Kniha Daniel — číslo padesát pět

Gabriel přišel k Danielovi poté, co porozuměl sedmdesáti letům zajetí z proroctví Jeremjáše a přísaze i kletbě Mojžíšově.

Slovo, které Daniel použil a které je překládáno jako „přísaha“, je totéž slovo, které Mojžíš použil a které je v Leviticus dvacet šest překládáno jako „sedmkrát“. Sestra Whiteová nás informuje, že v deváté kapitole se Daniel snažil porozumět vztahu mezi Jeremjášovým obdobím sedmdesáti let a obdobím dvou tisíc tří set let. Gabrielovi bylo v osmé kapitole přikázáno, aby Danielovi vyložil vidění o dvou tisících třech stech dnech, a Gabriel dokončuje své dílo, když se v deváté kapitole vrací a Daniela upozorňuje, aby ve své mysli oddělil dvě vidění, která byla tématem kapitol sedmé, osmé a také deváté. Tato dvě vidění jsou tématem „rozmnožení poznání“, které bylo odpečetěno v roce 1798.

Jeremiášových sedmdesát let i Mojžíšovo „prokletí“ jsou obojí symboly „sedmi časů“, jak je představuje Mojžíšova „přísaha“, avšak Gabriel se chystá předložit rozčlenění období dvou tisíc tří set let. Toto období lze správně rozdělit jedině tehdy, je-li správně rozlišen vztah mezi viděním („chazon“) o pošlapání a viděním („mareh“) o zjevení. Gabriel začal tím, že určil, že Židům byla dána zkušební doba čtyř set devadesáti let. Toto období bylo totožné s obdobím čtyř set devadesáti let vzpoury, které přivodilo sedmdesát let zajetí.

Slovo „určeno“ ve dvacátém čtvrtém verši se vztahuje na období od vydání třetího nařízení v roce 457 př. Kr. až do ukamenování Štěpána v roce 34 po Kr., avšak slovo „určeno“ ve dvacátém šestém a dvacátém sedmém verši označuje zpustošující mocnosti pohanství a papežství.

Gabriel Danielovi oznamuje, že „po“ tom, co bude „Mesiáš“ „vyhlazen“, „lid knížete, které přijde, zničí město i svatyni“. Pohanský Řím zničil „město i svatyni“ při obléhání, které trvalo přesně tři a půl roku, od roku 66 do roku 70 po Kr. Gabriel uvádí, že „konec války“ bude „jako povodeň“ a že válka bude sestávat ze „zpustošení“. Válka, která byla provedena proti Jeruzalému a svatyni, byla pošlapáním vykonaným pohanstvím a papežstvím. Pohanskou mocností, která měla na počátku zničit Jeruzalém, byl Babylón, avšak pohanskou mocností, která jej měla zničit po ukřižování Mesiáše, byl pohanský Řím. Avšak válka proti svatyni a zástupu byla vykonána dvěma pustošícími mocnostmi a druhou z těchto dvou pustošících mocností v Písmech je papežství.

Papežství je mocí představovanou jako „přetékající metla“; je to moc ve čtyřicátém verši jedenácté kapitoly Danielovy, která „se přivalí a přežene“. Po pošlapávání Jeruzaléma, jež začalo Babylónem a pokračovalo železným národem, který mluvil temnými výroky, jak jej v Deuteronomiu představuje Mojžíš, následovalo papežství. Až do konce pošlapávání byla „zpustošení“ „ustanovena“. Ve dvacátém sedmém verši Kristus potvrzuje smlouvu s mnohými na jeden týden. Uprostřed onoho týdne měl pozemský obětní systém ustát, neboť Kristus započal svou velekněžskou službu ve svatyni v nebi. Kvůli neposlušnosti Židů během doby milosti, která jim byla odměřena, měla být svatyně i město znovu zpustošeny.

Verš praví: „a pro rozšíření ohavností učiní ji pustou, až do dovršení, a to, což jest ustanoveno, bude vylito na zpustošené.“ Když Židé konečně naplnili číši svého zkušebního času až po okraj, měly město i svatyně zůstat zpustošené až do konce války. Při „dovršení“ pošlapávání roku 1798 bylo „ustanoveno“, že papežství obdrží smrtelnou ránu. Poté měly být město i svatyně obnoveny a znovu vystavěny, jak to bylo předobrazeno, když Židé vyšli z doslovného Babylona na základě tří dekretů.

Až do dovršení té války měl být Jeruzalém pošlapáván papežskou mocí. Prorockým obdobím, která tvoří jednotlivá období v rámci dvou tisíc tří set let, lze správně porozumět jedině tehdy, je-li v souvislosti s viděním o obnovení svatyně a zástupu pochopen vztah vidění o pošlapávání sedmdesáti let. Odmítnout vidění o rozptýlení Mojžíšova prokletí znamená odmítnout vidění o shromáždění. Vidění sedmdesáti let je viděním rozptýlení. Vidění dvou tisíc tří set let je viděním shromáždění. Vidění sedmdesáti let je viděním „chazon“ rozptýlení a vidění dvou tisíc tří set let je viděním „mareh“ shromáždění.

Obě vidění byla prorocky spojena dohromady a odmítnout jedno znamená odmítnout obě. Tato skutečnost ukazuje, že navzdory tomu, že adventismus tvrdí, že zastává proroctví o dvou tisících třech stech letech, odmítl ústřední pilíř adventismu stejně jistě, jako v roce 1863 odmítl „sedm časů“. Nevyznávali snad Židé, že zachovávají Boží zákon? Nevyznával snad starověký Izrael, že očekává Mesiáše? Vyznání neznamená nic, pokud se nedrží Božího slova.

Millerité nakonec určili 22. říjen 1844 jako ukončení období dvou tisíc tří set dnů, avšak jejich porozumění bylo omezené. Teprve po velkém zklamání přišlo světlo ohledně nebeské svatyně a Kristova zjevení se v nejsvětější svatyni v onen den. Teprve po tomto datu spatřili poselství třetího anděla a Boží zákon.

Pán zamýšlel rozhojnit prorocké světlo spojené s dva tisíce tři sta lety a roku 1856 otevřel dveře dalšímu světlu; během následujících sedmi let adventismus tyto dveře uzavřel. Teprve po 11. září 2001 Pán znovu přivedl studenty proroctví k článkům Hirama Edsona a světlo „sedmi časů“ začalo opět narůstat.

Tím, že adventismus odmítl vidět vztah mezi proroctvím o dvou tisících třech stech letech a proroctvím o dvou tisících pěti stech dvaceti letech, dospěl k chápání 22. října 1844 způsobem omezeným a neúplným.

Jakmile S. S. Snow pevně stanovil datum ukřižování, bylo určeno datum 22. října 1844.

Millerité rozpoznali správné datum ukřižování a poté byl určen konec období dvou tisíc tří set let. Také bylo rozpoznáno „vyťatí Mesiáše“ „v polovici týdne“, v němž Kristus potvrdil „smlouvu“, protože Židé naplnili až po okraj číši svého zkušebního času, jak je to znázorněno „rozprostřením ohavností“. Kříž se stal historickým mezníkem, který byl nezbytný pro rozpoznání poselství Půlnočního volání.

Navzdory světlu obsaženému ve verších, které vyvolaly tak mocný projev Boží moci, millerité nikdy nedospěli k porozumění těch veršů, jež bylo znázorněno Danielovou touhou pochopit vztah mezi oběma viděními. Týden, v němž Kristus potvrdil smlouvu, byl rozdělen na dvě období, která sestra Whiteová později označila za znázorňující Kristovu osobní službu trvající tři a půl roku, následovanou jeho službou, jak byla představena učedníky. Viděli, že historický mezník kříže se stal kotevním bodem pro určení data 22. října 1844, avšak neviděli, že zároveň představoval i střed dvou totožných období o délce tří a půl roku, a tudíž představoval „sedm časů“, které Bůh skrze Mojžíše nazval „rozepří své smlouvy“.

Když Kristus potvrzoval smlouvu s mnohými, šlo o smlouvu, kvůli níž vedl spor s neposlušnými Židy. „Spor o jeho smlouvu“ začal roku 723 př. Kr., když Asyřané odvedli severní království do zajetí, a po dobu tisíce dvou set šedesáti prorockých dnů pohanství pošlapávalo doslovný Izrael. Po tomto pošlapávání pak následovalo dalších tisíc dvě stě šedesát prorockých dnů, kdy papežství pošlapávalo duchovní Izrael.

Prorocký týden, v němž Kristus potvrdil smlouvu jako naplnění vidění o dvou tisících třech stech letech, zároveň představoval i vidění o dvou tisících pěti stech dvaceti letech. Millerité rozpoznali z proroctví o dvou tisících třech stech letech natolik, aby správně hlásali poselství Půlnočního volání, avšak rozhodli se odmítnout část světla, které mělo zprostředkovat Gabrielovo vyložení v deváté kapitole.

Gabriel poučil Daniele, aby správně rozlišil (v mysli oddělil) tato dvě vidění, vyjádřená jako „věc“ a „vidění“, a v naplnění této rady nás sestra Whiteová informuje, že právě to bylo břemenem Danielovým, když se snažil porozumět vztahu mezi sedmdesáti týdny (symbolem „sedmi časů“) a dvěma tisíci třemi sty lety.

Odmítnutí „sedmi časů“ ze strany adventismu jej postavilo do postavení, v němž nemohl porozumět tomu, že první období čtyř set devadesáti let, které bylo odděleno od dvou tisíc tří set let, představovalo vzpouru proti smlouvě, kterou Mojžíš označuje jako „spor o jeho smlouvu“.

Bylo jim také zabráněno rozpoznat, že ukřižování uprostřed týdne učinilo víc než jen to, že určilo datum, neboť označilo samotný střed Kristovy pře s neposlušností Izraele krví smlouvy. Byli slepí k tomu, že krev, která byla na kříži prolita za mnohé a která potvrzovala jeho smlouvu, zároveň potvrzovala i smlouvu předloženou v Leviticu dvacet pět a dvacet šest.

Starověký Izrael na sebe vzal smlouvu, přičemž ji vymezil svým prohlášením: „že vše, co Hospodin řekl, budeme činit“, aniž si byl vůbec vědom toho, že smlouva, kterou Kristus nabízel, vyžadovala, aby jeho zákon byl vepsán do srdce. Jejich farizejská definice podmínek smlouvy jim zabránila porozumět pravé smlouvě a přijmout ji.

Novodobý Izrael vymezil krev kříže uprostřed týdne takovým způsobem, který působí u novodobého Izraele tutéž slepotu, jaká spočívala na starověkém Izraeli, když odmítl Mesiáše a prohlásil, že nemá jiného krále než Caesara.

Současný Izrael je slepý k tomu, že dějiny, které Gabriel nastínil Danielovi, zahrnují nejen potvrzení smlouvy, ale také rozptýlení, jež dopadá na ty, kdo tuto smlouvu odmítají; neboť verše ukazují, že pohanský Řím (kníže, které mělo přijít) zničí město i svatyni a že až do konce války (která pošlapávala svatyni i zástup) byla určena „zpustošení“, v množném čísle.

V dějinách, v nichž Kristus prolil svou krev, aby potvrdil smlouvu s mnohými, jsou výslovně ztotožněny dvě zpustošující mocnosti, totiž pohanský a papežský Řím. Krev prolitá na kříži je tím, co Kristus vnáší do nebeské svatyně, a je symbolem Jeho díla, znázorněného viděním „mareh“ o dvou tisících třech stech letech. Tyto dějiny jsou vetkány do dějin vidění „chazon“ o dvou tisících pěti stech a dvaceti letech, jak je představují dvě zpustošující mocnosti, které měly pošlapávat svatyni i zástup.

Pravdy, které byly v Millerově snu znázorněny jako drahokamy, zářily jasně jako slunce, avšak byly neúplné. V posledních dnech, když bude Půlnoční volání zopakováno do posledního písmene, budou právě tyto drahokamy vloženy „Mužem se smetáčkem na prach“ do nové, větší schránky, a tehdy zazáří desetkrát jasněji, než zářily původně. Stávají se zkouškou poselství závěrečného Půlnočního volání. Tyto drahokamy byly dvěma svědky, předpověděnými Habakukem, výslovně označeny jako tabulky. Když jsou dvě tabulky průkopnických map z let 1843 a 1850 položeny jedna na druhou „řádek na řádek“, jsou Millerovy drahokamy výslovně určeny, a tím tyto drahokamy představují poselství závěrečného Půlnočního volání.

Většina pravd na obou tabulích znázorňuje proroctví, která se naplnila před rokem 1844, jako je například určení šelem ze sedmé a osmé kapitoly Daniela. Je zde znázorněn obraz z druhé kapitoly Daniela. Je zde přítomna argumentace o tom, zda je to Řím, či Antiochos Epifanés, kdo ustavuje vidění. Je zde první zklamání i prodlévání času z Abakuka a deseti panen. Je zde příchod třetího anděla, stejně jako nebeská svatyně. Je zde „každodenní“ jako symbol pohanství. A ovšem jsou zde i tři běda islámu. Jsou-li tabule vzaty dohromady, představují znázornění „rozmnožení poznání“, k němuž dochází, když Lev z pokolení Judova odpečetí prorockou pravdu.

Když uzavíráme naše zkoumání vidění řeky Ulai jako symbolu prorockého poznání, které bylo odpečetěno v době konce roku 1798 a rozmnožilo se, aby tvořilo klenoty v nové, větší skříňce ze snu Williama Millera, znovu se vrátíme k milleritským pravdám, které byly v jejich dějinách neúplné. Některé zůstaly neúplné vzhledem k době, v níž millerité žili, a jiné zůstaly neúplné následkem neposlušnosti těch, kdo odmítli držet krok s postupujícím světlem třetího anděla.

V příštím článku budeme v těchto věcech pokračovat.