Kniha Daniel – číslo sedmdesát pět

Když Izajáš předkládá poselství znázorněné šedesáti pěti lety (kapitola sedmá, verš osm) bezbožnému vůdci Jeruzaléma, činí tak u „valchářova pole“ a na „konci vodovodu horního rybníka“ v roce 742 př. Kr. Rok 742 př. Kr. představuje rok 1863, neboť Ježíš vždy znázorňuje konec počátkem. Vzpoura roku 1863 pak představuje nedělní zákon ve Spojených státech, neboť Ježíš vždy znázorňuje konec nějaké věci počátkem nějaké věci. Rok 1863 byl počátkem právně registrované laodicejské adventistické církve a tato církev je při „velkém zemětřesení“ nedělního zákona ponechána zpustošená. Jak by mohla korporace, která je právně spravována státem (nikoli naopak, kdy církev ovládá stát), nadále zachovávat sobotu sedmého dne v době, kdy tatáž vláda právně zakazuje bohoslužbu v sedmý den?

Na počátku i na konci Kristovy služby očistil chrám. Při prvním očištění chrámu Kristus označil, že vůdcové učinili z „domu jeho Otce“ peleš lotrovskou, avšak při posledním očištění chrámu označil, že „jejich dům“ jim zůstává pustý. Starověký Izrael je obrazem moderního Izraele. Na počátku adventismu vztyčil a očistil milleritský chrám, avšak při závěrečném očištění, očištění sto čtyřiceti čtyř tisíc, je laodicejský adventismus vyvržen z Jeho úst a „jejich dům“ je pak zanechán pustý.

Izajáš je u valchářova pole, když se střetává s králem Achazem. Valchářovo pole představuje očištění vykonané Poslem smlouvy, který náhle přichází do svého chrámu a očišťuje syny Léviho jako „valchářským mýdlem“. Toto očištění bylo vykonáno na počátku adventismu a je vykonáno znovu na konci.

Izajáš se setkává s Achazem se znamením svého syna, jehož jméno symbolizuje, že v posledních dnech „se navrátí ostatek“. Ostatek jsou ti, kdo se „navracejí“. Izajáš se setkává s bezbožným králem Achazem v průběhu dějin očišťování chrámu, které započalo v milleritských dějinách roku 1844 a bylo přivedeno k závěru neposlušností roku 1863. V posledních dnech je tímto očišťováním historie zapečeťování sto čtyřiceti čtyř tisíc. Kdyby byli millerité následovali otevírající se Boží prozřetelnost, jež následovala po roce 1844, byli by to dílo dokončili.

Neschopnost „jednotně následovat rozvíjející se Boží prozřetelnost“ je do roku 1856 přivedla do laodicejského stavu a následná vzpoura roku 1863 znamenala počátek putování po poušti, jež bylo předobrazeno starověkým Izraelem, když neobstál ve své desáté a závěrečné zkoušce a byl pak odsouzen zemřít na poušti během následujících čtyřiceti let.

Izajášův syn poskytuje zaslíbení, že při závěrečném očištění chrámu v posledních dnech „ostatků se navrátí“. Jejich „návrat“ je znázorněn Jeremjášem, jemuž bylo zaslíbeno, že jestliže se „navrátí“, stane se Božím strážcem. Těch sto čtyřicet čtyři tisíc jsou ti, kdo se navrátili ze zklamání.

Ti, kteří patří ke sto čtyřiceti čtyřem tisícům, zakusili zklamání a očekávali svého Pána. V dějinách milleritského hnutí byli předobrazeni moudrými pannami a v počátečních i závěrečných dějinách jsou dvě hole spojeny v jeden národ během vylití Ducha svatého v době Půlnočního volání.

Bezbožný král Achaz představuje vedení Judy, které toto poselství uslyší, avšak odmítne poselství předložené Izajášem, a tím „klopýtnou a padnou, budou zlomeni, polapeni do léčky a zajati“. Jsou to ti, kdo „se doptávají těch, kteří mají důvěrné duchy, a čarodějů, kteří šeptají a mumlají“, což představuje zkušenost spiritualismu, jíž podléhají, když přijímají mocné blouznění z 2. Tesalonickým. Achazovo odmítnutí Izajášova poselství v roce 742 př. Kr. se shoduje s rokem 1863, kdy bylo odmítnuto Millerovo poselství. Izajáš je předobrazem Millera a poselství jak Izajáše, tak Millera bylo založeno na „sedmi časech“, jejichž kotevní bod se nachází v osmém verši sedmé kapitoly Izajáše. Millerův syn (Izajášův syn) představuje elijášské hnutí, které přichází v posledních dnech.

Výrok proti Achazovi za jeho odmítnutí zahrnoval předpověď, že bude podroben králi severu, jímž je v posledních dnech trojnásobné spojení novodobého Říma, nad nímž vládne papežství.

Izajáš se setkal s bezbožným králem Achazem u konce struhy horního rybníka, a ačkoli mezi biblickými historiky a archeology panuje nejistota, zda horní rybník byl totožný s rybníkem Siloe v době Kristově, souvislost Izajášova proroctví odstraňuje veškerou pochybnost, neboť Izajáš uvádí, že král severu měl přijít na Achaze, protože zavrhl vody Šiloachu, které plynou tiše. „Šiloach“ je starozákonním označením pro „Siloe“ v Novém zákoně.

Bylo to u rybníka Siloe, kde Ježíš uzdravil slepého muže, a bezbožný král Achaz představuje slepé laodicejské vedení, jak v roce 1863, tak při brzy přicházejícím nedělním zákonu, které odmítá být uzdraveno. „Šiloach“ i „Siloe“ obojí znamená „poslaný“ a poselství bylo posláno od Otce k Synu, který je pak svěřil Gabrielovi a svatým andělům, aby je předali Izajášovi, jenž přinesl poselství „poslané“ z nebe slepému laodicejskému vůdci.

Potrubí z horní nádrže, kde Izajáš předložil poselství, představuje místo, jímž je déšť Ducha svatého přiváděn k Božímu lidu, jak to rovněž znázorňují zlaté trubice ve vidění Zacharjáše nebo žebřík z Jákobova snu.

„Zlatý olej“ jsou poselství Božího Ducha, která sestupují z horní nádrže skrze potrubí, jímž jsou dvě zlaté trubice, totiž dva svědkové Bible a Ducha proroctví, anebo Starý a Nový zákon, anebo zákon a proroci, anebo Mojžíš a Eliáš.

Poselství, které Achaz odmítal, bylo poselstvím Půlnočního volání, jež by vyvrcholilo druhým příchodem Krista, kdyby bylo vedení Laodiceje přijalo poselství Laodiceji, které jim bylo v roce 1856 „posláno“. Toto poselství by pak zesílilo v mocné volání a Boží lid by byl dokončil dílo a spočinul v pokoji. Místo toho se však navrátili ke zvratku, z něhož byli vysvobozeni.

Izajáš a Achaz jsou představeni tak, že se nacházejí v procesu očišťování na poli bělidlaře, který uskutečňuje Posel smlouvy ve třetí kapitole Malachiáše. Jsou symbolicky umístěni tam, kde je ve vidění Zachariášově vyléván „olej“ (poselství), a v posledních dnech je Izajášovo poselství Achazovi poselstvím islámu třetího Běda; je poselstvím skryté historie sedmi hromů; je poselstvím, že osmý je ze sedmi; je poselstvím vinice; je poselstvím „Pravdy“, což jsou všechno prvky Zjevení Ježíše Krista, které v posledních dnech působí očištění znázorněné polem bělidlaře.

Bylo a je to také poselství „sedmi časů“, které se mění z Millerova základního kamene v úhelný kámen, neboť to byla první pravda, a proto musí být i poslední pravdou. Rok 1863 označil završení procesu očišťování, který započal příchodem třetího anděla dne 22. října 1844 a nakonec dospěl ke světlu „sedmi časů“ v roce 1856. Roku 1844 světlo dvou tisíc tří set let označilo počátek, který vedl ke konci označenému dvěma tisíci pěti sty dvaceti lety. Laodicejská slepota však na počátku i na konci odmítá spatřit vztah obou vidění. Rok 1863 představuje završení procesu očišťování, k němuž dochází vždy, když je nějaké poselství odpečetěno, a poselství třetího anděla bylo odpečetěno dne 22. října 1844.

Světlo třetího anděla, které bylo rozpečetěno roku 1844, nebylo jedinečným světlem; bylo tím, co sestra Whiteová označuje jako „postupující světlo třetího anděla“. Postupující světlo třetího anděla započalo roku 1844 a pokračuje v postupu až do uzavření doby milosti, avšak když se poprvé objevilo a když nakonec dospěje ke svému závěru, existuje určité zkušební období třetího anděla. Tato zkušební období, na počátku i na konci, také představují zkušební proces, který Daniel vyjadřuje jako „rozmnožení poznání“ a který je rovněž postupujícím světlem třetího anděla.

Proces zkoušky na počátku začal roku 1844 a postupující světlo rostlo v poznání, až dospělo ke svému závěru roku 1856. Počáteční světlo i závěrečné světlo období zkoušky představují dvě vidění v osmé kapitole Danielovy knihy, ve verších třináctém a čtrnáctém, která představují základ a ústřední pilíř adventismu.

Doba zkoušky prvního anděla začala 11. srpna 1840 a skončila při prvním zklamání 19. dubna 1844. Poté začala doba zkoušky druhého anděla a trvala až do 22. října 1844. V tom okamžiku přišel třetí anděl a doba zkoušky třetího anděla pokračovala, dokud laodicejský adventismus v roce 1863 neodmítl světlo třetího anděla.

Období zkoušky třetího anděla pro milleritský adventismus mělo svůj počátek i svůj konec a počátek i konec musejí představovat tutéž věc, neboť Ježíš vždy znázorňuje konec nějaké věci jejím počátkem. Otevřením postupujícího světla třetího anděla bylo světlo zjevení (vidění „mareh“) čtrnáctého verše osmé kapitoly Danielovy knihy. Zakončením postupujícího světla třetího anděla bylo světlo pošlapání svatyně a zástupu (vidění „chazon“) třináctého verše. Tato dvě vidění jsou prorocky vzájemně propletena.

Polnice, na niž se mělo troubit v Den smíření, jímž byl 22. říjen 1844, byla polnicí jubilejní, která představuje posvátný cyklus sedmi let, jenž se rovná dvěma tisícům pěti stům dvaceti dnům. Pán zamýšlel uvést starověký Izrael přímo do zaslíbené země, avšak jejich vzpoura tomu zabránila. Pán zamýšlel uvést novodobý Izrael přímo do zaslíbené země, avšak vzpoura tomu zabránila. Kdyby byl novodobý Izrael poslušen postupujícího světla třetího anděla, byli by varovali svět a Pán by se byl navrátil již před více než sto lety.

Aby k tomu mohlo dojít, musel by Pán mezi millerity vykonat proměnu, a tato proměna je v Písmu označena jako tajemství Boží. Kdyby adventismus následoval postupující světlo třetího anděla, tehdy by polnice Jubilea zněla nepřetržitě až do samého konce, neboť právě ve dnech, kdy zaznívá sedmá polnice, je dokonáno tajemství Boží. Ve Zjevení desáté kapitoly začala tato polnice, která je polnicí Jubilea a zároveň polnicí třetího běda, znít 22. října 1844.

Zkoušející proces očišťování, který započal 22. října 1844 a jenž byl postupujícím světlem třetího anděla, začal světlem Daniela 8,14 a skončil světlem Daniela 8,13. Začal odpovědí verše 14 a skončil otázkou verše 13.

Těch devatenáct let bylo předobrazeno příchodem Izajášova výstražného poselství k Achazovi, králi doslovného Judy, během občanské války mezi severem a jihem. Těch devatenáct let skončilo tím, že král severu odvedl Izrael do zajetí. Těch devatenáct let předobrazovalo příchod třetího anděla v roce 1844 až po vzpouru roku 1863. Postupující světlo třetího anděla bylo znázorněno Izajášovým poselstvím.

Odmítnutí onoho postupujícího světla přivodilo konec mileritského hnutí a v oné době zkoušky se filadelfské mileritské hnutí proměnilo v církev laodicejskou. Devatenáct let, která začala v roce 742 př. Kr., a devatenáct let, která začala v roce 1844, obojí představují proces zkoušky a očišťování v posledních dnech, totiž závěrečnou dobu zkoušky postupujícího světla třetího anděla.

V tomto závěrečném procesu zkoušky bude tajemství Boží dokonáno. Těch sto čtyřicet čtyři tisíc jsou ti, kteří očekávají, navracejí se a jsou zapečetěni.

Závěrečné období zkoušky postupujícího světla třetího anděla v posledních dnech začalo tam, kde začalo počáteční období zkoušky. Začalo tehdy, když Ježíš pozvedl svou ruku k nebi a prohlásil, „že již nebude času více.“ K tomuto prohlášení došlo 22. října 1844, když sedmá polnice oznámila jubilejní rok při završení posvátného cyklu sedmi. Cyklus sedmi let, opakovaný sedmkrát, činil doslova čtyřicet devět let neboli dva tisíce pět set dvacet dní.

Rok 1989 označuje „čas konce“ v hnutí sto čtyřiačtyřiceti tisíc a rok 1989 označuje završení sta dvaceti šesti let, která začala odbojem roku 1863. Hnutí sto čtyřiačtyřiceti tisíc započalo v „čase konce“ se symbolem „sedmi časů“, neboť sto dvacet šest je desátkem z tisíce dvou set šedesáti, což je pak polovina dvou tisíc pěti set dvaceti.

Ježíš vždy představuje konec nějaké věci počátkem nějaké věci a počátek hnutí sto čtyřiceti čtyř tisíc byl označen symbolem „sedmi časů“, právě tak jako je tomu na konci tohoto hnutí. Dny troubení sedmého anděla, kdy je dokonáno tajemství Boží, začaly na závěr „tří a půl“ dnů ze zjevení, kapitoly jedenácté. Sedmá trouba, která je také třetím Běda, zazněla svůj druhý tón 7. října 2023 a tajemství Boží se nyní dokonává, jak „oznámil svým služebníkům prorokům“. Konec hnutí je označen symbolem „sedmi časů“, stejně jako jím byl označen počátek téhož hnutí.

V době konce roku 1798 skončilo „sedm časů“ Božího rozhořčení proti severnímu království a na konci hnutí mileritů znamenalo odmítnutí pravd spojených se „sedmi časy“ vzpouru roku 1863. Ježíš vždy znázorňuje konec jedné věci začátkem jiné věci a hnutí prvního anděla (milerité) znázorňuje hnutí třetího anděla (sto čtyřicet čtyři tisíc). Obě hnutí začínají „sedmi časy“ a jimi také končí. Tyto věci si nemůžete vymyslet.

V této studii budeme pokračovat v příštím článku.