Kniha Daniel — číslo padesát sedm

Všichni proroci hovoří o konci světa a všechna proroctví se sbíhají a završují v knize Zjevení. V knize Zjevení se navazuje na tutéž linii jako v knize Daniel, neboť jsou touž knihou. Všechny tyto prorocké zásady byly pevně zaznamenány v předchozích článcích. V knize Zjevení jsme zpraveni o tom, že těsně před uzavřením doby milosti existuje proroctví, které bylo zapečetěno a je rozpečeťováno. Tyto články předkládají prorocké prvky spojené s poselstvím v knize Zjevení, které je nyní rozpečeťováno. Toto poselství není jedinou prorockou pravdou a každý prvek poselství, který je rozpečeťován, spadá do kategorie Zjevení Ježíše Krista.

Poselství je odpečetěno těsně před ukončením doby milosti, kdy „čas jest blízko“. Knihy Daniel a Zjevení ve spojení s výkladem ze spisů Ducha proroctví jsou velmi konkrétní, pokud jde o proces spojený s odpečetěním prorockého poselství. Je to Lev z pokolení Judova, kdo toto odpečetění vykonává, a když tak činí, užívá uspořádanou metodu předložení poselství. Přijímá poselství od Otce, který je představen tak, že drží Bibli zapečetěnou sedmi pečetěmi. Lev z pokolení Judova, jenž je také kořen Davidův a Beránek, který byl zabit, bere knihu od Otce a snímá pečetě.

Ježíš pak předává poselství Gabrielovi, který je spolu s ostatními anděly zprostředkuje proroku; ten je zapíše a pošle církvím. Když nadejde čas rozpečetit prorocké poselství, jeho otevření vyvolá třístupňový proces zkoušky, jenž prověřuje ty v církvích, kteří jsou cílovým publikem prorokova spisu, a na základě osobní odpovědi těchto členů církve se určuje, zda náleží do jedné ze dvou skupin. Ti, kdo přijímají rozmnožení poznání, které je rozpečetěným poselstvím přineseno, jsou označeni jako „moudří“, zatímco ti, kdo je nepřijímají, jsou Danielem označeni jako „bezbožní“ a Matoušem jako „pošetilí“.

Všechny tyto činitele spojené s odpečetěním konečného prorockého tajemství jsou pojednány a zdůrazněny v devátém verši sedmnácté kapitoly Zjevení, neboť tento verš označuje prvek Zjevení Ježíše Krista, který vyzkouší obě třídy ctitelů. Činí tak tím, že ukazuje, že to jsou „moudří“, kdo porozumějí poselství, které následuje po varovném signálu tohoto verše.

„Mysl, která má moudrost,“ je myslí „moudrých“. „Moudří“ rozumějí rozmnožení poznání a rozmnožení poznání, jež je znázorněno bezprostředně po prorockém ukazateli, který označuje pravdu, jíž moudří porozumějí a již bezbožní odmítnou, je pravdou spojenou s královstvími biblického proroctví vyloženými ve verších, které následují. Tyto verše představují poslední znázornění království biblického proroctví a to, co je v posledních dnech odpečetěno, je skutečnost, že těchto osm království bylo rovněž znázorněno v prvním výjevu království biblického proroctví ve 2. kapitole knihy Daniel.

Zjevení pravdy potvrzuje omezený pohled na království biblického proroctví, který tvořil jeden z Millerových klenotů, avšak zářilo desetkrát jasněji, neboť obsahuje mnohem více pravdy, než kolik Millerité chápali ze svého omezeného postavení v dějinách, a představuje zkoušku, jak ji znázorňuje číslo „deset“ a výstražný maják úvodního napomenutí „zde jest mysl, která má moudrost“, prorocky vyloženého takto: následující pravda bude zkoušet církve, jimž je posláno poselství, které je rozpečetěno těsně před uzavřením doby milosti.

V sedmnácté kapitole Zjevení byl Jan přenesen do pustiny dvanácti set šedesáti let papežské temnoty. Byl postaven na samý konec tohoto období v roce 1798, což jsou totožné dějiny, do nichž byl postaven ve třinácté kapitole Zjevení.

„Písek moře“ představuje rok 1798, neboť představuje historické stanoviště, z něhož byl Janovi ukázán papežský systém (šelma z moře) v minulém čase a Spojené státy (šelma ze země), jak vystupují vzhůru a nakonec při brzy přicházejícím nedělním zákonu mluví jako drak. Potom šelma ze země nutí svět, aby přijal „obraz šelmy“, který bude mluvit a zavede nedělní zákonodárství nad celým světem.

Jan je v sedmnácté kapitole vzat na totéž vyhlídkové místo dějin, aby přijal závěrečné představení království biblického proroctví. Když stojí na tomto vyhlídkovém místě, jsou mu tato království představena. Nejprve je zpraven o tom, že šelma ovládá jak církev, tak stát, neboť ona sedí nejen na sedmi hlavách, nýbrž i na sedmi horách. Usazení veliké nevěstky určuje, že je to ona, kdo jede na šelmě, a ten, kdo jede na šelmě, je ten, kdo šelmu ovládá.

Slovo „kraluje“ znamená držet a vládnout nad. Jezdec vládne nad šelmou tím, že drží otěže. Papežství vládne nad sedmi hlavami a také nad sedmi horami. Ve druhé kapitole knihy Daniel Daniel oznamuje Nebúkadnesarovi, že on je „hlavou“ ze zlata. V sedmé kapitole knihy Izajáš je „hlavou“ také král, hlavní město nebo království.

Papežství, které je ženou jedoucí na šelmě, vládne nade všemi králi země. Tito králové jsou představeni jako „deset králů“, kteří jsou dračí mocí posledních dnů. Jsou to králové, s nimiž nevěstka z Týru smilní. Těchto „deset králů“ bylo donuceno přijmout autoritu papežství, avšak předním králem z těchto deseti králů jsou Spojené státy. Spojené státy jsou proto také znázorněny Achabem, králem deseti severních kmenů Izraele. Číslo „sedm“ představuje „plnost“ a když je papežství zobrazeno jako vládnoucí nad králi země, vládne také nad deseti králi a sedí na sedmi hlavách.

Zde je mysl, která má moudrost, neboť moudří posledních dnů užívají metodologii „řádek za řádkem“ a rozpoznávají, že každý ze symbolů státnictví, nad nímž nevěstka vládne, označuje tutéž pravdu. Vládne také nad sedmi horami a millerité v biblickém proroctví rozpoznali „horu“ jako symbol království, avšak zároveň rozpoznali i to, že symboly mají více než jeden význam.

Hory jsou také symbolem církve. „Slavná svatá hora“ v Písmu představuje Boží církev.

„Dům Hospodinův“ je Jeho církev a je „horou“. Velká nevěstka sedí na sedmi horách, čímž se ukazuje, že vládne nade všemi církvemi, právě tak jako vládne nade všemi králi. Má moc nade všemi církvemi a nade všemi státy po celém světě.

Vidění, které Izajáš označuje jako to, jež k němu přišlo „o Judovi a Jeruzalému“, které jsme právě citovali, pokračuje dále a stále jde o tutéž pasáž ve čtvrté kapitole; a podle Izajáše je to tentýž „den“, kdy lidé říkají: „Pojďte, a vystupme na horu Hospodinovu, do domu Boha Jákobova.“ V témže časovém období je označeno „sedm žen“.

„Den“, který je předmětem Izajášova vidění, je „hodinou“ velikého zemětřesení ze jedenácté kapitoly Zjevení. Moudří, kteří přijali napomenutí, aby se po zklamání z 18. července 2020 „navrátili“, splnili požadavky Leviticus dvacet šest a byli shromážděni Ezechielovým prvním proroctvím, jsou zapečetěni, když přijmou Ezechielovo druhé poselství o čtyřech větrech islámu. Poté jsou vyzdviženi do nebe jako korouhev a ostatní Boží děti v Babylóně začínají odpovídat na výzvu vyjít z Babylóna, která začíná při zemětřesení, jímž je brzy přicházející nedělní zákon. Boží jiné stádo slyší poselství, aby vyšlo z Babylóna, a provolává: „Pojďte, a vystupme na horu Hospodinovu, do domu Boha Jákobova.“

V oné „hodině“ začne veliká nevěstka zpívat své písně a smilnit s králi země. Ti, jejichž jména nejsou zapsána v Beránkově knize života, následují nevěstku a jejich církve se dostávají pod její moc. Tyto církve Izajáš představuje jako „sedm žen“. Těchto „sedm žen“ je „sedm hor“, nad nimiž bude papežství panovat, když Spojené státy přinutí celý svět, aby zhotovil obraz šelmy, který bude mluvit a zároveň způsobí, aby všichni přijali znamení papežské moci.

Těch „sedm žen se chopí jednoho muže“ a tím „mužem“ je ten „muž“, kterého Pavel označuje jako „člověka hříchu“. V oné době zkoušky budou ti, kteří zůstanou „v Jeruzalémě, nazváni svatými, každý, kdo je zapsán mezi živými v Jeruzalémě“. Boží lid jsou ti v onom časovém období, jejichž jména jsou zapsána v knize života, v knize Beránka, který byl zabit od založení světa. Druhá skupina, která se chápá „člověka hříchu“, jsou ti ze třinácté kapitoly Zjevení, kteří uctívají člověka hříchu.

„Hodina“ velikého zemětřesení, která je krizí nedělního zákona, je závěrem vyšetřujícího soudu a soud se zakládá na tom, zda je vaše jméno shledáno zapsaným, či nezapsaným v knize života; proto v oné době tyto dvě třídy, představované svým vztahem ke knize života, označují právě závěrečné výjevy soudu. Ti, kdo se přidržují „člověka hříchu“, prohlašují, že budou „jíst“ svůj „vlastní chléb a nosit“ svůj „vlastní oděv“, avšak jejich prvořadou touhou je „býti nazývány tvým jménem“.

Ponechají si své vlastní věroučné vyznání víry (budou jíst svůj vlastní chléb) a ponechají si své denominační vyznání (svůj vlastní oděv), avšak přijmou jméno „člověka hříchu“. Jméno „člověka hříchu“ je „katolický“, což znamená „všeobecný“. Ti, kdo se přidrží „člověka hříchu“, si přejí stát se součástí „všeobecné církve“, což je katolická církev. Touží po tomto vztahu, aby byla „odňata“ jejich „potupa“.

„Potupa“ se týká dvou významných prvků šelmy, která v posledních dnech kraluje nade všemi církvemi a nade všemi národy. V „hodině velikého zemětřesení“ ve Zjevení jedenáct je řečeno, že „třetí běda přichází rychle“. „Třetí běda“ je islám. V „hodině velikého zemětřesení“ ve Zjevení jedenáct zaznívá Sedmá polnice. Sedmá polnice je islám. Islám udeří v „hodině velikého zemětřesení“, neboť všechny polnice jsou prorockými nástroji, jichž Bůh užíval k soudu nad vynuceným zachováváním nedělní bohoslužby v průběhu světových dějin.

Až bude „národní zkáza“ Spojených států přivoděna brzy přicházejícím nedělním zákonem, „národy se budou hněvat“. V biblickém proroctví jsou to islám, kdo uvádí národy do hněvu, jak to znázorňuje první zmínka o islámu v knize Genesis.

„Hanba“ posledních dnů je náboženství islámu. Církve i národy světa se dostanou pod autoritu Nového světového řádu Organizace spojených národů, nad nímž vládne katolická církev. Papež bude usazen na tomto jednotném světovém systému, právě tak jako Konstantin dal papežství jeho sídlo v roce 330. Národy dospějí k závěru, že jejich schopnost vypořádat se s válkou, kterou proti lidstvu vede islám, může být uskutečněna pouze společným úsilím, které bude vyžadovat podrobení se nějaké mravní autoritě, o níž budou Spojené státy trvat na tom, že jí je římská církev. Právě tak jako Justinián dal katolické církvi její velikou autoritu v roce 533, dějiny se opakují. Spojené státy přinutí svět prostřednictvím své vojenské moci k poslušnosti, právě tak jako to učinil Chlodvík pro katolickou církev v roce 496. Budou se opakovat dějiny druhého verše třinácté kapitoly Zjevení.

Jakmile bude obraz vztyčen, tehdy králové země, kteří byli rozhněváni útoky islámu, rozpoznají, že všeobecná „potupa“ namířená proti islámu, jíž bylo použito k uvedení celosvětového obrazu šelmy v existenci, nebyla tou „potupou“, o niž se „muž hříchu“ (Jezábel) ve skutečnosti zajímal. Příliš pozdě svět zjistí, že Jezábel se o islám vůbec nestará, nýbrž že její srdce touží zabít Eliáše, tak jako Herodiada zabila Jana Křtitele.

„Mysl, která má moudrost,“ je „myslí moudrých“ a „moudří“ jsou ti, kdo rozumějí „rozmnožení poznání“, jež nastává, když Lev z pokolení Judova rozpečetí Zjevení Ježíše Krista těsně před uzavřením doby milosti.

„Sedm hlav je sedm hor, na nichž ta žena sedí,“ představuje pravdu, že papežství bude vládnout jak nad církví, tak nad státem. Symboly mají více než jeden význam a je třeba je vymezovat a chápat podle kontextu oddílu, v němž jsou představeny. Objevuje se námitka, že tento verš určuje, že hlavy jsou horami; jaké by tedy bylo oprávnění rozlišovat mezi hlavami (státnictvím) a horami (církevnictvím)? Toto rozlišení je stanoveno v Danielovi, v kapitolách sedmé a osmé. V sedmé kapitole jsou jak pohanský Řím, tak papežský Řím označeny jako „odlišné“ od šelem, které jim předcházely.

Když se sedmá kapitola položí na osmou kapitolu (řádek za řádkem), nalézáme v osmé kapitole malý roh Říma, kmitající mezi mužem, ženou, mužem, ženou. Jeden symbol (malý roh) představuje dvě mocnosti. V těchto kapitolách je roh královstvím a království je také hlavou. V osmé kapitole malý roh představuje dvě království, čtvrté a páté království biblického proroctví. Malý roh symbolicky představuje dvě království a ta dvě království, která představuje, jsou královstvími, jež označují spojení státnictví a církevnictví. Sedm hlav, které jsou také sedmi horami, představuje dvě království; jedno království je církevnictví a druhé je státnictví.

V Danielově druhé kapitole je další svědectví o této prorocké symbolice, neboť tam je poslední království, které milerité chápali jako čtvrté království Říma, znázorněno železem a hlínou. Železo a hlína jsou spojeny, ačkoli se ve skutečnosti železo s hlínou nespojuje. Když však sestra Whiteová komentuje „železo a hlínu“, označuje je za symbol církevnictví a státnictví, jak je představuje malý roh osmé kapitoly a hlavy ze Zjevení sedmnáct, které jsou také horami.

V této studii budeme pokračovat v příštím článku.