The parable of the ten virgins is repeated to the very letter in the history of the one hundred and forty-four thousand. Habakkuk chapter two sets forth the heart of the parable when it identifies the vision which speaks at the end.
Podobenství o deseti pannách se do posledního písmene opakuje v dějinách sto čtyřiceti čtyř tisíc. Druhá kapitola knihy Abakuk předkládá jádro tohoto podobenství, když označuje vidění, které promlouvá na konci.
I will stand upon my watch, and set me upon the tower, and will watch to see what he will say unto me, and what I shall answer when I am reproved. And the Lord answered me, and said, Write the vision, and make it plain upon tables, that he may run that readeth it. For the vision is yet for an appointed time, but at the end it shall speak, and not lie: though it tarry, wait for it; because it will surely come, it will not tarry. Behold, his soul which is lifted up is not upright in him: but the just shall live by his faith. Habakkuk 2:1–4.
Postavím se na svou stráž a stanoviště zaujmu na věži; budu vyhlížet, abych viděl, co mi řekne a co odpovím, až budu pokárán. Hospodin mi odpověděl a řekl: Zapiš to vidění a zřetelně je vyryj na desky, aby ten, kdo je čte, mohl běžet. Neboť to vidění platí ještě pro určený čas; ke konci promluví a nezklame. I kdyby se oddalovalo, čekej na ně, neboť jistě přijde, neopoždí se. Hle, duše toho, kdo se vypíná, není v něm přímá; ale spravedlivý bude žít svou vírou. Abakuk 2,1–4.
Verse twenty-seven of Daniel eleven also identifies the “appointed time.”
Také dvacátý sedmý verš jedenácté kapitoly knihy Daniel označuje „ustanovený čas“.
And both these kings’ hearts shall be to do mischief, and they shall speak lies at one table; but it shall not prosper: for yet the end shall be at the time appointed. Daniel 11:27.
Srdce obou těchto králů bude nakloněno ke zlému, a u jednoho stolu budou mluvit lež; avšak neuspějí, neboť konec nastane teprve v ustanovený čas. Daniel 11,27.
The “vision” which is established by Rome is for “an appointed time” and the two kings whose heart is to do mischief and speak lies at one table identify a prophetic waymark which arrives before the vision “speaks.” Before the time appointed two kings speak “lies” and when the vision speaks at the time appointed, it does not lie. The time appointed is the Sunday law in the USA, and the meeting at the table marks the beginning of a prophetic period. The “vision” is fulfilled in history at the Sunday law, but it is established in advance of the Sunday law. This is evident for the faithful are told to wait for the vision, and they are told to publish the vision. They could not publish it in advance of the vision’s fulfillment if the vision was not yet established.
„Vidění“, které ustanovuje Řím, je pro „ustanovený čas“ a dva králové, jejichž srdce směřuje k páchání zla a k mluvení lží u jednoho stolu, označují prorocký mezník, jenž nastává dříve, než vidění „promluví“. Před ustanoveným časem dva králové mluví „lži“, a když vidění promluví v ustanoveném čase, nelže. Ustanoveným časem je nedělní zákon v USA a setkání u stolu označuje počátek prorockého období. „Vidění“ se v dějinách naplňuje při nedělním zákonu, avšak je ustanoveno před nedělním zákonem. To je zjevné, neboť věrným je řečeno, aby na vidění čekali, a je jim řečeno, aby vidění vyhlásili. Nemohli by je vyhlásit před naplněním vidění, kdyby vidění ještě nebylo ustanoveno.
Jeremiah represents those who “wait” for the vision:
Jeremiáš představuje ty, kdo na vidění „čekají“:
O Lord, thou knowest: remember me, and visit me, and revenge me of my persecutors; take me not away in thy longsuffering: know that for thy sake I have suffered rebuke. Thy words were found, and I did eat them; and thy word was unto me the joy and rejoicing of mine heart: for I am called by thy name, O Lord God of hosts. I sat not in the assembly of the mockers, nor rejoiced; I sat alone because of thy hand: for thou hast filled me with indignation. Why is my pain perpetual, and my wound incurable, which refuseth to be healed? wilt thou be altogether unto me as a liar, and as waters that fail? Therefore thus saith the Lord, If thou return, then will I bring thee again, and thou shalt stand before me: and if thou take forth the precious from the vile, thou shalt be as my mouth: let them return unto thee; but return not thou unto them. And I will make thee unto this people a fenced brasen wall: and they shall fight against thee, but they shall not prevail against thee: for I am with thee to save thee and to deliver thee, saith the Lord. And I will deliver thee out of the hand of the wicked, and I will redeem thee out of the hand of the terrible. Jeremiah 15:15–21.
Ach, Hospodine, ty víš: rozpomeň se na mne, navštiv mne a pomsti mne na mých pronásledovatelích; neodnímej mne v době své shovívavosti; věz, že pro tebe snáším pohanu. Tvá slova byla nalezena, i snědl jsem je; a tvé slovo mi bylo radostí a veselím srdce, neboť jsem nazván tvým jménem, Hospodine, Bože zástupů. Nesedával jsem ve shromáždění posměvačů ani jsem se neradoval; seděl jsem osaměle pro tvou ruku, neboť jsi mne naplnil rozhořčením. Proč je má bolest ustavičná a má rána nevyléčitelná, která se zdráhá být uzdravena? Budeš mi docela jako lživý potok, jako vody, které vysychají? Proto takto praví Hospodin: Navrátíš-li se, opět tě přivedu, a budeš stát přede mnou; a oddělíš-li drahé od ničemného, budeš jako má ústa. Oni ať se navrátí k tobě, ale ty se nenavracej k nim. A učiním tě tomuto lidu opevněnou bronzovou zdí; budou bojovat proti tobě, ale nepřemohou tě, neboť já jsem s tebou, abych tě zachránil a vysvobodil, praví Hospodin. A vysvobodím tě z ruky zlých a vykoupím tě z ruky ukrutníků. Jeremiáš 15:15–21.
The Sunday law in the USA is where the symbol of “remembering” is marked. It is there that the Sabbath that is always to be remembered becomes the final testing issue. It is there that the whore of Tyre, who has been forgotten is remembered. It is there that God remembers the sins of Babylon and gives her double judgment.
Nedělní zákon ve Spojených státech amerických je místem, kde je vyznačen symbol „pamatování“. Právě tam se sobota, na niž se má stále pamatovat, stává závěrečnou zkušební otázkou. Právě tam je připomenuta nevěstka z Týru, která byla zapomenuta. Právě tam Bůh připomíná hříchy Babylóna a ukládá mu dvojnásobný soud.
The waymark where speaking is located is the Sunday law in the USA, for there the earth beast “speaks” as a dragon. At the same waymark the ass in Balaam’s line of prophecy “speaks.” When John the Baptist is born his father, Zacharias who has been divinely restricted from speaking, “speaks.”
Mezník, v němž je umístěno mluvení, je nedělní zákon ve Spojených státech amerických, neboť tam zemská šelma „mluví“ jako drak. V témže mezníku oslice v Balámově prorocké linii „mluví“. Když se narodí Jan Křtitel, jeho otec Zachariáš, jemuž bylo Bohem uloženo omezení nemluvit, „mluví“.
And it came to pass, that on the eighth day they came to circumcise the child; and they called him Zacharias, after the name of his father. And his mother answered and said, Not so; but he shall be called John. And they said unto her, There is none of thy kindred that is called by this name. And they made signs to his father, how he would have him called. And he asked for a writing table, and wrote, saying, His name is John. And they marvelled all. And his mouth was opened immediately, and his tongue loosed, and he spake, and praised God. Luke 1:59–64.
I stalo se, že osmého dne přišli obřezat dítě; a nazývali je Zachariášem podle jména jeho otce. Jeho matka však odpověděla a řekla: Nikoli; ale bude se jmenovat Jan. I řekli jí: Není nikoho z tvého příbuzenstva, kdo by se nazýval tímto jménem. A dávali znamení jeho otci, jak by chtěl, aby se jmenoval. I požádal o tabulku a napsal slova: Jeho jméno jest Jan. A všichni se divili. A jeho ústa se ihned otevřela a jeho jazyk se uvolnil; i mluvil a chválil Boha. Lukáš 1,59–64.
At the Sunday law in the USA the deadly wound of the papacy is healed, and she becomes the eighth kingdom that is of the seven, when the USA, whose president Donald Trump is the eighth president that is of the seven. At the same point in time the one hundred and forty-four thousand are lifted up as an ensign. The one hundred and forty-four thousand are the eighth church that is of the seven. At the Sunday law the number eight is marked, and it was on the eighth day that John was circumcised and Zacharias spoke. Zacharias means God has “remembered.” The Sunday law is the counterfeit of the true Sabbath that was to be “remembered.” At the Sunday law the whore of Tyre is “remembered.” It is at the Sunday law that God “remembers” the sins of Babylon and doubles her judgment.
Při nedělním zákoně ve Spojených státech je smrtelná rána papežství uzdravena a ona se stává osmým královstvím, které je ze sedmi, když se USA, jejichž prezident Donald Trump je osmým prezidentem, který je ze sedmi. Ve stejném okamžiku je sto čtyřicet čtyři tisíc pozdviženo jako korouhev. Sto čtyřicet čtyři tisíc je osmou církví, která je ze sedmi. Při nedělním zákoně je vyznačeno číslo osm a osmého dne byl Jan obřezán a Zachariáš promluvil. Zachariáš znamená, že Bůh „rozpomněl se“. Nedělní zákon je padělkem pravého soboty, na niž se mělo „rozpomínat“. Při nedělním zákoně je „rozpomenuta“ nevěstka Týru. Právě při nedělním zákoně si Bůh „rozpomíná“ na hříchy Babylóna a zdvojnásobuje její soud.
Jeremiah represents those who suffered the first disappointment and who wait for the vision which tarries. He represents the faithful who become God’s mouth at the appointed time when the vision speaks and does not lie. The vision which speaks at the time appointed is preceded by two kings telling lies to each other at one table. That event precedes the Sunday law and therefore occurs in the history of Panium as set forth in verses thirteen to fifteen, which is the same period when the “robbers of the people” establish the “vision.”
Jeremiáš představuje ty, kteří zakusili první zklamání a kteří čekají na vidění, jež se opozdívá. Představuje věrné, kteří se v ustanovený čas stávají Božími ústy, když vidění promlouvá a nelže. Vidění, které promlouvá v ustanovený čas, předcházejí dva králové, kteří si u jednoho stolu navzájem říkají lži. Tato událost předchází nedělnímu zákonu, a proto se odehrává v dějinách Pania, jak je vyloženo ve verších třináct až patnáct, což je totéž období, kdy „lupiči z lidu“ ustanovují „vidění“.
And in those times there shall many stand up against the king of the south: also the robbers of thy people shall exalt themselves to establish the vision; but they shall fall. Daniel 11:14.
A v těch časech se mnozí postaví proti králi jihu; i násilníci z tvého lidu se povýší, aby naplnili vidění; avšak padnou. Daniel 11,14.
The “robbers” are Rome, and Rome in the last days is Catholicism. The pope establishes the vision, and he does so in the period just before the Sunday law. He does so by interceding in the battle of Panium where Trump prevails over Putin. The battle took place in 200 BC, the same year pagan Rome entered prophetic history. Pompey the Great conquered Jerusalem in 63 BC. This event occurred during his campaign in the East, when he intervened in a civil war between the Hasmonean brothers Hyrcanus II and Aristobulus II. Pompey sided with Hyrcanus II, besieged Jerusalem, and eventually took the city after a three-month siege. This marked the end of Judean independence and the beginning of Roman control over the region, which would later become a province under Roman rule.
„Lupiči“ jsou Řím a Řím v posledních dnech je katolicismus. Papež ustanovuje vidění a činí tak v období těsně před nedělním zákonem. Činí tak tím, že zasahuje v bitvě u Pania, kde Trump převládne nad Putinem. Tato bitva se odehrála roku 200 př. Kr., v témže roce, kdy pohanský Řím vstoupil do prorockých dějin. Pompeius Veliký dobyl Jeruzalém roku 63 př. Kr. K této události došlo během jeho tažení na Východ, když zasáhl do občanské války mezi hasmonejskými bratry Hyrkanem II. a Aristobulem II. Pompeius se postavil na stranu Hyrkana II., oblehl Jeruzalém a po tříměsíčním obléhání město nakonec dobyl. Tím byl označen konec judské nezávislosti a počátek římské kontroly nad tímto územím, které se později stalo provincií pod římskou nadvládou.
Before the Sunday law the pope intercedes into the history associated with the battle of Panium. When he enters prophetic history, his appearance establishes the vision; the vision that will yet “speak” at the “appointed time” of the Sunday law in the USA. The “vision” that tarried is the failed prediction which marked the beginning of the tarrying time in the parable of the ten virgins. It also marked the arrival of the second angel of the three angels of Revelation fourteen. A failed prediction that ushered in a period of waiting, and an encouragement to “wait” for its fulfillment, even though it tarried.
Před nedělním zákonem papež vstupuje jako přímluvce do dějin spojených s bitvou u Pania. Když vstupuje do prorockých dějin, jeho zjevení ustanovuje vidění; vidění, které bude ještě „mluvit“ v „ustanoveném čase“ nedělního zákona ve Spojených státech. „Vidění“, které se opozdilo, je nenaplněné předpovězení, jež označilo počátek doby prodlení v podobenství o deseti pannách. Zároveň označilo příchod druhého anděla ze tří andělů ve čtrnácté kapitole Zjevení. Nenaplněné předpovězení, které uvedlo období čekání, i povzbuzení „čekat“ na jeho naplnění, třebaže se opozdilo.
In Millerite history the tarrying time ended at the Exeter camp meeting from August 12th unto the 17th, 1844. A disappointment brought about by a failed prediction, ushering in a period of waiting designed to finalize character in two classes of virgins, followed by the explanation of the previously failed prediction. The explanation at Exeter identifies the details associated with the vision when it is fulfilled. The same characteristics can be noted in Matthew chapter sixteen, when Christ took His disciples to Caesarea Philippi. From that point onward Christ directly taught the disciples what was going to happen at the cross.
V dějinách milleritů skončila doba prodlení na táborovém shromáždění v Exeteru od 12. do 17. srpna 1844. Zklamání způsobené nenaplněnou předpovědí, uvádějící období čekání určené k dovršení charakteru u dvou tříd panen, bylo následováno vysvětlením dříve nenaplněné předpovědi. Vysvětlení v Exeteru určuje podrobnosti spojené s viděním v době jeho naplnění. Tytéž charakteristické rysy lze pozorovat v šestnácté kapitole Matoušova evangelia, když Kristus vzal své učedníky do Cesareje Filipovy. Od toho okamžiku Kristus učedníky přímo vyučoval o tom, co se mělo stát na kříži.
From that time forth began Jesus to show unto his disciples, how that he must go unto Jerusalem, and suffer many things of the elders and chief priests and scribes, and be killed, and be raised again the third day. Matthew 16:21.
Od té chvíle začal Ježíš ukazovat svým učedníkům, že musí jít do Jeruzaléma a mnoho vytrpět od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vstát z mrtvých. Matouš 16,21.
It should be noted that the verse just cited comes between Jesus identifying that Peter had been directed by the Holy Spirit in his identification of Jesus as the Christ, the son of the living God. Then when Christ began to teach them of the coming cross Peter opposed the message and Christ called Peter Satan. The message that is unsealed when the vision is established produces two classes of worshippers, both represented by Peter.
Je třeba poznamenat, že právě citovaný verš se nachází mezi tím, kdy Ježíš označil Petrovo vyznání Ježíše jako Krista, Syna živého Boha, za vedené Duchem svatým. Potom, když je Kristus začal učit o přicházejícím kříži, Petr se tomuto poselství postavil na odpor a Kristus nazval Petra satanem. Poselství, které je odpečetěno, když je vidění upevněno, vytváří dvě třídy ctitelů, obě zastoupené Petrem.
Caesarea Philippi is Panium, and they both lead to the appointed time of the cross in the line of Christ, October 22, 1844 in the Millerite history and the Sunday law today. Panium, Caesarea Philippi and Exeter camp meeting are the same prophetic waymark. It is at this waymark that the vision is established with the introduction of the pope into the narrative. The establishment of the vision precedes the appointed time, for Caesarea Philippi preceded the cross, Exeter camp meeting preceded October 22, 1844, and Panium in 200 BC preceded Pompey conquering Jerusalem in 63 BC. Sometime before the Sunday law in the USA the pope, who is the whore of Tyre will enter openly into prophetic history. When he does the vision is established.
Caesarea Philippi je Panium a obě vedou k určenému času kříže v linii Kristově, k 22. říjnu 1844 v milleritské historii a k nedělnímu zákonu dnes. Panium, Caesarea Philippi a táborové shromáždění v Exeteru jsou týmž prorockým mezníkem. Právě při tomto mezníku je vidění ustanoveno uvedením papeže do vyprávění. Ustanovení vidění předchází určenému času, neboť Caesarea Philippi předcházela kříži, táborové shromáždění v Exeteru předcházelo 22. říjnu 1844 a Panium v roce 200 př. Kr. předcházelo tomu, než Pompeius v roce 63 př. Kr. dobyl Jeruzalém. Někdy před nedělním zákonem v USA papež, který je nevěstkou Týru, vstoupí otevřeně do prorockých dějin. Když se tak stane, vidění je ustanoveno.
The vision is established in the third proxy war of chapter eleven. The first proxy war illustrates the last proxy war, so the last proxy war will possess the same prophetic characteristics as the first. The king of the south, represented in the name Vladimir, meaning ruler of the community is swept away through an alliance between the pope and the president of the USA. The final pope will be the eighth that is of the seven in fulfillment of Revelation seventeen, and the last president will be the eighth that is of the seven, as will the ensign of the one hundred and forty-four thousand.
Vidění je ustaveno ve třetí zástupné válce jedenácté kapitoly. První zástupná válka znázorňuje poslední zástupnou válku, a proto bude poslední zástupná válka mít tytéž prorocké charakteristiky jako první. Král jihu, představený ve jménu Vladimir, znamenajícím vládce společenství, je smeten skrze spojenectví mezi papežem a prezidentem USA. Poslední papež bude osmým, který je z těch sedmi, v naplnění Zjevení sedmnácté kapitoly, a poslední prezident bude osmým, který je z těch sedmi, stejně jako praporec sto čtyřiceti čtyř tisíc.
The relationship between the pope and the president in the beginning was a “secret alliance,” and the alliance of the eighth and final president with the pope will also be “secret,” for in this period the whore of Tyre is prophetically “forgotten.” The alliance between Reagan and Pope John Paul II was secret, but at the same time the pope became the most recognizable face on earth. What is “forgotten” concerning the whore of Tyre who commits fornication with all the kings of the earth is a specific characteristic of the papacy, that incorporates all of her sins into one category of rebellion. That characteristic is the Catholic churches claim to “infallibility.” This fact is so important to see that I will now close this article with a chapter from Sister White. We will continue these lines in the next article, but as you read the following chapter from The Great Controversy, remember that almost every one of Trump’s cabinet members are Roman Catholic, with a mix of Pentecostalism and an ever-present influence from Franklin Graham who recently called for public prayers for the antichrist of Bible prophecy.
Vztah mezi papežem a prezidentem byl na počátku „tajným spojenectvím“ a také spojenectví osmého a posledního prezidenta s papežem bude „tajné“, neboť v tomto období je nevěstka z Týru prorocky „zapomenuta“. Spolupráce mezi Reaganem a papežem Janem Pavlem II. byla tajná, avšak zároveň se papež stal nejrozpoznatelnější tváří na zemi. To, co je „zapomenuto“ ohledně nevěstky z Týru, která smilní se všemi králi země, je určitý zvláštní rys papežství, který zahrnuje všechny její hříchy do jedné kategorie vzpoury. Tímto rysem je nárok katolické církve na „neomylnost“. Tato skutečnost je natolik důležitá, aby byla rozpoznána, že nyní tento článek uzavřu kapitolou od sestry Whiteové. V příštím článku budeme v těchto úvahách pokračovat, avšak až budete číst následující kapitolu z Velkého sporu, pamatujte, že téměř každý člen Trumpova kabinetu je římský katolík, s příměsí letničního hnutí a za stálého vlivu Franklina Grahama, který nedávno vyzval k veřejným modlitbám za antikrista biblického proroctví.
“Liberty of Conscience Threatened
„Svoboda svědomí ohrožena“
“Romanism is now regarded by Protestants with far greater favor than in former years. In those countries where Catholicism is not in the ascendancy, and the papists are taking a conciliatory course in order to gain influence, there is an increasing indifference concerning the doctrines that separate the reformed churches from the papal hierarchy; the opinion is gaining ground that, after all, we do not differ so widely upon vital points as has been supposed, and that a little concession on our part will bring us into a better understanding with Rome. The time was when Protestants placed a high value upon the liberty of conscience which had been so dearly purchased. They taught their children to abhor popery and held that to seek harmony with Rome would be disloyalty to God. But how widely different are the sentiments now expressed!
„Protestanti nyní pohlížejí na římský katolicismus s mnohem větší přízní než v dřívějších letech. V těch zemích, kde katolicismus nemá převahu a papeženci volí smířlivý postup, aby získali vliv, roste lhostejnost vůči naukám, které oddělují reformované církve od papežské hierarchie; stále více se prosazuje názor, že se přece jen v podstatných bodech nelišíme tak široce, jak se mělo za to, a že malý ústupek z naší strany nás přivede k lepšímu porozumění s Římem. Byl čas, kdy protestanti přikládali vysokou hodnotu svobodě svědomí, která byla tak draze vykoupena. Učili své děti mít papeženství v opovržení a zastávali názor, že usilovat o soulad s Římem by znamenalo nevěrnost vůči Bohu. Jak nesmírně odlišné jsou však názory vyjadřované dnes!“
“The defenders of the papacy declare that the church has been maligned, and the Protestant world are inclined to accept the statement. Many urge that it is unjust to judge the church of today by the abominations and absurdities that marked her reign during the centuries of ignorance and darkness. They excuse her horrible cruelty as the result of the barbarism of the times and plead that the influence of modern civilization has changed her sentiments.
„Obhájci papežství prohlašují, že církev byla očerňována, a protestantský svět je nakloněn toto tvrzení přijmout. Mnozí namítají, že je nespravedlivé soudit dnešní církev podle ohavností a pošetilostí, které provázely její vládu během staletí nevědomosti a temnoty. Její hroznou krutost omlouvají jako důsledek barbarství tehdejší doby a tvrdí, že vliv moderní civilizace změnil její smýšlení.“
“Have these persons forgotten the claim of infallibility put forth for eight hundred years by this haughty power? So far from being relinquished, this claim was affirmed in the nineteenth century with greater positiveness than ever before. As Rome asserts that the ‘church never erred; nor will it, according to the Scriptures, ever err’ (John L. von Mosheim, Institutes of Ecclesiastical History, book 3, century II, part 2, chapter 2, section 9, note 17), how can she renounce the principles which governed her course in past ages?
„Zapomněli snad tito lidé na nárok neomylnosti, který si tato pyšná moc osobovala po osm set let? Tento nárok nebyl ani zdaleka odvolán; naopak byl v devatenáctém století potvrzen s větší rozhodností než kdykoli předtím. Jestliže Řím tvrdí, že ‚církev se nikdy nemýlila; ani se podle Písma nikdy mýlit nebude‘ (John L. von Mosheim, Institutes of Ecclesiastical History, book 3, century II, part 2, chapter 2, section 9, note 17), jak by se mohl zříci zásad, které řídily jeho postup v minulých věcích?“
“The papal church will never relinquish her claim to infallibility. All that she has done in her persecution of those who reject her dogmas she holds to be right; and would she not repeat the same acts, should the opportunity be presented? Let the restraints now imposed by secular governments be removed and Rome be reinstated in her former power, and there would speedily be a revival of her tyranny and persecution.
„Papežská církev se nikdy nevzdá svého nároku na neomylnost. Vše, co učinila při svém pronásledování těch, kdo odmítají její dogmata, pokládá za správné; a nezopakovala by tytéž činy, kdyby se jí k tomu naskytla příležitost? Kéž by byla odstraněna omezení, která jí nyní ukládají světské vlády, a Řím navrácen ke své dřívější moci, a rychle by došlo k obnovení její tyranie a pronásledování.
“A well-known writer speaks thus of the attitude of the papal hierarchy as regards freedom of conscience, and of the perils which especially threaten the United States from the success of her policy: ‘There are many who are disposed to attribute any fear of Roman Catholicism in the United States to bigotry or childishness. Such see nothing in the character and attitude of Romanism that is hostile to our free institutions, or find nothing portentous in its growth. Let us, then, first compare some of the fundamental principles of our government with those of the Catholic Church.’
„Jeden známý spisovatel hovoří takto o postoji papežské hierarchie, pokud jde o svobodu svědomí, a o nebezpečích, která zvláště hrozí Spojeným státům v důsledku úspěchu její politiky: ‚Mnozí jsou nakloněni přičítat jakoukoli obavu z římského katolicismu ve Spojených státech fanatismu nebo dětinskosti. Takoví nevidí v povaze a postoji romanismu nic, co by bylo nepřátelské vůči našim svobodným institucím, ani nenacházejí nic zlověstného v jeho růstu. Srovnejme tedy nejprve některé ze základních zásad naší vlády se zásadami katolické církve.‘“
“The Constitution of the United States guarantees liberty of conscience. Nothing is dearer or more fundamental. Pope Pius IX, in his Encyclical Letter of August 15, 1854, said: ‘The absurd and erroneous doctrines or ravings in defense of liberty of conscience are a most pestilential error—a pest, of all others, most to be dreaded in a state.’ The same pope, in his Encyclical Letter of December 8, 1864, anathematized ‘those who assert the liberty of conscience and of religious worship,’ also ‘all such as maintain that the church may not employ force.’
„Ústava Spojených států zaručuje svobodu svědomí. Nic není dražší ani základnější. Papež Pius IX. ve své encyklice ze dne 15. srpna 1854 řekl: ‚Absurdní a bludná učení neboli výlevy na obranu svobody svědomí jsou nejzhoubnějším bludem — morem, jehož se ze všech nejvíce třeba obávat ve státě.‘ Tentýž papež ve své encyklice ze dne 8. prosince 1864 uvrhl anathemu na ‚ty, kdo hájí svobodu svědomí a bohoslužby‘, a také na ‚všechny ty, kdo tvrdí, že církev nesmí užívat sílu‘.“
“‘The specific tone of Rome in the United States does not imply a change of heart. She is tolerant where she is helpless. Says Bishop O’Connor: ‘Religious liberty is merely endured until the opposite can be carried into effect without peril to the Catholic world.’… The archbishop of St. Louis once said: ‘Heresy and unbelief are crimes; and in Christian countries, as in Italy and Spain, for instance, where all the people are Catholics, and where the Catholic religion is an essential part of the law of the land, they are punished as other crimes.’…
„‚Specifický postoj Říma ve Spojených státech neznamená změnu smýšlení. Je tolerantní tam, kde je bezmocný. Biskup O’Connor říká: „Náboženská svoboda je pouze trpěna, dokud nebude možno uskutečnit opak bez nebezpečí pro katolický svět.“… Arcibiskup ze St. Louis kdysi řekl: „Kacířství a nevěra jsou zločiny; a v křesťanských zemích, jako například v Itálii a Španělsku, kde jsou všichni lidé katolíci a kde je katolické náboženství podstatnou součástí zemského zákona, jsou trestány jako jiné zločiny.“…
“‘Every cardinal, archbishop, and bishop in the Catholic Church takes an oath of allegiance to the pope, in which occur the following words: ‘Heretics, schismatics, and rebels to our said lord (the pope), or his aforesaid successors, I will to my utmost persecute and oppose.’—Josiah Strong, Our Country, ch. 5, pars. 2–4.
„Každý kardinál, arcibiskup a biskup v katolické církvi skládá přísahu věrnosti papeži, v níž se vyskytují následující slova: ‚Kacíře, schizmatiky a vzbouřence proti našemu řečenému pánu (papeži) nebo jeho výše uvedeným nástupcům budu ze všech svých sil pronásledovat a potírat.‘ —Josiah Strong, Our Country, kap. 5, odst. 2–4.
“It is true that there are real Christians in the Roman Catholic communion. Thousands in that church are serving God according to the best light they have. They are not allowed access to His word, and therefore they do not discern the truth. They have never seen the contrast between a living heart service and a round of mere forms and ceremonies. God looks with pitying tenderness upon these souls, educated as they are in a faith that is delusive and unsatisfying. He will cause rays of light to penetrate the dense darkness that surrounds them. He will reveal to them the truth as it is in Jesus, and many will yet take their position with His people.
„Je pravda, že v římskokatolickém společenství jsou opravdoví křesťané. Tisíce v této církvi slouží Bohu podle nejlepšího světla, jaké mají. Není jim dovolen přístup k Jeho slovu, a proto nerozeznávají pravdu. Nikdy nespatřili protiklad mezi živou službou srdce a koloběhem pouhých forem a obřadů. Bůh shlíží s lítostivou něžností na tyto duše, vychované ve víře, která je klamná a neuspokojující. Způsobí, aby paprsky světla pronikly hustou temnotou, která je obklopuje. Zjeví jim pravdu, jaká je v Ježíši, a mnozí ještě zaujmou své místo s Jeho lidem.
“But Romanism as a system is no more in harmony with the gospel of Christ now than at any former period in her history. The Protestant churches are in great darkness, or they would discern the signs of the times. The Roman Church is far-reaching in her plans and modes of operation. She is employing every device to extend her influence and increase her power in preparation for a fierce and determined conflict to regain control of the world, to re-establish persecution, and to undo all that Protestantism has done. Catholicism is gaining ground upon every side. See the increasing number of her churches and chapels in Protestant countries. Look at the popularity of her colleges and seminaries in America, so widely patronized by Protestants. Look at the growth of ritualism in England and the frequent defections to the ranks of the Catholics. These things should awaken the anxiety of all who prize the pure principles of the gospel.
„Římanství jako systém však dnes není s Kristovým evangeliem v souladu o nic více než v kterémkoli dřívějším období své historie. Protestantské církve se nacházejí ve veliké temnotě, jinak by rozpoznaly znamení doby. Římská církev je ve svých plánech a způsobech působení dalekosáhlá. Užívá každého prostředku, aby rozšířila svůj vliv a zvětšila svou moc v přípravě na prudký a rozhodný zápas o znovuzískání vlády nad světem, o obnovení pronásledování a o zmaření všeho, co protestantismus vykonal. Katolicismus získává půdu na všech stranách. Podívejte se na vzrůstající počet jejích kostelů a kaplí v protestantských zemích. Pohleďte na oblibu jejích kolejí a seminářů v Americe, které protestanté v tak široké míře navštěvují. Pohleďte na vzrůst ritualismu v Anglii a na časté přechody do řad katolíků. Tyto skutečnosti by měly probudit úzkost všech, kdo si cení čistých zásad evangelia.“
“Protestants have tampered with and patronized popery; they have made compromises and concessions which papists themselves are surprised to see and fail to understand. Men are closing their eyes to the real character of Romanism and the dangers to be apprehended from her supremacy. The people need to be aroused to resist the advances of this most dangerous foe to civil and religious liberty.
„Protestanté zasahovali do papežství a protežovali je; činili kompromisy a ústupky, nad nimiž jsou i sami papeženci překvapeni a nedokáží jim porozumět. Lidé zavírají oči před skutečnou povahou římského katolicismu a před nebezpečími, jichž je třeba se obávat z jeho nadvlády. Lid je třeba probudit, aby se postavil na odpor postupu tohoto nejnebezpečnějšího nepřítele občanské a náboženské svobody.
“Many Protestants suppose that the Catholic religion is unattractive and that its worship is a dull, meaningless round of ceremony. Here they mistake. While Romanism is based upon deception, it is not a coarse and clumsy imposture. The religious service of the Roman Church is a most impressive ceremonial. Its gorgeous display and solemn rites fascinate the senses of the people and silence the voice of reason and of conscience. The eye is charmed. Magnificent churches, imposing processions, golden altars, jeweled shrines, choice paintings, and exquisite sculpture appeal to the love of beauty. The ear also is captivated. The music is unsurpassed. The rich notes of the deep-toned organ, blending with the melody of many voices as it swells through the lofty domes and pillared aisles of her grand cathedrals, cannot fail to impress the mind with awe and reverence.
„Mnozí protestanté se domnívají, že katolické náboženství je neatraktivní a že jeho bohoslužba je mdlým, bezvýznamným koloběhem obřadů. V tom se mýlí. Ačkoli je římský katolicismus založen na klamu, není to hrubý a neobratný podvod. Bohoslužebná služba římské církve je nanejvýš působivým obřadním úkonem. Její nádherná okázalost a slavnostní obřady uchvacují smysly lidu a umlčují hlas rozumu i svědomí. Oko je okouzleno. Nádherné chrámy, působivá procesí, zlaté oltáře, drahokamy zdobené svatyně, vybraná malířská díla a znamenité sochařství oslovují lásku ke kráse. Také sluch je podmaněn. Hudba je nepřekonatelná. Plné tóny hluboce znějících varhan, splývající s melodií mnoha hlasů, když se nesou pod vysokými kopulemi a sloupovými loděmi jejích velkolepých katedrál, nemohou nevtisknout mysli pocit bázně a úcty.“
“This outward splendor, pomp, and ceremony, that only mocks the longings of the sin-sick soul, is an evidence of inward corruption. The religion of Christ needs not such attractions to recommend it. In the light shining from the cross, true Christianity appears so pure and lovely that no external decorations can enhance its true worth. It is the beauty of holiness, a meek and quiet spirit, which is of value with God.
„Tento vnější lesk, okázalost a obřadnost, které jen zesměšňují touhy duše zemdlené hříchem, jsou důkazem vnitřní zkaženosti. Kristovo náboženství takové přitažlivé prostředky k tomu, aby se doporučilo, nepotřebuje. Ve světle zářícím z kříže se pravé křesťanství jeví tak čisté a půvabné, že žádná vnější ozdoba nemůže zvýšit jeho skutečnou hodnotu. Je to krása svatosti, tichý a pokorný duch, který má cenu před Bohem.“
“Brilliancy of style is not necessarily an index of pure, elevated thought. High conceptions of art, delicate refinement of taste, often exist in minds that are earthly and sensual. They are often employed by Satan to lead men to forget the necessities of the soul, to lose sight of the future, immortal life, to turn away from their infinite Helper, and to live for this world alone.
„Skvělost stylu není nutně ukazatelem čistého, vznešeného myšlení. Vysoké pojetí umění, jemné vytříbení vkusu, často existují v myslích, které jsou pozemské a smyslné. Satan jich často užívá k tomu, aby vedl lidi k zapomínání na potřeby duše, k tomu, aby ztráceli ze zřetele budoucí, nesmrtelný život, aby se odvraceli od svého nekonečného Pomocníka a žili pouze pro tento svět.
“A religion of externals is attractive to the unrenewed heart. The pomp and ceremony of the Catholic worship has a seductive, bewitching power, by which many are deceived; and they come to look upon the Roman Church as the very gate of heaven. None but those who have planted their feet firmly upon the foundation of truth, and whose hearts are renewed by the Spirit of God, are proof against her influence. Thousands who have not an experimental knowledge of Christ will be led to accept the forms of godliness without the power. Such a religion is just what the multitudes desire.
„Náboženství vnějších forem je přitažlivé pro neobnovené srdce. Nádhera a obřadnost katolické bohoslužby mají svůdnou, omamující moc, jíž je mnohých oklamáno; a ti pak začnou pohlížet na římskou církev jako na samu bránu nebes. Jen ti, kdo pevně postavili své nohy na základ pravdy a jejichž srdce byla obnovena Duchem Božím, jsou odolní vůči jejímu vlivu. Tisíce těch, kdo nemají zkušenostní poznání Krista, budou svedeny k tomu, aby přijaly formy zbožnosti bez její moci. Právě takové náboženství si zástupy přejí.“
“The church’s claim to the right to pardon leads the Romanist to feel at liberty to sin; and the ordinance of confession, without which her pardon is not granted, tends also to give license to evil. He who kneels before fallen man, and opens in confession the secret thoughts and imaginations of his heart, is debasing his manhood and degrading every noble instinct of his soul. In unfolding the sins of his life to a priest,—an erring, sinful mortal, and too often corrupted with wine and licentiousness,—his standard of character is lowered, and he is defiled in consequence. His thought of God is degraded to the likeness of fallen humanity, for the priest stands as a representative of God. This degrading confession of man to man is the secret spring from which has flowed much of the evil that is defiling the world and fitting it for the final destruction. Yet to him who loves self-indulgence, it is more pleasing to confess to a fellow mortal than to open the soul to God. It is more palatable to human nature to do penance than to renounce sin; it is easier to mortify the flesh by sackcloth and nettles and galling chains than to crucify fleshly lusts. Heavy is the yoke which the carnal heart is willing to bear rather than bow to the yoke of Christ.
„Nárok církve na právo udělovat odpuštění vede katolíka k tomu, že se cítí být oprávněn hřešit; a obřad zpovědi, bez něhož není její odpuštění udělováno, rovněž směřuje k tomu, že dává volnost zlu. Ten, kdo kleká před padlým člověkem a ve zpovědi odhaluje tajné myšlenky a představy svého srdce, ponižuje své lidství a znehodnocuje každý ušlechtilý podnět své duše. Tím, že knězi — bloudícímu, hříšnému smrtelníku, a až příliš často zkaženému vínem a nestřídmostí — odhaluje hříchy svého života, snižuje svou mravní úroveň a v důsledku toho se poskvrňuje. Jeho představa o Bohu je snížena na podobnost padlého lidstva, neboť kněz stojí jako zástupce Boha. Toto ponižující vyznávání člověka člověku je tajným pramenem, z něhož vzešla velká část zla, jež poskvrňuje svět a připravuje jej k závěrečnému zničení. A přece tomu, kdo miluje požitkářství, je příjemnější vyznávat se spolu-smrtelníkovi, než otevřít svou duši Bohu. Lidské přirozenosti je milejší konat pokání než zříci se hříchu; je snazší umrtvovat tělo žínicí, kopřivami a odírajícími řetězy než ukřižovat tělesné žádosti. Těžké je jho, které je tělesné srdce ochotno nést, jen aby se nemuselo sklonit pod jho Kristovo.“
“There is a striking similarity between the Church of Rome and the Jewish Church at the time of Christ’s first advent. While the Jews secretly trampled upon every principle of the law of God, they were outwardly rigorous in the observance of its precepts, loading it down with exactions and traditions that made obedience painful and burdensome. As the Jews professed to revere the law, so do Romanists claim to reverence the cross. They exalt the symbol of Christ’s sufferings, while in their lives they deny Him whom it represents.
„Mezi církví římskou a židovskou církví v době prvního příchodu Krista je nápadná podobnost. Zatímco Židé tajně pošlapávali každou zásadu Božího zákona, navenek byli přísní v zachovávání jeho předpisů a zatěžovali jej požadavky a tradicemi, které činily poslušnost bolestnou a obtížnou. Jako Židé prohlašovali, že mají úctu k zákonu, tak i romanisté tvrdí, že mají v úctě kříž. Vyvyšují symbol Kristova utrpení, zatímco svým životem zapírají Toho, jejž představuje.“
“Papists place crosses upon their churches, upon their altars, and upon their garments. Everywhere is seen the insignia of the cross. Everywhere it is outwardly honored and exalted. But the teachings of Christ are buried beneath a mass of senseless traditions, false interpretations, and rigorous exactions. The Saviour’s words concerning the bigoted Jews, apply with still greater force to the leaders of the Roman Catholic Church: ‘They bind heavy burdens and grievous to be borne, and lay them on men’s shoulders; but they themselves will not move them with one of their fingers.’ Matthew 23:4. Conscientious souls are kept in constant terror fearing the wrath of an offended God, while many of the dignitaries of the church are living in luxury and sensual pleasure.
„Papeženci umísťují kříže na své kostely, na své oltáře i na svá roucha. Všude je vidět znamení kříže. Všude je navenek ctěn a vyvyšován. Avšak Kristovo učení je pohřbeno pod masou nesmyslných tradic, falešných výkladů a přísných požadavků. Slova Spasitele o zaslepených Židech se s ještě větší silou vztahují na vůdce římskokatolické církve: ‚Svazují těžká břemena a obtížně snesitelná a kladou je lidem na ramena; sami se jich však nechtějí dotknout ani jedním prstem.‘ Matouš 23,4. Svědomité duše jsou udržovány v neustálé hrůze ze strachu před hněvem uraženého Boha, zatímco mnozí církevní hodnostáři žijí v přepychu a smyslných rozkoších.“
“The worship of images and relics, the invocation of saints, and the exaltation of the pope are devices of Satan to attract the minds of the people from God and from His Son. To accomplish their ruin, he endeavors to turn their attention from Him through whom alone they can find salvation. He will direct them to any object that can be substituted for the One who has said: ‘Come unto Me, all ye that labor and are heavy-laden, and I will give you rest.’ Matthew 11:28.
„Uctívání obrazů a relikvií, vzývání svatých a vyvyšování papeže jsou prostředky satana, jimiž odvádí mysl lidí od Boha a od Jeho Syna. Aby přivodil jejich záhubu, snaží se odvrátit jejich pozornost od Toho, skrze něhož jedině mohou nalézt spásu. Povede je k jakémukoli předmětu, který může být postaven na místo Toho, jenž řekl: ‚Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a jste obtíženi, a já vám dám odpočinutí.‘ Matouš 11,28.“
“It is Satan’s constant effort to misrepresent the character of God, the nature of sin, and the real issues at stake in the great controversy. His sophistry lessens the obligation of the divine law and gives men license to sin. At the same time he causes them to cherish false conceptions of God so that they regard Him with fear and hate rather than with love. The cruelty inherent in his own character is attributed to the Creator; it is embodied in systems of religion and expressed in modes of worship. Thus the minds of men are blinded, and Satan secures them as his agents to war against God. By perverted conceptions of the divine attributes, heathen nations were led to believe human sacrifices necessary to secure the favor of Deity; and horrible cruelties have been perpetrated under the various forms of idolatry.
„Satanovým neustálým úsilím je zkreslovat Boží charakter, povahu hříchu i skutečné otázky, o něž jde ve velkém sporu. Jeho sofistika zmenšuje závaznost Božího zákona a dává lidem volnost k hřešení. Zároveň je vede k tomu, aby chovali falešné představy o Bohu, takže na Něho hledí se strachem a nenávistí spíše než s láskou. Krutost vlastní jeho vlastnímu charakteru je připisována Stvořiteli; ztělesňuje se v náboženských systémech a projevuje se ve způsobech uctívání. Tak jsou lidské mysli zaslepovány a Satan si je zajišťuje jako své nástroje k vedení boje proti Bohu. Zvrácenými představami o Božích vlastnostech byly pohanské národy svedeny k víře, že k získání přízně Božstva jsou nezbytné lidské oběti; a pod různými formami modlářství byly páchány strašlivé krutosti.“
“The Roman Catholic Church, uniting the forms of paganism and Christianity, and, like paganism, misrepresenting the character of God, has resorted to practices no less cruel and revolting. In the days of Rome’s supremacy there were instruments of torture to compel assent to her doctrines. There was the stake for those who would not concede to her claims. There were massacres on a scale that will never be known until revealed in the judgment. Dignitaries of the church studied, under Satan their master, to invent means to cause the greatest possible torture and not end the life of the victim. In many cases the infernal process was repeated to the utmost limit of human endurance, until nature gave up the struggle, and the sufferer hailed death as a sweet release.
„Římskokatolická církev, spojující formy pohanství a křesťanství a, podobně jako pohanství, překrucující Boží charakter, se uchýlila k neméně krutým a odporným praktikám. Ve dnech nadvlády Říma existovaly nástroje mučení, aby vynutily souhlas s jejími naukami. Pro ty, kdo nechtěli uznat její nároky, tu byla hranice. Docházelo k masakrům v takovém rozsahu, který nebude nikdy znám, dokud nebude zjeven při soudu. Církevní hodnostáři pod vedením satana, svého pána, studovali, jak vynalézt prostředky, jež by způsobily co největší možné utrpení, aniž by ukončily život oběti. V mnoha případech byl tento pekelný postup opakován až k nejzazší hranici lidské odolnosti, dokud příroda nevzdala zápas a trpící nepřivítal smrt jako sladké vysvobození.“
“Such was the fate of Rome’s opponents. For her adherents she had the discipline of the scourge, of famishing hunger, of bodily austerities in every conceivable, heart-sickening form. To secure the favor of Heaven, penitents violated the laws of God by violating the laws of nature. They were taught to sunder the ties which He has formed to bless and gladden man’s earthly sojourn. The churchyard contains millions of victims who spent their lives in vain endeavors to subdue their natural affections, to repress, as offensive to God, every thought and feeling of sympathy with their fellow creatures.
„Takový byl úděl odpůrců Říma. Pro své stoupence měla kázeň biče, vysilujícího hladu a tělesných askezí v každé myslitelné, srdce svírající podobě. Aby kajícníci získali přízeň nebes, přestupovali Boží zákony tím, že porušovali zákony přírody. Byli vedeni k tomu, aby přervali svazky, které On utvořil k požehnání a obveselení pozemské pouti člověka. Hřbitov obsahuje miliony obětí, které strávily svůj život marným úsilím podmanit si své přirozené city, potlačit jako Bohu urážlivou každou myšlenku a každý pocit soucitu se svými bližními.
“If we desire to understand the determined cruelty of Satan, manifested for hundreds of years, not among those who never heard of God, but in the very heart and throughout the extent of Christendom, we have only to look at the history of Romanism. Through this mammoth system of deception the prince of evil achieves his purpose of bringing dishonor to God and wretchedness to man. And as we see how he succeeds in disguising himself and accomplishing his work through the leaders of the church, we may better understand why he has so great antipathy to the Bible. If that Book is read, the mercy and love of God will be revealed; it will be seen that He lays upon men none of these heavy burdens. All that He asks is a broken and contrite heart, a humble, obedient spirit.
„Přejeme-li si porozumět odhodlané krutosti satana, projevované po staletí nikoli mezi těmi, kteří o Bohu nikdy neslyšeli, nýbrž v samém srdci a po celé šíři křesťanstva, stačí nám pohlédnout na dějiny římského katolicismu. Prostřednictvím tohoto mamutího systému klamu dosahuje kníže zla svého cíle: uvádí Boha v pohanění a člověka do bídy. A když vidíme, jak se mu daří přestrojovat se a vykonávat své dílo skrze představitele církve, můžeme lépe pochopit, proč chová k Bibli tak velikou nevraživost. Je-li tato Kniha čtena, zjeví se Boží milosrdenství a láska; bude zřejmé, že On na lidi neukládá žádná z těchto těžkých břemen. Vše, co žádá, je zkroušené a kajícné srdce, pokorný, poslušný duch.“
“Christ gives no example in His life for men and women to shut themselves in monasteries in order to become fitted for heaven. He has never taught that love and sympathy must be repressed. The Saviour’s heart overflowed with love. The nearer man approaches to moral perfection, the keener are his sensibilities, the more acute is his perception of sin, and the deeper his sympathy for the afflicted. The pope claims to be the vicar of Christ; but how does his character bear comparison with that of our Saviour? Was Christ ever known to consign men to the prison or the rack because they did not pay Him homage as the King of heaven? Was His voice heard condemning to death those who did not accept Him? When He was slighted by the people of a Samaritan village, the apostle John was filled with indignation, and inquired: ‘Lord, wilt Thou that we command fire to come down from heaven, and consume them, even as Elias did?’ Jesus looked with pity upon His disciple, and rebuked his harsh spirit, saying: ‘The Son of man is not come to destroy men’s lives, but to save them.’ Luke 9:54, 56. How different from the spirit manifested by Christ is that of His professed vicar.
„Kristus nedává ve svém životě mužům ani ženám žádný příklad k tomu, aby se uzavírali v klášterech, aby se tak stali způsobilými pro nebe. Nikdy neučil, že láska a soucit musejí být potlačovány. Srdce Spasitele přetékalo láskou. Čím více se člověk přibližuje mravní dokonalosti, tím citlivější jsou jeho pocity, tím pronikavěji vnímá hřích a tím hlubší je jeho soucit s trpícími. Papež tvrdí, že je Kristovým náměstkem; ale jak obstojí jeho povaha ve srovnání s povahou našeho Spasitele? Bylo někdy o Kristu známo, že by posílal lidi do žaláře nebo na mučidla proto, že mu nevzdávali poctu jako Králi nebes? Bylo kdy slyšet jeho hlas, jak odsuzuje k smrti ty, kdo ho nepřijali? Když jím lidé z jedné samařské vesnice pohrdli, apoštol Jan se naplnil rozhořčením a zeptal se: ‚Pane, chceš, abychom přikázali, aby sestoupil oheň z nebe a zahubil je, jako to učinil Eliáš?‘ Ježíš pohlédl na svého učedníka se soucitem, pokáral jeho tvrdého ducha a řekl: ‚Syn člověka nepřišel lidské životy zahubit, ale zachránit.‘ Lukáš 9,54.56. Jak odlišný od ducha zjeveného Kristem je duch toho, kdo se prohlašuje za jeho náměstka.“
“The Roman Church now presents a fair front to the world, covering with apologies her record of horrible cruelties. She has clothed herself in Christlike garments; but she is unchanged. Every principle of the papacy that existed in past ages exists today. The doctrines devised in the darkest ages are still held. Let none deceive themselves. The papacy that Protestants are now so ready to honor is the same that ruled the world in the days of the Reformation, when men of God stood up, at the peril of their lives, to expose her iniquity. She possesses the same pride and arrogant assumption that lorded it over kings and princes, and claimed the prerogatives of God. Her spirit is no less cruel and despotic now than when she crushed out human liberty and slew the saints of the Most High.
„Římská církev se nyní světu představuje v líbivé podobě a omluvami zakrývá své dějiny strašlivých krutostí. Oděla se do roucha podobného Kristu, avšak nezměnila se. Každá zásada papežství, která existovala v minulých věcích, existuje i dnes. Učení vytvořená v nejtemnějších dobách jsou stále zastávána. Ať se nikdo neklame. Papežství, které jsou protestanté dnes tak ochotni ctít, je totéž, které vládlo světu ve dnech reformace, kdy povstali Boží muži a s nasazením vlastního života odhalovali jeho nepravost. Má tutéž pýchu a domýšlivé nárokování, které panovačně vládlo nad králi a knížaty a přisvojovalo si výsady Boží. Jeho duch není dnes o nic méně krutý a despotický než tehdy, když potlačovalo lidskou svobodu a zabíjelo svaté Nejvyššího.“
“The papacy is just what prophecy declared that she would be, the apostasy of the latter times. 2 Thessalonians 2:3, 4. It is a part of her policy to assume the character which will best accomplish her purpose; but beneath the variable appearance of the chameleon she conceals the invariable venom of the serpent. ‘Faith ought not to be kept with heretics, nor persons suspected of heresy’ (Lenfant, volume 1, page 516), she declares. Shall this power, whose record for a thousand years is written in the blood of the saints, be now acknowledged as a part of the church of Christ?
„Papežství je právě tím, o němž proroctví prohlásilo, že jím bude: odpadnutím posledních časů. 2 Tesalonickým 2,3.4. Součástí jeho politiky je přijímat takovou podobu, která nejlépe napomůže dosažení jeho cíle; avšak pod proměnlivým zjevem chameleóna skrývá neměnný jed hada. ‚Víra nemá být zachovávána vůči kacířům ani vůči osobám podezřelým z kacířství‘ (Lenfant, svazek 1, strana 516), prohlašuje. Má být tato mocnost, jejíž záznam po tisíc let je psán krví svatých, nyní uznána jako součást církve Kristovy?“
“It is not without reason that the claim has been put forth in Protestant countries that Catholicism differs less widely from Protestantism than in former times. There has been a change; but the change is not in the papacy. Catholicism indeed resembles much of the Protestantism that now exists, because Protestantism has so greatly degenerated since the days of the Reformers.
„Není bezdůvodné, že se v protestantských zemích objevilo tvrzení, že katolicismus se od protestantismu liší méně než v dřívějších dobách. Došlo ke změně; avšak ta změna není v papežství. Katolicismus se skutečně v mnohém podobá protestantismu, který dnes existuje, protože protestantismus od dnů reformátorů tak velmi zdegeneroval.
“As the Protestant churches have been seeking the favor of the world, false charity has blinded their eyes. They do not see but that it is right to believe good of all evil, and as the inevitable result they will finally believe evil of all good. Instead of standing in defense of the faith once delivered to the saints, they are now, as it were, apologizing to Rome for their uncharitable opinion of her, begging pardon for their bigotry.
„Protože protestantské církve usilovaly o přízeň světa, oslepila jejich oči falešná láska. Nevidí, že pokládat za správné smýšlet dobře o všem zlém znamená, že jako nevyhnutelný důsledek nakonec uvěří zlému o všem dobrém. Namísto toho, aby stály na obranu víry jednou provždy předané svatým, nyní se, jakoby, Římu omlouvají za svůj nelaskavý úsudek o něm a prosí o odpuštění za svou bigotnost.“
“A large class, even of those who look upon Romanism with no favor, apprehend little danger from her power and influence. Many urge that the intellectual and moral darkness prevailing during the Middle Ages favored the spread of her dogmas, superstitions, and oppression, and that the greater intelligence of modern times, the general diffusion of knowledge, and the increasing liberality in matters of religion forbid a revival of intolerance and tyranny. The very thought that such a state of things will exist in this enlightened age is ridiculed. It is true that great light, intellectual, moral, and religious, is shining upon this generation. In the open pages of God’s Holy Word, light from heaven has been shed upon the world. But it should be remembered that the greater the light bestowed, the greater the darkness of those who pervert and reject it.
„Velká skupina lidí, dokonce i z těch, kdo hledí na římský katolicismus bez přízně, spatřuje jen malé nebezpečí v jeho moci a vlivu. Mnozí tvrdí, že intelektuální a mravní temnota převládající během středověku napomáhala šíření jeho dogmat, pověr a útisku a že vyšší vzdělanost moderní doby, všeobecné rozšíření poznání a vzrůstající liberálnost v náboženských otázkách vylučují obnovení nesnášenlivosti a tyranie. Sama myšlenka, že by v tomto osvíceném věku mohl nastat takový stav věcí, bývá zesměšňována. Je pravda, že na toto pokolení svítí velké světlo, intelektuální, mravní i náboženské. Na otevřené stránky svatého Božího slova bylo vylito nebeské světlo pro celý svět. Je však třeba pamatovat na to, že čím větší je udělené světlo, tím větší je temnota těch, kdo je překrucují a odmítají.“
“A prayerful study of the Bible would show Protestants the real character of the papacy and would cause them to abhor and to shun it; but many are so wise in their own conceit that they feel no need of humbly seeking God that they may be led into the truth. Although priding themselves on their enlightenment, they are ignorant both of the Scriptures and of the power of God. They must have some means of quieting their consciences, and they seek that which is least spiritual and humiliating. What they desire is a method of forgetting God which shall pass as a method of remembering Him. The papacy is well adapted to meet the wants of all these. It is prepared for two classes of mankind, embracing nearly the whole world—those who would be saved by their merits, and those who would be saved in their sins. Here is the secret of its power.
„Modlitební studium Bible by protestantům odhalilo skutečnou povahu papežství a vedlo by je k tomu, aby se ho štítili a vyhýbali se mu; avšak mnozí jsou tak moudří ve své vlastní domýšlivosti, že necítí potřebu pokorně hledat Boha, aby byli uvedeni do pravdy. Ačkoli se chlubí svým osvícením, neznají ani Písma, ani moc Boží. Musejí mít nějaký prostředek, jímž by utišili své svědomí, a hledají to, co je nejméně duchovní a pokořující. To, po čem touží, je způsob, jak zapomenout na Boha, který by se vydával za způsob, jak si Ho připomínat. Papežství je dobře uzpůsobeno k tomu, aby vyhovělo potřebám všech takových. Je připraveno pro dvě třídy lidstva, zahrnující téměř celý svět — pro ty, kdo by chtěli být spaseni svými zásluhami, i pro ty, kdo by chtěli být spaseni ve svých hříších. V tom spočívá tajemství jeho moci.“
“A day of great intellectual darkness has been shown to be favorable to the success of the papacy. It will yet be demonstrated that a day of great intellectual light is equally favorable for its success. In past ages, when men were without God’s word and without the knowledge of the truth, their eyes were blindfolded, and thousands were ensnared, not seeing the net spread for their feet. In this generation there are many whose eyes become dazzled by the glare of human speculations, ‘science falsely so called;’ they discern not the net, and walk into it as readily as if blindfolded. God designed that man’s intellectual powers should be held as a gift from his Maker and should be employed in the service of truth and righteousness; but when pride and ambition are cherished, and men exalt their own theories above the word of God, then intelligence can accomplish greater harm than ignorance. Thus the false science of the present day, which undermines faith in the Bible, will prove as successful in preparing the way for the acceptance of the papacy, with its pleasing forms, as did the withholding of knowledge in opening the way for its aggrandizement in the Dark Ages.
„Ukázalo se, že doba veliké intelektuální temnoty byla příznivá úspěchu papežství. Teprve se ještě prokáže, že doba velikého intelektuálního světla je jeho úspěchu právě tak příznivá. V minulých věcích, kdy lidé byli bez Božího slova a bez poznání pravdy, měli oči zavázané a tisíce jich byly polapeny do léčky, aniž by viděly síť rozprostřenou u jejich nohou. V tomto pokolení je mnoho takových, jejichž zrak je oslněn září lidských spekulací, „vědy lživě tak řečené“; nerozeznávají síť a vstupují do ní stejně ochotně, jako by měli zavázané oči. Bůh určil, aby rozumové schopnosti člověka byly pokládány za dar od jeho Stvořitele a aby byly užívány ve službě pravdy a spravedlnosti; avšak když je pěstována pýcha a ctižádost a lidé vyvyšují své vlastní teorie nad Boží slovo, tehdy může inteligence napáchat větší škodu než nevědomost. Tak se falešná věda přítomné doby, jež podkopává víru v Bibli, ukáže právě tak úspěšnou při připravování cesty k přijetí papežství s jeho přitažlivými formami, jako bylo zadržování poznání při otevírání cesty k jeho vzestupu v dobách temna.“
“In the movements now in progress in the United States to secure for the institutions and usages of the church the support of the state, Protestants are following in the steps of papists. Nay, more, they are opening the door for the papacy to regain in Protestant America the supremacy which she has lost in the Old World. And that which gives greater significance to this movement is the fact that the principal object contemplated is the enforcement of Sunday observance—a custom which originated with Rome, and which she claims as the sign of her authority. It is the spirit of the papacy—the spirit of conformity to worldly customs, the veneration for human traditions above the commandments of God—that is permeating the Protestant churches and leading them on to do the same work of Sunday exaltation which the papacy has done before them.
„V hnutích, která nyní ve Spojených státech probíhají s cílem zajistit církevním institucím a zvyklostem podporu státu, jdou protestanti ve stopách papeženců. Ba co víc, otevírají papežství dveře k tomu, aby v protestantské Americe znovu nabylo nadvlády, kterou ztratilo ve Starém světě. A to, co tomuto hnutí dodává ještě větší význam, je skutečnost, že hlavním zamýšleným cílem je vynucování zachovávání neděle — zvyku, který pochází z Říma a který si on činí nárok jako na znamení své autority. Je to duch papežství — duch přizpůsobování se světským zvykům, úcta k lidským tradicím nad přikázání Boží — jenž proniká protestantské církve a vede je k tomu, aby vykonaly totéž dílo povyšování neděle, jaké před nimi vykonalo papežství.“
“If the reader would understand the agencies to be employed in the soon-coming contest, he has but to trace the record of the means which Rome employed for the same object in ages past. If he would know how papists and Protestants united will deal with those who reject their dogmas, let him see the spirit which Rome manifested toward the Sabbath and its defenders.
„Chce-li čtenář porozumět prostředkům, jichž bude užito v brzy nastávajícím zápasu, stačí, aby sledoval záznam o prostředcích, které Řím používal k témuž cíli v minulých věcích. Chce-li vědět, jak budou papeženci a protestanti ve svém sjednocení jednat s těmi, kdo odmítají jejich dogmata, nechť pohlédne na ducha, kterého Řím projevoval vůči sobotě a jejím obhájcům.“
“Royal edicts, general councils, and church ordinances sustained by secular power were the steps by which the pagan festival attained its position of honor in the Christian world. The first public measure enforcing Sunday observance was the law enacted by Constantine. (A.D. 321) This edict required townspeople to rest on “the venerable day of the sun,” but permitted countrymen to continue their agricultural pursuits. Though virtually a heathen statute, it was enforced by the emperor after his nominal acceptance of Christianity.
„Královské výnosy, všeobecné koncily a církevní nařízení podporovaná světskou mocí byly těmi kroky, jimiž pohanský svátek dosáhl svého čestného postavení v křesťanském světě. Prvním veřejným opatřením, které vynucovalo zachovávání neděle, byl zákon vydaný Konstantinem. (A.D. 321) Tento edikt požadoval, aby obyvatelé měst odpočívali v „ctihodný den slunce“, avšak venkovanům dovoloval pokračovat v jejich zemědělských pracích. Ačkoli to byl ve skutečnosti pohanský zákon, císař jej prosazoval po svém formálním přijetí křesťanství.“
“The royal mandate not proving a sufficient substitute for divine authority, Eusebius, a bishop who sought the favor of princes, and who was the special friend and flatterer of Constantine, advanced the claim that Christ had transferred the Sabbath to Sunday. Not a single testimony of the Scriptures was produced in proof of the new doctrine. Eusebius himself unwittingly acknowledges its falsity and points to the real authors of the change. ‘All things,’ he says, ‘whatever that it was duty to do on the Sabbath, these we have transferred to the Lord’s Day.’—Robert Cox, Sabbath Laws and Sabbath Duties, page 538. But the Sunday argument, groundless as it was, served to embolden men in trampling upon the Sabbath of the Lord. All who desired to be honored by the world accepted the popular festival.
„Protože se královský mandát neukázal být dostatečnou náhradou za božskou autoritu, Eusebios, biskup, který vyhledával přízeň knížat a byl zvláštním přítelem a pochlebníkem Konstantina, vznesl tvrzení, že Kristus přenesl sobotu na neděli. Na důkaz této nové nauky nebylo předloženo ani jediné svědectví Písma. Sám Eusebios bezděčně přiznává její nepravdivost a ukazuje na skutečné původce této změny. „Všechny věci,“ říká, „které bylo povinností činit v sobotu, tyto jsme přenesli na Den Páně.“ — Robert Cox, Sabbath Laws and Sabbath Duties, strana 538. Avšak argument pro neděli, jakkoli byl bez jakéhokoli základu, posloužil k tomu, aby dodal lidem smělost pošlapávat sobotu Páně. Všichni, kdo toužili po úctě světa, přijali tento oblíbený sváteční den.“
“As the papacy became firmly established, the work of Sunday exaltation was continued. For a time the people engaged in agricultural labor when not attending church, and the seventh day was still regarded as the Sabbath. But steadily a change was effected. Those in holy office were forbidden to pass judgment in any civil controversy on the Sunday. Soon after, all persons, of whatever rank, were commanded to refrain from common labor on pain of a fine for freemen and stripes in the case of servants. Later it was decreed that rich men should be punished with the loss of half of their estates; and finally, that if still obstinate they should be made slaves. The lower classes were to suffer perpetual banishment.
„Když bylo papežství pevně ustaveno, dílo vyvyšování neděle pokračovalo. Po určitou dobu se lidé věnovali zemědělské práci, když se neúčastnili bohoslužeb, a sedmý den byl stále považován za sobotu. Avšak pozvolna byla uskutečněna změna. Těm, kdo zastávali svatý úřad, bylo zakázáno v neděli vynášet rozsudek v jakémkoli občanském sporu. Brzy nato bylo všem osobám, bez ohledu na postavení, nařízeno zdržet se běžné práce pod trestem pokuty pro svobodné a bičování v případě služebníků. Později bylo ustanoveno, že bohatí mají být potrestáni ztrátou poloviny svého majetku; a nakonec, budou-li i nadále zatvrzelí, mají být učiněni otroky. Nižší vrstvy měly trpět doživotním vyhnanstvím.“
“Miracles also were called into requisition. Among other wonders it was reported that as a husbandman who was about to plow his field on Sunday cleaned his plow with an iron, the iron stuck fast in his hand, and for two years he carried it about with him, ‘to his exceeding great pain and shame.’—Francis West, Historical and Practical Discourse on the Lord’s Day, page 174.
„K podpoře byly povolány i zázraky. Mezi jinými divy se vyprávělo, že když jeden rolník, který se chystal v neděli orat své pole, čistil svůj pluh železem, přilnulo mu to železo pevně k ruce a po dva roky je s sebou nosil, ‚k své nesmírně veliké bolesti a hanbě.‘ —Francis West, Historical and Practical Discourse on the Lord’s Day, strana 174.
“Later the pope gave directions that the parish priest should admonish the violators of Sunday and wish them to go to church and say their prayers, lest they bring some great calamity on themselves and neighbors. An ecclesiastical council brought forward the argument, since so widely employed, even by Protestants, that because persons had been struck by lightning while laboring on Sunday, it must be the Sabbath. ‘It is apparent,’ said the prelates, ‘how high the displeasure of God was upon their neglect of this day.’ An appeal was then made that priests and ministers, kings and princes, and all faithful people ‘use their utmost endeavors and care that the day be restored to its honor, and, for the credit of Christianity, more devoutly observed for the time to come.’—Thomas Morer, Discourse in Six Dialogues on the Name, Notion, and Observation of the Lord’s Day, page 271.
„Později papež vydal pokyny, aby farní kněz napomínal přestupníky neděle a vybízel je, aby chodili do kostela a odříkávali své modlitby, aby tím na sebe i na své sousedy neuvalili nějaké veliké neštěstí. Jeden církevní sněm předložil argument, tak široce užívaný, dokonce i protestanty, že protože byli někteří lidé zasaženi bleskem, když v neděli pracovali, musí to být sabat. ‚Je zřejmé,‘ pravili preláti, ‚jak veliké bylo Boží zalíbení v jejich zanedbávání tohoto dne.‘ Poté byla vznesena výzva, aby kněží a kazatelé, králové a knížata i všechen věrný lid ‚vynaložili veškeré své úsilí a péči, aby tomuto dni byla navrácena jeho čest a aby byl pro čest křesťanství v budoucnu zbožněji zachováván.‘ —Thomas Morer, Discourse in Six Dialogues on the Name, Notion, and Observation of the Lord’s Day, strana 271.“
“The decrees of councils proving insufficient, the secular authorities were besought to issue an edict that would strike terror to the hearts of the people and force them to refrain from labor on the Sunday. At a synod held in Rome, all previous decisions were reaffirmed with greater force and solemnity. They were also incorporated into the ecclesiastical law and enforced by the civil authorities throughout nearly all Christendom. (See Heylyn, History of the Sabbath, pt. 2, ch. 5, sec. 7.)
Jelikož se usnesení koncilů ukázala jako nedostačující, byly světské úřady žádány, aby vydaly edikt, který by zasel hrůzu do srdcí lidu a přinutil jej zdržet se v neděli práce. Na synodě konané v Římě byla všechna předchozí rozhodnutí znovu potvrzena s větší důrazností a slavnostností. Byla také začleněna do církevního práva a vymáhána občanskými úřady téměř v celém křesťanstvu. (Viz Heylyn, History of the Sabbath, pt. 2, ch. 5, sec. 7.)
“Still the absence of Scriptural authority for Sundaykeeping occasioned no little embarrassment. The people questioned the right of their teachers to set aside the positive declaration of Jehovah, ‘The seventh day is the Sabbath of the Lord thy God,’ in order to honor the day of the sun. To supply the lack of Bible testimony, other expedients were necessary. A zealous advocate of Sunday, who about the close of the twelfth century visited the churches of England, was resisted by faithful witnesses for the truth; and so fruitless were his efforts that he departed from the country for a season and cast about him for some means to enforce his teachings. When he returned, the lack was supplied, and in his after labors he met with greater success. He brought with him a roll purporting to be from God Himself, which contained the needed command for Sunday observance, with awful threats to terrify the disobedient. This precious document—as base a counterfeit as the institution it supported—was said to have fallen from heaven and to have been found in Jerusalem, upon the altar of St. Simeon, in Golgotha. But, in fact, the pontifical palace at Rome was the source whence it proceeded. Frauds and forgeries to advance the power and prosperity of the church have in all ages been esteemed lawful by the papal hierarchy.
„Přesto nepřítomnost biblické autority pro zachovávání neděle působila nemalé rozpaky. Lidé zpochybňovali právo svých učitelů odložit stranou výslovné prohlášení Jehovy: ‚Sedmý den jest sobota Hospodina, tvého Boha,‘ aby vzdávali čest dni slunce. Aby byl nahrazen nedostatek biblického svědectví, bylo zapotřebí jiných prostředků. Horlivý zastánce neděle, který ke konci dvanáctého století navštívil anglické církve, narazil na odpor věrných svědků pravdy; a jeho úsilí bylo tak bezvýsledné, že na čas opustil zemi a hledal nějaký prostředek, jak své učení prosadit. Když se vrátil, byl tento nedostatek odstraněn a ve své další činnosti se setkal s větším úspěchem. Přinesl s sebou svitek, který měl údajně pocházet od samého Boha a který obsahoval potřebný příkaz k zachovávání neděle spolu s hroznými hrozbami, jež měly nahnat strach neposlušným. O tomto vzácném dokumentu — právě tak podlém padělku jako o ustanovení, které podporoval — se tvrdilo, že spadl z nebe a byl nalezen v Jeruzalémě, na oltáři sv. Simeona na Golgotě. Ve skutečnosti však byl zdrojem, odkud vzešel, papežský palác v Římě. Podvody a falzifikáty k podpoře moci a rozkvětu církve byly v každé době papežskou hierarchií pokládány za dovolené.“
“The roll forbade labor from the ninth hour, three o’clock, on Saturday afternoon, till sunrise on Monday; and its authority was declared to be confirmed by many miracles. It was reported that persons laboring beyond the appointed hour were stricken with paralysis. A Miller who attempted to grind his corn, saw, instead of flour, a torrent of blood come forth, and the mill wheel stood still, notwithstanding the strong rush of water. A woman who placed dough in the oven found it raw when taken out, though the oven was very hot. Another who had dough prepared for baking at the ninth hour, but determined to set it aside till Monday, found, the next day, that it had been made into loaves and baked by divine power. A man who baked bread after the ninth hour on Saturday found, when he broke it the next morning, that blood started therefrom. By such absurd and superstitious fabrications did the advocates of Sunday endeavor to establish its sacredness. (See Roger de Hoveden, Annals, vol. 2, pp. 526–530.)
„Svitky zakazovaly pracovat od deváté hodiny, tedy od třetí hodiny odpolední v sobotu, až do východu slunce v pondělí; a o jejich autoritě se prohlašovalo, že byla potvrzena mnoha zázraky. Bylo hlášeno, že osoby pracující po stanovené hodině byly stiženy ochrnutím. Jeden mlynář, který se pokusil semlít své obilí, spatřil, že místo mouky vytryskl proud krve, a mlýnské kolo se zastavilo navzdory silnému proudu vody. Žena, která vložila těsto do pece, je po vyjmutí nalezla syrové, ačkoli pec byla velmi horká. Jiná, která měla v devátou hodinu těsto připravené k pečení, ale rozhodla se je odložit až na pondělí, zjistila následujícího dne, že bylo božskou mocí utvořeno v bochníky a upečeno. Muž, který v sobotu po deváté hodině pekl chléb, zjistil, když jej příštího rána rozlomil, že z něho vytryskla krev. Takovými absurdními a pověrčivými smyšlenkami se zastánci neděle snažili ustanovit její posvátnost. (Viz Roger de Hoveden, Annals, sv. 2, s. 526–530.)“
“In Scotland, as in England, a greater regard for Sunday was secured by uniting with it a portion of the ancient Sabbath. But the time required to be kept holy varied. An edict from the king of Scotland declared that ‘Saturday from twelve at noon ought to be accounted holy,’ and that no man, from that time till Monday morning, should engage in worldly business.—Morer, pages 290, 291.
„Ve Skotsku, stejně jako v Anglii, byla větší úcta k neděli zajištěna tím, že s ní byla spojena část starobylého sabatu. Doba, která měla být zachovávána jako svatá, se však lišila. Nařízení skotského krále prohlašovalo, že ‚sobota od dvanácti hodin v poledne má být pokládána za svatou‘ a že nikdo se od té doby až do pondělního rána nemá zabývat světskými záležitostmi.—Morer, strany 290, 291.
“But notwithstanding all the efforts to establish Sunday sacredness, papists themselves publicly confessed the divine authority of the Sabbath and the human origin of the institution by which it had been supplanted. In the sixteenth century a papal council plainly declared: ‘Let all Christians remember that the seventh day was consecrated by God, and hath been received and observed, not only by the Jews, but by all others who pretend to worship God; though we Christians have changed their Sabbath into the Lord’s Day.’—Ibid., pages 281, 282. Those who were tampering with the divine law were not ignorant of the character of their work. They were deliberately setting themselves above God.
„Ale navzdory veškerému úsilí ustavit posvátnost neděle sami papeženci veřejně přiznávali božskou autoritu soboty a lidský původ ustanovení, jímž byla nahrazena. V šestnáctém století papežský koncil výslovně prohlásil: ‚Všichni křesťané ať pamatují, že sedmý den byl posvěcen Bohem a že byl přijat a zachováván nejen Židy, ale i všemi ostatními, kteří se hlásí k uctívání Boha; ačkoli my křesťané jsme jejich sobotu změnili v Den Páně.‘ — Tamtéž, strany 281, 282. Ti, kdo zasahovali do Božího zákona, nebyli neznalí povahy svého jednání. Vědomě se stavěli nad Boha.
“A striking illustration of Rome’s policy toward those who disagree with her was given in the long and bloody persecution of the Waldenses, some of whom were observers of the Sabbath. Others suffered in a similar manner for their fidelity to the fourth commandment. The history of the churches of Ethiopia and Abyssinia is especially significant. Amid the gloom of the Dark Ages, the Christians of Central Africa were lost sight of and forgotten by the world, and for many centuries they enjoyed freedom in the exercise of their faith. But at last Rome learned of their existence, and the emperor of Abyssinia was soon beguiled into an acknowledgment of the pope as the vicar of Christ. Other concessions followed.
„Výmluvný příklad římské politiky vůči těm, kdo s ní nesouhlasí, byl podán v dlouhém a krvavém pronásledování valdenů, z nichž někteří zachovávali sobotu. Jiní trpěli podobným způsobem pro svou věrnost čtvrtému přikázání. Dějiny církví v Etiopii a Habeši jsou obzvláště významné. Uprostřed temnoty temného středověku byli křesťané ve střední Africe ztraceni z dohledu a světem zapomenuti a po mnohá staletí požívali svobody při vykonávání své víry. Nakonec se však Řím o jejich existenci dozvěděl a císař Habeše byl brzy sveden k uznání papeže za Kristova náměstka. Následovaly i další ústupky.
“An edict was issued forbidding the observance of the Sabbath under the severest penalties. (See Michael Geddes, Church History of Ethiopia, pages 311, 312.) But papal tyranny soon became a yoke so galling that the Abyssinians determined to break it from their necks. After a terrible struggle the Romanists were banished from their dominions, and the ancient faith was restored. The churches rejoiced in their freedom, and they never forgot the lesson they had learned concerning the deception, the fanaticism, and the despotic power of Rome. Within their solitary realm they were content to remain, unknown to the rest of Christendom.
„Byl vydán edikt, který pod nejpřísnějšími tresty zakazoval zachovávání soboty. (Viz Michael Geddes, Church History of Ethiopia, strany 311, 312.) Avšak papežská tyranie se brzy stala jhem tak tíživým, že se Habešané rozhodli je setřást ze svých šíjí. Po strašném zápase byli římští katolíci vypuzeni z jejich panství a starobylá víra byla obnovena. Církve se radovaly ze své svobody a nikdy nezapomněly na lekci, kterou se naučily o klamu, fanatismu a despotické moci Říma. Ve své osamocené říši byly spokojeny, že mohou zůstat stranou, neznámy ostatnímu křesťanstvu.“
“The churches of Africa held the Sabbath as it was held by the papal church before her complete apostasy. While they kept the seventh day in obedience to the commandment of God, they abstained from labor on the Sunday in conformity to the custom of the church. Upon obtaining supreme power, Rome had trampled upon the Sabbath of God to exalt her own; but the churches of Africa, hidden for nearly a thousand years, did not share in this apostasy. When brought under the sway of Rome, they were forced to set aside the true and exalt the false sabbath; but no sooner had they regained their independence than they returned to obedience to the fourth commandment.
„Církve v Africe zachovávaly sobotu tak, jak ji zachovávala papežská církev před svým úplným odpadnutím. Zatímco zachovávaly sedmý den v poslušnosti vůči Božímu přikázání, zdržovaly se práce v neděli v souladu se zvykem církve. Když Řím získal nejvyšší moc, pošlapal Boží sobotu, aby vyvýšil svou vlastní; avšak církve v Africe, skryté po téměř tisíc let, neměly na tomto odpadnutí podíl. Když se dostaly pod nadvládu Říma, byly přinuceny odložit pravou sobotu a vyvýšit falešný sabat; avšak jakmile znovu nabyly své nezávislosti, navrátily se k poslušnosti čtvrtému přikázání.“
“These records of the past clearly reveal the enmity of Rome toward the true Sabbath and its defenders, and the means which she employs to honor the institution of her creating. The word of God teaches that these scenes are to be repeated as Roman Catholics and Protestants shall unite for the exaltation of the Sunday.
„Tyto záznamy minulosti jasně odhalují nepřátelství Říma vůči pravému sabatu a vůči těm, kdo jej hájí, i prostředky, jichž užívá k poctění ustanovení, které sama vytvořila. Slovo Boží učí, že tyto výjevy se mají opakovat, až se římští katolíci a protestanti spojí k vyvýšení neděle.
“The prophecy of Revelation 13 declares that the power represented by the beast with lamblike horns shall cause ‘the earth and them which dwell therein’ to worship the papacy—there symbolized by the beast ‘like unto a leopard.’ The beast with two horns is also to say ‘to them that dwell on the earth, that they should make an image to the beast;’ and, furthermore, it is to command all, ‘both small and great, rich and poor, free and bond,’ to receive the mark of the beast. Revelation 13:11–16. It has been shown that the United States is the power represented by the beast with lamblike horns, and that this prophecy will be fulfilled when the United States shall enforce Sunday observance, which Rome claims as the special acknowledgment of her supremacy. But in this homage to the papacy the United States will not be alone. The influence of Rome in the countries that once acknowledged her dominion is still far from being destroyed. And prophecy foretells a restoration of her power. ‘I saw one of his heads as it were wounded to death; and his deadly wound was healed: and all the world wondered after the beast.’ Verse 3. The infliction of the deadly wound points to the downfall of the papacy in 1798. After this, says the prophet, ‘his deadly wound was healed: and all the world wondered after the beast.’ Paul states plainly that the ‘man of sin’ will continue until the second advent. 2 Thessalonians 2:3–8. To the very close of time he will carry forward the work of deception. And the revelator declares, also referring to the papacy: ‘All that dwell upon the earth shall worship him, whose names are not written in the book of life.’ Revelation 13:8. In both the Old and the New World, the papacy will receive homage in the honor paid to the Sunday institution, that rests solely upon the authority of the Roman Church.
„Proroctví 13. kapitoly Zjevení prohlašuje, že mocnost představovaná šelmou s rohy podobnými beránčím přiměje ‚zemi i obyvatele její‘, aby se klaněli papežství — zde symbolizovanému šelmou ‚podobnou pardálu‘. Šelma se dvěma rohy má také říkat ‚těm, kteří přebývají na zemi, aby učinili obraz šelmě‘; a dále má přikázat všem, ‚malým i velikým, bohatým i chudým, svobodným i otrokům,‘ aby přijali znamení šelmy. Zjevení 13,11–16. Bylo ukázáno, že Spojené státy jsou mocností představovanou šelmou s rohy podobnými beránčím a že toto proroctví se naplní, až Spojené státy budou vynucovat zachovávání neděle, na něž si Řím činí nárok jako na zvláštní uznání své svrchovanosti. Avšak v tomto vzdávání pocty papežství nebudou Spojené státy osamoceny. Vliv Říma v zemích, které kdysi uznávaly jeho nadvládu, má dosud daleko k tomu, aby byl zničen. A proroctví předpovídá obnovení jeho moci. ‚I viděl jsem jednu z jeho hlav jako k smrti raněnou; ale smrtelná rána jeho uzdravena jest. A divila se všecka země za šelmou.‘ Verš 3. Způsobení smrtelné rány ukazuje na pád papežství v roce 1798. Poté, praví prorok, ‚smrtelná rána jeho uzdravena jest. A divila se všecka země za šelmou.‘ Pavel jasně uvádí, že ‚člověk hříchu‘ bude trvat až do druhého příchodu. 2 Tesalonickým 2,3–8. Až do samého závěru času bude pokračovat v díle svodu. A zjevovatel také prohlašuje, opět s odkazem na papežství: ‚A budou se jí klaněti všickni obyvatelé země, jejichž jména nejsou zapsána v knize života.‘ Zjevení 13,8. Jak ve Starém, tak v Novém světě bude papežství přijímat pocty v úctě prokazované ustanovení neděle, které spočívá výhradně na autoritě římské církve.“
“Since the middle of the nineteenth century, students of prophecy in the United States have presented this testimony to the world. In the events now taking place is seen a rapid advance toward the fulfillment of the prediction. With Protestant teachers there is the same claim of divine authority for Sundaykeeping, and the same lack of Scriptural evidence, as with the papal leaders who fabricated miracles to supply the place of a command from God. The assertion that God’s judgments are visited upon men for their violation of the Sunday-sabbath, will be repeated; already it is beginning to be urged. And a movement to enforce Sunday observance is fast gaining ground.
„Od poloviny devatenáctého století předkládají studenti proroctví ve Spojených státech toto svědectví světu. V událostech, které se nyní odehrávají, je patrný rychlý postup k naplnění této předpovědi. U protestantských učitelů se objevuje stejný nárok na božskou autoritu pro zachovávání neděle a stejný nedostatek biblických důkazů jako u papežských vůdců, kteří si vymýšleli zázraky, aby jimi nahradili Boží přikázání. Tvrzení, že Boží soudy dopadají na lidi pro porušování nedělní soboty, bude opakováno; již nyní se je začíná naléhavě prosazovat. A hnutí k vynucení zachovávání neděle rychle nabývá na síle.“
“Marvelous in her shrewdness and cunning is the Roman Church. She can read what is to be. She bides her time, seeing that the Protestant churches are paying her homage in their acceptance of the false sabbath and that they are preparing to enforce it by the very means which she herself employed in bygone days. Those who reject the light of truth will yet seek the aid of this self-styled infallible power to exalt an institution that originated with her. How readily she will come to the help of Protestants in this work it is not difficult to conjecture. Who understands better than the papal leaders how to deal with those who are disobedient to the church?
„Podivuhodná je římská církev ve své prozíravosti a vychytralosti. Dovede rozpoznat, co má přijít. Vyčkává svého času, neboť vidí, že protestantské církve jí vzdávají hold tím, že přijímají falešnou sobotu, a že se ji připravují vynucovat právě těmi prostředky, jichž ona sama užívala v minulých dobách. Ti, kdo odmítají světlo pravdy, budou ještě hledat pomoc této samozvané neomylné moci, aby vyvýšili ustanovení, které od ní vzešlo. Jak ochotně přijde protestantům v tomto díle na pomoc, není nesnadné si domyslet. Kdo rozumí lépe než papežští vůdcové tomu, jak jednat s těmi, kdo jsou vůči církvi neposlušní?“
“The Roman Catholic Church, with all its ramifications throughout the world, forms one vast organization under the control, and designed to serve the interests, of the papal see. Its millions of communicants, in every country on the globe, are instructed to hold themselves as bound in allegiance to the pope. Whatever their nationality or their government, they are to regard the authority of the church as above all other. Though they may take the oath pledging their loyalty to the state, yet back of this lies the vow of obedience to Rome, absolving them from every pledge inimical to her interests.
„Římskokatolická církev se všemi svými rozvětveními po celém světě tvoří jednu rozlehlou organizaci podřízenou kontrole papežského stolce a určenou k tomu, aby sloužila jeho zájmům. Její miliony členů ve všech zemích světa jsou poučovány, aby se považovaly za vázané věrností papeži. Ať je jejich národnost či vláda jakákoli, mají pokládat autoritu církve za vyšší než všechny ostatní. Ačkoli mohou složit přísahu, kterou se zavazují k věrnosti státu, přece za tím stojí slib poslušnosti Římu, který je zprošťuje každého závazku odporujícího jeho zájmům.“
“History testifies of her artful and persistent efforts to insinuate herself into the affairs of nations; and having gained a foothold, to further her own aims, even at the ruin of princes and people. In the year 1204, Pope Innocent III extracted from Peter II, king of Arragon, the following extraordinary oath: ‘I, Peter, king of Arragonians, profess and promise to be ever faithful and obedient to my lord, Pope Innocent, to his Catholic successors, and the Roman Church, and faithfully to preserve my kingdom in his obedience, defending the Catholic faith, and persecuting heretical pravity.’—John Dowling, The History of Romanism, b. 5, ch. 6, sec.
„Dějiny vydávají svědectví o jejích obratných a vytrvalých snahách vetřít se do záležitostí národů; a jakmile získala opěrný bod, prosazovat své vlastní cíle, i za cenu zkázy knížat i lidu. Roku 1204 papež Inocenc III. vymohl na Petrovi II., králi aragonském, tuto mimořádnou přísahu: ‚Já, Petr, král Aragonců, vyznávám a slibuji, že budu navždy věrný a poslušný svému pánu, papeži Inocenci, jeho katolickým nástupcům a římské církvi, a že budu své království věrně zachovávat v jeho poslušnosti, hájit katolickou víru a pronásledovat heretickou zvrácenost.‘ —John Dowling, The History of Romanism, b. 5, ch. 6, sec.
“55. This is in harmony with the claims regarding the power of the Roman pontiff ‘that it is lawful for him to depose emperors’ and ‘that he can absolve subjects from their allegiance to unrighteous rulers.’—Mosheim, b. 3, cent. 11, pt. 2, ch. 2, sec. 9, note 17.
„55. To je v souladu s tvrzeními týkajícími se moci římského pontifika, ‚že je pro něho zákonné sesazovat císaře‘ a ‚že může poddané zprostit jejich věrnosti vůči nespravedlivým vládcům‘.“ — Mosheim, b. 3, cent. 11, pt. 2, ch. 2, sec. 9, pozn. 17.
“And let it be remembered, it is the boast of Rome that she never changes. The principles of Gregory VII and Innocent III are still the principles of the Roman Catholic Church. And had she but the power, she would put them in practice with as much vigor now as in past centuries. Protestants little know what they are doing when they propose to accept the aid of Rome in the work of Sunday exaltation. While they are bent upon the accomplishment of their purpose, Rome is aiming to re-establish her power, to recover her lost supremacy. Let the principle once be established in the United States that the church may employ or control the power of the state; that religious observances may be enforced by secular laws; in short, that the authority of church and state is to dominate the conscience, and the triumph of Rome in this country is assured.
„A nechť se pamatuje, že Řím se chlubí tím, že se nikdy nemění. Zásady Řehoře VII. a Inocence III. jsou dosud zásadami římskokatolické církve. A kdyby jen měla moc, uváděla by je v praxi dnes se stejnou rozhodností jako v minulých staletích. Protestanti jen málo tuší, co činí, když navrhují přijmout pomoc Říma v díle povýšení neděle. Zatímco usilují o uskutečnění svého záměru, Řím směřuje k opětovnému nastolení své moci, k znovuzískání své ztracené nadvlády. Jakmile bude ve Spojených státech jednou ustanovena zásada, že církev může používat nebo ovládat moc státu; že náboženské obřady mohou být vynucovány světskými zákony; zkrátka, že autorita církve a státu má panovat nad svědomím, bude triumf Říma v této zemi zajištěn.“
“God’s word has given warning of the impending danger; let this be unheeded, and the Protestant world will learn what the purposes of Rome really are, only when it is too late to escape the snare. She is silently growing into power. Her doctrines are exerting their influence in legislative halls, in the churches, and in the hearts of men. She is piling up her lofty and massive structures in the secret recesses of which her former persecutions will be repeated. Stealthily and unsuspectedly she is strengthening her forces to further her own ends when the time shall come for her to strike. All that she desires is vantage ground, and this is already being given her. We shall soon see and shall feel what the purpose of the Roman element is. Whoever shall believe and obey the word of God will thereby incur reproach and persecution.” The Great Controversy, 563–581.
„Boží slovo podalo varování před hrozícím nebezpečím; bude-li toho nedbáno, protestantský svět pozná, jaké jsou skutečné záměry Říma, teprve tehdy, až bude příliš pozdě uniknout z léčky. Ona tiše roste v moc. Její nauky uplatňují svůj vliv v zákonodárných síních, v církvích i v srdcích lidí. Vrší své vznešené a mohutné stavby, v jejichž skrytých zákoutích se budou opakovat její někdejší pronásledování. Skrytě a nepozorovaně posiluje své síly, aby prosadila své vlastní cíle, až přijde čas zasadit úder. Po čem jedině touží, je výhodné postavení, a to se jí již dostává. Brzy uvidíme a pocítíme, jaký je záměr římského živlu. Kdokoli uvěří Božímu slovu a bude je poslouchat, přivolá tím na sebe potupu a pronásledování.“ The Great Controversy, 563–581.