The Book of Daniel - Number Three | English and Czech Stacked

We are currently addressing the “seven times” of Leviticus twenty-six in the book of Daniel. It is hidden to those who have chosen to close their eyes, but it is there for those who wish to see. We will begin in Daniel chapter eight, and verse thirteen.

V současné době se v knize Daniel zabýváme „sedmi časy“ z Leviticus dvacet šest. Je to skryto těm, kteří se rozhodli zavřít své oči, ale je to tam pro ty, kdo si přejí vidět. Začneme v Danielovi, v osmé kapitole, a ve třináctém verši.

Then I heard one saint speaking, and another saint said unto that certain saint which spake, How long shall be the vision concerning the daily sacrifice, and the transgression of desolation, to give both the sanctuary and the host to be trodden under foot? Daniel 8:13.

Potom jsem slyšel, jak jeden svatý mluví; a jiný svatý řekl tomu určitému svatému, který mluvil: „Jak dlouho bude trvat vidění o každodenní oběti a o zpustošujícím přestoupení, které vydává jak svatyni, tak i zástup k pošlapání?“ Daniel 8,13.

The verse begins with the word “then,” and is making a distinction between the vision of prophetic history Daniel has just seen in the previous ten verses. Verse one and two of the chapter, identify the year when Daniel received the vision and also that he received it by the Ulai river. From verse three to verse twelve, he “sees” the vision of prophetic history. “Then” he “hears” a heavenly dialogue consisting of a question and an answer. In verse fifteen, he begins to seek what the vision of prophetic history that he had just “seen” represented. It is essential to recognize the distinction between the vision that Daniel “saw” in verses three through twelve, and the heavenly dialogue, which he “heard”—for they are two different visions.

Verš začíná slovem „tehdy“ a činí rozdíl mezi viděním prorockých dějin, které Daniel právě spatřil v předchozích deseti verších. První a druhý verš této kapitoly určují rok, kdy Daniel vidění obdržel, a rovněž to, že je přijal u řeky Ulaj. Od třetího do dvanáctého verše „vidí“ vidění prorockých dějin. „Tehdy“ „slyší“ nebeský rozhovor sestávající z otázky a odpovědi. V patnáctém verši začíná hledat, co představovalo vidění prorockých dějin, které právě „viděl“. Je nezbytné rozpoznat rozdíl mezi viděním, které Daniel „viděl“ ve verších tři až dvanáct, a nebeským rozhovorem, který „slyšel“ — neboť jde o dvě rozdílná vidění.

But blessed are your eyes, for they see: and your ears, for they hear. Matthew 13:16.

Blahoslavené jsou však vaše oči, protože vidí, a vaše uši, protože slyší. Matouš 13,16.

The question in verse thirteen is, “How long shall be the vision,” and the word translated as “vision” is a different Hebrew word than the word translated as “vision” in verse sixteen.

Otázka ve třináctém verši zní: „Jak dlouho potrvá vidění?“ a slovo přeložené jako „vidění“ je jiné hebrejské slovo než to, které je jako „vidění“ přeloženo v šestnáctém verši.

And I heard a man’s voice between the banks of Ulai, which called, and said, Gabriel, make this man to understand the vision. Daniel 8:16.

A slyšel jsem hlas člověka mezi břehy Ulaje, který zvolal a řekl: Gabrieli, dej tomuto muži porozumět tomu vidění. Daniel 8,16.

By translating two different Hebrew words into the English word “vision,” the “seven times” of Leviticus twenty-six, became “hidden in plain sight”. Biblical students who are satisfied to simply skim the surface consider these two different Hebrew words as the same word, but they do so at their own peril.

Tím, že byla dvě různá hebrejská slova přeložena do anglického slova „vision“, se „sedm časů“ z Leviticus 26 stalo „skrytým na očích všech“. Studenti Bible, kteří se spokojí s pouhým povrchním čtením, považují tato dvě rozdílná hebrejská slova za totéž slovo, avšak činí tak k vlastnímu nebezpečí.

“To skim over the surface will do little good. Thoughtful investigation and earnest, taxing study are required to comprehend it. There are truths in the word which are like veins of precious ore concealed beneath the surface. By digging for them, as the man digs for gold and silver, the hidden treasures are discovered. Be sure that the evidence of truth is in the Scripture itself. One scripture is the key to unlock other scriptures. The rich and hidden meaning is unfolded by the Holy Spirit of God, making plain the word to our understanding: ‘The entrance of Thy words giveth light; it giveth understanding unto the simple.’” Fundamentals of Christian Education, 390.

Letmým přehlédnutím povrchu se dosáhne jen pramalého užitku. K jeho pochopení je zapotřebí promyšleného zkoumání a vážného, namáhavého studia. Ve Slově jsou pravdy, které jsou jako žíly drahocenné rudy skryté pod povrchem. Když po nich kopeme, jako člověk kope po zlatě a stříbře, objevují se skryté poklady. Buďte si jisti, že důkaz pravdy se nachází v samotném Písmu. Jedno místo Písma je klíčem k odemčení jiných míst Písma. Bohatý a skrytý význam rozkrývá Duch svatý Boží a činí Slovo srozumitelným našemu porozumění: „Výklad slov tvých osvěcuje, nezkušeným dává rozumnost.“ Fundamentals of Christian Education, 390.

We are informed that “every fact has its bearing” in the Word of God, and if we choose to ignore the fact there are two different Hebrew words translated as “vision” in chapter eight, we are responsible for inflicting Laodicean blindness upon ourselves. The old adage is, “there are none so blind as those who will not see.”

Bylo nám řečeno, že v Božím slově „každý fakt má svůj význam“, a zvolíme-li si přehlížet skutečnost, že v osmé kapitole jsou dvě různá hebrejská slova přeložená jako „vidění“, neseme odpovědnost za to, že sami na sebe uvalujeme laodicejskou slepotu. Staré přísloví praví: „není slepějších než těch, kteří nechtějí vidět.“

“The Bible contains all the principles that men need to understand in order to be fitted either for this life or for the life to come. And these principles may be understood by all. No one with a spirit to appreciate its teaching can read a single passage from the Bible without gaining from it some helpful thought. But the most valuable teaching of the Bible is not to be gained by occasional or disconnected study. Its great system of truth is not so presented as to be discerned by the hasty or careless reader. Many of its treasures lie far beneath the surface, and can be obtained only by diligent research and continuous effort. The truths that go to make up the great whole must be searched out and gathered up, ‘here a little, and there a little.’ Isaiah 28:10.

„Bible obsahuje všechny zásady, které lidé potřebují chápat, aby byli připraveni buď pro tento život, nebo pro život budoucí. A těmto zásadám mohou porozumět všichni. Nikdo, kdo má ducha vnímavého pro její učení, nemůže přečíst jediný oddíl Bible, aniž by z něho získal nějakou užitečnou myšlenku. Avšak nejcennější poučení Bible nelze získat příležitostným nebo nesoustavným studiem. Její velká soustava pravdy není podána tak, aby ji mohl postřehnout ukvapený nebo nedbalý čtenář. Mnohé z jejích pokladů leží hluboko pod povrchem a lze jich dosáhnout jen pilným zkoumáním a vytrvalým úsilím. Pravdy, které tvoří tento veliký celek, je třeba vyhledávat a shromažďovat, ‚tu trochu a tam trochu‘. Izajáš 28,10.“

“When thus searched out and brought together, they will be found to be perfectly fitted to one another. Each Gospel is a supplement to the others, every prophecy an explanation of another, every truth a development of some other truth. The types of the Jewish economy are made plain by the gospel. Every principle in the word of God has its place, every fact its bearing. And the complete structure, in design and execution, bears testimony to its Author. Such a structure no mind but that of the Infinite could conceive or fashion.” Education, 123.

„Budou-li takto prozkoumány a uvedeny dohromady, ukáže se, že jsou navzájem dokonale přizpůsobeny. Každé evangelium je doplněním ostatních, každé proroctví výkladem jiného, každá pravda rozvinutím nějaké jiné pravdy. Předobrazy židovského řádu jsou objasněny evangeliem. Každá zásada ve slově Božím má své místo, každá skutečnost svůj význam. A celá stavba, v záměru i provedení, vydává svědectví o svém Autorovi. Takovou stavbu nemohla pojmout ani utvořit žádná mysl kromě mysli Nekonečného.“ Education, 123.

The word “vision” occurs ten times in Daniel chapter eight, but those ten times consist of two different Hebrew words, and the meanings of those words are not the same. If they meant the same thing, Daniel would have only used one of those words in each of the ten occurrences. Daniel wrote two words, for each of those two words possess their own meanings, and one represents a vision Daniel “saw”, and the other a vision he “heard”. In verse thirteen, the word translated as “vision” is châzôn, and it means “a sight”, or “a vision”, “a dream” or “an oracle”. I call it the “vision of prophetic history” based upon its definition and on how Daniel employs it.

Slovo „vidění“ se v osmé kapitole Daniela vyskytuje desetkrát, avšak těchto deset výskytů tvoří dvě různá hebrejská slova a významy těchto slov nejsou totožné. Kdyby znamenala totéž, Daniel by ve všech deseti případech použil jen jedno z nich. Daniel napsal dvě slova, neboť každé z nich má svůj vlastní význam; jedno představuje vidění, které Daniel „viděl“, a druhé vidění, které „slyšel“. Ve třináctém verši je slovo přeložené jako „vidění“ châzôn a znamená „zjev“, či „vidění“, „sen“ nebo „výrok“. Nazývám je „viděním prorockých dějin“ na základě jeho definice a toho, jak je Daniel užívá.

In verse one, of Daniel chapter eight, Daniel says “a vision appeared unto me,” and in verse two he twice states that he “saw in a vision.” Then in verse thirteen, the question is raised of “how long shall be the vision.” All of those usages are the Hebrew word “châzôn.” Then in verse fifteen, we come to perhaps the most important time Daniel used that very same word, for he says, “when I”…“had seen the vision and sought for the meaning.” After Daniel had seen the châzôn vision, he wanted to understand what it meant. This is a fact that has great bearing on the hiding of the “seven times” of Leviticus twenty-six in the chapter.

V prvním verši osmé kapitoly knihy Daniel Daniel říká: „ukázalo se mi vidění“ a ve druhém verši dvakrát uvádí, že „viděl ve vidění“. Potom ve třináctém verši je vznesena otázka: „Jak dlouho potrvá to vidění?“ Ve všech těchto případech je užito hebrejské slovo „châzôn“. Pak se v patnáctém verši dostáváme snad k nejdůležitějšímu místu, kde Daniel použil právě totožné slovo, neboť říká: „když jsem já“…„uviděl to vidění a hledal jeho význam“. Poté, co Daniel uviděl vidění châzôn, chtěl porozumět tomu, co znamená. Je to skutečnost, která má velký význam pro skrytí „sedmi časů“ z Leviticus dvacet šest v této kapitole.

He also uses the word châzôn in verses seventeen and twenty-six. The word “vision” appears ten times in Daniel chapter eight, and the word châzôn represents seven of those occurrences. Daniel uses the other Hebrew word that is translated as “vision” four times. The other Hebrew word is mar’eh, and means “appearance”.

Také užívá slovo châzôn ve verších sedmnáct a dvacet šest. Slovo „vidění“ se v osmé kapitole knihy Daniel objevuje desetkrát a slovo châzôn představuje sedm z těchto výskytů. Daniel užívá ono druhé hebrejské slovo, které se překládá jako „vidění“, čtyřikrát. Tímto druhým hebrejským slovem je mar’eh a znamená „vzezření“.

Châzôn is found seven times in Daniel chapter eight, and mar’eh is found four times, and together they represent the ten times the English word “vision” occurs in Daniel chapter eight. Seven plus four is eleven, for one of the times Daniel employed the word mar’eh, it was translated just as it is defined, for in verse fifteen, when Daniel “sought for the meaning” of the châzôn vision of prophetic history, there “stood before” him “as the appearance of a man.” The word “appearance” is mar’eh. Therefore, mar’eh is used by Daniel four times in Daniel eight, and it is translated once in agreement with its primary definition of “appearance,” and the other three times it is translated as “vision.”

Cházón se v osmé kapitole Danielovy knihy vyskytuje sedmkrát a mar’eh čtyřikrát; dohromady tedy představují oněch deset výskytů anglického slova „vision“ v osmé kapitole Danielovy knihy. Sedm plus čtyři je jedenáct, neboť v jednom z případů, kdy Daniel použil slovo mar’eh, bylo přeloženo právě tak, jak je vymezeno; neboť ve verši patnáctém, když Daniel „hledal význam“ vidění cházón, vidění prorockých dějin, „stanul před“ ním „jakoby podoba muže“. Slovo „podoba“ je mar’eh. Mar’eh je tedy Danielem v Danielovi 8 použito čtyřikrát; jednou je přeloženo v souladu se svým základním významem „podoba“ a v ostatních třech případech je přeloženo jako „vidění“.

I am not suggesting any criticism of the men who translated the King James Bible. It needs to be noted though, that in verse thirteen, is found the only added word in the King James Bible (sacrifice), that inspiration states definitively, “does not belong to the text.” Inspiration further states that the added word had been “added by human wisdom.” In the very same chapter, two different Hebrew words are both translated as the same English word. The reason it is essential to recognize the distinction between these two words is profoundly important.

Nenaznačuji žádnou kritiku mužů, kteří přeložili Bibli krále Jakuba. Je však třeba poznamenat, že ve třináctém verši se nachází jediné přidané slovo v Bibli krále Jakuba („oběť“), o němž inspirace jednoznačně prohlašuje, že „do textu nepatří“. Inspirace dále uvádí, že toto přidané slovo bylo „přidáno lidskou moudrostí“. V téže kapitole jsou navíc dvě různá hebrejská slova přeložena týmž anglickým slovem. Důvod, proč je nezbytné rozpoznat rozdíl mezi těmito dvěma slovy, je nanejvýš závažný.

And it came to pass, when I, even I Daniel, had seen the vision, and sought for the meaning, then, behold, there stood before me as the appearance of a man. And I heard a man’s voice between the banks of Ulai, which called, and said, Gabriel, make this man to understand the vision. Daniel 8:15, 16.

I stalo se, když jsem já, Daniel, uviděl to vidění a hledal jeho význam, hle, stanulo přede mnou cosi jako podoba muže. A uslyšel jsem lidský hlas mezi břehy Ulaje, který zvolal a řekl: Gabrieli, vylož tomuto muži to vidění. Daniel 8,15.16.

As Daniel “sought for the meaning” of the “châzôn vision” which he had just “seen,” Christ informs Gabriel to “make” Daniel to understand the “mar’eh vision” which he had just “heard”. Daniel wanted to understand the vision of prophetic history, but Christ, who had been identified in verse thirteen as Palmoni (that certain saint which spake), instructed Gabriel to make Daniel understand the “mar’eh vision”, not the “châzôn vision”. In verses fifteen and sixteen, the stated purpose for Gabriel is that he is to make Daniel understand the “mar’eh vision”, which is the word translated as “vision” which means “appearance,” not the vision of prophetic history which Daniel wanted to understand. Without recognizing Gabriel’s job assignment, the “seven times” of Leviticus twenty-six is hidden in plain sight.

Když se Daniel „snažil porozumět“ „vidění châzôn“, které právě „uviděl“, Kristus ukládá Gabrielovi, aby Danielovi „dal porozumět“ „vidění mar’eh“, které právě „uslyšel“. Daniel chtěl porozumět vidění prorockých dějin, avšak Kristus, který byl ve třináctém verši označen jako Palmoni (onen jistý svatý, který mluvil), uložil Gabrielovi, aby Danielovi dal porozumět „vidění mar’eh“, nikoli „vidění châzôn“. Ve verších patnáct a šestnáct je výslovně uvedeno, že účelem Gabrielova poslání je dát Danielovi porozumět „vidění mar’eh“, což je slovo přeložené jako „vidění“, které znamená „zjev“, nikoli vidění prorockých dějin, jemuž chtěl Daniel porozumět. Bez rozpoznání Gabrielova služebního pověření zůstává „sedm časů“ z Leviticus dvacet šest skryto na očích.

In verse twenty-six both Hebrew words that are translated as “vision” are located in the same verse, and the verse becomes one of the primary keys to opening the truth of Daniel’s testimony of the “seven times.”

Ve dvacátém šestém verši se obě hebrejská slova, která jsou překládána jako „vidění“, nacházejí v témž verši, a tento verš se stává jedním z hlavních klíčů k otevření pravdy Danielova svědectví o „sedmi časech“.

And the vision of the evening and the morning which was told is true: wherefore shut thou up the vision; for it shall be for many days. Daniel 8:26.

A vidění o večeru a jitru, o němž bylo řečeno, je pravdivé; proto zapečeť to vidění, neboť se vztahuje na mnohé dny. Daniel 8,26.

In verse twenty-six, the “vision of the evening and mornings” is the mar’eh vision, meaning “appearance”, but the vision that was to be “shut up,” is the châzôn vision of prophetic history. The expression “evening and mornings” is what isolates and identifies the distinction between the two visions. It does so with another illustration of the human factor in producing the Bible. The human factor consisted of both the prophets that recorded the words of the Bible, but also of those that translated the Bible. The Bible, as with Christ, represents a combination of divinity and humanity. That humanity descended down through history, from Adam after he sinned to those who recorded and translated the Bible. Christ and the Bible are both the Word of God, and the Word of God’s is pure, for the divinity of the combination always overruled any limitations that existed in the flesh.

Ve verši dvacet šest je „vidění o večeru a jitrech“ viděním mar’eh, což znamená „zjev“, avšak vidění, které mělo být „uzavřeno“, je viděním châzôn prorockých dějin. Výraz „večer a jitra“ je tím, co vymezuje a určuje rozdíl mezi oběma viděními. Činí tak prostřednictvím dalšího znázornění lidského prvku při vzniku Bible. Lidský prvek spočíval nejen v prorocích, kteří zaznamenali slova Bible, ale také v těch, kdo Bibli překládali. Bible, stejně jako Kristus, představuje spojení božství a lidství. Toto lidství sestupovalo dějinami od Adama po jeho pádu až k těm, kdo Bibli zaznamenali a překládali. Kristus i Bible jsou Slovem Božím a Slovo Boží je čisté, neboť božství tohoto spojení vždy převládlo nad jakýmikoli omezeními, která existovala v těle.

Paul, a servant of Jesus Christ, called to be an apostle, separated unto the gospel of God, (Which he had promised afore by his prophets in the holy scriptures,) Concerning his Son Jesus Christ our Lord, which was made of the seed of David according to the flesh. Romans 1:1–3.

Pavel, služebník Ježíše Krista, povolaný za apoštola, oddělený k evangeliu Božímu, (které byl dříve zaslíbil skrze své proroky v svatých Písmech,) o jeho Synu Ježíši Kristu, našem Pánu, jenž se podle těla narodil z potomstva Davidova. Římanům 1,1–3.

The expression “evening and morning” is found repeatedly in God’s Word, and it is always translated as “evening and morning,” as it is in verse twenty-six, and as it is so often translated in the creation story in Genesis that repeatedly states, “and the evening and the morning were….” In fact, and every fact has its bearing (and this fact is essential to understand), the only place in the Bible that the expression “evening and morning” is not translated as “evening and morning” (as it is in verse twenty-six), is in verse fourteen of Daniel eight. There, and only there in God’s Word the phrase “evening and morning” is translated as simply “days.”

Výraz „večer a jitro“ se v Božím slově vyskytuje opakovaně a je vždy překládán jako „večer a jitro“, jak je tomu i ve dvacátém šestém verši, a jak je tak často překládán ve zprávě o stvoření v Genesis, která opakovaně uvádí: „a byl večer a bylo jitro…“. Ve skutečnosti — a každá skutečnost má svůj význam (a tuto skutečnost je nezbytné pochopit) — jediné místo v Bibli, kde výraz „večer a jitro“ není přeložen jako „večer a jitro“ (jak je tomu ve dvacátém šestém verši), je čtrnáctý verš osmé kapitoly knihy Daniel. Tam, a pouze tam v Božím slově, je výraz „večer a jitro“ přeložen jednoduše jako „dny“.

And he said unto me, Unto two thousand and three hundred days; then shall the sanctuary be cleansed. Daniel 8:14.

I řekl mi: Až do dvou tisíc a tří set dnů; potom bude svatyně očištěna. Daniel 8,14.

Twelve verses later, in the same chapter of Daniel, the Hebrew phrase “evening and morning” is translated as it always is; but in the verse that is the central pillar and foundation of Adventism, the phrase is simply translated as “days.” What influence led the translators of the King James Bible to make such a glaring contradiction? They had translated the phrase in verse twenty-six in agreement with every other occurrence of the phrase in the rest of the Bible. But twelve verses before verse twenty-six, in verse fourteen, their humanity placed a special distinction upon the answer to the question of verse thirteen. And the question of verse thirteen, included the one word (sacrifice), that was not to be added to the Bible. God wanted verse fourteen, to stand out in a very profound and distinctive way. In doing so, he also identified what Gabriel was instructed to make Daniel understand.

O dvanáct veršů později, v téže kapitole Danielově, je hebrejský výraz „večer a jitro“ přeložen tak, jak je překládán vždy; avšak ve verši, který je ústředním pilířem a základem adventismu, je tento výraz přeložen jednoduše jako „dny“. Jaký vliv přivedl překladatele Bible krále Jakuba k tomu, aby se dopustili tak zjevného rozporu? Ve verši dvacet šest přeložili tento výraz v souladu s každým jiným výskytem tohoto spojení ve zbytku Bible. Avšak o dvanáct veršů dříve, ve verši čtrnáct, vtisklo jejich lidství zvláštní odlišení odpovědi na otázku z verše třináct. A otázka ve verši třináct zahrnovala ono jediné slovo („oběť“), které nemělo být do Bible přidáno. Bůh chtěl, aby verš čtrnáct vynikal velmi hlubokým a osobitým způsobem. Tím zároveň označil, čemu měl Gabriel Daniela porozumět.

In verse sixteen, Jesus commanded Gabriel to make Daniel understand the mar’eh vision, in spite of the fact that Daniel was seeking to understand the châzôn vision of prophetic history. Verse twenty-six says the “vision of the evenings and mornings which was told” was “true.” The châzôn vision had been a prophetic “sight”, but the mar’eh vision was “told,” for it had been spoken. It had been spoken in verse fourteen when Palmoni said “unto two thousand and three hundred evenings and mornings; then shall the sanctuary be cleansed.” Verse twenty-six, employs the expression “evening and mornings,” as it identifies it as the vision that had been “spoken” to identify the distinction between the two visions in Daniel chapter eight. The vision of prophetic history that Daniel had “seen”, and that Daniel wished to understand, was different from the vision that was “spoken” which Daniel had “heard”. More importantly, the vision that Daniel “heard” was the vision that Gabriel was to give Daniel understanding of.

V šestnáctém verši Ježíš přikázal Gabrielovi, aby Danielovi dal porozumět vidění mar’eh, navzdory skutečnosti, že Daniel usiloval porozumět vidění châzôn prorockých dějin. Dvacátý šestý verš říká, že „vidění o večerech a jitrech, které bylo řečeno“, bylo „pravdivé“. Vidění châzôn bylo prorockým „zřením“, avšak vidění mar’eh bylo „řečeno“, neboť bylo vysloveno. Bylo vysloveno ve čtrnáctém verši, když Palmoni řekl: „až do dvou tisíc a tří set večerů a jiter; potom bude svatyně očištěna.“ Dvacátý šestý verš užívá výrazu „večery a jitra“ a označuje jej jako vidění, které bylo „řečeno“, aby vyznačil rozdíl mezi oběma viděními v osmé kapitole Danielovy knihy. Vidění prorockých dějin, které Daniel „viděl“ a kterému si přál porozumět, se lišilo od vidění, které bylo „řečeno“ a které Daniel „slyšel“. Ještě důležitější je, že vidění, které Daniel „slyšel“, bylo tím viděním, jemuž měl Gabriel Danielovi dát porozumět.

The humanity that participated in creating the Holy Bible recorded the word “vision” ten times in Daniel chapter eight, and in so doing it hid the distinction of a vision that was “seen” and another vision that was “heard”. In doing so, it obscured the emphasis that identifies that Christ’s intent was for Daniel to understand the vision he had “heard”, above understanding the vision he had “seen”. We can now consider what Gabriel does in order to fulfill his job assignment.

Lidství, které se podílelo na vytvoření svaté Bible, zaznamenalo v osmé kapitole Daniela desetkrát slovo „vidění“, a tím zakrylo rozdíl mezi jedním viděním, které bylo „viděno“, a jiným viděním, které bylo „slyšeno“. Tím zastřelo důraz, jenž ukazuje, že Kristovým záměrem bylo, aby Daniel porozuměl vidění, které „slyšel“, více než vidění, které „viděl“. Nyní můžeme uvažovat o tom, co Gabriel činí, aby splnil úkol, který mu byl svěřen.

So he came near where I stood: and when he came, I was afraid, and fell upon my face: but he said unto me, Understand, O son of man: for at the time of the end shall be the vision. Now as he was speaking with me, I was in a deep sleep on my face toward the ground: but he touched me, and set me upright. And he said, Behold, I will make thee know what shall be in the last end of the indignation: for at the time appointed the end shall be. Daniel 8:17–19.

I přistoupil blízko k místu, kde jsem stál; a když přistoupil, zachvátil mě strach a padl jsem na svou tvář. Ale řekl mi: Rozuměj, synu člověčí, neboť to vidění se vztahuje k času konce. A když se mnou mluvil, upadl jsem v hluboký spánek s tváří k zemi; ale dotkl se mě a postavil mě zpříma. I řekl: Hle, dám ti poznat, co se stane na konci rozhořčení; neboť v ustanovený čas nastane konec. Daniel 8,17–19.

Gabriel now begins his work of making Daniel to understand the vision of the twenty-three hundred evenings and mornings, which is true. He first informs him that the vision of prophetic history, the châzôn vision, would be at the “time of the end.” Then, while Daniel was in a prophetic sleep, Gabriel touched Daniel and set him upright. He informs him “I will make thee know.”

Gabriel nyní začíná své dílo tím, že přivádí Daniela k porozumění vidění o dvou tisících třech stech večerech a jitrech, které je pravdivé. Nejprve jej zpravuje, že vidění prorockých dějin, vidění châzôn, bude při „času konce“. Potom, zatímco byl Daniel v prorockém spánku, Gabriel se Daniela dotkl a postavil jej vzpřímeně. Oznámil mu: „Dám ti poznat.“

That is what Palmoni (Christ), had told Gabriel to do, when he said, “Gabriel, make this man to understand the mar’eh vision” of the evening and mornings. Gabriel says that he will make Daniel “know what shall be in the last end of the indignation.” There it is! There is the “seven times” of Leviticus twenty-six! It is hidden by the very prophetic technique which Gabriel had led the prophets repeatedly to testify to and employ in their writings! That technique is “line upon line, here a little and there a little”.

To je to, co Palmoni (Kristus) přikázal Gabrielovi učinit, když řekl: „Gabrieli, dej tomuto muži porozumět vidění mar’eh“ o večerech a jitrech. Gabriel říká, že dá Danielovi „poznat, co nastane při posledním konci rozhořčení“. Zde to je! Zde je ono „sedmkrát“ z Leviticu dvacet šest! Je to skryto právě tou prorockou metodou, o níž Gabriel opakovaně vedl proroky, aby o ní vydávali svědectví a užívali ji ve svých spisech! Tou metodou je „řádek za řádkem, tu trochu a tam trochu“.

In the book “Thoughts on Daniel and the Revelation”, by Uriah Smith (which all Adventists, and even their neighbors, should be familiar with), Smith comments on verses seventeen to nineteen of Daniel chapter eight:

V knize „Thoughts on Daniel and the Revelation“ od Uriaha Smithe (s níž by měli být obeznámeni všichni adventisté, ba i jejich sousedé) Smith podává komentář k veršům sedmnáct až devatenáct osmé kapitoly knihy Daniel:

“With a general statement that at the time appointed the end shall be, and that he will make him to know what shall be in the last end of the indignation, he enters upon an interpretation of the vision. The indignation must be understood to cover a period of time. What time? God told his people Israel that he would pour upon them his indignation for their wickedness; and thus he gave directions concerning the ‘profane wicked prince of Israel:’ ‘Remove the diadem, and take off the crown. . . . I will overturn, overturn, overturn it: and it shall be no more, until he come whose right it is; and I will give it him.’ Ezekiel 21:25–27, 31.

„Obecným výrokem, že v ustanoveném čase nastane konec a že mu dá poznat, co bude na samém konci rozhořčení, přistupuje k výkladu vidění. Rozhořčení je nutno chápat jako pokrývající určité časové období. Jaké období? Bůh řekl svému lidu Izraeli, že na ně vylije své rozhořčení pro jejich ničemnost; a tak dal pokyny ohledně ‚bezbožného ničemného knížete Izraele‘: ‚Sejmi čelenku a slož korunu… Vyvrátím, vyvrátím, vyvrátím ji; a nebude jí více, dokud nepřijde ten, jemuž právem náleží; a tomu ji dám.‘ Ezechiel 21,25–27.31“

“Here is the period of God’s indignation against his covenant people; the period during which the sanctuary and host are to be trodden under foot. The diadem was removed, and the crown taken off, when Israel was subjected to the kingdom of Babylon. It was overturned again by the Medes and Persians, again by the Grecians, again by the Romans, corresponding to the three times the word is repeated by the prophet. The Jews then, having rejected Christ, were soon scattered abroad over the face of the earth; and spiritual Israel has taken the place of the literal seed; but they are in subjection to earthly powers, and will be till the throne of David is again set up,—till He who is its rightful heir, the Messiah, the Prince of peace, shall come, and then it will be given him. Then the indignation will have ceased. What shall take place in the last end of this period, the angel is now to make known to Daniel.” Uriah Smith, Daniel and the Revelation, 201, 202.

„Zde je období Božího rozhořčení proti jeho smluvnímu lidu; období, během něhož má být svatyně i zástup pošlapávány. Čelenka byla sňata a koruna odňata, když byl Izrael podroben babylónskému království. Poté byla převrácena znovu Médy a Peršany, znovu Řeky, znovu Římany, v souladu s trojím opakováním tohoto slova prorokem. Židé pak, když zavrhli Krista, byli brzy rozptýleni po celé tváři země; a duchovní Izrael zaujal místo doslovného semene; avšak jsou podrobeni pozemským mocnostem a budou až do té doby, kdy bude opět nastolen Davidův trůn,—dokud nepřijde Ten, který je jeho právoplatným dědicem, Mesiáš, Kníže pokoje, a tehdy mu bude dán. Tehdy rozhořčení pomine. Co se má stát při samém závěru tohoto období, to má nyní anděl oznámit Danielovi.“ Uriah Smith, Daniel and the Revelation, 201, 202.

The “indignation” that Smith is identifying, began when Manasseh was carried to Babylon by the Assyrians in 677 BC. Unfortunately, Smith takes Zedekiah’s overthrow in 586 BC and assigns that as the starting point of the period of the “indignation” of verse nineteen. Smith simply does not address what it means that the verse states “the last end of the indignation.” He treats it as simply “indignation,” though if there is a “last end” of the indignation, grammar and logic demand that there is also at minimum a “first end” of the indignation. Smith knew the seventy years of captivity began with the first attack of Nebuchadnezzar against Jehoiakim in 606 BC, but determined the starting for the period of the indignation was the third of Nebuchadnezzar’s attacks, which was carried out against Zedekiah, the last Judean king.

„Rozhorlení“, které Smith určuje, začalo tehdy, když byl Menaše Asyřany v roce 677 př. Kr. odveden do Babylóna. Smith bohužel bere svržení Sidkijáše v roce 586 př. Kr. a přisuzuje je jako výchozí bod období „rozhorlení“ z devatenáctého verše. Smith se jednoduše vůbec nezabývá tím, co znamená, že verš uvádí „poslední konec rozhorlení“. Zachází s tím prostě jen jako s „rozhorlením“, ačkoli jestliže existuje „poslední konec“ rozhorlení, pak gramatika a logika vyžadují, aby existoval přinejmenším také „první konec“ rozhorlení. Smith věděl, že sedmdesát let zajetí začalo prvním útokem Nebúkadnesara proti Jójakímovi v roce 606 př. Kr., avšak za počátek období rozhorlení určil třetí z Nebúkadnesarových útoků, který byl veden proti Sidkijášovi, poslednímu judskému králi.

“Though we have a more minute account of his [Daniel’s] early life than is recorded of that of any other prophet, yet his birth and lineage are left in complete obscurity, except that he was of the royal line, probably of the house of David, which had at this time become very numerous. He first appears as one of the noble captives of Judah, in the first year of Nebuchadnezzar, king of Babylon, at the commencement of the seventy years’ captivity, BC 606. Jeremiah and Habakkuk were yet uttering their prophecies. Ezekiel commenced soon after, and a little later, Obadiah; but both these finished their work years before the close of the long and brilliant career of Daniel. Three prophets only succeeded him, Haggai and Zechariah, who exercised the prophetic office for a brief period contemporaneously, BC 520–518, and Malachi, the last of the Old Testament prophets, who flourished a little season about BC 397.” Uriah Smith, Daniel and the Revelation, 19.

„Ačkoli máme o jeho [Danielově] raném životě podrobnější zprávu, než jaká je zaznamenána o kterémkoli jiném prorokovi, přece jsou jeho narození a rodový původ ponechány v naprosté nejasnosti, kromě toho, že pocházel z královského rodu, pravděpodobně z domu Davidova, který se byl v této době velmi rozrostl. Poprvé se objevuje jako jeden ze vznešených judských zajatců v prvním roce Nebúkadnesara, krále babylónského, na počátku sedmdesátiletého zajetí, roku 606 př. Kr. Jeremjáš a Abakuk tehdy ještě pronášeli svá proroctví. Ezechiel začal krátce poté a o něco později Abdijáš; avšak oba tito ukončili své dílo léta před závěrem dlouhé a slavné Danielovy dráhy. Pouze tři proroci přišli po něm: Ageus a Zacharjáš, kteří po krátký čas vykonávali prorocký úřad současně, v letech 520–518 př. Kr., a Malachiáš, poslední ze starozákonních proroků, který působil po krátkou dobu okolo roku 397 př. Kr.“ Uriah Smith, Daniel a Zjevení, 19.

Smith correctly identified the “indignation” of verse nineteen as a period of time. He correctly identified the period as the treading down of the sanctuary and host in agreement with Daniel chapter eight verse thirteen, and he correctly identified the ending point as October 22, 1844.

Smith správně určil „rozhořčení“ z devatenáctého verše jako časové období. Správně určil toto období jako pošlapávání svatyně a zástupu ve shodě s Danielem 8,13 a správně určil jeho koncový bod na 22. říjen 1844.

Smith was partially correct, but missed the truth by doing what was the characteristic of his prophetic applications. He allowed history to guide his interpretation of the prophetic word, instead of allowing the prophetic word to guide his understanding of history. If we allow the Bible to define prophetic history, we then have the correct information to approach history.

Smith měl částečně pravdu, avšak minul se s pravdou tím, že učinil to, co bylo charakteristické pro jeho prorocké výklady. Dovolil, aby dějiny řídily jeho výklad prorockého slova, namísto toho, aby prorocké slovo řídilo jeho porozumění dějinám. Jestliže dovolíme, aby Bible vymezovala prorocké dějiny, budeme pak mít správné informace, s nimiž můžeme přistupovat k dějinám.

The Bible teaches that by whom a man is overcome, he is that man’s servant.

Bible učí, že čím je člověk přemožen, tomu je otrokem.

While they promise them liberty, they themselves are the servants of corruption: for of whom a man is overcome, of the same is he brought in bondage. 2 Peter 2:19.

Slibujíce jim svobodu, sami jsou otroky zkázy; neboť čím je kdo přemožen, tím je také zotročen. 2 Petr 2,19.

Manasseh was taken captive to Babylon in 677 BC. It is there that Judah was overcome and brought into bondage. This is the starting point that is represented on both the 1843 and the 1850 charts, which Sister White endorses as correct. Smith starts the treading down of Daniel chapter eight, and verse thirteen with Zedekiah, the last of Judah’s kings. Zedekiah was the end of a progressive judgment and not the beginning. Sister White identifies that Manasseh’s captivity in Babylon was an “earnest” of what was to come. An “earnest” is a down payment, and marks the beginning of a purchase that has other payments to follow.

Manases byl roku 677 př. Kr. odveden do babylónského zajetí. Právě tam byl Juda přemožen a uveden do poroby. To je výchozí bod, který je znázorněn jak na tabuli z roku 1843, tak na tabuli z roku 1850, jež sestra Whiteová potvrzuje jako správné. Smith klade pošlapávání z Danielovy osmé kapitoly, třináctého verše, na počátek vlády Sedekjáše, posledního judského krále. Sedekjáš byl koncem postupného soudu, nikoli jeho začátkem. Sestra Whiteová uvádí, že Manasesovo zajetí v Babylóně bylo „závdavkem“ toho, co mělo přijít. „Závdavek“ je první splátka a označuje počátek koupě, po níž mají následovat další platby.

“Faithfully the prophets continued their warnings and their exhortations; fearlessly they spoke to Manasseh and to his people; but the messages were scorned; backsliding Judah would not heed. As an earnest of what would befall the people should they continue impenitent, the Lord permitted their king to be captured by a band of Assyrian soldiers, who ‘bound him with fetters, and carried him to Babylon,’ their temporary capital. This affliction brought the king to his senses; ‘he besought the Lord his God, and humbled himself greatly before the God of his fathers, and prayed unto Him: and He was entreated of him, and heard his supplication, and brought him again to Jerusalem into his kingdom. Then Manasseh knew that the Lord He was God.’ 2 Chronicles 33:11–13. But this repentance, remarkable though it was, came too late to save the kingdom from the corrupting influence of years of idolatrous practices. Many had stumbled and fallen, never again to rise.” Prophets and Kings, 382.

„Proroci věrně pokračovali ve svých varováních a napomenutích; neohroženě mluvili k Manassesovi i k jeho lidu; avšak jejich poselství bylo pohrdáno; odpadlý Juda nechtěl slyšet. Jako předzvěst toho, co by lid postihlo, kdyby setrval v nekajícnosti, Pán dopustil, aby jejich král byl zajat oddílem asyrských vojáků, kteří jej „spoutali okovy a odvedli do Babylóna“, svého dočasného hlavního města. Toto soužení přivedlo krále k rozumu; „prosil Hospodina, svého Boha, a velice se pokořil před Bohem svých otců a modlil se k Němu. A On se dal jím uprosit, vyslyšel jeho úpěnlivou prosbu a přivedl jej opět do Jeruzaléma, do jeho království. Tehdy Manasses poznal, že Hospodin je Bůh.“ 2 Paralipomenon 33,11–13. Toto pokání však, jakkoli pozoruhodné, přišlo příliš pozdě na to, aby zachránilo království před zkaženým vlivem let modlářských praktik. Mnozí klopýtli a padli, aby už nikdy znovu nepovstali.“ Proroci a králové, 382.

Manasseh marked the “down payment” that began the “curse” of the “seven times,” which was the last “indignation,” for the “first indignation,” had already begun when the northern kingdom was taken into captivity in 723 BC. Then at Jehoiakim’s overthrow, when Daniel was carried into captivity, the seventy years of captivity that Jeremiah identified began in 606 BC. Two kings after Jehoiakim, Jerusalem was destroyed and the last Judean king, Zedekiah, watched as his sons were slain before him, then he had his eyes gouged out and was carried captive into Babylon.

Manases představoval „zálohu“, která započala „prokletí“ „sedmi časů“, jež bylo posledním „rozhořčením“, neboť „první rozhořčení“ již začalo, když bylo severní království v roce 723 př. Kr. odvedeno do zajetí. Poté, při svržení Jójakíma, kdy byl Daniel odvlečen do zajetí, započalo roku 606 př. Kr. sedmdesát let zajetí, o nichž mluvil Jeremjáš. O dva krále po Jójakímovi byl Jeruzalém zničen a poslední judský král, Sidkijáš, přihlížel tomu, jak jsou před jeho očima pobiti jeho synové; poté mu byly vypíchnuty oči a byl odvlečen jako zajatec do Babylóna.

Smith assigned the entire progressive judgment to Zedekiah and employed the judgment of Zedekiah as the proof text for his supposition. The judgment of Zedekiah, who was the “wicked and profane prince,” did identify that the crown of Judah was to be removed until Christ came to set up a kingdom. Smith said, “they are in subjection to earthly powers, and will be till the throne of David is again set up,—till He who is its rightful heir, the Messiah, the Prince of peace, shall come, and then it will be given him.” On October 22, 1844, in fulfillment of Daniel chapter seven, and verses thirteen and fourteen, Christ, represented as the Son of man, came before the Father to receive a kingdom.

Smith přiřadil celý postupný soud Sedekiášovi a soud nad Sedekiášem použil jako důkazní text pro svou domněnku. Soud nad Sedekiášem, jenž byl „bezbožným a ničemným knížetem“, skutečně označil, že koruna Judy má být odňata, dokud nepřijde Kristus, aby ustanovil království. Smith řekl: „jsou podrobeni pozemským mocnostem a budou jimi až do té doby, kdy bude trůn Davidův znovu vztyčen,—dokud nepřijde Ten, kdo je jeho právoplatným dědicem, Mesiáš, Kníže pokoje, a tehdy mu bude dán.“ Dne 22. října 1844 Kristus, jak je znázorněn jako Syn člověka, přišel před Otce, aby přijal království, a to v naplnění Daniela, kapitoly sedmé, veršů třináctého a čtrnáctého.

I saw in the night visions, and, behold, one like the Son of man came with the clouds of heaven, and came to the Ancient of days, and they brought him near before him. And there was given him dominion, and glory, and a kingdom, that all people, nations, and languages, should serve him: his dominion is an everlasting dominion, which shall not pass away, and his kingdom that which shall not be destroyed. Daniel 7:13, 14.

Viděl jsem v nočních viděních, a hle, s nebeskými oblaky přicházel jakoby Syn člověka; přistoupil až k Věkovitému a přivedli ho před něho. A bylo mu dáno panství i sláva i království, aby mu sloužily všechny národy, kmeny i jazyky; jeho panství je panství věčné, které nepomine, a jeho království nebude zničeno. Daniel 7,13.14.

Sister White confirms that Daniel chapter seven, and verses thirteen and fourteen were fulfilled on October 22, 1844.

Sestra Whiteová potvrzuje, že sedmá kapitola knihy Daniel, verše třináct a čtrnáct, byly naplněny 22. října 1844.

“The coming of Christ as our high priest to the most holy place, for the cleansing of the sanctuary, brought to view in Daniel 8:14; the coming of the Son of man to the Ancient of Days, as presented in Daniel 7:13; and the coming of the Lord to His temple, foretold by Malachi, are descriptions of the same event; and this is also represented by the coming of the bridegroom to the marriage, described by Christ in the parable of the ten virgins, of Matthew 25.” The Great Controversy, 426.

„Příchod Krista jako našeho velekněze do nejsvětějšího oddělení za účelem očištění svatyně, jak je představen v Danieli 8,14; příchod Syna člověka k Věkovitému, jak je podán v Danieli 7,13; a příchod Pána do jeho chrámu, předpověděný Malachiášem, jsou popisy téže události; a totéž je také znázorněno příchodem ženicha na svatbu, jak jej Kristus popisuje v podobenství o deseti pannách v Matouši 25.“ Velký spor, 426.

Smith did not address the key element of the “last end of the indignation.” He avoided the biblical principle that identified that Judah was overcome in the time of Manasseh, and that the captivity which began two kings before Zedekiah, also represented that Judah was already in subjection to Babylon, before Zedekiah met his fate. With these blatant omissions, he still stated, “here is the period of God’s indignation against his covenant people; the period during which the sanctuary and host are to be trodden under foot.” He therefore, directly associates “the period of God’s indignation” with Daniel chapter eight, and verse thirteen’s question of “how long.” The answer in verse fourteen, was until October 22, 1844.

Smith se nezabýval klíčovým prvkem „posledního konce rozhořčení“. Vyhnul se biblickému principu, podle něhož bylo zjištěno, že Juda byl přemožen za dnů Manasesových a že zajetí, které začalo o dva krále před Sedekiášem, rovněž představovalo, že Juda byl již podroben Babylonu dříve, než Sedekiáš došel svého údělu. Přes tato zjevná opomenutí přesto prohlásil: „zde je období Božího rozhořčení proti jeho lidu smlouvy; období, během něhož mají být svatyně a zástup pošlapávány.“ Tím tedy přímo spojuje „období Božího rozhořčení“ s otázkou „jak dlouho“ v Danielovi, kapitole osmé, verši třináctém. Odpověď ve verši čtrnáctém zněla: až do 22. října 1844.

The scattering into Babylonian slavery was a progressive history beginning in 677 BC, and continuing until 1844. That period equates to twenty-five hundred and twenty years, which is of course the “seven times” of Leviticus twenty-six. The end of that period of time on October 22, 1844 provided Daniel with a second witness to the “mar’eh vision” of the twenty-three hundred evening and mornings.

Rozptýlení do babylónského otroctví bylo postupným dějinným procesem, který začal roku 677 př. Kr. a pokračoval až do roku 1844. Toto období se rovná dvěma tisícům pěti stům dvaceti letům, což je ovšem oněch „sedm časů“ z Leviticu dvacet šest. Konec tohoto časového období dne 22. října 1844 poskytl Danielovi druhého svědka k „vidění mar’eh“ o dvou tisících třech stech večerech a jitrech.

Gabriel was told to make Daniel understand that vision, and what Gabriel did was provide a second witness to the termination date of October 22, 1844. Not only did he provide a second witness to establish the date of the fulfillments of both time prophecies, but as Smith correctly pointed out, the period of time associated with the second witness to 1844, had been identified in verse thirteen, as the period that the sanctuary and host were to be trodden under foot. The question in verse thirteen is, “How long shall be the vision concerning the daily sacrifice, and the transgression of desolation, to give both the sanctuary and the host to be trodden under foot?” That period of time was the “seven times” of Leviticus twenty-six.

Gabrielovi bylo řečeno, aby Danielovi dal porozumět onomu vidění, a to, co Gabriel učinil, bylo poskytnutí druhého svědectví o datu ukončení, 22. října 1844. Nejenže poskytl druhé svědectví k potvrzení data naplnění obou časových proroctví, ale, jak Smith správně poukázal, období času spojené s druhým svědectvím o roce 1844 bylo ve třináctém verši označeno jako období, po které měly být svatyně i zástup pošlapávány. Otázka ve třináctém verši zní: „Jak dlouho bude platit vidění o ustavičné oběti a o přestoupení zpustošení, aby svatyně i zástup byly vydány k pošlapání?“ Tím časovým obdobím bylo „sedm časů“ z Leviticus dvacet šest.

What Smith did not see, or avoided identifying, was that the “indignation” of verse nineteen, was the “last end” of that indignation. If there is a “last” then there is also a “first”, and Daniel identifies when the “first indignation” ended, in chapter eleven. He is identifying the papacy reigning during the Dark Ages, and he states that the papacy would prosper until the indignation was accomplished, or ended.

To, co Smith neviděl, anebo se tomu vyhnul rozpoznat, bylo, že „rozhořčení“ devatenáctého verše bylo „posledním koncem“ onoho rozhořčení. Jestliže je nějaký „poslední“, pak je také nějaký „první“, a Daniel v jedenácté kapitole určuje, kdy skončilo „první rozhořčení“. Ztotožňuje papežství vládnoucí během temného středověku a uvádí, že papežství bude prospívat, dokud se ono rozhořčení nenaplní, či neskončí.

And the king shall do according to his will; and he shall exalt himself, and magnify himself above every god, and shall speak marvellous things against the God of gods, and shall prosper till the indignation be accomplished: for that that is determined shall be done. Daniel 11:36.

A král bude činit podle své vůle; a povýší se a vyvýší se nade každého boha a bude mluvit podivuhodné věci proti Bohu bohů a bude se mu dařit, dokud se nenaplní rozhořčení; neboť to, co je určeno, se stane. Daniel 11,36.

Verse thirty-six is widely understood to be the verse the apostle Paul paraphrases in his second letter to the Thessalonians.

Třicátý šestý verš je všeobecně považován za verš, který apoštol Pavel parafrázuje ve svém druhém listu Tesalonickým.

Let no man deceive you by any means: for that day shall not come, except there come a falling away first, and that man of sin be revealed, the son of perdition; Who opposeth and exalteth himself above all that is called God, or that is worshipped; so that he as God sitteth in the temple of God, showing himself that he is God. 2 Thessalonians 2:3, 4.

Ať vás nikdo žádným způsobem nesvede; neboť ten den nepřijde, dokud nejprve nenastane odpadnutí a nebude zjeven člověk hříchu, syn zatracení; který se protiví a povyšuje nade všecko, co se nazývá Bohem nebo čemu se vzdává božská pocta, takže se jako Bůh posadí v chrámu Božím a bude vydávat sám sebe za Boha. 2 Tesalonickým 2,3.4.

Paul’s “man of sin” who is also “the son of perdition,” who “opposeth and exalteth himself above all that is called God, or that is worshipped,” is also the “king” who “shall do according to his will; and he shall exalt himself, and magnify himself above every god.” Both passages refer to the pope of Rome. Daniel writes that the pope would prosper, which means push forward, until the “indignation be accomplished.” The indignation in verse thirty-six had been “determined.” The word “determined” means “to wound”.

Pavlův „člověk hříchu“, který je také „synem zatracení“, jenž se „protiví a povyšuje nad všecko, což slove Bůh aneb čemu se božská čest děje“, je také tím „králem“, který „bude činiti vedlé své vůle; nebo se povýší a zvelebí nad každého boha“. Obě místa se vztahují na římského papeže. Daniel píše, že papež bude prospívat, což znamená postupovat kupředu, dokud nebude „vykonán hněv“. Rozhorlení ve verši třicátém šestém bylo „ustanoveno“. Slovo „ustanoveno“ znamená „poranit“.

The papacy received its “deadly wound” in 1798, and at that point the “first indignation” was accomplished or terminated. The word “accomplish” means to end or cease. The end of “the indignation” in chapter eight, and verse nineteen identified the end of the period that the sanctuary and host were to be trampled down. It ended in 1844, but the “first” indignation ended in 1798.

Papežství obdrželo svou „smrtelnou ránu“ roku 1798 a v tom okamžiku bylo „první rozhořčení“ dovršeno či ukončeno. Slovo „dovršit“ znamená ukončit nebo přestat. Konec „rozhořčení“ v osmé kapitole, devatenáctém verši označoval konec období, po které měly být svatyně a zástup pošlapávány. To skončilo roku 1844, avšak „první“ rozhořčení skončilo roku 1798.

The “last indignation” ended in 1844, twenty-five hundred and twenty years after king Manasseh was carried to Babylon by the Assyrians in 677 BC. The “first” indignation ended in 1798, twenty-five hundred and twenty years after the northern kingdom of Israel was carried into slavery by the Assyrians in 723 BC.

„Poslední rozhořčení“ skončilo v roce 1844, dva tisíce pět set dvacet let poté, co byl král Manases roku 677 př. Kr. Asyřany odveden do Babylóna. „První“ rozhořčení skončilo v roce 1798, dva tisíce pět set dvacet let poté, co bylo severní království Izraele roku 723 př. Kr. Asyřany odvlečeno do otroctví.

There is more to say about the hidden “seven times” in the book of Daniel and we will address that in our next article.

O skrytém „sedmkrát“ v knize Daniel je třeba říci ještě více a tomu se budeme věnovat v našem příštím článku.

“‘And unto the angel of the church of the Laodiceans write: These things saith the Amen, the faithful and true Witness, the beginning of the creation of God; I know thy works, that thou art neither cold nor hot: I would thou wert cold or hot. So then because thou art lukewarm, and neither cold nor hot, I will spew thee out of My mouth. Because thou sayest, I am rich, and increased with goods, and have need of nothing; and knowest not that thou art wretched, and miserable, and poor, and blind, and naked.’

„Andělu církve v Laodiceji napiš: Toto praví Amen, svědek věrný a pravý, počátek stvoření Božího: Znám tvé skutky, že nejsi ani studený, ani horký; kéž bys byl studený nebo horký. A tak, protože jsi vlažný, a nejsi ani studený, ani horký, vyvrhnu tě ze svých úst. Protože pravíš: Jsem bohatý, zbohatl jsem a nic nepotřebuji; a nevíš, že jsi ubohý, politováníhodný, chudý, slepý a nahý.“

“The Lord here shows us that the message to be borne to His people by ministers whom He has called to warn the people is not a peace-and-safety message. It is not merely theoretical, but practical in every particular. The people of God are represented in the message to the Laodiceans as in a position of carnal security. They are at ease, believing themselves to be in an exalted condition of spiritual attainments. ‘Because thou sayest, I am rich, and increased with goods, and have need of nothing; and knowest not that thou art wretched, and miserable, and poor, and blind, and naked.’

„Pán nám zde ukazuje, že poselství, které mají Jeho lidu nést služebníci, jež povolal, aby varovali lid, není poselstvím pokoje a bezpečí. Není pouze teoretické, nýbrž v každém ohledu praktické. Lid Boží je v poselství Laodicejským představen jako setrvávající v tělesné jistotě. Žije v klidu a domnívá se, že se nachází ve vznešeném stavu duchovních dosažení. ‚Neboť pravíš: Jsem bohatý, zbohatl jsem a nic nepotřebuji; a nevíš, že jsi ubohý a politováníhodný i chudý i slepý i nahý.‘“

“What greater deception can come upon human minds than a confidence that they are right when they are all wrong! The message of the True Witness finds the people of God in a sad deception, yet honest in that deception. They know not that their condition is deplorable in the sight of God. While those addressed are flattering themselves that they are in an exalted spiritual condition, the message of the True Witness breaks their security by the startling denunciation of their true condition of spiritual blindness, poverty, and wretchedness. The testimony, so cutting and severe, cannot be a mistake, for it is the True Witness who speaks, and His testimony must be correct.” Testimonies, volume 3, 252.

„Jaký větší klam může přijít na lidskou mysl než přesvědčení, že je v právu, když je naprosto na omylu! Poselství Pravého Svědka zastihuje Boží lid v žalostném klamu, a přece upřímný v tomto klamu. Neví, že jeho stav je v Božích očích politováníhodný. Zatímco ti, k nimž je toto poselství určeno, si lichotí, že se nacházejí ve vznešeném duchovním stavu, poselství Pravého Svědka narušuje jejich jistotu překvapujícím odsouzením jejich skutečného stavu duchovní slepoty, chudoby a ubohosti. Toto svědectví, tak pronikavé a přísné, nemůže být omylem, neboť promlouvá Pravý Svědek a jeho svědectví musí být správné.“ Testimonies, svazek 3, 252.