Kniha Daniel — číslo sedmdesát šest

V roce 1856 bylo odpečetěno světlo „sedmi časů“ a do roku 1863 bylo toto světlo odmítnuto. Prorok z Judy přinesl toto světlo bezbožnému králi Jarobeámovi a Jarobeám světlo odmítl. Izajáš přinesl totéž světlo bezbožnému králi Achazovi a i on je odmítl. Za to, že odmítla světlo spojené s rybníkem Šiloach, byla království jak Jarobeámovo (severní), tak Achazovo (jižní) odvlečena do zajetí králem ze severu, a to v roce 723 př. Kr., respektive 677 př. Kr.

Mojžíš při Áronově vzpouře; Izajáš s Achazem a Jeremjáš s ostatními králi představovali věrné v dějinách milleritů, kteří všichni představovali posly světla v poslední vzpouře. „První“ krize posledních dnů roku 1863 a „poslední“ krize posledních dnů, totiž „velké zemětřesení“ z 11. kapitoly Zjevení (brzy přicházející nedělní zákon), jsou znázorněny ve všech těchto prorockých liniích. Prorok z Judy představuje proroka, který odpadl od své odpovědnosti a nakonec je pohřben ve stejném hrobě jako odpadlé protestantství. Jeho smrt i jeho pohřeb byly důsledkem toho, že se rozhodl jíst a pít stravu lživého proroka z Bét-elu.

Soud nad tím, že při nedělním zákoně budou přemoženi papežstvím (králem Asýrie), který byl předobrazen rozptýlením severního a jižního království za Jeroboáma a Achaza, se shoduje s údělem judského proroka, neboť zemřel mezi „lvem“ a „oslem“. „Lev“ je symbolem Babylóna, jímž je v posledních dnech papežství.

Judský prorok zemřel mezi dvěma symboly. Lev je symbolem Babylóna a novodobý Babylón v posledních dnech je král severu, který dochází ke svému konci, aniž by mu kdo pomohl, v Danielovi, kapitole jedenácté, verši čtyřicátém pátém. Znamením jeho autority je uctívání slunce, což je čtvrtá ohavnost, a právě tam je v Ezechielovi, kapitole osmé, vylíčeno čtvrté pokolení laodicejského adventismu, jak se klaní směrem ke slunci. V Millerově snu mu bylo ukázáno, že nejen byly drahokamy rozptýleny a zakryty, ale že i samotná schránka, která představovala Bibli, byla rovněž roztrhána.

Ve třetí generaci adventismu prosazovalo vedení adventismu dílo zavádění používání takzvaných moderních překladů Bible. Tyto takzvané moderní překlady byly odvozeny ze zkaženého souboru rukopisů, které prosazují teologové člověka hříchu a odpadlého protestantismu. Millerovou schránkou byla verze King James Version, která byla přeložena z neporušených rukopisů.

Ve čtvrté generaci laodicejského adventismu se církev připojila ke Světové radě církví, konfederaci římské církve a jejích dcer. Adventismus po léta ve prospěch svého spícího stáda tvrdil, že jsou ve Světové radě církví pouze „pozorovateli“, dokud stanovy této zlé konfederace neodhalily, že postavení „pozorovatele“ představuje plnoprávného člena s hlasovacím právem!

Ve své čtvrté generaci dvakrát udělili „člověku hříchu“ zlatou medaili. Alespoň jedna z těchto medailí nesla otisk katolického pojetí druhého příchodu Krista, zobrazovala Ježíše, jak při svém návratu klade svou nohu na zem, a obsahovala katolickou sluneční svatozář za Kristem i katolické zkrácené znění čtvrtého přikázání, které prostě uvádělo: „pamatuj na sobotu.“ V soudním řízení (což je právní výrok) prezident Generální konference podal svědectví, v němž uvedl, že církev adventistů sedmého dne kdysi věřila, že papežství je antikrist, avšak že jeho církev toto přesvědčení již dávno odložila „na smetiště dějin“.

Čtvrtou ohavností (generací) je stav, kdy se pětadvacet vůdců jeruzalémské církve klaní slunci. Postupující ohavnosti začaly obrazem žárlivosti, který byl postaven u vchodu a označil počátek. Prorok z Judy nakonec spočine pohřben spolu s odpadlickým protestantismem a lev (Babylon) jej usmrtí, neboť se navrátil k metodologii odpadlického protestantismu, a proto není schopen rozpoznat, že to je Řím, kdo ustanovuje vidění; a tam, kde není žádné vidění ustanoveno symbolem člověka hříchu, se nakonec ocitáte na straně člověka hříchu.

Judejský prorok byl pohřben s lživým prorokem z Bét-elu, který jej označil za svého „bratra“, a byl nalezen mrtev mezi dvěma symboly. „Lev“ představoval jeho selhání porozumět antikristu a „osel“ je symbolem islámu. Laodikejský adventismus již svým mlčením ohledně 11. září 2001 prokázal, že nerozpoznává, že tématem islámu třetího běda je poselství půlnočního volání, pozdního deště. Nerozpoznání poselství pozdního deště je smrt! Pozdní déšť začal 11. září 2001, když sestoupil mocný anděl ze Zjevení osmnácté kapitoly, když byly svrženy velké budovy New York City. „Déšť“ je poselství a poselství musí být rozpoznáno, aby mohlo být přijato.

„Celá země“ ví, co se stalo 11. září 2001, avšak aby bylo možno přijmout poselství, které tam začíná a nakonec ozáří celou zemi Boží slávou, musí být toto poselství rozpoznáno. Slovo „rozpoznat“ znamená „znovu si vybavit nebo znovu nabýt vědomost o něčem, ať již s přiznáním této znalosti, či bez něho. Rozpoznáváme osobu na dálku, když si vybavíme, že jsme ji již dříve viděli, nebo že jsme ji dříve znali. Rozpoznáváme její rysy nebo její hlas.“ Websterův slovník z roku 1828.

Jediný způsob, jak může adventista z Laodiceje rozpoznat poselství pozdního deště, které přišlo 11. září 2001, je ten, že rozpozná, že již v minulosti viděl totéž zjevení božské moci. Dne 11. srpna 1840 sestoupil mocný anděl ze Zjevení 10, když se naplnilo proroctví o druhém běda islámu. Tyto dějiny se dokonale opakovaly, když 11. září 2001 sestoupil mocný anděl ze Zjevení 18, když se naplnilo proroctví o třetím běda islámu; a neuznat islám třetího běda znamená být nesen divokým arabským oslem k smrti, kterou přináší lev moderního Babylóna.

Opilci Efraimovi, kteří nedovedou číst zapečetěnou knihu, nemohou rozpoznat opakování milleritské historie, neboť toto rozpoznání je založeno na metodologii pozdního deště, totiž na zásadě „řádek za řádkem“. Představu, že se zjevení Boží moci v milleritské historii opakuje v posledních dnech, nelze udržet metodologií odpadlého protestantismu a katolicismu.

Slepí vůdcové moderního Izraele jsou svou metodologií nuceni odmítat pravdu, že v posledních dnech dojde k opakování zjevení Boží moci, jako tomu bylo v dřívějších letech.

Laodicejská slepota učených mužů, kteří vládnou nevzdělaným v Jeruzalémě, jim znemožňuje rozpoznat pozdní déšť, neboť nejenže užívají zkaženou biblickou metodologii, nýbrž je závěry jejich falešného uvažování stavějí do postavení, v němž budou popírat jakýkoli budoucí projev Boží moci, jako tomu bylo v dřívějších věcích. Avšak Malachiáš 3 ukazuje, že když Posel smlouvy očistí syny Léviho, tehdy bude obětní dar jako za dnů dávných.

Smrt judského proroka je znázorněna jak „lvem“ novodobého Babylóna, který je prorockým symbolem zakládajícím vidění prorockých dějin, tak také „oslem“. První zmínka o islámu v Písmu se objevuje tehdy, když je Izmael představen jako „divoký člověk“.

Pravidlo prvního zmínění v Písmu ukazuje, že jsou v něm obsaženy všechny charakteristiky daného symbolu, neboť Boží slovo je semenem a semeno v sobě nese veškerou DNA nezbytnou k tomu, aby přivedlo k plnému rozvinutí celou rostlinu. Slovo přeložené jako „divoký člověk“ je výrazem pro „divokého arabského osla“. „Osel“ je v Písmech pravdy jedním ze symbolů islámu.

Poselství Ezechiele ve třicáté sedmé kapitole, které přivádí mrtvé kosti k životu, takže povstávají jako mocné vojsko, je poselstvím islámu třetího Běda, a toto poselství je poselstvím Půlnočního volání posledních dnů. Sestra Whiteová přímo učí, že Kristův triumfální vjezd do Jeruzaléma představoval poselství Půlnočního volání.

Zjevení Ježíše Krista je závěrečným poselstvím, které je v posledních dnech odpečetěno, a zahrnuje islám třetího Běda. Když Kristus, jenž je poselstvím, které je odpečetěno, vstoupil do Jeruzaléma, a tím předobrazil Půlnoční volání posledních dnů, byl nesen („jeho poselství bylo neseno“) oslem. Závěrečné poselství Kristovy spravedlnosti je neseno islámem.

Islám byl, je a bude divokým mužem, jak je znázorněn divokým arabským oslem, a každý, kdo chce vidět (a je mnoho těch, kteří vidět nechtějí), může snadno „rozpoznat“, že válčení, které nyní islám vede, je divokým šílenstvím. Ochota spáchat sebevraždu v domnění, že v posmrtném životě bude následovat nějaká veliká sexuální odměna, je satanským šílenstvím. První zmínka o islámu určila, že islám bude divokým mužem.

Válečnictví islámu přivádí celé lidstvo dohromady, aby bojovalo v sílící válce třetího běda. Islám je prorockou logikou pro uskutečnění jednosvětové vlády a globalisté učí, že po druhé světové válce záměrně uvedli Židy zpět do země Izraele, aby mohli využít pradávnou nenávist islámu vůči Židům k rozpoutání třetí světové války. Globalisté věří a po desetiletí učí, že k nastolení své jednosvětové vlády budou potřebovat třetí světovou válku. Zkažené pohnutky globalistů, vyjádřené jejich vlastními slovy, zapadají do biblické úlohy islámu.

Snad nejzávažnější složkou Izmaelovy prorocké DNA, ve verši, kde je poprvé zmíněn, je skutečnost, že jeho duch, jenž je duchem „divokého člověka“, „přebývá v přítomnosti všech svých bratří“. Představa, že do třetího Běda budou zapojeny pouze některé sekty radikálního islámu, není v souladu s Božím slovem. Běžný politicky korektní názor, že v každém náboženském směru se najde jen několik špatných jablek a že většina muslimského náboženství jsou mírumilovní občané, není v souladu ani s jejich vlastní svatou knihou, ani s Biblí.

Korán učí, že povinností každého následovníka Alláha je uvést celý svět do souladu s právem šaría, a první zmínka o islámu v knize Genesis ztotožňuje „divokého muže“, ducha Izmaela, s každým následovníkem islámu. Korán své stoupence přímo učí, aby předstírali slušnost, když žijí v oblastech, kde dosud nemají možnost vynutit své náboženské panství nad obyvatelstvem, podobně jako katolicismus.

Prorok z Judy se postavil Jeroboámovi, když bylo jeho království poprvé ustanoveno. Odpadlé protestantství začalo v roce 1844 a bylo ihned konfrontováno milleritským adventismem, který vstoupil do Nejsvětější svatyně a objevil Boží zákon, včetně soboty sedmého dne. Milleritskému adventismu bylo, jak to představuje Jeremjáš, řečeno, aby se navrátil k Bohu, ale nikdy se nevracel do „shromáždění posměvačů“. Prorokovi z Judy bylo řečeno, aby se nevracel stejnou cestou, kterou přišel, ani aby nejedl a nepil pokrm lživého proroka z Bét-elu, avšak učinil tak. Smrt proroka z Judy byla symbolicky umístěna mezi dva symboly, které představovaly papežství a islám. Laodicejský adventismus tyto dvě pravdy nemůže vidět, neboť si v roce 1863 sám vypíchl své duchovní oči a započal proces zakrývání klenotů a metodologie, jichž William Miller použil, aby založil základy adventismu padělanými mincemi a klenoty a metodologií odpadlého protestantství a katolicismu.

„Muž s kartáčem na nečistoty“ nyní zametá svou podlahu, obnovuje drahokamy a dává je Millerovi, aby je položil na svůj stůl, avšak adventismus je zaslepen přesvědčením, že oni jsou lidem ostatku, který byl v roce 1844 povolán jako Jeho lid.

Laodicejský adventismus bude vyvržen z úst Pána, s výjimkou těch jednotlivců, kteří by mohli činit pokání. Laodicejský adventismus má být pohřben do téhož hrobu jako někdejší lid smlouvy, který odmítl Millerovo poselství, neboť nyní jsou i oni ve vztahu ke sto čtyřiceti čtyřem tisícům rovněž někdejším lidem smlouvy. Vzpoura roku 1863 je znázorněna prorokem, který přišel z Judy a který rovněž zanechal předpověď o králi Jóšijášovi.

V tomto studiu budeme pokračovat v příštím článku.