Eliáš – číslo jedenáct

Vzpoura kolem Áronova zlatého telete na počátku starověkého Izraele se v prorockém smyslu shoduje se vzpourou Jeroboámovou na počátku deseti kmenů severního království Efraim. Tyto posvátné dějiny předobrazují vzpouru adventismu v roce 1863.

K roku 1863 ovšem existují i další svědectví, avšak Áron a král Jeroboám poskytují svědectví, která se kladou přes dějiny roku 1863, a všechny tyto dějiny znázorňují hnutí sto čtyřiceti čtyř tisíc, jímž je protestantský roh, a to nejen během závěrečných dnů šestého království biblického proroctví, nýbrž až do samého uzavření doby milosti. Tyto dějiny se rovněž zabývají paralelní historií republikánského rohu v šestém království.

Pro ty, kdo věří, je obecně velmi obtížnou pravdou, že Církev adventistů sedmého dne je Božím ostatkem na konci světa. Toto přesvědčení je naším prvním omylem. Neexistuje žádný biblický důkaz, že laodicejská církev představuje lid, který je vyzdvižen jako korouhev během krize nedělního zákona. Naším prvním omylem je přijetí falešného předpokladu, že tomu tak je. Korouhev na konci světa se skládá z těch, kteří byli vyloučeni členy synagogy satanovy.

Jsou to laodikejští adventisté, kdo vypuzují ty, kteří se mají stát korouhví.

Ti, kdo jsou praporem, bývají vyvrhováni pro „jméno“ Kristovo. Jméno, které vyvolává nenávist, je Alfa i Omega, neboť zásada Alfy a Omegy jasně určuje, koho Církev adventistů sedmého dne představuje v biblickém proroctví. Podobenství o deseti pannách představuje adventismus.

Podobenství se naplnilo na počátku adventismu a na samém konci se znovu naplňuje doslova do písmene.

Pošetilé panny, které se probudí a poznají, že nemají žádný olej, jsou Laodicejští.

Zápas moudrých panen, které jsou rovněž znázorněny jako filadelfská církev, je s církví, která tvrdí, že jsou Židé, ale nejsou.

Sestra Whiteová se tímto veršem zabývá již v úplně první publikaci po velkém zklamání.

V páté kapitole Izajáše je poprvé zmíněna píseň o vinici, kterou Kristus později použil.

Podobenství, ať již ve Starém zákoně či v Novém, ukazuje Boží církev jako Bohem zavrženou pro její odmítnutí přinášet ovoce, které byla povolána nést. V páté kapitole Izajáše je na závěr podobenství označen trest vinice, a zároveň je dán zaslíbení, že bude vztyčeno korouhev národům. Je zřejmé, že vinice není onou korouhví.

Když Ježíš později zpíval tuto píseň jako podobenství, byl jeho závěr stejně rozhodný.

Laodicejská církev adventistů sedmého dne není korouhví, která je vztyčena. Vinicí posledních dnů, předobrazenou dávným Izraelem, je laodicejská církev adventistů sedmého dne, avšak povstane národ, který ponese ovoce, jež jej uschopňuje být prvotinou; tím jsou sto čtyřicet čtyři tisíc.

Jako prapor budou použiti Hospodářem k tomu, aby shromáždili poslední žeň. Laodicejská Církev adventistů sedmého dne je vinice, která zavrhla základní kámen Mojžíšových sedmi časů. Od toho okamžiku šlo o postupný sestup do stále větší a větší temnoty. Prapor bude „kořenem Jesse“. Kořen Jesse, neboli David, představuje právě poslední pravdu, kterou Ježíš předložil hašteřivým Židům své doby. Je to symbol zásady Alfa i Omega, jíž nevěrní vinaři starověkého i novodobého Izraele odmítají porozumět.

Sestra Whiteová a James White jasně uvádějí, že se toto hnutí do roku 1856 stalo Laodiceou; kdy tedy ona označuje, že vůbec kdy přijalo poselství Laodicejským? Nikdy tak neučinila. Naší první chybou je přijmout tvrzení, že Církev adventistů sedmého dne byla v průběhu svých dějin vítěznou církví. Je tomu právě naopak. Přijmeme-li tento první mylný předpoklad, naše oči se uzavírají před prorockými skutečnostmi, které učí opak. Sestra Whiteová například opakovaně uvádí, že dějiny starověkého doslovného Izraele znázorňují zkušenost a dějiny novodobého duchovního Izraele. Když často odkazuje na starověký Izrael jako na příklad pro novodobý Izrael, současně cituje klasické vyjádření téhož faktu od apoštola Pavla.

Apoštol Pavel v jedenáctém verši shrnuje předchozích deset veršů.

Pavel ani sestra Whiteová nepoužívají starověký Izrael jako příklad vítězného a spravedlivého lidu. Právě naopak. Pavel těchto prvních deset veršů shrnuje v jedenáctém verši a pak v následujícím verši uvádí ponaučení, které mají dějiny starověkého Izraele zprostředkovat těm, kdo uvidí.

Starověký Izrael poskytuje příklad lidu, který byl povolán Bohem, veden Bohem, naplnil Boží proroctví a na každém kroku se bouřil proti Bohu, až nakonec ukřižoval Stvořitele nebe i země! Adventisté nemají potíže tyto skutečnosti o starověkém Izraeli přiznat, jen zřídka však dovolí, aby zamýšlené varování proniklo jejich laodicejskou slepotou. Mohou citovat pasáže, v nichž sestra Whiteová označuje církev za zřítelnici Božího oka, a ona jí je, avšak Boží láska k Jeho lidu nepřikrývá pláštěm jejich skutečný stav. Ty, které miluje, kárá a trestá. Nakolik je Boží církev zřítelnicí Božího oka, Ježíš velmi jasně shrnul svůj vztah k této zřítelnici, ke své zřítelnici.

Je třeba položit si otázky: „Ilustruje Ježíš skutečně konec počátkem? Ilustruje starověký Izrael opravdu novodobý Izrael?“ Problém starověkého Izraele v celém průběhu jeho dějin spočíval v tom, že věřili, že jejich dědictví dokazuje, že jsou Božím lidem, a tudíž že nemohou být ničím jiným než Božím lidem. Proto se za dnů Jeremiášových prohlašovali za chrám Hospodinův.

Právě tento klam byl zdůrazněn také Janem Křtitelem.

Právě toto mylné pojetí v adventismu, které je symbolizováno výrazem „Chrám Hospodinův jsme my“ a představou, že jsme Abrahamovým duchovním „potomstvem“, je hlavním projevem slepoty Laodiceje.

Izrael věřil, že protože byl na počátku svých dějin vyvolen Bohem, zůstane navždy Jeho vyvoleným lidem. A co hůř, věřil také, že protože je Jeho vyvoleným lidem, bude jej ctít, navzdory tomu, že oni odmítali ctít Jeho. Prorocky byli Jeho vyvoleným lidem, dokud s nimi nebyl rozveden, avšak nikdy nebyli tím lidem, jaký si Bůh přál, aby byli. Spravedlnost vyvoleného lidu se neurčuje podle toho, za koho by se mohl sám pokládat. Starověký Izrael je prvořadým příkladem Církve adventistů sedmého dne, avšak když je přijímán falešný předpoklad, že představují sto čtyřicet čtyři tisíc na konci světa, projevuje se slepota Laodiceje, stejně jako tomu bylo u starověkého Izraele. Adventismus věří a učí, že je Božím ostatkovým lidem na konci světa, navzdory jasným důkazům o opaku.

Čím více se přibližujeme k ukončení doby milosti, tím vážnějším a přímějším se musí stát poselství k laodicejskému lidu. Není-li tento falešný předpoklad odložen a nenastoupí-li na jeho místo pravda, pak jsou příklady Árona, Jarobeáma a roku 1863 skryty pod pláštěm tradice a zvyku. Jsme příliš blízko závěru doby milosti, než abychom se pod tímto pláštěm déle skrývali.

Dějiny odpadlictví v adventismu byly zaznamenány v Božím prorockém Slově. Jsou prorockou skutečností. Prvním důkazem toho je starověký Izrael. Starověký Izrael je dějinami trvalého a stupňujícího se odpadlictví, a přece Bible i Duch proroctví učí, že starověký Izrael je předobrazem moderního Izraele. Jakkoli je to smutné, nikdy nebylo důležitější porozumět této pravdě než právě v této době. To, co se odpečeťuje se Zjevením Ježíše Krista, je skutečnost, že dějiny adventismu jako protestantského rohu probíhají souběžně s dějinami republikánského rohu. Oba rohy si navzájem poskytují druhého svědka a odmítnutí správně rozpoznat jednoho ze svědků současně znemožňuje rozpoznání i druhého svědka.

Linie Árona, Jarobeáma a roku 1863 určují počátek novodobého duchovního Izraele a tím zároveň určují i počátek republikánského rohu. Poselství třetího anděla je varováním proti přijetí znamení šelmy. Jsou to Spojené státy, které nejprve přijmou nedělní zákon a poté přinutí k témuž celý svět.

Prorocké pravdy spojené s krizí nedělního zákona nelze oddělit od působení Spojených států. Pozemská šelma ze Zjevení třinácté kapitoly je šestým královstvím biblického proroctví, které podle Izajáše dvacáté třetí kapitoly vládne po sedmdesát prorockých let. Právě tato pozemská šelma má dva rohy. Pravdy spojené se vztahem těchto dvou rohů jsou nyní odpečeťovány, avšak pouze těm, kdo se rozhodnou pochopit, že Ježíš uskutečňuje odpečetění Zjevení Ježíše Krista tím, že používá počátek věci k znázornění jejího konce.

Spojené státy započaly roku 1798 jako šesté království biblického proroctví a během následujících pětašedesáti let byly oba rohy, které měly dějinami projít společně, zasazeny do rámce, jenž mohl být rozpoznán, avšak pouze těmi, kdo jsou ochotni vidět. Pětašedesát let, o nichž se hovoří v sedmé kapitole Izajáše, započalo roku 742 př. Kr. a skončilo roku 677 př. Kr. Od roku 1798 do roku 1863 se tato léta opakovala. Těchto pětašedesát let označuje proces krize v obou rozích.

Do roku 1863 se počáteční období prorockých „dnů jednoho krále“ z Izajáše dvacet tři uzavřelo, a tím ustanovilo prorocké mezníky závěrečného období „dnů jednoho krále“. Konec symbolických sedmdesáti let z Izajáše dvacet tři je znázorněn prvními šedesáti pěti lety. Období od roku 1863 až do času konce v roce 1989 je obdobím adventistické církve Laodiceje, které začalo milleritským hnutím a končí hnutím sto čtyřiceti čtyř tisíc. Abychom porozuměli období na konci, musíme porozumět období na počátku. Adventismus to nemůže učinit, neboť jeho počátek je poznamenán jeho odmítnutím Mojžíšovy přísahy, která vyznačuje právě oněch šedesát pět let, jež představují počátek i konec adventismu a Spojených států.

Z tohoto důvodu, a je to důvod svrchovaného významu, se tento článek pokusil ustanovit jeden prorocký fakt, který je nyní odpečeťován Lvem z pokolení Judova. Tímto faktem je, že nejste-li ochotni uznat, že církev adventistů sedmého dne byla vždy v laodicejském stavu, pak nejste logicky schopni správně rozdělit dějiny adventismu, a aniž byste správně rozlišili dějiny adventismu, nejste schopni správně určit roh republikánství.