Kniha Daniel — číslo dvacet tři

Sestra Whiteová uvedla, že až budou velké budovy New York City strženy, naplní se Zjevení, kapitola osmnáctá, verše jedna až tři.

Do 11. září 2001 již „králové“ země smilnili s římskou církví. Po druhé světové válce prezident Harry S. Truman poprvé, roku 1951, jmenoval velvyslance při Vatikánu. Jeho pokus navázat politický vztah s papežstvím Kongres Spojených států jednoznačně odmítl, avšak nikoli tehdy, když o desítky let později prezident Ronald Reagan roku 1984 jmenoval velvyslance při Vatikánu. Do roku 2001 se všechny národy dopustily smilstva s Vatikánem tím, že navázaly diplomatický vztah s tyrskou nevěstkou.

Do 11. září 2001 všechny „národy“ pily víno hněvu jejího smilstva. Víno Babylona představuje všechny rozličné nepravdy, které papství předkládá, avšak jediným zvláštním druhem vína, který je v těchto verších označen, je víno hněvu jejího smilstva. Hněv papství je jeho pronásledování těch, s nimiž nesouhlasí. Své pronásledování uskutečňuje tím, že k vykonání své špinavé práce používá moc státu. Víno jejího hněvu je její zvláštní lahví bludu, jež představuje jednání spočívající v použití státu proti těm, které pokládá za kacíře.

V období od 11. srpna 1840 až do 22. října 1844 se milleritní adventismus, který byl povolán ven z temného středověku a který se oddělil od protestantských církví, jež se tehdy staly dcerami Říma, stal pravým protestantským rohem na nově vystoupivší šelmě ze země. Petr vymezuje charakteristické rysy tohoto nově vyvoleného Božího lidu jako národa.

Do 11. září 2001 církev adventistů sedmého dne již používala, a to opakovaně, politickou strukturu vlády Spojených států k útokům na ty, které pokládala za kacíře. Dlouho před rokem 2001 adventisté již pili ze zvláštního vína Babylóna, které představuje využívání státní moci k útokům na ty, které pokládali za kacíře.

Efrajim je symbolem vzpoury Jeroboáma a severního království Izraele a Izajáš začíná dvacátou osmou kapitolu tím, že církev adventistů sedmého dne oslovuje jako opilce Efrajimovy.

Třetí Běda přišlo 11. září 2001 a přišlo na „korunu“, představující vedení „opilců Efraimových“. Nezaútočilo na ústředí církve v Marylandu letadlem plným paliva, ale odhalilo jejich neschopnost rozpoznat, že příchod islámu jako třetího Běda byl počátkem poselství pozdního deště třetího anděla. Počátkem právě toho poselství a díla, o němž vyznávají, že byli povoláni, aby je hlásali. Jsou označeni nejen jako koruna, která představuje vedení, ale jako „koruna pýchy“, čímž je určena jedna ze dvou tříd uctívačů, které byly a jsou vytvářeny ve sporu druhé kapitoly Abakuka. Dne 11. září 2001 zaujali Abakukovi strážní své stanoviště v bitvě u brány.

Brány Jeruzaléma byly místem, kde se uskutečňoval vzájemný styk obyvatel Jeruzaléma. Bitva u bran představuje „spor“ z předchozí kapitoly Izajáše, který začal v den východního větru (v den islámu). Dvě třídy Habakukových ctitelů v dané pasáži jsou znázorněny dvěma korunami. Opilci Efraimovi, kteří již v tom okamžiku použili moc státu, aby zvítězili ve svých sporech proti těm, které považovali za kacíře, jsou postaveni do protikladu ke koruně Hospodina zástupů. Když je Kristus představen jako Hospodin zástupů, je to symbol Jeho díla jako vůdce Jeho vojska. Bitva u brány je bojem, jejž představuje spor o pravou a falešnou teologii.

Jako opilci Efraimovi zde nejsou představeni pouze vedoucí Generální konference, nýbrž také kněží (pastorační služba) a proroci (teologové a vychovatelé) bloudí z cesty následkem opojného nápoje. Jak Izajáš říká v úvodních verších svého proroctví, jde o celou církev.

Hříšný národ je nemocný a překročil dobu, kdy by mu bylo možno poskytnout jakýkoli prostředek nápravy, který by změnil jeho srdce a mysl. Izajáš označuje opilce za ty, kdo sešli z cesty, a tuto cestu Jeremjáš označuje jako „staré stezky“. Dne 11. září 2001 začal padat pozdní déšť a Jeremjáš ukazuje, že právě tehdy, když chodíme po starých stezkách, což je ona „cesta“, z níž opilci sešli, nalézáme spočinutí pozdního deště.

Opilci Efrajimovi sešli z cesty 11. září 2001 a obrátili se „nazad“, roku 1863, když zahájili proces odmítání „starých stezek“. Právě ve „starých stezkách“ lze nalézt odpočinutí a občerstvení pozdního deště, a tento déšť začal právě v té době, kdy nad nimi bylo vysloveno „Běda“. Třetí „Běda“ islámu bylo koruně pýchy Efrajimovy nerozeznatelné, neboť postupně odmítali základní pravdy, které určují úlohu islámu v proroctví. Jeremjáš ukazuje, že tehdy Pán vzbudil strážné, kteří jsou Habakukovými strážnými, a ti v boji u bran hlásali opilcům Efrajimovým, že mají uposlechnout zvuku trouby. Třetí „Běda“, které přišlo 11. září 2001, bylo sedmou troubou.

Izajáš upozorňuje, že „bloudí od vína, potácejí se od opojného nápoje; kněz i prorok bloudí od opojného nápoje, jsou pohlceni vínem, potácejí se od opojného nápoje; bloudí ve vidění, klopýtají v soudu. Neboť všechny stoly jsou plné zvratků a nečistoty, takže není místa čistého.“ Padělaný stůl, který byl zaveden roku 1863, jenž odstranil „sedm časů“ a vyžadoval, aby jej doprovázel vysvětlující leták, představuje padělek dvou posvátných stolů Abakukových; avšak padělané „stoly“, jichž opilci užívali, jsou plné zvratků a oni bloudí ve vidění. Strážným u Abakuka a Jeremiáše bylo řečeno, že ve sporu o metodologii mají napsat „vidění“ na „stoly“, avšak padělané stoly opilců předkládají mylné vidění.

Opilci Efrajimovi zavrhli Boží zákon, avšak kontext „sporu“, boje v bráně, je Boží prorocký zákon, jak je znázorněn metodologií ustanovenou v hnutí prvního a třetího anděla. Když Izajáš v prvních osmi verších dvacáté osmé kapitoly vytyčil rámec, poté označuje metodologii, která je pozdním deštěm, a výslovně ztotožňuje opilce jako „posměvačné muže, kteří vládnou“ „v Jeruzalémě“.

„Rozprava“ je zde vymezena slovy: „Koho bude učit známosti? a koho přivede k porozumění nauce?“ Ono „koho“ se obrací k možným žákům, avšak předmětem je porozumění nauce, což je známost. Když je kniha Danielova odpečetěna, dochází k rozmnožení známosti, což představuje prohloubené porozumění pravdám Božího slova. Slovo „nauka“ znamená soubor přesvědčení, zásad, učení nebo pravidel, které tvoří určitý systém myšlení nebo soustavu poznání. K porozumění biblickým „naukám“ je nezbytná biblická metodologie, která utváří tuto soustavu poznání.

Metodologie je označena slovy: „příkaz musí být na příkaz, příkaz na příkaz; řádek na řádek, řádek na řádek; tu trochu a tam trochu.“ Metodologie, která určila 11. září 2001 jako příchod třetího „Běda“, je založena na spojení prorocké linie prvního „Běda“ s prorockou linií druhého „Běda“, což poskytuje dvě svědectví o linii třetího „Běda“. Tato metodologie je zkouškou „sporu“, který vytváří dvě třídy ctitelů, neboť „slovo Hospodinovo jim bylo příkaz na příkaz, příkaz na příkaz; řádek na řádek, řádek na řádek; tu trochu a tam trochu; aby šli a padli nazpět a byli zlomeni, polapeni do osidla a zajati.“

Pět klopýtnutí posměvačných mužů, kteří vládnou Jeruzalému, představuje pět pošetilých panen. Metodologie je zjevně zkouškou, neboť opilci Efraimovi zavrhli Jeremjášovy staré stezky, odmítli naslouchat výstraze polnice strážných, vytvořili padělané stoly a uzavřeli smlouvu se smrtí; právě v téže době ti, kdo v boji u brány nosili korunu Hospodina zástupů, uzavírali smlouvu života.

Dne 11. září 2001 začal padat pozdní déšť, který je odpočinutím a občerstvením, a započalo pečetění sto čtyřiceti čtyř tisíc. Tím začal spor o metodologii opilců Efraimových a o metodologii představovanou poslem Eliášovým. „Mnozí“ padnou s opilci, avšak těch nemnohých, kteří budou vyvoleni, jsou ti, kdo očekávají na Hospodina.

Izajáš se zcela jistě shoduje se svými vlastními slovy, takže mnozí, kteří padají ve dvacáté osmé kapitole, jsou tíž, kdo padají v kapitole osmé. V osmé kapitole zjišťujeme, že k jejich pádu dochází v době zapečeťování, která začala 11. září 2001. Varování osmé kapitoly zní, aby nechodili po „cestě“ tohoto lidu, neboť jsou to ti, kteří odmítli chodit po Jeremiášově cestě starých stezek, kde se nachází poselství pozdního deště. Ti, kdo padají v osmé kapitole, jsou ti, kdo důvěřují spojenectví, jež představuje zvláštní víno Babylóna, které představuje spojenectví církve a státu za účelem postavit se proti těm, kdo jsou považováni za kacíře. To, co způsobuje, že v osmé kapitole klopýtají, je kámen úrazu, představující vůbec první odmítnutí základní pravdy v roce 1863, „sedm časů“ z Leviticu dvacet šest, které bylo v roce 1863 odmítnuto „staviteli“. V tomto odmítnutí se vrátili k odpadlické protestantské metodologii, aby odmítli poselství, jež bylo dáno anděly Williamu Millerovi.

Ve dvacáté osmé kapitole odmítnutí kamene přivádí soud v podobě zaplavující metly, která je biblickým symbolem znamení šelmy, jež začíná nedělním zákonem ve Spojených státech a poté zaplaví celý svět. Při nedělním zákoně bude smlouva, kterou adventistická církev uzavřela se „smrtí“ a „peklem“, smetena. Když bude smetena smlouva opilců Efraimových se smrtí, bude odstraněno jejich „útočiště lži“. „Útočiště lži“ je apoštolem Pavlem představeno jako lež, která přináší mocné poblouzení, a mocné poblouzení, které je vylito na posměvačné muže vládnoucí v Jeruzalémě, je odpovědí na jejich nenávist k pravdě.

„Útočiště lži“, které vyvolalo „mocný blud“, nakonec přivádí trest v podobě brzy přicházejícího nedělního zákona. Apoštol Pavel označuje skupinu těch, kdo nemilují pravdu, a skupinu těch, kdo jsou posvěceni pravdou, a tím odkazuje na dvě skupiny ve sporu ve druhé kapitole Habakuka. V dvacáté deváté kapitole začíná Izaiáš zdvojením slova Ariel, což je jiné jméno pro Jeruzalém.

Symbolické zdvojení „Arielu“ (města Jeruzaléma) je znovu odsouzeno „běda“. Zabíjení obětí „rok od roku“ představuje postupující vzpouru, která začala v roce 1863. Následující verše nastiňují soud, který postihne církev adventistů sedmého dne v období krize nedělního zákona. V devátém verši je označen „div“, který zdůrazňuje spor o metodologii a zároveň určuje vzpurný stav adventismu jako prvek poselství půlnočního volání, jež je rovněž spojeno s druhým andělem, jak je znázorněno zdvojením „Arielu“ v prvním verši.

V „rozpravě“, která byla zaznamenána ve dvacáté sedmé kapitole a představuje spor pravé metodologie proti falešné metodologii, je opilost posměšných mužů, kteří vládnou v Jeruzalémě, označena jako slepota, jež brání vedení adventismu porozumět zapečetěné knize. Knihy Daniel a Zjevení jsou toutéž knihou a část knihy, která je odpečetěna těsně před uzavřením doby milosti, je Zjevení Ježíše Krista. Zahrnuje záhadu „osmého, který je z těch sedmi“. Je znázorněna „tajemstvím“, jemuž bylo Danielovi dáno porozumět ve druhé kapitole. Je to „skrytá historie“ Sedmi hromů. Je to poselství islámu třetího „Běda“ a poselství „Půlnočního volání“.

Jednotná kniha Daniel a Zjevení je dána těm, kteří byli v době Kristově představováni veleradou, jež symbolizuje systém vedení, který se hlásí k tomu, že zastává a hájí Boží pravdu, avšak nakonec se podílí na ukřižování Pravdy. Systém předobrazený veleradou jsou posměvační muži, kteří vládnou Jeruzalému. Jim je dána zapečetěná kniha a jejich vybranou, vzdělanou a učenou odpovědí na to, co ta kniha znamená, je, že ji nemohou číst, neboť je zapečetěná. Poté je tatáž kniha dána stádci, které bylo vycvičeno následovat pouze ty, kdo jsou odděleni jako vůdcové, a jejich odpovědí je, že jí porozumějí jen tehdy, když jim posměvační muži, kteří vládnou Jeruzalému, velerada posledních dnů, řeknou, co znamená.

Metodologie, která byla dána Williamu Millerovi a poté Future for America, je mezníkem prorockých dějin. Je to mezník, který označuje zkušební otázku života a smrti. Bez správné metodologie je poselství pozdního deště „jako slova zapečetěné knihy“. Bez poselství pozdního deště je nemožné dosáhnout zkušenosti, kterou toto poselství působí. Tato metodologie je procesem kladení prorocké linie vedle prorocké linie, odsud z Bible a odtud z Bible. Spor o metodologii začal, když bylo první poselství zmocněno, jak v počátečních, tak i v závěrečných dějinách posledních dnů.

Na počátku dějin milleritského hnutí začal spor 11. srpna 1840 a byl zopakován na konci těchto dějin v časovém období, kdy se filadelfské milleritské hnutí proměňovalo v laodicejské milleritské hnutí. Spor znovu začal v dějinách laodicejského hnutí třetího anděla 11. září 2001 a je zopakován na konci tohoto hnutí, když laodicejské hnutí třetího anděla přechází do filadelfského hnutí sto čtyřiceti čtyř tisíc. V počáteční zkoušce milleritů i v závěrečné zkoušce milleritů byla tato zkouška představena metodologií Eliášova posla. Ježíš jako Alfa i Omega vždy znázorňuje konec počátkem.

Metodiku přinášení „řádek za řádkem“ nyní použijeme, když se v příštím článku ujmeme našeho zkoumání čtvrté a páté kapitoly knihy Daniel.