Kniha Daniel — číslo padesát jedna

Onen „jistý svatý, který mluvil“ v osmé kapitole Daniela, ve verších třináctém a čtrnáctém, je Kristus jako Palmoni. V knize Zjevení je Kristus označen jako Alfa i Omega, což jej mimo jiné nádherné pravdy označuje jako Podivuhodného jazykovědce, a knihy Daniel a Zjevení společně představují Krista jako Pána času i jazyka. Přesahuje lidskou schopnost porozumět významu a hloubce toho, co znamená, že Kristus jako Palmoni (Číslovatel tajemství) uvádí tento rys svého charakteru v oněch dvou verších, které zakládají ústřední pilíř adventismu, avšak tajemství, která se Číslovatel tajemství rozhoduje zjevit, jsou naší odpovědností rozpoznat a hájit.

Jedním z odhalených tajemství je, že Počtář tajemství (Palmoni) je oním „jistým svatým, který mluvil“, a ve dvou verších, v nichž se zjevuje, je určen ústřední pilíř adventismu. V těchto dvou verších Podivuhodný Počtář označuje „rozmnožení poznání“, které On jako Lev z pokolení Judova odpečetil roku 1798. V těchto dvou verších byly klenoty z Millerova snu, které představují „rozmnožení poznání“, vedením Palmoniho ruky zveřejněny na dvou deskách Abakukových.

Poté, co Daniel obdržel prorocké vidění království biblického proroctví a poté vyslechl nebeský rozhovor ve verších třináct a čtrnáct, usiloval o porozumění „vidění“.

„Vidění“, jemuž se Daniel snaží porozumět, je vidění „chazón“, avšak vidění „mareh“ je to, o němž je Gabrielovi řečeno, aby mu Daniela nechal porozumět. Každý fakt má svůj význam, a je-li tento fakt přehlédnut, je stavba i záměr tohoto oddílu v podstatě zničena. Ve verši patnáctém, když se Daniel snaží porozumět vidění „chazón“, je „mareh“ skryto, avšak přesto přítomno v zastoupení, neboť ve spojení s „podobou muže“ (Gabriel) je hebrejské slovo „mareh“ přeloženo jako „podoba“. Ve verši patnáctém jsou zastoupena obě slova, která byla přeložena jako „vidění“. Daniel se ve verši patnáctém snaží porozumět „chazónu“, avšak Palmoni ve verši šestnáctém přikazuje Gabrielovi, aby dal Danielovi porozumět „mareh“. Uspořádání těchto dvou veršů je záměrné a zdůrazňuje spojitost i rozdíl mezi těmito dvěma slovy.

Je to Palmoni, kdo přikazuje Gabrielovi, aby dal Danielovi porozumět „mareh“, neboť Ten, kdo přikazuje Gabrielovi, je Ten, kdo stojí nad vodou, a Gabriel slyšel Jeho hlas, „hlas mužský mezi břehy Ulai“. Je to řeka Ulai, která teče mezi břehy, a je to Kristus, kdo v Písmu stojí nad vodou. S touto skutečností souvisí i skutečnost, že Kristus jako archanděl je Ten, kdo přikazuje andělům. Hlas mezi břehy je hlasem „onoho jistého svatého“ ve třináctém verši a je to Jeho slovo, které přikazuje Gabrielovi, aby dal Danielovi porozumět vidění „mareh“. Ve dvanácté kapitole Daniela je Kristus opět mezi břehy řeky. Ve dvanácté kapitole je oděn lnem a přísahá při Tom, který žije navěky.

Muž, jenž byl „oděn v kment, který byl nad vodami řeky“, „pozdvihl svou pravici i svou levici k nebi a přisahal při Tom, který žije na věky“, a je to tentýž Muž, který v osmé kapitole přikázal Gabrielovi. Ve Zjevení v desáté kapitole Kristus rovněž pozdvihl svou ruku a přísahal při Tom, který žije na věky, avšak tam stojí jak na vodě, tak na zemi.

Mocný anděl z desáté kapitoly Zjevení je Palmoni, který promluvil k Gabrielovi mezi břehy řeky v osmé kapitole a ve dvanácté kapitole určil, kdy nastane „konec“ oněch „divů“. V desáté kapitole Zjevení je to ten, který zařval jako „lev“, neboť je tam představen jako Lev z pokolení Judova.

Jako Lev z pokolení Judova je Kristus Beránkem, který zvítězil, aby otevřel knihu zapečetěnou sedmi pečetěmi. Ať již kráčí po vodě v knize Daniel, nebo má v knize Zjevení jednu nohu na moři a druhou na zemi, každé z těchto prorockých zobrazení je spojeno s prorockým časem. A jako Lev z pokolení Judova Kristus své Slovo jak zapečeťuje, tak odpečeťuje. Jako zapečetil knihu Daniel, tak také zapečetil sedm hromů v desáté kapitole knihy Zjevení.

Kristus, představený jako Palmoni, ten Muž v osmé a dvanácté kapitole, který je nad vodou, je také ten mocný anděl s malou knihou ve své ruce. On je Lev z pokolení Judova, který zapečeťuje a odpečeťuje své Slovo, a je tím, kdo přikazuje Gabrielovi, neboť je Michael, archanděl.

Michael je Kristovo jméno a toto jméno představuje, že je velitelem nejen andělů, ale také tím, kdo má moc k vzkříšení. Jméno Michael znamená „kdo je jako Bůh“. Když Nebúkadnesar spatřil v peci spolu se třemi mládenci někoho podobného Synu Božímu, spatřil Michaela. A archanděl Michael je také knížetem Božího lidu, proti němuž se malý roh pohanského Říma při kříži vyvyšoval v naplnění Danielovy kapitoly osm, verše jedenáct.

Je to Michael, kdo velí andělům, kdo křísí mrtvé a kdo rozhoduje o tom, kdy se uzavírá doba milosti.

Posledním tajemstvím, které Lev z pokolení Judova odpečeťuje, je Zjevení Ježíše Krista, a zahrnuje to i skutečnost, že On řídí záměr i uspořádání každého prvku svého prorockého Slova. Muž oděný v lněném rouchu, který stojí nad vodami, který pozvedá svou ruku a přísahá při Tom, který žije na věky, a který volá jako Lev, čímž způsobuje, že sedm hromů vydává své hlasy, je Ten, kdo zapečeťuje knihu Daniel a zapečeťuje sedm hromů Zjevení. Je to On, kdo odpečeťuje knihu zapečetěnou sedmi pečetěmi, kdo má moc vzkřísit a kdo je tím velikým Knížetem, který povstává a ohlašuje konec doby milosti. Když Palmoni přikázal Gabrielovi, aby Daniela uvedl v porozumění vidění „mareh“, myslel tím přesně to.

Nepřikázal Gabrielovi, aby Danielovi dal porozumět vidění „chazon“. Vidění „chazon“ je viděním království biblického proroctví v osmé kapitole knihy Daniel, ve verších jedna až dvanáct, a je to také ono „vidění“, na něž se odkazuje ve třináctém verši v otázce týkající se trvání. „Jak dlouho potrvá to vidění?“ Vidění „chazon“ se týká každodenní moci (pohanství) a přestoupení (papežství), tedy pustošících mocností, které pošlapávají svatyni i zástup.

Kristus jako Palmoni („Podivuhodný Počtář“) je tázán: „jak dlouho“ bude trvat vidění „chazon“, a on odpovídá: „až do dvou tisíc tří set dnů; pak bude svatyně očištěna.“ Daniel pak touží porozumět vidění „chazon“, které se týká „ustavičné oběti a přestoupení zpustošení, aby byla vydána jak svatyně, tak i zástup k pošlapání.“ Avšak Gabriel dostává příkaz, aby Danielovi objasnil vidění „mareh“. Každá skutečnost má ve Slově Božím svůj význam. Vidění „mareh“ je viděním večerů a jiter, ztotožněným ve verši dvacátém šestém.

Slovo „vidění“ je v tomto verši zmíněno dvakrát. První odkazuje na vidění „mareh“ a druhý na vidění „chazon“. Vidění „mareh“ je viděním „večerů a jiter“. Hebrejský výraz „večery a jitra“ se v Bibli vyskytuje často a je vždy překládán jako „večery a jitra“, jak je tomu i ve verši dvacátém šestém. Jediné místo v Bibli, kde je přeložen jinak než jako „večery a jitra“, je ve verši čtrnáctém, kde je přeložen jednoduše jako „dny“. Vlastní hebrejské znění verše čtrnáctého by četlo: „Až do dvou tisíc a tří set večerů a jiter.“

Verš, který je ústředním pilířem adventismu, je jediným veršem v Božím Slově, v němž je výraz „večer a jitra“ vyjádřen prostě jako „dny“. Každý fakt má svůj význam, a už z ničeho jiného je zřejmé, že Palmoni tento verš záměrně zdůrazňoval. Učinil tak tím, že vedl mysl těch, kdo překládali Bibli krále Jakuba, aby tuto frázi zapsali odlišně, než jak je v Jeho Slově psána vždy jindy. Závěr, který z této skutečnosti plyne, je ten, že když je Gabrielovi řečeno, aby Danielovi dal porozumět vidění „mareh“, je mu řečeno, aby Danielovi dal porozumět vidění o zjevení roku 1844, a nikoli vidění „chazon“ týkajícímu se pošlapání svatyně a zástupu.

Vidění „večerů a jiter“ se týká zjevení, k němuž dochází, když 22. října 1844 začalo očišťování svatyně. Vidění o zjevení z 22. října 1844 se netýká pošlapání svatyně, nýbrž očišťování svatyně. Došlo onoho dne k prorockému zjevení?

Gabriel dostal pokyn, aby Danielovi dal porozumět prorockému zjevení Krista v Jeho chrámu dne 22. října 1844. Z tohoto důvodu dal Gabriel Danielovi druhého svědka k datu 22. října 1844, neboť Gabriel vedl každého biblického autora, který zaznamenal nějakou podobu biblické zásady určující, že pravda je potvrzena na základě svědectví dvou. Měl-li Gabriel přivést Daniela k porozumění 22. říjnu 1844, potřeboval druhého svědka, aby ustanovil „vidění zjevení“.

Gabriel začíná své dílo tím, že se nejprve obrací k Danielově touze porozumět vidění „chazón“, a činí tak tím, že určuje, že vidění „chazón“ je viděním, které se uzavírá v „čase konce“ roku 1798.

„Vidění“ v předchozím verši, totiž „v době konce“, je vidění „chazon“ a „doba konce“ v knize Daniel je rok 1798. To je ono „vidění“, jemuž se Daniel snažil porozumět, avšak nebylo to ono „vidění“, kterému měl Gabriel podle příkazu dopomoci Danielovi porozumět. K tomu Gabriel poskytne druhého svědka.

Gabriel se ujímá svého pověření tím, že Daniela vyzývá: „hleď“, čímž mu oznamuje, aby uvážil následující skutečnost. Touto následující skutečností je, že „poslední rozhořčení“ ze dvou období „sedmkrát“ z Leviticus dvacet šest končí roku 1844. „Poslední rozhořčení“ je přímo označeno jako časové proroctví, neboť má „ustanovený čas“, kdy „skončí“. „Rozhořčení“ musí představovat časové období, neboť má „ustanovený čas“ svého skončení. Kdyby „rozhořčení“ bylo pouze bodem v čase, nemělo by konec; bylo by jednoduše okamžikem, kdy nastalo.

„Rozhořčení“ mělo vyznačený bod ukončení, a proto představuje konec určitého časového období. Toto časové období je označeno jako „poslední rozhořčení“. Jestliže je nějaké poslední, pak musí být i první. „První rozhořčení“ je určeno v jedenácté kapitole knihy Daniel, a i tam je časovým obdobím, neboť papežství mělo „jednat a dařit se mu“ až do konce „rozhořčení“.

V těchto dvou verších je předmětem král, jenž jedná podle své vůle a vyvyšuje sám sebe. Třicátý šestý verš je veršem, který Pavel parafrázuje, když označuje „člověka hříchu“, jenž sedí v chrámu Božím a vydává se za Boha. Pronásledování temného středověku od roku 538 až do roku 1798 je označeno ve třicátém pátém verši a pokračuje až do „doby konce“, kterou byl rok 1798, což byl „ustanovený čas“. Třicátý šestý verš pak uvádí, že papežství bude „prospívat“ „dokud nebude dovršeno rozhořčení“. Verš uvádí, že papežství prospívalo až do roku 1798, kdy bylo první „rozhořčení“ „dovršeno“. Boží prorocké Slovo „ustanovilo“, že papežství bude trvat tisíc dvě stě šedesát let, až do roku 1798, který byl „dobou konce“.

První „rozhořčení“ skončilo roku 1798 a „poslední rozhořčení“ skončilo roku 1844. Obojí rozhořčení je představeno jako časová období, která měla určitá zakončení, a tím jsou obě označena jako časová proroctví. Gabriel dostal od Palmoniho příkaz, aby Danielovi dal porozumět vidění zjevení („mareh“) o „večerech a jitrech“ (dnech), které ukazovalo na 22. říjen 1844, a učinil tak tím, že tomuto datu poskytl druhé svědectví.

Vidění „chazon“ ve třináctém verši, jemuž Daniel toužil porozumět, bylo viděním pošlapávání, které skončilo v „čase konce“ roku 1798. Vidění „mareh“ ve čtrnáctém verši skončilo zjevením Krista ve Velesvatyni dne 22. října 1844, v naplnění časového proroctví o dvou tisících třech stech letech a také v naplnění časového proroctví o dvou tisících pěti stech dvaceti letech. Obě tato časová proroctví jsou znázorněna na posvátných tabulích Abakukových, o nichž sestra Whiteová uvádí, že byly vedeny rukou Páně a nemají být měněny.

V příštím článku budeme v tomto studiu pokračovat.