We are now on sacred ground, in terms of the book of Daniel, for we have arrived at the verses which represent the Midnight Cry for the one hundred and forty-four thousand. The verses also identify the sealing of the ensign who are lifted up. These are the verses that are the portion from the book of Daniel that relates to the last days that is unsealed, and represent Daniel’s expression of the Revelation of Jesus Christ that is unsealed when the “time is at hand,” just before probation closes in verse sixteen.
Nyní stojíme na svaté půdě, co se týče knihy Daniel, neboť jsme dospěli k veršům, které představují Půlnoční volání pro sto čtyřicet čtyři tisíc. Tyto verše také označují zapečetění korouhve těch, kteří jsou vyzdviženi. Jsou to verše, které tvoří tu část knihy Daniel, jež se vztahuje k posledním dnům a která je odpečetěna, a představují Danielovo vyjádření Zjevení Ježíše Krista, jež je odpečetěno, když „čas je blízko“, těsně předtím, než se ve verši šestnáct uzavře doba milosti.
It is Rome that establishes the vision, as represented in verse fourteen of chapter eleven, and it is therefore important to look closely at Rome as we navigate through verses eleven through fifteen, for where there is “no vision, the people perish,” and if you will not believe Isaiah chapter seven, verses eight and nine, “surely you will not be established.”
Je to Řím, kdo ustanovuje vidění, jak je znázorněno ve čtrnáctém verši jedenácté kapitoly, a proto je důležité pečlivě se na Řím podívat, když procházíme verši jedenáct až patnáct, neboť kde není „vidění, lid hyne“, a neuvěříte-li podle Izajáše, kapitoly sedmé, veršů osm a devět, „jistě neobstojíte“.
Uriah Smith references a prophetic rule at least four times in his book, Daniel and the Revelation. That rule identifies that a prophetic power is not identified in prophecy until it becomes “connected” with the people of God. The first reference he addresses it is in connection with the introduction of Babylon into the prophetic testimony.
Uriah Smith se ve své knize Daniel and the Revelation nejméně čtyřikrát odvolává na prorocké pravidlo. Toto pravidlo určuje, že prorocká mocnost není v proroctví označena, dokud se nestane „spojenou“ s Božím lidem. Poprvé se jím zabývá v souvislosti s uvedením Babylóna do prorockého svědectví.
“It is a manifest rule of interpretation that we may look for nations to be noticed in prophecy when they become so far connected with the people of God that mention of them becomes necessary to make the records of sacred history complete.” Uriah Smith, Daniel and the Revelation, 46.
„Je zjevným výkladovým pravidlem, že lze očekávat, že národy budou v proroctví zmíněny tehdy, když se natolik spojí s Božím lidem, že jejich uvedení se stane nezbytným k tomu, aby záznamy posvátných dějin byly úplné.“ Uriah Smith, Daniel and the Revelation, 46.
At least three other times, Smith addresses the rule, and he points to the “league” of the Jews in each of the three, but in one reference he identifies the league as being fulfilled in 162 BC, but the other two references are in agreement with the modern historians, who identify the fulfillment of the “league” of the Jews and Rome as 161 BC.
Nejméně při třech dalších příležitostech se Smith zabývá tímto pravidlem a v každém z těchto tří případů poukazuje na „spolek“ Židů; v jednom odkazu však uvádí, že tento spolek byl naplněn v roce 162 př. Kr., zatímco další dva odkazy se shodují s moderními historiky, kteří určují naplnění „spolku“ Židů a Říma do roku 161 př. Kr.
“It is unnecessary to remind the reader that earthly governments are not introduced into prophecy till they become in some way connected with the people of God. Rome became connected with the Jews, the people of God at that time, by the famous Jewish League, BC 161. 1 Maccabees 8; Josephus’s Antiquities, book 12, chapter 10, section 6; Prideaux, Vol. II, page 166. But seven years before this, that is, in BC 168, Rome had conquered Macedonia, and made that country a part of its empire. Rome is therefore introduced into prophecy just as, from the conquered Macedonian horn of the goat, it is going forth to new conquests in other directions. It therefore appeared to the prophet, or may be properly spoken of in this prophecy, as coming forth from one of the horns of the goat.” Uriah Smith, Daniel and the Revelation, 175.
„Není třeba připomínat čtenáři, že pozemské vlády nejsou do proroctví uváděny dříve, než se nějakým způsobem spojí s Božím lidem. Řím se spojil se Židy, tehdejším Božím lidem, prostřednictvím proslulé židovské smlouvy roku 161 př. Kr. 1 Makabejská 8; Josephus, Židovské starožitnosti, kniha 12, kapitola 10, oddíl 6; Prideaux, sv. II, str. 166. Avšak sedm let předtím, totiž roku 168 př. Kr., Řím dobyl Makedonii a učinil tuto zemi součástí své říše. Řím je tedy do proroctví uveden právě tehdy, když z dobytého makedonského rohu kozla vychází k novým výbojům v jiných směrech. Prorokovi se tedy jevil, anebo o něm lze v tomto proroctví správně mluvit, jako o tom, který vychází z jednoho z rohů kozla.“ Uriah Smith, Daniel a Zjevení, 175.
But Smith also states that it was 162 BC.
Smith však také uvádí, že to bylo roku 162 př. Kr.
“The same power was also to stand in the Holy Land, and consume it. Rome became connected with the people of God, the Jews, by alliance, BC 162, from which date it holds a prominent place in the prophetic calendar. It did not, however, acquire jurisdiction over Judea by actual conquest till BC 63; and then in the following manner.” Uriah Smith, Daniel and the Revelation, 259.
„Táž mocnost měla také stanout ve Svaté zemi a pohltit ji. Řím vstoupil do spojeneckého svazku s Božím lidem, Židy, roku 162 př. Kr., od kteréhož data zaujímá významné místo v prorockém kalendáři. Nad Judeou však nezískal svrchovanou moc skutečným dobytím až do roku 63 př. Kr.; a to následujícím způsobem.“ Uriah Smith, Daniel and the Revelation, 259.
And then the third time he references the event, he again says 161 BC.
A když se pak na tuto událost odvolává potřetí, znovu uvádí rok 161 př. Kr.
“Having taken us down through the secular events of the empire to the end of the seventy weeks, the prophet, in verse 23, takes us back to the time when the Romans became directly connected with the people of God by the Jewish league, BC 161: from which point we are then taken down in a direct line of events to the final triumph of the church, and the setting up of God’s everlasting kingdom. The Jews, being grievously oppressed by the Syrian kings, sent an embassy to Rome, to solicit the aid of the Romans, and to join themselves in ‘a league of amity and confederacy with them.’ 1 Maccabees 8; Prideaux, II, 234; Josephus’s Antiquities, book 12, chapter 10, section 6. The Romans listened to the request of the Jews, and granted them a decree, couched in these words:—
„Poté, co nás prorok provedl světskými událostmi říše až ke konci sedmdesáti týdnů, vrací nás ve verši 23 zpět do doby, kdy se Římané dostali do přímého spojení s Božím lidem prostřednictvím židovské smlouvy roku 161 př. Kr.; od tohoto bodu jsme pak vedeni v přímé posloupnosti událostí až ke konečnému triumfu církve a k ustanovení Božího věčného království. Židé, jsouce krutě utiskováni syrskými králi, vyslali do Říma poselstvo, aby se domáhali pomoci Římanů a vstoupili s nimi do ‚smlouvy přátelství a spojenectví‘. 1 Makabejská 8; Prideaux, II, 234; Josephus, Židovské starožitnosti, kniha 12, kapitola 10, oddíl 6. Římané vyslyšeli žádost Židů a udělili jim výnos, formulovaný těmito slovy:—“
“‘The decree of the senate concerning a league of assistance and friendship with the nation of the Jews. It shall not be lawful for any that are subject to the Romans, to make war with the nation of the Jews, nor to assist those that do so, either by sending them corn, or ships, or money; and if any attack be made upon the Jews, the Romans shall assist them as far as they are able; and again, if any attack be made upon the Romans, the Jews shall assist them. And if the Jews have a mind to add to, or to take from, this league of assistance, that shall be done with the common consent of the Romans. And whatever addition shall thus be made, it shall be of force.’ ‘This decree,’ says Josephus, ‘was written by Eupolemus, the son of John, and by Jason, the son of Eleazer, when Judas was high priest of the nation, and Simon, his brother, was general of the army. And this was the first league that the Romans made with the Jews, and was managed after this manner.’” Uriah Smith, Daniel and the Revelation, 271.
„‚Usnesení senátu o smlouvě o pomoci a přátelství s národem Židů. Nikomu, kdo podléhá Římanům, nebude dovoleno vést válku proti národu Židů ani poskytovat pomoc těm, kdo tak činí, ať už jim posíláním obilí, lodí nebo peněz; a bude-li podniknut jakýkoli útok proti Židům, Římané jim přispějí na pomoc, nakolik budou moci; a rovněž bude-li podniknut jakýkoli útok proti Římanům, Židé jim přispějí na pomoc. A budou-li si Židé přát něco k této smlouvě o pomoci přidat nebo z ní něco odejmout, stane se tak se společným souhlasem Římanů. A jakýkoli dodatek, který takto bude učiněn, bude mít platnost.‘ ‚Toto usnesení,‘ praví Josephus, ‚bylo sepsáno Eupolemem, synem Janovým, a Jásonem, synem Eleazarovým, když byl Juda veleknězem národa a Šimon, jeho bratr, velitelem vojska. A to byla první smlouva, kterou Římané uzavřeli se Židy, a byla sjednána tímto způsobem.‘“ Uriah Smith, Daniel and the Revelation, 271.
It is not my burden to explain why Smith cited 162 BC, other than my assumption it was a typo. My point is in referencing the emphasis he places upon what he identifies as “a manifest rule of interpretation that we may look for nations to be noticed in prophecy when they become so far connected with the people of God that mention of them becomes necessary to make the records of sacred history complete.” When Smith emphasizes that rule, he identifies that Rome became connected with the people of God at the “league,” of verse twenty-three in 161 BC, but Smith identifies that Rome is first introduced into the prophetic narrative in 200 BC, thirty-nine years before 161 BC.
Není mým úkolem vysvětlovat, proč Smith uvedl rok 162 př. Kr., ledaže bych předpokládal, že šlo o písařskou chybu. Mým záměrem je poukázat na důraz, který klade na to, co označuje za „zjevné pravidlo výkladu, podle něhož můžeme očekávat, že národy budou v proroctví zaznamenány tehdy, když se natolik spojí s lidem Božím, že jejich zmínka se stane nezbytnou k tomu, aby byly záznamy posvátných dějin úplné.“ Když Smith toto pravidlo zdůrazňuje, uvádí, že Řím se spojil s lidem Božím při „smlouvě“ ve verši dvacátém třetím, v roce 161 př. Kr., avšak Smith zároveň uvádí, že Řím je do prorockého vyprávění poprvé uveden v roce 200 př. Kr., tedy o třicet devět let dříve než v roce 161 př. Kr.
“A new power is now introduced,—‘the robbers of thy people;’ literally, says Bishop Newton, ‘the breakers of thy people.’ Far away on the banks of the Tiber, a kingdom had been nourishing itself with ambitious projects and dark designs. Small and weak at first, it grew with marvelous rapidity in strength and vigor, reaching out cautiously here and there to try its prowess, and test the vigor of its warlike arm, till, conscious of its power, it boldly reared its head among the nations of the earth, and seized with invincible hand the helm of their affairs. Henceforth the name of Rome stands upon the historic page, destined for long ages to control the affairs of the world, and exert a mighty influence among the nations even to the end of time.
„Nyní je uvedena nová moc — ‚lupiči tvého lidu‘; doslova, jak praví biskup Newton, ‚ti, kteří rozbíjejí tvůj lid‘. Daleko na březích Tibery se království živilo ctižádostivými záměry a temnými úmysly. Zpočátku malé a slabé rostlo podivuhodně rychle v síle a mohutnosti, opatrně vztahovalo sem i tam své ruce, aby vyzkoušelo svou zdatnost a ověřilo sílu svého válečného ramene, až si, vědomo své moci, směle pozvedlo hlavu mezi národy země a nezdolnou rukou uchopilo kormidlo jejich záležitostí. Od té chvíle stojí jméno Říma na stránkách dějin, určeno po dlouhé věky řídit záležitosti světa a vykonávat mocný vliv mezi národy až do konce času.“
“Rome spoke; and Syria and Macedonia soon found a change coming over the aspect of their dream. The Romans interfered in behalf of the young king of Egypt, determined that he should be protected from the ruin devised by Antiochus and Philip. This was BC 200, and was one of the first important interferences of the Romans in the affairs of Syria and Egypt.” Uriah Smith, Daniel and the Revelation, 256.
„Řím promluvil; a Sýrie i Makedonie brzy shledaly, že se podoba jejich snu začíná měnit. Římané zasáhli ve prospěch mladého egyptského krále, odhodláni ochránit jej před zkázou, kterou osnovali Antiochos a Filip. Bylo to roku 200 př. Kr. a šlo o jeden z prvních významných zásahů Římanů do záležitostí Sýrie a Egypta.“ Uriah Smith, Daniel and the Revelation, 256.
Rome is first introduced into the prophetic narrative in the year 200 BC, and that introduction in verse fourteen, is the most significant reference of Rome in all of Daniel, for it is the very verse that defines Rome as the symbol that establishes the vision. Why Smith could emphasize such a rule of prophecy, then cite 161 BC, while also identifying the year 200 BC, as the point where the power of Rome was “introduced,” is not a problem I wish to resolve. If I have a question that needs to be resolved, it would be whether the rule as defined by Smith is valid or not. If it is valid, then I would argue that verse fourteen, must have a connection with the Jews, that occurred before the league of 161 BC.
Řím je do prorockého vyprávění poprvé uveden v roce 200 př. Kr. a toto uvedení ve čtrnáctém verši je nejvýznamnějším odkazem na Řím v celé knize Daniel, neboť je to právě tento verš, který vymezuje Řím jako symbol, jenž ustanovuje vidění. Proč Smith mohl zdůrazňovat takové pravidlo proroctví, a pak uvést rok 161 př. Kr., a zároveň označit rok 200 př. Kr. za bod, v němž byla moc Říma „uvedena“, není problém, který bych si přál řešit. Mám-li nějakou otázku, kterou je třeba vyřešit, pak by to bylo, zda je pravidlo, jak je vymezil Smith, platné, či nikoli. Je-li platné, pak bych tvrdil, že čtrnáctý verš musí mít souvislost se Židy, k níž došlo před smlouvou z roku 161 př. Kr.
I understand that the history of verses thirteen to fifteen, are identifying a history in the last days when papal Rome intrudes herself into prophetic history, and she does so in connection with the United States, who are God’s people in that history. Because Jesus always illustrates the end with the beginning, the year 200 BC, when pagan Rome came into history, must have a connection with people of God in that history. Therefore, I agree with Smith’s rule, even if he found no direct connection between Rome and the Jews in the year 200 BC.
Rozumím tomu tak, že děj veršů třináct až patnáct označuje dějiny v posledních dnech, kdy se papežský Řím vkládá do prorockých dějin, a činí tak ve spojení se Spojenými státy, které jsou v oněch dějinách Božím lidem. Protože Ježíš vždy znázorňuje konec počátkem, musí mít rok 200 př. Kr., kdy pohanský Řím vstoupil na scénu dějin, souvislost s Božím lidem v oné době. Proto souhlasím se Smithovým pravidlem, i když v roce 200 př. Kr. nenalezl žádnou přímou souvislost mezi Římem a Židy.
Verses eleven and twelve, identify the victory and aftermath of the Battle of Raphia, which occurred in 217 BC, between the Seleucid Empire, led by Antiochus III Magnus, or “The Great”, and the Ptolemaic Kingdom of Egypt, led by King Ptolemy IV Philopator. This battle occurred during the struggle for control over Coele-Syria (southern Syria) and southern Palestine, territories contested between the Ptolemaic and Seleucid kingdoms. Ptolemy IV Philopator’s victory at Raphia allowed him to maintain control over Coele-Syria and southern Palestine for a time.
Verše jedenáct a dvanáct označují vítězství a následky bitvy u Rafie, k níž došlo roku 217 př. Kr., mezi Seleukovskou říší, vedenou Antiochem III. Magnem neboli „Velikým“, a Ptolemaiovským královstvím Egypta, vedeným králem Ptolemaiem IV. Filopatorem. Tato bitva se odehrála během zápasu o nadvládu nad Koilé-Sýrií (jižní Sýrií) a jižní Palestinou, územími, o něž se přely ptolemaiovské a seleukovské království. Vítězství Ptolemaia IV. Filopatora u Rafie mu na čas umožnilo udržet si kontrolu nad Koilé-Sýrií a jižní Palestinou.
The Battle of Panium, which occurred seventeen years later in 200 BC, also known as the Battle of Mount Panium or the Battle of Paneas, was between the Seleucid Empire, led by King Antiochus III, and the Ptolemaic Kingdom of Egypt, led by King Ptolemy V.
Bitva u Pania, k níž došlo o sedmnáct let později, roku 200 př. Kr., známá také jako bitva u hory Panium nebo bitva u Paneas, se odehrála mezi Seleukovskou říší vedenou králem Antiochem III. a Ptolemaiovským královstvím Egypta vedeným králem Ptolemaiem V.
Thirty-one years later, in 167 BC, the Maccabean Revolt, a Jewish rebellion against the Seleucid Empire’s attempts to suppress Jewish religious practices and impose Hellenistic culture, began in the town of Modein, a small town located in the region of Judea, in what is now modern-day Israel.
O třicet jedna let později, roku 167 př. Kr., začalo ve městě Modiin, malém městě ležícím v judské oblasti na území dnešního moderního Izraele, Makabejské povstání, židovská vzpoura proti pokusům Seleukovské říše potlačit židovské náboženské praktiky a vnutit helénistickou kulturu.
The event in question involved the infamous Greek Seleucid ruler, Antiochus IV Epiphanes, who had imposed strict Hellenistic practices on the Jewish population, including the prohibition of Jewish religious observances and the desecration of the Temple in Jerusalem. In an effort to enforce his decrees, Antiochus sent representatives to various towns and villages to compel the Jewish inhabitants to comply with his orders.
Dotyčná událost se týkala nechvalně proslulého řeckého seleukovského vládce Antiocha IV. Epifana, jenž židovskému obyvatelstvu vnutil přísné helénistické praktiky, včetně zákazu židovských náboženských obřadů a znesvěcení Chrámu v Jeruzalémě. Ve snaze vynutit svá nařízení vyslal Antiochos do různých měst a vesnic své zástupce, aby přiměli židovské obyvatele podřídit se jeho rozkazům.
In Modein, one of the Seleucid officials arrived to enforce the king’s decree by commanding the Jewish inhabitants to participate in pagan rituals and make offerings to Greek gods. An elderly Jewish priest named Mattathias refused to comply with the order and killed both a Jew who stepped forward to offer the sacrifice and the Seleucid official. This act of defiance by Mattathias and his family marked the beginning of the Maccabean Revolt against Seleucid rule.
Do Modeinu přišel jeden ze seleukovských úředníků, aby vynutil králův výnos tím, že židovským obyvatelům přikáže účastnit se pohanských obřadů a přinášet oběti řeckým bohům. Starý židovský kněz jménem Matatiáš odmítl tento rozkaz uposlechnout a zabil jak Žida, který vystoupil vpřed, aby přinesl oběť, tak i seleukovského úředníka. Tento čin vzdoru ze strany Matatiáše a jeho rodiny znamenal počátek Makabejského povstání proti seleukovské nadvládě.
Mattathias and his five sons, including Judas Maccabee, fled to the hills and began a guerrilla war against the Seleucid forces. The revolt eventually grew in strength and support, leading to a series of military victories against the Seleucids.
Matatiáš a jeho pět synů, včetně Judy Makabejského, uprchli do hor a zahájili partyzánskou válku proti seleukovským silám. Povstání nakonec nabylo na síle i podpoře, což vedlo k sérii vojenských vítězství nad Seleukovci.
The events at Modein in 167 BC, were a pivotal moment in Jewish history, marking the beginning of the Maccabean Revolt and the struggle for religious freedom and independence against foreign rule. The rededication of the second temple in Jerusalem, which marks the historical event celebrated during Hanukkah, occurred in 164 BC, three years before the “league” of verse twenty-three.
Události v Modi’inu roku 167 př. Kr. představovaly rozhodující okamžik v židovských dějinách, neboť znamenaly počátek makabejského povstání a zápasu za náboženskou svobodu a nezávislost proti cizí nadvládě. Znovuposvěcení druhého chrámu v Jeruzalémě, které připomíná historickou událost slavenou během Chanuky, nastalo roku 164 př. Kr., tři roky před „spojenectvím“ ve verši dvacátém třetím.
After reclaiming Jerusalem and the Temple, the Maccabees cleansed the Temple of the pagan defilements and restored it to its proper religious use. According to tradition, they found only a single cruse of consecrated oil, enough to light the menorah for only one day. Actually, no contemporary historical witness of that event exists, and it was not until the sixth century that the Jewish fable is found in literature. Sister White compares the apostate Jewish church with the Catholic church, especially emphasizing that both churches base the religion upon human customs and traditions. As with the many various fabricated miracles within the history of the papal Church, the fable of the one days oil lasting for eight days has no historical witness.
Po znovudobytí Jeruzaléma a chrámu Makabejci očistili chrám od pohanských poskvrn a navrátili jej jeho náležitému náboženskému užívání. Podle tradice nalezli pouze jedinou nádobku posvěceného oleje, dostačující k rozsvícení menory jen na jeden den. Ve skutečnosti však neexistuje žádné současné historické svědectví o této události a teprve v šestém století se tato židovská báje objevuje v literatuře. Sestra Whiteová srovnává odpadlou židovskou církev s církví katolickou a zvláště zdůrazňuje, že obě církve zakládají náboženství na lidských zvycích a tradicích. Stejně jako v případě mnoha různých vykonstruovaných zázraků v dějinách papežské církve nemá ani báje o oleji na jeden den, který vydržel osm dní, žádné historické svědectví.
Verse ten, of Daniel chapter eleven, identifies the first battle of the three battles of verse forty, which I have previously identified as three battles of a cold war, as well as, three proxy wars. A sister questioned my defining the Ukrainian War, which is the second of these three wars as cold wars, for as she correctly pointed out there has been abundant death and destruction. What I have been defining in previous articles as the three battles of the “cold war”, was defined in those terms to draw a distinction between these three battles and the three World Wars that occur during the history of the earth beast of Revelation thirteen. These three wars are proxy wars and have also been defined that way.
Desátý verš jedenácté kapitoly knihy Daniel označuje první bitvu ze tří bitev čtyřicátého verše, které jsem již dříve určil jako tři bitvy studené války, a také jako tři zástupné války. Jedna sestra zpochybnila, že ukrajinskou válku, která je druhou z těchto tří válek, označuji za studenou válku, neboť, jak správně poukázala, došlo k hojnému umírání a ničení. To, co jsem v předchozích článcích označoval jako tři bitvy „studené války“, bylo takto vymezeno proto, aby byl zdůrazněn rozdíl mezi těmito třemi bitvami a třemi světovými válkami, k nimž dochází během dějin zemské šelmy ze Zjevení třinácté kapitoly. Tyto tři války jsou zástupnými válkami a byly takto také vymezeny.
I intend to identify those three battles as “the three battles of verse forty” or proxy wars, from this point onward in these articles, to remove the discrepancy of identifying a hot war as a cold war. By my definition, the three battles of verse forty, do not include the battle of 1798, which is part of verse forty, but only the three battles from the time of the end in 1989 unto the Sunday law of verse forty-one. The three battles are more correctly identified as proxy wars, that are accomplished within the context of the warfare between the king of the north and the king of the south, which in the history of verse forty, represent the warfare between Catholicism (the king of the north) and Communism (the king of the south).
Od tohoto okamžiku hodlám v těchto článcích označovat tyto tři bitvy jako „tři bitvy čtyřicátého verše“ neboli zástupné války, aby se odstranil rozpor spočívající v tom, že je horká válka označována jako studená válka. Podle mé definice tři bitvy čtyřicátého verše nezahrnují bitvu roku 1798, která je součástí čtyřicátého verše, nýbrž pouze tři bitvy od času konce v roce 1989 až po nedělní zákon čtyřicátého prvního verše. Tyto tři bitvy jsou přesněji označitelné jako zástupné války, které jsou vedeny v rámci válečného konfliktu mezi králem severu a králem jihu, jenž v dějinách čtyřicátého verše představuje konflikt mezi katolicismem (králem severu) a komunismem (králem jihu).
The first of those three battles identifies the victory of Catholicism over Communism in 1989, as the papacy joined with its proxy army, represented by the United States, in sweeping away the Soviet Union in 1989, though Russia, the head (or “fortress”), was left standing. The current Ukrainian War is once again a battle between Catholicism and Communism, with the papacy employing the Ukrainian government as its proxy against Russia, along with the support of the papacy’s previous proxy power, the United States, including the rest of the globalist western world. That war is represented in verses eleven and twelve, and identifies that Communism (Russia), will prevail over Catholicism.
První z těchto tří bitev označuje vítězství katolicismu nad komunismem v roce 1989, když se papežství spojilo se svou zástupnou armádou, představovanou Spojenými státy, aby v roce 1989 smetlo Sovětský svaz, ačkoli Rusko, hlava (či „pevnost“), zůstalo stát. Současná ukrajinská válka je opět střetem mezi katolicismem a komunismem; papežství v ní používá ukrajinskou vládu jako svého zástupce proti Rusku spolu s podporou předchozí zástupné mocnosti papežství, Spojených států, včetně zbytku globalistického západního světa. Tato válka je znázorněna v jedenáctém a dvanáctém verši a ukazuje, že komunismus (Rusko) zvítězí nad katolicismem.
The third of those three proxy battles is represented in verse fifteen, as the Battle of Panium. The battle was between the Ptolemaic kingdom (the king of the south) and the Seleucid kingdom (the king of the north). In that battle the proxy army of Catholicism is once again the United States.
Třetí z těchto tří zástupných bitev je ve verši patnáctém představena jako bitva u Pania. Tato bitva se odehrála mezi Ptolemaiovským královstvím (králem jihu) a Seleukovským královstvím (králem severu). V této bitvě je zástupnou armádou katolicismu opět Spojené státy.
In the first battle in 1989, the proxy army of the Republican horn of the United States was employed by the papacy to bring down the political structure of the Soviet Union, while leaving intact, its head (Russia). In the second battle, which is the Ukrainian war, the proxy army of the Nazi’s is defeated by Russia. In the third battle the United States, the proxy army of the papacy again defeats the king of the south.
V první bitvě v roce 1989 byla zástupná armáda republikánského rohu Spojených států použita papežstvím k tomu, aby svrhla politickou strukturu Sovětského svazu, zatímco jeho hlavu (Rusko) ponechala nedotčenou. Ve druhé bitvě, kterou je ukrajinská válka, je zástupná armáda nacistů poražena Ruskem. Ve třetí bitvě Spojené státy, zástupná armáda papežství, opět porážejí krále jihu.
The three battles bear the signature of “Truth”, with the first and last battles being carried out by the victorious proxy army of the United States. In the first battle the head of the king of the south was left intact, and in the third battle the proxy army of the United States, becomes the head of the king of the south. The second proxy army was also the proxy army of the papacy in the Second World War. In both instances the proxy army of Nazism was and will be defeated. The papacy fully subdues all her enemies before verse sixteen, when the threefold union is accomplished.
Tyto tři bitvy nesou pečeť „Pravdy“, přičemž první i poslední bitva jsou vedeny vítěznou zástupnou armádou Spojených států. V první bitvě zůstala hlava krále jihu neporušena a ve třetí bitvě se zástupná armáda Spojených států stává hlavou krále jihu. Druhá zástupná armáda byla ve druhé světové válce také zástupnou armádou papežství. V obou případech byla a bude zástupná armáda nacismu poražena. Papežství zcela podmaňuje všechny své nepřátele před veršem šestnáct, když je dovršena trojnásobná unie.
“Ptolemy [Putin] lacked the prudence to make a good use of his victory. Had he followed up his success, he would probably have become master of the whole kingdom of Antiochus; but content with making only a few menaces and a few threats, he made peace that he might be able to give himself up to the uninterrupted and uncontrolled indulgence of his brutish passions. Thus, having conquered his enemies, he was overcome by his vices, and, forgetful of the great name which he might have established, he spent his time in feasting and lewdness.
„Ptolemaios [Putin] postrádal prozíravost, aby své vítězství dobře využil. Kdyby byl na svůj úspěch navázal, byl by se pravděpodobně stal pánem celého Antiochova království; avšak spokojen s tím, že pronese jen několik výhrůžek a několik hrozeb, uzavřel mír, aby se mohl oddat nerušenému a nekontrolovanému hovění svým zvířeckým vášním. Tak, když přemohl své nepřátele, byl přemožen svými neřestmi a, zapomenuv na velké jméno, které si mohl zjednat, trávil svůj čas v hodování a chlípnosti.“
“His heart was lifted up by his success, but he was far from being strengthened by it; for the inglorious use he made of it caused his own subjects to rebel against him.” Uriah Smith, Daniel and the Revelation, 254.
„Jeho srdce se povýšilo pro jeho úspěch, avšak ten ho zdaleka neposílil; neboť nečestné užití, jež z něho učinil, přimělo jeho vlastní poddané, aby se proti němu vzbouřili.“ Uriah Smith, Daniel and the Revelation, 254.
A second witness that the victory of Putin marks his end, is with the southern kingdom of Judah’s king Uzziah, whose heart was also lifted up by his military victories, and thereafter, as with Ptolemy, sought to perform the work of the priests in the sanctuary, and was struck with leprosy and immediately removed from power. Putin’s victory in the Ukrainian war marks the beginning of his end as the king of the south (the king of atheism). His end was typified with the beginning of verse forty’s prophetic king of the south (France), which identified a revolution that overthrew the leadership, as happened with Ptolemy. Putin’s end was also represented with the end of the Soviet Union, where the leader (Gorbachev), dissolved the Soviet Union, and immediately took a job with the United Nations, the last-day globalist symbol of atheism, the king of the south. After Putin’s victory in the Ukraine, he is also typified by Napoleon at Waterloo, and the exile that followed; and also, king Uzziah, with his leprosy, and the exile that followed, as well as Ptolemy’s drunken end and the end of the Soviet Union in 1989.
Druhým svědectvím o tom, že Putinovo vítězství znamená jeho konec, je judský král Uziáš z jižního království, jehož srdce se rovněž povýšilo pro jeho vojenská vítězství a který se poté, stejně jako Ptolemaios, snažil vykonávat práci kněží ve svatyni; byl pak postižen malomocenstvím a ihned zbaven moci. Putinovo vítězství ve válce na Ukrajině označuje počátek jeho konce jakožto krále jihu (krále ateismu). Jeho konec byl předobrazen počátkem prorockého krále jihu ve čtyřicátém verši (Francie), jenž označoval revoluci, která svrhla vedení, jak se to stalo u Ptolemaia. Putinův konec byl rovněž znázorněn koncem Sovětského svazu, kdy vůdce (Gorbačov) rozpustil Sovětský svaz a ihned přijal místo u Organizace spojených národů, tohoto globalistického symbolu ateismu posledních dnů, krále jihu. Po Putinově vítězství na Ukrajině je rovněž předobrazen Napoleonem u Waterloo a vyhnanstvím, které následovalo; a také králem Uziášem, s jeho malomocenstvím a vyhnanstvím, které následovalo, stejně jako opileckým koncem Ptolemaia a koncem Sovětského svazu v roce 1989.
The Battle of Panium occurred in 200 BC, and in that very year Rome openly intercedes into history. Their insertion into the prophetic narrative precedes the conquering of Jerusalem represented in verse sixteen, and fulfilled in 63 BC. at the time she proclaimed that she was the defender of the child king in Egypt. In the third battle of verse forty, involving the kings of the north and south, the papacy will insert itself into history again, pretending to be the protector of Russia. At that same time Seleucus, in the type, defeated Ptolemy in the battle of Panium, thus identifying that the United States, the proxy army of the papacy in the first and last battles of verse forty, defeats “Egypt” (the king of the south).
Bitva u Pania se odehrála roku 200 př. Kr. a právě v tom roce Řím otevřeně zasahuje do dějin. Jeho vstup do prorockého vyprávění předchází dobytí Jeruzaléma, znázorněnému v šestnáctém verši a naplněnému roku 63 př. Kr., v době, kdy prohlašoval, že je ochráncem dětského krále v Egyptě. Ve třetí bitvě čtyřicátého verše, zahrnující krále severu a jihu, se papežství znovu vloží do dějin a bude předstírat, že je ochráncem Ruska. V témž čase Seleukos, v předobrazu, porazil Ptolemaia v bitvě u Pania, čímž je určeno, že Spojené státy, zástupná armáda papežství v první a poslední bitvě čtyřicátého verše, porazí „Egypt“ (krále jihu).
In the year 200 BC, we symbolically find the papacy, as the whore of Tyre begins to sing her songs of fornication in advance of the threefold union at the Sunday law of verse sixteen. At the same time the United States prevails over the United Nations, thus securing its position as the premier king of the ten kings. All the dynamics of the threefold union that are accomplished at the Sunday law, are settled before verse sixteen.
V roce 200 př. Kr. symbolicky nalézáme papežství, když nevěstka z Týru začíná zpívat své písně smilstva v předstihu před trojnásobným spojením při nedělním zákoně ve verši šestnáctém. Zároveň Spojené státy převládnou nad Organizací spojených národů, a tím si zajistí své postavení jako přední král z deseti králů. Veškeré dynamiky trojnásobného spojení, které jsou dovršeny při nedělním zákoně, jsou ustáleny před veršem šestnáctým.
The dragon power’s political structure, as represented by the United Nations, agrees, in verse sixteen, to give its political structure to the beast, but before it does so the papacy conquers the religion of the dragon. Paganism must once again, be taken away. Protestantism was removed in the Reagan years, in the first battle of verse forty, and in the time of the last Republican president the religion of the dragon will also be placed into subjection to the religion of Catholicism, as it was in the year 508. The process of removing any religious resistance to the papacy being placed upon the throne began in the Reagan years, and it ends in the Trump years. The resistance of apostate Protestantism against Catholicism was removed in the first battle of verse forty, and the resistance of spiritualism will be removed in the last battle of verse forty.
Politická struktura moci draka, jak ji představuje Organizace spojených národů, podle šestnáctého verše souhlasí s tím, že předá svou politickou strukturu šelmě, avšak dříve, než tak učiní, papežství podrobí náboženství draka. Pohanství musí být opět odstraněno. Protestantismus byl odstraněn v letech Reaganovy vlády, v první bitvě čtyřicátého verše, a v době posledního republikánského prezidenta bude také náboženství draka podrobeno náboženství katolicismu, jako tomu bylo v roce 508. Proces odstraňování veškerého náboženského odporu vůči tomu, aby bylo papežství dosazeno na trůn, začal v letech Reaganovy vlády a končí v letech Trumpovy vlády. Odpor odpadlého protestantismu proti katolicismu byl odstraněn v první bitvě čtyřicátého verše a odpor spiritismu bude odstraněn v poslední bitvě čtyřicátého verše.
In the same complicated interplay of human events, apostate Protestantism must establish itself as the religious and political authority over the ten kings of Revelation chapter seventeen. Thus, the Battle of Panium is identifying when the United States prevails over the United Nations, just before the Sunday law of verse sixteen.
Ve stejném složitém prolnutí lidských událostí se odpadlé protestantství musí ustanovit jako náboženská a politická autorita nad deseti králi ze sedmnácté kapitoly Zjevení. Bitva u Pania tak označuje okamžik, kdy Spojené státy převládnou nad Organizací spojených národů, těsně před nedělním zákonem verše šestnáct.
It is an established rule of prophecy that the dragon, the beast and the false prophet each have their own peculiar prophetic characteristics. One of those prophetic characteristics is that the beast (Catholicism), is always prophetically located in the city of Rome. The False Prophet is always prophetically located in the United States. But with the dragon, the characteristic of where the dragon is prophetically located is that it always moves. The dragon began in heaven, then came to the Garden of Eden, and eventually the dragon is located in Egypt.
Je ustáleným pravidlem proroctví, že drak, šelma a falešný prorok mají každý své vlastní zvláštní prorocké charakteristiky. Jednou z těchto prorockých charakteristik je, že šelma (katolicismus) je prorocky vždy umístěna ve městě Římě. Falešný prorok je prorocky vždy umístěn ve Spojených státech. Avšak u draka je charakteristikou jeho prorockého umístění to, že se stále přesouvá. Drak započal v nebi, poté přišel do zahrady Eden a nakonec je drak umístěn v Egyptě.
Speak, and say, Thus saith the Lord God; Behold, I am against thee, Pharaoh king of Egypt, the great dragon that lieth in the midst of his rivers, which hath said, My river is mine own, and I have made it for myself. Ezekiel 29:3.
Promluv a rci: Toto praví Panovník Hospodin: Hle, jsem proti tobě, faraone, králi egyptský, veliký draku, který leží uprostřed svých řek a říká: Moje řeka je má vlastní a já jsem ji učinil sám sobě. Ezechiel 29,3.
The prophetic location of the dragon moves. In the time of John, the seat of the dragon, which represents its throne, was identified as being in Pergamos.
Prorocké umístění draka se přesouvá. V době Janově bylo sídlo draka, které představuje jeho trůn, označeno za to, že je v Pergamu.
And to the angel of the church in Pergamos write; These things saith he which hath the sharp sword with two edges; I know thy works and where thou dwellest, even where Satan’s seat is: and thou holdest fast my name, and hast not denied my faith, even in those days wherein Antipas was my faithful martyr, who was slain among you, where Satan dwelleth. Revelation 2:12, 13.
A andělu církve v Pergamu napiš: Toto praví ten, který má ostrý dvousečný meč: Znám tvé skutky i místo, kde přebýváš, tam, kde je trůn satanův; a pevně se držíš mého jména a nezapřel jsi mou víru ani ve dnech, kdy Antipas, můj věrný mučedník, byl mezi vámi usmrcen, tam, kde přebývá satan. Zjevení 2,12.13.
The practice of pagan Rome was to bring all the pagan deities they became associated with back to the city of Rome, and represent them in the Pantheon Temple. This is why Daniel records that the “place of his sanctuary was cast down.” The place of pagan Rome’s sanctuary was the city of Rome, which was cast down by Constantine in the year 330, but the sanctuary that was “in” Rome was the Pantheon Temple, Pan-Theon meaning, “the temple of all the gods”. The Romans moved the location of Satan’s seat to the Pantheon Temple from Pergamos. Sister White informs us that pagan Rome is the dragon.
Praxí pohanského Říma bylo přivádět všechna pohanská božstva, s nimiž přišli do styku, zpět do města Říma a představovat je v chrámu Pantheonu. Proto Daniel zaznamenává, že „místo jeho svatyně bylo svrženo“. Místem svatyně pohanského Říma bylo město Řím, které bylo Konstantinem roku 330 svrženo, avšak svatyní, která byla „v“ Římě, byl chrám Pantheonu; Pan-Theon znamená „chrám všech bohů“. Římané přenesli sídlo satanovo z Pergama do chrámu Pantheonu. Sestra Whiteová nás informuje, že pohanský Řím je drak.
“Thus while the dragon, primarily, represents Satan, it is, in a secondary sense, a symbol of pagan Rome.” The Great Controversy, 439.
„Tak tedy, ačkoli drak představuje především satana, je v druhotném smyslu symbolem pohanského Říma.“ Velké drama věků, 439.
Pagan Rome divided into ten nations, and France became the king of the south when it introduced the atheism of Egypt during the French Revolution. By 1917, the dragon had moved from France to Russia. Verse ten represents 1989, and verses eleven and twelve, represent the battles of “the borderline” (Raphia and Ukraine), and the battle of Panium represents the third step the papacy accomplishes as she secures the threefold union in verse sixteen. It represents the hidden history of verse forty.
Pohanský Řím se rozdělil na deset národů a Francie se stala králem jihu, když během Francouzské revoluce zavedla egyptský ateismus. Do roku 1917 se drak přesunul z Francie do Ruska. Verš deset představuje rok 1989 a verše jedenáct a dvanáct představují bitvy „pohraničí“ (Rafie a Ukrajiny), zatímco bitva u Pania představuje třetí krok, který papežství uskutečňuje, když si ve verši šestnáct zajišťuje trojí sjednocení. Představuje skryté dějiny verše čtyřicet.
We will continue this study in the next article.
V příštím článku budeme v této studii pokračovat.
When Jesus came into the coasts of Caesarea Philippi [Panium], he asked his disciples, saying, Whom do men say that I the Son of man am? And they said, Some say that thou art John the Baptist: some, Elias; and others, Jeremias, or one of the prophets. He saith unto them, But whom say ye that I am? And Simon Peter answered and said, Thou art the Christ, the Son of the living God. And Jesus answered and said unto him, Blessed art thou, Simon Barjona: for flesh and blood hath not revealed it unto thee, but my Father which is in heaven. And I say also unto thee, That thou art Peter, and upon this rock I will build my church; and the gates of hell shall not prevail against it. And I will give unto thee the keys of the kingdom of heaven: and whatsoever thou shalt bind on earth shall be bound in heaven: and whatsoever thou shalt loose on earth shall be loosed in heaven. Then charged he his disciples that they should tell no man that he was Jesus the Christ. From that time forth began Jesus to show unto his disciples, how that he must go unto Jerusalem, and suffer many things of the elders and chief priests and scribes, and be killed, and be raised again the third day. Matthew 16:13–21.
Když Ježíš přišel do končin Cesareje Filipovy [Panium], ptal se svých učedníků: Za koho lidé pokládají mne, Syna člověka? Oni řekli: Jedni praví, že jsi Jan Křtitel; druzí Eliáš; jiní Jeremiáš nebo jeden z proroků. Řekl jim: A za koho mne pokládáte vy? Šimon Petr odpověděl: Ty jsi Kristus, Syn Boha živého. Ježíš mu odpověděl: Blaze tobě, Šimone Barjona, neboť ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec, který je v nebesích. A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. Tobě dám klíče království nebeského; a cokoli svážeš na zemi, bude svázáno v nebi, a cokoli rozvážeš na zemi, bude rozvázáno v nebi. Tehdy přikázal svým učedníkům, aby nikomu neříkali, že on je Ježíš Kristus. Od té doby začal Ježíš svým učedníkům ukazovat, že musí jít do Jeruzaléma, mnoho vytrpět od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vstát z mrtvých. Matouš 16:13–21.