Kniha Daniel — číslo devadesát dva

V milleritském hnutí bylo rozmnožení poznání odpečetěno a zkoušelo především, nikoli však výlučně, vyznávající protestanty ve Spojených státech. Sardis, církev vycházející z temnoty papežské nadvlády, byla vedena k plnějšímu porozumění evangeliu, jež mělo být zjeveno, když byla v nebi otevřena nebeská svatyně. V hnutí třetího anděla bylo rozmnožení poznání odpečetěno 11. září 2001 a zkoušelo laodicejský adventismus po celém světě. Z tohoto důvodu byla pravda znázorněná v posledních šesti verších 11. kapitoly knihy Daniel, která je zdrojem rozmnožení poznání, laodicejským adventismem odmítána.

Předložení poselství posledních šesti veršů Danielovy knihy započalo v prostředí samopodporujících se služebností laodicejského adventismu a s postupem času se poté střetlo se slavnými teology (učenými) laodicejského adventismu. Zbraně, jichž bylo použito ve snaze poselství zdiskreditovat, nevyhnutelně přinášely větší světlo a jasnost veršů, které byly podrobeny zkoumání a útoku. Tyto útoky nakonec vedly k prorockým porozuměním, která dříve nebyla rozpoznána, avšak poté byla potvrzena a shledána součástí postupujícího světla třetího anděla.

Millerité rozpoznávali pouze čtyři království biblického proroctví, avšak krátce po roce 1844 bylo pochopeno, že Spojené státy jsou šelmou ze země ze třinácté kapitoly Zjevení, a toto porozumění objasnilo, že papežství není pouze součástí římského království, nýbrž že je ve skutečnosti pátým královstvím biblického proroctví.

Když bylo odpečetěno posledních šest veršů Danielovy jedenácté kapitoly, bylo rozpoznáno, že celý sled událostí znázorněný v těchto šesti verších pojednává o vzájemných působeních tří mocností, které sestra Whiteová právě označila jako „pohanství“, „papežství“ a „protestantismus“. Nepřítel tvrdil, že „krásná země“ ve verši čtyřicet jedna je symbolem buď protestantismu, nebo Církve adventistů sedmého dne, avšak „krásná země“ jsou Spojené státy a ve verši čtyřicet jedna král severu (papežství) dobývá Spojené státy v brzy přicházejícím nedělním zákoně. Satanské bludařství, které ztotožňuje „krásnou zemi“ s čímkoli jiným než se Spojenými státy, je záměrně určeno k tomu, aby zabránilo mužům a ženám rozpoznat, že další prorockou událostí po rozpadu Sovětského svazu v roce 1989, v období znázorněném v posledních šesti verších Danielovy jedenácté kapitoly, je brzy přicházející nedělní zákon.

Pro adventisty sedmého dne to znamená, že verš čtyřicet jedna označuje uzavření doby milosti pro Boží církev, a poslední věc, kterou chce laodicejský adventismus slyšet, je to, že se jeho doba milosti chýlí ke konci! Pán vedl výklad k bodu, v němž bylo rozpoznáno, že když pohanský Řím převzal vládu nad světem v bitvě u Actia roku 31 př. Kr., musel nejprve dobýt tři zeměpisné mocnosti, jak jsou představeny v 8. kapitole knihy Daniel.

Bylo ustálenou skutečností, že „jih“, „východ“ a „spanilá země“ představovaly tři zeměpisné oblasti, nad nimiž pohanský Řím převzal vládu, když jako čtvrté království biblického proroctví vystoupil na trůn země. S touto skutečností souviselo, že i papežský Řím musel překonat tři zeměpisné mocnosti, když jako páté království biblického proroctví vystupoval na trůn země, jak je znázorněno v sedmé kapitole knihy Daniel.

Ve sporu, který se vedl o „nádhernou zemi“ ve čtyřicátém prvním verši, Pán ukázal, že v proroctví existují tři projevy Říma. Pohanský Řím, po němž následoval papežský Řím, a pak Řím posledních dnů, který jsme nazvali „moderní Řím“. Na základě dvou pevných a ustálených pravd proroctví, z nichž první je, že Bůh se nikdy nemění, a druhá, že pravda je potvrzena svědectvím dvou svědků, jsme bez váhání dospěli k závěru, že tři překážky pro krále severu v posledních šesti verších jedenácté kapitoly knihy Daniel musí představovat tři moderní zeměpisné mocnosti.

Toto rozpoznání potvrdilo to, k čemu jsme již dříve dospěli, neboť jsme „nádhernou zemi“ ztotožňovali jako geografickou mocnost (Spojené státy) a odmítli jsme pošetilou představu, že představuje církev, která je duchovní mocností. Tento postoj jsme zaujali na základě přesvědčení, jež bylo vždy potvrzováno, že v Božím Slově nejsou žádné náhody. Na základě mnoha svědectví je zřejmé, že Boží církev v posledních dnech je hora.

Ti, kdo navrhovali, že „překrásná země“ je církev, a častěji než ne tvrdili, že je to Církev adventistů sedmého dne, tak činili proto, že Daniel označuje tuto zemi za „překrásnou“, a jejich povrchní uvažování dospělo k závěru, že protože „překrásná svatá hora“ ve čtyřicátém pátém verši je zcela jistě Boží církví posledních dnů, musí být tedy i „překrásná země“ církví. Koneckonců obě obsahují přídavné jméno „překrásná“.

V Božím slově nejsou žádné omyly, a když Daniel používá slovo „země“ ve spojení se slovem „slavná“ a o čtyři verše později používá výraz „svatá hora“ ve spojení se slovem „slavná“, Daniel tím vymezoval záměrné rozlišení mezi zemí a horou. Doslovnou slavnou zemí je Juda a právě ve městě Jeruzalém byl zbudován Boží chrám. Jeruzalém, neboli chrám, lze chápat jako Boží církev, avšak území, na němž se Jeruzalém nachází, je judská země. Mnohé pravdy byly upevněny, když se v postupujícím světle třetího anděla rozmnožovalo poznání, avšak zde pouze předkládáme prorocké pozadí, které označuje tři projevy Říma.

Když jsme rozpoznali, že pohanský a papežský Řím poskytly dvě svědectví, která stanovila prorocké charakteristiky moderního Říma, rozpoznali jsme výkladový princip, který jsem nazval „trojím použitím proroctví“. Jiní již používali podobné myšlenky trojího opakování určitých proroctví, avšak vymezení, které jsme přišli rozpoznat, je tím vymezením, které stále používáme. Je důležité porozumět tomu, že prorocké pravidlo trojího použití proroctví, které Future for America tak často uplatňuje, bylo rozpoznáno během výkladu posledních šesti veršů jedenácté kapitoly Daniela; avšak stejně významné je, že tento výklad vedl k prvnímu rozpoznání, že trojí použití proroctví se týkalo Říma. V milleritské historii jedním z argumentů bylo, zda Antiochos Epifanés byl „loupežníky“ Danielova lidu, anebo zda „loupežníky“, jak tomu rozuměli millerité, byl Řím. Důvod, proč je to významné, spočívá v tom, že Řím jako „loupežníci“ Danielova lidu je tím, kdo měl v Danielovi 11,14 „potvrdit vidění“.

Když jsme poprvé porozuměli trojí aplikaci proroctví, bylo to rozpoznáno na základě skutečnosti, že v biblickém proroctví existují tři projevy Říma. Řím ustanovil vidění postupujícího světla třetího anděla, stejně jako tomu bylo v milleritské historii. V milleritské historii se pochopení, že pohanství a papežství jsou těmi mocnostmi, které pošlapávaly svatyni i zástup, stalo rámcem pravdy, na němž Miller vystavěl „všechna“ svá prorocká porozumění. Posledních šest veršů jedenácté kapitoly Daniela ustanovilo rámec pravdy, na němž organizace Future for America vystavěla všechny své prorocké aplikace. Tímto rámcem jsou tři pustošící mocnosti draka, šelmy a falešného proroka, které vedou svět k Armagedonu.

Tento rámec je založen na rozpoznání, že pohanský Řím, po němž následuje papežský Řím, poskytují dvě svědectví, která potvrzují novodobý Řím, a že novodobý Řím je trojí sjednocení draka spiritismu (Organizace spojených národů), šelmy katolicismu (papežství) a falešného proroka odpadlého protestantismu (Spojených států). Tento rámec je tím, co označujeme jako trojí naplnění proroctví. V následujících článcích budeme pojednávat o různých trojích naplněních proroctví, která byla rozpoznána a která tvoří rámec postupujícího světla tří andělů.

Podíváme se na trojí uplatnění tří projevů Říma, které určují politickou a náboženskou strukturu moderního Říma, již sestra Whiteová nazvala církevnictvím a státnictvím. Tato struktura je rozpoznána tím, že se prorocké charakteristiky pohanského Říma spojují s prorockými charakteristikami papežského Říma za účelem určení a ustavení těchto charakteristik v moderním Římě.

Budeme se zabývat trojím uplatněním tří projevů Babylóna, představovaných Nimrodem, Nebúkadnesarem a Belšasarem, které odhalují zpupnost člověka hříchu, jenž sedí v chrámu Božím a prohlašuje, že je Bůh, a kterého Izajáš označil jako „pyšného Asyřana“. Papežská zpupnost, jež je předmětem biblického proroctví, je rozpoznávána tím, že jsou prorocké charakteristiky Bábelu spojeny s prorockými charakteristikami Babylóna za účelem určení a potvrzení charakteristik novodobého Babylóna.

Budeme se zabývat trojím použitím tří zjevení Eliáše, jak jsou představena v Eliášovi a Janu Křtiteli, která v posledních dnech určují „hlas volajícího na poušti“. Hlas volajícího na poušti v posledních dnech představuje zvláštního strážného, jímž je hnutí, a označuje dvojí svědectví v rámci hnutí, které má podobný počátek i konec. Jsme poučeni, že nemůže být třetí anděl bez prvního a druhého, a tak je na jedné úrovni nemožné oddělit hnutí prvního anděla od hnutí třetího, přičemž obě hnutí jsou představena strážným, který byl předobrazen Eliášem a Janem Křtitelem.

Podíváme se na trojí použití tří projevů posla, který připravuje cestu Poslu smlouvy, aby náhle přišel do svého chrámu, jak je znázorněno Janem Křtitelem a Williamem Millerem. Poslední strážce je předmětem proroctví, které je rozpoznáno tím, že se prorocké charakteristiky Jana Křtitele a Williama Millera uvedou dohromady, aby bylo možno určit konečné naplnění třetí kapitoly Malachiáše.

Budeme se zabývat trojím uplatněním tří projevů islámu, jak jsou znázorněny prorockými charakteristikami islámu prvního a druhého běda ve Zjevení, kapitolách osm a devět, které vymezují prorocké charakteristiky islámu třetího běda, označeného ve Zjevení, kapitolách deset a jedenáct.

V příštím článku budeme v těchto věcech pokračovat.