V předchozím článku jsme ukázali, že milerité nemohli vidět Řím jinak než jako pohanský a papežský Řím, ačkoli se zabývali rozdíly mezi těmito dvěma mocnostmi. Pro milerity rozdíly mezi pohanským a papežským Římem nevedly k tomu, aby rozpoznali, že papežský Řím byl pátým královstvím, které následovalo po čtvrtém království pohanského Říma. Po zklamání roku 1844 sestra Whiteová označila tři mocnosti ze Zjevení 12 a 13 jako draka ve 12. kapitole, dále papežství jako šelmu, která vystoupila z moře ve 13. kapitole, po níž následovaly Spojené státy jako šelma, která vystoupila ze země. Poté, co byl položen základ, Pán otevřel světlo o trojím spojení draka, šelmy a falešného proroka, které v 16. kapitole Zjevení přivádí svět k Armagedonu.
„Linie proroctví, v níž se tyto symboly nacházejí, začíná ve Zjevení 12 drakem, který se při Kristově narození snažil Krista zahubit. O draku se říká, že je satan (Zjevení 12,9); byl to on, kdo podnítil Heroda, aby usmrtil Spasitele. Hlavním satanovým nástrojem ve vedení války proti Kristu a jeho lidu během prvních století křesťanské éry však byla Římská říše, v níž bylo pohanství převládajícím náboženstvím. A tak, zatímco drak představuje v prvotním smyslu satana, v druhotném smyslu je symbolem pohanského Říma.“
„Ve 13. kapitole (verše 1–10) je popsána další šelma, ‚podobná levhartu‘, které drak dal ‚svou moc i svůj trůn a velikou pravomoc‘. Tento symbol, jak věřila většina protestantů, představuje papežství, jež převzalo moc, sídlo a pravomoc, které kdysi náležely starověké římské říši. O šelmě podobné levhartu je prohlášeno: ‚Byla jí dána ústa mluvící veliké věci a rouhání…. A otevřela svá ústa k rouhání proti Bohu, aby se rouhala jeho jménu i jeho příbytku a těm, kdo přebývají v nebi. A bylo jí dáno, aby vedla válku se svatými a přemohla je; a byla jí dána moc nad každým kmenem, jazykem i národem.‘ Toto proroctví, které je téměř totožné s popisem malého rohu v Danieli 7, nepochybně ukazuje na papežství.“
„‚Byla mu dána moc, aby působil čtyřicet dva měsíce.‘ A prorok praví: ‚Viděl jsem jednu z jeho hlav jako by smrtelně raněnou.‘ A opět: ‚Kdo vede do zajetí, půjde do zajetí; kdo zabíjí mečem, musí být mečem zabit.‘ Čtyřicet dva měsíců je totéž jako ‚čas a časy a půl času‘, tři a půl roku neboli 1260 dnů z Daniel 7 — doba, během níž měla papežská moc utlačovat Boží lid. Toto období, jak bylo uvedeno v předchozích kapitolách, začalo nadvládou papežství roku 538 po Kr. a skončilo roku 1798. Tehdy byl papež zajat francouzským vojskem, papežská moc obdržela svou smrtelnou ránu a bylo naplněno proroctví: ‚Kdo vede do zajetí, půjde do zajetí.‘“
„Na tomto místě je uveden další symbol. Prorok praví: ‚I viděl jsem jinou šelmu, vystupující ze země; a měla dva rohy podobné beránčím.‘ Verš 11. Jak vzhled této šelmy, tak způsob jejího vzniku naznačují, že národ, který představuje, se nepodobá těm, jež byly představeny v předchozích symbolech. Velké říše, které vládly světu, byly proroku Danielovi představeny jako dravé šelmy, povstávající, když ‚čtyři nebeští větry rozbouřily veliké moře.‘ Daniel 7,2. Ve Zjevení 17 anděl vysvětlil, že vody představují ‚lidi a zástupy a národy i jazyky.‘ Zjevení 17,15. Větry jsou symbolem sváru. Čtyři nebeští větry, svářející se nad velikým mořem, představují strašlivé výjevy dobývání a revoluce, jimiž království dosáhla moci.“
„Avšak šelma s beránčími rohy byla spatřena, jak ‚vystupuje ze země‘. Namísto toho, aby k svému ustavení svrhávala jiné mocnosti, musí národ takto znázorněný povstat na území dosud neobsazeném a vyrůstat postupně a pokojně. Nemohl tedy vzniknout mezi nahromaděnými a zápasícími národnostmi Starého světa — toho bouřlivého moře ‚lidí, zástupů, národů a jazyků‘. Je třeba jej hledat na západním kontinentu.“
„Který národ Nového světa v roce 1798 povstával k moci, dával příslib síly a velikosti a přitahoval pozornost světa? Uplatnění tohoto symbolu nepřipouští žádných pochybností. Jediný národ, a pouze jediný, odpovídá znakům tohoto proroctví; neomylně ukazuje na Spojené státy americké. Znovu a znovu byla myšlenka, téměř přesná slova posvátného pisatele, nevědomky použita řečníkem i historikem při popisu vzniku a růstu tohoto národa. Šelma byla viděna, jak „vystupuje ze země“; a podle překladatelů zde slovo přeložené jako „vystupuje“ doslova znamená „růst nebo vyrašit jako rostlina“. A jak jsme viděli, tento národ musí povstat na území dříve neobsazeném. Jeden významný spisovatel, popisuje vznik Spojených států, hovoří o „tajemství jejího vynoření se z prázdnoty“ a říká: „Jako tiché semeno jsme vyrostli v říši.“ — G. A. Townsend, The New World Compared With the Old, strana 462. Jeden evropský časopis v roce 1850 hovořil o Spojených státech jako o podivuhodné říši, která se „vynořovala“ a „uprostřed ticha země denně přidávala ke své moci a pýše“. — The Dublin Nation. Edward Everett v řeči o poutnických zakladatelích tohoto národa řekl: „Hledali snad odlehlé místo, nenápadné pro svou neznámost a bezpečné pro svou vzdálenost, kde by malý leydenký sbor mohl požívat svobody svědomí? Hle, mocné kraje, nad nimiž v pokojné výbojnosti … nesli prapory kříže!“ — Řeč pronesená v Plymouthu, Massachusetts, 22. prosince 1824, strana 11.
„‚A měl dva rohy podobné beránkovým.‘ Rohy podobné beránkovým naznačují mládí, nevinnost a mírnost a vhodně představují charakter Spojených států, když byly prorokovi představeny jako ty, které v roce 1798 ‚vystupují‘. Mezi křesťanskými vyhnanci, kteří nejprve uprchli do Ameriky a hledali útočiště před královským útlakem a kněžskou nesnášenlivostí, bylo mnoho těch, kteří se rozhodli založit vládu na širokém základě občanské a náboženské svobody. Jejich názory našly vyjádření v Deklaraci nezávislosti, která předkládá velikou pravdu, že ‚všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni‘ a jsou obdařeni nezcizitelným právem na ‚život, svobodu a usilování o štěstí‘. A Ústava zaručuje lidu právo na samosprávu tím, že stanoví, aby zástupci zvolení hlasováním lidu vydávali zákony a spravovali je. Byla také zaručena svoboda náboženského vyznání, takže každému člověku bylo dovoleno uctívat Boha podle hlasu svého svědomí. Republikánství a protestantismus se staly základními zásadami národa. Tyto zásady jsou tajemstvím jeho moci a prosperity. Utlačovaní a ponížení v celém křesťanstvu obraceli k této zemi své pohledy se zájmem a nadějí. Miliony hledaly její břehy a Spojené státy vystoupily na místo mezi nejmocnějšími národy země.
„Avšak šelma s beránčími rohy ‚mluvila jako drak. A vykonává veškerou moc první šelmy před ní a působí, aby země i ti, kdo na ní přebývají, klaněli se první šelmě, jejíž smrtelná rána byla uzdravena; … a říká těm, kdo přebývají na zemi, aby udělali obraz té šelmě, která měla ránu od meče, a přece ožila.‘ Zjevení 13,11–14.“ Velký spor, 438–441.
Tato pasáž ukazuje, že dvanáctá a třináctá kapitola označují draka, šelmu a falešného proroka, tři mocnosti ve Zjevení šestnáct, které vedou svět k Armagedonu. Tyto tři mocnosti mají každá své vlastní zvláštní kapitoly, které pokrývají totožné prorocké dějiny. Posledních šest veršů Daniela jedenáct začíná slovy: „A v době konce,“ což byl rok 1798. Poté těchto šest veršů označuje závěrečné pohyby papežství, až v prvním verši Daniela dvanáct Michael povstane a zkušební doba lidstva se uzavře a uvede sedm posledních ran. Ve čtyřicátém čtvrtém verši jedenácté kapitoly je poselství této hodiny, které rozzuří papežství a zahájí krveprolití, k němuž dojde těsně před uzavřením zkušební doby, představeno jako „zvěsti od východu a od severu“.
Poselství z východu a ze severu představuje závěrečné varovné poselství, neboť je hlásáno těsně předtím, než povstane Michael. Je to poselství třetího anděla, které je zvěstováno během vylití Ducha svatého. Daniel toto poselství představil jako dvojí. Poselství „severu“, které rozhněvá papežství, je poselstvím, jež označuje „krále severu“ za papežskou moc, a poselství „východu“ je poselstvím synů východu, jímž je islám. Ovšem má i jiné důležité významy, avšak východ je symbolem islámu a antikrist je padělkem pravého Krále severu. Poselství třetího anděla, které varuje před přijetím znamení krále severu (znamení šelmy), rovněž varuje, že islám udeří v okamžiku, kdy pro Spojené státy bude pohár nepravosti plný, a Spojené státy naplní svůj pohár nepravosti při nedělním zákoně.
Zjevení třinácté, počínaje jedenáctým veršem a dále, označuje tutéž prorockou historii a rovněž začíná v době konce roku 1798.
„Který národ Nového světa v roce 1798 povstával k moci, dával příslib síly a velikosti a přitahoval pozornost světa? Uplatnění tohoto symbolu nepřipouští žádnou pochybnost. Jediný národ, a pouze jediný, odpovídá znakům tohoto proroctví; to neomylně ukazuje na Spojené státy americké.“ The Great Controversy, 440.
Tatáž prorocká historie je obsažena ve Zjevení třinácté kapitole, verších jedenáct až osmnáct, jako ta, která je obsažena v Danielovi jedenácté kapitole, verších čtyřicet až čtyřicet pět. Stejně jako u veršů v Danielovi končí příběh o úloze Spojených států uzavřením doby milosti, když Spojené státy nutí svět, aby přijal znamení šelmy. Poté je, stejně jako v Danielovi jedenáct, ve čtrnácté kapitole předloženo poselství této hodiny. V obou oddílech je to totožná struktura, s tou výjimkou, že Danielovy verše popisují papežské aktivity a Zjevení třináct identifikuje úlohu Spojených států. V těchto dvou liniích zjišťujeme, že sedmnáctá kapitola Zjevení pokrývá tutéž historii, avšak zdůrazňuje úlohu draka, znázorněného jako deset králů, jimiž jsou Spojené národy. Tyto tři posuzované kapitoly, řádek na řádek, identifikují úlohu draka, šelmy a falešného proroka, kteří v šestnácté kapitole vedou svět k Armagedonu; proto je významné, že nás Jan informuje, že když sedmnáctá kapitola začíná, přichází k Janovi jeden z andělů, kteří vylili sedm posledních ran, aby mu oznámil soud nad nevěstkou Říma.
I přišel jeden ze sedmi andělů, kteří měli sedm číší, a promluvil se mnou řka: Pojď sem; ukáži ti soud nad velikou nevěstkou, která sedí na mnohých vodách, s níž králové země smilnili a obyvatelé země se opili vínem jejího smilstva. Zjevení 17,1.2.
U milleritů šlo o pohanský Řím a papežský Řím, avšak na konci jde o trojí svazek. Stejně jako ve své identifikaci těchto tří mocností ve dvanácté a třinácté kapitole jasně ztotožňuje ženu ze sedmnácté kapitoly s papežstvím.
„Žena [Babylon] ze Zjevení 17 je popsána jako ‚oděná purpurem a šarlatem, ozdobená zlatem, drahokamy a perlami, mající ve své ruce zlatý pohár plný ohavností a nečistoty: …a na svém čele měla napsáno jméno: „Tajemství, Babylon veliký, matka nevěstek.“‘ Prorok praví: ‚Viděl jsem tu ženu opilou krví svatých a krví Ježíšových mučedníků.‘ O Babylónu je dále řečeno, že je to ‚to veliké město, které kraluje nad králi země.‘ Zjevení 17,4–6.18. Mocností, která po tolik staletí udržovala despotickou nadvládu nad panovníky křesťanstva, je Řím.“ Velké drama věků, 382.
Kdy tedy začínají prorocké dějiny znázorněné v sedmnácté kapitole?
A odnesl mě v duchu na poušť; i uviděl jsem ženu sedící na šarlatové šelmě, plné jmen rouhání, mající sedm hlav a deset rohů. A ta žena byla oděna purpurem a šarlatem a ozdobena zlatem, drahými kameny a perlami, majíc ve své ruce zlatý kalich plný ohavností a nečistoty svého smilstva. A na jejím čele bylo napsáno jméno: TAJEMSTVÍ, BABYLON VELIKÝ, MATKA SMILNIC A OHAVNOSTÍ ZEMĚ. A viděl jsem tu ženu opilou krví svatých a krví mučedníků Ježíšových; a když jsem ji spatřil, podivil jsem se velikým údivem. Zjevení 17,3–6.
Aby Jan spatřil tu ženu, je v prorockém vidění přenesen na poušť, kterou již sám Jan v dvanácté kapitole ztotožnil ve spojitosti se dvěma svědky s obdobím tisíce dvou set šedesáti let papežské vlády.
A ta žena utekla na poušť, kde jí Bůh připravil místo, aby ji tam živili po tisíc dvě stě šedesát dní.... A té ženě byla dána dvě křídla velikého orla, aby odletěla na poušť, na své místo, kde je živena po čas a časy a polovinu času, před tváří hada. Zjevení 12,6.14.
Jan byl prorocky přenesen do období pustiny, avšak od třetího verše dále je přesně určeno, do kterého místa v rámci tisíce dvou set šedesáti let byl Jan vzat, neboť žena již byla opilá krví pronásledování a již byla „matkou nevěstek“. Jan byl vzat na konec období pustiny, neboť žena již pila z krve pronásledování a protestantské církve se již vracely do jejího lůna a stávaly se jejími dcerami, neboť v tom časovém období byla označena jako „matka nevěstek“. Již měla dcery. Janovo svědectví v sedmnácté kapitole začíná rokem 1798, stejně jako táž prorocká historie, která představovala šelmu v Danielovi jedenáct a falešného proroka ve Zjevení třináct.
Právě tak jako u dalších dvou linií, když sedmnáctá kapitola končí, osmnáctá kapitola pak určuje poselství té hodiny. Tři prorocké linie, jedna pro každé trojité spojení. Všechny jsou znázorněny na téže historické struktuře, počínaje rokem 1798 a pokračujíce až do uzavření doby milosti, a všechny tři zdůrazňují závěrečné poselství varování.
Habakukovy desky pojednávají o tématu sedmnácté kapitoly Zjevení mnohem podrobněji, a proto nyní přejdu k hádance, která je představena v kapitole vykládající osm království biblického proroctví.
A zde je mysl, která má moudrost. Sedm hlav jest sedm hor, na nichž ta žena sedí. A jest sedm králů: pět jich padlo, jeden jest, a jiný ještě nepřišel; a když přijde, musí zůstati krátký čas. A šelma, která byla a není, i ona jest osmý, a jest z těch sedmi, a jde do záhuby. Zjevení 17,9–11.
Daniel řekl Nebúkadnesarovi: „Ty jsi ta zlatá hlava.“
A všude, kde přebývají synové lidští, polní zvěř i nebeské ptactvo dal do tvé ruky a ustanovil tě vládcem nade všemi nimi. Ty jsi ta hlava zlatá. Daniel 2,38.
Daniel také řekl Nebúkadnesarovi: „Ty, králi, jsi král králů.“
Ty, králi, jsi král králů; neboť Bůh nebes ti dal království, moc, sílu i slávu. Daniel 2,37.
Nebúkadnesar byl „hlavou“ a byl králem, ba králem králů, neboť představoval první z království znázorněných na tom obrazu. Nebúkadnesar byl králem představovaným zlatem a ostatní království a králové měli být představováni ostatními kovy na obrazu, avšak Nebúkadnesar byl první, a proto králem králů. Další rovinu, kterou se nyní nebudeme zabývat, tvoří skutečnost, že babylónské království představuje království, které se snaží napodobit Krista, jenž je pravým Králem králů.
Na počátku Izajášova svědectví o proroctvích dvou tisíc pěti set dvaceti let (sedm časů z Leviticus 26) Izajáš označuje krále za hlavy.
Nebo hlavou Sýrie je Damašek a hlavou Damašku je Recín; a do pětašedesáti let bude Efrajim rozdrcen, takže už nebude lidem. A hlavou Efrajima je Samaří a hlavou Samaří je syn Remaljášův. Nebudete-li věřit, jistě neobstojíte. Izajáš 7,7.8.
Izajáš zde pouze stanovuje výchozí bod pro dvě období po dva tisíce pět set dvacet let proti severnímu království Samaří a jižnímu království Judy, a přitom uvádí dvě svědectví o tom, že hlavní město národa je jeho hlavou a že král je hlavou hlavního města. „Hlava“ je král i království. Ve Zjevení je převzata táž prorocká linie jako v Danielovi.
Proto když je Jan přenesen do roku 1798 a je mu předložena hádanka, která označuje, že existuje sedm „hlav“, určuje tím, že existuje sedm království. Poté je mu řečeno, že pět z těchto hlav neboli království padlo. Roku 1798 právě padlo páté království biblického proroctví, když utrpělo smrtelnou ránu, která bude nakonec uzdravena.
Jan, který stojí v dějinách doby konce roku 1798, je také poučen, že jedna z hlav „jest“. Šesté království biblického proroctví započalo roku 1798, a tak když byl Jan prorocky přenesen do roku 1798, královstvím, které tehdy bylo, jsou Spojené státy, a dále mu bylo oznámeno, že sedmé království bylo vzhledem k roku 1798 ještě budoucí, neboť dosud nepřišlo. Sedmým královstvím, které bylo vzhledem k roku 1798 ještě budoucí, je Organizace spojených národů, již představuje deset králů a jež je předmětem sedmnácté kapitoly Zjevení. Je tu však také osmé, které je z těch sedmi. Řím vždy vystupuje jako osmé a je z těch sedmi.
O obsahu sedmnácté kapitoly by bylo možno říci mnoho, my však pouze určujeme osm království biblického proroctví, která jsou představena v sedmnácté kapitole, abychom viděli, jak se milleritské chápání čtyř království shoduje s osmi královstvími ze Zjevení sedmnáct.
Tímto se budeme zabývat v příštím článku.