In the previous article we were aligning Elijah with the history of 1798 through 1844. Elijah symbolically enters that history when William Miller was raised up to proclaim the first angel’s message. The widow of Sarepta represents a faithful church that is gathering two sticks, or two nations that would become one nation on October 22, 1844.
V předchozím článku jsme dávali Eliáše do souladu s dějinami let 1798 až 1844. Eliáš symbolicky vstupuje do těchto dějin tehdy, když byl William Miller povolán, aby hlásal poselství prvního anděla. Sareptská vdova představuje věrnou církev, která sbírá dvě polena, neboli dva národy, jež se 22. října 1844 stanou jedním národem.
And say unto them, Thus saith the Lord God; Behold, I will take the children of Israel from among the heathen, whither they be gone, and will gather them on every side, and bring them into their own land: And I will make them one nation in the land upon the mountains of Israel; and one king shall be king to them all: and they shall be no more two nations, neither shall they be divided into two kingdoms any more at all: Neither shall they defile themselves any more with their idols, nor with their detestable things, nor with any of their transgressions: but I will save them out of all their dwelling places, wherein they have sinned, and will cleanse them: so shall they be my people, and I will be their God. And David my servant shall be king over them; and they all shall have one shepherd: they shall also walk in my judgments, and observe my statutes, and do them. And they shall dwell in the land that I have given unto Jacob my servant, wherein your fathers have dwelt; and they shall dwell therein, even they, and their children, and their children’s children for ever: and my servant David shall be their prince forever. Moreover I will make a covenant of peace with them; it shall be an everlasting covenant with them: and I will place them, and multiply them, and will set my sanctuary in the midst of them for evermore. My tabernacle also shall be with them: yea, I will be their God, and they shall be my people. And the heathen shall know that I the Lord do sanctify Israel, when my sanctuary shall be in the midst of them for evermore. Ezekiel 37:21–28.
A řekni jim: Toto praví Panovník Hospodin: Hle, vezmu syny Izraele zprostřed národů, kam odešli, a shromáždím je ze všech stran a přivedu je do jejich vlastní země. A učiním z nich v té zemi, na izraelských horách, jediný národ, a jediný král bude králem nade všemi; a již nebudou dvěma národy ani již nebudou vůbec rozděleni ve dvě království. Již se nebudou poskvrňovat svými modlami ani svými ohavnostmi ani žádným ze svých přestoupení; ale vysvobodím je ze všech jejich sídel, v nichž hřešili, a očistím je. I budou mým lidem a já budu jejich Bohem. A David, můj služebník, bude nad nimi králem a všichni budou mít jednoho pastýře; budou také chodit podle mých soudů, zachovávat má ustanovení a plnit je. A budou bydlet v zemi, kterou jsem dal svému služebníku Jákobovi, v níž přebývali vaši otcové; budou v ní bydlet oni i jejich synové a synové jejich synů navěky, a David, můj služebník, bude jejich knížetem navěky. Uzavřu s nimi také smlouvu pokoje; bude to s nimi smlouva věčná. Upevním je, rozmnožím je a postavím svou svatyni uprostřed nich navěky. Také můj příbytek bude s nimi; ano, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem. A národy poznají, že já Hospodin posvěcuji Izraele, až má svatyně bude uprostřed nich navěky. Ezechiel 37,21–28.
There are several blessings Ezekiel identifies that are promised to the two sticks, that are two nations that become one nation. We will begin by considering four of those blessings that Sister White has marked as four “comings,” which were all fulfilled at the same time, on October 22, 1844.
Ezechiel uvádí několik požehnání, která jsou zaslíbena dvěma holím, totiž dvěma národům, jež se stanou jedním národem. Začneme tím, že budeme uvažovat o čtyřech z těchto požehnání, která sestra Whiteová označila jako čtyři „příchody“ a která se všechna naplnila ve stejnou dobu, dne 22. října 1844.
“The coming of Christ as our high priest to the most holy place, for the cleansing of the sanctuary, brought to view in Daniel 8:14; the coming of the Son of man to the Ancient of Days, as presented in Daniel 7:13; and the coming of the Lord to His temple, foretold by Malachi, are descriptions of the same event; and this is also represented by the coming of the bridegroom to the marriage, described by Christ in the parable of the ten virgins, of Matthew 25.” The Great Controversy, 426.
„Příchod Krista jako našeho velekněze do nejsvětějšího oddělení, aby vykonal očištění svatyně, jak je představen v Danielovi 8,14; příchod Syna člověka k Pradávnému dnů, jak je podán v Danielovi 7,13; a příchod Pána do jeho chrámu, předpověděný Malachiášem, jsou popisy téže události; a totéž je také znázorněno příchodem ženicha na svatbu, jak jej Kristus popsal v podobenství o deseti pannách v Matoušovi 25.“ Velký spor, 426.
The first “coming” Sister White references, is the coming of the high priest for the “cleansing of the sanctuary,” that was to take place at the end of twenty-three hundred years. That verse provides the answer, to the question of Daniel eight and verse thirteen which asks, “How long shall be the vision concerning the daily sacrifice, and the transgression of desolation, to give both the sanctuary and the host to be trodden under foot?” Verse fourteen identifies that the cleansing of the sanctuary would begin at the end of twenty-three hundred years. Ezekiel says that God will “take the children of Israel from among the heathen, whither they be gone, and will gather them on every side, … and the nation that is gathered will no longer defile themselves” for God would “cleanse them: so shall they be my people, and I will be their God.”
První „příchod“, na nějž sestra Whiteová odkazuje, je příchod velekněze k „očištění svatyně“, k němuž mělo dojít na konci dvou tisíc tří set let. Tento verš poskytuje odpověď na otázku v Danielovi 8,13, která zní: „Dokdy bude platit vidění o ustavičné oběti a o ničemném pustošení, vydávajícím svatyni i zástup v šlapání?“ Verš čtrnáctý ukazuje, že očišťování svatyně mělo začít na konci dvou tisíc tří set let. Ezechiel praví, že Bůh „vezme syny Izraele zprostřed pohanů, kamkoli odešli, a shromáždí je odevšad, … a národ, který bude shromážděn, se již nebude poskvrňovat“, neboť Bůh je „očistí; a budou mým lidem a já budu jejich Bohem.“
On October 22, 1844, the second “coming” Sister White referred to, was the fulfillment of Daniel chapter seven, verse thirteen, which identifies that the Son of man would come to the Ancient of days, to receive a kingdom. Ezekiel says that God “will make them one nation in the land upon the mountains of Israel; and one king shall be king to them all.” Ezekiel represents Christ as king with the name of “David,” when he says that “David my servant shall be king over them.” He also identifies Christ, as David, would be their “one shepherd” and that His “servant David shall” also “be their prince forever.” A king by definition needs his title as king, and he needs a dominion to rule over and citizens of his kingdom. If there are no citizens, there would be no kingdom.
Dne 22. října 1844 bylo druhé „přijití“, o němž se sestra Whiteová zmiňovala, naplněním Daniela, kapitoly sedmé, verše třináctého, který označuje, že Syn člověka přijde ke Starci dnů, aby přijal království. Ezechiel říká, že Bůh „z nich učiní jeden národ v zemi na horách izraelských; a jeden král bude jim všem králem.“ Ezechiel představuje Krista jako krále pod jménem „David“, když říká, že „David, služebník můj, bude nad nimi kralovat.“ Také označuje Krista jako Davida, jenž bude jejich „jediným pastýřem“, a že jeho „služebník David bude“ také „jejich knížetem navěky“. Král podle definice potřebuje svůj titul krále a potřebuje panství, nad nímž by vládl, i občany svého království. Pokud by nebyli žádní občané, nebylo by žádného království.
I saw in the night visions, and, behold, one like the Son of man came with the clouds of heaven, and came to the Ancient of days, and they brought him near before him. And there was given him dominion, and glory, and a kingdom, that all people, nations, and languages, should serve him: his dominion is an everlasting dominion, which shall not pass away, and his kingdom that which shall not be destroyed. Daniel 7:13, 14.
Viděl jsem v nočních viděních, a hle, s nebeskými oblaky přicházel někdo jako Syn člověka; přišel až k Starci dnů a přivedli ho před něj. A bylo mu dáno panství i sláva a království, aby jemu sloužily všechny národy, kmeny i jazyky; jeho panství je panství věčné, které nepomine, a jeho království nebude zničeno. Daniel 7,13.14.
The third “coming” identified by Sister White was when Christ, as “the messenger of the covenant” suddenly came to His temple to purify the sons of Levi. Ezekiel says that Christ “will cleanse them: so shall they be my people, and I will be their God,” and that “moreover” He would make “a covenant of peace with them,” which will “be an everlasting covenant.” The covenant would be accomplished when God would “set” His “sanctuary in the midst of them,” and that the “heathen shall know that I the Lord do sanctify Israel, when my sanctuary shall be in the midst of them.”
Třetím „příchodem“, který sestra Whiteová označila, byl okamžik, kdy Kristus jako „posel smlouvy“ náhle přišel do svého chrámu, aby očistil syny Léviho. Ezechiel říká, že Kristus „je očistí; i budou mým lidem a já budu jejich Bohem“ a že „nadto“ s nimi uzavře „smlouvu pokoje“, která „bude smlouvou věčnou“. Tato smlouva bude naplněna tehdy, když Bůh „postaví“ svou „svatyni uprostřed nich“, a že „pohané poznají, že já Hospodin posvěcuji Izraele, když má svatyně bude uprostřed nich“.
Behold, I will send my messenger, and he shall prepare the way before me: and the Lord, whom ye seek, shall suddenly come to his temple, even the messenger of the covenant, whom ye delight in: behold, he shall come, saith the Lord of hosts. But who may abide the day of his coming? and who shall stand when he appeareth? for he is like a refiner’s fire, and like fullers’ soap: And he shall sit as a refiner and purifier of silver: and he shall purify the sons of Levi, and purge them as gold and silver, that they may offer unto the Lord an offering in righteousness. Then shall the offering of Judah and Jerusalem be pleasant unto the Lord, as in the days of old, and as in former years. Malachi 3:1–4.
Aj, pošlu svého posla, aby připravil cestu přede mnou; a Pán, jehož hledáte, náhle přijde do svého chrámu, totiž posel smlouvy, v němž máte zalíbení. Aj, přijde, praví Hospodin zástupů. Kdo však obstojí v den jeho příchodu? a kdo se udrží, až se ukáže? Neboť je jako oheň taviče a jako mýdlo běličů. Bude sedět jako tavič a čistič stříbra; očistí syny Léviho a přetaví je jako zlato a stříbro, aby přinášeli Hospodinu oběť ve spravedlnosti. Tehdy bude oběť Judy a Jeruzaléma Hospodinu milá jako za dávných dnů a jako v letech starých. Malachiáš 3,1–4.
The messenger that prepared the way for Christ, the “messenger of the covenant” in the history of 1798 through 1844, was Elijah, as represented by William Miller. When Christ, suddenly came to His temple, He purified the “sons of Levi” as a “refiner’s fire.”
Poslem, který připravil cestu Kristu, „Poslu smlouvy“, v dějinách let 1798 až 1844, byl Eliáš, zastoupený Williamem Millerem. Když Kristus náhle přišel do svého chrámu, očistil „syny Léviho“ jako „oheň taviče“.
The other “coming” that was fulfilled on October 22, 1844, was the coming of the bridegroom. Twice Ezekiel identifies that the nation that was gathered from two sticks would be God’s “people, and” that He “will be their God.” This was accomplished with the marriage. On October 22, 1844, the four prophecies that were fulfilled which Sister White refers to, are all identified by the testimony of Ezekiel’s two sticks.
Druhým „příchodem“, který se naplnil 22. října 1844, byl příchod ženicha. Ezechiel dvakrát uvádí, že národ, který byl shromážděn ze dvou holí, bude Božím „lidem“ a že On „bude jejich Bohem“. To bylo dovršeno sňatkem. Dne 22. října 1844 jsou ona čtyři proroctví, která se naplnila a na něž odkazuje sestra Whiteová, všechna označena svědectvím Ezechielových dvou holí.
Elijah represents the messenger that prepares the way for the messenger of the covenant. Christ identified John the Baptist as the messenger that prepared the way for his first coming. Sister White identified William Miller as Elijah, and Miller prepared the way for Christ to come as the “high priest,” the “Son of man,” the “messenger of the covenant” and the “bridegroom.”
Eliáš představuje posla, který připravuje cestu poslu smlouvy. Kristus označil Jana Křtitele za posla, který připravil cestu pro jeho první příchod. Sestra Whiteová označila Williama Millera za Eliáše a Miller připravil cestu pro Kristův příchod jakožto „velekněze“, „Syna člověka“, „posla smlouvy“ a „ženicha“.
After three and a half years, Elijah came from Sarepta, where he had stayed with the widow and her son and commanded Ahab to call all Israel to Carmel. Ezekiel says the heathen would know that God was God, when He placed his sanctuary in the midst of the nation that was gathered together from the two sticks. At Mount Carmel Elijah told Israel to choose whether God was God or Baal was God, but he placed the question in the context of not only who was the true God, but also in the context of who was the true prophet.
Po třech a půl letech přišel Eliáš ze Sarepty, kde pobýval u vdovy a jejího syna, a přikázal Achabovi, aby svolal celý Izrael na Karmel. Ezechiel říká, že pohané poznají, že Bůh je Bůh, až postaví svou svatyni uprostřed národa shromážděného ze dvou holí. Na hoře Karmel Eliáš řekl Izraeli, aby se rozhodl, zda Bůh je Bůh, nebo zda Bůh je Baal; tuto otázku však postavil nejen do souvislosti s tím, kdo je pravý Bůh, ale také do souvislosti s tím, kdo je pravý prorok.
And Elijah came unto all the people, and said, How long halt ye between two opinions? if the Lord be God, follow him: but if Baal, then follow him. And the people answered him not a word. Then said Elijah unto the people, I, even I only, remain a prophet of the Lord; but Baal’s prophets are four hundred and fifty men. 1 Kings 18:21, 22.
I přišel Elijáš ke všemu lidu a řekl: Jak dlouho budete kulhat na obě strany? Je-li Hospodin Bůh, následujte ho; pakliže Baal, následujte jej. A lid mu neodpověděl ani slovo. Potom řekl Elijáš lidu: Já sám jediný jsem zůstal prorokem Hospodinovým; ale proroků Baalových je čtyři sta padesát mužů. 1 Královská 18,21.22.
All Israel, including Ahab, knew Elijah’s God was God, when fire came down from heaven and consumed Elijah’s offering. The descent of the fire on mount Carmel marks when God placed His sanctuary in the midst of the nation made of two sticks. The miracle of fire at Mount Carmel demonstrated that God was God, and Baal was a false god.
Celý Izrael, včetně Achaba, poznal, že Elijášův Bůh je Bohem, když z nebe sestoupil oheň a strávil Elijášovu oběť. Sestoupení ohně na hoře Karmel označuje okamžik, kdy Bůh umístil svou svatyni doprostřed národa utvořeného ze dvou holí. Zázrak ohně na hoře Karmel prokázal, že Bůh je Bůh a Baal je falešný bůh.
The miracle in Sarepta, when Elijah laid upon the widow’s dead son three times, proved to her that Elijah was a man of God, and the miracle at Carmel accomplished the same thing. Not only did the fire of Carmel prove God was God, but it demonstrated that Elijah was God’s true prophet, in contrast with the prophets of Baal and the prophets of the groves. In the history of 1840 through 1844, Miller and the Millerites were demonstrated to be the true prophets, in contrast with the false prophets of apostate Protestantism, who in that very history had manifested that they were the daughters of Jezebel.
Zázrak v Sareptě, když se Elijáš třikrát rozprostřel na mrtvého syna vdovy, jí prokázal, že Elijáš je muž Boží, a zázrak na Karmelu vykonal totéž. Oheň na Karmelu nejenže dokázal, že Bůh je Bůh, ale také prokázal, že Elijáš je Božím pravým prorokem, na rozdíl od proroků Bálových a proroků hájů. V dějinách let 1840 až 1844 se ukázalo, že Miller a millerité jsou pravými proroky, na rozdíl od falešných proroků odpadlého protestantismu, kteří právě v těchto dějinách zjevili, že jsou dcerami Jezábele.
Elijah at Carmel represents the work of identifying the true Protestant horn, for the sixth kingdom of Bible prophecy, the earth beast of Revelation thirteen, has a horn of Protestantism and a horn of Republicanism, and it had just started its reign in 1798. In 1798, at the end of three and a half years of Jezebel’s rule, Elijah came from Sarepta to make a clear distinction of which church was the horn of Protestantism on the earth beast.
Eliáš na Karmelu představuje dílo rozpoznání pravého protestantského rohu, neboť šesté království biblického proroctví, pozemská šelma ze Zjevení třinácté kapitoly, má roh protestantismu a roh republikánství a právě v roce 1798 začalo své panování. Roku 1798, na konci tří a půl roku Jezábeliny vlády, přišel Eliáš ze Sarepty, aby jasně rozlišil, která církev je rohem protestantismu na pozemské šelmě.
The widow of Sarepta was traveling from the history of Thyatira to the marriage, where her widowhood was to be removed. Her resurrected son represents those that were murdered by Jezebel during the three and a half years of drought. The two sticks she was gathering for a fire was the two houses of literal Israel that were to be gathered together as one nation, and that nation was spiritual Israel. The widow was going to use the two sticks to build a fire, which took place at Carmel and on October 22, 1844, when the messenger of the covenant purified the sons of Levi with a “refiner’s fire.”
Vdova ze Sarepty putovala z dějin Thyatiry ke svatbě, při níž mělo být odstraněno její vdovství. Její vzkříšený syn představuje ty, kteří byli Jezábel zavražděni během tří a půl roku sucha. Dvě polena, která sbírala na oheň, byla dvěma domy doslovného Izraele, jež měly být shromážděny dohromady jako jeden národ, a tím národem byl duchovní Izrael. Vdova měla použít ta dvě polena k rozdělání ohně, což se stalo na Karmelu a 22. října 1844, když posel smlouvy očistil syny Léviho „ohněm taviče“.
Fire is a symbol of the outpouring of God’s Spirit, which took place at Carmel and at the Midnight Cry that climaxed on October 22, 1844.
Oheň je symbolem vylití Božího Ducha, k němuž došlo na Karmelu a při Půlnočním volání, jež vyvrcholilo 22. října 1844.
And when the day of Pentecost was fully come, they were all with one accord in one place. And suddenly there came a sound from heaven as of a rushing mighty wind, and it filled all the house where they were sitting. And there appeared unto them cloven tongues like as of fire, and it sat upon each of them. And they were all filled with the Holy Ghost, and began to speak with other tongues, as the Spirit gave them utterance. Acts 2:1–4.
A když nadešel den Letnic, byli všichni jednomyslně spolu na jednom místě. A náhle se ozval z nebe zvuk, jako když se žene prudký, mocný vítr, a naplnil celý dům, kde seděli. I ukázaly se jim rozdělené jazyky jako z ohně, a spočinul na jednom každém z nich. A všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. Skutky 2,1–4.
The outpouring of the Spirit represents the proclamation of a message, and the widow was going to make a fire, so she could prepare some food to eat, which is a message.
Vylití Ducha představuje zvěstování poselství a vdova se chystala rozdělat oheň, aby si mohla připravit něco k jídlu, což je poselství.
And I went unto the angel, and said unto him, Give me the little book. And he said unto me, Take it, and eat it up; and it shall make thy belly bitter, but it shall be in thy mouth sweet as honey. And I took the little book out of the angel’s hand, and ate it up; and it was in my mouth sweet as honey: and as soon as I had eaten it, my belly was bitter. Revelation 10:9, 10.
I šel jsem k andělu a řekl jsem mu: Dej mi tu malou knížku. I řekl mi: Vezmi ji a sněz ji; v tvém břiše zhořkne, ale v tvých ústech bude sladká jako med. I vzal jsem tu malou knížku z ruky anděla a snědl jsem ji; a byla v mých ústech sladká jako med, ale jakmile jsem ji snědl, mé břicho zhořklo. Zjevení 10,9.10.
The message that was immediately proclaimed to Jezebel by Ahab was that Elijah’s God was the true God, for Ahab had just witnessed Elijah’s God answer by fire. The message that was immediately opened up on October 22, 1844 was the third angel’s message. In either case, the message delivered by Ahab or the third angel’s message infuriates Jezebel.
Poselství, které Achab bezprostředně oznámil Jezábel, bylo, že Eliášův Bůh je pravý Bůh, neboť Achab právě viděl, jak Eliášův Bůh odpověděl ohněm. Poselstvím, které se bezprostředně otevřelo 22. října 1844, bylo poselství třetího anděla. V obou případech poselství sdělené Achabem nebo poselství třetího anděla rozzuří Jezábel.
But tidings out of the east and out of the north shall trouble him: therefore he shall go forth with great fury to destroy, and utterly to make away many. Daniel 11:44.
Avšak zprávy z východu a ze severu ho znepokojí; proto vytáhne s velikou zuřivostí, aby mnohé zničil a docela vyhladil. Daniel 11,44.
Daniel’s “tidings out of the east and north” represents the message that enrages the king of the north, who is Jezebel, and she initiates the final persecution of earth’s history. That message was represented by Ahab’s message to Jezebel, and the arrival of the third angel’s message at the opening of the judgment in 1844.
Danielovy „zvěsti od východu a od severu“ představují poselství, které rozhněvá krále severu, jímž je Jezábel, a ona zahajuje závěrečné pronásledování v dějinách země. Toto poselství bylo předobrazeno Achabovým vzkazem Jezábel a příchodem poselství třetího anděla při zahájení soudu roku 1844.
And Ahab told Jezebel all that Elijah had done, and withal how he had slain all the prophets with the sword. Then Jezebel sent a messenger unto Elijah, saying, So let the gods do to me, and more also, if I make not thy life as the life of one of them by tomorrow about this time. 1 Kings 19:1, 2.
Achab pověděl Jezábel o všem, co Eliáš učinil, a také o tom, jak všechny proroky pobil mečem. Tu Jezábel poslala k Eliášovi posla se vzkazem: Ať mi bohové učiní toto i ještě přidají, jestliže zítra v tento čas neučiním tvůj život takovým, jako byl život jednoho z nich. 1 Královská 19,1–2.
Elijah, as a symbol, is represented through the wilderness time period of 538 through 1798. Then in 1798, Elijah appears in history as William Miller. In 1844, Elijah is calling the fire of the Midnight Cry down from heaven. Then in 1863, Elijah and his message were rejected. His message was Moses’ message of the “seven times,” represented also by the message of Ezekiel’s two sticks. The gathering of the two sticks at the conclusion of their scattering was the message of the widow of Sarepta, and she gathered the two sticks in advance of preparing a meal.
Eliáš je jako symbol znázorněn prostřednictvím časového období pouště od roku 538 do roku 1798. Poté se roku 1798 Eliáš objevuje v dějinách jako William Miller. V roce 1844 Eliáš přivolává z nebe oheň půlnočního volání. Potom roku 1863 byli Eliáš i jeho poselství odmítnuti. Jeho poselství bylo Mojžíšovým poselstvím o „sedmi časech“, rovněž znázorněným poselstvím Ezechielových dvou holí. Shromáždění těchto dvou holí při završení jejich rozptýlení bylo poselstvím vdovy ze Sarepty; a ona shromáždila ty dvě hole předtím, než připravila pokrm.
Millerite Adventism, according to James and Ellen White, became Laodicean Adventism in 1856, and when they thereafter rejected Elijah’s message of Moses’ “seven times” in 1863, they removed the logical ability to understand the increase of knowledge of the “seven times” that God had sought to bring forth in 1856 (through the eight unfinished articles of Hiram Edson.) They were forced by logic to begin to tear down the foundational system of truths the angels led William Miller to assemble. The first ‘stone’ that was discovered by Miller, was the foundation stone that Laodicean Adventism would stumble over throughout its entire history. The rejection of that first stone of truth produced the blindness of Laodicea, a symptom that is curable, but rarely pursued.
Milleritský adventismus se podle Jamese a Ellen Whiteových stal roku 1856 laodicejským adventismem, a když poté v roce 1863 odmítli Eliášovo poselství o Mojžíšových „sedmi časech“, odstranili tím logickou schopnost porozumět vzrůstu poznání o „sedmi časech“, které Bůh usiloval uvést na světlo v roce 1856 (prostřednictvím osmi nedokončených článků Hirama Edsona). Logika je nutila začít bořit základní soustavu pravd, kterou andělé vedli Williama Millera sestavit. Prvním „kamenem“, který Miller objevil, byl základní kámen, o nějž bude laodicejský adventismus klopýtat po celé své dějiny. Odmítnutí tohoto prvního kamene pravdy přivodilo slepotu Laodiceje, příznak, který je léčitelný, ale zřídka bývá hledáno jeho uzdravení.
The cleansing of the temple that began on October 22, 1844, involved the cleansing of the “host” that had been trampled down along with the sanctuary in Daniel 8:13. The host was represented by the “two sticks” that the widow of Zarephath had gathered for the fire. The two sticks were the two houses of literal ancient Israel. Literal Ephraim and Judah, were to be gathered into one spiritual nation, and purified by the messenger of the covenant at the opening of the judgment. Those two nations were the “host,” that had been trampled down.
Očištění chrámu, které započalo 22. října 1844, zahrnovalo očištění „zástupu“, jenž byl podle Daniele 8,13 pošlapán spolu se svatyní. Zástup byl znázorněn „dvěma dřívky“, která vdova ze Sarepty nasbírala na oheň. Tato dvě dřívka představovala dva domy doslovného starověkého Izraele. Doslovný Efraim a Juda měli být shromážděni v jeden duchovní národ a očištěni poslem smlouvy při zahájení soudu. Tyto dva národy byly oním „zástupem“, který byl pošlapán.
Ezekiel’s promise was that God would “take the children of Israel from among the heathen, whither they be gone”, and would “gather them” “and bring them into their own land.” The land of literal Israel was the glorious land, or the promised land, or Judah. The spiritual glorious land in 1798, was the land of the two-horned earth beast of Revelation thirteen.
Ezechielovo zaslíbení znělo, že Bůh „vezme syny Izraele zprostřed pohanů, kamž odešli“, a „shromáždí je“ „a uvede je do jejich vlastní země.“ Země doslovného Izraele byla slavná země, anebo zaslíbená země, totiž Juda. Duchovní slavnou zemí roku 1798 byla země dvourohého zemského zvířete ze Zjevení třinácté kapitoly.
In the day that I lifted up mine hand unto them, to bring them forth of the land of Egypt into a land that I had espied for them, flowing with milk and honey, which is the glory of all lands. . . . Yet also I lifted up my hand unto them in the wilderness, that I would not bring them into the land which I had given them, flowing with milk and honey, which is the glory of all lands. Ezekiel 20:6, 15.
V den, kdy jsem k nim pozdvihl svou ruku, abych je vyvedl z egyptské země do země, kterou jsem pro ně vyhlédl, oplývající mlékem a medem, jež je okrasou všech zemí.... Přesto jsem k nim také v pustině pozdvihl svou ruku, že je neuvedu do země, kterou jsem jim dal, oplývající mlékem a medem, jež je okrasou všech zemí. Ezechiel 20,6.15.
The two literal houses of Israel lived in the land that was the “glory of all lands,” the land that “flowed” with “milk and honey.” When the two literal houses of Israel were gathered together as spiritual Israel, they were promised to be placed in their own land. The spiritual “glorious land” is where the movement of the Millerites at the beginning and the movement of the one hundred and forty-four thousand at the ending are located during the reign of the earth beast. The movement that represents the one hundred and forty-four thousand could only be raised up in the land of the earth beast. A movement claiming to be the movement of the third angel from any other land is a counterfeit, for the Alpha and Omega always illustrates the end with the beginning.
Dva doslovné domy Izraele žily v zemi, která byla „okrasou všech zemí“, v zemi, jež „oplývala“ „mlékem a medem“. Když byly dva doslovné domy Izraele shromážděny dohromady jako duchovní Izrael, bylo jim zaslíbeno, že budou umístěny do své vlastní země. Duchovní „okrasná země“ je místem, kde se za vlády šelmy ze země nachází hnutí milleritů na počátku a hnutí sto čtyřiceti čtyř tisíc na závěru. Hnutí, které představuje sto čtyřicet čtyři tisíc, mohlo být vzbuzeno jedině v zemi šelmy ze země. Hnutí, které si z jakékoli jiné země činí nárok, že je hnutím třetího anděla, je padělkem, neboť Alfa i Omega vždy znázorňuje konec počátkem.
“The unrivaled mercies and blessings of God have been showered upon our nation, it has been a land of liberty, and the glory of the whole earth. But instead of returning gratitude to God, instead of honoring God and his law, the professed Christians of America have become leavened with pride, covetousness, and self-sufficiency. . . .
„Na náš národ byly vylity bezpříkladné milosti a požehnání Boží; byla to země svobody a sláva celé země. Avšak místo aby Bohu vzdávali vděčnost, místo aby ctili Boha a jeho zákon, stali se vyznávající křesťané v Americe prokvašeni pýchou, lakotou a soběstačností....“
“The time has come when judgment is fallen in the streets, and equity cannot enter, and he that departeth from evil maketh himself a prey. But the Lord’s arm is not shortened that it cannot save, and his ear is not heavy that it cannot hear. The people of the United States have been a favored people; but when they restrict religious liberty, surrender Protestantism, and give countenance to popery, the measure of their guilt will be full, and ‘national apostasy’ will be registered in the books of heaven. The result of this apostasy will be national ruin.” Review and Herald, May 2, 1893.
„Nastal čas, kdy soud je poražen na ulicích a spravedlnost nemůže vstoupit, a kdo se odvrací od zla, činí ze sebe kořist. Avšak Hospodinova paže není zkrácena, aby nemohla spasit, ani jeho ucho není nedoslýchavé, aby nemohlo slyšet. Lid Spojených států byl lidem obdařeným zvláštní přízní; avšak až omezí náboženskou svobodu, vzdá se protestantismu a poskytne podporu papežství, míra jeho viny bude plná a v nebeských knihách bude zaznamenáno ‚národní odpadlictví‘. Výsledkem tohoto odpadlictví bude národní zkáza.“ Review and Herald, 2. května 1893.
Daniel chapter eight, verses thirteen and fourteen identify the treading down of both the sanctuary and the host. The host was the two houses of literal Israel. Jerusalem was trampled down during the twelve hundred and sixty years of the Dark Ages.
Daniel 8,13–14 označuje pošlapávání jak svatyně, tak i zástupu. Tímto zástupem byly dva domy doslovného Izraele. Jeruzalém byl pošlapáván po dobu tisíce dvou set šedesáti let temného středověku.
And there was given me a reed like unto a rod: and the angel stood, saying, Rise, and measure the temple of God, and the altar, and them that worship therein. But the court which is without the temple leave out, and measure it not; for it is given unto the Gentiles: and the holy city shall they tread under foot forty and two months. Revelation 11:1, 2.
I byl mi dán rákos podobný prutu; a anděl stál a řekl: Vstaň a změř chrám Boží i oltář a ty, kdo se v něm klanějí. Ale nádvoří, které je vně chrámu, vynech a neměř je, neboť je dáno pohanům; a svaté město budou pošlapávat čtyřicet dva měsíce. Zjevení 11,1.2.
John in chapter eleven of Revelation is told to measure not only the temple, but also “them that worship therein.” John was prophetically located at October 22, 1844, when he was commanded to measure the temple and the worshippers therein.
Janovi je v jedenácté kapitole Zjevení řečeno, aby změřil nejen chrám, ale i „ty, kdo se v něm klanějí“. Jan se prorocky nacházel v datu 22. října 1844, když mu bylo přikázáno změřit chrám i ty, kdo se v něm klaní.
And I took the little book out of the angel’s hand, and ate it up; and it was in my mouth sweet as honey: and as soon as I had eaten it, my belly was bitter. Revelation 10:10.
A vzal jsem tu malou knihu z ruky anděla a snědl ji; a byla v mých ústech sladká jako med, ale jakmile jsem ji snědl, zhořklo mé nitro. Zjevení 10,10.
In verse ten of chapter ten of Revelation, John represented the bitter disappointment of October 22, 1844, and he was immediately told to measure both the sanctuary and the host. The subject of the question of Daniel eight and verse thirteen, is the trampling down of both the sanctuary and the host. John informs us that “the Gentiles” were to “tread under foot” the “holy city” for “forty and two months.” The forty-two months was Elijah’s three and a half years. It was the Dark Ages from 538 through 1798. Prophetically standing in October 22, 1844, John was told to leave off the court and “measure it not, for it was given to the Gentiles, and the holy city shall they tread under foot forty and two months.”
V desátém verši desáté kapitoly Zjevení Jan znázornil hořké zklamání z 22. října 1844 a bezprostředně nato mu bylo řečeno, aby změřil jak svatyni, tak i zástup. Předmětem otázky v Danielovi osm, verš třináct, je pošlapávání jak svatyně, tak i zástupu. Jan nás informuje, že „pohané“ měli „pošlapávat“ „svaté město“ po „čtyřicet dva měsíce“. Čtyřicet dva měsíce byly Eliášovými třemi a půl lety. Byly to temné věky od roku 538 až do roku 1798. Janovi, jenž prorocky stál v okamžiku 22. října 1844, bylo řečeno, aby vynechal nádvoří a „neměřil je, neboť bylo dáno pohanům, a oni budou pošlapávat svaté město čtyřicet dva měsíce“.
When John was told to measure the “temple, and the altar, and them that worship therein;” in the words of Daniel eight and verse thirteen, he was told to measure the sanctuary and the host. If John was told ‘not’ to count the twelve hundred and sixty years, then he was to measure from 1798 to where he was standing in 1844. 1798 to 1844, when measured, represents forty-six years. The beginning of the forty-six years was in 1798, when Moses’ “seven times” against the northern house of Israel was fulfilled. The ending of the forty-six years was in 1844, when Moses’ “seven times” against the southern house of Israel was fulfilled. John’s measurement equates to forty-six years. The number forty-six symbolizes the temple. Jesus said destroy this temple, and in three days I will raise it up, but the quibbling Jews argued the temple had been erected in forty-six years.
Když bylo Janovi řečeno, aby změřil „chrám, i oltář, i ty, kteří se v něm klanějí“, bylo mu slovy Daniela, osmé kapitoly a třináctého verše, řečeno, aby změřil svatyni i zástup. Jestliže bylo Janovi řečeno, aby oněch tisíc dvě stě šedesát let „ne“ počítal, pak měl měřit od roku 1798 až k místu, kde stál v roce 1844. Období od roku 1798 do roku 1844, je-li změřeno, představuje čtyřicet šest let. Počátek těch čtyřiceti šesti let byl v roce 1798, kdy se naplnilo Mojžíšovo „sedmkrát“ proti severnímu domu Izraele. Konec těch čtyřiceti šesti let byl v roce 1844, kdy se naplnilo Mojžíšovo „sedmkrát“ proti jižnímu domu Izraele. Janovo měření se rovná čtyřiceti šesti letům. Číslo čtyřicet šest symbolizuje chrám. Ježíš řekl: Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej postavím; avšak hašteřiví Židé namítali, že chrám byl budován čtyřicet šest let.
Jesus answered and said unto them, Destroy this temple, and in three days I will raise it up. Then said the Jews, Forty and six years was this temple in building, and wilt thou rear it up in three days? But he spake of the temple of his body. John 2:19–21.
Ježíš jim odpověděl: Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej znovu postavím. Židé mu tedy řekli: Tento chrám se stavěl čtyřicet šest let, a ty jej postavíš za tři dny? On však mluvil o chrámu svého těla. Jan 2,19–21.
Jesus took the flesh of Adam after Adam fell, with all of its inherited degenerations, in order to set an example that we might overcome as He overcame. Upon two witnesses, to teach that Christ’s flesh did not contain the inherited degeneracies of four thousand years of sin, is to promote the wine of Babylon, for to teach that Christ did not accept those inherited weaknesses is a primary doctrine of Catholicism.
Ježíš přijal Adamovo tělo po Adamově pádu, se všemi jeho zděděnými degeneracemi, aby dal příklad, že můžeme zvítězit, jako zvítězil On. Na základě dvou svědků učit, že Kristovo tělo neobsahovalo zděděné degenerace čtyř tisíc let hříchu, znamená šířit víno Babylóna, neboť učit, že Kristus nepřijal tyto zděděné slabosti, je jedním ze základních učení katolicismu.
And every spirit that confesseth not that Jesus Christ is come in the flesh is not of God: and this is that spirit of antichrist, whereof ye have heard that it should come; and even now already is it in the world. 1 John 4:3.
A každý duch, který nevyznává, že Ježíš Kristus přišel v těle, není z Boha; a to je ten duch antikristův, o němž jste slyšeli, že má přijít; a již nyní je na světě. 1 Janův 4,3.
For many deceivers are entered into the world, who confess not that Jesus Christ is come in the flesh. This is a deceiver and an antichrist. 2 John 1:7.
Neboť do světa vešlo mnoho svůdců, kteří nevyznávají, že Ježíš Kristus přišel v těle. To je svůdce a antikrist. 2 Janův 1,7.
The temple of Christ’s body was the temple of every human being’s body.
Chrám Kristova těla byl chrámem těla každé lidské bytosti.
“Christ was not in as favorable a position in the desolate wilderness to endure the temptations of Satan as was Adam when he was tempted in Eden. The Son of God humbled Himself and took man’s nature after the race had wandered four thousand years from Eden, and from their original state of purity and uprightness. Sin had been making its terrible marks upon the race for ages; and physical, mental, and moral degeneracy prevailed throughout the human family.
„Kristus nebyl v pusté pustině v tak příznivém postavení, aby snášel satanova pokušení, jako byl Adam, když byl pokoušen v Edenu. Syn Boží se ponížil a přijal lidskou přirozenost poté, co se lidské pokolení po čtyři tisíce let vzdalovalo od Edenu a od svého původního stavu čistoty a přímosti. Hřích po věky vtiskoval lidskému rodu své hrozné stopy; a v celé lidské rodině převládala tělesná, duševní a mravní zvrhlost.
“When Adam was assailed by the tempter in Eden he was without the taint of sin. He stood in the strength of his perfection before God. All the organs and faculties of his being were equally developed, and harmoniously balanced.
„Když byl Adam v Edenu napaden pokušitelem, byl bez poskvrny hříchu. Stál před Bohem v síle své dokonalosti. Všechny orgány a schopnosti jeho bytosti byly stejně rozvinuté a harmonicky vyvážené.“
“Christ, in the wilderness of temptation, stood in Adam’s place to bear the test he failed to endure. Here Christ overcame in the sinner’s behalf, four thousand years after Adam turned his back upon the light of his home. Separated from the presence of God, the human family had been departing, every successive generation, farther from the original purity, wisdom, and knowledge which Adam possessed in Eden. Christ bore the sins and infirmities of the race as they existed when He came to the earth to help man. In behalf of the race, with the weaknesses of fallen man upon Him, He was to stand the temptations of Satan upon all points wherewith man would be assailed.” Selected Messages, book 1, 267, 268.
„Kristus na poušti pokušení stál na Adamově místě, aby podstoupil zkoušku, kterou Adam nevydržel. Zde Kristus zvítězil ve prospěch hříšníka, čtyři tisíce let poté, co se Adam odvrátil od světla svého domova. Odloučena od Boží přítomnosti se lidská rodina s každým následujícím pokolením vzdalovala stále více od původní čistoty, moudrosti a poznání, které Adam měl v Edenu. Kristus nesl hříchy a slabosti lidského rodu tak, jak existovaly v době, kdy přišel na zem, aby pomohl člověku. Ve prospěch lidského rodu, obtížen slabostmi padlého člověka, měl obstát v satanových pokušeních ve všech bodech, v nichž bude člověk napadán.“ Selected Messages, kniha 1, 267, 268.
In John chapter two Christ was speaking of His body as a temple, and His body-temple was that of a human being with the degeneracies of four thousand years of compounded weakness. The human temple that Christ referred to is made up of forty-six chromosomes. When Moses went upon Sinai to receive the law and instruction for erecting the temple, he was on the mount forty-six days. Ezekiel refers to Christ placing His temple in the “midst” of the two sticks. The period of time from the conclusion of the seven times of the northern kingdom and the southern kingdom that John was told to measure was forty-six years, and it represented the “midst” or period of time between 1798 and 1844. In those forty-six years, Jesus erected the spiritual temple that he would suddenly cleanse when He came as the messenger of the covenant. As the messenger of the covenant, He would write his law upon his people’s hearts. That law is represented by two tables. The first table has four commandments, the second table has six. Together they represent the number forty-six.
V druhé kapitole Janově Kristus hovořil o svém těle jako o chrámu a chrám Jeho těla byl chrámem lidské bytosti nesoucí degenerace čtyř tisíc let nahromaděné slabosti. Lidský chrám, o němž Kristus mluvil, se skládá ze čtyřiceti šesti chromozomů. Když Mojžíš vystoupil na Sínaj, aby přijal zákon a pokyny ke vztyčení chrámu, byl na hoře čtyřicet šest dní. Ezechiel se zmiňuje o Kristu, který klade svůj chrám do „středu“ mezi dvě hole. Časové období od ukončení sedmi časů severního království a jižního království, které bylo Janovi řečeno změřit, činilo čtyřicet šest let a představovalo onen „střed“ neboli časové období mezi lety 1798 a 1844. Během těchto čtyřiceti šesti let Ježíš vybudoval duchovní chrám, který při svém příchodu jako posel smlouvy náhle očistí. Jako posel smlouvy vpíše svůj zákon do srdcí svého lidu. Tento zákon je znázorněn dvěma deskami. První deska má čtyři přikázání, druhá deska má šest. Společně představují číslo čtyřicet šest.
The gathering of spiritual Israel from 1798 through 1844, represents the gathering of spiritual Israel, but it also represents the establishment of a temple.
Shromáždění duchovního Izraele v období od roku 1798 do roku 1844 představuje shromáždění duchovního Izraele, avšak zároveň také představuje zřízení chrámu.
To whom coming, as unto a living stone, disallowed indeed of men, but chosen of God, and precious, Ye also, as lively stones, are built up a spiritual house, an holy priesthood, to offer up spiritual sacrifices, acceptable to God by Jesus Christ.
K němu přicházejíce, jako k živému kameni, lidmi sice zavrženému, ale u Boha vyvolenému a vzácnému, i vy sami jako živé kameny jste budováni v duchovní dům, ve svaté kněžstvo, abyste přinášeli duchovní oběti, příjemné Bohu skrze Ježíše Krista.
Wherefore also it is contained in the scripture, Behold, I lay in Sion a chief corner stone, elect, precious: and he that believeth on him shall not be confounded.
Protož i v Písmu stojí: Aj, kladu na Sionu kámen úhelný, vyvolený, drahocenný; a kdo v něho věří, nebude zahanben.
Unto you therefore which believe he is precious: but unto them which be disobedient, the stone which the builders disallowed, the same is made the head of the corner, And a stone of stumbling, and a rock of offence, even to them which stumble at the word, being disobedient: whereunto also they were appointed.
Vám tedy, kteří věříte, je drahocenný; těm však, kteří jsou neposlušní, stal se ten kámen, který stavitelé zavrhli, kamenem úhelným, a kamenem úrazu a skálou pohoršení, těm, kdo klopýtají o slovo jsouce neposlušní; k tomu také byli určeni.
But ye are a chosen generation, a royal priesthood, an holy nation, a peculiar people; that ye should show forth the praises of him who hath called you out of darkness into his marvellous light: Which in time past were not a people, but are now the people of God: which had not obtained mercy, but now have obtained mercy. 1 Peter 2:4–10.
Vy však jste vyvolený rod, královské kněžstvo, svatý národ, lid náležející Bohu, abyste zvěstovali ctnosti toho, který vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla; vy, kteří jste kdysi nebyli lidem, ale nyní jste lid Boží; kteří jste nedošli milosrdenství, ale nyní jste milosrdenství došli. 1 Petr 2,4–10.
The temple that was erected from 1798 to 1844 includes a class that were “appointed” to disobedience. Their disobedience was manifested in their rejection of the “seven times,” “the corner stone,” “the stone which the builders disallowed” which is the “rock of offence” and the “stone of stumbling.”
Chrám, který byl budován od roku 1798 do roku 1844, zahrnuje třídu těch, kteří byli „ustanoveni“ k neposlušnosti. Jejich neposlušnost se projevila v jejich odmítnutí „sedmi časů“, „úhelného kamene“, „kamene, který stavitelé zavrhli“, jenž je „skálou pohoršení“ a „kamenem úrazu“.
The class that was “chosen of God,” recognized the “stone” that had been “disallowed of men” as the “living stone,” and as the “stone” that had been “chosen of God, and” was “precious.” The “chosen of God,” the “chosen generation” were in “times past” “not a people, but were” then to be “the people of God.” When God gathered the two sticks, He brought them out from the “heathen.” They were to become His people when he brought the two nations together as one during the forty-six years from 1798 until 1844.
Skupina, která byla „vyvolena od Boha“, rozpoznala „kámen“, jenž byl „zavržen lidmi“, jako „živý kámen“ a jako „kámen“, který byl „vyvolen od Boha a“ byl „drahocenný“. „Vyvolení od Boha“, „vyvolený rod“, byli „kdysi“ „ne lidem, ale“ tehdy se měli stát „lidem Božím“. Když Bůh shromáždil dvě hole, vyvedl je z prostředí „pohanů“. Měli se stát Jeho lidem, když obě národy spojil v jeden během čtyřiceti šesti let od roku 1798 do roku 1844.
There is only one foundation, and that foundation is Jesus Christ, but the “stone of stumbling” that was the foundation of the history that was rejected by the disobedient, was Moses’ seven times. When the “seven times” was rejected in 1863, it was a rejection of Jesus Christ.
Je jen jeden základ a tím základem je Ježíš Kristus; avšak „kámen úrazu“, jenž byl základem dějin a který neposlušní zavrhli, byl Mojžíšův výrok o „sedmi časech“. Když bylo roku 1863 zavrženo „sedm časů“, bylo to zavržení Ježíše Krista.
The dish of fables that infers that the cleansing of the sanctuary that began on October 22, 1844 was a fulfillment of the twenty-three hundred year prophecy alone, identifies an empty sanctuary, a sanctuary without a host, a kingdom without citizens. There is no purpose for the sanctuary provided by inspiration, that is of higher priority, than what God said the purpose of the sanctuary is.
Směsice bájí, která dovozuje, že očištění svatyně, jež započalo 22. října 1844, bylo naplněním pouze proroctví o dvou tisících třech stech letech, označuje prázdnou svatyni, svatyni bez zástupu, království bez občanů. Pro svatyni není v inspirovaném zjevení uveden žádný účel, který by měl vyšší prioritu než to, co Bůh řekl, že je účelem svatyně.
And let them make me a sanctuary; that I may dwell among them. Exodus 25:8.
Ať mi zhotoví svatyni, abych přebýval uprostřed nich. Exodus 25,8.
In the Scriptures, God’s sanctuary is always associated with His people, who are the host. Ezekiel’s two sticks, that are identified as two nations, were to become one nation and God’s sanctuary would be in their midst. To misrepresent the question of verse thirteen of Daniel eight, in order to hide what is actually asked by the question, is simultaneously also rejecting the “certain saint” in verse thirteen, who was asked to answer the question.
V Písmu je Boží svatyně vždy spojena s Jeho lidem, který tvoří zástup. Ezechielovy dvě hole, které jsou označeny jako dva národy, se měly stát jedním národem a Boží svatyně měla být uprostřed nich. Zkreslovat otázku třináctého verše osmé kapitoly Daniela, aby se zakrylo, na co se tato otázka skutečně ptá, znamená zároveň také odmítat „jistého svatého“ ve třináctém verši, který byl vyzván, aby na tuto otázku odpověděl.
Then I heard one saint speaking, and another saint said unto that certain saint which spake, How long shall be the vision concerning the daily sacrifice, and the transgression of desolation, to give both the sanctuary and the host to be trodden under foot? And he said unto me, Unto two thousand and three hundred days; then shall the sanctuary be cleansed. Daniel 8:13, 14.
Potom jsem slyšel, jak jeden svatý mluví, a jiný svatý řekl tomu určitému svatému, který mluvil: Jak dlouho bude trvat vidění o ustavičné oběti a o pustošícím přestoupení, které vydává svatyni i zástup k pošlapání? I řekl mi: Až do dvou tisíc a tří set večerů a jiter; potom bude svatyně očištěna. Daniel 8,13.14.
The heavenly being who was asked the question is called “that certain saint,” and the expression is translated from the Hebrew word “Palmoni”, which means the wonderful numberer, the numberer of secrets. In the passage, which is the central pillar and foundation of Adventism, Christ represents himself as the wonderful numberer. He does so right where He identifies the relationship between the longest time prophecy in the Bible and also the time prophecy of the twenty-three hundred days. The longest time prophecy is Moses’ oath, which is the seven times of Leviticus twenty-six. It is the prophecy that identifies the scattering and enslavement of both houses of Israel, who are identified as the “host” that will be trampled down in verse thirteen, whereas, verse fourteen identifies the prophecy of trampling down of the sanctuary. Both prophecies were fulfilled on October 22, 1844, after the widow of Zarephath gathered the two sticks for the fire of the messenger of the covenant.
Nebeská bytost, jíž byla položena tato otázka, je nazvána „onen jistý svatý“ a tento výraz je přeložen z hebrejského slova „Palmoni“, které znamená podivuhodný počtář, počtář tajemství. V tomto úseku, jenž je ústředním pilířem a základem adventismu, Kristus sám sebe představuje jako podivuhodného počtáře. Činí tak právě tam, kde určuje vztah mezi nejdelším časovým proroctvím v Bibli a také časovým proroctvím o dvou tisících třech stech dnech. Nejdelším časovým proroctvím je Mojžíšova přísaha, totiž sedm časů z Leviticus dvacet šest. Je to proroctví, které označuje rozptýlení a zotročení obou domů Izraele, kteří jsou ve třináctém verši označeni jako „zástup“, jenž bude pošlapán, zatímco čtrnáctý verš označuje proroctví o pošlapání svatyně. Obě proroctví se naplnila 22. října 1844 poté, co vdova ze Sarepty shromáždila dvě dřívka pro oheň posla smlouvy.
When Adventism rejected the very first truth of prophetic time which the angels led William Miller to understand, they blinded themselves. In 1856, with the eight articles of Hiram Edson, Palmoni attempted to increase the light of the seven times, but to no avail. They rejected the message to Laodicea, and accepted the five malignant manifestations of Laodicea, thus identifying themselves as the five foolish virgins.
Když adventismus odmítl vůbec první pravdu prorockého času, kterou andělé vedli Williama Millera pochopit, oslepil sám sebe. Roku 1856 se Palmoni prostřednictvím osmi článků Hirama Edsona pokusil rozmnožit světlo o sedmi časech, avšak bezvýsledně. Odmítli poselství Laodiceji a přijali pět zhoubných projevů Laodiceje, čímž se sami označili za pět pošetilých panen.
The sixty-five years of Isaiah seven, that identifies 742BC, 723BC and 677BC in its beginning, was repeated in the ending history of 1798, 1844 and 1863. That ending history is represented by the gathering of the two sticks in Ezekiel chapter thirty-seven, and the widow of Sarepta (as she is called in the Greek of the New Testament), is the history of God establishing a covenant relationship with spiritual Israel in spiritual Judah (the glorious land) during the history of the sixth kingdom of Bible prophecy. That history being the end of the prophecy of sixty-five years, also represents the beginning of the earth beast of Revelation thirteen. At the beginning of the sixth kingdom of Bible prophecy, the joining of two sticks illustrates the ending of the sixth kingdom of Bible prophecy. That history contains a parallel history of the horn of Protestantism and the horn of Republicanism.
Šedesát pět let z Izajáše sedm, která na svém počátku určují roky 742 př. Kr., 723 př. Kr. a 677 př. Kr., se opakovalo v závěrečných dějinách let 1798, 1844 a 1863. Tyto závěrečné dějiny jsou znázorněny shromážděním dvou holí v Ezechielovi, kapitole třicáté sedmé, a vdova ze Sarepty (jak je nazývána v řečtině Nového zákona) je dějinami toho, jak Bůh ustanovuje smluvní vztah s duchovním Izraelem v duchovním Judsku (v nádherné zemi) během dějin šestého království biblického proroctví. Tyto dějiny, jež jsou koncem proroctví o šedesáti pěti letech, zároveň představují počátek zemské šelmy ze Zjevení třináct. Na počátku šestého království biblického proroctví spojení dvou holí znázorňuje závěr šestého království biblického proroctví. Tyto dějiny obsahují paralelní dějiny rohu protestantismu a rohu republikanismu.
Prophetically a power, or a horn, or a nation, or a kingdom, or a king or a head are interchangeable symbols, depending upon the context where they are used. All these symbols also refer to the two sticks which Ezekiel identifies as two nations. In the beginning of the earth beast’s prophetic history, the Protestant horn was gathered into one nation, or one horn. At the end of that very same history the Republican horn will come together with the horn of apostate Protestantism to make one nation. That nation will be an image to the sea beast of Revelation thirteen. Logically, if we refuse to see the testimony of the curse of the seven times (that was carried out against both houses of literal Israel), we certainly will not be able to see how those two literal houses of ancient Israel became the nation of spiritual Israel in 1844. If we cannot see that history, we are absolutely “clueless” about how that history at the beginning of the United States identifies the history at the end, when the Republican horn repeats the gathering process and the joining together that was illustrated in the beginning with the Protestant horn.
Prorocky jsou moc, roh, národ, království, král či hlava zaměnitelnými symboly podle kontextu, v němž jsou použity. Všechny tyto symboly se rovněž vztahují ke dvěma holím, které Ezechiel označuje jako dva národy. Na počátku prorockých dějin šelmy ze země byl protestantský roh shromážděn v jeden národ, či v jeden roh. Na konci týchž dějin se republikánský roh spojí s rohem odpadlého protestantismu, aby vytvořily jeden národ. Tento národ bude obrazem šelmy z moře ze Zjevení třinácté kapitoly. Logicky vzato, odmítneme-li rozpoznat svědectví o prokletí sedmi časů (které bylo vykonáno proti oběma domům doslovného Izraele), jistě nebudeme schopni pochopit, jak se tyto dva doslovné domy starověkého Izraele v roce 1844 staly národem duchovního Izraele. Nedokážeme-li tuto historii rozpoznat, jsme naprosto „bezradní“ ohledně toho, jak tato historie na počátku Spojených států vyznačuje historii na konci, kdy republikánský roh opakuje proces shromažďování a spojování, který byl na počátku znázorněn protestantským rohem.
We will continue to consider these truths in the next article.
Budeme se těmito pravdami dále zabývat v příštím článku.