Kniha Joele a laodicejská církev adventistů sedmého dne – číslo dvacet šest

Čtyři generace v Joelovi představují postupné ničení Boží vinice od roku 1863 až po nedělní zákon. Číslo čtyři rovněž symbolizuje čtyři atributy Kristova charakteru. Cherubové ve svatyni mají čtyři tvářné podoby a tyto podoby odpovídají čtverému rozdělení starověkého Izraele, když tábořil kolem svatyně. Představují také čtyři evangelia.

Bible (Numeri 2) popisuje dvanáct kmenů (s vyloučením Léviho, který tábořil bezprostředně kolem svatostánku) uspořádaných do čtyř táborů po třech kmenech, rozmístěných na čtyřech světových stranách kolem svatyně, každý pod svým praporcem, to jest korouhví či znamením. Toto uspořádání vytvářelo symbolickou paralelu, v níž pozemský tábor zrcadlí nebeský trůn střežený cheruby.

Juda stál na východě, směrem k vycházejícímu slunci u vchodu do svatyně. Zástavou Judy byl lev, neboť představuje Lva z pokolení Judova. Dva kmeny, které byly s Judou, byly Isachar a Zabulon. Ve vidění Janově byla první bytost podobná lvu, právě tak jako cherubové Ezechielovi měli lví tvář. Ruben, symbol člověka, byl na jihu se Simeonem a Gádem. Na západě byl Efraim, s Benjamínem a Manasesem, představovaný volem. Na severu byl Dan, s Ašerem a Neftalím, představovaný orlem. Spojení kmene se čtyřmi tvářemi nebeské svatyně je zobrazeno ve čtyřech evangeliích.

Matouš je Lev z pokolení Judova, Marek je obětní vůl, Lukáš člověk a Jan vysoko letící orel. Kristus jako Lev z pokolení Judova se vymezuje jako ten, kdo zapečeťuje a odpečeťuje své prorocké Slovo. Evangelium podle Matouše obsahuje více přímých odkazů na naplnění mesiášských proroctví (12) než ostatní tři evangelia dohromady. Není to ani zdaleka srovnatelné.

Evangelium podle Matouše představuje prorocké Slovo Boží. Lukáš, který byl lékařem, podává své evangelium z hlediska Krista jako Syna člověka, neboť Lukáš je tváří člověka. Marek podává své evangelium o Kristu z hlediska obětního daru, který Kristus představoval, neboť Marek je volem. Jan je vysoko se vznášejícím orlem, který ve svém podání evangelia Kristova představil hluboké věci Boží.

Je důležité rozumět knize Matouš tak, jak je představena v prorockém Slově. Kniha Matouš je Lev z pokolení Judova, pán svého prorockého Slova, Podivuhodný Počtář tajemství, Podivuhodný Jazykovědec, ten, který pečetí a odpečeťuje své Slovo. Ježíš je Alfa i Omega a On je Slovo. První kniha Nového zákona i poslední kniha Nového zákona jsou prorocké knihy. Většina zná tuto skutečnost o knize Zjevení, avšak možná nerozpoznali, že Matouš je alfou Nového zákona, a proto musí být v souladu s omegou Nového zákona. Musí představovat konec, jímž je kniha Zjevení.

Proto když v Matoušovi nacházíme paralelní linii smluvních dějin z knihy Genesis, předloženou v kapitolách jedenáct až dvacet dva, není to nic menšího než pravda, kterou rozpečeťuje Lev z kmene Matoušova. Dvanáct kapitol smluvních dějin, jež jsou zastoupeny v Genesis, Matoušovi a Zjevení, je nyní rozpečeťováno, a to, co rozpoznáváme, je, že dvacátá třetí kapitola Matouše představuje oddělení moudrých a pošetilých v podobenství o vinici. Osm běd nad někdejším smluvním lidem, která nacházejí svůj prorocký protějšek v osmi duších představujících sto čtyřicet čtyři tisíc, kteří vstupují do archy bezpečí. Číslo 23 představuje dílo, které započalo v nebeské svatyni, když 2300 dnů dospělo ke svému závěru 22. října 1844, a znovu tomu tak bude při brzy přicházejícím nedělním zákonu. Kapitola 23 tuto pravdu označuje.

Dvacátá čtvrtá kapitola se odehrává právě ve chvíli, kdy Kristus právě ukončil svůj rozhovor s odpadlým Izraelem a naposledy opustil chrám Židů. Číslo 24 je symbolem přechodu starověkého Izraele v moderní Izrael, právě onoho bodu v prorockých dějinách, na němž Kristus stál, když předkládal své poselství v Matouši dvacáté čtvrté kapitole. Prorocké poselství Matouše 24 je božským znázorněním metodologie „řádek za řádkem“, která se výslovně vztahuje k dějinám milleritů, a tedy i k dějinám sto čtyřiceti čtyř tisíc. Číslo 24 je znázorněno církví ze Zjevení dvanácté kapitoly, která stojí na měsíci odrážejícím světlo slunce spravedlnosti. Na její hlavě je dvanáct hvězd, které představují 24, neboť ona představuje dějiny vedoucí až k narození Krista, kdy se 12 kmenů starověkého Izraele mělo stát dvanácti učedníky moderního Izraele. Ve dvacáté čtvrté kapitole jsou znázorněny dějiny milleritů od roku 1798 až po velké zklamání. Poté přichází Matouš 25.

Číslo 25 je symbolem Levitů, ať dobrých či zlých, ale stejně významně představuje oddělení moudrých a bezbožných Levitů. Matouš 25 na základě tří svědků neboli tří podobenství určuje proces oddělení, který je znázorněn číslem dvacet pět. Podobenství o deseti pannách ovšem představuje dějiny mileritů a také dějiny jednoho sta čtyřiceti čtyř tisíc. Tyto dějiny jsou dějinami prvního anděla, podobenství o hřivnách je druhým andělem a podobenství o ovcích a kozlech je soudem třetího anděla.

Kapitoly dvacátá šestá až dvacátá osmá vymezují dějiny od Pesachu až po pověření hlásat evangelium po ukřižování.

Shrnutí různých mezníků v kapitole 26 tvoří ve verších 3 až 5 spiknutí s cílem usmrtit Ježíše. Poté je Ježíš ve verších 6 až 13 pomazán v Betanii. Ve verších 14 až 16 Jidáš zrazuje Krista za třicet stříbrných. Následuje Pascha s Jeho učedníky ve verších 17 až 25. Ve verších 26 až 29 Ježíš ustanovuje Večeři Páně a ve verši 30 Ježíš předpovídá Petrovo zapření. Ve verších 36 až 46 je Ježíš v Getsemane. Ve verších 47 až 56 je Ježíš zatčen, poté ve verších 57 až 68 stojí Ježíš před Kaifášem a veleradou. Od verše 69 dále je vylíčeno Petrovo zapření Krista. Tato kapitola obsahuje deset konkrétních mezníků, které se mají opakovat v posledních dnech.

Dvacátá sedmá kapitola má rovněž deset zřetelných mezníků. Ježíš je vydán Pilátovi, potom se Jidáš oběsí, poté je Ježíš předveden před Piláta, pak je zvolen Barabáš, Pilát vydává Ježíše k ukřižování, nato je Ježíš zesměšňován, pak následuje ukřižování, poté smrt Ježíše, následně je Ježíš pohřben a nakonec svědčí stráž u hrobu.

Kapitola dvacátá osmá má pouze tři mezníky; prvním je vzkříšení, po něm následuje lež velerady a poté veliké poslání. Tři kapitoly s třiadvaceti zřetelnými mezníky kříže, které se budou opakovat v dějinách sto čtyřiceti čtyř tisíc.

Právě tak jako Kristova zkušenost od pomazání v Betanii až po Velké poslání označila závěr Jeho pozemské služby a počátek evangelia pro všechny národy, tak se tytéž mezníky opakují ve zkušenosti Božího ostatku, když se blíží k závěru doby milosti a ke svému konečnému vítězství.

Kapitoly dvacet šest až dvacet osm představují velikonoční dějiny uspořádané na základě 23 odlišných mezníků, které se opakují v průběhu dějin vedoucích k nedělnímu zákonu i po něm.

Ukončení 2300 dnů dne 22. října 1844 se opakuje při nedělním zákoně. Dvacet tři mezníků umístěných v posledních třech kapitolách Matoušova evangelia označuje drahocennou krev, která je použita ke spojení Božství s lidstvím.

Kapitola 23 v Matoušovi zdůrazňuje odsouzení padělaného kněžství. Kapitoly dvacet šest až dvacet osm jsou omegou ke kapitole dvacet tři. Padělaní levité, stupňující se vzpoura starců v průběhu čtyř generací, vytvořili mezníky v posledních třech kapitolách.

Dvacátá čtvrtá kapitola označuje metodologii „řádek za řádkem“ za metodologii Kristovu, když používá zničení Jeruzaléma k popsání věcí, které jsou, věcí, které byly, a věcí, které budou.

Pád Jeruzaléma roku 70 po Kr. nastal v tentýž den roku, v němž bylo Jeruzalém poprvé zničeno Nebúkadnesarem. Zničení Jeruzaléma Nebúkadnesarem bylo minulou historií a Kristova historie, když Titus dobyl Jeruzalém, předobrazovala konec světa. Matouš 24 vyzdvihuje metodologii „řádek za řádkem“, a tím označuje „metodologii“ za prvek prorockého svědectví.

Právě ve 24. kapitole Kristus označuje nezbytnost porozumět „ohavnosti zpustošení“, o níž mluvil prorok Daniel, což je právě ono zcela základní porozumění Williama Millera a symbol, který v Danielovi ustavuje vidění. Zároveň to představuje vzpouru adventismu, neboť odmítli mileritské porozumění „ustavičné“ v knize Daniel, a tak se stali účastnými silného poblouzení z 2. Tesalonickým, druhé kapitoly. Tato kapitola se přímo spojuje s Lukášem 21, a tím označuje období od 11. srpna 1840 do 22. října 1844, které je předobrazem doby od 11. září až k nedělnímu zákonu. Současně se vztahuje k „časům pohanů“ v Lukáši 21,24, což je jeden z hlavních klíčů k odemknutí „sedmi časů“ Mojžíšových, a zároveň se to uvádí do souladu s vyměřováním chrámu ve Zjevení jedenácté kapitole.

Počínaje dvacátou třetí kapitolou, následovanou 24. a 25. kapitolou, a poté uzavíraje kapitolami 26 až 27, třemi kapitolami, které obsahují dvacet tři mezníků, jež jsou omegou k alfě dvacáté třetí kapitoly. Dvacátá šestá kapitola připočtená k dvacáté sedmé a dvacáté osmé se rovná „81“, což je symbol kněžství. Na základě tří svědků (Genesis, Matouš a Zjevení) tvoří kapitoly 11 až 22 jednu linii. Kapitoly 23 až 28 jsou linií pravdy, která začíná 23 a končí 23.

Prvních deset kapitol představuje první ze tří prorockých linií v Matoušově evangeliu. Deset kapitol, po nich dvanáct kapitol, po nich šest kapitol. Inspirace nás poučuje, že všechny knihy Bible se setkávají a vrcholí ve Zjevení, a proto se všechny knihy Bible setkávají a vrcholí v Matoušovi. Matouš jako tvář lva z pokolení Judova označuje dvanáct odlišných mesiášských proroctví a těchto dvanáct oddílů vytváří mezníky dějin mileritů a sto čtyřiceti čtyř tisíc. Tak jako kniha Zjevení začíná zjevením Ježíše Krista, i první kapitola Matouše předkládá zjevení Ježíše Krista, které souvisí se životem a svědectvím Mojžíše, s dějinami Antikrista a zároveň označuje tři prvky vítězné církve, jak jsou představovány prorokem, knězem a králem.

Matouš začíná zjevením Ježíše Krista v kontextu Boží smlouvy s vyvoleným lidem. Od Abrahama k Davidovi bylo čtrnáct pokolení, od Davida do babylónského zajetí bylo čtrnáct pokolení a od Babylóna ke Kristu je dalších čtrnáct pokolení. Rodokmen Krista u Matouše je v souladu s Mojžíšem, neboť Mojžíš je alfou Krista, omegy. Mojžíšův život o sto dvaceti letech je v souladu se sto dvaceti lety zkušební doby v dějinách Noema. Noemova smlouva je tedy spojena se smlouvou vyvoleného lidu. Sto dvacet let Mojžíšových představuje tři období po čtyřiceti letech, která dospěla k tomu, že Mojžíš na konci čtyřiceti let zabil Egypťana a prvorozený, faraón i jeho vojsko byli pobiti na konci druhého čtyřicetiletého období. Druhé čtyřicetileté období skončilo vzpourou v Kádeši a třetí čtyřicetileté období skončilo druhou vzpourou v Kádeši. Všechny tři prorocké linie alfy končí v Kádeši a tři prorocké linie Matoušova rodokmenu končí u Davida, v babylónském zajetí a u Posla smlouvy.

Když je alfa Mojžíše uvedena do souladu s omegou Krista, je zde šest svědků Kádeše, jímž jsou rok 1863 a nedělní zákon. Matoušův rodokmen umisťuje krále Davida ke Kádeši, kde je odpadlé adventistické hnutí odvedeno do Babylóna, zatímco Kristus potvrzuje smlouvu se sto čtyřiceti čtyřmi tisíci. Tím, že je David umístěn k nedělnímu zákonu, je ustanoven druhý svědek Davida, přičemž David je jedním ze tří lidských představitelů, kteří začali sloužit, když jim bylo třicet let. Kristus, David, Josef a Ezechiel všichni započali své dílo ve třiceti letech věku. Společně tito čtyři třicetiletí, kteří začali sloužit, představují spojení Božství s lidstvím, když je církev bojující proměněna v církev vítěznou. Tato církev se skládá z proroka, kněze a krále. Proměna je vyznačena při nedělním zákonu, který je také Kádeš, takže David v Matoušově rodokmenu je uveden do souladu s třicetiletým Davidem.

Třicet let přípravy se shoduje se čtyřmi sty třiceti lety Abrahamovy smlouvy, a také s věkem kněze a s 1290 lety z Daniele 12,11. V příštím článku se budeme zabývat každým z těchto dvanácti mesiášských proroctví v Matoušově evangeliu. Nejprve vymezujeme tři prorocké linie v Matoušovi: kapitoly jedna až deset, poté kapitoly jedenáct až dvacet dva, a potom dvacet tři až dvacet osm.