Kniha Daniel – číslo sto šedesát devět

Desátý verš jedenácté kapitoly Danielovy spojuje vnitřní i vnější poselství slovem „pevnost“. Souvislost, kterou vytváří s Izajášovým proroctvím o pětašedesáti letech, ztotožňuje „pevnost“ vnějšího proroctví s Ruskem a vnitřní „pevnost“ chrámu, který Kristus pozdvihuje v průběhu týchž dějin. Vnější pevnost, která je ve verši třicátém prvním označena jako „svatyně síly“, představuje pozemského krále nebo království. Vnitřní pevnost, neboli vnitřní svatyně síly, je chrám, který Posel smlouvy pozdvihuje během čtyřiceti šesti let.

V nejsvětější svatyni onoho chrámu (citadely) Bůh sedí na nebeských místech.

V knize Daniel jsou dvě hebrejská slova překládána jako „svatyně“. Jedno je „miqdash“ a druhé „qodesh“. „Miqdash“ může označovat pohanskou svatyni, nebo Boží svatyni, ba i pevnost. „Qodesh“ se v Bibli používá pouze pro označení Boží svatyně. „Svatyně“ (miqdash) síly (pevnosti) ve třicátém prvním verši jedenácté kapitoly Danielovy knihy je přeložena jako „svatyně síly“ a hebrejské slovo tam přeložené jako svatyně je „miqdash“, které představuje město Řím, symbol římské síly v dějinách jak pohanského, tak papežského Říma. Daniel tato dvě hebrejská slova užil velmi pečlivě. Ve verších, které jsou ústředním pilířem adventismu, nacházíme slovo „svatyně“.

Hebrejské slovo přeložené v obou verších jako „svatyně“ je „qodesh“ a používá se výhradně k označení Boží svatyně. V jedenáctém verši, který označuje pohanský Řím, a konkrétně chrám Pantheon v městě Římě, nacházíme slovo „svatyně“, avšak v tomto verši jde o hebrejské slovo „miqdash“.

„Svatyně pevnosti“ ve verši třicet jedna jedenácté kapitoly Daniela je hebrejské slovo „miqdash“ a objevuje se ve spojení s hebrejským slovem, které je v sedmém a desátém verši jedenácté kapitoly přeloženo jako „pevnost“. V sedmém verši král jihu vešel přímo do města Říma a zajal krále severu, neboť vstoupil do jeho pevnosti; avšak v desátém verši král severu postupuje pouze „k“ „pevnosti“, neboť se zastavil na hranici svého království a Egypta. Právě na hranici u Rafie měl navázat následující verš. „Svatyně pevnosti“ ve verši třicet jedna je „miqdash“ oné „pevnosti“.

Bitva o pohraničí v Rafii předobrazuje bitvu o pohraničí na Ukrajině. Tyto prorocké dějiny jsou rozpoznány porozuměním tomu, že „hlava“ je království nebo král; je pevností jeho síly; avšak proroctví se obrací k vnitřní i vnější pravdě. „Svatyně síly“ pro vnější linii je představována svatyní „miqdash“ a svatyně síly pro vnitřní linii je představována svatyní „qodesh“.

Období od roku 1844 do roku 1863 představuje linii prorockých dějin, která znázorňuje zapečeťování sto čtyřiceti čtyř tisíc. Dva tisíce pět set dvacet let rozptýlení proti severnímu království skončilo roku 1798 a táž linie dvou tisíc pěti set dvaceti let proti jižnímu království skončila roku 1844. Tyto dvě linie představují nižší přirozenost lidstva a vyšší přirozenost lidstva. Nižší přirozenost, kterou představuje severní království, je tělo, a vyšší přirozenost je hlava. Hlava je hlavním městem království a je králem. Pro toto znázornění si Kristus zvolil Judu, jižní království, aby tam položil své jméno, a hlavním městem je Jeruzalém. Jeruzalém je místem, kde se nachází pravá svatyně síly, a v této svatyni je trůnní síň pro krále, který je hlavou.

„Sedm časů“ z dvacáté šesté kapitoly Levitiku bylo závěrečnou pečetící pravdou v roce 1856, jež měla zmocnit korouhev k dokončení díla. Od roku 1844 do roku 1863 Kristus zamýšlel spojit své božství s lidstvím na věčnost, avšak lidstvo se vzbouřilo.

Tehdy nebyl schopen proměnit nižší přirozenost člověka, neboť k tomu dochází při Jeho druhém příchodu. Tehdy promění vyšší přirozenost člověka ke svému obrazu tím, že spojí hlavu lidstva s hlavou Božství. Hlava byla hlavním městem království. Hlava byla králem, a když Kristus vykoná proměnu, při níž se Božství sjednotí s lidstvím, spojí hlavu jak lidstva, tak Božství ve svatyni v Jeruzalémě, ve Velesvatyni, kde Kristus sedí se svým Otcem.

Kristus zaslibuje, že ti (Laodikejští), kteří zvítězí, jako On zvítězil (a stanou se Filadelfskými), usednou s Ním v nebeských místech.

Spojení Ezechielových dvou holí (lidství s Božstvím) se uskutečňuje v Boží svatyni síly (qodesh) právě v době, kdy je pevnost síly (miqdash) určena jako prorocký klíč, který spojuje jak vnitřní, tak vnější linii proroctví, jež Gabriel přišel dát Danielovi pochopit ohledně toho, co mělo postihnout Boží lid během doby zapečeťování sto čtyřiceti čtyř tisíc. Kristus si přál vykonat toto dílo v milleritských dějinách, avšak toto dílo bylo zmařeno vzpourou roku 1863; dějiny let 1844 až 1863 však stále zůstávají linií, která toto zamýšlené dílo znázorňuje.

Desátý verš jedenácté kapitoly Danielovy obsahuje klíč k porozumění vnitřnímu i vnějšímu poselství veršů jedenáct až patnáct, které vstoupilo do našich prorockých dějin v roce 2014. Desátý verš označuje rok 1989, jenž je časem konce v reformačním hnutí sto čtyřiceti čtyř tisíc, avšak zároveň obsahuje klíč, který umožňuje rozpoznat rok 2014 jako mezník v dějinách zapečeťování.

Dne 22. října 1844 náhle přišel do chrámu, který vztyčil, Posel smlouvy. Tento mezník předobrazuje 11. září 2001, kdy třetí anděl znovu přišel a sedmá trubka znovu začala znít. Poté se měly opakovat také dějiny let 1840 až 1844, neboť anděl, který sestoupil 11. srpna 1840, nebyl nikdo menší než Ježíš Kristus a jeho dílem bylo osvětlit zemi svou slávou.

Léta 1840 až 1844 rovněž představují období od 11. září 2001 až po brzy přicházející nedělní zákon, stejně jako léta 1844 až 1863 představují období od 11. září 2001 až po brzy přicházející nedělní zákon. Sestra Whiteová uvádí historii roku 1844 do souladu s historií kříže a kříž představuje rozdělení dvou dějin o třech a půl letech, které jsou navzájem ve vzájemném souladu. Kříž potvrzuje, že předcházející dějiny začínající roku 1840 a končící roku 1844 a následující dějiny až do roku 1863 jsou dvě souběžné dějiny, které obě představují dobu zapečeťování.

První čára od roku 1840 do roku 1844 představuje vítězství filadelfských adventistů; druhá čára od roku 1844 do roku 1863 představuje selhání laodicejských adventistů. Obě třídy jsou znázorněny v 10. kapitole knihy Daniel, neboť Daniel, představující vítězné moudré panny v době pečetění sto čtyřiceti čtyř tisíc, viděl vidění, avšak ti, kteří byli s ním, před tím viděním uprchli.

V sedmé kapitole knihy Daniel, poté co Daniel spatřil vidění dravých šelem, přišel Gabriel, aby mu toto vidění vyložil.

V osmé kapitole knihy Daniel, poté co Daniel spatřil vidění o šelmách svatyně, přišel Gabriel, aby mu toto vidění vyložil.

V deváté kapitole knihy Daniel, poté co Daniel porozuměl počtu let určených Jeremjášem a v Mojžíšových spisech představených jak jako kletba, tak jako Boží přísaha, přišel Gabriel, aby vyložil to vidění.

Proto na základě tří svědků, všech z knihy Daniel, když Gabriel říká Danielovi v desáté kapitole, že přišel, aby dal Danielovi porozumět tomu, co potká Boží lid v posledních dnech, Gabriel vykládá kauzativní vidění „marah“ v ženském rodě, které Daniel spatřil a od něhož druhá skupina uprchla.

Vidění, které Daniel spatřil a které způsobilo oddělení věřících, bylo viděním Kristova zjevení, viděním o dvou tisících třech stech letech, avšak bylo ženským vyjádřením tohoto vidění. Bylo to porozumění vidění o Kristově náhlém zjevení jako Posla smlouvy, které proměnilo Daniela (a ty, kdo jsou Danielem zastoupeni) v obraz Kristův. To, co „potká Boží lid v posledních dnech“, je znázorněno dějinami milleritů od roku 1840 do roku 1844 a také millerity od roku 1844 do roku 1863. Jedna skupina před tímto viděním v odboji prchá a druhá skupina následuje Krista vírou do Nejsvětější svatyně, aby s Ním byla posazena v nebeských místech.

Když však Gabriel vykládá vidění, v němž je Boží lid posledních dnů proměňován k obrazu Kristovu, předkládá vnější dějiny světa. Danielovo vidění Krista bylo Gabrielem vyloženo jako vnější dějiny doby pečetění sto čtyřiceti čtyř tisíc. Když je v Gabrielově výkladu dosaženo dějin 11. září 2001, dějiny, jež jsou zdůrazněny jako předcházející nedělnímu zákonu verše šestnáct, lze rozpoznat pouze klíčem porozumění, znázorněným jako „pevnost“ ve verši deset. Dne 11. září 2001 se účinek každého vidění začal rozvíjet jako kola uvnitř kol.

Ze všech prorockých kol, která se v oněch dějinách otáčejí uvnitř jiných prorockých kol, je jedno kolo, o němž Vdechnutí oznámilo studentům proroctví posledních dnů, že je to kolo, podle něhož bude rozhodnuto o jejich věčném údělu. Řádek za řádkem musí být toto kolo také viděním, které Daniel spatřil a které jej proměnilo k obrazu Kristovu, neboť právě toto vidění označuje, co postihne Boží lid v posledních dnech.

Zkouška, která je označena jako zkouška obrazu šelmy, je dvojí. Je to zkouška, která vyžaduje, aby student proroctví rozpoznal vývoj obrazu šelmy, jímž je spojení církve a státu ve Spojených státech před vydáním nedělního zákona. Je to také zkouška, která v těch, kdo jsou představeni Danielem, nebo v těch, kdo uprchli, vytváří buď obraz šelmy, nebo obraz Krista. Oddělení je založeno na tom, zda ony panny „vidí toto veliké vidění“, jako je viděl Daniel, anebo zda před tímto viděním utíkají. Klíč k tomu, aby člověk viděl veliké vidění, je vyjádřen slovem „pevnost“.

V této studii budeme pokračovat v příštím článku.