Jádrem varovného poselství knihy Ezechiel je obléhání, které začalo v roce 587 př. n. l. Toto obléhání vedlo o rok a půl později, v roce 586 př. n. l., ke zničení Jeruzaléma. Obléhání, které začalo v roce 587 př. n. l., bylo předobrazem Cestiova obléhání v roce 66. Zničení Jeruzaléma v roce 586 př. n. l. bylo předobrazem obléhání a zničení Jeruzaléma v roce 70.
Rok 587 př. n. l. i rok 66 byly znameními. Smrt Ezechielovy manželky předznamenávala zničení Jeruzaléma a umístění standart římské moci v posvátném chrámovém okrsku bylo nejen znamením k útěku, ale také představovalo znamení šelmy, které přichází s nedělním zákonem. Ezechielova manželka i rok 66 předznamenávaly zničení Jeruzaléma, jímž je nedělní zákon – znamení šelmy.
Ezechielovo obléhání znázorňovalo, jak Boží lid při zavedení nedělního zákona upadá do zajetí, a rok 66 představoval únik před znamením šelmy. Ezechielova manželka představovala zajetí pošetilých panen v adventismu a ti, kdo unikli v roce 66, představovali moudré panny v téže krizi. Moudré panny, které unikly v roce 66, porozuměly znamení ještě před vztyčením římské standarty.
Římská standarta představuje znamení šelmy a právě zde se v podobenství o deseti pannách zavírají dveře. Zničení Jeruzaléma v roce 70 rovněž představuje nedělní zákon. Rok 66 představuje varování třetího anděla. Toto varování začíná v roce 66 nabývat na síle a přecházet v hlasité volání. Období od roku 66 do roku 70 odpovídá období utváření obrazu šelmy a toto období začíná i končí nedělním zákonem. Rok 66 je alfou tohoto období, a proto je předobrazem, zatímco rok 70 je omegou, a tedy antitypickým nedělním zákonem. Rok 66 je stínem a rok 70 je skutečností. Dveře se pro církev zavírají u mezníku alfa v roce 66 a pro národ se dveře zavírají u mezníku omega v roce 70.
Varovné znamení z roku 66 označuje počátek obléhání a okamžik, kdy je pro adventisty již příliš pozdě připravit se na nadcházející vynucování nedělního zákona při zničení Jeruzaléma v roce 70. Při obléhání je vtisknuta pečeť, kterou však vidí pouze andělé, a zničení Jeruzaléma představuje nedělní zákon, při němž je pečeť viditelná světu.
Pečeť je vtisknuta při obléhání, tehdy je však viditelná pouze andělům.
„Co je pečetí živého Boha, která se vtiskuje na čela jeho lidu? Je to znamení, které mohou číst andělé, nikoli lidské oči; neboť hubící anděl musí toto znamení vykoupení vidět. Rozumná mysl spatřila znamení golgotského kříže v těch, které Pán přijal za své syny a dcery. Hřích přestoupení Božího zákona je odňat. Mají na sobě svatební roucho a jsou poslušní a věrní všem Božím přikázáním.“ Gospel Herald, 11. června 1902.
Při vydání nedělního zákona je vztyčen prapor a poté celý svět spatří ty, kdo byli zapečetěni.
„Úkolem Ducha svatého je přesvědčovat svět o hříchu, o spravedlnosti a o soudu. Svět může být varován jedině tehdy, když uvidí, že ti, kdo věří pravdě, jsou pravdou posvěceni, jednají podle vznešených a svatých zásad a vznešeným, ušlechtilým způsobem ukazují hranici mezi těmi, kdo zachovávají Boží přikázání, a těmi, kdo je pošlapávají. Posvěcení Duchem zřetelně ukazuje rozdíl mezi těmi, kdo mají Boží pečeť, a těmi, kdo zachovávají nepravý den odpočinku. Až přijde zkouška, jasně se ukáže, co je znamením šelmy. Je jím zachovávání neděle. Ti, kdo poté, co slyšeli pravdu, nadále považují tento den za svatý, nesou podpis člověka hříchu, který zamýšlel změnit časy a zákony.“ Bible Training School, 1. prosince 1903.
Při zničení Jeruzaléma, které představuje nedělní zákon, je pak vyzdvižena korouhev a rozdíl mezi těmi, kdo konají bohoslužbu sedmého dne, a těmi, kdo ji konají prvního dne, se stává středem pozornosti celého lidstva. Cestiovo znamení je předobrazem nadcházejícího zničení při příchodu nedělního zákona a zároveň před ním varuje. Rok 66 představuje období vedoucí k nedělnímu zákonu, který je znázorněn zničením Jeruzaléma. Struktura obléhání až po nedělní zákon je stejná jako struktura tří svědků, které představují dějiny pergamské církve.
Znamení označuje počátek obléhání, které trvá po určitou dobu až do zničení Jeruzaléma. Roky 321 a 538 odpovídají roku 586 př. Kr. a roku 70. Všechna čtyři data představují nedělní zákon, jehož příchod se blíží. Nedělnímu zákonu z roku 321 předcházel milánský edikt z roku 313 a nedělnímu zákonu z roku 538 předcházel dekret z roku 533. Roky 313 a 533 odpovídají roku 66 a roku 587 př. Kr.
„‚Obraz šelmy‘ představuje onu formu odpadlého protestantismu, která se vyvine, až budou protestantské církve hledat pomoc státní moci k vynucování svých dogmat. ‚Znamení šelmy‘ zbývá ještě vymezit.“ Velké drama věků, 445.
Časové období a časový bod
Obraz šelmy a znamení šelmy jsou dva související, avšak odlišné symboly. Vytváření obrazu šelmy představuje časové období, zatímco znamení šelmy představuje časový okamžik. Obléhání představuje časové období, zatímco zničení Jeruzaléma představuje časový okamžik. Inspirace tento rozdíl zdůraznila tím, že Jeruzalém byl řízením Prozřetelnosti zničen v roce 70 a v roce 586 př. Kr. ve stejném měsíci a ve stejný den příslušného roku. Zničení Jeruzaléma, tedy nedělní zákon a znamení šelmy, je časovým okamžikem. Obléhání je časové období, které začíná znamením. Toto znamení je předobrazem nedělního zákona.
Smrt Ezechielovy manželky, „žádosti jeho očí“, a Ježíšovo varování před ohavností zpustošení, o níž mluvil prorok Daniel, představují dva biblické svědky. Milánský edikt a Justiniánův dekret jsou obdobně historickými znameními, neboť oba označují počátek téhož prorockého období, které vede k nedělnímu zákonu.
Znamení, které Ježíš popsal u Matouše 24, vyžadovalo, aby ti, kdo chtěli uniknout, porozuměli varování ještě před jeho naplněním.
Když tedy spatříte ohavnost zpustošení, o níž mluvil prorok Daniel, stát na svatém místě (kdo čte, ať rozumí), tehdy ať ti, kdo jsou v Judsku, uprchnou do hor. Kdo je na střeše, ať nesestupuje, aby si něco vzal ze svého domu. Ani ten, kdo je na poli, ať se nevrací, aby si vzal své šaty. Matouš 24:15–18.
Noe
Ve varovném poselství zaznamenaném v Matouši 24 Ježíš označil zničení Jeruzaléma za obraz konce světa. Také přirovnal poměry před svým druhým příchodem k poměrům za Noemových dnů. Zničení Jeruzaléma i potopa za Noemových dnů tak slouží jako prorocké obrazy událostí spojených s koncem světa.
Avšak jako tomu bylo za dnů Noeho, tak tomu bude i při příchodu Syna člověka. Neboť jako ve dnech před potopou jedli a pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noe vstoupil do archy, a nic netušili, dokud nepřišla potopa a všechny je nesmetla, tak tomu bude i při příchodu Syna člověka. Matouš 24:37–39.
Struktura obléhání je v Noemových dnech znázorněna smrtí spravedlivých Lámecha a Metúšelacha. Lámech zemřel pět let před potopou a Metúšelach zemřel v roce potopy, sedm dní před zavřením dveří. Lámechovi bylo v době smrti 777 let, a tak představuje znamení čísla sedm na počátku posledních pěti let před potopou. Symbolika čísla 777 na počátku představuje znamení, které označuje začátek obléhání. Omegovým číslem „7“ období obléhání je sedm dní, které následovaly po Metúšelachově smrti a během nichž zvířata vcházela do archy. Období obléhání je obdobím, kdy se utváří obraz šelmy, obdobím, které vrcholí znamením šelmy. Zavřené dveře v době nedělního zákona mají svůj předobraz v zavřených dveřích archy.
Pět let od smrti spravedlivého Lámecha do smrti Metuzaléma odpovídá pětiletému období od roku 1448, kdy zemřel Jan Palaiologos, do roku 1453, kdy jeho bratr zemřel při třiapadesátidenním obléhání Konstantinopole. Obě období začínají a končí smrtí buď otce a syna, nebo bratrů. Obě období trvají pět let, a když poslední Konstantin zemřel na hradbách Konstantinopole, jeho smrt odpovídala zavřeným dveřím archy, neboť doba milosti pro Spojené státy končí tehdy, když zboří symbolickou zeď oddělení zakotvenou v Ústavě. Pravda se potvrzuje dvěma nebo třemi svědky a obě tyto linie mají paralelní počátky a konce, což je podpisem Alfy a Omegy. Obě trvají pět let. Obě končí důrazem na nedělní zákon.
Pětileté dějinné období Konstantinopole začalo smrtí Jana VIII. Palaiologa v roce 1448 a skončilo pádem města v roce 1453. Po smrti svého bratra nastoupil Konstantin XI. v roce 1449 na byzantský trůn, přičemž jeho nástup je v milleritském výkladu proroctví tradičně spojován s uznáním osmanské nadvlády. Dne 27. července 1449 začalo plynout prorocké období tří set devadesáti jednoho roku a patnácti dnů, které skončilo 11. srpna 1840. Na konci tohoto pětiletého období Konstantinopol po třiapadesátidenním obléhání padla a Konstantin XI. byl při obraně města zabit. Pád Konstantinopole znamenal zánik Východořímské říše, jejíž vojska porazila Persii v bitvě u Ninive v roce 627, čímž se dovršilo historické propojení s Mohamedovou předpovědí týkající se Římanů.
Jan VIII. Palaiologos usiloval o vojenskou pomoc Západu proti postupujícím osmanským Turkům. Aby ji získal, vedl byzantskou delegaci na florentský koncil (1438–1439), kde formálně přijal unii východní a západní církve. Dohoda zahrnovala přijetí západních nauk (zejména filioque a papežského primátu), které východní církev dlouho odmítala.
Když se vrátil do Konstantinopole, setkala se unie se širokým odporem byzantského duchovenstva, mnichů i lidu. Nikdy nebyla účinně uvedena v život a očekávaná vojenská pomoc ze Západu nepřišla. Odmítání florentské unie zůstávalo významným zdrojem rozkolu až do pádu města v roce 1453.
Všichni proroci hovoří konkrétněji o posledních dnech než o dnech, v nichž žili, a všechno, co je v jejich spisech napsáno, slouží k napomenutí těch, kteří žijí právě v těchto posledních dnech. Sestra Whiteová poukazuje na „vzestup a pád království“ jako na jeden z hlavních předmětů studia proroctví. Tyto zásady ukazují, že pády starověkých království jsou symboly pádu království v posledních dnech. Na jedné rovině výkladu předcházela pětiletému období, jež vyznačuje počátek časového proroctví, které skončilo 11. srpna 1840, a jež popisovalo příčinu a následek počátku tohoto proroctví a zároveň skončilo třiapadesátidenním obléháním v roce 1453, snaha vládce království získat pomoc římskokatolické církve prostřednictvím spojenectví založeného na přijetí dvou hlavních nauk, které oddělovaly pravoslavnou a západní katolickou církev. Tento koncil má svou paralelu v prvním nikajském koncilu z roku 325, který svolal Konstantin Veliký.
Fraktál na počátku těchto pěti let ukazuje na spojenectví mezi politickým vůdcem království, které má záhy padnout, a katolickou církví. Tím vytváří paralelu s Konstantinem Velikým, který roku 325 svolal první koncil, aby bojoval proti falešnému náboženství ariánství, stejně jako to učinil Palaiologos v boji proti falešnému náboženství islámu. V alfa fraktálu těchto pěti let začalo třetí časové proroctví z deváté kapitoly Zjevení. Ve fraktálu na konci je pak vyznačeno třiapadesátidenní obléhání. Na počátku těchto pěti let, při Lámechově smrti, má toto období svůj konkrétní dějinný úvod, neboť smrt obou Lámechů je prorocky přiřazena k témuž mezníku.
Lámech z Kainova rodu zdůrazňuje konec doby milosti svou kletbou sedmdesátkrát sedm, což odpovídá čtyřem stům devadesáti letům. Ve spojení se skutečností, že v dějinách rozděleného království existují tři čtyřistadevadesátiletá období milosti pro proroky, kněze a krále, představuje smrt spravedlivého Lámecha ve věku 777 let trojčlenné složení vítězné církve. Každý z nich – prorok, kněz i král – je zapečetěn. Zapečetění a vyznačení konce doby milosti u obou Lámechů jsou předobrazem zavřených dveří archy. Fraktálem na konci je sedm dní, během nichž zvířata nastupují do archy. Začátek obléhání je znamením, a tak fraktál sedmi dní na konci Noemových pěti let začíná znamením.
„Jejich doba milosti se chýlila ke konci. Nevěřícím a posměvačným obyvatelům světa mělo být dáno zvláštní znamení Boží moci. Noe se věrně řídil pokyny, které mu Bůh dal. Archa byla dokončena přesně tak, jak Bůh nařídil. Připravil obrovské zásoby potravy pro lidi i zvířata. A když to bylo hotovo, Bůh věrnému Noemovi přikázal: ‚Vejdi ty i celý tvůj dům do archy, neboť jsem tě shledal spravedlivým přede mnou.‘ Andělé byli vysláni, aby z lesů a polí shromáždili zvířata, která Bůh stvořil. Andělé kráčeli před těmito zvířaty a ona je následovala po dvou, samec a samice, a čistá zvířata po sedmi. Tato zvířata, od nejzuřivějších až po nejmírnější a nejneškodnější, pokojně a důstojně kráčela do archy. Zdálo se, že oblohu zahalují mračna ptáků všeho druhu. Přilétali k arše po dvou, samec a samice, a čistí ptáci po sedmi. Svět na to hleděl s úžasem — někteří se strachem, ale vzpoura je natolik zatvrdila, že tento zcela mimořádný projev Boží moci na ně zapůsobil jen na okamžik. Po sedm dní tato zvířata přicházela do archy a Noe je rozmísťoval na místa, která pro ně byla připravena.“ Duch proroctví, svazek 1, 71.
V arše bylo osm lidí, kteří přešli ze starého světa do nového světa, a byli tak předobrazem sto čtyřiceti čtyř tisíc, kteří přejdou z této země na obnovenou zemi, aniž okusí smrt. Jako symbol sto čtyřiceti čtyř tisíc Noe rovněž představoval poselství třetího anděla. Henoch, který po tři sta let chodil s Bohem a poté byl vzat, představuje tentýž lid posledních dnů, který představovalo oněch osm duší v Noemově arše. Těchto osm duší je předobrazem těch, kdo nezemřou, a Henoch, který představoval právě tytéž osoby, nezemřel. Henoch byl prvním andělem, který byl předobrazem Williama Millera, jenž rovněž hlásal druhý příchod Krista a soud.
Také o nich prorokoval Henoch, sedmý od Adama, když řekl: Hle, Pán přichází s desetitisíci svých svatých, aby vykonal soud nade všemi a usvědčil všechny bezbožné mezi nimi ze všech jejich bezbožných skutků, jichž se bezbožně dopustili, a ze všech tvrdých slov, která proti němu pronesli bezbožní hříšníci. Juda 1:14, 15.
Henoch jako první anděl byl předobrazem Noema, který byl třetím andělem. Henoch jako první anděl představuje dobu konce, kdy přichází první anděl. Pro millerity to byl rok 1798; pro sto čtyřiačtyřicet tisíc to byl rok 1989. Doba konce v roce 1798 nastala po uplynutí sedmi časů z dvacáté šesté kapitoly knihy Leviticus a doba konce v roce 1989 nastala po uplynutí sto dvaceti šesti let od vzpoury v roce 1863 až do rozpadu Sovětského svazu v roce 1989. Sedm časů, které představují dva tisíce pět set dvacet let od roku 723 př. n. l. do roku 1798, se dělí na dvě stejně dlouhá období, každé v délce tisíce dvou set šedesáti let. Tisíc dvě stě šedesát let je symbolem sedmi časů a sto dvacet šest je desátkem z tisíce dvou set šedesáti let, takže obě doby konce, v letech 1798 a 1989, nastaly na konci období, které je znázorněno sedmi časy z dvacáté šesté kapitoly knihy Leviticus. Henoch jako symbol prvního anděla a příchodu tohoto anděla v době konce byl sedmý od Adama.
Henoch byl prvním andělem; Lámech byl druhým andělem, neboť druhý anděl se vždy vyznačuje zdvojením a Lámech ze Šétovy rodové linie stojí v protikladu k Lámechovi z Kainovy rodové linie. Metuzalém představuje poselství Půlnočního volání, které se připojuje k druhému andělovi Lámechovi a dodává mu moc. Lámechova smrt představuje znamení obležení, neboť odpovídá smrti Ezechielovy ženy. Znamení Ezechielovy ženy ohlašovalo příchod nedělního zákona a zajetí, které po něm následuje. Lámechovým znamením byl jeho věk 777 let. Jeho znamení odpovídá Ezechielově ženě a Cestiovi v roce 66. Tato znamení odpovídají znamení milánského ediktu z roku 313. Stejně jako byl Ezechiel oddělen při smrti své ženy, oddělilo znamení ediktu z roku 313 spravedlivou církev ve Smyrně od nespravedlivé církve v Pergamu.
Oddělení dvou tříd je vyznačeno znamením obležení. Toto oddělení znázorňují také dvě skupiny představované stanem z Watertownu a stanem, v němž Samuel Snow během šesti dnů táborového shromáždění v Exeteru přednesl pravé poselství Půlnočního volání. Po šesti dnech táborového shromáždění v Exeteru následovalo šedesát šest dnů vedoucích k uzavření dveří dne 22. října 1844. Lámech ze Šétovy rodové linie vyznačuje znamení obležení číslem 777 a jeho protějšek, Lámech z Kainovy rodové linie, vyznačuje své znamení čtyřmi sty devadesáti lety doby milosti. Rok 66 představuje znamení obležení, které předchází zkáze spojené s nedělním zákonem, jejímž předobrazem je zničení Jeruzaléma v roce 70. Šest dnů v Exeteru odpovídá roku 66, zatímco šedesát šest dnů vedoucích k uzavření dveří odpovídá období mezi znamením obležení a zkázou v roce 70 a představuje dobu milosti, která končí uzavřením dveří.
U znamení obléhání je v těchto liniích symbolicky znázorněno číslo 666 v protikladu k Lámechovu číslu 777. Obléhání je prorockým obdobím a Ježíš vždy znázorňuje konec pomocí počátku, takže pečeť spravedlivého Lámecha ve spojení se znamením nespravedlivého Lámecha identifikuje ztracené a spasené, kteří jsou označováni na počátku obléhání, a zároveň identifikuje dvě skupiny, které se projeví na konci obléhání. Všechna obléhání odpovídají utváření obrazu šelmy, které vede ke znamení šelmy a tímto znamením se završuje.
Těmto otázkám se budeme dále věnovat v příštím článku.