěřícími; a že sobota je velikou otázkou, která sjednotí srdce Božích drahých očekávajících svatých. A jestliže někdo uvěřil, zachovával sobotu a přijal požehnání, které ji provází, a potom se jí vzdal a přestoupil svaté přikázání, uzavřel by si brány Svatého města stejně jistě, jako že je Bůh, který vládne na nebi nad námi. Viděla jsem, že Bůh má děti, které sobotu nevidí a nezachovávají. Neodmítly světlo o ní. A na počátku času soužení jsme byli naplněni Duchem svatým, když jsme vyšli a plněji hlásali sobotu. To rozhněvalo církev i jménem adventisty, protože nemohli vyvrátit pravdu o sobotě. A v té době všichni Boží vyvolení jasně uviděli, že máme pravdu, a vyšli a snášeli s námi pronásledování.“ A Word to the Little Flock, 18, 19.
Though modified a little, the same passage just cited is found in the book Early Writings. In that book she includes commentary on her statement about “the time of trouble.” A Word to the Little Flock was the first publication of the disappointed faithful Millerites after the Great Disappointment of October 22, 1844, and decades later, when editors used portions of that pamphlet to include in the book Early Writings, they clarified that “the time of trouble” that was referred to was not the seven last plagues, for when the seven last plagues are poured out there is no mercy mixed with the judgments.
Ačkoli byl tentýž úryvek poněkud upraven, nachází se také v knize Early Writings. V této knize zahrnuje komentář ke svému výroku o „době soužení“. A Word to the Little Flock byla první publikací zklamaných věrných milleritů po Velkém zklamání 22. října 1844 a o desetiletí později, když redaktoři použili části onoho spisku k zařazení do knihy Early Writings, upřesnili, že „doba soužení“, o níž byla řeč, nejsou sedm posledních ran, neboť když je vylito sedm posledních ran, není se soudy smíšeno žádné milosrdenství.
“1. On page 33 is given the following: ‘I saw that the holy Sabbath is, and will be, the separating wall between the true Israel of God and unbelievers; and that the Sabbath is the great question to unite the hearts of God’s dear, waiting saints. I saw that God had children who do not see and keep the Sabbath. They have not rejected the light upon it. And at the commencement of the time of trouble, we were filled with the Holy Ghost as we went forth and proclaimed the Sabbath more fully.’
„1. Na straně 33 je uvedeno následující: ‚Viděla jsem, že svatá sobota je a bude dělicí zdí mezi pravým Božím Izraelem a nevěřícími; a že sobota je velkou otázkou, která má sjednotit srdce Božích drahých, očekávajících svatých. Viděla jsem, že Bůh má děti, které sobotu nevidí a nezachovávají. Neodmítly světlo o ní. A na počátku času soužení jsme byli naplněni Duchem svatým, když jsme vyšli a plněji hlásali sobotu.‘“
“This view was given in 1847 when there were but very few of the Advent brethren observing the Sabbath, and of these but few supposed that its observance was of sufficient importance to draw a line between the people of God and unbelievers. Now the fulfillment of that view is beginning to be seen. ‘The commencement of that time of trouble,’ here mentioned does not refer to the time when the plagues shall begin to be poured out, but to a short period just before they are poured out, while Christ is in the sanctuary. At that time, while the work of salvation is closing, trouble will be coming on the earth, and the nations will be angry, yet held in check so as not to prevent the work of the third angel. At that time the ‘latter rain,’ or refreshing from the presence of the Lord, will come, to give power to the loud voice of the third angel, and prepare the saints to stand in the period when the seven last plagues shall be poured out.” Early Writings, 85.
„Tento pohled byl dán roku 1847, kdy ze sobotářských adventních bratří bylo jen velmi málo těch, kdo zachovávali sobotu, a z těchto jen nemnozí předpokládali, že její zachovávání je natolik důležité, aby vymezovalo hranici mezi Božím lidem a nevěřícími. Nyní se začíná ukazovat naplnění onoho pohledu. ‚Počátek onoho času soužení,‘ o němž je zde zmínka, se nevztahuje k době, kdy začnou být vylévány rány, nýbrž ke krátkému období těsně předtím, než budou vylity, kdy je Kristus ve svatyni. V oné době, zatímco se dílo spasení uzavírá, bude na zemi přicházet soužení a národy se budou hněvat, avšak budou zadržovány, aby nebránily dílu třetího anděla. V oné době přijde ‚pozdní déšť‘ neboli občerstvení od přítomnosti Páně, aby dalo moc mocnému volání třetího anděla a připravilo svaté, aby obstáli v době, kdy bude vylito sedm posledních ran.“ Early Writings, 85.
At the Sunday law in the United States national apostasy will be followed by national ruin. At that Sunday law Adventism in the United States will be divided into two classes, one will receive the mark of the beast the other the seal of God. The national ruin of the United States is represented by the first three plagues of Egypt. Those judgments continue until the close of human probation, then the seven last plagues that are unmixed with mercy are poured out.
Při nedělním zákoně ve Spojených státech bude po národním odpadnutí následovat národní zkáza. Při tomto nedělním zákoně bude adventismus ve Spojených státech rozdělen do dvou tříd: jedna přijme znamení šelmy, druhá pečeť Boží. Národní zkáza Spojených států je znázorněna prvními třemi egyptskými ranami. Tyto soudy pokračují až do uzavření lidské doby milosti; tehdy je vylito sedm posledních ran, v nichž není příměsi milosrdenství.
My point is less about the prophetic history of Egypt and more about the fact that Ellen White identifies Egypt as the symbol of the nation that forces the entire world to receive the mark of the beast, for in doing so she is using the beginning to illustrate the end, which is the prophetic signature of Jesus as the Alpha and Omega. In the Exodus story when the Lord is entering into covenant with ancient Israel, He introduces Himself with a new name.
Můj důraz nespočívá ani tak na prorockých dějinách Egypta, jako spíše na skutečnosti, že Ellen White označuje Egypt za symbol národa, který nutí celý svět přijmout znamení šelmy; neboť tímto způsobem užívá počátek k znázornění konce, což je prorocký podpis Ježíše jako Alfy a Omegy. V příběhu o exodu, když Hospodin vstupuje do smlouvy se starověkým Izraelem, představuje se novým jménem.
Then the Lord said unto Moses, Now shalt thou see what I will do to Pharaoh: for with a strong hand shall he let them go, and with a strong hand shall he drive them out of his land.
I řekl Hospodin Mojžíšovi: Nyní uvidíš, co učiním faraónovi; neboť silnou rukou je propustí a silnou rukou je vyžene ze své země.
And God spake unto Moses, and said unto him, I am the Lord: And I appeared unto Abraham, unto Isaac, and unto Jacob, by the name of God Almighty, but by my name JEHOVAH was I not known to them.
I Bůh promluvil k Mojžíšovi a řekl mu: Já jsem Hospodin. Ukázal jsem se Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi jako Bůh Všemohoucí, ale pod svým jménem JEHOVAH jsem jim znám nebyl.
And I have also established my covenant with them, to give them the land of Canaan, the land of their pilgrimage, wherein they were strangers. And I have also heard the groaning of the children of Israel, whom the Egyptians keep in bondage; and I have remembered my covenant. Wherefore say unto the children of Israel, I am the Lord, and I will bring you out from under the burdens of the Egyptians, and I will rid you out of their bondage, and I will redeem you with a stretched out arm, and with great judgments: And I will take you to me for a people, and I will be to you a God: and ye shall know that I am the Lord your God, which bringeth you out from under the burdens of the Egyptians. And I will bring you in unto the land, concerning the which I did swear to give it to Abraham, to Isaac, and to Jacob; and I will give it you for an heritage: I am the Lord.
Také jsem s nimi uzavřel svou smlouvu, že jim dám zemi kanaánskou, zemi jejich putování, v níž byli cizinci. Také jsem slyšel sténání synů Izraele, které Egypťané drží v otroctví; a rozpomenul jsem se na svou smlouvu. Proto řekni synům Izraele: Já jsem Hospodin, a vyvedu vás zpod břemen Egypťanů a vysvobodím vás z jejich otroctví a vykoupím vás vztaženou paží a velikými soudy. A přijmu vás sobě za lid a budu vám Bohem; i poznáte, že já jsem Hospodin, váš Bůh, který vás vyvádí zpod břemen Egypťanů. A uvedu vás do země, o níž jsem přísahou zaslíbil, že ji dám Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi; a dám vám ji do dědictví. Já jsem Hospodin.
And Moses spake so unto the children of Israel: but they hearkened not unto Moses for anguish of spirit, and for cruel bondage. Exodus 6:1–9.
A Mojžíš mluvil takto k synům Izraele; oni však Mojžíše neposlouchali pro malomyslnost ducha a pro kruté otroctví. Exodus 6,1–9.
The Lord here is identifying Moses as the representative of His covenant as were Jacob, Isaac and Abraham. Until the history of Moses the name JEHOVAH was unknown to Abraham and his descendants, and in the history of the renewing of Abraham’s covenant when the Hebrews were to be delivered from Egyptian bondage the Lord introduces a new revelation of His character, for a name represents character prophetically. When Abram entered into covenant with the Lord, the Lord changed his name to Abraham. At the beginning of the prophecy of Egyptian bondage the human representative of the covenant had his name changed and at the end of that prophecy God introduced a new name for Himself.
Pán se zde ztotožňuje s Mojžíšem jako se zástupcem své smlouvy, stejně jako tomu bylo u Jákoba, Izáka a Abrahama. Až do Mojžíšových dějin bylo jméno JEHOVAH Abrahamovi a jeho potomkům neznámé, a v dějinách obnovení Abrahamovy smlouvy, kdy měli být Hebrejové vysvobozeni z egyptského otroctví, Pán uvádí nové zjevení svého charakteru, neboť jméno prorocky představuje charakter. Když Abram vstoupil do smlouvy s Pánem, Pán změnil jeho jméno na Abraham. Na počátku proroctví o egyptském otroctví bylo změněno jméno lidského zástupce smlouvy a na konci tohoto proroctví Bůh uvedl pro sebe nové jméno.
Abram entered into covenant in chapter fifteen and there set forth the prophecy of Egyptian bondage for four hundred years. In chapter seventeen Abram was given the rite of circumcision and his and Sarah’s names were changed.
Abram vstoupil do smlouvy v patnácté kapitole a tam bylo předloženo proroctví o egyptském otroctví po čtyři sta let. V sedmnácté kapitole byl Abramovi dán obřad obřízky a jména jeho i Sáry byla změněna.
Four hundred years later Moses was raised up to fulfill Abraham’s four-hundred-year prophecy. Abraham, Isaac, Jacob and Moses all represent the one hundred and forty-four thousand who enter into covenant with the Lord in the last days.
O čtyři sta let později byl povolán Mojžíš, aby naplnil Abrahamovo čtyřsetleté proroctví. Abraham, Izák, Jákob a Mojžíš všichni představují oněch sto čtyřicet čtyři tisíc, kteří v posledních dnech vstupují do smlouvy s Pánem.
“In the last days of this earth’s history, God’s covenant with his commandment-keeping people is to be renewed.” Review and Herald, February 26, 1914.
„V posledních dnech dějin této země má být Boží smlouva s jeho lidem, který zachovává jeho přikázání, obnovena.“ Review and Herald, 26. února 1914.
The separation of the Sabbath-keepers who accept the mark of the beast from the Sabbath-keepers who receive the seal of God is accomplished at the Sunday law. The separation is represented in the parable of the ten virgins.
Oddělení zachovavatelů soboty, kteří přijmou znamení šelmy, od zachovavatelů soboty, kteří obdrží Boží pečeť, se uskutečňuje při nedělním zákonu. Toto oddělení je znázorněno v podobenství o deseti pannách.
“The parable of the ten virgins of Matthew 25 also illustrates the experience of the Adventist people.” The Great Controversy, 393.
„Podobenství o deseti pannách z Matouše 25 rovněž znázorňuje zkušenost adventního lidu.“ Velké drama věků, 393.
“I am often referred to the parable of the ten virgins, five of whom were wise, and five foolish. This parable has been and will be fulfilled to the very letter, for it has a special application to this time, and, like the third angel’s message, has been fulfilled and will continue to be present truth till the close of time.” Review and Herald, August 19, 1890.
„Často bývám odkazována na podobenství o deseti pannách, z nichž pět bylo moudrých a pět pošetilých. Toto podobenství se naplnilo a naplní do posledního písmene, neboť má zvláštní uplatnění pro tuto dobu a podobně jako poselství třetího anděla se naplnilo a bude i nadále přítomnou pravdou až do skonání času.“ Review and Herald, 19. srpna 1890.
The parable was fulfilled on October 22, 1844 when the wise and foolish virgins of Millerite history were separated. The beginning of Adventism represents the end of Adventism, and the separation at the end is a fulfillment of the parable of the ten virgins and the separation at the end is produced by the Sunday law.
Podobenství se naplnilo 22. října 1844, kdy došlo k oddělení moudrých a pošetilých panen v dějinách milleritů. Počátek adventismu představuje konec adventismu a oddělení na konci je naplněním podobenství o deseti pannách; toto oddělení na konci je způsobeno nedělním zákonem.
“Again, these parables teach that there is to be no probation after the judgment. When the work of the gospel is completed, there immediately follows the separation between the good and the evil, and the destiny of each class is forever fixed.” Christ’s Object Lessons, 123.
„Tyto podobenství dále učí, že po soudu již není žádná doba milosti. Když je dílo evangelia dokončeno, bezprostředně nato následuje oddělení dobrého od zlého a úděl každé skupiny je navždy určen.“ Perly moudrosti, 123.
The parable of the ten virgins identifies that it is the wise virgins of Adventism that receive the seal of God and the foolish virgins of Adventism that receive the mark of the beast at the Sunday law in the United States. The foolish virgins are also represented as Laodiceans.
Podobenství o deseti pannách ukazuje, že při nedělním zákoně ve Spojených státech přijímají moudré panny adventismu pečeť Boží a pošetilé panny adventismu znamení šelmy. Pošetilé panny jsou také představovány jako laodikejští.
“The state of the Church represented by the foolish virgins, is also spoken of as the Laodicean state.” Review and Herald, August 19, 1890.
„Stav církve, představovaný pošetilými pannami, je také označován jako laodikejský stav.“ Review and Herald, 19. srpna 1890.
In the last days, when God renews His covenant with His commandment-keeping people, God will reveal a new name of Himself as He did when He renewed the covenant in the time of Moses. The condition of the foolish virgins is that they have no oil, and the condition of the Laodiceans is that they are too blind to see they have no oil. It is obvious that if the foolish virgins are Laodiceans, then the wise virgins are Philadelphians.
V posledních dnech, když Bůh obnoví svou smlouvu se svým lidem, který zachovává Jeho přikázání, zjeví o sobě nové jméno, jako to učinil, když obnovil smlouvu v době Mojžíšově. Stav pošetilých panen je takový, že nemají olej, a stav Laodicejských je takový, že jsou příliš slepí, aby viděli, že nemají olej. Je zřejmé, že jsou-li pošetilé panny Laodicejští, pak moudré panny jsou Filadelfští.
And to the angel of the church in Philadelphia write; These things saith he that is holy, he that is true, he that hath the key of David, he that openeth, and no man shutteth; and shutteth, and no man openeth; I know thy works: behold, I have set before thee an open door, and no man can shut it: for thou hast a little strength, and hast kept my word, and hast not denied my name.
A andělu církve ve Filadelfii napiš: Toto praví ten Svatý, ten Pravý, ten, který má klíč Davidův, který otevírá, a nikdo nezavírá, a zavírá, a nikdo neotevírá: Znám tvé skutky. Hle, postavil jsem před tebe otevřené dveře, a nikdo je nemůže zavřít; neboť máš malou sílu a zachoval jsi mé slovo a nezapřel jsi mé jméno.
Behold, I will make them of the synagogue of Satan, which say they are Jews, and are not, but do lie; behold, I will make them to come and worship before thy feet, and to know that I have loved thee. Because thou hast kept the word of my patience, I also will keep thee from the hour of temptation, which shall come upon all the world, to try them that dwell upon the earth.
Hle, způsobím, že ti ze synagogy satanovy, kteří o sobě říkají, že jsou Židé, a nejsou, nýbrž lžou, přijdou a budou se klanět před tvýma nohama a poznají, že jsem si tě zamiloval. Protože jsi zachoval slovo mé trpělivosti, i já tě zachovám od hodiny pokušení, která přijde na celý svět, aby vyzkoušela ty, kdo přebývají na zemi.
Behold, I come quickly: hold that fast which thou hast, that no man take thy crown. Him that overcometh will I make a pillar in the temple of my God, and he shall go no more out: and I will write upon him the name of my God, and the name of the city of my God, which is new Jerusalem, which cometh down out of heaven from my God: and I will write upon him my new name. He that hath an ear, let him hear what the Spirit saith unto the churches. Revelation 3:7–13.
Hle, přicházím brzy: drž pevně, co máš, aby ti nikdo nevzal korunu. Toho, kdo vítězí, učiním sloupem v chrámě svého Boha, a již z něho nevyjde ven; a napíšu na něj jméno svého Boha a jméno města svého Boha, nového Jeruzaléma, které sestupuje z nebe od mého Boha; a napíšu na něj své nové jméno. Kdo má ucho, slyš, co Duch praví církvím. Zjevení 3,7–13.
The Philadelphians represent the one hundred and forty-four thousand and they are promised that God would write His new name upon them. When the Lord enters into covenant with the one hundred and forty-four thousand, He will introduce a new name of Himself. Abraham was told by the Lord that He was God Almighty.
Filadelfští představují sto čtyřicet čtyři tisíc a je jim zaslíbeno, že na ně Bůh napíše své nové jméno. Když Pán vstoupí do smlouvy se sto čtyřiceti čtyřmi tisíci, uvede o sobě nové jméno. Abrahamovi Pán řekl, že je Bůh Všemohoucí.
And when Abram was ninety years old and nine, the Lord appeared to Abram, and said unto him, I am the Almighty God; walk before me, and be thou perfect. And I will make my covenant between me and thee, and will multiply thee exceedingly. And Abram fell on his face: and God talked with him, saying, As for me, behold, my covenant is with thee, and thou shalt be a father of many nations. Neither shall thy name any more be called Abram, but thy name shall be Abraham; for a father of many nations have I made thee. Genesis 17:1–5.
Když bylo Abramovi devadesát devět let, ukázal se Hospodin Abramovi a řekl mu: Já jsem Bůh všemohoucí; choď přede mnou a buď bezúhonný. A učiním svou smlouvu mezi sebou a tebou a převelice tě rozmnožím. Tu padl Abram na svou tvář a Bůh s ním mluvil slovy: Pokud jde o mne, hle, má smlouva je s tebou a budeš otcem množství národů. A nebudeš se již nazývat Abram, ale tvé jméno bude Abraham; neboť jsem tě učinil otcem množství národů. Genesis 17,1–5.
When the Lord first entered into covenant with a chosen people in the time of Abraham, He identified Himself as the Almighty God. When He furthered His covenant relationship in the time of Moses, for the first time he identified Himself as JEHOVAH. When Jesus came to confirm the covenant with many for one week, He introduced a new name of God that had only been expressed one time in the Old Testament and that was by a Babylonian.
Když Pán poprvé vstoupil do smlouvy s vyvoleným lidem v době Abrahamově, představil se jako všemohoucí Bůh. Když svůj smluvní vztah dále rozvinul v době Mojžíšově, poprvé se představil jako JEHOVA. Když Ježíš přišel, aby s mnohými potvrdil smlouvu na jeden týden, uvedl nové Boží jméno, které bylo ve Starém zákoně vysloveno pouze jedinkrát, a to Babylóňanem.
Then Nebuchadnezzar the king was astonied, and rose up in haste, and spake, and said unto his counsellors, Did not we cast three men bound into the midst of the fire? They answered and said unto the king, True, O king. He answered and said, Lo, I see four men loose, walking in the midst of the fire, and they have no hurt; and the form of the fourth is like the Son of God. Daniel 3:24, 25.
Tu král Nebúkadnesar užasl, rychle vstal a promluvil; řekl svým rádcům: „Neuvrhli jsme doprostřed ohně tři svázané muže?“ Odpověděli a řekli králi: „Jistě, králi.“ Odpověděl a řekl: „Hle, vidím čtyři muže volně se pohybující uprostřed ohně, a nejsou nijak zraněni; a podoba čtvrtého je jako Syn Boží.“ Daniel 3,24.25.
It is very easy to establish that chapter three of Daniel is identifying the Sunday law in the United States. In Daniel three Shadrach, Meshach and Abednego represent the one-hundred and forty-four thousand. The one hundred and forty-four thousand are those that renew the covenant for the final time. In Daniel three we see a prophetic illustration of the Sunday law and latter rain history. Christ was and will be in the fires of persecution with his three worthies, representing not only the one hundred and forty-four thousand, but also the three angels messages. In the fire, which is typifying the Sunday law crisis, He is identified with one of His names, and it’s a name that would not be introduced into history until Christ arrived as the Son of God. In the illustration of chapter three we see those that renew the covenant at the end of the world interacting with Christ during the final crisis, and He has a name that no man knew.
Je velmi snadné doložit, že třetí kapitola knihy Daniel označuje nedělní zákon ve Spojených státech. V Danieli 3 Šadrak, Méšak a Abednego představují sto čtyřicet čtyři tisíc. Sto čtyřicet čtyři tisíc jsou ti, kdo naposledy obnovují smlouvu. V Danieli 3 vidíme prorocké znázornění dějin nedělního zákona a pozdního deště. Kristus byl a bude v ohních pronásledování se svými třemi věrnými, kteří představují nejen sto čtyřicet čtyři tisíc, ale také poselství tří andělů. V ohni, který je předobrazem krize nedělního zákona, je označen jedním ze svých jmen, a je to jméno, které by do dějin nebylo uvedeno, dokud by Kristus nepřišel jako Syn Boží. V obraze třetí kapitoly vidíme ty, kdo na konci světa obnovují smlouvu, jak během závěrečné krize vstupují do styku s Kristem, a On má jméno, které neznal žádný člověk.
Before I stray too far away from our consideration of the Egyptian deliverance representing the Sunday law in the United States, we should remind ourselves that before the first of the ten plagues began in Egypt there was genuine Sabbath agitation.
Než se příliš vzdálím od našeho zkoumání egyptského vysvobození jako předobrazu nedělního zákona ve Spojených státech, měli bychom si připomenout, že ještě předtím, než v Egyptě začala první z deseti ran, probíhalo skutečné rozjitření kolem soboty.
And Pharaoh said, Behold, the people of the land now are many, and ye make them rest from their burdens. And Pharaoh commanded the same day the taskmasters of the people, and their officers, saying, Ye shall no more give the people straw to make brick, as heretofore: let them go and gather straw for themselves. And the tale of the bricks, which they did make heretofore, ye shall lay upon them; ye shall not diminish ought thereof: for they be idle; therefore they cry, saying, Let us go and sacrifice to our God. Let there more work be laid upon the men, that they may labour therein; and let them not regard vain words. And the taskmasters of the people went out, and their officers, and they spake to the people, saying, Thus saith Pharaoh, I will not give you straw. Go ye, get you straw where ye can find it: yet not ought of your work shall be diminished. So the people were scattered abroad throughout all the land of Egypt to gather stubble instead of straw. And the taskmasters hasted them, saying, Fulfil your works, your daily tasks, as when there was straw. And the officers of the children of Israel, which Pharaoh’s taskmasters had set over them, were beaten, and demanded, Wherefore have ye not fulfilled your task in making brick both yesterday and today, as heretofore? Then the officers of the children of Israel came and cried unto Pharaoh, saying, Wherefore dealest thou thus with thy servants? There is no straw given unto thy servants, and they say to us, Make brick: and, behold, thy servants are beaten; but the fault is in thine own people. But he said, Ye are idle, ye are idle: therefore ye say, Let us go and do sacrifice to the Lord. Go therefore now, and work; for there shall no straw be given you, yet shall ye deliver the tale of bricks. And the officers of the children of Israel did see that they were in evil case, after it was said, Ye shall not minish ought from your bricks of your daily task. Exodus 5:5–19.
I řekl farao: Hle, lidu země je nyní mnoho, a vy jim dopřáváte odpočinutí od jejich břemen. A farao toho dne přikázal dozorcům nad lidem i jejich představeným: Nebudete již dávat lidu slámu k výrobě cihel jako dříve; ať si jdou a sbírají slámu sami. Avšak počet cihel, které dělali dříve, jim uložíte; nic z něho neumenšíte, neboť jsou leniví. Proto volají a říkají: Pojďme, obětujme svému Bohu. Ať je těm mužům uložena větší práce, aby se jí zabývali a nedbali klamných slov. Tu vyšli dozorci nad lidem i jejich představení a mluvili k lidu takto: Toto praví farao: Nebudu vám dávat slámu. Jděte si opatřit slámu, kde ji můžete nalézt; avšak nic z vaší práce nebude zmenšeno. I byl lid rozptýlen po celé egyptské zemi, aby sbíral strniště místo slámy. A dozorci je pobízeli a říkali: Splňte své práce, své denní úkoly, jako když byla sláma. A představení synů Izraele, které nad nimi ustanovili faraonovi dozorci, byli biti a bylo jim řečeno: Proč jste nesplnili svůj předepsaný počet cihel ani včera ani dnes jako dříve? Tu přišli představení synů Izraele a volali k faraonovi: Proč takto jednáš se svými služebníky? Sláma se tvým služebníkům nedává, a přece nám říkají: Dělejte cihly; a hle, tvoji služebníci jsou biti, a vina je na tvém vlastním lidu. Ale on řekl: Jste leniví, jste leniví; proto říkáte: Pojďme, obětujme Hospodinu. Nuže tedy jděte a pracujte; sláma vám dána nebude, avšak předepsaný počet cihel odevzdáte. I viděli představení synů Izraele, že jsou ve zlém postavení, když bylo řečeno: Nic neumenšíte z počtu svých cihel, z vašeho denního úkolu. Exodus 5,5–19.
Before the Sunday law there will be escalating agitation against those who keep the seventh-day Sabbath, just as there was leading up to the Egyptian plagues. Moses was the one that was identified by both the Egyptians and the Hebrews as the one who was causing all the trouble, just as Ahab accused Elijah of.
Před nedělním zákonem bude narůstat pobouření proti těm, kdo zachovávají sobotu sedmého dne, právě tak jako tomu bylo v období před egyptskými ranami. Mojžíš byl tím, koho Egypťané i Hebrejové označovali za původce všech těchto nesnází, právě tak jako Achab obvinil Eliáše.
And it came to pass, when Ahab saw Elijah, that Ahab said unto him, Art thou he that troubleth Israel? And he answered, I have not troubled Israel; but thou, and thy father’s house, in that ye have forsaken the commandments of the Lord, and thou hast followed Baalim. 1 Kings 18:17, 18.
I stalo se, když Achab uviděl Eliáše, že mu řekl: „Jsi to ty, kdo uvádí Izraele do zkázy?“ On odpověděl: „Neuvádím Izraele do zkázy já, nýbrž ty a dům tvého otce, protože jste opustili Hospodinova přikázání a ty jsi chodil za baaly.“ 1 Královská 18,17.18.
The story of Moses illustrates the Sunday law history and the story of Elijah illustrates the Sunday law history. Together, or apart Moses and Elijah are symbols. At the Transfiguration of Christ, they together represented the one hundred and forty-four thousand who do not die and those who die in the Lord. Moses was resurrected, Elijah never died. They are also the two prophets who are the tormentors of the people in Revelation eleven. Much truth is represented by Moses and Elijah as symbols, and we hope to address that later.
Příběh Mojžíše znázorňuje dějiny nedělního zákona a příběh Eliáše znázorňuje dějiny nedělního zákona. Společně i odděleně jsou Mojžíš a Eliáš symboly. Při Kristově proměnění společně představovali sto čtyřicet čtyři tisíc těch, kteří nezemřou, a těch, kteří umírají v Pánu. Mojžíš byl vzkříšen, Eliáš nikdy nezemřel. Jsou také těmi dvěma proroky, kteří jsou trýzniteli lidu ve Zjevení jedenácté kapitole. Mojžíš a Eliáš jako symboly představují mnoho pravdy a doufáme, že se tomu budeme věnovat později.
Behold, I will send you Elijah the prophet before the coming of the great and dreadful day of the Lord: And he shall turn the heart of the fathers to the children, and the heart of the children to their fathers, lest I come and smite the earth with a curse. Malachi 4:5, 6.
Aj, pošlu vám proroka Eliáše, dříve než přijde veliký a hrozný den Hospodinův. A obrátí srdce otců k synům a srdce synů k jejich otcům, abych nepřišel a nestihl zemi zlořečenstvím. Malachiáš 4,5.6.
Just before human probation closes “Elijah the prophet” is to appear with a special message that turns “the heart of the fathers to the children, and the heart of the children to their fathers.” The prophets all testify of the end of the world, and they all agree with each other.
Těsně před uzavřením doby lidské zkušební lhůty se má objevit „prorok Eliáš“ se zvláštním poselstvím, které obrací „srdce otců k synům a srdce synů k otcům“. Všichni proroci vydávají svědectví o konci světa a všichni se navzájem shodují.
And the spirits of the prophets are subject to the prophets. For God is not the author of confusion, but of peace, as in all churches of the saints. 1 Corinthians 14:32, 33.
A duchové proroků jsou podřízeni prorokům. Neboť Bůh není původcem zmatku, nýbrž pokoje, jako ve všech církvích svatých. 1. Korintským 14,32.33.
Elijah’s message arrives just before the great and dreadful day of the Lord; therefore, it is the very same special message in the book of Revelation which is represented as “the Revelation of Jesus Christ.” When “the time is at hand” Elijah’s special message shows God’s “servants things which must shortly come to pass.”
Eliášovo poselství přichází těsně před velikým a hrozným dnem Hospodinovým; proto je to totéž zvláštní poselství v knize Zjevení, které je představeno jako „Zjevení Ježíše Krista“. Když „ten čas je blízko“, Eliášovo zvláštní poselství ukazuje Božím „služebníkům věci, které se musí brzy stát“.
The Revelation of Jesus Christ, which God gave unto him, to show unto his servants things which must shortly come to pass; and he sent and signified it by his angel unto his servant John: Who bare record of the word of God, and of the testimony of Jesus Christ, and of all things that he saw. Blessed is he that readeth, and they that hear the words of this prophecy, and keep those things which are written therein: for the time is at hand. Revelation 1:1–3.
Zjevení Ježíše Krista, které mu dal Bůh, aby ukázal svým služebníkům, co se má brzy stát; a oznámil je a vyjádřil ve znameních skrze svého anděla svému služebníku Janovi, který vydal svědectví o slovu Božím a o svědectví Ježíše Krista, o všem, co viděl. Blahoslavený, kdo čte, a ti, kdo slyší slova tohoto proroctví a zachovávají to, co je v něm napsáno, neboť čas je blízko. Zjevení 1,1–3.
Notice that when Malachi employs Elijah as a symbol, he includes a direct reference to commandment keeping.
Povšimněte si, že když Malachiáš užívá Eliáše jako symbol, zahrnuje také přímý odkaz na zachovávání přikázání.
Remember ye the law of Moses my servant, which I commanded unto him in Horeb for all Israel, with the statutes and judgments. Behold, I will send you Elijah the prophet before the coming of the great and dreadful day of the Lord: And he shall turn the heart of the fathers to the children, and the heart of the children to their fathers, lest I come and smite the earth with a curse. Malachi 4:4–6.
Pamatujte na zákon Mojžíše, mého služebníka, který jsem mu přikázal na Chorébu pro celý Izrael, se všemi ustanoveními a soudy. Hle, pošlu vám proroka Eliáše, dříve než přijde veliký a hrozný den Hospodinův. A on obrátí srdce otců k synům a srdce synů k jejich otcům, abych nepřišel a nestihl zemi kletbou. Malachiáš 4,4–6.
These three verses are the last of the Old Testament, and contain the final promise of the Old Testament as well as an emphasis on keeping the ten commandments. There are seven “blessings” in the book of Revelation and the final one is a blessing upon those who keep the ten commandments.
Tyto tři verše jsou posledními verši Starého zákona a obsahují závěrečné zaslíbení Starého zákona i důraz na zachovávání Desatera. V knize Zjevení je sedm „blahoslavenství“ a poslední z nich je blahoslavenstvím nad těmi, kdo zachovávají Desatero.
I am Alpha and Omega, the beginning and the end, the first and the last. Blessed are they that do his commandments, that they may have right to the tree of life, and may enter in through the gates into the city. Revelation 22:13, 14.
Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec, první i poslední. Blaze těm, kteří činí jeho přikázání, aby měli právo ke stromu života a aby vešli branami do města. Zjevení 22,13.14.
The last promise in the Old Testament informs us to “Remember” the ten commandments, but in so doing it emphasizes the one commandment that includes the command to “remember.”
Poslední zaslíbení ve Starém zákoně nás vyzývá, abychom „pamatovali“ na Desatero přikázání, avšak tím zároveň zdůrazňuje ono jediné přikázání, které samo obsahuje příkaz „pamatuj“.
Remember the sabbath day, to keep it holy. Six days shalt thou labour, and do all thy work: But the seventh day is the sabbath of the Lord thy God: in it thou shalt not do any work, thou, nor thy son, nor thy daughter, thy manservant, nor thy maidservant, nor thy cattle, nor thy stranger that is within thy gates: For in six days the Lord made heaven and earth, the sea, and all that in them is, and rested the seventh day: wherefore the Lord blessed the sabbath day, and hallowed it. Exodus 20:8–11.
Pamatuj na den sobotní, abys jej světil. Šest dní budeš pracovat a konat všechnu svou práci; ale sedmý den je sobota Hospodina, tvého Boha. Nebudeš v něm konat žádnou práci, ty ani tvůj syn, ani tvá dcera, tvůj služebník ani tvá služebnice, ani tvůj dobytek, ani tvůj příchozí, který je uvnitř tvých bran. Neboť v šesti dnech učinil Hospodin nebe a zemi, moře i vše, co je v nich, a sedmého dne odpočinul; proto Hospodin požehnal den sobotní a posvětil jej. Exodus 20:8–11.
The last promise in both the Old and New Testaments emphasizes the commandments of God with a special emphasis on the seventh-day Sabbath. Malachi says to “remember” and John informs us you are blessed for doing so. The seventh-day Sabbath commemorates God’s creation and his creative power. The Sabbath also becomes the point of controversy in the last days of earth’s history. When John records the “blessing” upon those who do his commandments, he is simply recording what Jesus, the Alpha and Omega, the beginning and ending, the first and the last proclaimed. Therefore, the last promise of the New Testament has to do with the Seventh-day Sabbath and also the attribute of divinity that identifies the end by the beginning.
Poslední zaslíbení ve Starém i Novém zákoně zdůrazňuje Boží přikázání se zvláštním důrazem na sobotu sedmého dne. Malachiáš říká, abychom „pamatovali“, a Jan nám oznamuje, že jsme blahoslavení, činíme-li tak. Sobota sedmého dne připomíná Boží stvoření a jeho stvořitelskou moc. Sobota se také stává předmětem sporu v posledních dnech dějin země. Když Jan zaznamenává „blahoslavenství“ nad těmi, kteří zachovávají jeho přikázání, jednoduše zaznamenává to, co vyhlásil Ježíš, Alfa i Omega, počátek i konec, první i poslední. Proto se poslední zaslíbení Nového zákona týká soboty sedmého dne a také onoho atributu božství, který určuje konec prostřednictvím počátku.
The first truth mentioned in Genesis, which means beginnings identifies the Creator, the creation and a special emphasis on the Sabbath. Taken together, line upon line the beginning of the Old Testament and the end of the both the Old and New Testaments emphasize God as the Creator, the Ten Commandments, the Sabbath commandment and that Jesus is the beginning and end.
První pravda zmíněná v Genesis, která znamená počátky, označuje Stvořitele, stvoření a zvláštní důraz klade na sobotu. Vzato jako celek, řádek za řádkem, počátek Starého zákona i závěr Starého i Nového zákona zdůrazňují Boha jako Stvořitele, Deset přikázání, přikázání o sobotě a to, že Ježíš je počátek i konec.
Elijah the prophet is employed by Malachi as a symbol in the last promise of the Old Testament and he was the prophet who confronted Jezebel and Ahab. The book of Revelation employs Jezebel as a symbol of the papacy and ten kings as a symbol of the United Nations. Elijah’s confrontation with Ahab and Jezebel represents the one hundred and forty-four thousand’s confrontation with the United Nations, empowered by the United States and directed by the papacy. As king of the ten northern tribes of Israel Ahab represented the ruling power over ten tribes, thus typifying the United States (Ahab) empowering the United Nations (ten tribes or ten kings in Revelation seventeen) to do the persecution of Sabbath-keepers for the Papacy (Jezebel). When Malachi uses Elijah to represent a message that comes before the great and dreadful day of the Lord, Elijah represents those who are persecuted by modern Rome (the dragon, the beast and the false prophet) as he was persecuted by Jezebel for three and a half years. Emphasizing the Sabbath by employing the word “remember” in Malachi 4:4 adds the Sunday law crisis to the prophetic scenario illustrated by Malachi.
Prorok Eliáš je u Malachiáše použit jako symbol v posledním zaslíbení Starého zákona a byl to prorok, který se postavil Jezábel a Achabovi. Kniha Zjevení používá Jezábel jako symbol papežství a deset králů jako symbol Organizace spojených národů. Eliášův střet s Achabem a Jezábel představuje střet sto čtyřiceti čtyř tisíc s Organizací spojených národů, zmocněnou Spojenými státy a řízenou papežstvím. Jako král deseti severních kmenů Izraele představoval Achab vládnoucí moc nad deseti kmeny, a tak předobrazuje Spojené státy (Achab), které zmocňují Organizaci spojených národů (deset kmenů neboli deset králů ve Zjevení sedmnácté kapitole), aby pro papežství (Jezábel) prováděla pronásledování těch, kdo zachovávají sobotu. Když Malachiáš používá Eliáše k znázornění poselství, které přichází před velikým a hrozným dnem Hospodinovým, Eliáš představuje ty, kdo jsou pronásledováni novodobým Římem (drakem, šelmou a falešným prorokem), tak jako byl on pronásledován Jezábel po tři a půl roku. Zdůraznění soboty použitím slova „pamatuj“ v Malachiáši 4,4 přidává k prorockému scénáři znázorněnému Malachiášem krizi nedělního zákona.
Much more needs to be added to the consideration of the truths that are conveyed by comparing the beginning of the Old Testament with the end of the Old Testament, and then comparing the beginning of the Bible with the end of the Bible. In Genesis we have the Creator, creation and the Sabbath that commemorates the creation. In Malachi we have the Sabbath commandment identified as the crisis issue that leads to the close of human probation and the seven last plagues, or as Malachi calls it, “the great and dreadful day of the Lord.” Elijah represents God’s people who present the third angel’s message to a dying world.
K úvaze o pravdách, které jsou zprostředkovány porovnáním začátku Starého zákona s koncem Starého zákona a poté porovnáním začátku Bible s koncem Bible, je třeba připojit ještě mnohem více. V knize Genesis máme Stvořitele, stvoření a sobotu, která stvoření připomíná. V Malachiášovi máme přikázání o sobotě označené jako rozhodující otázku krize, jež vede k uzavření doby lidské zkušební lhůty a k sedmi posledním ranám, anebo, jak to nazývá Malachiáš, „velikému a hroznému dni Hospodinovu“. Eliáš představuje Boží lid, který umírajícímu světu předkládá poselství třetího anděla.
“Today, in the spirit and power of Elias and of John the Baptist, messengers of God’s appointment are calling the attention of a judgment-bound world to the solemn events soon to take place in connection with the closing hours of probation and the appearance of Christ Jesus as King of kings and Lord of lords.” Prophets and Kings, 715, 716.
„Dnes v duchu a moci Eliášově a Jana Křtitele poslové ustanovení Bohem obracejí pozornost světa směřujícího k soudu k vážným událostem, které mají brzy nastat v souvislosti se závěrečnými hodinami doby milosti a se zjevením Krista Ježíše jako Krále králů a Pána pánů.“ Proroci a králové, 715, 716.
The beginning of the Bible which is also the beginning of the Old Testament identifies the same story as the end of both Testaments, but each beginning and ending has its own truth to emphasize and contribute to the message. In Genesis the focus is on the activities of God, in Malachi the focus is on the message that warns of the coming crisis. The end of Revelation identifies the Alpha and Omega. In the first book of the New Testament, we read the following.
Začátek Bible, který je zároveň začátkem Starého zákona, označuje tentýž příběh jako konec obou Zákonů, avšak každý začátek i konec má svou vlastní pravdu, kterou zdůrazňuje a kterou přispívá k poselství. V knize Genesis se pozornost soustřeďuje na Boží činy, v Malachiášovi na poselství, které varuje před přicházející krizí. Závěr Zjevení označuje Alfu i Omegu. V první knize Nového zákona čteme následující.
The book of the generation of Jesus Christ, the son of David, the son of Abraham.
Kniha rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova.
Abraham begat Isaac; and Isaac begat Jacob; and Jacob begat Judas and his brethren; And Judas begat Phares and Zara of Thamar; and Phares begat Esrom; and Esrom begat Aram; And Aram begat Aminadab; and Aminadab begat Naasson; and Naasson begat Salmon; And Salmon begat Booz of Rachab; and Booz begat Obed of Ruth; and Obed begat Jesse; And Jesse begat David the king; and David the king begat Solomon of her that had been the wife of Urias; And Solomon begat Roboam; and Roboam begat Abia; and Abia begat Asa; And Asa begat Josaphat; and Josaphat begat Joram; and Joram begat Ozias; And Ozias begat Joatham; and Joatham begat Achaz; and Achaz begat Ezekias; And Ezekias begat Manasses; and Manasses begat Amon; and Amon begat Josias; And Josias begat Jechonias and his brethren, about the time they were carried away to Babylon: And after they were brought to Babylon, Jechonias begat Salathiel; and Salathiel begat Zorobabel; And Zorobabel begat Abiud; and Abiud begat Eliakim; and Eliakim begat Azor; And Azor begat Sadoc; and Sadoc begat Achim; and Achim begat Eliud; And Eliud begat Eleazar; and Eleazar begat Matthan; and Matthan begat Jacob; And Jacob begat Joseph the husband of Mary, of whom was born Jesus, who is called Christ.
Abraham zplodil Izáka; a Izák zplodil Jákoba; a Jákob zplodil Judu a jeho bratry; a Juda zplodil z Támar Fárese a Záru; a Fáres zplodil Ezroma; a Ezrom zplodil Arama; a Aram zplodil Aminadaba; a Aminadab zplodil Naassona; a Naasson zplodil Salmona; a Salmon zplodil z Rachab Bóaza; a Bóaz zplodil z Rút Obéda; a Obéd zplodil Jesse; a Jesse zplodil krále Davida; a král David zplodil Šalomouna z té, která byla manželkou Uriášovou; a Šalomoun zplodil Roboama; a Roboam zplodil Abiu; a Abia zplodil Asu; a Asa zplodil Jósafata; a Jósafat zplodil Jorama; a Joram zplodil Oziáše; a Oziáš zplodil Joatama; a Joatam zplodil Achaza; a Achaz zplodil Ezechiáše; a Ezechiáš zplodil Manassesa; a Manasses zplodil Amona; a Amon zplodil Josiáše; a Josijáš zplodil Jechoniáše a jeho bratry v době babylónského zajetí. A po babylónském zajetí Jechoniáš zplodil Salatiela; a Salatiel zplodil Zorobábela; a Zorobábel zplodil Abiuda; a Abiud zplodil Eliakima; a Eliakim zplodil Azora; a Azor zplodil Sádoka; a Sádok zplodil Achima; a Achim zplodil Eliuda; a Eliud zplodil Eleazara; a Eleazar zplodil Mattana; a Mattan zplodil Jákoba; a Jákob zplodil Josefa, muže Marie, z níž se narodil Ježíš, který se nazývá Kristus.
So all the generations from Abraham to David are fourteen generations; and from David until the carrying away into Babylon are fourteen generations; and from the carrying away into Babylon unto Christ are fourteen generations.
A tak všech pokolení od Abrahama až k Davidovi je čtrnáct pokolení; a od Davida až do přesídlení do Babylóna čtrnáct pokolení; a od přesídlení do Babylóna až ke Kristu čtrnáct pokolení.
Now the birth of Jesus Christ was on this wise: When as his mother Mary was espoused to Joseph, before they came together, she was found with child of the Holy Ghost. Then Joseph her husband, being a just man, and not willing to make her a publick example, was minded to put her away privily. But while he thought on these things, behold, the angel of the Lord appeared unto him in a dream, saying, Joseph, thou son of David, fear not to take unto thee Mary thy wife: for that which is conceived in her is of the Holy Ghost.
Narození Ježíše Krista pak bylo takto: Když byla jeho matka Maria zasnoubena Josefovi, dříve než se sešli, ukázalo se, že počala z Ducha Svatého. Josef, její muž, jsa spravedlivý a nechtěje ji veřejně vystavit pohaně, zamýšlel ji tajně propustit. Když však o tom uvažoval, hle, ukázal se mu ve snu anděl Páně a řekl: Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť to, co je v ní počato, jest z Ducha Svatého.
And she shall bring forth a son, and thou shalt call his name JESUS: for he shall save his people from their sins. Now all this was done, that it might be fulfilled which was spoken of the Lord by the prophet, saying, Behold, a virgin shall be with child, and shall bring forth a son, and they shall call his name Emmanuel, which being interpreted is, God with us. Then Joseph being raised from sleep did as the angel of the Lord had bidden him, and took unto him his wife: And knew her not till she had brought forth her firstborn son: and he called his name JESUS. Matthew 1:1–25.
A porodí syna a dáš mu jméno JEŽÍŠ; neboť on vysvobodí svůj lid z jejich hříchů. Toto všechno se pak stalo, aby se naplnilo, co bylo řečeno od Pána skrze proroka slovy: Aj, panna počne a porodí syna, a nazvou jeho jméno Emanuel, což v překladu znamená Bůh s námi. Když se pak Josef probudil ze spánku, učinil, jak mu přikázal anděl Páně, a přijal k sobě svou manželku. Ale nepoznal ji, dokud neporodila svého prvorozeného syna; a dal mu jméno JEŽÍŠ. Matouš 1,1–25.
The beginning of the New Testament agrees with the beginning and ending of the Old Testament and the ending of the New Testament for it emphasizes God’s creative power, for the power Christ employed to create all things in six days is the identical power He uses to “save his people from their sins.” The word Emmanuel, as the passage cites from the writings of Isaiah means “God with us.” He dwells within His people by combining His divinity with our humanity, and this was the very combination He accomplished when He was incarnated in Mary.
Počátek Nového zákona se shoduje s počátkem i závěrem Starého zákona a se závěrem Nového zákona, neboť zdůrazňuje Boží stvořitelskou moc; neboť moc, kterou Kristus použil k tomu, aby během šesti dnů stvořil vše, je táž moc, kterou používá, aby „spasil svůj lid od jejich hříchů“. Slovo Emmanuel, jak daný oddíl cituje ze spisů Izajášových, znamená „Bůh s námi“. Přebývá ve svém lidu tím, že spojuje své božství s naším lidstvím, a právě toto spojení uskutečnil, když se vtělil v Marii.
“Nothing less than perfect obedience can meet the standard of God’s requirement. He has not left His requirements indefinite. He has enjoined nothing that is not necessary in order to bring man into harmony with Him. We are to point sinners to His ideal of character and to lead them to Christ, by whose grace only can this ideal be reached.
„Požadavek Boží může splnit pouze dokonalá poslušnost. Své požadavky nenechal neurčitými. Nepřikázal nic, co by nebylo nezbytné k tomu, aby člověka uvedl do souladu se sebou. Máme hříšníkům ukazovat jeho ideál charakteru a vést je ke Kristu, jehož milostí jedině lze tohoto ideálu dosáhnout.
“The Savior took upon Himself the infirmities of humanity and lived a sinless life, that men might have no fear that because of the weakness of human nature they could not overcome. Christ came to make us ‘partakers of the divine nature,’ and His life declares that humanity, combined with divinity, does not commit sin.” Ministry of Healing, 180.
„Spasitel vzal na sebe slabosti lidstva a žil bezhříšným životem, aby lidé neměli důvod se obávat, že by pro slabost lidské přirozenosti nemohli zvítězit. Kristus přišel, aby nás učinil ‚účastníky božské přirozenosti‘, a jeho život dosvědčuje, že lidství spojené s božstvím nehřeší.“ The Ministry of Healing, 180.
The beginning of the New Testament identifies where, when and why Jesus took upon himself our human nature. He did so to demonstrate that human power combined with divine power does not sin. Sin is the transgression of the law, which Malachi says we are to “remember.” John informs us that those who keep the law, and therefore those who are not sinning, can enter through heavenly gates. Matthew identifies that a sinner can overcome sin, just as Christ overcame. When we have Christ within us, (the hope of glory) we have the creative power that made the universe within us. This possibility was provided by Christ choosing to enter into the human family, and for the rest of eternity becoming not only the son of God but also the son of man.
Počátek Nového zákona určuje, kde, kdy a proč Ježíš na sebe vzal naši lidskou přirozenost. Učinil tak, aby ukázal, že lidská moc spojená s božskou mocí nehřeší. Hřích je přestoupením zákona, na který, jak praví Malachiáš, máme „pamatovat“. Jan nás zpravuje, že ti, kdo zachovávají zákon, a tudíž ti, kdo nehřeší, mohou vejít nebeskými branami. Matouš ukazuje, že hříšník může přemoci hřích, stejně jako Kristus přemohl. Máme-li v sobě Krista (naději slávy), máme v sobě tvořivou moc, která učinila vesmír. Tato možnost nám byla dána tím, že se Kristus rozhodl vstoupit do lidské rodiny a po celý zbytek věčnosti se stát nejen Synem Božím, ale i Synem člověka.
There is a special message of truth opened up to God’s people from the book of Revelation just before the close of human probation. That special message is also Malachi’s “Elijah message” that is proclaimed just before the “dreadful day of the Lord”.
Z knihy Zjevení je Božímu lidu těsně před ukončením lidské doby milosti otevřeno zvláštní poselství pravdy. Toto zvláštní poselství je zároveň Malachiášovým „Eliášovým poselstvím“, které je hlásáno těsně před „hrozným dnem Hospodinovým“.
At the beginning of both Testaments and the end of the New Testament we have specific attributes of God identified. In Genesis He is the Creator, and at the end of Revelation He is Alpha and Omega. At the beginning of the New Testament, He becomes the son of man. And with the end of the Old Testament, we find the principle which the messenger Elijah uses to accomplish the message he would proclaim as turning the hearts of the fathers unto the children and vice-versa.
Na počátku obou Zákonů a na konci Nového zákona máme označeny určité vlastnosti Boha. V Genesis je Stvořitelem a na konci Zjevení je Alfa i Omega. Na počátku Nového zákona se stává Synem člověka. A na konci Starého zákona nalézáme zásadu, kterou posel Eliáš používá k uskutečnění poselství, jež by hlásal, totiž obrácení srdcí otců k dětem a naopak.
The prophetic principle which Elijah applies to present his warning message is just what John was commanded to do in the Revelation. Elijah “shall turn the heart of the fathers to the children, and the heart of the children to their fathers,” and John was told to write the things that then were and in so doing he would simultaneously be writing the things that would come. John was used to illustrate how the principle of alpha and omega operates in the prophetic Word, and Elijah will base his message upon the same principle. When we compare the beginning of the Bible with the end of the Bible, we are comparing Old with the New. A father is the beginning of his child and the child is the ending of the father. The one hundred and forty-four thousand are the final generation of Abraham’s children, and the history where God entered into covenant with Abraham typifies the history when God renews that covenant with the one hundred and forty-four thousand.
Prorocká zásada, kterou Elijáš uplatňuje při předkládání svého výstražného poselství, je právě tou zásadou, kterou bylo Janovi v Zjevení přikázáno uplatnit. Elijáš „obrátí srdce otců k synům a srdce synů k jejich otcům“ a Janovi bylo řečeno, aby zapsal věci, které tehdy byly, a tím bude zároveň zapisovat i věci, které přijdou. Jan byl použit k znázornění toho, jak v prorockém Slově působí zásada alfa a omega, a Elijáš založí své poselství na téže zásadě. Když porovnáváme začátek Bible s koncem Bible, porovnáváme Staré s Novým. Otec je počátkem svého dítěte a dítě je koncem otce. Sto čtyřicet čtyři tisíc jsou závěrečnou generací Abrahamových dětí a dějiny, v nichž Bůh vstoupil do smlouvy s Abrahamem, předobrazují dějiny, kdy Bůh tuto smlouvu obnovuje se sto čtyřiceti čtyřmi tisíci.
Therefore it is of faith, that it might be by grace; to the end the promise might be sure to all the seed; not to that only which is of the law, but to that also which is of the faith of Abraham; who is the father of us all. Romans 4:16.
Proto je to z víry, aby to bylo podle milosti, aby tak zaslíbení bylo pevné pro všechno potomstvo; nejen pro to, které je ze zákona, ale i pro to, které je z víry Abrahamovy, jenž je otcem nás všech. Římanům 4,16.
The message of Elijah is representing the principle of alpha and omega, for the fathers are alpha and the children are omega. Elijah’s message would turn the hearts of the fathers to the children. Christ identified John the Baptist as Elijah and Ellen White identified William Miller as both Elijah and John the Baptist. The message of all of these representative men was represented as turning the hearts of the fathers to the children and vice-versa. That work represents the effect of the message in turning men’s hearts to their heavenly Father, but it means more, for it is a symbol of the work. In Bible prophecy symbols have more than one meaning and must be identified by context.
Poselství Eliášovo představuje zásadu alfy a omegy, neboť otcové jsou alfou a děti jsou omegou. Eliášovo poselství mělo obrátit srdce otců k dětem. Kristus ztotožnil Jana Křtitele s Eliášem a Ellen Whiteová ztotožnila Williama Millera jak s Eliášem, tak s Janem Křtitelem. Poselství všech těchto reprezentativních mužů bylo vyjádřeno jako obrácení srdcí otců k dětem a naopak. Toto dílo představuje účinek poselství, které obrací srdce lidí k jejich nebeskému Otci, avšak znamená ještě více, neboť je symbolem tohoto díla. V biblickém proroctví mají symboly více než jeden význam a musejí být určeny podle kontextu.
“What was it that made John the Baptist great? He closed his mind to the mass of tradition presented by the teachers of the Jewish nation, and opened it to the wisdom which comes from above. Before his birth the Holy Spirit testified of John: ‘He shall be great in the sight of the Lord, and shall drink neither wine nor strong drink; and he shall be filled with the Holy Ghost…. And many of the children of Israel shall he turn to the Lord their God. And he shall go before Him in the spirit and power of Elias, to turn the hearts of the fathers to the children, and the disobedient to the wisdom of the just; to make ready a people prepared for the Lord.’ Luke 1:15–17.” Counsels to Parents, Teachers and Students, 445.
„Co způsobilo velikost Jana Křtitele? Uzavřel svou mysl před množstvím tradic předkládaných učiteli židovského národa a otevřel ji moudrosti, která přichází shůry. Ještě před svým narozením o Janovi vydalo svědectví Duch svatý: ‚Bude veliký před Pánem a vína ani opojného nápoje nebude pít a již od života své matky bude naplněn Duchem svatým…. A mnohé ze synů Izraele obrátí k Pánu, jejich Bohu. A půjde před ním v duchu a moci Eliášově, aby obrátil srdce otců k dětem a neposlušné k moudrosti spravedlivých; aby připravil Pánu lid hotový.‘ Lukáš 1,15–17.“ Rady rodičům, učitelům a studentům, 445.
The message is designed that those who choose to hear will turn their hearts unto the Heavenly Father, yet the primary prophetic principle that will be used to convey the warning message will be that Christ is the Alpha and Omega, the first and the last, the beginning and ending. The Elijah message is based upon the presentation of God’s prophetic Word from the perspective that Jesus Christ is the Word of God, and the rules that govern the Bible are also attributes of His character.
Poselství je určeno k tomu, aby ti, kdo se rozhodnou slyšet, obrátili svá srdce k nebeskému Otci; avšak základní prorockou zásadou, která bude použita ke sdělení varovného poselství, bude to, že Kristus je Alfa i Omega, první i poslední, počátek i konec. Eliášovo poselství je založeno na předložení Božího prorockého Slova z hlediska, že Ježíš Kristus je Slovem Božím a že pravidla, která řídí Bibli, jsou také atributy Jeho charakteru.
“The law of God is as sacred as God Himself. It is a revelation of His will, a transcript of His character, the expression of divine love and wisdom. The harmony of creation depends upon the perfect conformity of all beings, of everything, animate and inanimate, to the law of the Creator. God has ordained laws for the government, not only of living beings, but of all the operations of nature. Everything is under fixed laws, which cannot be disregarded. But while everything in nature is governed by natural laws, man alone, of all that inhabits the earth, is amenable to moral law. To man, the crowning work of creation, God has given power to understand His requirements, to comprehend the justice and beneficence of His law, and its sacred claims upon him; and of man unswerving obedience is required.” Patriarchs and Prophets, 53.
„Zákon Boží je stejně svatý jako Bůh sám. Je zjevením Jeho vůle, opisem Jeho charakteru, výrazem božské lásky a moudrosti. Soulad stvoření závisí na dokonalém souladu všech bytostí, všeho živého i neživého, se zákonem Stvořitele. Bůh ustanovil zákony pro správu nejen živých bytostí, nýbrž i všech dějů v přírodě. Všechno podléhá pevným zákonům, které nelze přehlížet. Avšak zatímco vše v přírodě je řízeno přírodními zákony, jedině člověk ze všeho, co obývá zemi, podléhá mravnímu zákonu. Člověku, koruně stvoření, dal Bůh schopnost porozumět Jeho požadavkům, pochopit spravedlnost a dobrotivost Jeho zákona i jeho svaté nároky vůči němu; a od člověka je vyžadována neochvějná poslušnost.“ Patriarchové a proroci, 53.
Everything (and this would include the Bible, for the Bible is something and if it is something, then it is part of everything) is under fixed laws. The Bible has fixed laws or rules that govern its correct interpretation. One of those rules is that the Bible identifies the end of a thing with the beginning of a thing. Jesus is the Word of God, and He is the first and the last, and it’s a “fixed law” and an attribute of His character.
Všechno (a to by zahrnovalo i Bibli, neboť Bible je něčím, a je-li něčím, pak je součástí všeho) podléhá pevným zákonům. Bible má pevné zákony či pravidla, která řídí její správný výklad. Jedním z těchto pravidel je, že Bible ztotožňuje konec věci s počátkem věci. Ježíš je Slovem Božím a On je první i poslední, a je to „pevný zákon“ i vlastnost Jeho charakteru.
We used this introduction of Elijah to show that the beginning and ending of both the Old and New Testaments agree. The ending of the Bible, which is also the end of the book of Revelation also agrees with the beginning of Revelation. Five witnesses to the same truths based upon the principle which is an attribute of God’s character that God’s Word always illustrates the end of a thing with the beginning of that thing. This reality is part of what it means that Jesus Christ is the Alpha and Omega.
Tento úvod o Eliášovi jsme použili, abychom ukázali, že počátek i závěr Starého i Nového zákona jsou ve vzájemném souladu. Závěr Bible, který je zároveň i závěrem knihy Zjevení, je rovněž ve shodě s počátkem Zjevení. Pět svědků týchž pravd na základě zásady, jež je jedním z atributů Božího charakteru: že Boží slovo vždy znázorňuje konec nějaké věci jejím počátkem. Tato skutečnost je součástí toho, co znamená, že Ježíš Kristus je Alfa i Omega.
“To the apostle John on the isle of Patmos were opened scenes of deep and thrilling interest in the experience of the church. Subjects of intense interest and vast importance were presented to him in figures and symbols, that the people of God might become intelligent concerning the perils and conflicts before them. The history of the Christian world to the very close of time was revealed to John. With great clearness he saw the position, dangers, conflicts, and final deliverance of the people of God. He records the closing message which is to ripen the harvest of earth, either as sheaves for the heavenly garner, or as fagots for the fires of the last day.
„Apoštolu Janovi na ostrově Patmos byly otevřeny výjevy hlubokého a strhujícího významu v zkušenosti církve. Předměty nesmírného zájmu a dalekosáhlé důležitosti mu byly předloženy v obrazech a symbolech, aby lid Boží získal porozumění ohledně nebezpečí a zápasů, které jsou před ním. Dějiny křesťanského světa až do samého závěru času byly Janovi zjeveny. S velikou jasností spatřil postavení, nebezpečí, zápasy i konečné vysvobození lidu Božího. Zaznamenává závěrečné poselství, které má dovést žeň země k dozrání, buď jako snopy pro nebeskou stodolu, nebo jako otýpky pro ohně posledního dne.“
“In vision John beheld the trials which God’s people would endure for the truth’s sake. He saw their unyielding firmness in obeying the commandments of God, in the face of the oppressive powers that sought to force them into disobedience, and he saw their final triumph over the beast and his image.
„Ve vidění Jan spatřil zkoušky, které Boží lid bude snášet pro pravdu. Viděl jejich neochvějnou pevnost v poslušnosti Božích přikázání tváří v tvář utlačovatelským mocnostem, které se je snažily přinutit k neposlušnosti, a viděl jejich konečné vítězství nad šelmou a jejím obrazem.
“Under the symbols of a great red dragon, a leopard-like beast, and a beast with lamblike horns, the earthly governments which would especially engage in trampling upon God’s law and persecuting His people, were presented to John. The war is carried on till the close of time. The people of God, symbolized by a holy woman and her children, were represented as greatly in the minority. In the last days only a remnant still existed. Of these John speaks as they ‘which keep the commandments of God, and have the testimony of Jesus Christ.’
„Pod symboly velikého rudého draka, šelmě podobné levhartovi a šelmy s rohy podobnými beránčím byly Janovi představeny pozemské vlády, které se budou zvláštním způsobem podílet na pošlapávání Božího zákona a pronásledování Jeho lidu. Tento boj pokračuje až do konce času. Boží lid, znázorněný svatou ženou a jejími dětmi, byl představen jako značně menšinový. V posledních dnech existoval již jen ostatek. O nich Jan mluví jako o těch, „kteří zachovávají přikázání Boží a mají svědectví Ježíše Krista.““
“Through paganism, and then through the Papacy, Satan exerted his power for many centuries in an effort to blot from the earth God’s faithful witnesses. Pagans and papists were actuated by the same dragon spirit. They differed only in that the Papacy, making a pretense of serving God, was the more dangerous and cruel foe. Through the agency of Romanism, Satan took the world captive. The professed church of God was swept into the ranks of this delusion, and for more than a thousand years the people of God suffered under the dragon’s ire. And when the Papacy, robbed of its strength, was forced to desist from persecution, John beheld a new power coming up to echo the dragon’s voice, and carry forward the same cruel and blasphemous work. This power, the last that is to wage war against the church and the law of God, was symbolized by a beast with lamblike horns. The beasts preceding it had risen from the sea, but this came up out of the earth, representing the peaceful rise of the nation which is symbolized. The ‘two horns like a lamb’ well represent the character of the United States Government, as expressed in its two fundamental principles, Republicanism and Protestantism. These principles are the secret of our power and prosperity as a nation. Those who first found an asylum on the shores of America rejoiced that they had reached a country free from the arrogant claims of popery and the tyranny of kingly rule. They determined to establish a government upon the broad foundation of civil and religious liberty.
„Prostřednictvím pohanství a poté prostřednictvím papežství uplatňoval satan po mnohá staletí svou moc ve snaze vyhladit z povrchu země Boží věrné svědky. Pohané i papeženci byli vedeni týmž dračím duchem. Lišili se pouze v tom, že papežství, které předstíralo, že slouží Bohu, bylo nebezpečnějším a krutějším nepřítelem. Skrze prostřednictví římského katolicismu přivedl satan svět do zajetí. Vyznávající církev Boží byla stržena do řad tohoto bludu a po více než tisíc let trpěl Boží lid pod hněvem draka. A když papežství, zbavené své síly, bylo přinuceno upustit od pronásledování, Jan spatřil novou moc, jak vystupuje, aby opakovala hlas draka a pokračovala v témž krutém a rouhavém díle. Tato moc, poslední, která má vést válku proti církvi a zákonu Božímu, byla znázorněna šelmou s beránčími rohy. Šelmy, které jí předcházely, vystupovaly z moře, ale tato vystoupila ze země, což představuje pokojný vzestup národa, který je tímto symbolem označen. „Dva rohy podobné beránčím“ výstižně představují povahu vlády Spojených států, jak je vyjádřena v jejích dvou základních zásadách, republikánství a protestantismu. Tyto zásady jsou tajemstvím naší moci a prosperity jako národa. Ti, kteří nejprve nalezli útočiště na březích Ameriky, se radovali, že dosáhli země svobodné od zpupných nároků papežství a tyranie královské vlády. Rozhodli se vybudovat vládu na širokém základě občanské a náboženské svobody.“
“But the stern tracing of the prophetic pencil reveals a change in this peaceful scene. The beast with lamblike horns speaks with the voice of a dragon, and ‘exerciseth all the power of the first beast before him.’ Prophecy declares that he will say to them that dwell on the earth that they should make an image to the beast, and that ‘he causeth all, both small and great, rich and poor, free and bond, to receive a mark in their right hand, or in their foreheads; and that no man might buy or sell, save he that had the mark, or the name of the beast, or the number of his name.’ Thus Protestantism follows in the steps of the Papacy.
„Avšak přísné obrysy prorocké tužky odhalují změnu v tomto pokojného výjevu. Šelma s beránčími rohy mluví hlasem draka a „vykonává všechnu moc první šelmy před ním“. Proroctví prohlašuje, že řekne obyvatelům země, aby učinili obraz šelmě, a že „působí, aby všichni, malí i velcí, bohatí i chudí, svobodní i otroci, dostali znamení na pravou ruku nebo na svá čela; a aby nikdo nemohl kupovat ani prodávat, leda ten, kdo má znamení nebo jméno šelmy anebo číslo jejího jména.“ Tak protestantismus kráčí ve stopách papežství.
“It is at this time that the third angel is seen flying in the midst of heaven, proclaiming: ‘If any man worship the beast and his image, and receive his mark in his forehead, or in his hand, the same shall drink of the wine of the wrath of God, which is poured out without mixture into the cup of His indignation.’ ‘Here are they that keep the commandments of God, and the faith of Jesus.’ In marked contrast to the world stands the little company who will not swerve from their allegiance to God. These are they of whom Isaiah speaks as repairing the breach which had been made in the law of God, they who are building the old waste places, raising up the foundation of many generations.
„Právě v této době je viděn třetí anděl, jak letí středem nebe a hlásá: ‚Jestliže se kdo klaní šelmě a jejímu obrazu a přijímá její znamení na své čelo nebo na svou ruku, ten bude pít víno Božího hněvu, nalité bez příměsi do kalicha jeho rozhořčení.‘ ‚Zde jsou ti, kteří zachovávají Boží přikázání a víru Ježíšovu.‘ V zřetelném protikladu ke světu stojí malá skupina, která neuhne od své věrnosti Bohu. To jsou ti, o nichž Izaiáš mluví jako o těch, kteří opravují trhlinu učiněnou v Božím zákoně, kteří budují dávné trosky a znovu pozvedají základy mnohých pokolení.“
“The most solemn warning and the most awful threatening ever addressed to mortals is that contained in the third angel’s message. The sin that calls down the wrath of God unmixed with mercy must be of the most heinous character. Is the world to be left in darkness as to the nature of this sin?—Most assuredly not. God does not deal thus with His creatures. His wrath is never visited upon sins of ignorance. Before His judgments are brought upon the earth, the light in regard to this sin must be presented to the world, that man may know why these judgments are to be inflicted, and may have opportunity to escape them.
„Nejslavnostnější výstraha a nejhroznější hrozba, jaká kdy byla adresována smrtelníkům, je obsažena v poselství třetího anděla. Hřích, který svolává Boží hněv nesmíšený s milosrdenstvím, musí mít nanejvýš ohavný charakter. Má být svět ponechán v temnotě ohledně povahy tohoto hříchu? — Zcela jistě ne. Bůh takto se svými tvory nejedná. Jeho hněv nikdy nedopadá na hříchy nevědomosti. Dříve než budou Jeho soudy uvedeny na zemi, musí být světu předloženo světlo týkající se tohoto hříchu, aby člověk věděl, proč mají být tyto soudy vykonány, a aby měl příležitost jim uniknout.“
“The message containing this warning is the last to be proclaimed before the revelation of the Son of man. The signs which He Himself has given declare His coming to be near at hand. For well-nigh forty years has the message of the third angel been sounding. In the issue of the great contest two parties are developed, those who ‘worship the beast and his image,’ and receive his mark, and those who receive ‘the seal of the living God,’ who have the Father’s name written in their foreheads. This is not a visible mark. The time has come when all who have an interest in their soul’s salvation should earnestly and solemnly inquire, What is the seal of God? and what is the mark of the beast? How can we avoid receiving it?
„Poselství obsahující toto varování je poslední, které má být hlásáno před zjevením Syna člověka. Znamení, která On sám dal, prohlašují, že jeho příchod je již blízko. Již téměř čtyřicet let zaznívá poselství třetího anděla. V rozhodnutí velkého zápasu se vyjevují dvě strany: ti, kteří ‚se klanějí šelmě a jejímu obrazu‘ a přijímají její znamení, a ti, kteří přijímají ‚pečeť živého Boha‘, majíce na svých čelech napsáno jméno Otcovo. To není viditelné znamení. Nastal čas, aby všichni, jimž leží na srdci spasení jejich duše, vážně a slavnostně zkoumali: Co je Boží pečeť? a co je znamení šelmy? Jak se můžeme vyhnout jeho přijetí?“
“The seal of God, the token or sign of His authority, is found in the fourth commandment. This is the only precept of the Decalogue that points to God as the Creator of the heavens and the earth, and clearly distinguishes the true God from all false gods. Throughout the Scriptures the fact of God’s creative power is cited as proof that He is above all heathen deities.
„Pečeť Boží, znamení či znak Jeho autority, se nachází ve čtvrtém přikázání. Je to jediné ustanovení Desatera, které ukazuje na Boha jako Stvořitele nebes a země a jasně odlišuje pravého Boha ode všech falešných bohů. V celém Písmu je skutečnost Boží stvořitelské moci uváděna jako důkaz, že je nade všemi pohanskými božstvy.
“The Sabbath enjoined by the fourth commandment was instituted to commemorate the work of creation, thus to keep the minds of men ever directed to the true and living God. Had the Sabbath always been kept, there would never have been an idolater, an atheist, or an infidel. The sacred observance of God”s holy day would have led the minds of men to their Creator. The things of nature would have brought Him to their remembrance, and they would have borne witness to His power and His love. The Sabbath of the fourth commandment is the seal of the living God. It points to God as the Creator, and is the sign of His rightful authority over the beings He has made.
„Sobota přikázaná čtvrtým přikázáním byla ustanovena na památku díla stvoření, a tak měla stále obracet mysl lidí k pravému a živému Bohu. Kdyby byla sobota vždy zachovávána, nikdy by nebylo modloslužebníka, ateisty ani nevěřícího. Posvátné zachovávání Božího svatého dne by vedlo mysl lidí k jejich Stvořiteli. Věci přírody by jim Ho připomínaly a vydávaly by svědectví o Jeho moci a Jeho lásce. Sobota čtvrtého přikázání je pečetí živého Boha. Ukazuje na Boha jako na Stvořitele a je znamením Jeho oprávněné autority nad bytostmi, které stvořil.“
“What, then, is the mark of the beast, if it is not the spurious sabbath which the world has accepted in the place of the true?
„Co tedy je znamením šelmy, není-li to podvržený sabat, který svět přijal namísto pravého?“
“The prophetic declaration that the Papacy was to exalt itself above all that is called God, or that is worshiped, has been strikingly fulfilled in the changing of the Sabbath from the seventh to the first day of the week. Wherever the papal Sabbath is honored in preference to the Sabbath of God, there the man of sin is exalted above the Creator of heaven and earth.
„Prorocké prohlášení, že se papežství mělo povýšit nade vše, co se nazývá Bohem nebo čemu se vzdává bohoslužba, se nápadně naplnilo změnou soboty ze sedmého na první den týdne. Kdekoli je papežská sobota ctěna přednostně před sobotou Boží, tam je člověk hříchu povýšen nad Stvořitele nebe i země.
“Those who assert that Christ changed the Sabbath are directly contradicting His own words. In His Sermon on the Mount He declared: ‘Think not that I am come to destroy the law, or the prophets; I am not come to destroy, but to fulfil. For verily I say unto you, Till heaven and earth pass, one jot or one tittle shall in nowise pass from the law, till all be fulfilled. Whosoever, therefore shall break one of these least commandments, and shall teach men so, he shall be called the least in the kingdom of heaven; but whosoever shall do and teach them, the same shall be called great in the kingdom of heaven.’
„Ti, kdo tvrdí, že Kristus změnil sobotu, přímo odporují jeho vlastním slovům. Ve svém Kázání na hoře prohlásil: ‚Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine ze Zákona jediné písmeno ani jediná čárka, dokud se všechno nestane. Kdo by tedy zrušil jedno z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude nazván nejmenším v království nebeském; kdo by je však činil a učil, ten bude nazván velikým v království nebeském.‘“
“Roman Catholics acknowledge that the change in the Sabbath was made by their church, and they cite this very change as evidence of the supreme authority of this church. They declare that by observing the first day of the week as the Sabbath, Protestants are recognizing her power to legislate in divine things. The Roman Church has not relinquished her claim to infallibility, and when the world and the Protestant churches accept the spurious sabbath of her creating, they virtually acknowledge her claim. They may cite the authority of the apostles and fathers in defense of this change, but the fallacy of their reasoning is easily discerned. The papist is sharp enough to see that Protestants are deceiving themselves, willingly closing their eyes to the facts in the case. As the Sunday institution gains favor, he rejoices, feeling assured that it will eventually bring the whole Protestant world under the banner of Rome.” Signs of the Times, November 1, 1899.
„Římští katolíci uznávají, že změnu soboty provedla jejich církev, a právě tuto změnu uvádějí jako důkaz nejvyšší autority této církve. Prohlašují, že tím, že protestanti zachovávají první den týdne jako sobotu, uznávají její moc vydávat ustanovení v božských věcech. Římská církev se nevzdala svého nároku na neomylnost, a když svět i protestantské církve přijímají podvrženou sobotu, kterou ona vytvořila, fakticky uznávají její nárok. Mohou se na obranu této změny odvolávat na autoritu apoštolů a církevních otců, avšak klamnost jejich argumentace je snadno rozpoznatelná. Papeženec je dost bystrý na to, aby viděl, že protestanti klamou sami sebe a ochotně zavírají oči před skutečnostmi daného případu. Jak si nedělní instituce získává přízeň, raduje se, neboť je přesvědčen, že nakonec přivede celý protestantský svět pod prapor Říma.“ Signs of the Times, November 1, 1899.