Kniha Jóel a laodicejská církev adventistů sedmého dne – číslo jedenáct

Poselství pozdního deště je varováním před blížícím se uzavřením doby milosti spolu s výzvou k osobní přípravě. Tyto dva koncepty jsou znázorněny v desáté a jedenácté kapitole Izajášova vidění, a to v kontextu poselství Daniel 11, které bylo odpečetěno v roce 1989 a jehož skrytá historie je odpečeťována během doby pečetění sto čtyřiceti čtyř tisíc, kteří jsou ve vidění představeni Izajášem a jeho syny. Obě linie společně představují varování pro Achaza, jenž představuje laodicejské, kteří nemají „porozumění“ těmto dvěma vnitřním a vnějším liniím, jež prostupují biblickým proroctvím.

Daniel 11:11 a Zjevení 11:11 představují totéž vnitřní a vnější zobrazení, přičemž Daniel představuje vnější a Zjevení vnitřní. Tyto dva vnitřní a vnější „kapitoly a verše“ se přímo spojují s vnějšími a vnitřními poselstvími desáté a jedenácté kapitoly, a činí tak v Izajáši 11:11.

Izajáš 6 je 11. září a ztotožňuje očištění a pomazání Izajáše jako posla při 11. září. Od sedmé kapitoly dále je podán nástin poselství, které přišlo 11. září. Desátá kapitola určuje úlohu posledních šesti veršů Daniele jedenácté kapitoly, neboť to bylo poselství odpečetěné v čase konce roku 1989.

Jedenáctá kapitola Izajáše představuje 11. září a pomazání Izajáše i jeho poselství. První verš je spojen s desátým veršem skrze „Jišaje“ a desátý verš říká: „A v onen den“, a jedenáctý verš pokračuje slovy: „I stane se v onen den, že Hospodin podruhé vztáhne svou ruku, aby získal nazpět ostatek svého lidu.“

Tím dnem byl rok 1850.

První verš praví: „I vyjde proutek z pařezu Jišajova a ratolest z jeho kořenů ponese ovoce. A spočine na něm Duch Hospodinův.“ Mocný popis Krista pokračuje dále, AVŠAK tento popis se vztahuje více k posledním dnům než ke dnům Izaiášovým, ba ani ke dnům, kdy Kristus chodil mezi lidmi.

Pečlivé čtení ukazuje, že verše jedna až devět jsou vesměs identifikačními znaky Krista, a ve verši deset se praví: „A vyjde prut.“ V plynulém sledu myšlenky od verše jedna až po verš deset není žádný předěl. Verš deset říká: „a v onen den“, což se nutně musí stát téhož dne jako ve verši jedna. Jak verš deset, tak verš jedna označují „kořen“, a tím oba verše spojují řádek za řádkem.

Společně verš první a desátý praví: „I vyjde proutek z pařezu Jišajova a ratolest z jeho kořenů ponese ovoce. A v onen den bude kořen Jišajův, který bude stát jako korouhev národům; k němu se budou pohané obracet a místo jeho odpočinutí bude slavné.“

„Prut“ je symbolem autority.

„Hůl“ je symbolem vyvolení, rozdělení a oddělení.

Áronova hůl, která vypučela, označuje „hůl“ v období pozdního deště, neboť Áronova byla jedinou „holí“, která vypučela z třinácti „holí“. Toto vypučení je symbolem období pozdního deště, kdy Bůh zjeví rozdíl mezi dvanácti vzpurnými „holemi“, které tvrdí, že mají poselství pozdního deště, jak je to rovněž znázorněno v Eliášově projevu ohněm, jenž vyznačuje rozdíl mezi pravým a falešným. „Hůl“ je také symbolem měření a soudu.

„Prut“ vychází z pařezu Jesse a „Jesse“ znamená ‚vynikat‘, jako to činí znamení cesty v biblickém proroctví. Fares byl skutečným „kořenem“ Jesse a Fares znamená „trhlina, prorazit se ven nebo rozptýlit“. Fares je kořenem neboli počátkem Jesseho krevní linie. „Kořen Jesse“ je tedy symbolem alfy, Faresa, a omegou je Jesse, počátek a konec. Kořen Jesse začíná rozptýlením (Fares) a končí u znamení cesty muže, který stojí. Muži, kteří se prorocky stavějí, označují království. V Bibli Fares začíná krevní linii, bez jakékoli návaznosti před svým uvedením, a jeho jméno znamená průlom, takže záznam jeho rodokmenu i jeho jméno označují Faresa jako počátek, čímž se Jesse stává koncem. Melchisedech je rovněž biblickou postavou, o níž se uvádí, že nemá žádný předchozí rodokmen, stejně jako je tomu v případě Farese. Kořen Farese obsahuje pravdu, že představuje kněžství Melchisedechovo, jemuž Abraham odváděl desátky.

Řád Melchisedechův je kněžský řád Kristův.

Kořenem Jesse byl řád Melchisedechova kněžství a počátek musí odrážet konec. Jesse představuje poslední skupinu Melchisedechova kněžství, která povstane a která je podle Izajáše znamením pro národy.

„Kmen“ znamená ‚porazit (stromy); kmen či pařez stromu (jak poraženého, tak zasazeného)‘ a „kmen“ vyrůstá z království, které bylo pominuto, jako tomu bylo u Nebúkadnesara ve čtvrté kapitole Danielovy knihy. Strom je v prorockém smyslu královstvím, a když království skončí, tento strom byl poražen.

„Výhonek“ v daném úseku vyrůstá z pařezu — nikoli z horní větve. Z někdejšího království, znázorněného pařezem, vychází „prut“, symbol autority, a tato autorita závisí na tom, zda „prut“ nese „pupeny a květy“ poselství pozdního deště. Tato autorita je odvozena od předchozího království, které bylo poraženo.

„Kořen“ je „kořen Jišajův“ a „výhonek“, který vychází „z pařezu“, vyrůstá z „pařezu“, jehož kořeny jsou kořenem Jišajovým. Výhonek, který přináší autoritu, vychází z pařezu, avšak Ratolest vychází z kořene — a kořen je korouhví. Kořen je počátek a koncem je Ratolest.

Slovo „ratolest“ znamená strážce nebo znamení na cestě. Izajáš nás informuje, že Ratolest přichází v době nedělního zákona.

Tím „jedním mužem“, jehož se sedm žen přidržuje, je papež, jenž se při nedělním zákoně stává osmým, který je ze sedmi, a padělá tak osm duší na arše. Při nedělním zákoně, „v onen den“, „výhonek Hospodinův bude krásný a slavný“, „když Hospodin smyje nečistotu dcer Sijónských a očistí krev Jeruzaléma z jeho středu duchem soudu a duchem spalování.“ Očištění duchem soudu a spalování vykonává při nedělním zákoně Posel smlouvy v Malachiáši tři. „Krásný výhonek“ je sto čtyřicet čtyři tisíc, kteří nevycházejí z pařezu, nýbrž z kořene Jišaje, jenž je korouhví.

Jejich autorita je znázorněna holí, která vzešla z větve padlého království. Království Filadelfie padlo od roku 1856 do roku 1863 a autorita ustanovená v onom padlém království je znovu ustavena při nedělním zákonu. Když je pozdvižena větev, která je korouhví, laodicejské hnutí sto čtyřiceti čtyř tisíc přechází ve filadelfské hnutí sto čtyřiceti čtyř tisíc. Tehdy je autorita neboli hůl, která vzešla z milleritského neboli filadelfského království, znázorněna klíčem, který je vložen na Eliakima v Izajáši 22,22.

Tento verš označuje 22. říjen 1844 a ztotožňuje Eljakíma jako toho, kdo přijímá „klíč“. V předchozích dvou verších je autorita Laodiceje odňata Šebnovi a dána Eljakímovi. V době nedělního zákona je autorita, která byla kdysi dána vyvolenému lidu smlouvy, odňata království laodicejského adventismu sedmého dne a dána království filadelfského hnutí sto čtyřiceti čtyř tisíc — což je království slávy.

Prut autority, znázorněný jako klíč daný Petrovi, je vložen na rameno Eljakímovo v Izajáši 22,22. Petr představuje ratolest ze sto čtyřiceti čtyř tisíc, kteří vstupují do smlouvy s Kristem těsně před nedělním zákonem. V dané pasáži se Petr nachází v Cesareji Filipově, což je Panium z veršů třináct až patnáct jedenácté kapitoly Daniela. Jeho jméno je změněno, což představuje smluvní vztah, a jméno Petr při posouzení násobením číselných pozic jednotlivých písmen se rovná 144 000. Autorita neboli prut neboli klíč, který je vložen na Eljakíma, když je Šebna vržen na pole jako míč, je oním „prutem“, který vychází z pařezu filadelfského milleritského adventismu, jenž byl skácen od roku 1856 až do roku 1863.

Petr přijímá autoritu Božího smluvního lidu při oddělení pšenice a koukolu, neboť pšenice má být pozdvižena jako snop oběti pohybování o Letnicích. Nejprve je oddělen koukol, jak to znázorňuje kvas v letničních chlebech oběti pohybování, který je odstraněn procesem pečení. Autorita hole či klíče vychází z pařezu padlého království a ratolest, která je korouhví, vychází z kořene Jesse a je kořenem Jesse, neboť Ježíš znázorňuje konec věci počátkem věci. Kořen je počátek a ratolest konec. Toto prorocké uplatnění nemohou pochopit hašteřiví Židé Kristovy doby ani dneška, neboť je to základní princip metodologie pozdního deště a je to také znázorněno jako klíč domu Davidova. Klíč otevírá dveře do domu Davidova, které byly zavřeny. Klíč otevírá dveře do nebeské svatyně, domu Davidova. Alfa 22. října 1844 se opakuje v omegě nedělního zákona.

David, syn Jesseho, zaznamenává záhadu, která v době Kristově ukončila jakoukoli další rozpravu s hašteřivými Židy, a tím označila konec Jeho svědectví Židům.

Palmoni se rozhodl umístit tento oddíl do Žalmu 110, což je ovšem další číslo ve světě matematiky, které je uznáváno jako zvláštní číslo. Polovina z „220“ a desetkrát „11“ by vedly duši k očekávání, že číslo „110“ má nějaký význam, a také že má — stejně jako tento oddíl sám. Je to píseň Davidova a David je symbolem sto čtyřiceti čtyř tisíc, takže jde o verš z písně o vinici, která je písní Mojžíšovou a Beránkovou. Označuje okamžik, kdy jsou dřívější vinaři vinice pominuti a vinice je dána sto čtyřiceti čtyřem tisícům. Když se tak stane, je to „den tvé moci“, souznějící s mocí Letnic na vrcholu letničního období.

Boží lid bude „ochotný“ v den, kdy vyjde „z lůna jitra“, s „rosou své mladosti“. Nové narození je obrazem obrácení a života. Sto čtyřicet čtyři tisíc bylo vzato z lůna v červenci roku 2023 a narodilo se s rosou své mladosti, neboť se narodili do poselství Půlnočního volání, které se na počátku odehrálo také u mileritů, tedy v jejich „mladosti“. Je to táž rosa, neboť jde o opakování historie alfy v rámci historie omegy. V „den jejich“ „zmocnění“, kdy je Šebna vypuzen „ze“ svého „postavení a ze“ svého „stavu“ a Eliakim je stržen „dolů“, je sto čtyřicet čtyři tisíc učiněno kněžími omegy, neboť jsou učiněni podle řádu Melchisedechova; neboť sto čtyřicet čtyři tisíc neokusí smrti, anebo jsou, jako Melchisedech, kněžími navěky.

V „dni jeho moci“ pošle Pán „žezlo své síly ze Sióna“. Autorita jeho království milosti (ospravedlnění) i slávy (posvěcení) byla vložena na ty, kteří nosí jeho korunu slávy, neboť představují jeho království. Jsou vysláni ze Sióna, neboť význam Sióna představuje prapor sto čtyřiceti čtyř tisíc.

Davidův prorocký vztah ke Kristu z hlediska alfy a ome — počátku i konce — je základním pravidlem metodologie „řádek za řádkem“ a tomuto pravidlu hašteřiví Židé nemohli porozumět o nic více, než laodicejský adventista sedmého dne může pochopit, že dějiny milleritů během poselství Půlnočního volání byly místem, kde byla vylita rosa nebes za mládí adventismu. „Rosa“ tvého mládí spočívá na sto čtyřiceti čtyřech tisících a začala skrápět 11. září, a nedělní zákon je „dnem moci“, kdy je ostatek pomazán za kněze podle řádu Melchisedechova.

Z pařezu laodicejského adventismu sedmého dne (církve bojující) vychází ratolest (církev vítězná), zatímco z kořene Jesseho vychází sto čtyřicet čtyři tisíc — ratolest slavného ovoce pozdvižená jako oběť obracení v den jeho moci.

V příštím článku budeme v těchto úvahách pokračovat.