Kniha Daniel — číslo devadesát šest

Rámcem prorockého poselství Williama Millera byly dvě pustošící mocnosti, pohanství následované papežstvím, a rámcem prorockého poselství Future for America jsou tři pustošící mocnosti: pohanství, následované papežstvím a následované odpadlým protestantismem, avšak všechny na konci působící souběžně. Základním prorockým klíčem k Millerovu prorockému porozumění bylo, že „ustavičná“ v knize Daniel je symbolem pohanství, neboť tím bylo ustanoveno spojení dvou pustošících mocností, které se stalo rámcem jeho prorockého porozumění. Základním prorockým klíčem k prorockému porozumění Future for America je rovněž to, že „ustavičná“ v knize Daniel je symbolem pohanství, neboť historické naplnění pohanství stanovilo sled událostí v Danielovi 11, verších 40 a 41, který se stal rámcem prorockého porozumění Future for America.

Jak tomu u nového světla bývá vždy, pokrok pravdy odpečetěné v roce 1989 při zhroucení Sovětského svazu byl napadán mnoha rozličnými hlasy. Odpor vznesený proti pravdě nevyhnutelně přinášel jasnější porozumění pravdě. V oněch raných sporech proti pravdě obsažené v posledních šesti verších jedenácté kapitoly Danielovy byly rozpoznány některé prorocké zásady, které se v Bibli nacházejí, jako nezbytné důkazy na podporu vzrůstu poznání, k němuž došlo, když byla kniha Daniel v roce 1989 odpečetěna. Nyní se zabýváme jedním z těchto pravidel, které nazýváme „trojí aplikace proroctví“.

Začali jsme tím, že jsme se zabývali dvěma trojími aplikacemi, které jsou na jedné úrovni touž linií, avšak na jiné úrovni se liší. První dva projevy Říma (pohanský a papežský) ustanovily třetí projev, totiž moderní Řím. První dva projevy Babylóna (Bábel a Babylón) ustanovily třetí projev, totiž moderní Babylón. Moderní Řím je šelmou ze Zjevení sedmnácté kapitoly, na níž moderní Babylón sedí a nad níž panuje. Jsou od sebe tak odlišní, jako je kovboj od svého koně, avšak zároveň spolu páchají duchovní smilstvo, takže na této úrovni jsou jedno. Existují ještě další dvě trojí aplikace proroctví, které vykazují podobný vztah.

První dvě zjevení Eliáše (Eliáš a Jan Křtitel) ustanovují třetího Eliáše posledních dnů. Spolu s tím první dva poslové, kteří připravují cestu pro Posla smlouvy (Jan Křtitel a William Miller), ustanovují posla, jenž připravuje cestu pro Posla smlouvy v posledních dnech. V těchto dvou liniích trojího naplnění proroctví je třeba rozpoznat tři důležité body.

První bod spočívá v tom, že skuteční historičtí představitelé obou linií trojího naplnění proroctví jsou v podstatě tytéž historické osobnosti, avšak jejich účel v obou zobrazeních je zřetelně odlišný. Druhý bod spočívá v rozpoznání, v čem se liší tato dvě úzce související trojí naplnění proroctví. Rozdíl je v tom, že Eliáš představuje v posledních dnech vnější dílo, zatímco posel, který připravuje cestu Poslu smlouvy, představuje v posledních dnech vnitřní dílo.

Třetím bodem, kterého je třeba si povšimnout, je to, že Ježíš jako Alfa a Omega ztotožňuje třetího Eliáše a také třetího posla, který připravuje cestu, jak s prvním, tak s posledním Eliášovým poslem, a s prvním i posledním poslem, který připravuje cestu pro Posla smlouvy. Eliášův posel prvního anděla a Eliášův posel třetího anděla společně tvoří třetí naplnění Eliáše a posel, který připravuje cestu, je představen jako posel hnutí prvního i třetího anděla.

Prorok Eliáš poskytuje na střetnutí na hoře Karmel ilustraci posledního konfliktu mezi Božím lidem a trojjediným svazkem novodobého Říma.

Hora Karmel se nachází v severním Izraeli, poblíž pobřeží Středozemního moře. Táhne se přibližně od severozápadu k jihovýchodu a tvoří výrazný horský hřeben, který se rozprostírá v délce asi 39 mil (63 kilometrů). Údolí Megiddo, známé také jako Jizreelské údolí, leží jihovýchodně od hory Karmel. Hora Karmel a údolí Megiddo jsou od sebe poměrně nedaleko. Vzdušná vzdálenost mezi nimi činí přibližně 20 až 25 mil (32 až 40 kilometrů). Na západ od hory Karmel leží Středozemní moře a na východ od údolí Megiddo a Jizreelského údolí leží Galilejské moře, známé také jako Tiberiadské jezero nebo jezero Kineret.

Ve Zjevení bitva u Armagedonu označuje údolí Megiddo a inspirace nechtěla, aby studenti proroctví věřili, že kniha Zjevení vyjadřuje své poselství doslovnými pojmy; proto, když označila Armagedon (Megiddo) jako Armagedon, použila slovo „har“, které znamená hora, aby bylo zřejmé, že tato bitva byla duchovním zobrazením závěrečného boje, do něhož drak, šelma a falešný prorok vedou svět.

Tím, že Jan ztotožnil Megiddo s Armagedonem, zajistil, aby nebylo chápáno jako doslovné zeměpisné místo, neboť Megiddo je údolí a nemá žádné hory. V těsné blízkosti se nachází hora Karmel, kde došlo k Eliášovu střetu s Achabem a proroky Jezábel; Megiddo i hora Karmel jsou tedy obě předobrazy závěrečné bitvy Armagedonu.

Kdybyste nakreslili trojúhelník s Jeruzalémem, horou Karmel a údolím Megiddo, Jeruzalém by se nacházel v jihovýchodním cípu tohoto trojúhelníku, hora Karmel na severozápadě a údolí Megiddo na severovýchodě. Oblast, která symbolicky představuje bitvu u Armagedonu, je ohraničena dvěma moři a král severu (nevěstka novodobého Babylóna) dochází ke svému konci mezi moři a slavnou svatou horou. A v tom čase končí lidská doba milosti.

Trojí uplatnění Eliáše představuje vnější střet Božího lidu s králem severu, jenž je hlavou trojitého spojení draka, šelmy a falešného proroka, které vede svět k Armagedonu. Tři Eliášovi nepřátelé, kteří byli předobrazem trojitého spojení, byli Achab, jenž byl králem deseti severních kmenů představujících deset králů ze Zjevení sedmnácté kapitoly, kteří smilní se smilnicí Babylóna a kteří souhlasí, že dají své království smilnici na „jednu hodinu“, což je „ta hodina“ krize nedělního zákona. Smilnice Babylóna byla představena Jezábel a Jezábelini proroci Bála a hájoví kněží představují falešného proroka.

Krize nedělního zákona začíná brzy přicházejícím nedělním zákonem ve Spojených státech a končí tehdy, když povstane Michael. Když tento nedělní zákon vstoupí v platnost, druhý hlas ze zjevení osmnácté kapitoly povolává další Boží stádo ven z Babylóna. Období od výzvy vyjít z Babylóna až do ukončení doby milosti je obdobím soudu nad nevěstkou Babylóna. Je to také období, kdy je Duch svatý vyléván bez míry. Je to „hodina“, v níž deset králů souhlasí, že budou spoluvládnout s nevěstkou z Týru, která již není zapomenuta. Je to „hodina“ velikého „zemětřesení“ ze Zjevení jedenáct, kdy je sto čtyřicet čtyři tisíc vyzdviženo jako korouhev.

Právě tak, jako Jan označil Megiddo za horu („har“) Megiddo, aby označil duchovní, a nikoli doslovnou skutečnost, je soud nad nevěstkou Babylóna a Týru označen jako nastávající během „hodiny“ a také v „jednom dni“.

Po 22. říjnu 1844 se již prorocký čas nemá uplatňovat prorocky, a soud nad papežskou mocí je proto znázorněn jako nastávající v „hodině“ a také v „dni“. „Hodina“ jejího soudu je prorocké období od nedělního zákona ve Spojených státech až do uzavření doby milosti. Je důležité toto období vyznačit při zvažování Eliáše posledních dnů, neboť Eliášův zápas na hoře Karmel následuje po vnitřním prověřování Božího lidu posledních dnů a období zkoušky jak pro církev, tak pro svět obsahují tytéž prorocké začátky i konce.

Dva hlasy ze Zjevení osmnácté kapitoly představují dvě odlišná volání ke dvěma církvím. První církví je sto čtyřicet čtyři tisíc ze sedmé kapitoly Zjevení, a druhou církví, která je povolávána, je veliký zástup ze sedmé kapitoly Zjevení. Volání ke sto čtyřiceti čtyřem tisícům zaznívá tehdy, když je Duch svatý vyléván v míře, a volání k velikému zástupu zaznívá tehdy, když je Duch svatý vyléván bez míry.

Mocný anděl sestoupil v naplnění osmnácté kapitoly Zjevení, když byly 11. září 2001 s příchodem „východního větru“ islámu strženy velké budovy města New Yorku. Potom zvolal „mocně silným hlasem a řka: Padl, padl Babylon veliký a stal se příbytkem démonů.“ A poté je ve čtvrtém verši slyšet jiný hlas „z nebe, řkoucí: ‚Vyjděte z něho, lide můj.‘“ Tyto dva hlasy jsou „dvě rozdílná volání učiněná církvím“. Dvě rozdílné Boží církve v posledních dnech jsou označeny jako sto čtyřicet čtyři tisíc a veliký zástup.

Období zkoušky pro sto čtyřicet čtyři tisíc začíná islámem třetího Běda, který Izajáš označuje jako „den východního větru“. Toto období zkoušky končí brzy přicházejícím nedělním zákonem ve Spojených státech a vynucením znamení šelmy. Šelma je padělaným králem severu, hlavou moderního Babylóna. Babylón je levem v 7. kapitole Daniele a neposlušný prorok z Judy, který představuje laodicejský adventismus, umírá v období, které začíná „oslem“ islámu (11. září 2001) a končí „lvem“ (moderním Babylónem).

V časovém údobí, které je znázorněno jako „hrob“ neposlušného proroka laodicejského adventismu, je odměřován pozdní déšť, zatímco je církvi sto čtyřiceti čtyř tisíc předkládáno zvláštní povolání. Když toto období skončí, v „hodině“ „velkého zemětřesení“, představujícího nedělní zákon ve Spojených státech, nastává období druhého hlasu ze Zjevení osmnáct, s prosazením znamení šelmy, které je znamením krále severu. Současně je islám třetího Běda použit k tomu, aby přivedl na odpadlý svět postupný, stupňující se soud. Poselství hlásané „korouhví“ sto čtyřiceti čtyř tisíc během onoho druhého zvláštního povolání církve „velkého zástupu“ označuje „znamení“ „krále severu“ a úlohu islámu třetího Běda, znázorněného jako „synové východu“.

Poselství, které v čtyřicátém čtvrtém verši jedenácté kapitoly Danielovy rozzuřuje papežskou moc a které zahajuje konečné papežské krveprolití, je představeno jako „zvěsti od východu“ (islám) a „od severu“ (znamení šelmy). V onom období, stejně jako v období předchozím, islám „východního větru“ přivádí soud na Spojené státy, aby toto období započalo, a toto období končí tehdy, když král severu dojde ke svému konci „mezi moři a slavnou svatou horou“, v údolí Megidda a na hoře Karmel.

Období soudu nad novodobým Babylónem, které představuje její smrtelné lože (hrob), začíná symbolem východu a končí symbolem severu, právě tak jako smrtelné lože neposlušného laodicejského proroka skončilo v prvním zřetelném volání k církvím. Hrob (smrtelné lože), v němž jsou pohřbeni jak lživý prorok z Bét-elu, tak neposlušný prorok z Judy, je znázorněn mezi „oslem“ a „lvem“.

Eliáš představuje Boží lid posledních dnů, který se střetl s trojím nepřítelem, zastoupeným Achabem, Jezábel a proroky Jezábel. Jezábel je symbolem papežské moci ve čtvrté církvi Thyatirské a její proroci na Karmelu byli představováni proroky Bálovými a kněžími háje. Bál představuje mužské božstvo a kněží háje představovali Aštarotu, ženské božstvo; Jezábelini falešní proroci tedy sestávali z mužů i žen a představovali spojení církve a státu, které je v knize Zjevení znázorněno obrazem šelmy.

Jsou to Spojené státy, které nejprve vztyčují obraz šelmy ve Spojených státech a poté ve světě, a jsou to Spojené státy, které jsou falešným prorokem trojího spojení. Achab, král deseti kmenů, představuje deset králů ze Zjevení sedmnácté kapitoly, totiž draka, a Jezábel je šelma. Eliáš stál v přímém střetu s trojím spojením novodobého Babylona na hoře Karmel, kde nevěstka babylonská dochází ke svému konci, aniž by jí kdo pomohl. Trojí aplikace Eliáše představuje vnější střet, který je veden proti Božímu lidu posledních dnů, a Eliáš představuje proroka, který stojí v přímém střetu s těmi třemi mocnostmi.

Důležitým prvkem příběhu o Eliášovi je „déšť“, který představuje pozdní déšť vylévaný v dějinách onoho střetnutí. Před střetnutím na hoře Karmel Eliáš jasně prohlásil, že nebude déšť, leda na jeho slovo. Období, které předchází „hodině“ Jezábelina soudu, je obdobím představovaným prvním zřetelným „hlasem“ daným církvím. Tento „hlas“ zazněl 11. září 2001 a v tomto období byl „déšť“ pouze „měřen“ a v tomto období existovala dvě soupeřící poselství o pozdním dešti, jež byla zapojena do Abakukova sporu. Jedním bylo padělané poselství oplakávání Tammuza, které představovalo „poselství pokoje a bezpečnosti“, a druhým bylo pravé poselství třetího běda islámu.

Pravé poselství o „pozdním dešti“ bylo založeno na úloze islámu třetího Běda. Toto poselství vzešlo z jednoho zdroje (jímž bylo Future for America) a obě poselství usilovala o převahu, dokud dějiny nepotvrdily platnost pravého poselství a zároveň nepotvrdily pošetilost poselství o „pokoji a bezpečí“ v takové době, jako je tato.

První naplnění Eliáše v trojím použití Eliáše je potvrzeno druhým Eliášem, kterého Ježíš označil za Jana Křtitele. Tito dva svědkové společně potvrzují třetího Eliáše.

V této studii budeme pokračovat v příštím článku.