Kniha Daniel — padesát šest

Poslední znázornění království biblického proroctví se nachází v sedmnácté kapitole Zjevení. V této kapitole, ve třetím verši, je Jan unesen na „poušť“, aby mu anděl mohl ukázat soud nad prorockou „velkou nevěstkou“, která sedí na „mnohých vodách“ a která páchala „smilstvo“ s „králi země“.

Podle Janových vlastních slov představuje „poušť“ tisíc dvě stě šedesát let papežské vlády od roku 538 až do doby konce v roce 1798.

V duchu byl Jan přenesen do oněch tisíce dvou set šedesáti let papežské vlády. Tato léta byla předobrazena třemi a půl lety sucha v době Jezábel, Achaba a Eliáše. Tato léta měla trvat, dokud papežství neobdrží svou smrtelnou ránu v roce 1798, neboť bylo „určeno“, aby k tomu došlo na konci prvního rozhořčení, jímž byl konec války uvedené na svatyni a zástup skrze dvě zpustošující moci pohanství a papežství. Všechny tyto skutečnosti byly předloženy v nedávných článcích.

„Velká nevěstka“ je Izajášovou nevěstkou z Týru, která měla být zapomenuta po sedmdesát symbolických let, což byly „dny jednoho krále“. Dějiny Spojených států jsou dějinami symbolických sedmdesáti let, jež byly předobrazeny sedmdesáti lety zajetí za vlády Babylóna, prvního království biblického proroctví. Během těchto dějin měla být velká nevěstka z Týru zapomenuta. Na konci těchto dějin měla být připomenuta a znovu vyjít a zpívat své písně, a tak smilnit s králi země. Jan byl v duchu přenesen do dějin papežské vlády, aby spatřil soud nad papežskou mocí. Soud nad dcerou kněze, která smilnila, byl ten, že měla být spálena ohněm.

Ve vidění o soudu nad velikou nevěstkou, které bylo Janovi dáno jedním z andělů, jenž vylil jednu ze sedmi posledních ran, zaznělo, že bude spálena ohněm.

Vody, na nichž sedí veliká nevěstka, jsou národy světa, které budou podrobeny její moci, když Spojené státy svedou celý svět k uctívání šelmy, jež je zároveň onou velikou nevěstkou. Spojené státy se pak stanou předním králem z deseti králů, kteří jsou znázorněni v proroctví sedmnácté kapitoly Zjevení, a v tomto obrazu Spojené státy představují prvního krále, jenž smilnil s nevěstkou, ačkoli tento čin následně vykoná se všemi králi.

První král z mnoha králů je představován Achabem, který byl ženat s velikou nevěstkou, jež je v církvi Thyatirské představena jako Jezábel. Soud nad Jezábel (velikou nevěstkou) je vykonán deseti králi, kteří budou mocí Spojených států donuceni vstoupit do spojenectví církve a státu. Tito králové budou souhlasit, aby papežství vládlo světu (sedělo na vodách), navzdory své nenávisti k nevěstce.

„Deset králů“ (Organizace spojených národů) ve skutečnosti papežství nenávidí, avšak okolnosti je nutí předat své krátce trvající království papežské moci v marné naději, že zachrání svět před jeho narůstajícími pohromami. Když si uvědomí její klam, stanou se nástrojem k tomu, aby ji spálili ohněm, a tím naplnili zákon v Leviticu.

„Deset králů“ „vedou válku s Beránkem“ prostřednictvím pronásledování, které působí Božímu lidu posledních dnů.

Pronásledování, které pro papežství vykonávají králové země, bylo vykonáno i proti Kristu na kříži.

„Králové země“, kteří povstali proti Kristu při jeho ukřižování, představují „deset králů“ ze sedmnácté kapitoly Zjevení, kteří znovu vedou válku proti Beránkovi tím, že pronásledují jeho lid. Na kříži byli tito králové „shromážděním ničemných“, kteří Krista „obklopili“, a totéž znovu činí s jeho lidem posledních dnů.

Deset králů, kteří přivádějí soud na velikou nevěstku, ji spalují ohněm, neboť je nevěstkou, která se vydává za knězovu dceru. Tito králové jsou také znázorněni jako „psi“ a deset králů nejenže spálí velikou nevěstku ohněm, ale také „sežerou její tělo“. Smrt Jezábel nastala tehdy, když byla svržena z hradební zdi a její tělo se roztříštilo o zem; potom přišli psi a sežrali její tělo.

Deset králů, jimiž je Organizace spojených národů a jejichž předním králem jsou Spojené státy, vykoná soud nad papežstvím tím, že je spálí ohněm a budou požírat jeho tělo. Tento soud je tím, co anděl přišel Janovi ukázat, a aby tak učinil, přenesl Jana do dějin pustiny, avšak nikoli jen do nějakého náhodného bodu v dějinách pustiny, nýbrž až na samý konec tohoto období. Je zjevné, že Jan byl postaven na konec tisíce dvou set šedesáti let, neboť když spatřuje ženu, byla již opilá krví pronásledování a již označena jako matka nevěstek.

Nevěstka z Týru, která je zároveň onou „velikou nevěstkou“, představenou v sedmnácté kapitole Zjevení, měla být zapomenuta až do doby, kdy bude znovu zpívat své písně a smilnit s králi země.

Každý důvěryhodný slovník vydaný před rokem 1950 uvádí, že žena oděná v šarlatu ve Zjevení sedmnácté kapitoly je symbolem římskokatolické církve, avšak dnes se svět domnívá, že katolická církev je křesťanskou církví. Svět zapomněl, kým skutečně je.

Když ji Jan spatřil, pronásledování temného středověku se chýlilo ke svému konci, neboť již byla opilá krví svatých. Přirozené znázorňuje duchovní a člověk se opije poté, co pije, ne předtím.

Protestanti, kteří se od katolicismu oddělili staletí před rokem 1798, se již do roku 1798 začali vracet zpět do katolického společenství, neboť ona byla označena jako „MATKA NEVĚSTEK“. Když ji Jan spatřil a podivil se, církve, které se dříve oddělily od jejího společenství, se k ní již vrátily. Jan byl tedy přenesen do roku 1798, kdy již veliká nevěstka zavraždila miliony křesťanů a kdy již svedla dřívější protestantské církve, aby přijaly její opovážlivý nárok, že je hlavou církví, jak ji takto označil Justinián v roce 533.

Z prorockého hlediska roku 1798 pak anděl Janovi představil poslední zobrazení království biblického proroctví.

Šelma je v biblickém proroctví království, jak lze snadno rozpoznat v sedmé a osmé kapitole knihy Daniel, a tajemstvím, které anděl Janovi předkládá, je tajemství šelmy a ženy, která sedí na šelmě. Žena na šelmě je ta veliká nevěstka, která smilní s králi země. Je to Jezábel a jejím manželem je Achab.

Muž je muž a žena je žena, ale spolu jsou jedno tělo. Tajemství šelmy spočívá v tom, že je spojením církve a státu, spojením ženy (církve) a šelmy (králů), které jsou jedním královstvím, jež se skládá ze dvou částí. Státnictví a církevní politika spojené dohromady, přičemž žena ovládá tento vztah, jsou „obrazem šelmy“. Janovi je ukázána žena nesená šelmou, neboť ona je tou, která tento vztah ovládá.

Šelma a žena spolu představují jedno království (jedno tělo), avšak anděl zdůrazňuje vztah veliké nevěstky ke králům země. „Šelma, která“ „byla, a není“, která „má vystoupit z propasti a odejít do zahynutí“, a za níž se „budou obyvatelé země divit“, je papežství, když je uzdravena smrtelná rána veliké nevěstky. Ona „byla“ pátým královstvím biblického proroctví, ale bylo „ustanoveno“, že v roce 1798 obdrží smrtelnou ránu.

Když byl Jan duchovně přenesen do roku 1798, „nebyla“ šelmou; a přece, až bude na konci sedmdesáti symbolických let, které se uzavírají při brzy přicházejícím nedělním zákonu, uzdravena její smrtelná rána, „je“ znovu naživu, zpívá své písně, páchá smilstvo a vraždí křesťany.

Sedmnáctá kapitola je posledním představením království biblického proroctví, a jako taková musí být v souladu s první zmínkou o královstvích biblického proroctví. První zmínka o těchto královstvích se nachází ve druhé kapitole knihy Daniel, která je znázorněna na obou tabulích, jež byly naplněním Abakukova příkazu zapsat vidění a vyložit je zřetelně na deskách.

Millerité správně chápali Danielova království biblického proroctví, jak jsou představena ve druhé, sedmé a osmé kapitole, avšak jejich porozumění bylo neúplné. Millerův klenot druhé kapitoly knihy Daniel se v posledních dnech třpytí desetkrát jasněji, neboť je rozpoznáván jako označení prvního odkazu nejen na království biblického proroctví, ale také na první odkaz zjevení, že osmý je ze sedmi. Ježíš vždy znázorňuje konec nějaké věci jejím počátkem.

Všichni proroci hovoří o posledních dnech a Jan v sedmnácté kapitole Zjevení označuje poslední pozemské království, když představuje „šelmu, která“ „byla a není, a vystoupí z propasti a půjde do zahynutí“. Šelma vystupuje z „propasti“, což je symbol „nového projevu satanovy moci“.

Někteří teologové budou tvrdit, že protože „šelma vystupující z bezedné propasti“ ve Zjevení jedenácté kapitole je v daném oddílu ztotožněna s ateismem Francouzské revoluce, je výraz „bezedná propast“ symbolem ateismu. Avšak islám vystoupil z „bezedné propasti“ ve Zjevení deváté kapitole a islám není ateismus. Bezedná propast představuje satanský projev.

Něco pocházející od „ďábla“ je něco pocházející z „bezedné propasti“. Ve Zjevení sedmnácté kapitole je šelma vystupující z bezedné propasti mocí, která jde do zahynutí a za níž se budou divit ti, jejichž jména nejsou zapsána v knize. „Zahynutí“ znamená věčné zatracení a je ve Zjevení znázorněno jako „ohnivé jezero“, do něhož je šelma uvržena.

V třinácté kapitole je označena první šelma, která vystupuje z moře a kterou sestra Whiteová přímo ztotožňuje s papežstvím. V tomto oddílu se svět v úžasu obrací za papežskou šelmou.

Šelma ze Zjevení sedmnácté kapitoly, za níž se budou „obyvatelé země divit“, je konečným projevem satanské moci, k němuž dojde tehdy, až bude smrtelná rána papežství uzdravena při brzy nastávajícím nedělním zákonu. Každá prorocká charakteristika ženy i šelmy, na níž v sedmnácté kapitole sedí, označuje římskou církev, právě tak, jak to uváděly slovníky vydané před rokem 1950.

Šelma ze Zjevení sedmnácté kapitoly je symbolem spojení církve a státu, které je obrazem šelmy. Šelma se sedmi hlavami a deseti rohy je království složené z deseti králů (Organizace spojených národů), na němž žena sedí a nad nímž vládne. Žena je papežství, které je označeno jako Babylón veliký, matka nevěstek. Po určení těchto symbolů se můžeme vrátit do roku 1798, do bodu dějin, do něhož byl Jan přenesen, aby přijal poslední zobrazení království biblického proroctví.

Těmito královstvími a jejich znázorněním ve druhé kapitole Danielovy knihy se budeme zabývat v příštím článku.