Čtyřicátý verš jedenácté kapitoly knihy Daniel začíná v čase konce, avšak označuje dva časy konce, a umožňuje tak zkoumateli proroctví přiřadit první čas konce k druhému času konce. Při uplatnění tohoto výkladu probíhá linie milleritských dějin, jež započala v roce 1798, souběžně s dějinami Spojených států v roce 1989. Tyto dvě linie označují linii pravého protestantského rohu a linii republikánského rohu šelmy ze země, o níž se píše ve třinácté kapitole Zjevení. Obě linie začínají v čase konce v roce 1798 a čas konce v roce 1989 je pouze doplněním a druhým svědectvím o meznících pravdy, které jsou v tomto verši odpečetěny.

Hnutí třetího anděla přišlo 22. října 1844, avšak v důsledku sedmileté vzpoury v letech 1856 až 1863 bylo odloženo. Příchod třetího anděla se opakoval 11. září 2001. Rok 1863 měl svůj předobraz v prvním utáboření starověkého Izraele v Kádeši a ve vzpouře deseti zvědů a 11. září 2001 mělo svůj předobraz v posledním utáboření starověkého Izraele v Kádeši a v Mojžíšově vzpouře. Vzpoura roku 1863 představovala první vzpouru v Kádeši, která vedla k rozsudku smrti na poušti. Vzpoura 11. září 2001 představovala poslední vzpouru v Kádeši, která vedla ke smrti vedení laodicejského adventismu.

Sestoupení anděla 11. srpna 1840, které uvedlo v pohyb hnutí let 1840 až 1844 a jež sestra Whiteová označila za slavné zjevení Boží moci, předobrazovalo 11. září 2001 a označovalo slavné zjevení Boží moci.

„Anděl, který se připojuje k hlásání poselství třetího anděla, má ozářit celou zemi svou slávou. Je zde předpověděno dílo celosvětového rozsahu a neobyčejné moci. Adventní hnutí let 1840–44 bylo slavnou manifestací Boží moci; poselství prvního anděla bylo doneseno ke každé misijní stanici na světě a v některých zemích se projevil největší náboženský zájem, jaký byl v kterékoli zemi zaznamenán od reformace šestnáctého století; to vše však má být překonáno mocným hnutím pod posledním varováním třetího anděla.“ Velký spor, 611.

První příchod třetího anděla dne 22. října 1844 (první Kádeš) měl dokončit dílo, avšak Boží lid se rozhodl zvolit si nového vůdce a vrátit se do Egypta. Do roku 1863 „znovu vystavěli Jericho“ namísto toho, aby se podíleli na Božím díle stržení hradeb Jericha. Proto na ně dopadlo prokletí v podobě smrti na poušti.

A Jozue je v onen čas zavázal přísahou se slovy: Proklet buď před Hospodinem muž, který povstane a vystaví toto město Jericho; na svém prvorozeném položí jeho základ a na svém nejmladším synu vztyčí jeho brány. Jozue 6,26.

Tak jako starověký Izrael při prvním Kádeši, jenž odmítl poselství Jozua a Káleba, i vzpoura moderního Izraele při prvním Kádeši (1863) na ně přivolala Jozuovo prokletí. Když se třetí anděl vrátil 11. září 2001 (poslední Kádeš), započalo závěrečné dílo, které předchází tomu, než Bůh strhne Jericho a jeho hradby.

Datum 22. října 1844 označuje příchod třetího anděla, a tím i brzký příchod nedělního zákona v posledních dnech. Rok 1863 označuje konec zkušebního období třetího anděla, které započalo 22. října 1844. Rok 1863 je tedy symbolem blížícího se nedělního zákona, neboť Ježíš vždy znázorňuje konec prostřednictvím počátku. V roce 1863 byl národ rozdělen na dvě skupiny a stejně tak se při zavedení nedělního zákona projeví dvě skupiny.

Zkušební období třetího anděla v dějinách milleritského hnutí začalo v roce 1844 a skončilo v roce 1863, přičemž jeho počátek i konec označovaly nedělní zákon posledních dnů. Mezi počátkem (1844) a koncem (1863) tohoto dějinného období došlo ke vzpouře milleritského hnutí (1856). Toto období tedy nese podpis „Pravdy“. Druhý návrat do Kádeše dne 11. září 2001 označuje počátek zkušebního procesu třetího anděla, který se završí při brzy nadcházejícím nedělním zákonu, jehož předobrazem je rok 1863.

Od onoho nedělního zákona až do uzavření lidské doby milosti bude Jericho a jeho hradby strženo v souladu s výkonným soudem nad nevěstkou Babylónskou, který je v oné historii znázorněn. Čtyřicátý verš začíná v roce 1798 a uzavírá se při brzy přicházejícím nedělním zákoně ve verši čtyřicátém prvním. Čas konce v roce 1798 představuje vnitřní linii Boží církve, počínaje milerity hnutí prvního anděla až k hnutí třetího anděla a ke stu čtyřiceti čtyřem tisícům. To vše v jediném verši.

Válka mezi králem severu a králem jihu, která začala vzestupem krále jihu v roce 1798, byla ukončena v roce 1989, kdy byl král jihu poražen spojenectvím pátého a šestého království biblického proroctví. Válku krále severu a krále jihu, která začala v roce 1798, chápali millerité jako boj proti Římu, v němž spatřovali pouze dvě pustošící mocnosti, totiž pohanství a papežství. Když válka v roce 1989 skončila, byly do ní zapojeny všechny tři pustošící mocnosti a její konec znamenal počátek prorockého obrazu těchto tří mocností vedoucích svět k Armagedonu, který je geograficky znázorněn ve čtyřicátém pátém verši jedenácté kapitoly knihy Daniel.

Verše čtyřicet až čtyřicet pět ukazují prorockou dynamiku tří mocností, které přivádějí papeže k jeho konci mezi moři a nádhernou svatou horou. Správně chápané prorocké dějiny znázorněné ve čtyřicátém prvním verši zahrnují verše čtyřicet jedna až čtyřicet čtyři.

Vycházíme-li tedy z doby konce v roce 1989 spolu s druhým svědectvím roku 1798, které vymezují počátek a konec války mezi králem Jihu a králem Severu, pak verše čtyřicet jedna až čtyřicet čtyři ukazují na trojčlenné spojenectví papežství, jehož smrtelná rána je zhojena, a ve verši čtyřicet pět nastává jeho konec. Pohlížíme-li na tyto verše z této perspektivy, předkládají dějiny odehrávající se mimo Boží církev, jak to rovněž znázorňuje vztah mezi sedmi pečetěmi a sedmi církvemi v knize Zjevení.

Linie prorockých dějin představovaná rokem 1798 představuje především vyšetřující soud a linie, která začíná ve stejném bodě roku 1989, představuje především výkon soudu. Rok 1798 klade především důraz na dílo posla, který připravuje cestu Poslu smlouvy, a rok 1989 klade především důraz na dílo Eliášova posla.

Od roku 1798, kdy byla rozpečetěna kniha Danielova, se rozhojňuje poznání prorockých dějin, v nichž Kristus vede svůj lid do smluvního vztahu, jímž se uskutečňuje trvalé spojení božství s lidstvím. Tato smlouva posledních dnů je v Písmu opakovaně identifikována.

Hle, přicházejí dny, praví Hospodin, kdy uzavřu s domem Izraele a s domem Judovým novou smlouvu; ne takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země; mou smlouvu porušili, ačkoli jsem jim byl manželem, praví Hospodin. Ale toto bude smlouva, kterou uzavřu s domem Izraele po těch dnech, praví Hospodin: Svůj zákon vložím do jejich nitra a vpíši jej do jejich srdce; a budu jejich Bohem a oni budou mým lidem. A nebude již učit nikdo svého bližního ani nikdo svého bratra se slovy: „Poznej Hospodina,“ neboť mne budou znát všichni, od nejmenšího z nich až do největšího z nich, praví Hospodin; neboť odpustím jejich nepravost a na jejich hřích již nevzpomenu. Jeremiáš 31,31–34.

Všichni proroci označují poslední dny a výraz „poslední dny“ v proroctví představuje časové období soudu. První anděl přišel roku 1798, v čase konce, aby oznámil zahájení soudu v roce 1844, což je také příchod posledních dnů. Poslední dny jsou ony Jeremiášovy „dny“, které přijdou, kdy Bůh „odpustí“ „nepravost“ a na hříchy svého lidu „již nevzpomene“. Toto dílo vykonává Kristus jako velekněz v antitypickém dni smíření během „posledních dnů“.

Kdyby milleritští adventisté vírou dále kráčeli v postupujícím světle třetího anděla, které přišlo 22. října 1844, již by byli ve svém věčném domově s Ježíšem. To má Jeremjáš na mysli, když říká: „po těch dnech“. „Ty dny“ jsou prorocká období, která vedla k roku 1844 a v něm se završila. Jsou to „dny“, na něž odkazuje dvanáctá kapitola knihy Daniel.

Ty však jdi svou cestou až do konce; neboť odpočineš a povstaneš ke svému údělu při skonání dnů. Daniel 12,13.

Na „konci dnů“, anebo jak praví Jeremjáš, „po těch dnech“, Kristus zamýšlel vložit svůj zákon do nitra svého lidu a vepsat svůj zákon do srdcí. Nitrem se rozumí nižší přirozenost, anebo jak ji nazývá Pavel, tělo, a srdcem přirozenost vyšší. Smlouva zaslibuje dát svému lidu při obrácení novou mysl a při Druhém příchodu nové tělo. Člověk padl v Adamovi, který byl stvořen k obrazu Božímu a který byl stvořen s vyšší přirozeností i s nižší přirozeností. Kristova smlouva má za cíl vykoupit lidstvo s jeho dvojí přirozeností z kletby hříchu.

„V posledních dnech dějin této země má být obnovena Boží smlouva s jeho lidem, který zachovává jeho přikázání. ‚V ten den pro ně uzavřu smlouvu s polní zvěří, s nebeským ptactvem i s plazy země; zlomím luk, meč i válku v celé zemi a dám jim uléhat v bezpečí. Zasnoubím si tě se sebou navěky; ano, zasnoubím si tě se sebou ve spravedlnosti a v právu, v milosrdenství a slitování. Zasnoubím si tě se sebou ve věrnosti, a poznáš Hospodina.‘“

„‚A stane se v onen den, vyslyším, praví Hospodin, vyslyším nebesa a ona vyslyší zemi; a země vyslyší obilí a mošt i olej; a ony vyslyší Jizreel. A zaseji si ji v zemi; a smiluji se nad tou, která nedošla milosrdenství; a řeknu těm, kteří nebyli mým lidem: Ty jsi můj lid; a oni řeknou: Ty jsi můj Bůh.‘ Ozeáš 2,14–23.“

„‚V onen den … ostatky Izraele a ti, kteří unikli z domu Jákobova, … budou se v pravdě opírat o Hospodina, Svatého Izraelova.‘ Izajáš 10,20. Z ‚každého národa a pokolení i jazyka a lidu‘ budou takoví, kteří radostně odpovědí na poselství: ‚Bojte se Boha a vzdejte mu slávu, neboť přišla hodina jeho soudu.‘ Odvrátí se od každé modly, která je poutá k této zemi, a budou se ‚klánět tomu, který učinil nebe i zemi i moře i prameny vod‘. Osvobodí se od každého zapletení a budou stát před světem jako pomníky Božího milosrdenství. Poslušni každého božského požadavku budou anděly i lidmi rozpoznáni jako ti, kdo ‚zachovávají přikázání Boží a víru Ježíšovu‘. Zjevení 14,6–7.12.“

„‚Hle, přicházejí dny, praví Hospodin, kdy oráč dostihne žence a ten, kdo šlape hrozny, toho, kdo rozsévá símě; a hory budou kanout sladkým vínem a všechny pahorky se rozplynou. A přivedu zpět zajetí svého lidu Izraele, i vystavějí zpustošená města a budou v nich bydlet; vysadí vinice a budou pít jejich víno; zřídí také zahrady a budou jíst jejich ovoce. A zasadím je v jejich zemi a již nikdy nebudou vykořeněni ze své země, kterou jsem jim dal, praví Hospodin, tvůj Bůh. Ámos 9,13–15.‘“ Review and Herald, 26. února 1914.

Když Jeremjáš říká „po oněch dnech“, byly oněmi „dny“, které předcházely dílu znázorněnému Kristovým náhlým příchodem do Jeho chrámu, aby jej očistil, prorocké doby, jež skončily v letech 1798 a 1844. Konce těchto prorockých dnů (období) vymezily čtyřicet šest let, během nichž Kristus vybudoval milleritský chrám, a když 22. října 1844 náhle přišel, naplňoval třetí kapitolu knihy Malachiáš, kterou naplnil také tehdy, když očistil chrám na začátku a na konci své služby.

„Když Ježíš vyčistil chrám od kupujících a prodávajících tohoto světa, oznámil své poslání očistit srdce od poskvrny hříchu — od pozemských tužeb, sobeckých žádostí a zlých návyků, které kazí duši. Citován Malachiáš 3,1–3.“ Touha věků, 161.

A „po oněch dnech“ zamýšlel Kristus očistit chrám, který vystavěl a který znázorňoval Jeho dílo spočívající v očišťování srdcí Jeho lidu od poskvrny hříchu neboli, jak praví Jeremjáš, ve vepisování Jeho zákona do srdcí a nitra.

Neboť káraje je, praví: Hle, přicházejí dny, praví Pán, kdy uzavřu s domem Izraele a s domem Judovým novou smlouvu; ne podle smlouvy, kterou jsem učinil s jejich otci v den, kdy jsem je vzal za ruku, abych je vyvedl z egyptské země; neboť oni nezůstali v mé smlouvě, a já jsem se o ně nestaral, praví Pán. Neboť toto je smlouva, kterou uzavřu s domem Izraele po těch dnech, praví Pán: své zákony vložím do jejich mysli a vepíši je do jejich srdcí; a budu jim Bohem a oni mi budou lidem. Židům 8,8–10.

Slova „v oněch dnech“ byla Danielovým „koncem dnů“, který skončil v letech 1798 a 1844. Linie protestantského rohu, jež začíná v roce 1798 ve čtyřicátém verši jedenácté kapitoly Danielovy knihy, zdůrazňuje smluvní vztah, který je ustanoven se sto čtyřiceti čtyřmi tisíci. Hebrejské slovo „los“ označuje malý kámen, který se používal k určení lidského údělu. Danielovi bylo řečeno, aby odešel a odpočinul (ve smrti) až do „konce dnů“, kdy v roce 1844 začne soud a jeho úděl bude určen.

Ale ty jdi svou cestou až do konce; neboť odpočineš a povstaneš ke svému údělu na konci dnů. Daniel 12,13.

„Dny“ v sousloví „konec dnů“ představují časová proroctví, která se završila v roce 1844, neboť poté již neměl prorocký čas dále trvat. Tehdy skončilo období dvou tisíc tří set let, které bylo viděním mareh, znamenajícím náhlé zjevení Krista v Jeho svatyni, a skončilo také období dvou tisíc pěti set dvaceti let posledního hněvu, stejně jako dny prvního hněvu skončily v čase konce v roce 1798. Výrazem „po oněch dnech“, který použil Jeremjáš, se poté zabýval Pavel. Pavel odkazuje na Jeremjášovo „po oněch dnech“ dvakrát, neboť se nezabývá pouze smlouvou, která měla být ustanovena „po oněch dnech“, ale především vymezuje Kristovo dílo jakožto Velekněze.

Neboť jedinou obětí navždy přivedl k dokonalosti ty, kteří jsou posvěcováni. A dosvědčuje nám to i Duch svatý; neboť poté, co předtím řekl: Toto je smlouva, kterou s nimi uzavřu po oněch dnech, praví Pán: Svá zákony vložím do jejich srdcí a vepíši je do jejich myslí; a na jejich hříchy a nepravosti již nikdy nevzpomenu. Kde je však odpuštění těchto věcí, tam již není oběti za hřích. Majíce tedy, bratří, smělou důvěru vejít do nejsvětější svatyně skrze krev Ježíšovu, cestou novou a živou, kterou nám otevřel skrze oponu, to jest své tělo, a majíce velekněze nad domem Božím. Židům 10,14–21.

Období dvou set dvaceti let, jež spojuje proroctví vidění mareh o Kristově zjevení s proroctvím vidění chazon o prorockých dějinách, zahrnujícím dva tisíce pět set dvacet let, svazuje neboli propojuje počátky těchto dvou prorockých období symbolickým poutem, které představuje spojení lidství s božstvím, což je dílo, které Kristus koná při očišťování, k němuž dochází během hnutí třetího anděla a jež vede ke smlouvě, kterou uzavírá se sto čtyřiačtyřiceti tisíci.

Vidění chazon, které znázorňuje pošlapávání chrámu, je viděním lidstva pošlapávaného hříchem od Adamovy vzpoury v zahradě Eden; toto vidění i vidění marah, které znázorňuje Kristovo dílo obnovy a očišťování chrámu, se obě naplnila 22. října 1844. Existují dvě proroctví o Božím rozhořčení, každé o délce dvou tisíc pěti set dvaceti let, která znázorňují pošlapávání vojska a svatyně.

Obě tato proroctví představují pošlapání lidstva, jež má být obnoveno skrze vidění marah. Tato dvojí Boží rozhořčení proti Jeho lidu představují rozhořčení nad padlým lidstvem, které může být zachráněno a obnoveno jedině dílem Krista při znovuzbudování a očištění padlého chrámu.

Obě rozhořčení představují vyšší a nižší přirozenost člověka. Při Adamově pádu získala nižší přirozenost nadvládu nad vyšší přirozeností a Kristovým záměrem pro člověka bylo, aby vyšší přirozenost vládla nad nižší přirozeností. Při Adamově pádu podlehla vyšší přirozenost žádostem nižší přirozenosti a Boží záměr byl převrácen. Právě to se míní biblickým „obrácením“. Být obrácen znamená, že vyšší přirozenosti je navráceno její vládnoucí postavení nad nižší přirozeností. Obrátit znamená převrátit či postavit vzhůru nohama.

První rozhořčení proti severnímu království bylo rozhořčením proti nižší přirozenosti, která si při pádu podmanila vyšší přirozenost. Toto rozhořčení přišlo jako první, neboť Kristus se ujal díla vykoupení právě tam, kde vše původně začalo, a začalo to žádostivostí nižší přirozenosti, totiž nezřízenou chutí k jídlu. Kristus zahájil své dílo čtyřicetidenním půstem.

„Kristus věděl, že aby mohl úspěšně pokračovat v plánu spasení, musí začít dílo vykoupení člověka právě tam, kde zkáza začala. Adam padl požitkářstvím. Aby člověku vštípil jeho povinnost poslouchat Boží zákon, zahájil Kristus své dílo vykoupení reformou tělesných návyků člověka. Úpadek ctnosti a zvrhlost lidského rodu lze přičíst především hovění zvrácené chuti k jídlu.“ Testimonies, svazek 3, 486.

Druhé rozhořčení bylo namířeno proti vyšší přirozenosti, představované jižním královstvím, v němž leží Jeruzalém, město, které si Bůh vyvolil, aby v něm přebývalo Jeho jméno. Dílo, které Kristus zamýšlel vykonat 22. října 1844, i dílo, které nyní koná, jsou znázorněna dvěma Ezechielovými holemi.

Když jsou Ezechielovy dvě hole navždy spojeny v jednu hůl, označuje to smlouvu, v níž Kristus navždy odstraňuje hřích ze svého lidu a vyšší i nižší přirozenost jsou navráceny do náležité hierarchické struktury a lidé jsou opět celiství. V neobráceném stavu nižší přirozenost člověka, představovaná prvním rozhořčením, vládla nad vyšší přirozeností člověka, představovanou posledním rozhořčením. Proto bylo první rozhořčení namířeno proti severnímu království, které se zeměpisně nacházelo „nad“ jižním královstvím.

Obě dvousetdvacetiletá období, která ve svých vzájemných počátcích propojují dvě vidění marah a chazon s božstvím a lidstvím, se spojují v jedinou hůl, když Kristus završuje dílo třetího anděla se sto čtyřiačtyřiceti tisíci. Proroctví o posledním hněvu proti jižnímu království se tak spojuje s proroctvím o zjevení v roce 1844, neboť smlouva při obrácení dává novou mysl, avšak nové tělo (severní království) je obnoveno teprve při druhém příchodu, v mžiku oka.

Čtyřicátý verš jedenácté kapitoly Daniela určuje oba časy konce, a tím zdůrazňuje vnitřní i vnější linii prorockých dějin v průběhu dějin šelmy ze země popsané ve třinácté kapitole Zjevení. Pravdy, které jsou v tomto verši odpečetěny, představují vnitřní i vnější linii pravdy, které Kristus přišel zjevit a uskutečnit ve svém lidu. Pravda, že lidství spojené s božstvím nehřeší, je znázorněna světlem spojeným s účinkem odpečetění poznání a představuje vnitřní pravdu Božího lidu v posledních dnech. Světlo znázorněné válkou mezi mocnostmi, které vedou svět k Armagedonu, je vnější pravdou Božího lidu v posledních dnech.

V této studii budeme pokračovat v příštím článku.

I stalo se ke mně znovu slovo Hospodinovo, řkoucí: Ty pak, synu člověčí, vezmi si jednu hůl a napiš na ni: Judovi a synům Izraelovým, jeho druhům. Potom vezmi jinou hůl a napiš na ni: Josefovi, hůl Efraimovu, a všemu domu Izraelovu, jeho druhům. A přilož je jednu k druhé v jednu hůl, aby se staly jednou v tvé ruce. A když k tobě promluví synové tvého lidu a řeknou: Co nám neukážeš, co tím myslíš? rci jim: Takto praví Panovník Hospodin: Aj, vezmu hůl Josefovu, která jest v ruce Efraimově, a kmeny Izraelovy, jeho druhy, a přiložím je k ní, k holi Judově, a učiním je jednou holí, a budou jednou v mé ruce. A hole, na něž píšeš, budou v tvé ruce před jejich očima. A rci jim: Takto praví Panovník Hospodin: Aj, vezmu syny Izraelovy zprostřed pohanů, mezi nimiž se ubírali, a shromáždím je odevšad a uvedu je do jejich země. A učiním z nich v zemi, na horách izraelských, jediný národ, a jediný král bude králem nade všemi nimi; a nebudou již více dvěma národy ani nebudou již více rozděleni ve dvě království. Ani se již více neposkvrní svými modlami ani svými ohavnostmi ani žádným ze svých přestoupení; nýbrž vysvobodím je ze všech jejich sídel, v nichž hřešili, a očistím je. I budou mým lidem a já budu jejich Bohem. A David, můj služebník, bude nad nimi králem a všichni budou mít jednoho pastýře; budou také chodit podle mých soudů, zachovávat má ustanovení a činit je. A budou bydlet v zemi, kterou jsem dal svému služebníku Jákobovi, v níž bydleli vaši otcové; budou v ní bydlet oni i jejich synové i synové jejich synů navěky; a David, můj služebník, bude jejich knížetem navěky. Nadto s nimi uzavřu smlouvu pokoje; bude to s nimi smlouva věčná. A upevním je, rozmnožím je a postavím svou svatyni uprostřed nich navěky. Také můj příbytek bude nad nimi; ano, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem. A pohané poznají, že já Hospodin posvěcuji Izraele, až má svatyně bude uprostřed nich navěky. Ezechiel 37:15–28.