Kniha Daniel - sto pět

V minulém článku jsme zaznamenali, že inspirace označila, že Židé při kříži „zpečetili své odmítnutí“ evangelia, a pak své odmítnutí znovu potvrdili při ukamenování Štěpána. Jak je to možné? Odmítání evangelia ze strany hádavých Židů oné doby se ovšem uskutečňovalo postupně. Již při Jeho narození byli pominuti. Období od Kristova narození až po ukamenování Štěpána ilustruje postupné odmítání evangelia.

Od narození Ježíše až po smrt Štěpána je znázorněno postupné odmítání evangelia ze strany starověkého Izraele. Uznání, že odmítnutí Krista ze strany Židů bylo postupné, umožňuje rozpoznat „zpečetění jejich odmítnutí“ jak při kříži, kdy se roztrhla chrámová opona, tak při Štěpánově smrti. Roztržení opony bylo symbolem toho, že již nejsou Božím smluvním lidem, a když byl Štěpán ukamenován, viděl Ježíše stát po pravici Boží, což je v Danielovi, kapitole dvanácté, verši prvním symbolem uzavření doby milosti. Zkáza Jeruzaléma je rovněž symbolem uzavření doby milosti.

Bylo to pouze Boží milosrdenství, které zabránilo tomu, aby byl Jeruzalém při kříži zničen.

Bylo to jen Boží milosrdenství, které prodlévalo a nepřivodilo zkázu Jeruzaléma v době kříže.

Při svém posledním očištění chrámu Ježíš předložil varování, aby se z Jeruzaléma uteklo, až jeho následovníci uvidí ohavnost zpustošení, o níž mluvil prorok Daniel. Když chrám čistil poprvé, prohlásil, že Židé učinili z domu Jeho Otce doupě lotrů, avšak naposledy řekl: „váš dům“ vám zůstává pustý. Ještě před křížem, který měl právě nastat, byl chrám, v němž měla být při ukřižování roztržena opona, již označen za dům Židů, nikoli za dům Boží. Sestra Whiteová se vyjadřuje k tomu, kdy Kristus toto prohlášení učinil, a jak její svědectví pokračuje, pojednává také o čtyřiceti letech prodlouženého milosrdenství.

Kristus byl ukřižován v roce 31 a téměř o čtyřicet let později, v roce 70, byl Jeruzalém po tři a půl roku trvajícím obléhání zničen. Jak mohl být Jeruzalém zničen při kříži v roce 31, když zde ještě zbývaly tři a půl roku doby milosti, označené jako sedmdesát týdnů v Danielovi, kapitole deváté, verši dvacátém čtvrtém? Jak lze tyto zdánlivé nesrovnalosti vyřešit? Nejjednodušším řešením je prostě uznat skutečnost, že pokud jde o ukončení doby milosti znázorněné sedmdesáti týdny, musí být chápáno jako postupné uzavírání doby milosti. To je pravda, avšak při aplikaci mezníků oné historie to odstraňuje jakoukoli prorockou určitost. Pokusím se to vysvětlit.

Jestliže Letnice představují brzy přicházející nedělní zákon, při němž je vyvoláno ono druhé stádo v Babylóně, proč teprve tři a půl roku po Letnicích došlo evangelium k pohanům? Je smrt Kristova, nebo smrt Štěpánova znamením uzavření doby milosti pro starověký Izrael? Jestliže laodicejský adventismus přestává být církví při brzy přicházejícím nedělním zákonu, představovalo zničení chrámu v roce 70 konec chrámu laodicejského adventismu při nedělním zákonu? To, co by se mohlo jevit jako zdánlivé nesrovnalosti, je vyřešeno uplatněním zásady „řádek za řádkem“; a když je toto uplatnění použito, svědectví mezníků, které určujeme, se stává velmi jasným a stručným.

Týden, v němž Kristus potvrdil smlouvu, je rozdělen na dvě stejné doby po třech a půl letech. Prvních tři a půl roku začíná Kristovým křtem a končí Jeho smrtí. Křest je symbolem Jeho smrti a vzkříšení, takže počátek této doby tří a půl roku je totožný s jejím zakončením. V tomto období Kristus předkládal evangelium výhradně Židům. Konec těchto tří a půl roku označuje počátek následujících tří a půl roku. Počátek druhé doby tří a půl roku začíná Kristovou smrtí a končí smrtí Štěpána. V tomto období učedníci předkládali evangelium výhradně Židům.

Tato dvě období, která jsou oddělenými prorockými liniemi, mají být spojena „řádek za řádkem“. Oba počátky i konce nesou pečeť Alfy a Omegy, neboť dějiny počátku a konce jsou totožné. Obě časová období mají stejnou délku a dílo vykonávané během každého z nich je totožné. Kristus, který je První i Poslední, je také Stvořitelem všech věcí, a v tomto ohledu je Stvořitelem Pravdy. Hebrejské slovo „pravda“ bylo utvořeno třemi hebrejskými písmeny. První písmeno, následované třináctým písmenem, následované posledním písmenem hebrejské abecedy, jsou spojena, aby vytvořila hebrejské slovo „pravda“.

Obě období o třech a půl letech mají Krista jako prvního i posledního, neboť Kristus je na počátku prvního období při svém křtu, stejně jako je na jeho konci při své smrti v prvním období. A Kristus je při své smrti na počátku druhého období a na konci druhého období stojí po pravici Boží. Číslo třináct je symbolem vzpoury a v obou obdobích, ať bylo evangelium předkládáno osobně Kristem, nebo ve druhém období jeho učedníky, hašteřiví Židé se vzbouřili proti poselství evangelia.

Obě období mají stejnou délku, nesou pečeť Alfy i Omegy a označují totéž evangelijní poselství. Tato dvě období mají být uvedena do souladu „řádek za řádkem“. Metodologie „řádku za řádkem“ je zkušební metodologií pozdního deště. Je to metodologie posledních dnů a pravdy, které jsou touto metodologií v posledních dnech rozpoznány a upevněny, jsou tím, co během zapečeťování sto čtyřiceti čtyř tisíc očišťuje či přečišťuje syny Léviho.

Následující verš u Izajáše se obrací k posměvačným mužům, kteří vládnou nad lidem Jeruzaléma. Pro tyto posměvačné muže je „odpočinutí a občerstvení“ (pozdní déšť), jemuž odmítli „naslouchat“, právě tím, co způsobuje, že „půjdou a padnou nazpět, a budou zlomeni, a chyceni do osidla, a zajati“. Tato zkouška jim byla předložena jiným jazykem, neboť Eliáš, Jan Křtitel a William Miller nebyli vyučeni v teologických školách příslušných období svých dějin. Poselství pozdního deště, které zkouší laodicejský adventismus, je poselství, jež vzniká uplatněním zásady „řádek za řádkem“.

Když se prvních tři a půl roku týdne, v němž Kristus potvrdil smlouvu, položí přes druhých tři a půl roku, nacházíme prorocké světlo, které objasňuje veškeré zdánlivé nesrovnalosti, jež by mohly vyvstat v dotazující se mysli. Týden byl dobou, kdy Posel smlouvy měl potvrdit smlouvu, a biblická smlouva musí být potvrzena krví. Kristův křest a ukřižování i ukamenování Štěpána, to vše označuje krev. Obě linie představují krev smlouvy a tyto linie potvrzují smlouvu.

Když jsou křest a ukřižování spojeny „řádek za řádkem“, představují první mezník, a ukřižování a ukamenování Štěpána jsou posledním mezníkem. Když jsou spojeny do jedné linie, nalézáme kříž a Michaelovo povstání při smrti Štěpána jako dva svědky toho, že Židé zpečetili své odmítnutí evangelia. Smrt Krista je také smrtí jeho učedníka Štěpána, což je Pascha, když jsou obě linie spojeny. O tři dny později je Kristus vzkříšen jako oběť prvotin.

Mezi Pesachem a svátkem prvotin třetího dne je začátek svátku nekvašených chlebů. Nekvašený chléb „nevykynul“ a Kristus nevstal druhého dne; vstal třetího dne. Kristus a Štěpán umírají společně v aplikaci „řádek za řádkem“, avšak Štěpán je vzkříšen po Kristu, neboť ve vzkříšení prvotin existuje určitý řád.

Jarní svátky nelze od sebe oddělit, neboť spolu přímo souvisejí. V tomto smyslu Letnice představují brzy přicházející nedělní zákon, kdy dojde k opakování vylití Ducha svatého a druhý hlas ze Zjevení, kapitoly osmnácté, tehdy povolá ty, kdo dosud neznají evangelium, aby vyšli z Babylóna. Slovo „Babylón“ je odvozeno od slova „Bábel“, které znamená zmatek, neboť právě při pádu Bábelu Bůh zmátl jazyky, a právě o Letnicích Bůh tento zmatek jazyků obrací, aby evangelium nesl do světa. Letnice a nedělní zákon jsou tedy ve vzájemném souladu.

O Letnicích byl učedníkům dán dar jazyků, avšak jejich poselství bylo tehdy stále omezeno na Židy. Když jsou obě linie uvedeny do souvislosti, Letnice připadají na rok 34, kdy byl Štěpán ukamenován a evangelium bylo poté neseno k těm, kdo evangelium v současnosti neznají.

Štěpán představuje ty, kdo jsou vzkříšeni „při Jeho příchodu“, avšak zemřeli s Ním. Oběť prvotin označuje Kristovo vzkříšení třetího dne a zároveň označuje počátek Svátku týdnů, který je také svátkem Letnic a který připomíná darování Desatera na Sinaji.

22. říjen 1844 je v souladu s křížem, neboť mimo jiné důkazy sestra Whiteová uvádí do souladu zklamání učedníků po kříži se zklamáním, které následovalo po 22. říjnu 1844. Jak kříž, tak 22. říjen 1844 předznamenávají brzy přicházející nedělní zákon. Také Letnice jsou předobrazem brzy přicházejícího nedělního zákona, avšak Letnice nastaly padesát dva dní po kříži. Kříž, který byl předobrazen Pesachem, uvádí sérii svátků, jež připomínají staré stezky starověkého Izraele od noci, kdy anděl smrti minul Egypt, až po vydání zákona. Ačkoli tyto svátky mají své vlastní odlišnosti, jsou od sebe neoddělitelně spjaty. Je tedy správné považovat celých padesát dva dní od Pesachu do Letnic za jeden jediný waymark.

Z tohoto důvodu kříž, Štěpánova smrt a Letnice všechny předznamenávají brzy přicházející nedělní zákon, kdy začíná postupný výkonný soud nad novodobým Babylónem, když druhý hlas 18. kapitoly Zjevení začíná vyvolávat jiné Boží stádo z Babylóna. Právě na tomto mezníku dospěl výkonný soud nad Jeruzalémem, ačkoli Bůh ve svém milosrdenství odložil skutečné zničení chrámu a města téměř o čtyřicet let po kříži, až do roku 70. Zničení starověkého Jeruzaléma představuje počátek postupného výkonného soudu, který začíná ve Spojených státech, když „národní odpadlictví je následováno národní zkázou.“

Pravda je ustavena na svědectví dvou a ve dvou obdobích po třech a půl letech, v nichž Kristus potvrdil smlouvu, nalézáme dva svědky smrti a vzkříšení, jež souvisejí s dějinami, které označují brzy přicházející nedělní zákon. Tento nedělní zákon v jedenácté kapitole Zjevení je označen jako „hodina velikého zemětřesení“. Tato „hodina“ je přímo spojena se dvěma svědky, kteří vydávali svědectví po tři a půl roku. Jejich svědectví končí jejich smrtí a vzkříšením.

Jejich svědectví trvající tři a půl roku, po němž následovala jejich smrt a vzkříšení, bylo znázorněno smrtí a vzkříšením jak Ježíše, tak Štěpána, neboť „řádek za řádkem“ je Štěpán představen jako vzkříšený s Kristem. Ve svátku prvotin byly předloženy dvě hlavní oběti.

Jednou byla bezvadná oběť beránka a podruhé oběť z ječmene. Ječmen představoval úrodu, která měla následovat, a beránek představoval Krista. Kristus byl vzkříšen třetího dne a Štěpán představoval ty, kteří následují, a ječmen představoval úrodu, která měla následovat. Dva svědkové ve Zjevení jedenácté vydávali svědectví po tři a půl roku, načež byli zabiti a potom byli o tři a půl dne později vzkříšeni. Tito dva svědkové byli předobrazeni Kristem, který byl prvotinou, neboť představují sto čtyřicet čtyři tisíc, kteří jsou rovněž prvotinami.

Ječný obětní dar o svátku Prvotin představoval úrodu, která měla následovat, a Štěpán v roce 34 následoval Kristovu smrt v roce 31, ačkoli „řádek za řádkem“ zemřeli na témže mezníku. Ve vztahu k obětem prvotin byl Kristus beránkem, který byl zabit, a Štěpán byl ječmenem. Podle Pavla je „Kristus“ „prvotinou těch, kteří zesnuli“, a potom „potom ti, kdo jsou Kristovi při jeho příchodu“. Sto čtyřicet čtyři tisíc jsou prvotiny a jsou to ti, „kteří následují Beránka, kamkoli jde“.

V „hodině“ „velkého zemětřesení“ v jedenácté kapitole Zjevení jsou vzkříšeni dva svědkové, kteří prorokovali tři a půl roku, aby byli usmrceni a po tři a půl dne leželi na ulicích. Jsou to ti, které představoval Štěpán, jenž byl prorocky vzkříšen s Ježíšem, ale také po Ježíši. Jsou tedy vzkříšeni „po třech a půl dnech“ poté, co jsou zavražděni šelmou, která vystoupila z bezedné propasti. V téže „hodině“, v níž jsou vzkříšeni, vystupují do nebe jako korouhev. Proces jejich vzkříšení a nanebevstoupení je pečlivě vyložen v Božím prorockém Slově a zahrnuje i to, že byli předobrazeni doslovnou smrtí Štěpána, a tak představují duchovní smrt, která je vykonána na dvou svědcích, když jsou proměňováni z laodicejského hnutí třetího anděla do filadelfského hnutí třetího anděla.

V příštím článku budeme v tomto studiu pokračovat.