Kniha Daniel — sto devadesát šest

V desáté kapitole Zjevení, kde je vylíčena historie poselství prvního a druhého anděla, bylo Janovi jako symbolu Božího lidu posledních dnů předem oznámeno, že v dějinách, které symbolicky představoval, má nastat zklamání; a právě toto zklamání bylo oním prvkem historie prvního a druhého anděla, který byl pro pochopení milleritů zapečetěn, aby byla vyzkoušena jejich víra.

V desátém verši Jan představuje dějiny od 11. srpna 1840, kdy mocný anděl sestoupil s malou knížkou ve své ruce, až po Velké zklamání 22. října 1844. Dříve než tuto historii symbolicky představí, je mu „hlasem, který“ „slyšel z nebe“, řečeno, že když sní malou knížku, „naplní tvé břicho hořkostí, ale v tvých ústech bude sladká jako med“. Hořké zklamání bylo tím, co vyzkoušelo víru milleritů, a nebylo pro ně nejlepší, aby o tomto zklamání věděli dříve, než přišlo; avšak Jan představuje lid posledních dnů, který je povinen znát skutečnosti spojené s vyznačením událostí, jež tvoří dějiny poselství prvního a druhého anděla.

Tyto posvátné dějiny ukazují, že na lid posledních dnů měla být uvedena zkouška, a že to měla být zkouška založená na něčem, čemu pro ně nebylo nejlepší rozumět předem, před příchodem té zkoušky; přece však to nebyla totožná zkušenost Milleritů, ačkoli se dokonale shodovala s vymezením událostí znázorněných prvním a druhým andělem, neboť také sedm hromů představuje „budoucí události, které budou zjeveny ve svém pořadí“.

Ačkoli bylo nutné znát základní dějiny mileritů, Boží lid posledních dnů měl naplnit tutéž osnovu událostí jako milerité; avšak to, co zkoušelo milerity a co pro ně bylo nejlepší předem neznat, mělo být odlišnou zkouškou, přivoděnou prvkem, který byl zapečetěn až do chvíle, kdy nastal čas, aby Lev z pokolení Judova odpečetil Zjevení Ježíše Krista, k čemuž dochází ve skrytých dějinách čtyřicátého verše jedenácté kapitoly Daniele.

To, co bylo zapečetěno, bylo určeno k vyzkoušení Božího lidu posledních dnů a tato zkouška by se shodovala s mezníkem, na němž byli zkoušeni millerité; neboť ať už při prvním naplnění v dějinách milleritů, nebo při posledním naplnění posledních dnů, sedm hromů bylo „vylíčením událostí“, „které budou odhaleny ve svém pořadí“.

Co zůstalo ve velké míře nerozpoznáno, je skutečnost, že tak jako Jan představuje dějiny sestoupení Krista s malou knížkou 11. srpna 1840 až k Velkému zklamání 22. října 1844, byly právě tyto dějiny také představeny sestoupením druhého anděla 19. dubna 1844. První zklamání lze chápat jako Janovo zklamání, který po snědení malé knížky 11. srpna 1840 zakusil zklamání 19. dubna 1844. Když toto zklamání přišlo, sestoupil druhý anděl s „psaním“ ve své ruce.

Milleritské dějiny, které Jan představuje v desáté kapitole, jsou dějinami prvního i druhého anděla. Sestoupení prvního anděla s poselstvím a sestoupení druhého anděla s poselstvím označují počátek příslušných dějin, které obě skončily zklamáním, ačkoli Jan přímočařeji znázorňuje celé dějiny obou andělů. I po 22. říjnu 1844, kdy třetí anděl přišel s poselstvím, poskytuje zklamání ze vzpoury roku 1863 třetí svědectví o období, které začíná poselstvím a končí zklamáním.

První zklamání hnutí třetího anděla dne 18. července 2020 bylo paralelou k prvnímu zklamání milleritů. Jedna pravda byla zapečetěna, stejně jako pravda o roce 1844 byla zapečetěna tím, že Pán držel svou ruku nad omylem v některých výpočtech, což způsobilo první zklamání milleritů. Když byl poté omyl pochopen, byl tento omyl odpečetěn, neboť Lev z pokolení Judova odňal svou ruku. Omyl z 18. července 2020 vznikl v důsledku odmítnutí uznat, že Jeho ruka byla pozdvižena dne 22. října 1844, když prohlásil, že „času již více nebude.“

Ať už šlo o filadelfské hnutí při prvním zklamání prvního anděla, anebo o první zklamání laodicejského hnutí třetího anděla, Jeho ruka představuje mezník. Dne 19. dubna 1844 a 18. července 2020 zklamání vyvolalo dobu rozptýlení. Ti, kdo byli shromážděni buď 11. srpna 1840, nebo 11. září 2001, byli rozptýleni, a poté Kristus začal svůj lid podruhé shromažďovat.

Shromažďoval lid počínaje 11. zářím 2001, neboť, jak je to znázorněno Kristovým křtem, teprve tehdy, když sestupuje božský symbol, začíná shromažďovat své učedníky, a ne dříve. Poté, po rozptýlení, Kristus shromažďuje svůj lid podruhé. Kristus shromažďoval své učedníky počínaje svým křtem a po rozptýlení způsobeném křížem začal své učedníky shromažďovat podruhé. Prorocká skutečnost druhého shromáždění, které začalo v červenci 2023, byla součástí toho, co bylo zapečetěno 18. července 2020, ačkoli to bylo zjevně prvkem dějin mileritů.

Ve čtyřicátém verši jedenácté kapitoly Daniele vystoupila v roce 2020 šelma z bezedné propasti a usmrtila oba rohy šelmy země. V červenci roku 2023 začal Pán podruhé shromažďovat svůj lid posledních dnů. Proces shromažďování je znázorněn v posvátných milleritských dějinách a v těchto dějinách jsou dvě historická svědectví o tom, že svůj lid shromažďuje podruhé. Proces shromažďování je prorockým prvkem, který byl zapečetěn až do července 2023. Dílo druhého shromažďování jeho lidu se naplňuje během dějin ukrajinské války, těsně před druhým zvolením osmého prezidenta, který je z těch sedmi.

Dne 11. srpna 1840 Pán shromáždil milleritské hnutí a toto shromáždění vyznačil uvedením tabule z roku 1843, která byla vydána v květnu 1842. Tato tabule představovala základní poselství, neboť tehdy pokládal základ milleritského chrámu. Sestoupení anděla ze zjevení, kapitoly desáté, dne 11. srpna 1840 je paralelou ke Kristovu křtu, který mimo jiné vyznačil počátek Kristova vyvolování jeho učedníků.

Dílo Williama Millera od času konce v roce 1798 až do 11. srpna 1840 představovalo dílo Jana Křtitele; když však sestoupil anděl ze Zjevení deset, jak bylo předobrazeno sestoupením Ducha svatého při Kristově křtu, Pán „shromáždil“ své zakládající učedníky. Tito dva svědkové dosvědčují, že Kristus shromáždil svůj lid posledních dnů 11. září 2001, když sestoupil anděl z osmnácté kapitoly Zjevení; avšak stejně jako v případě mileritů měli být vyzkoušeni prvkem sedmi hromů, který byl zapečetěn, a potom měl Pán shromáždit svůj lid podruhé.

Druhé shromáždění Božího lidu posledních dnů započalo v dějinách znázorněných na samém závěru jedenáctého verše jedenácté kapitoly knihy Daniel, těsně před Putinovým vítězstvím nad Ukrajinou a těsně před dvanáctým veršem, kde končí prorocké svědectví Ruska a Putina. Daniel 11,11 se tedy shoduje se Zjevením 11,11, neboť právě tam jsou ti dva svědkové znovu přivedeni k životu.

V posvátných dějinách mileritského hnutí začal Pán po zklamání z 19. dubna 1844 podruhé shromažďovat svůj lid; a tím, čeho tehdy Pán použil ke shromáždění svého lidu, bylo poznání, že naplňují dobu prodlení z podobenství o deseti pannách v Matoušovi, kapitole dvacáté páté, a také v druhé kapitole knihy Abakuk. Aby milerité rozpoznali svůj stav a navrátili se, museli poznat, že jsou zobrazeni v Božím prorockém slově. Potřebovali vidět, že jsou Božím lidem na rozdíl od těch, kdo se za jeho lid prohlašovali. Když shromažďoval svůj zklamaný lid, poskytoval tím ilustraci korouhve vztyčené pro pohany, a tak zdůrazňoval rozdíl mezi svým pravým, avšak zklamaným lidem a svým lidem pouze vyznávaným.

Když prorok Jeremjáš představuje ty, kteří byli zklamáni 19. dubna 1844, ukázal, že se již neztotožňoval „se shromážděním posměvačů“, kteří používali nenaplněnou předpověď roku 1843 jako důkaz, že ti, které Jeremjáš představoval, jsou falešní proroci.

„Shromáždění posměvačů“ vypudilo ty, které představoval Jeremiáš.

Když Pán pozvedne znamení pro pohany, stane se tak tehdy, až podruhé vztáhne svou ruku, aby shromáždil ostatek svého lidu, jímž jsou vyhnanci Izraele. To jsou ti, kdo již nesedávají ve „shromáždění posměvačů“.

„Kořen Jesse“ je symbolem dvou pokrevních linií, jedné z judaismu spojené s pokrevní linií pocházející z prostředí mimo judaismus, a nepředstavuje pouze pokrevní linii Ježíše, nýbrž je také symbolem spojení božství s lidstvím, neboť korouhev, která je vztyčena, představuje lid, jenž byl navždy zapečetěn do stavu a zkušenosti spojení božství s lidstvím, což je rovněž ve verši deset jedenácté kapitoly Danielovy vyjádřeno symbolem „pevnosti“. Ve verši deset je doba zapečeťování sto čtyřiceti čtyř tisíc vyvozena z prorockého porozumění pevnosti, kterou je hlava. V dějinách verše jedenáct a ve válce na Ukrajině Hospodin podruhé vztahuje svou ruku, aby shromáždil vyvržené, kteří byli zklamáni.

Proto se svědectvím Daniela 11 jakožto strukturou jsme rozpoznali vniknutí papežství do prorockých dějin těsně před nedělním zákonem. Viděli jsme dílo republikánského rohu, představovaného Trumpem, když se stává osmým, který je z těch sedmi, a začíná dílo spojování církve a státu. Máme linii odpadlického rohu protestantismu, jak je představena Makabejskými. Na tytéž dějiny, představované těmi verši, vztahujeme linii sedmi hromů, která je zároveň linií podobenství o deseti pannách, přičemž určujeme zkušenost sto čtyřiceti čtyř tisíc, stejně jako linii tří andělů, které vymezují dílo pravého protestantského rohu. Jednou z událostí pro pravý protestantský roh v těchto dějinách je druhé shromáždění.

Druhé shromáždění se odehrálo v dějinách poselství druhého anděla a rovněž v dějinách třetího anděla od roku 1844 až do roku 1863, čímž jsou z milleritských dějin ustanoveni dva svědkové toho, že Pán podruhé vztáhl svou ruku, aby shromáždil své rozptýlené stádo.

V dodatku k Raným spisům sestra Whiteová vysvětluje právě citovaný výrok:

Posvátné dějiny sedmi hromů, představující období od 11. srpna 1840 do 22. října 1844, byly předobrazem posvátných dějin od 22. října 1844 až do vzpoury roku 1863. Řádek za řádkem představovaly první dějiny znázornění moudrých panen a druhá linie poskytovala znázornění pošetilých panen. Obojí dějiny začaly tehdy, když sestoupil anděl s poselstvím, které mělo být snědeno. Příchod anděla v obou dějinách zahájil proces zkoušky, který způsobil rozptýlení, a roku 1849 bylo sestře Whiteové ukázáno, že Pán znovu vztahuje svou ruku podruhé, tentokrát aby shromáždil ty, kteří byli rozptýleni 22. října 1844.

Byli rozptýleni Velkým zklamáním, tak jako byli moudří 19. dubna 1844 rozptýleni svým prvním zklamáním. Druhé shromáždění označilo, že Pán „začal znovu sjednocovat a pozdvihovat svůj lid“. Při druhém shromáždění Pánovo dílo zahrnuje vztyčení korouhve, která je navzájem sjednocena v poselství a jejíž lidství je sjednoceno s Jeho božstvím. Účelem korouhve je vyvolat z Babylonu další Boží stádce, čehož je dosaženo tím, že muži a ženy korouhev spatří.

Prapor je vojsko těch, kteří v době zkoušky nedělního zákona spojili své lidství s Kristovým božstvím. Tak tedy druhé shromáždění označuje, že „kořen Jišajův“ bude vyzdvižen a ponese dvojí prorockou symboliku Rút, pohanky, která je shromážděna k praporu tím, že je spojena s Bóazem, symbolem sto čtyřiceti čtyř tisíc, a zároveň symbolem Vykupitele, který za Rút zaplatil výkupné a byl jejím blízkým příbuzným. Ve vtělení Kristovy božské přirozenosti s padlým tělem lidské přirozenosti se stal naším blízkým příbuzným. Praporem, který je vyzdvižen, jsou ti, kdo jsou skrze poselství sjednoceni a kdo dovršují dílo spojení svého lidství s Kristovým božstvím ještě před nedělním zákonem.

V této studii budeme pokračovat v příštím článku.