Kniha Daniel — sto padesát tři

Severní království představovalo nižší přirozenost v chrámu lidstva; představovalo tělo v chrámu církve; představovalo lidské tělo v chrámu Kristově. Kristus vystavěl každý chrám a položil každý základ, a prvním kamenem v milleritském chrámu bylo učení o „sedmi časech“, které jsou znázorněny Ezechielovými dvěma holemi. Ve vzpouře roku 1863 laodicejský adventismus zavrhl svůj prorocký „úhelný kámen“, což se rovněž odehrálo při stavbě pozemského chrámu. Zavržení kámen byl určen k tomu, aby byl vybrán při dokončení stavby chrámu, ačkoli byl po celé období výstavby kamenem úrazu. Prorocké Slovo však dosvědčuje, že zavržený kámen úrazu se nakonec stane hlavou úhlu.

Hůl „sedmi časů“, jak je představena jižním královstvím, je ve vztahu k severnímu království „hlavou“. Je „hlavou“, neboť právě v jižním království si Bůh zvolil spojit Jeruzalém se sebou jako své město, kam umístil svou svatyni i své jméno. Dokud obě hole nebyly spojeny od roku 1798 do roku 1844, byla „hlavou“ nižší, jižní říše. Jakmile bylo Janovi roku 1844 řečeno, aby severní království ponechal stranou, neboť bylo vydáno pohanům, zůstalo jižní království jako korouhev stojící osamoceně jako jeden národ, anebo alespoň takový byl plán. Tento plán byl zmařen vzpourou roku 1863 a prvním „vzpourou v Kádeši“ moderního Izraele.

Dne 11. září 2001 Pán přivedl svou laodicejskou církev zpět do roku 1863, zpět do roku 1888, zpět do roku 1919 a zpět do roku 1957, k druhé „vzpouře v Kádeši“. Při této vzpouře se však nyní naplňuje zaslíbení, že kámen, který zavrhli, se stane úhelným kamenem. Naplňuje se v těch, kteří jsou představeni jako sto čtyřicet čtyři tisíc, mezi nimiž Kristus navěky uskutečňuje spojení božství a lidství.

Pavel označil nižší přirozenost jako tělo a vyšší přirozenost jako mysl. Tělo (nižší přirozenost) označil za smrt.

Pavel věděl, že v jeho „těle“ nepřebývá „nic dobrého“. Sklony, jak zděděné, tak vypěstované, které existovaly v jeho těle (jeho organismu), působily jen k tomu, aby ho vedly do hříchu. Tyto sklony představovaly zákon hříchu, avšak Pavel toužil zachovávat zákon Boží, nikoli zákon hříchu. Zákon Boží Pavel označil jako „zákon své mysli“ (své vyšší přirozenosti). Jeho volání znělo: „Kdo mě vysvobodí z těla smrti?“ Pavel ovšem věděl, že vysvobození přinese božství, avšak také věděl, že dílo vysvobození vyžaduje jeho účast.

Vysvobození z těla smrti bylo vykonáno božskou mocí, která byla spojena s lidskou silou; a právě to byl příklad, který Ježíš poskytl lidem. I když zákon hříchu činně působil v nižší přirozenosti těla, Ježíš udržoval svou nižší přirozenost v poddanosti Božímu zákonu tím, že podřizoval svou vůli vůli svého Otce. Pavel mohl nalézt vysvobození, kdyby podřídil svou vůli vůli božství. Tím by uskutečňoval své vlastní spasení, a právě to má sestra Whiteová na mysli, když hovoří o díle odstraňování hříchu z našeho života.

Pavel zvolal: „Já nešťastný člověk! Kdo mě vysvobodí z těla této smrti?“ Sestra Whiteová uvedla: „Když toužíme být vysvobozeni od hříchu a ve své veliké nouzi voláme po moci, která je mimo nás a nad námi, jsou síly duše proniknuty božskou energií Ducha svatého a poslouchají příkazy vůle při naplňování vůle Boží.“ Když vstupujeme do spojení svého lidství s božstvím Kristovým skrze uplatnění své vůle, vykonáváme onen „skutek“ odstranění hříchu z vlastní „duše“.

Avšak to, co „potřebujeme pochopit, je pravá síla vůle“. Vůle je „vládnoucí mocí v přirozenosti člověka, mocí rozhodnutí neboli volby. Vše závisí na správném působení vůle. Moc volby dal Bůh lidem; je na nich, aby ji uplatňovali. Nemůžete změnit své srdce, nemůžete mu ze sebe samých odevzdat jeho náklonnosti Bohu; avšak můžete se rozhodnout Mu sloužit. Můžete Mu odevzdat svou vůli; On pak ve vás bude působit, abyste chtěli i činili podle Jeho dobré vůle. Tak bude celá vaše přirozenost podřízena vedení Ducha Kristova; vaše náklonnosti se soustředí na Něho, vaše myšlenky budou s Ním v souladu.“

Pavel tyto pravdy znal a věděl, že jeho nižší přirozenost musí být prostřednictvím uplatnění jeho vůle podrobena jeho vyšší přirozenosti. Proto Pavel denně umíral.

Pavel věděl, že potřebuje denně ukřižovávat svou nižší přirozenost tím, že uplatňuje svou vůli, aby ji udržel v poddanosti. Proto ukřižoval své tělo.

Pavel věděl, že jeho hříšné tělo bude v lidstvu přebývat až do druhého příchodu Krista, kdy věrní v okamžení, v mrknutí oka, obdrží nové oslavené tělo. Proto rok 1798 označuje základ šestačtyřiceti let, během nichž byl vztyčen milleritský chrám, neboť Kristus jako jediný základ byl Beránek zabitý od založení světa. Severní království bylo tělem, které skrze hřích získalo nad lidstvem převahu a povýšilo se, aby bylo padělaným severním královstvím. Roku 1844 bylo Janovi řečeno, aby „vynechal“ nádvoří, což v řečtině znamená zavrhnout nižší přirozenost, která získala převahu nad vyšší přirozeností, kam se Bůh rozhodl vložit své jméno; a roku 1798 mělo být ukřižováno tělo (nižší přirozenost) i s „vášněmi a žádostmi“.

V samotném základu Kristovo tělo při ukřižování zemřelo, neboť byl vyťat ze země živých. Jižní království pak mělo být jedním národem, s jedním králem, ve smlouvě s Bohem, a národem, který má Boží svatyni ve svém středu. Řádek za řádkem, „sedm časů“ je nyní „hlavou úhelnou“, neboť od 11. září 2001 Bůh vztyčuje své „severní vojsko“ jako korouhev. Toto vojsko má být jedním národem a tento národ bude odrážet pouze Jeho obraz; a děje se tak právě v době, kdy satan pozvedá svůj „roh“, který je obrazem šelmy. V 37. kapitole Ezechiela poselství čtyř větrů vdechuje poselství pozdního deště těm, kteří potom povstávají jako toto vojsko. Poselství čtyř větrů je poselstvím Sedmé polnice, kde je dokonáno tajemství Boží.

Dokončující dílo zapečeťování započalo 7. října 2023. Doba zapečeťování sto čtyřiceti čtyř tisíc se naplňuje během zaznívání sedmé polnice a tato polnice zaznívá v průběhu procesu zapečeťování třikrát. Vždy označuje úder islámu proti Slavné zemi. Moderní duchovní „slavná země“ byla zasažena 11. září 2001 a starověká doslovná Slavná země byla zasažena 7. října 2023, právě v tom roce, kdy dva svědkové, kteří byli zabiti, znovu ožili. Třetí úder nastane při brzy přicházejícím nedělním zákoně ve Spojených státech.

Od 7. října 2023 republikánský roh a pravý protestantský roh šelmy ze země uskutečňují své závěrečné přechody v roh, který při brzy přicházejícím nedělním zákoně mluví buď jako drak, nebo jako Beránek. Oba projevy vnitřních i vnějších protivníků ve velkém sporu, jenž se odehrává během závěrečných událostí dějin země, jsou oba umístěny v dějinách představovaných čtyřicátým veršem v 11. kapitole Daniela. Dva konečné vývoje obou rohů se uskutečňují během troubení Sedmé polnice. Sedmá polnice je třetí ze tří polnic běda.

Tři běda představují trojí naplnění proroctví a tímto způsobem podávají mocné svědectví o mezníku 7. října 2023. Jak v prvním běda, tak i ve druhém běda byla válka islámu vedena proti vojskům Říma, jímž jsou v posledních dnech Spojené státy, jak o tom svědčí dobytí Sovětského svazu, které bylo způsobeno tajným spojenectvím mezi antikristem (papežem Janem Pavlem II.) a falešným prorokem (Ronaldem Reaganem) v roce 1989.

V prvním běda, jak je předloženo v deváté kapitole Zjevení, se nachází časové proroctví o pěti měsících, což je sto padesát let. Ve druhém běda se nachází časové proroctví o třech stech devadesáti jednom roce a patnácti dnech. Obě časová proroctví představují válčení proti Římu, které islám přinesl během obou dějin představujících první a druhé běda. Tato dvě proroctví měla dva odlišné výsledky tohoto válčení. V prvních sto padesáti letech měl islám Řím „trápit“ a v proroctví o třech stech devadesáti jednom roce a patnácti dnech měl islám Řím „zabít“. Tato dvě proroctví byla přímo propojena. Ukončení oněch sto padesáti let, během nichž měl islám Řím trápit, určovalo začátek tří set devadesáti jednoho roku a patnácti dnů, během nichž měl islám Řím zabít. První a druhé běda jsou oddělena ukončením oněch sto padesáti let a započetím tří set devadesáti jednoho roku a patnácti dnů.

Spojené státy přestávají být šestým královstvím biblického proroctví při brzy přicházejícím nedělním zákoně, a tehdy jsou také prorocky „zabity“. Hodina „velikého zemětřesení“ v jedenácté kapitole Zjevení je brzy přicházející nedělní zákon, a když tato hodina nastane, přichází zároveň i sedmá trumpeta islámu. Přichází, aby označila konec neboli smrt šestého království, jímž je vojsko Říma v posledních dnech. Této smrti předcházelo sto padesát let, během nichž islám sužoval vojska Říma. Podle hlavních médií, která se pokoušejí zlehčovat činnost radikálního islámu v moderním světě, provedl islám od 7. října 2023 až do sepsání tohoto článku dne 12. února 2024 sto šedesát pět útoků proti americkým zájmům po celém světě.

Sto padesát let islámu, jenž zraňuje vojska Říma a vede k zabití vojsk Říma v prvním a druhém běda, se opakuje v dějinách třetího běda, neboť tak působí trojí aplikace proroctví. Zatroubení sedmé polnice, jímž je zapečetění sto čtyřiceti čtyř tisíc, při němž dochází ke spojení božství s lidstvím, jak je znázorněno spojením dvou holí, má tři mezníky. Prvním je duchovní nádherná země a posledním je duchovní nádherná země. Prostředním mezníkem je doslovná nádherná země.

V roce 2023 druhé zatroubení výstražné Trubky třetího běda označilo vystupňování válečného působení islámu, když vstoupil do období, v němž měl „ubližovat“ šelmě země. V témže roce oba svědkové republikánského rohu a pravého protestantského rohu opět ožili a zahájili své vzájemné přechody do svých konečných symbolických rohů. V případě republikánského rohu to bylo spojení všech odpadlých protestantských mocností se všemi odpadlými republikánskými mocnostmi, aby vytvořily jeden roh, jenž je obrazem šelmy. U pravého protestantského rohu to bylo spojení božství s lidstvím, když roh ve svém charakteru přecházel z laodicejského do filadelfského, aby odrážel opak obrazu šelmy. Rok 2023 nastal dvacet dva let po roce 2001, a tak představoval symbolickou spojitost božství sjednoceného s lidstvím.

Veškeré tyto dějiny se odehrávají ve čtyřicátém verši jedenácté kapitoly Daniela, což je verš, jenž byl odpečetěn a v roce 1989 přinesl rozmnožení poznání, které je znázorněno řekou Hiddekel. V prorockých dějinách tohoto verše je také dovršeno závěrečné dílo v Nejsvětější svatyni, což je světlo, jež bylo odpečetěno v roce 1798 a je znázorněno řekou Ulai. Počátek čtyřicátého verše označuje čas konce v roce 1798 a závěr tohoto verše označuje čas konce v roce 1989; obě řeky se v dějinách čtyřicátého verše spojují, právě tak jako se Tigris a Eufrat (Ulai a Hiddekel) spojují těsně předtím, než dosáhnou Perského zálivu.

V této studii budeme pokračovat v příštím článku.