Kniha Daniel — sto sedm

V roce 1844 se protestanti ve Spojených státech oddělili od milleritského hnutí a zaujali své prorocké postavení jako dcera Babylóna, jak to předobrazně znázornil Jeroboám, když po oddělení jeho deseti severních kmenů od jižního judského království zavedl padělaný bohoslužebný systém. Jeroboámova dvě zlatá telata, jedno ve městě Bét-el (ve významu „dům Boží“/církev) a druhé v Danu (ve významu soud/stát), předobrazovala falešný systém církve a státu, který je předobrazem Spojených států. Všechny prvky Jeroboámova padělaného systému církve a státu byly utvořeny podle téže struktury, jaká byla stanovena v Áronově vzpouře. Jeroboámův padělaný bohoslužebný systém byl tedy obrazem Áronova padělaného bohoslužebného systému.

Jeroboámův padělaný systém představoval systém uctívání, který protestantismus zastával, když se oddělil od hnutí prvního anděla a stal se dcerou neboli obrazem římské šelmy papežství. Již při samém ustanovení Jeroboámova padělaného systému se prorok z Judy postavil proti jeho oltáři a falešnému systému uctívání. Roku 1844, právě na samém počátku úlohy odpadlého protestantismu při zavádění systému uctívání znázorněného jako dcera Říma, vstoupili milerité vírou do Nejsvětějšího místa nebeské svatyně a rozpoznali sobotu, a tak představovali prorocké pokárání dcerám Říma, které se rozhodly dále zachovávat znamení autority Říma — nedělní bohoslužbu.

Prorok z Judy, který se postavil proti Jeroboámovi, tam a tehdy pronesl proroctví.

Proroctví zahrnovalo zdvojení slova „oltář“. Zdvojení slova nebo výrazu v proroctví představuje symbol poselství druhého anděla, a tak označuje rok 1844, kdy přišel druhý anděl a protestantismus padl, čímž se stal dcerou Babylóna. Zároveň prorok poskytl znamení, právě tak jako milerité v roce 1844 rozpoznali znamení soboty. Když Jeroboám v následujících verších vyhrožoval prorokovi, jeho ruka ochrnula, čímž se odkazuje na znamení Babylóna, které je vnucováno buď na čelo, nebo na ruku, a které po duchovním přijetí člověka navěky zmrzačuje.

Pro účely této studie se zabýváme předpovědí, kterou prorok předložil a v níž označil, že „domu Davidovu se narodí dítě jménem Joziáš; a na tobě obětuje kněze výšin, kteří na tobě pálí kadidlo, a na tobě budou spáleny lidské kosti.“ Joziáš znamená „základ Boží“ a představuje základy adventismu, které byly vybudovány právě v té historii, již předobrazuje Jeroboámovo zavedení jeho falešného systému bohoslužby. Nad falešným systémem bohoslužby, který Jeroboám ustanovil, vykoná Joziáš soud nad kněžími, kteří stáli v čele padělaného uctívání.

Prorok neuposlechl Hospodinův příkaz, aby se při své cestě k Jeroboámovu uvedení do úřadu nevracel cestou, kterou přišel, a aby v Bét-elu nejedl ani nepil. Když pojedl pokrm lživého proroka z Bét-elu, byl postaven jako symbol smrti, která měla dolehnout na ty, kdo by se po roce 1844 rozhodli vrátit a požívat nauky a falešné prorocké metodologie odpadlého protestantismu, jak je představuje vzpoura roku 1863. Smrtelné lože těch, kdo se v roce 1863 vzbouřili, mělo být totožné se smrtelným ložem lživého proroka z Bét-elu. Smrtelným ložem odpadlého protestantismu byly dějiny od 11. srpna 1840 až do roku 1844, kdy oni, někdejší vyvolený Boží lid, byli pominuti a stali se dcerami Říma. Smrtelné lože laodicejského adventismu bude rovněž mezi datem, kdy mocný anděl sestoupil 11. září 2001, jako tomu bylo v roce 1840, a hodinou velikého zemětřesení, představujícího brzy přicházející nedělní zákon.

Dne 11. září 2001 započalo zapečeťování sto čtyřiceti čtyř tisíc a anděl se začal pohybovat Jeruzalémem a klást znamení na čelo těch, kteří vzdychají a naříkají nad ohavnostmi páchanými v zemi (ve Spojených státech) a v církvi (laodicejském adventismu). Dne 11. září 2001 se hříchy otců, znázorněné čtyřmi ohavnostmi u Ezechiele, staly přítomnými zkušebními pravdami v procesu zapečeťování, který tehdy započal.

Zkouška roku 1863 se týkala základů milleritského hnutí, jak byly představovány „sedmi časy“ z Leviticus 26, které byly roku 1863 odmítnuty. Tato zkouška zahrnovala ochotu či neochotu vrátit se k Jeremjášovým starým stezkám, aby byl nalezen odpočinek pozdního deště. Zkouška roku 1888 byla poselstvím laodicejské církvi, jak je přinesli starší Jones a Waggoner, a bylo to také poselství ospravedlnění z víry.

Roku 1856 poselství Laodiceji poprvé vstoupilo do hnutí milleritů a přišlo se zvýšeným světlem o „sedmi časech“, avšak jak zkušenost znázorněná prostředky nápravy v poselství Laodiceji, tak poselství prorockých dějin byly roku 1863 odmítnuty. Tato zkušenost byla znázorněna viděním (mareh) „toho, co se ukazuje“, a viděním (chazon) „prorockých dějin“, přičemž obě byla odmítnuta. Obě tato vidění nalezla své naplnění 22. října 1844 a o devatenáct let později byla obě odmítnuta, neboť Ježíš vždy ztotožňuje konec s počátkem.

Dne 11. září 2001 se zkouška vzpour z let 1863 a 1888 opět stala zkoušející pravdou, neboť obě byly spojeny se starými stezkami Jeremiášovými. V onen den přišlo poselství pozdního deště a přišla také zkouška roku 1919, neboť v roce 1919 bylo předloženo falešné evangelium Krista zbaveného jakékoli prorocké relevance jako padělané poselství „pokoj a bezpečnost“. Když dne 11. září 2001 sestoupil mocný anděl ze zjevení osmnácté kapitoly, byly naplněny verše jedna až tři, a verše jedna až tři představují poselství „prvního hlasu“.

S příchodem anděla ze Zjevení osmnáct začal kropit pozdní déšť a započala „prorocká rozprava“ znázorněná ve druhé kapitole Abakuka. Tato rozprava se týkala dvou metodologií porozumění biblickému proroctví a falešného i pravého poselství pozdního deště. Rozprava končí, když přichází „druhý hlas“ ze Zjevení osmnáct, označuje začátek výkonného Božího soudu nad novodobým Babylonem a povolává Boží jiné stádo ven z Babylonu. Příchod druhého hlasu označuje konec dějin zapečeťování sto čtyřiceti čtyř tisíc, což je znázorněno čtvrtou ohavností, která zase představuje čtvrtou a poslední generaci laodicejského adventismu, jak se klaní slunci při brzy přicházejícím nedělním zákonu.

Smrtelná postel odpadlého protestantismu mezi sestoupením anděla a zavřenými dveřmi roku 1844 byla předobrazem smrtelné postele laodicejského adventismu mezi sestoupením anděla a zavřenými dveřmi brzy přicházejícího nedělního zákona. Prorok z Judy byl pohřben v témž hrobě jako lživý prorok z Bét-elu, a když král Joziáš zahájil svou reformu, stanul právě před tímto hrobem. Reforma krále Joziáše, jehož jméno představuje „základy Boží“, začala tehdy, když Bůh 11. září 2001 začal vést svůj lid posledních dnů zpět k základům. Jeho reforma začala, když bylo započato dílo obnovy chrámu.

Předpověď, že se narodí dítě jménem Joziáš, označuje 11. září 2001, kdy mocný anděl sestoupil a vedl svůj lid posledních dnů zpět ke starým stezkám. Tento sestup byl předobrazen sestupem téhož anděla 11. srpna 1840. Oba sestupy znamenaly naplnění proroctví o islámu. Historickou postavou, jejíž jméno je spojeno s tím, že předem určila a zveřejnila předběžnou předpověď naplnění časového proroctví o islámu, nacházejícího se ve Zjevení, kapitole deváté, verši patnáctém, byl Joziáš.

V obou sestoupeních anděla ze Zjevení desáté či osmnácté kapitoly je vyznačeno jméno „Jóšijáš“. Josiah Litch předložil poselství o islámu, které se naplnilo 11. srpna 1840, a 11. září 2001 se v laodicejském adventismu naplnilo proroctví o narození dítěte jménem Jóšijáš, jež bylo předloženo neposlušným prorokem v dějinách Jeroboáma, když anděl vedl svůj lid posledních dnů zpět k základní historii, v níž střetnutí neposlušného proroka a Jeroboáma dospělo ke svému naplnění. Biblické svědectví označilo předpověď o budoucím Jóšijášovi a když se v roce 1844 opakovaly dějiny předobrazené neposlušným prorokem, jeho předpověď toho jména byla znovu vložena do prorockého vyprávění.

Dne 11. září 2001 vedl Lev z pokolení Judova svůj lid posledních dnů zpět k Jeremjášovým dávným stezkám, které představovaly čtyřicet šest let, během nichž Posel smlouvy zbudoval chrám, do něhož měl náhle přijít 22. října 1844. Jóšijáš objevil Mojžíšovo prokletí, když zahajoval dílo opravy chrámu. Dílo sto čtyřiceti čtyř tisíc je u Izajáše představeno jako dílo obnovy.

Dílo Jóšijášovo při opravě a obnově chrámu je dílem, které Izajáš označuje za vykonané Božím lidem posledních dnů, neboť všichni proroci hovoří více o posledních dnech než o dnech, v nichž sami žili. Toto dílo bylo rovněž předobrazeno těmi, kteří vyšli z Babylóna za dnů Ezdráše.

Dílo, které vykonal Ezdráš, bylo završeno poté, co vyšli z Babylóna, a představuje dílo obnovy chrámu, které konal Jóšijáš, dílo, jež Izajáš ztotožňuje s Božím lidem posledních dnů, a započalo 11. září 2001. V knize Zjevení toto dílo rovněž označuje Jan.

V tomto úseku Jan představuje millerity, kteří přijali poselství obsažené v ruce anděla, když sestoupil 11. srpna 1840, ale kteří také zakusili trpké zklamání 22. října 1844. Jan, stojící uprostřed trpkého zklamání roku 1844, byl poučen, že on jako symbol Božího lidu posledních dnů musí zopakovat zkušenost znázorněnou obdobím let 1840 až 1844, a tak ukázat vpřed k 11. září 2001 a k brzy přicházejícímu nedělnímu zákonu. Bylo mu řečeno: „Musíš opět prorokovat před mnohými národy, kmeny, jazyky i králi,“ což představuje osvícení celého světa, když anděl sestupuje ve Zjevení osmnácté kapitoly, když se opakuje dějiny desáté kapitoly Zjevení — „řádek za řádkem“.

V souvislosti s určením dějin, jež se měly opakovat, když Boží lid posledních dnů znovu prorokoval, bylo Janovi řečeno, aby „vstal a změřil“ chrám Boží. Jeho „měření“ bylo výslovně určeno, neboť byl postaven do roku 1844, kde jeho žaludek zhořkl zklamáním z 22. října. Bylo mu řečeno, aby změřil chrám, avšak aby vynechal nádvoří, o němž byl poučen, že představuje čas pohanů, kdy budou pošlapávat nádvoří po tisíc dvě stě šedesát let. Tisíc dvě stě šedesát let skončilo roku 1798. Jan měl začít své měření v roce 1798 a vynechat předchozích tisíc dvě stě šedesát let, během nichž byl duchovní chrám a duchovní Jeruzalém pošlapáván. Stál při zklamání roku 1844, takže od roku 1798 do roku 1844 je čtyřicet šest let. Těchto čtyřicet šest let představuje chrám.

Když měl Jan, tak jako Boží lid posledních dnů, znovu prorokovat, jak to činil od roku 1840 do roku 1844, měl začít ve chvíli, kdy sestoupil anděl při naplnění proroctví o islámu. Jejich dílo opětovného prorokování mělo vyžadovat dílo měření chrámu a toto dílo mělo představovat zkoumání „starých stezek“, tedy dějin znázorněných „chrámem“, které začaly v čase konce roku 1798 a skončily velkým zklamáním roku 1844. Když začali své dílo zkoumání Jeremjášových starých stezek, které jsou Janovým „chrámem šestačtyřiceti let“, bylo v sutinách rozmetaných po celém chrámu nalezeno Mojžíšovo prokletí a naplnilo se předpovězení o Josiášovi, který měl přijít. Dílo Josiášovo je znovu označeno také u Izajáše:

Boží lid posledních dnů měl obnovit „stezky k přebývání“, které jsou Jeremiášovými „starými stezkami“. Měl znovu vystavět dávná zpustošená místa, tak jako to vykonávali pracovníci v dějinách Jóšijáše a Ezdráše. Měl použít metodologii „řádek za řádkem“, neboť neměl pouze „vztyčit“ základní dějiny adventismu, které představuje chrám budovaný čtyřicet šest let, nýbrž tím měl také „pozvednout základy mnohých pokolení“. Měl rozpoznat, že každé reformní hnutí představuje základní dílo a že „řádek za řádkem“ označuje základy posledních dnů v letech 1798 až 1844. Měl opravit „trhlinu“ a trhlina představuje počáteční narušení nádoby nebo zdi, které otevírá cestu k další pohromě. „Trhlina“, která měla být opravena, byla vzpoura roku 1863.

Když Josiáš přišel 11. září 2001, Boží lid posledních dnů se vrátil na Jeremjášovy staré stezky a začal měřit milleritské dějiny. Objevili „průlom“. Rozpoznali pravdu o klenotech Millerova snu, když budovali „starodávné rumy“. Objevili „sedm časů“, jako je objevil Josiáš, a obnovili pravdu Leviticu dvacáté šesté kapitoly, a tak pozdvihli „dřívější spustošení“. Když obnovili „první“ a „poslední“ spustošení Leviticu dvacáté šesté kapitoly, rozpoznali pak, že jedno skončilo roku 1798 a druhé roku 1844. Jejich dílo pozdvihnutí dřívějších spustošení tedy bylo právě onou „holí“, která byla dána Janovi a která mu umožnila změřit chrám.

Lev z pokolení Judova vedl svůj lid zpět na staré stezky, aby mohli nalézt poselství pozdního deště, a poselství pozdního deště je poselstvím islámu třetího běda. Když nakonec objevili dvě posvátné tabule Abakukovy, jak jsou znázorněny na pionýrských grafech z let 1843 a 1850, uviděli, že základ zahrnoval „tři běda“ ze Zjevení, kapitoly osmé, a že druhé běda skončilo v základní historii, v níž byl vztyčen milleritský chrám. Poté rozpoznali, že porozumění pravidlu trojího naplnění proroctví bylo již dříve ustanoveno Lvem z pokolení Judova, aby když se vrátí na Jeremjášovy staré stezky, mohli rozpoznat „odpočinutí a občerstvení“, což je poselství pozdního deště třetího běda, které je označeno a ustanoveno dvěma svědky prvního a druhého běda.

V této studii budeme pokračovat v příštím článku.