When Elijah had Ahab summon all Israel to Carmel it prefigured God bringing the church out of the Dark Ages in 1798 after three and a half years of persecution and leading them to 1844 and thereafter to 1863. Those three dates are the final three waymarks of the structure of the “seven times” as set forth by Isaiah in chapter seven.
Když Eliáš přiměl Achaba svolat celý Izrael na Karmel, předobrazovalo to, že Bůh v roce 1798 po třech a půl letech pronásledování vyvede církev z temného středověku a povede ji k roku 1844 a poté k roku 1863. Tato tři data jsou posledními třemi mezníky struktury „sedmi časů“, jak ji předkládá Izajáš v sedmé kapitole.
The same history of 1798, 1844 and 1863 was also typified when Moses led the children of Israel out of the slavery of Egypt unto Mount Sinai. The history of the first and second angels represent the Millerite movement which began at the time of the end in 1798 and continued until the movement became a church in 1863. Elijah and Moses are the two primary witnesses of the Millerite history, and they are the two primary witnesses in the book of Revelation during the history of the third angel.
Stejné dějiny let 1798, 1844 a 1863 byly rovněž předobrazeny, když Mojžíš vyvedl syny Izraele z egyptského otroctví k hoře Sinaj. Dějiny prvního a druhého anděla představují milleritské hnutí, které začalo v době konce roku 1798 a pokračovalo, dokud se toto hnutí nestalo v roce 1863 církví. Eliáš a Mojžíš jsou dvěma hlavními svědky milleritských dějin a jsou také dvěma hlavními svědky v knize Zjevení během dějin třetího anděla.
The Millerite movement marks the beginning of the everlasting gospel of Revelation fourteen and Future for America marks the ending. Between the beginning movement of the Millerites and the ending movement, we find the Seventh-day Adventist church. According to Adventist church historians in 1856, the remnant of the Millerite movement entered into the Laodicean condition, thus ending the Philadelphian period that represented 1798 through 1856.
Milleritské hnutí označuje počátek věčného evangelia ze Zjevení čtrnácté kapitoly a Future for America označuje jeho závěr. Mezi počátečním hnutím milleritů a závěrečným hnutím nacházíme Církev adventistů sedmého dne. Podle historiků adventistické církve vstoupil v roce 1856 ostatek milleritského hnutí do laodicejského stavu, čímž skončilo filadelfské období, které zahrnovalo léta 1798 až 1856.
In the previous article we demonstrated that inspiration aligned the disappointment of the Red Sea crossing with the great disappointment of 1844. At that point the test of the Sabbath as represented by the manna arrived in the history of Moses. At the same prophetic point, the light that came from the Most Holy Place began a process of testing and purification starting with the Sabbath, for those who had crossed the sea and entered by faith into the Most Holy Place. The testing process that preceded 1844 began in Moses’ history at his birth and for the Millerites in 1798 with the increase of knowledge that Daniel identified would produce a three-step testing process that led to judgment.
V předchozím článku jsme ukázali, že inspirace uvedla zklamání při přechodu Rudého moře do souladu s velkým zklamáním roku 1844. V tomto bodě přišla v dějinách Mojžíše zkouška soboty, předobrazená mannou. Ve stejném prorockém bodě začalo světlo, které přišlo z Nejsvětější svatyně, proces zkoušení a očišťování, počínaje sobotou, pro ty, kteří přešli moře a vírou vstoupili do Nejsvětější svatyně. Proces zkoušení, který předcházel roku 1844, začal v dějinách Mojžíše při jeho narození a u milleritů roku 1798 nárůstem poznání, o němž Daniel ukázal, že vyvolá tříkrokový proces zkoušení vedoucí k soudu.
Many shall be purified, and made white, and tried; but the wicked shall do wickedly: and none of the wicked shall understand; but the wise shall understand. Daniel 12:10.
Mnozí budou očištěni a vybíleni a vyzkoušeni; bezbožní však budou jednat bezbožně, a žádný z bezbožných neporozumí; ale moudří porozumějí. Daniel 12,10.
The opening of the judgment on October 22, 1844 was typified by the judgment of Pharaoh beginning with the firstborn of Egypt and ending in the waters of the Red Sea. Once the wise entered into the Most Holy Place by faith, or crossed through the Red Sea, the testing process that had begun at the time of the end in 1798 continued on beyond 1844. In the history of Moses, it was represented by ten tests, which Israel failed at every step. The last of the ten tests was when the twelve spies searched out the Promised Land. The first test in Moses’ history was the manna test that represents the Sabbath, and for the Millerites the Sabbath was identified as the first test after October 22, 1844. The first test being the Sabbath in both parallel histories, the following nine tests in the history of Moses identifies that post-1844, there would be a series of tests that would lead to the entrance of either the Promised Land or the wilderness of death. 1863 represents the final test for the Millerite movement. We will begin this consideration when the twelve spies return with their reports of the Promised Land.
Zahájení soudu 22. října 1844 bylo předobrazeno soudem nad faraónem, jenž započal na egyptských prvorozencích a skončil ve vodách Rudého moře. Jakmile moudří vírou vstoupili do Nejsvětější svatyně, anebo prošli Rudým mořem, zkušební proces, který začal v době konce roku 1798, pokračoval i po roce 1844. V dějinách Mojžíše to bylo znázorněno deseti zkouškami, v nichž Izrael na každém kroku selhal. Poslední z těchto deseti zkoušek nastala tehdy, když dvanáct vyzvědačů prozkoumalo Zaslíbenou zemi. První zkouškou v Mojžíšových dějinách byla zkouška mannou, která představuje sobotu, a pro millerity byla sobota rozpoznána jako první zkouška po 22. říjnu 1844. Protože první zkouškou byla v obou souběžných dějinách sobota, následujících devět zkoušek v Mojžíšových dějinách ukazuje, že po roce 1844 bude následovat řada zkoušek, která povede buď ke vstupu do Zaslíbené země, nebo do pustiny smrti. Rok 1863 představuje závěrečnou zkoušku pro milleritské hnutí. Toto zkoumání zahájíme v okamžiku, kdy se dvanáct vyzvědačů vrací se svými zprávami o Zaslíbené zemi.
And they returned from searching of the land after forty days. And they went and came to Moses, and to Aaron, and to all the congregation of the children of Israel, unto the wilderness of Paran, to Kadesh; and brought back word unto them, and unto all the congregation, and showed them the fruit of the land. And they told him, and said, We came unto the land whither thou sentest us, and surely it floweth with milk and honey; and this is the fruit of it. Nevertheless the people be strong that dwell in the land, and the cities are walled, and very great: and moreover we saw the children of Anak there. The Amalekites dwell in the land of the south: and the Hittites, and the Jebusites, and the Amorites, dwell in the mountains: and the Canaanites dwell by the sea, and by the coast of Jordan. And Caleb stilled the people before Moses, and said, Let us go up at once, and possess it; for we are well able to overcome it. But the men that went up with him said, We be not able to go up against the people; for they are stronger than we. And they brought up an evil report of the land which they had searched unto the children of Israel, saying, The land, through which we have gone to search it, is a land that eateth up the inhabitants thereof; and all the people that we saw in it are men of a great stature. And there we saw the giants, the sons of Anak, which come of the giants: and we were in our own sight as grasshoppers, and so we were in their sight. Numbers 13:25–33.
A vrátili se od prozkoumávání země po čtyřiceti dnech. A šli a přišli k Mojžíšovi a k Áronovi i k celé pospolitosti synů Izraele do pouště Páran, do Kádeše; a přinesli zprávu jim i celé pospolitosti a ukázali jim ovoce té země. A vyprávěli mu a řekli: Přišli jsme do země, do níž jsi nás poslal, a vpravdě oplývá mlékem a medem; a toto je její ovoce. Avšak lid, který v té zemi přebývá, je silný, a města jsou opevněná a velmi veliká; a nadto jsme tam viděli syny Anákovy. V jižní zemi přebývají Amálekovci; a Chetité, Jebúsejci a Emorejci přebývají na horách; a Kananejci přebývají u moře a podél Jordánu. I utišil Káleb lid před Mojžíšem a řekl: Vzhůru, vystupme hned a obsaďme ji; neboť ji jistě přemůžeme. Ale muži, kteří s ním vystoupili, řekli: Nejsme schopni vytáhnout proti tomu lidu, neboť je silnější než my. A rozšířili mezi syny Izraele zlou zprávu o zemi, kterou prozkoumali, řkouce: Země, kterou jsme prošli, abychom ji prozkoumali, je země, která požírá své obyvatele; a všechen lid, který jsme v ní viděli, jsou muži veliké postavy. A tam jsme viděli obry, syny Anákovy, kteří pocházejí z obrů; a ve svých vlastních očích jsme byli jako kobylky, a tak jsme byli i v jejich očích. Numeri 13,25–33.
This passage from Numbers has some very important truths to take note of, that might be easily overlooked when not considering the history represented therein as typifying the Millerite movement. One point is that the rebels with the “evil report” were failing their tenth and final test, and at that final test two classes of people were manifested. The two classes which have been developing through the history of the previous nine tests manifested their characters based upon which “report” they choose to accept. In 1863, Millerite Adventism rejected Moses’ report as represented by the prophecy of slavery in Leviticus twenty-six. The report presented by Joshua and Caleb was simply the repetition of God’s “report” throughout the history of their deliverance from slavery. From the birth of Moses onward, God had promised that He would take them out of slavery and into the land that had been promised to Abraham centuries before. Joshua and Caleb represent those who stood upon the foundational report, the other ten spies rejected that God had actually given that report.
Tato pasáž z knihy Numeri obsahuje některé velmi důležité pravdy, jichž je třeba si povšimnout a které by bylo možno snadno přehlédnout, pokud se na dějiny v ní představené nepohlíží jako na předobraz milleritského hnutí. Jedním bodem je, že vzbouřenci se „zlou zprávou“ neobstáli ve své desáté a závěrečné zkoušce a že se při této závěrečné zkoušce projevily dvě třídy lidí. Tyto dvě třídy, které se rozvíjely v průběhu dějin předchozích devíti zkoušek, projevily svůj charakter podle toho, kterou „zprávu“ se rozhodly přijmout. Roku 1863 milleritský adventismus odmítl Mojžíšovu zprávu, jak je představena proroctvím o otroctví v Leviticus dvacet šest. Zpráva předložená Jozuem a Kálefem byla prostě opakováním Boží „zprávy“ v průběhu celých dějin jejich vysvobození z otroctví. Od Mojžíšova narození Bůh zasliboval, že je vyvede z otroctví a uvede do země, která byla zaslíbena Abrahamovi o staletí dříve. Jozue a Kálef představují ty, kdo stáli na této základní zprávě; ostatních deset zvědů odmítlo, že by Bůh takovou zprávu skutečně dal.
And all the congregation lifted up their voice, and cried; and the people wept that night. And all the children of Israel murmured against Moses and against Aaron: and the whole congregation said unto them, Would God that we had died in the land of Egypt! or would God we had died in this wilderness! And wherefore hath the Lord brought us unto this land, to fall by the sword, that our wives and our children should be a prey? were it not better for us to return into Egypt? And they said one to another, Let us make a captain, and let us return into Egypt. Numbers 14:1–4.
Tu celé shromáždění pozdvihlo svůj hlas a křičelo; a lid plakal oné noci. A všichni synové Izraelovi reptali proti Mojžíšovi a proti Áronovi; a celé shromáždění jim řeklo: Kéž bychom byli zemřeli v egyptské zemi! anebo kéž bychom byli zemřeli na této poušti! A proč nás Hospodin přivedl do této země? Abychom padli mečem a aby naše ženy a naše děti byly kořistí? Nebylo by pro nás lepší navrátit se do Egypta? I řekli jeden druhému: Ustanovme si vůdce a navraťme se do Egypta. Numeri 14,1–4.
When in 1863 James White wrote an article in the Review and Herald rejecting Miller’s understanding of the “seven times” and in the same year Uriah Smith published the counterfeit chart that was void of any reference to the “seven times” of Leviticus, both White and Smith set aside the work of William Miller and employed the biblical methodology of apostate Protestantism. The methodology of apostates who they had recently identified as the “daughters of Babylon,” was employed as the argument to reject the message of Miller that had been directed by the angel Gabriel. At the tenth test for ancient Israel they directly said, “Let us make a captain, and let us return to Egypt.” The failure at the tenth and final test is based upon a rejection of the “report” that was consistent with the report from the beginning, and a desire to return to the slavery of Egypt. When Jeremiah symbolically represented those who had been disappointed at the failed prediction of 1843, God specifically called him to return to God and his previous fervor for the message, but also commanded him to never return to those who had been identified as the daughters of Babylon.
Když James White v roce 1863 napsal v časopise Review and Herald článek, v němž odmítl Millerovo chápání „sedmi časů“, a když v témže roce Uriah Smith vydal padělaný obraz, z něhož chyběla jakákoli zmínka o „sedmi časech“ z Leviticus, oba, White i Smith, odložili stranou dílo Williama Millera a použili biblickou metodologii odpadlého protestantismu. Metodologie odpadlíků, které nedávno označili za „dcery Babylóna“, byla použita jako argument k odmítnutí Millerova poselství, jež bylo vedeno andělem Gabrielem. Při desáté zkoušce starověkého Izraele přímo řekli: „Ustanovme si vůdce a vraťme se do Egypta.“ Selhání při desáté a poslední zkoušce je založeno na odmítnutí „zprávy“, která byla od počátku v souladu se zprávou, a na touze vrátit se do otroctví Egypta. Když Jeremiáš symbolicky představoval ty, kdo byli zklamáni neúspěšnou předpovědí roku 1843, Bůh jej výslovně povolal, aby se vrátil k Bohu a ke své dřívější horlivosti pro poselství, ale zároveň mu přikázal, aby se nikdy nevracel k těm, kdo byli označeni za dcery Babylóna.
Therefore thus saith the Lord, If thou return, then will I bring thee again, and thou shalt stand before me: and if thou take forth the precious from the vile, thou shalt be as my mouth: let them return unto thee; but return not thou unto them. Jeremiah 15:19.
Proto takto praví Hospodin: Jestliže se navrátíš, opět tě přivedu zpět a budeš stát přede mnou; a oddělíš-li drahé od ničemného, budeš jako má ústa. Ať se oni navrátí k tobě, ale ty se nenavracej k nim. Jeremjáš 15,19.
In 1863, James White and Uriah Smith appointed a new captain to lead them back to where they had been commanded not to go. Joshua and Caleb represent those who desired to go forward, White and Smith represent those who desired to go back.
V roce 1863 James White a Uriah Smith ustanovili nového vůdce, aby je vedl zpět tam, kam jim bylo přikázáno nejít. Jozue a Káleb představují ty, kdo toužili jít vpřed; White a Smith představují ty, kdo toužili vrátit se zpět.
Another point that needs to be marked in the passage from the passage in Numbers is that the final rebellion which condemns all the rebels to die in the wilderness over the next forty years, is one of the two primary references that establish the day for a year principle of Bible prophecy, which was perhaps the most essential prophetic rule that Miller was used to open up the message of the everlasting gospel and the first angel. The other biblical witness to the rule is found in the book of Ezekiel.
Dalším bodem, který je třeba zaznamenat v úseku z knihy Numeri, je to, že poslední vzpoura, jež odsuzuje všechny vzbouřence k smrti na poušti během následujících čtyřiceti let, je jedním ze dvou hlavních odkazů, které ustanovují zásadu den za rok v biblickém proroctví; ta byla patrně nejpodstatnějším prorockým pravidlem, jehož Miller použil k otevření poselství věčného evangelia a prvního anděla. Druhé biblické svědectví o tomto pravidle se nachází v knize Ezechiel.
And when thou hast accomplished them, lie again on thy right side, and thou shalt bear the iniquity of the house of Judah forty days: I have appointed thee each day for a year. Ezekiel 4:6.
A až je dokončíš, lehni si znovu na pravý bok a poneseš nepravost domu Judova čtyřicet dní; určil jsem ti vždy jeden den za jeden rok. Ezechiel 4,6.
What is often unnoticed with the two verses that established the day for a year principle is the historical context of both verses.
To, čeho si u těchto dvou veršů, které ustanovily zásadu den za rok, často nikdo nepovšimne, je historický kontext obou veršů.
After the number of the days in which ye searched the land, even forty days, each day for a year, shall ye bear your iniquities, even forty years, and ye shall know my breach of promise. Numbers 14:34.
Podle počtu dnů, po které jste prozkoumávali zemi, totiž čtyřiceti dnů, za každý den rok, ponesete své nepravosti, totiž čtyřicet let, a poznáte mé odvolání zaslíbení. Numeri 14,34.
The verse in Numbers occurred at the beginning of ancient Israel and represented the rebellion of God’s covenant people, and the verse in Ezekiel occurred at the end of ancient Israel and represented the rebellion of God’s covenant people. The punishment in the beginning was death in the wilderness and the punishment at the end was slavery in their enemies’ land. The day for a year principle emphasizes the rebellion of a covenant people. Two punishments, one at the beginning and one at the ending, but both different. The first was death by attrition while journeying through the wilderness, the last was captivity and slavery in literal Babylon.
Verš v Numeri nastal na počátku starověkého Izraele a představoval vzpouru Božího smluvního lidu, a verš v Ezechielovi nastal na konci starověkého Izraele a představoval vzpouru Božího smluvního lidu. Trestem na počátku byla smrt na poušti a trestem na konci bylo otroctví v zemi jejich nepřátel. Zásada den za rok zdůrazňuje vzpouru smluvního lidu. Dva tresty, jeden na počátku a jeden na konci, avšak oba odlišné. Prvním byla smrt postupným vymíráním během putování po poušti, posledním bylo zajetí a otroctví v doslovném Babylóně.
Then Moses and Aaron fell on their faces before all the assembly of the congregation of the children of Israel. And Joshua the son of Nun, and Caleb the son of Jephunneh, which were of them that searched the land, rent their clothes: And they spake unto all the company of the children of Israel, saying, The land, which we passed through to search it, is an exceeding good land. If the Lord delight in us, then he will bring us into this land, and give it us; a land which floweth with milk and honey. Only rebel not ye against the Lord, neither fear ye the people of the land; for they are bread for us: their defence is departed from them, and the Lord is with us: fear them not. But all the congregation bade stone them with stones. And the glory of the Lord appeared in the tabernacle of the congregation before all the children of Israel. And the Lord said unto Moses, How long will this people provoke me? and how long will it be ere they believe me, for all the signs which I have showed among them? I will smite them with the pestilence, and disinherit them, and will make of thee a greater nation and mightier than they. And Moses said unto the Lord, Then the Egyptians shall hear it, (for thou broughtest up this people in thy might from among them;) And they will tell it to the inhabitants of this land: for they have heard that thou Lord art among this people, that thou Lord art seen face to face, and that thy cloud standeth over them, and that thou goest before them, by day time in a pillar of a cloud, and in a pillar of fire by night. Now if thou shalt kill all this people as one man, then the nations which have heard the fame of thee will speak, saying, Because the Lord was not able to bring this people into the land which he sware unto them, therefore he hath slain them in the wilderness. And now, I beseech thee, let the power of my Lord be great, according as thou hast spoken, saying, The Lord is longsuffering, and of great mercy, forgiving iniquity and transgression, and by no means clearing the guilty, visiting the iniquity of the fathers upon the children unto the third and fourth generation. Pardon, I beseech thee, the iniquity of this people according unto the greatness of thy mercy, and as thou hast forgiven this people, from Egypt even until now. Numbers 14:5–19.
Tu Mojžíš a Áron padli na tvář před celým shromážděním pospolitosti synů Izraele. A Jozue, syn Núnův, a Káleb, syn Jefunneův, kteří byli z těch, kdo prozkoumali zemi, roztrhli svá roucha. A mluvili k celé pospolitosti synů Izraele takto: Země, kterou jsme prošli, abychom ji prozkoumali, je země převelice dobrá. Jestliže v nás Hospodin nalezl zalíbení, uvede nás do této země a dá nám ji, zemi oplývající mlékem a medem. Jen se nevzpouzejte proti Hospodinu a nebojte se lidu té země, neboť budou pro nás chlebem; jejich ochrana od nich odstoupila a Hospodin je s námi; nebojte se jich. Ale celé shromáždění řeklo, aby je ukamenovali. Tu se sláva Hospodinova ukázala ve stanu setkávání přede všemi syny Izraele. A Hospodin řekl Mojžíšovi: Jak dlouho mě bude tento lid popouzet? A jak dlouho mi nebudou věřit přes všechna znamení, která jsem mezi nimi učinil? Raním je morem a zavrhnu je jako dědictví a z tebe učiním národ větší a mocnější, než jsou oni. Mojžíš však Hospodinu řekl: Uslyší to Egypťané, neboť jsi tento lid svou mocí vyvedl z jejich středu; a povědí to obyvatelům této země. Ti slyšeli, že ty, Hospodine, jsi uprostřed tohoto lidu, že ty, Hospodine, býváš viděn tváří v tvář, že tvůj oblak stojí nad nimi a že jdeš před nimi ve dne v oblakovém sloupu a v noci v ohnivém sloupu. Jestliže tedy zahubíš všechen tento lid jako jednoho muže, budou národy, které slyšely o tvé pověsti, říkat: Protože Hospodin nemohl uvést tento lid do země, kterou jim přísahou zaslíbil, pobil je na poušti. A nyní, prosím, ať se ukáže veliká moc mého Pána, jak jsi promluvil, když jsi řekl: Hospodin je shovívavý a veliký v milosrdenství, odpouštějící nepravost a přestoupení, avšak viníka nikterak neponechávající bez trestu, stíhající nepravost otců na synech do třetího a čtvrtého pokolení. Odpusť, prosím, nepravost tohoto lidu podle velikosti svého milosrdenství, tak jako jsi odpouštěl tomuto lidu od Egypta až dosud. Numeri 14:5–19.
The history represented in these verses became a biblical symbol that is called “the day of provocation.” The “day of provocation” is referenced in Psalm ninety-five, Jeremiah thirty-two and Hebrews three, but we will not address that symbol at this time. There is an important principle identified in the previous passage that must be recognized. The principle is also illustrated by the prophet Samuel, Lucifer, Ellen White and of course Moses in this passage.
Dějiny představené v těchto verších se staly biblickým symbolem, který je nazýván „dnem popouzení“. Na „den popouzení“ se odkazuje v žalmu devadesát pět, Jeremiáši třicet dva a Židům tři, avšak tímto symbolem se nyní nebudeme zabývat. V předchozím oddílu je určen důležitý princip, který musí být rozpoznán. Tento princip je také znázorněn prorokem Samuelem, Luciferem, Ellen Whiteovou a ovšem i Mojžíšem v tomto oddílu.
And said unto him, Behold, thou art old, and thy sons walk not in thy ways: now make us a king to judge us like all the nations. But the thing displeased Samuel, when they said, Give us a king to judge us. And Samuel prayed unto the Lord. And the Lord said unto Samuel, Hearken unto the voice of the people in all that they say unto thee: for they have not rejected thee, but they have rejected me, that I should not reign over them. According to all the works which they have done since the day that I brought them up out of Egypt even unto this day, wherewith they have forsaken me, and served other gods, so do they also unto thee. Now therefore hearken unto their voice: howbeit yet protest solemnly unto them, and show them the manner of the king that shall reign over them. And Samuel told all the words of the LORD unto the people that asked of him a king. And he said, This will be the manner of the king that shall reign over you: He will take your sons, and appoint them for himself, for his chariots, and to be his horsemen; and some shall run before his chariots. And he will appoint him captains over thousands, and captains over fifties; and will set them to ear his ground, and to reap his harvest, and to make his instruments of war, and instruments of his chariots. And he will take your daughters to be confectionaries, and to be cooks, and to be bakers. And he will take your fields, and your vineyards, and your oliveyards, even the best of them, and give them to his servants. And he will take the tenth of your seed, and of your vineyards, and give to his officers, and to his servants. And he will take your menservants, and your maidservants, and your goodliest young men, and your asses, and put them to his work. He will take the tenth of your sheep: and ye shall be his servants. And ye shall cry out in that day because of your king which ye shall have chosen you; and the Lord will not hear you in that day. Nevertheless the people refused to obey the voice of Samuel; and they said, Nay; but we will have a king over us; That we also may be like all the nations; and that our king may judge us, and go out before us, and fight our battles. And Samuel heard all the words of the people, and he rehearsed them in the ears of the Lord. And the Lord said to Samuel, Hearken unto their voice, and make them a king. And Samuel said unto the men of Israel, Go ye every man unto his city. 1 Samuel 8:5–22.
I řekli mu: „Hle, jsi starý a tvoji synové nechodí po tvých cestách; ustanov nám tedy nyní krále, aby nás soudil jako všechny národy.“ Ta věc se však Samuelovi nelíbila, když řekli: „Dej nám krále, aby nás soudil.“ I modlil se Samuel k Hospodinu. A Hospodin řekl Samuelovi: „Uposlechni hlasu lidu ve všem, co ti říkají; neboť nezavrhli tebe, nýbrž zavrhli mne, abych nad nimi nekraloval. Podle všech skutků, které činili ode dne, kdy jsem je vyvedl z Egypta, až do tohoto dne, když mne opouštěli a sloužili jiným bohům, tak činí i tobě. Nyní tedy uposlechni jejich hlasu; avšak důrazně je varuj a oznam jim právo krále, který nad nimi bude kralovat.“ I oznámil Samuel všecka slova Hospodinova lidu, který od něho žádal krále. A řekl: „Toto bude právo krále, který nad vámi bude kralovat: Vezme vaše syny a ustanoví je pro sebe ke svým vozům a za své jezdce, a budou běhat před jeho vozy. A ustanoví si velitele nad tisíci a velitele nad padesáti; a postaví je, aby orali jeho pole a sklízeli jeho žeň a aby zhotovovali jeho válečné nástroje a výstroj jeho vozů. Vezme také vaše dcery, aby připravovaly masti, aby vařily a pekly. Vezme vaše pole, vaše vinice i vaše olivové sady, ty nejlepší z nich, a dá je svým služebníkům. Bude vybírat desátek z vašeho osiva i z vašich vinic a dá jej svým dvořanům a svým služebníkům. Vezme vaše otroky i vaše otrokyně, vaše nejlepší mládence i vaše osly a zapojí je do své práce. Bude vybírat desátek z vašich stád; a vy budete jeho otroky. A budete v onen den křičet pro svého krále, kterého jste si zvolili, ale Hospodin vás v onen den nevyslyší.“ Lid však odmítl uposlechnout Samuelova hlasu a řekli: „Nikoli, ale chceme, aby nad námi byl král, abychom i my byli jako všechny národy, aby nás náš král soudil, vycházel před námi a bojoval naše boje.“ Když Samuel vyslechl všechna slova lidu, zopakoval je Hospodinu. A Hospodin řekl Samuelovi: „Uposlechni jejich hlasu a ustanov jim krále.“ I řekl Samuel mužům Izraele: „Jděte každý do svého města.“ 1 Samuelova 8,5–22.
In this passage ancient Israel rejected God as their king, and the history points forward to the time when they proclaimed they had no king but Caesar. They rejected God’s theocracy, and insisted that they be given a king from their own people, only to ultimately proclaim that their king was a Roman king. The Roman king in the last days is the pope of Rome.
V tomto oddílu starověký Izrael odmítl Boha jako svého krále a dějiny ukazují vpřed k době, kdy prohlásili, že nemají krále než císaře. Odmítli Boží teokracii a naléhali, aby jim byl dán král z jejich vlastního lidu, jen aby nakonec prohlásili, že jejich králem je římský král. Římským králem v posledních dnech je římský papež.
But they cried out, Away with him, away with him, crucify him. Pilate saith unto them, Shall I crucify your King? The chief priests answered, We have no king but Caesar. John 19:15.
Oni však křičeli: Pryč s ním, pryč s ním, ukřižuj ho! Pilát jim řekl: Mám ukřižovat vašeho Krále? Velekněží odpověděli: Nemáme krále, jen císaře. Jan 19,15.
The rejection of the theocracy was so offensive and personal to Samuel that he understood it as a rejection of his prophetic office. But God made sure that Samuel understood that their rejection was of God, and not the prophet. These two passages which set forth Moses’ and Samuel’s prophetic relationship to the rebellion of ancient Israel, the punishment for the rebellion that followed was not the end for ancient Israel. There was still a group represented by Joshua and Caleb that would enter the Promised Land, and in the story of Samuel the end of ancient Israel was at the conclusion of Israel’s kings, not the beginning.
Odmítnutí teokracie bylo pro Samuela natolik urážlivé a osobní, že je chápal jako odmítnutí svého prorockého úřadu. Bůh však zajistil, aby Samuel porozuměl, že jejich odmítnutí se týkalo Boha, nikoli proroka. Tyto dva oddíly, které předkládají prorocký vztah Mojžíše a Samuela ke vzpouře starověkého Izraele, ukazují, že trest za vzpouru, který následoval, nebyl pro starověký Izrael koncem. Stále ještě existovala skupina, zastoupená Jozuem a Kálebem, která vstoupila do Zaslíbené země, a v příběhu Samuela nastal konec starověkého Izraele při závěru izraelských králů, nikoli na počátku.
Moses reasoned with God to continue to work with ancient Israel, for Moses reasoned to bring them to a conclusion at that point would misrepresent the sacred history of the deliverance of His people and His promise to lead them into the land God had promised to Abraham. The point here is that God chooses to allow rebellion to both occur and continue when He intends to use the rebellion as witness of the truth.
Mojžíš s Bohem rozvažoval, aby nadále jednal se starověkým Izraelem, neboť Mojžíš usuzoval, že dovést je v onom bodě ke konci by zkreslilo posvátné dějiny vysvobození Jeho lidu i Jeho zaslíbení uvést je do země, kterou Bůh slíbil Abrahamovi. Smysl zde spočívá v tom, že Bůh se rozhoduje připustit, aby vzpoura jak nastala, tak i pokračovala, když zamýšlí použít tuto vzpouru jako svědectví pravdy.
The attitude of righteous indignation manifested by Samuel was also manifested by Ellen White.
Postoj spravedlivého rozhořčení, který projevil Samuel, projevila také Ellen Whiteová.
“Never before have I seen among our people such firm self-complacency and unwillingness to accept and acknowledge light as was manifested at Minneapolis. I have been shown that not one of the company who cherished the spirit manifested at that meeting would again have clear light to discern the preciousness of the truth sent them from heaven until they humbled their pride and confessed that they were not actuated by the Spirit of God, but that their minds and hearts were filled with prejudice. The Lord desired to come near to them, to bless them and heal them of their backslidings, but they would not hearken. They were actuated by the same spirit that inspired Korah, Dathan, and Abiram. Those men of Israel were determined to resist all evidence that would prove them to be wrong, and they went on and on in their course of disaffection until many were drawn away to unite with them.
„Nikdy předtím jsem mezi naším lidem neviděla tak pevné sebeuspokojení a takovou neochotu přijmout a uznat světlo, jaká se projevila v Minneapolisu. Bylo mi ukázáno, že ani jediný z těch, kdo chovali ducha projeveného na tomto shromáždění, už znovu neobdrží jasné světlo, aby rozpoznal vzácnost pravdy, která jim byla seslána z nebe, dokud nepokoří svou pýchu a nevyznají, že nebyli vedeni Duchem Božím, nýbrž že jejich mysl i srdce byly naplněny předsudky. Pán si přál k nim přistoupit, požehnat jim a uzdravit je z jejich odpadnutí, ale oni nechtěli naslouchat. Byli vedeni týmž duchem, který podněcoval Kóracha, Datana a Abírama. Tito mužové Izraele byli odhodláni odporovat každému důkazu, který by prokázal, že jsou v omylu, a pokračovali stále dál na své cestě odcizení, až mnozí byli strženi, aby se s nimi spojili.“
“Who were these? Not the weak, not the ignorant, not the unenlightened. In that rebellion there were two hundred and fifty princes famous in the congregation, men of renown. What was their testimony? ‘all the congregation are holy, every one of them, and the Lord is among them: wherefore then lift ye up yourselves above the congregation of the Lord?’ [Numbers 16:3]. When Korah and his companions perished under the judgment of God, the people whom they had deceived saw not the hand of the Lord in this miracle. The whole congregation the next morning charged Moses and Aaron, ‘Ye have killed the people of the Lord’ [verse 41], and the plague was upon the congregation, and more than fourteen thousand perished.
„Kdo to byli? Nikoli slabí, nikoli nevědomí, nikoli neosvícení. V oné vzpouře bylo dvě stě padesát knížat, proslulých ve shromáždění, mužů věhlasných. Jaké bylo jejich svědectví? ‚Celé shromáždění je svaté, každý jeden z nich, a Hospodin je mezi nimi; proč se tedy povyšujete nad shromáždění Hospodinovo?‘ [Numeri 16,3]. Když Kórach a jeho společníci zahynuli pod Božím soudem, lid, který svedli, nespatřil v tomto zázraku ruku Hospodinovu. Celé shromáždění příštího rána obvinilo Mojžíše a Árona: ‚Vy jste pobili lid Hospodinův‘ [verš 41], a na shromáždění přišla rána a zahynulo více než čtrnáct tisíc.“
“When I purposed to leave Minneapolis, the angel of the Lord stood by me and said: ‘Not so; God has a work for you to do in this place. The people are acting over the rebellion of Korah, Dathan, and Abiram. I have placed you in your proper position, which those who are not in the light will not acknowledge; they will not heed your testimony; but I will be with you; My grace and power shall sustain you. It is not you they are despising, but the messengers and the message I send to My people. They have shown contempt for the word of the Lord. Satan has blinded their eyes and perverted their judgment; and unless every soul shall repent of this their sin, this unsanctified independence that is doing insult to the Spirit of God, they will walk in darkness. I will remove the candlestick out of his place except they repent and be converted, that I should heal them. They have obscured their spiritual eyesight. They would not that God would manifest His Spirit and His power; for they have a spirit of mockery and disgust at My word. Lightness, trifling, jesting, and joking are daily practiced. They have not set their hearts to seek Me. They walk in the sparks of their own kindling, and unless they repent they shall lie down in sorrow. Thus saith the Lord: Stand at your post of duty; for I am with thee, and will not leave thee nor forsake thee.’ These words from God I have not dared to disregard.” The 1888 Materials, 1067.
„Když jsem zamýšlela opustit Minneapolis, anděl Hospodinův stanul při mně a řekl: ‚Nikoli; Bůh má pro tebe na tomto místě dílo, které máš vykonat. Lid znovu jedná ve vzpouře Kórachově, Dátanově a Abíramově. Postavila jsem tě na tvé pravé místo, které ti, kdo nejsou ve světle, neuznají; nebudou dbát tvého svědectví; ale já budu s tebou; má milost a má moc tě budou podpírat. Ne tebou pohrdají, nýbrž posly a poselstvím, které posílám svému lidu. Projevili pohrdání slovem Hospodinovým. Satan oslepil jejich oči a převrátil jejich úsudek; a pokud každá duše nebude činit pokání z tohoto svého hříchu, z této neposvěcené nezávislosti, která uráží Ducha Božího, budou chodit ve tmě. Pohnu svícnem z jeho místa, jestliže nebudou činit pokání a neobrátí se, abych je uzdravil. Zatemnili svůj duchovní zrak. Nechtěli, aby Bůh zjevoval svého Ducha a svou moc; neboť mají ducha posměchu a znechucení nad mým slovem. Lehkomyslnost, pošetilost, šprýmy a žertování se denně provozují. Neupravili svá srdce tak, aby mne hledali. Chodí v jiskrách svého vlastního ohně, a nebudou-li činit pokání, ulehnou v bolesti. Toto praví Hospodin: Stůj na svém stanovišti povinnosti; neboť já jsem s tebou a neopustím tě ani se tě nezřeknu.‘ Tato slova od Boha jsem se neodvážila pominout.“ The 1888 Materials, 1067.
Sister White paralleled Samuel’s attitude and was told to remain with the rebels and their rebellion and “stand at” the “post” of her “duty.” She was commanded to stand her post, after she (the prophetess) had determined to leave the rebels and their rebellion unto themselves.
Sestře Whiteové byl přisouzen postoj Samuelův a bylo jí řečeno, aby zůstala s rebely i s jejich vzpourou a „setrvala na“ „stanovišti“ své „povinnosti“. Bylo jí přikázáno, aby setrvala na svém stanovišti poté, co se ona (prorokyně) rozhodla ponechat rebely i jejich vzpouru jim samým.
The rule of first mention, which is a primary component of the principle of Alpha and Omega, identifies that the first time a subject is mentioned is of supreme importance. Connected with the very beginning of Lucifer’s rebellion was the fact that if God had wanted to, He had all the power necessary to eliminate Lucifer at Lucifer’s very first selfish thought that had originated within Lucifer’s mind. God could have removed Lucifer from the creation and He has the power that had He chosen to do so, He could have done it in such a fashion that no other angels would have even known what had happened. Of course, He did not do that, for among other things it would have been a denial of His character, but He does possess the creative power that would have allowed Him to do that very thing. But he didn’t do it. He patiently allowed the rebellion to become part of the witness of His character, part of the testimony of the controversy that had begun in heaven and was to ultimately come to the earth. This is what Moses’ dialogue accomplished for ancient Israel. God allowed the generation of rebels to die in the wilderness and used that history as a biblical example to further the truths connected with the everlasting gospel.
Pravidlo první zmínky, které je základní součástí principu Alfy a Omegy, ukazuje, že první zmínka o určitém předmětu má svrchovanou důležitost. Se samotným počátkem Luciferovy vzpoury souvisela skutečnost, že kdyby Bůh chtěl, měl veškerou moc potřebnou k tomu, aby Lucifera odstranil již při jeho úplně první sobecké myšlence, která vznikla v Luciferově mysli. Bůh mohl Lucifera odstranit ze stvoření a má takovou moc, že kdyby se tak byl rozhodl učinit, mohl to provést takovým způsobem, že by ostatní andělé ani nepoznali, co se stalo. On to ovšem neučinil, neboť by to mimo jiné bylo popřením Jeho charakteru, avšak tvořivou moc, která by Mu umožnila učinit právě toto, skutečně má. Ale neučinil to. Trpělivě dovolil, aby se vzpoura stala součástí svědectví o Jeho charakteru, součástí svědectví sporu, který započal v nebi a měl nakonec přijít na zem. To je to, čeho Mojžíšův dialog dosáhl pro starověký Izrael. Bůh dovolil, aby pokolení vzbouřenců zemřelo na poušti, a použil tyto dějiny jako biblický příklad k rozvinutí pravd spojených s věčným evangeliem.
So too, with the rejection of God as king in the days of Samuel. Samuel was instructed to go ahead and stand his post of duty, in spite of Samuel’s personal convictions and prophetic knowledge. This element of God’s prophetic and historical oversight is also recognized in the rebuilding of the temple after the Babylonian captivity. God predicted and governed every element of the seventy years of captivity; the return to Jerusalem, the rebuilding of Jerusalem, the temple and the streets and walls. He set forth the time prophecies that identified when they would be freed from captivity. He identified how many decrees there would be to mark the beginning of the twenty-three hundred years. He identified Cyrus by name, the heathen king that would begin the process with the first decree. All the elements of rebuilding Jerusalem and the temple were specifically identified and He raised up righteous men and prophets to accomplish the work.
Stejně tomu bylo i při odmítnutí Boha jako krále ve dnech Samuelových. Samuel dostal pokyn, aby pokračoval a setrval na svém stanovišti povinnosti navzdory svým osobním přesvědčením a prorockému poznání. Tento prvek Božího prorockého a dějinného dohledu je patrný i při znovuvybudování chrámu po babylónském zajetí. Bůh předpověděl a řídil každý prvek sedmdesáti let zajetí; návrat do Jeruzaléma, znovuvybudování Jeruzaléma, chrámu i ulic a hradeb. Stanovil časová proroctví, která určovala, kdy budou vysvobozeni ze zajetí. Určil, kolik bude výnosů, jež označí počátek dvou tisíc tří set let. Jmenovitě označil Kýra, pohanského krále, který prvním výnosem zahájí tento proces. Všechny prvky znovuvybudování Jeruzaléma a chrámu byly přesně určeny a On povolal spravedlivé muže i proroky, aby toto dílo vykonali.
In spite of all the obvious divine prophetic foreknowledge and intervention, the rebellion that had led to the captivity in Babylon had already brought to a conclusion His personal presence with the people of God. The shekinah glory never returned to the temple that was rebuilt. The entire history was employed to provide prophetic structure to the history at the end of the world, though the temple never again was blessed by the presence of the shekinah in the Most Holy Place. In that sense, the temple that was rebuilt was testimony not of God’s presence, but of Israel’s rebellion. Yet the prophets of that history, like as Samuel and Sister White at Minneapolis continued to serve in the capacity of prophets.
Navzdory veškerému zjevnému božskému prorockému předzvědění a zásahu vzpoura, která vedla k babylónskému zajetí, již ukončila Jeho osobní přítomnost s lidem Božím. Šekínská sláva se již nikdy nevrátila do chrámu, který byl znovu vystavěn. Celé tyto dějiny byly použity k poskytnutí prorocké struktury dějinám na konci světa, ačkoli chrám již nikdy nebyl požehnán přítomností šekíny ve svatyni svatých. V tomto smyslu byl chrám, který byl znovu vystavěn, svědectvím nikoli o Boží přítomnosti, nýbrž o vzpouře Izraele. Přesto proroci oněch dějin, jako Samuel a sestra Whiteová v Minneapolis, nadále sloužili v postavení proroků.
The rebellion of Lucifer is the first thing mentioned in the great controversy between Christ and Satan, and God allowed the rebellion to continue for His own purposes. Samuel, in spite of his righteous indignation against Israel’s desire to be like the other nations was directed to participate in anointing the first two kings. And the prophets of God participated in rebuilding God’s temple, the temple that would never again have the shekinah presence of God.
Vzpoura Lucifera je první věcí zmiňovanou ve velkém sporu mezi Kristem a satanem a Bůh dovolil, aby vzpoura pokračovala, pro své vlastní záměry. Samuel byl navzdory svému spravedlivému rozhořčení nad touhou Izraele být jako ostatní národy pověřen, aby se podílel na pomazání prvních dvou králů. A Boží proroci se podíleli na znovuvybudování Božího chrámu, chrámu, který už nikdy neměl znovu mít šekínovou přítomnost Boží.
Those that employ their “dishes of fables” against the prophetic Word, in an attempt to cover up the rebellion of Adventism in 1863, and who choose to base their argument upon the logic that if anything happened wrong in 1863, the prophetess would have forbidden it, are willfully ignorant of the first principle that is identified in the very first mention of rebellion against God. God allows rebellion for His own purposes and if He chooses for His prophets to remain neutral or silent in the rebellions that might arrive, that is His choice.
Ti, kdo používají své „pokrmové mísy bájí“ proti prorockému Slovu ve snaze zakrýt vzpouru adventismu v roce 1863 a kdo se rozhodují založit svůj argument na logice, že kdyby se v roce 1863 přihodilo cokoli nesprávného, prorokyně by to byla zakázala, jsou úmyslně neznalí první zásady, která je označena již při vůbec první zmínce o vzpouře proti Bohu. Bůh připouští vzpouru pro své vlastní záměry, a rozhodne-li se, že jeho proroci mají ve vzpourách, které mohou nastat, zůstat neutrální nebo mlčet, je to jeho volba.
As we begin to consider the testing process of 1844 through 1863, that has been typified by the ten tests ancient Israel failed after they crossed the Red Sea, it is essential to understand this biblical fact. God’s prophets function as His prophets in times of obedience and disobedience, and at times they do not protest issues that would appear on the surface as something a prophet would be expected to protest. At times they are obviously aware of the rebellion but are restrained and at other times the Lord holds His hand over their eyes in regard to the rebellion. When that perspective is recognized, 1863 becomes a significant waymark in the history of the sixth kingdom of Bible prophecy, for both the horn of Protestantism and the horn of Republicanism.
Když začínáme uvažovat o procesu zkoušky v letech 1844 až 1863, který byl předobrazen deseti zkouškami, v nichž starověký Izrael po přechodu Rudého moře selhal, je nezbytné porozumět této biblické skutečnosti. Boží proroci působí jako Jeho proroci v dobách poslušnosti i neposlušnosti a někdy nevystupují proti věcem, které by se na první pohled jevily jako něco, proti čemu by se od proroka očekávalo, že vystoupí. Někdy si jsou vzpoury zjevně vědomi, ale jsou zadržováni, a jindy Hospodin drží svou ruku nad jejich očima vzhledem ke vzpouře. Když je tato perspektiva rozpoznána, stává se rok 1863 významným mezníkem v dějinách šestého království biblického proroctví, jak pro roh protestantismu, tak pro roh republicanismu.
I have also spoken by the prophets, and I have multiplied visions, and used similitudes, by the ministry of the prophets. Hosea 12:10.
Mluvil jsem také skrze proroky, rozmnožil jsem vidění a skrze službu proroků jsem užíval podobenství. Ozeáš 12,10.