Kniha Daniel — osmdesát pět

Sto dvacet šest let po vzpouře roku 1863 bylo v roce 1989 odpečetěno posledních šest veršů jedenácté kapitoly Daniela. Poznání, které bylo v tom roce odpečetěno jako první, bylo rozpoznání reformačních linií posvátných dějin a zjevení, že všechny jsou navzájem paralelní. Poté se v roce 1992 začalo rozvíjet světlo posledních šesti veršů. První veřejná představení těchto pravd byla v roce 1994 a tématem byly reformační linie. V roce 1996 byl vydán časopis s názvem The Time of the End, který určil posledních šest veršů jedenácté kapitoly Daniela.

Rok 1996 byl rokem, kdy bylo poselství formalizováno; jde o mezník, který je paralelou k formalizaci poselství Williama Millera v roce 1831. Millerovo poselství bylo oznámením o otevření soudu a posledních šest veršů Daniela jedenácté kapitoly bylo oznámením o uzavření soudu. Předmětem Millerova poselství byl prorocký čas, jak je zjeven v Bibli. Předmětem posledních šesti veršů Daniela jedenácté kapitoly byl moderní Řím (padělaný král severu). Metodologií zjevenou Millerovi bylo jeho 14 pravidel prorockého výkladu. Metodologií zjevenou v roce 1989 bylo „řádek za řádkem“ reformních hnutí.

Millerovo dílo zahrnovalo ustanovení Božího slova jako autoritativního, v protikladu k papežským tradicím a zvykům, které byly ve světě v platnosti po dobu tisíce dvou set šedesáti let. Z tohoto důvodu bylo Millerovo poselství poprvé zveřejněno roku 1831 (čímž se Millerovo poselství formalizovalo), přesně dvě stě dvacet let po vydání Bible krále Jakuba. Dílem Future for America bylo určení úlohy Spojených států při uzdravení smrtelné rány papežství v brzy přicházejícím nedělním zákoně. Z tohoto důvodu byl časopis The Time of the End vydán roku 1996 (čímž se toto poselství formalizovalo), přesně dvě stě dvacet let po vzniku Spojených států v roce 1776.

Rozpoznání dvou set dvaceti let, která spojovala téma každého reformního hnutí s historickým referenčním bodem, nebylo rozpoznáno až do doby dlouho po 11. září 2001, neboť teprve když onoho data přišlo třetí běda, vedl Pán svůj lid zpět ke starým stezkám Jeremiáše, kapitola šestá, verše šestnáct a sedmnáct. Právě tam bylo znovu objeveno světlo „sedmi časů“ a jak se toto světlo rozvíjelo, vyšlo najevo, že dvě stě dvacet je číslo, které spojuje Daniel 8, verše 13 a 14. Ve verši 13 je označeno prorocké vidění dějin „chazon“ a ve verši 14 je označeno vidění „mareh“, totiž „vzezření“. Spojení mezi těmito dvěma verši je to, čemu Gabriel přišel Daniela naučit, a Daniel představuje Boží lid posledních dnů, který dospívá k pochopení spojitosti mezi těmito dvěma viděními.

Vidění ve třináctém verši představuje „sedm časů“ (dva tisíce pět set dvacet let) a vidění ve čtrnáctém verši představuje dva tisíce tři sta dnů (let). „Sedm časů“ proti jižnímu království Judovu, které představuje Judu, Jeruzalém a svatyni, začalo roku 677 př. Kr. a dva tisíce tři sta let označujících obnovení Jeruzaléma a svatyně začalo roku 457 př. Kr.

Dvě stě dvacet let spojuje tato dvě vidění a číslo dvě stě dvacet bylo rozpoznáno jako symbol spojitosti mezi pošlapáváním zástupu a svatyně ze strany pustošících mocností pohanství a papežství, které je znázorněno jako rozptýlení a Boží rozhořčení. Dvě stě dvacet let svázalo vidění satanského díla pošlapávání svatyně s viděním zbožného díla obnovy téhož chrámu. Dvě stě dvacet let je tedy symbolem, který představuje posvátnou spojitost.

Právě tak, jako milleritské hnutí skončilo při vzpouře roku 1863 a poté o sto dvacet šest let později přišlo hnutí třetího anděla, čímž se zdůraznilo, že tato dvě hnutí byla spojena symbolikou „sedmi časů“ (sto dvacet šest), tak i dvě stě dvacet let spojovalo Millerovo ustanovení biblického poselství roku 1831 s vydáním Bible krále Jakuba roku 1611; právě tak totožné časové období spojovalo Future for America se vznikem Ameriky, když určovalo konec Ameriky.

Dne 22. října 1844 přišel Posel smlouvy náhle do chrámu, který vztyčoval po šestačtyřicet let od roku 1798, konce prvního rozhořčení, až do roku 1844, konce posledního rozhořčení. Jeho vstupu do chrámu předcházelo vylití Ducha Svatého v hnutí Půlnočního volání, které bylo předobrazeno Kristovým triumfálním vjezdem do Jeruzaléma. Tito dva svědkové potvrzují, že až se hnutí Půlnočního volání bude v posledních dnech opakovat, Kristus vztyčí chrám sto čtyřiceti čtyř tisíc. Tato dvě hnutí, v nichž se naplňuje Půlnoční volání z podobenství o deseti pannách, jsou navzájem souběžná.

Dějiny mileritů (hnutí prvního anděla) představují stupňující se projev Boží moci, který započal, když byla roku 1798 odpečetěna kniha Daniel. Tato moc vzrostla, když 11. srpna 1840 sestoupil anděl ze Zjevení 10. Poté přišlo první zklamání 19. dubna 1844 a nakonec vedlo k vylití Ducha svatého na táborovém shromáždění v Exeteru, které započalo 12. srpna 1844 a dále se šířilo jako přílivová vlna po celé zemi až do 22. října 1844.

Dějiny Future for America (hnutí třetího anděla) představují stupňující se projev moci Boží, který započal, když byla v roce 1989 odpečetěna kniha Daniel. Tato moc vzrostla, když anděl ze Zjevení osmnácté kapitoly sestoupil 11. září 2001. Poté přišlo první zklamání 18. července 2020, které nakonec povede k vylití Ducha Svatého, jež se bude dále šířit jako požár po celé zemi, dokud Michael nepovstane a neuzavře se doba milosti.

Dne 22. října 1844 se naplnilo několik proroctví, čímž se ukazuje, že při brzy přicházejícím nedělním zákonu se opět naplní několik proroctví. Jedním z těchto proroctví je prodlení vidění, jak je znázorněno ve druhé kapitole Abakuka. Druhá kapitola Abakuka označila zkušenost jak hnutí prvního, tak třetího anděla. Obě hnutí jsou postavena před spor o správnou biblickou metodologii, který se odehrává mezi těmi představiteli hnutí a dříve vyvoleným lidem, jenž je v průběhu tohoto sporu míjen.

Poselstvím, jež měli strážci v dějinách prvního anděla hájit, bylo ztotožnění pravd (Millerových klenotů), které byly nakonec znázorněny na dvou posvátných tabulích z let 1843 a 1850. V průběhu tohoto zápasu mělo dojít ke zklamání, které vyznačilo oddělení od dvou znepřátelených tříd, a k povolání věrných k hlubšímu posvěcení.

Poté Abakuk vymezuje rozdíl mezi dvěma třídami zapojenými do procesu zkoušení základních pravd. Tento proces zkoušení, který zahrnoval spor mezi oběma třídami a který 22. října 1844 umlkl, skončil právě tam, kde končí druhá kapitola Abakukova.

Pán náhle vstoupil do svého mileritského chrámu a celé zemi tehdy příslušelo zachovávat mlčení, neboť nastal předobrazný Den smíření a začal soud nad mrtvými. Prorocké dějiny druhé kapitoly Abakuka skončily 22. října 1844 a Ježíš vždy ztotožňuje konec jedné věci se začátkem jiné věci. Počátek dvou vidění o dva tisíce pět set dvaceti letech pošlapávání svatyně a zástupu a vidění o obnovení svatyně a zástupu nastal společně, avšak oddělen o dvě stě dvacet let, a když skončila, byla označena za skončená v druhé kapitole Abakuka, verši DVACET.

Při brzy přicházejícím nedělním zákonu se naplní několik proroctví. Jedním z těchto proroctví je prodlení vidění, jak je znázorněno ve druhé kapitole knihy Abakuk. Druhá kapitola knihy Abakuk ztotožňuje zkušenost jak hnutí prvního anděla, tak i třetího anděla. Obě hnutí jsou postavena tváří v tvář sporu o správnou biblickou metodologii, který probíhá mezi představiteli těchto hnutí a dříve vyvoleným lidem, jenž je v průběhu tohoto sporu míjen.

Poselství, které mají strážci dějin třetího anděla hájit, je ztotožnění pravd (Millerových klenotů), jež byly nakonec znázorněny na dvou posvátných mapách z let 1843 a 1850. V průběhu sporu došlo ke zklamání, které vyznačilo oddělení mezi dvěma protikladnými třídami, a věrným bylo adresováno volání k hlubšímu zasvěcení. Poté Abakuk určuje rozlišení mezi dvěma třídami zapojenými do zkušebního procesu základních pravd. Tento zkušební proces, který byl znázorněn sporem mezi těmito dvěma třídami, plně skončí při brzy přicházejícím nedělním zákonu, právě tam, kde skončila druhá kapitola knihy Abakuk.

Pán náhle vstoupí do chrámu jednoho sta čtyřiceti čtyř tisíc a celá země se tehdy odmlčí, neboť antitypický Den smíření dospěje k soudu nad živými. Prorocké dějiny druhé kapitoly Abakuka končí brzy přicházejícím nedělním zákonem a Ježíš vždy ztotožňuje konec jedné věci se začátkem jiné věci.

Soud nad živými začal 11. září 2001, avšak soud je proces. Tento proces začíná domem Božím a poté dospívá k bodu, kdy soud přichází na ty, kteří jsou vně domu Božího. Když byly sraženy velké budovy města New Yorku, započal soud, znázorněný pečetícím andělem procházejícím Jeruzalémem a kladoucím znamení na ty, kteří vzdychají a naříkají nad ohavnostmi, jež se páchají v církvi, a také nad ohavnostmi páchanými v zemi. Při brzy přicházejícím nedělním zákonu Kristus dokončí dílo budování chrámu sto čtyřiceti čtyř tisíc a andělé zhoubci přivedou soud na Jeruzalém.

Sto čtyřicet čtyři tisíc je pak pozdviženo jako korouhev a začíná soud nad živými pro druhé stádo, představované Edómem, Moábem a předními syny Amónovými v Danielovi, kapitole jedenácté, verši čtyřicátém prvním.

Ať již uvažujeme o mileritském hnutí prvního anděla, nebo o mocném hnutí třetího anděla, úplné dějiny reformačního hnutí představují stupňující se zjevování pravdy, které vrcholí vylitím Ducha svatého. Vylití Ducha svatého je středobodem proroctví posledních dnů. Proto pošetilé panny nemají olej, zatímco moudré ano. Olej je déšť.

V tomto oddílu (a všichni proroci hovoří o posledních dnech) Bůh ukazuje, že jeho lid smilnil, až do té míry, že má čelo nevěstky. Nevěstkou posledních dnů je papežská moc a čelo představuje záměrné rozhodnutí. Boží lid posledních dnů je bezbožný, ale Bůh nabízí poslední výzvu, ačkoli dospěli do bodu, kdy učinili totéž rozhodnutí jako nevěstka. Vypěstovali si charakter představovaný čtvrtým pokolením, v němž jsou připraveni uctívat slunce, jak je to znázorněno ve čtvrtém pokolení v osmé kapitole Ezechiele.

Jeremiáš ztotožňuje Boží lid posledních dnů s těmi, kdo již nesou nevěstčino čelo. Jsou na pokraji přijetí znamení šelmy, neboť jsou „bezbožní“. V právě citovaném oddílu sestra Whiteová dále pokračuje:

Jeremiáš označuje Boží lid posledních dnů, který se chystá klanět slunci, a když tak činí, uvádí, že „dešťové přeháňky byly zadrženy a nebylo pozdního deště; a měla jsi čelo nevěstky, odmítala jsi se stydět.“ „Bezbožní“ z Božího lidu v posledních dnech nepřijímají žádný pozdní déšť a odmítají se stydět, neboť jejich myšlenky se staly ustavičně zlými, jak to znázorňují dějiny Noema a také komory obrazotvornosti ve druhé ohavnosti v osmé kapitole Ezechiele.

Jeremjáš ukazuje nestoudné bezbožníky z Božího lidu v posledních dnech k tomu, aby „volali“ „od“ onoho „času“ k „vůdci“ svého „mládí“. Vůdcem mládí adventismu byly dvě desky Abakukovy a klenoty na nich znázorněné. Jedinou nadějí, jak se vymanit z bezbožnosti, která se chystá přivodit věčnou smrt bezbožným z Božího lidu v posledních dnech, je volat k Bohu, který byl vůdcem na počátku, jenž nastal v „čase konce“ roku 1798.

Otázkou v dějinách prvního či třetího anděla je, zda přijmete, či nepřijmete pozdní déšť. Pozdní déšť začal, když se národy rozhněvaly 11. září 2001.

„Pozdní déšť“, který je také označen jako „občerstvení“, započal, když se národy rozhněvaly, a v té době se „dílo spasení“ začalo uzavírat. Čtyři andělé ze Zjevení sedm zadržují čtyři větry, dokud není dokonáno zapečeťování sto čtyřiceti čtyř tisíc, a v deváté kapitole Ezechiele je toto dílo znázorněno anděly, kteří kladou znamení na ty, kdo vzdychají a naříkají nad ohavnostmi páchanými v Jeruzalémě. Dne 11. září 2001 začali andělé závěrečné dílo kladení znamení na čela sto čtyřiceti čtyř tisíc.

Závěrečné dílo třetího anděla se uskutečňuje během vylití pozdního deště, jenž je také „občerstvením“, které je poselstvím.

Poselství, které v Izajášovi odmítají slyšet, je poselství předávané koktavými jazyky a je zkušebním poselstvím, které představuje metodologii „řádek za řádkem“.

Slovo Hospodinovo, které je poselstvím odpočinutí a občerstvení (pozdního deště), a které způsobuje, že „půjdou a padnou nazpět a budou zlomeni a polapeni do léčky a zajati“, je dáno „mužům posměvačným, kteří vládnou tomuto lidu, jenž je v Jeruzalémě“. Jeruzalém je místem, kde andělé znamenají ty, kteří vzdychají a naříkají, a staří muži, kteří zradili svou svěřenou odpovědnost, jsou první, kdo padnou.

V příštím článku budeme pokračovat v pojednání o rozšíření poznání, k němuž došlo v roce 1989.