In Isaiah twenty-eight the “scornful men which rule” “Jerusalem” are represented as the “drunkards of Ephraim,” and as the “crown of pride.” “Crown” represents leadership and “pride” represents a satanic character.
V Izajáši dvacáté osmé kapitole jsou „posměvační muži, kteří vládnou“ „Jeruzalému“, představeni jako „opilci Efraimovi“ a jako „koruna pýchy“. „Koruna“ představuje vedení a „pýcha“ představuje satanský charakter.
The drunkards are contrasted with the remnant (“residue”) who become God’s “crown” of glory, for during the latter rain the Lord sets up His “kingdom of glory” as typified by Him setting up the “kingdom of grace” at the cross. The kingdom of grace at the cross typifies the kingdom of glory at the Sunday law. The latter rain began on 9/11 when the sealing of the one hundred and forty-four thousand and the judgment of the living began.
Opilci jsou postaveni do protikladu se zbytkem („ostatkem“), který se stává Boží „korunou“ slávy, neboť během pozdního deště Pán ustanovuje své „království slávy“, jak je předobrazeno tím, že na kříži ustanovil „království milosti“. Království milosti na kříži je předobrazem království slávy při nedělním zákonu. Pozdní déšť začal 11. září, když započalo zapečeťování sto čtyřiceti čtyř tisíc a soud nad živými.
“I saw that all things are intensely looking and stretching their thoughts on the impending crisis before them. The sins of Israel must go to judgment beforehand. Every sin must be confessed at the sanctuary, then the work will move. It must be done now. The remnant in the time of trouble will cry, My God, My God, why hast Thou forsaken me?
„Viděla jsem, že vše se s krajním napětím dívá a upíná své myšlenky k nastávající krizi, která je před nimi. Hříchy Izraele musí předem přijít na soud. Každý hřích musí být vyznán ve svatyni, potom se dílo pohne kupředu. Musí to být vykonáno nyní. Ostatek v době soužení bude volat: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“
“The latter rain is coming on those that are pure—all then will receive it as formerly.
„Pozdní déšť přichází na ty, kdo jsou čistí — tehdy jej všichni obdrží jako dříve.“
“When the four angels let go, Christ will set up His kingdom. None receive the latter rain but those who are doing all they can. Christ would help us. All could be overcomers by the grace of God, through the blood of Jesus. All heaven is interested in the work. Angels are interested.” Spalding and Magan, 3.
„Když čtyři andělé pustí, Kristus ustanoví své království. Nikdo nepřijme pozdní déšť kromě těch, kdo činí vše, co mohou. Kristus by nám pomohl. Všichni by mohli být přemožiteli milostí Boží skrze krev Ježíše. Celé nebe má zájem o toto dílo. Andělé mají zájem.“ Spalding and Magan, 3.
The four winds of Revelation are also represented by Isaiah as a rough wind that had been stayed during the day of the east wind, as are Revelation’s four winds of strife held in check by the four angels. The four winds are identified as an “angry horse seeking to break loose” bringing “death and destruction” by Sister White. The four winds are progressively released, beginning at 9/11 then greatly amplified at the Sunday law, and then fully loosed when human probation closes.
Čtyři větry ze Zjevení jsou také u Izajáše znázorněny jako prudký vítr, který byl zadržen v den východního větru, stejně jako čtyři větry sváru ve Zjevení, které jsou drženy na uzdě čtyřmi anděly. Sestra Whiteová označuje čtyři větry za „rozhněvaného koně, který se snaží utrhnout“, přinášejícího „smrt a zkázu“. Čtyři větry jsou postupně uvolňovány, počínaje 11. zářím, poté značně zesíleny při nedělním zákoně a nakonec plně puštěny, když se uzavře lidská doba milosti.
Released and Restrained
Uvolněn a zadržen
The seventh trumpet, which is also the third woe, which announces the finishing of the mystery of God was prophetically sounded at 9/11 when Islam was released and then prophetically restrained by George W. Bush post-911. The mother of Islam, Hagar, Ishmael’s mother is a symbol of restraint and release. She was released by Sarah to procreate with Abraham by Sarah, then because of jealousy she was restrained by Sarah, causing Hagar to run away, until the angel restrained Hagar from running and told her to return. After the birth of Isaac, the strife of Hagar and Sarah continued until Abraham cast out the bondwoman, thus placing another restraint upon her.
Sedmá polnice, která je také třetím běda, jež oznamuje dokonání tajemství Božího, zazněla prorocky dne 11. září, když byl islám uvolněn a poté po 11. září prorocky zadržen Georgem W. Bushem. Matka islámu, Hagar, matka Izmaele, je symbolem zadržení a uvolnění. Byla Sárou uvolněna, aby se s Abrahamem početím stala matkou, z rozhodnutí Sáry; pak však byla pro žárlivost Sárou zadržena, což způsobilo, že Hagar uprchla, dokud ji anděl nezadržel v útěku a neřekl jí, aby se vrátila. Po narození Izáka svár mezi Hagar a Sárou pokračoval, dokud Abraham nevyhnal otrokyni, a tak na ni uvalil další omezení.
The four angels of Islam were released at the beginning of the three hundred and ninety-one year and fifteen-day prophecy of Revelation chapter nine verse fifteen and they were then restrained on August 11, 1840.
Čtyři andělé islámu byli propuštěni na počátku proroctví o třech stech devadesáti jednom roce a patnácti dnech ze Zjevení, kapitoly deváté, verše patnáctého, a poté byli zadrženi 11. srpna 1840.
And the sixth angel sounded, and I heard a voice from the four horns of the golden altar which is before God, Saying to the sixth angel which had the trumpet, Loose the four angels which are bound in the great river Euphrates. And the four angels were loosed, which were prepared for an hour, and a day, and a month, and a year, for to slay the third part of men. Revelation 9:13–15.
A zatroubil šestý anděl, a uslyšel jsem hlas od čtyř rohů zlatého oltáře, který je před Bohem, jak praví šestému andělu, který měl polnici: Rozvaž ty čtyři anděly, kteří jsou spoutáni při veliké řece Eufratu. I byli rozvázáni ti čtyři andělé, kteří byli připraveni na hodinu a den a měsíc a rok, aby pobili třetí část lidí. Zjevení 9,13–15.
After Islam of the third woe was released to attack at 9/11, George W. Bush initiated his worldwide war on terrorism and put a restraint on Islam. The first mention of Ishmael, the symbol of Islam identifies that Ishmael descendants would be against every man and every man would be against them.
Poté, co byl islám třetího běda uvolněn k útoku 11. září, zahájil George W. Bush svou celosvětovou válku proti terorismu a uložil islámu omezení. První zmínka o Izmaelovi, symbolu islámu, uvádí, že potomci Izmaelovi budou proti každému člověku a každý člověk bude proti nim.
And the angel of the Lord said unto her, Behold, thou art with child, and shalt bear a son, and shalt call his name Ishmael; because the Lord hath heard thy affliction. And he will be a wild man; his hand will be against every man, and every man’s hand against him; and he shall dwell in the presence of all his brethren. Genesis 16:11, 12.
I řekl jí anděl Hospodinův: Hle, jsi těhotná a porodíš syna a dáš mu jméno Izmael, neboť Hospodin uslyšel tvé soužení. Bude to člověk nezkrotný; jeho ruka bude proti každému a ruka každého proti němu; a bude přebývat tváří v tvář všem svým bratřím. Genesis 16,11.12.
Islam is the power at the end of the world that “every man’s hand” will be against, and Islam will be against every man, just as it is being perfectly fulfilled today. The particular work of Islam as a symbol of prophecy is to bring about a world war. This subject is confirmed by the story of Elijah, John the Baptist and is represented as “the angering of the nations” in the book of Revelation.
Islám je mocností na konci světa, proti níž bude „ruka každého muže“ a islám bude proti každému člověku, právě tak, jak se to dnes dokonale naplňuje. Zvláštním dílem islámu jako symbolu proroctví je přivést světovou válku. Toto téma je potvrzeno příběhem Eliáše, Jana Křtitele a v knize Zjevení je představováno jako „hněv národů“.
“‘The commencement of that time of trouble,’ here mentioned does not refer to the time when the plagues shall begin to be poured out, but to a short period just before they are poured out, while Christ is in the sanctuary. At that time, while the work of salvation is closing, trouble will be coming on the earth, and the nations will be angry, yet held in check so as not to prevent the work of the third angel. At that time the ‘latter rain,’ or refreshing from the presence of the Lord, will come, to give power to the loud voice of the third angel, and prepare the saints to stand in the period when the seven last plagues shall be poured out.” Early Writings, 85.
„‚Počátek oné doby soužení,‘ o níž je zde zmínka, se nevztahuje k době, kdy začnou být vylévány rány, nýbrž ke krátkému období těsně před jejich vylitím, zatímco je Kristus ve svatyni. V oné době, kdy se dílo spasení uzavírá, bude na zemi přicházet soužení a národy se budou hněvat, avšak budou drženy na uzdě, aby nebránily dílu třetího anděla. V té době přijde ‚pozdní déšť‘ neboli občerstvení od přítomnosti Páně, aby dal moc mocnému volání třetího anděla a připravil svaté, aby obstáli v období, kdy bude vylito sedm posledních ran.‘ Early Writings, 85.
In the “days” when the latter rain is falling, Christ sets up His kingdom of glory as represented in the book of Daniel.
Ve „dnech“, kdy padá pozdní déšť, Kristus zřizuje své království slávy, jak je znázorněno v knize Daniel.
And in the days of these kings shall the God of heaven set up a kingdom, which shall never be destroyed: and the kingdom shall not be left to other people, but it shall break in pieces and consume all these kingdoms, and it shall stand for ever. Daniel 2:44.
Ve dnech těchto králů pak Bůh nebeský zřídí království, které nebude nikdy zničeno; a to království nepřipadne jinému lidu, nýbrž rozdrtí a pohltí všechna tato království, samo však bude stát navěky. Daniel 2,44.
In the “days” when Christ sets up His kingdom of glory, those who are Christ’s “crown” of glory are contrasted with the drunkards who wear the “crown” of pride. Habakkuk’s “vision” that was to be written and made plain upon “tables” graphically illustrates the historical witness of the foundational truths of Adventism. In Habakkuk’s testimony Joel’s two classes of either “pride” or “glory” are represented as a class who are—justified by faith or who are—lifted up in pride. Verse four of chapter two addresses the two classes and they parallel the classic illustration of the Pharisee and the Publican. The Publican went home justified and the Pharisee’s “soul” is “not upright” for it is “lifted up.”
Ve „dnech“, kdy Kristus zřídí své království slávy, jsou ti, kdo patří Kristu, jako „koruna“ slávy postaveni do protikladu k opilcům, kteří nosí „korunu“ pýchy. Habakukovo „vidění“, které mělo být zapsáno a jasně vyloženo na „deskách“, názorně znázorňuje historické svědectví o základních pravdách adventismu. V Habakukově svědectví jsou Joelovy dvě třídy, buď „pýcha“, nebo „sláva“, představeny jako třída těch, kdo jsou — ospravedlněni vírou, anebo kdo jsou — pozdviženi pýchou. Čtvrtý verš druhé kapitoly oslovuje tyto dvě třídy a jsou rovnoběžné s klasickým podobenstvím o farizeovi a publikánovi. Publikán odešel domů ospravedlněn a farizeova „duše“ „není přímá“, neboť je „pozdvižena“.
Behold, his soul which is lifted up is not upright in him: but the just shall live by his faith. Habakkuk 2:4.
Hle, duše toho, kdo je domýšlivý, není v něm přímá; spravedlivý však bude žít svou vírou. Abakuk 2,4.
In the next verse Habakkuk identifies the class whose hearts are lifted up in pride as drunk, thus connecting Isaiah’s and Habakkuk’s drunks with “pride.”
V následujícím verši Habakuk označuje skupinu těch, jejichž srdce jsou povznesena pýchou, za opilé, čímž spojuje opilé u Izajáše i Habakuka s „pýchou“.
Yea also, because he transgresseth by wine, he is a proud man, neither keepeth at home, who enlargeth his desire as hell, and is as death, and cannot be satisfied, but gathereth unto him all nations, and heapeth unto him all people. Habakkuk 2:5.
Ano také, protože se prohřešuje vínem, je pyšným mužem a nezůstává doma; rozšiřuje svou žádostivost jako podsvětí, je jako smrt a nemůže být nasycen, nýbrž shromažďuje k sobě všechny národy a hromadí k sobě všechny lidi. Abakuk 2:5.
It is worth remembering that these verses in Habakkuk were not only fulfilled in Millerite history, but their fulfillment was a common subject of both Ellen White and the early pioneers of Adventism. Those who were justified by the faith represented in verse four of Millerite history were those who endured the crisis of the first disappointment, which marked both the tarrying time and the arrival of the second angel’s message announcing the fall of Babylon. The Millerites understood within that testing history that the former covenant people, who had been historically Protestants had become the daughters of Babylon. Those Protestants were Protestants represented by the church of Sardis, representing a covenant people, for they had a “name”, symbol of both character and covenant relationship, but they were dead.
Stojí za připomenutí, že tyto verše v Habakukovi se nenaplnily pouze v milleritských dějinách, nýbrž že jejich naplnění bylo také běžným námětem jak u Ellen Whiteové, tak u raných průkopníků adventismu. Ti, kteří byli ospravedlněni vírou představovanou ve čtvrtém verši milleritských dějin, byli ti, kdo přestáli krizi prvního zklamání, jež označilo jak dobu prodlení, tak příchod poselství druhého anděla, ohlašujícího pád Babylóna. Millerité v rámci těchto zkušebních dějin chápali, že dřívější smluvní lid, který byl historicky protestantský, se stal dcerami Babylóna. Tito protestanti byli protestanty představovanými sborem v Sardech, představujícími smluvní lid, neboť měli „jméno“, symbol jak charakteru, tak smluvního vztahu, avšak byli mrtví.
And unto the angel of the church in Sardis write; These things saith he that hath the seven Spirits of God, and the seven stars; I know thy works, that thou hast a name that thou livest, and art dead. Revelation 3:1.
A andělu církve v Sardech napiš: Toto praví ten, který má sedm Duchů Božích a sedm hvězd: Znám tvé skutky, že máš jméno, že žiješ, a jsi mrtev. Zjevení 3,1.
In the testing process of 1844 that began on April 19 and thereafter ended on October 22—those who failed the testing process were lifted up in pride, and if we would but read the verses that follow verse five, the characteristic of human pride is there exemplified with an illustration of papal arrogance and self-exaltation. It ends in verse twenty where it is pronounced that the Lord is in His holy temple, let all the earth keep silent.
V procesu zkoušky roku 1844, jenž započal 19. dubna a poté skončil 22. října, byli ti, kteří v tomto procesu zkoušky neobstáli, povzneseni pýchou; a kdybychom jen četli verše následující po verši pátém, byla by tam povaha lidské pýchy doložena příkladem papežské zpupnosti a sebevyvyšování. To končí ve verši dvacátém, kde je vyhlášeno, že Hospodin je ve svém svatém chrámu; ať před ním umlkne celá země.
But the Lord is in his holy temple: let all the earth keep silence before him. Habakkuk 2:20.
Hospodin je však ve svém svatém chrámu; ať před ním umlkne celá země. Abakuk 2,20.
Verse two of Habakkuk chapter two identifies the first disappointment of April 19, 1844 and the chapter ends in verse twenty, which clearly marks October 22, 1844 when the Lord came suddenly to His temple.
Druhý verš druhé kapitoly Abakuka označuje první zklamání z 19. dubna 1844 a kapitola končí dvacátým veršem, který jasně vyznačuje 22. říjen 1844, kdy Pán náhle přišel do svého chrámu.
Four Comings on October 22, 1844 (line upon line)
Čtyři příchody dne 22. října 1844 (řádek za řádkem)
“The coming of Christ as our high priest to the most holy place, for the cleansing of the sanctuary, brought to view in Daniel 8:14; the coming of the Son of man to the Ancient of Days, as presented in Daniel 7:13; and the coming of the Lord to His temple, foretold by Malachi, are descriptions of the same event; and this is also represented by the coming of the bridegroom to the marriage, described by Christ in the parable of the ten virgins, of Matthew 25.” The Great Controversy, 426.
„Příchod Krista jako našeho velekněze do nejsvětějšího místa k očištění svatyně, zjevený v Danielovi 8,14; příchod Syna člověka k Věkovitému, jak je představen v Danielovi 7,13; a příchod Pána do jeho chrámu, předpověděný Malachiášem, jsou popisy téže události; a totéž je také znázorněno příchodem ženicha na svatbu, jak jej Kristus popsal v podobenství o deseti pannách v Matoušovi 25.“ Velký spor, 426.
Verses three and four identify the two classes which are produced in the testing process of verse two through to verse twenty, the testing process of April 19, 1844 unto October 22, 1844. Verse four through nineteen are addressing the papal power with the exception of verse fourteen which addresses the history that follows the descent of the angel of Revelation chapter eighteen at 9/11.
Verše tři a čtyři určují dvě třídy, které jsou utvářeny v procesu zkoušky popsaném od verše dva až po verš dvacet, v procesu zkoušky od 19. dubna 1844 do 22. října 1844. Verše čtyři až devatenáct oslovují papežskou moc s výjimkou verše čtrnáctého, který se vztahuje k dějinám následujícím po sestoupení anděla ze zjevení, osmnácté kapitoly, při 11. září.
For the earth shall be filled with the knowledge of the glory of the Lord, as the waters cover the sea. Habakkuk 2:14.
Neboť země bude naplněna poznáním Hospodinovy slávy, jako vody pokrývají moře. Abakuk 2,14.
In the testing process of the second angel in Millerite history two classes of worshippers were developed and thereafter manifested at the crisis of October 22, 1844. The character of the wicked in the passage is the character of the papacy, and in that testing period the faithful Millerites came to proclaim in agreement with the message of the second angel that the Protestant church had become the daughters of Rome through their rejection of the Millerite message. The controversy that unfolded between the starting at April 19 and the ending on October 22 is where character either as a proud drinker of Babylon’s wine as was Belshazzar or as someone who like Daniel before Belshazzar was justified by his faith. That controversy is where the drama unfolds that awakens the world to the eternal realities associated with the third angel’s message. The backdrop of the drunk verses the justified is placed within the context of the argument being how the world is enlightened to the issues, “For the earth shall be filled with the knowledge of the glory of the Lord, as the waters cover the sea.” That enlightening began at 9/11.
V procesu zkoušky druhého anděla v mileritských dějinách se vyvinuly dvě třídy uctívačů a poté se projevily v krizi 22. října 1844. Charakter bezbožných v dané pasáži je charakterem papežství a v onom období zkoušky dospěli věrní milerité k tomu, že v souladu s poselstvím druhého anděla hlásali, že protestantská církev se skrze své odmítnutí mileritského poselství stala dcerami Říma. Spor, který se rozvinul mezi počátkem 19. dubna a závěrem 22. října, je místem, kde se projevuje charakter, buď jako pyšného pijáka babylónského vína, jako byl Belšasar, anebo jako někoho, kdo byl, podobně jako Daniel před Belšasarem, ospravedlněn svou vírou. V tomto sporu se rozvíjí drama, které probouzí svět k věčným skutečnostem spojeným s poselstvím třetího anděla. Pozadí opilého proti ospravedlněnému je zasazeno do kontextu argumentu, jak je svět osvěcován ohledně těchto otázek: „Neboť země bude naplněna poznáním slávy Hospodinovy, jako vody pokrývají moře.“ Toto osvícení začalo 11. září.
At the conclusion of the history represented in Habakkuk chapter two the Lord suddenly came to His temple on October 22, 1844. He did so in fulfillment of the prophecy that He set forth as Palmoni in verse fourteen of Daniel eight.
Na závěru dějin znázorněných ve druhé kapitole Abakuka přišel Pán náhle do svého chrámu 22. října 1844. Učinil tak jako naplnění proroctví, které předložil jako Palmoni ve čtrnáctém verši osmé kapitoly Daniela.
Palmoni
Palmoni
On the tenth day of the seventh month of the biblical calendar, which in 1844 fell upon the twenty-second day of the tenth month, Habakkuk 2:20 was fulfilled, and the symbolical number “220” can be seen in the ‘chapter and verse’ which identifies a dispensational change in the work of Christ in the heavenly sanctuary. A prophetic characteristic of the one hundred and forty-four thousand is that they are those who follow the Lamb whithersoever He goeth. To follow Christ means to follow Him in His Word.
Desátého dne sedmého měsíce biblického kalendáře, který roku 1844 připadl na dvacátý druhý den desátého měsíce, se naplnil Abakuk 2,20 a symbolické číslo „220“ lze spatřit v „kapitole a verši“, které označují dispensacionální změnu v díle Krista v nebeské svatyni. Prorockou charakteristikou sto čtyřiceti čtyř tisíc je, že jsou to ti, kdo následují Beránka, kamkoli jde. Následovat Krista znamená následovat Ho v Jeho Slově.
In His Word, the number “220” symbolically represents the combination of divinity and humanity, and the very work Christ began on that date was the work of combining His divinity with humanity. In 1844 on the twenty-second day of the tenth month, or symbolically twenty-two times ten equaling “220” (22 X 10 = 220) or you might say, on the very date that equates symbolically to “220,” Habakkuk “2:20” was fulfilled as Christ moved from the holy place to the Most Holy Place to begin the investigative judgment.
V Jeho Slově číslo „220“ symbolicky představuje spojení božství a lidství a právě dílo, které Kristus onoho data započal, bylo dílem spojení Jeho božství s lidstvím. Roku 1844, dvaadvacátého dne desátého měsíce, neboli symbolicky dvacet dva krát deset rovná se „220“ (22 × 10 = 220), či lze říci v samém datu, které se symbolicky rovná „220“, se naplnil Abakuk „2:20“, když Kristus přešel ze svatyně do Nejsvětější svatyně, aby započal vyšetřující soud.
Palmoni, the Wonderful Number stands within the ‘question and answer’ that is the central pillar of Adventism and most Adventists are fully unaware of that truth.
Palmoni, Podivuhodný Počet, stojí uvnitř „otázky a odpovědi“, které tvoří ústřední pilíř adventismu, a většina adventistů si tuto pravdu vůbec plně neuvědomuje.
“The scripture which above all others had been both the foundation and central pillar of the Advent faith was the declaration, ‘Unto two thousand and three hundred days; then shall the sanctuary be cleansed.’ [Daniel 8:14.]” The Great Controversy, 409.
„Textem Písma, který byl nade všechny ostatní jak základem, tak ústředním pilířem adventní víry, bylo prohlášení: ‚Až do dvou tisíc a tří set večerů a jiter; potom bude svatyně očištěna.‘ [Daniel 8,14.]“ Velký spor, 409.
Daniel chapter eight verses thirteen and fourteen represent a question in verse thirteen that is followed by an answer in verse fourteen. The Hebrew word Palmoni is translated as “that certain saint” in verse thirteen, and that particular name of Christ means the Wonderful Numberer or the Numberer of Secrets.
Daniel 8,13–14 představuje otázku ve verši 13, po níž následuje odpověď ve verši 14. Hebrejské slovo Palmoni je ve verši 13 přeloženo jako „onen jistý svatý“ a toto zvláštní jméno Krista znamená Podivuhodný Počtář neboli Počtář tajemství.
When Ellen White identifies that verse fourteen is the central pillar and foundation of Adventism, she places the divine emphasis upon the question and answer of these two verses which demands that Christ as the Wonderful Numberer must be the primary point of reference. Sister White repeatedly emphasized the importance of viewing Christ as the central truth of any passage, and in verses thirteen and fourteen there is a direct appearance of Christ—“that certain saint,”—who is Palmoni.
Když Ellen Whiteová uvádí, že čtrnáctý verš je ústředním pilířem a základem adventismu, klade božský důraz na otázku a odpověď těchto dvou veršů, což vyžaduje, aby Kristus jako Podivuhodný Počtář byl prvotním vztažným bodem. Sestra Whiteová opakovaně zdůrazňovala důležitost nahlížet na Krista jako na ústřední pravdu každého oddílu Písma, a ve verších třináctém a čtrnáctém se Kristus objevuje přímo — „onen jistý svatý“ — jímž je Palmoni.
When Adventism rejected the “seven times” of Leviticus twenty-six in 1863, they closed their eyes to Palmoni, for the prophetic structure of the question and answer is based upon the relationship of Moses’ “seven times” and Daniel’s “twenty-three hundred days.” Moses’ “seven times” or twenty-five hundred and twenty years and Daniel’s “twenty-three hundred evenings and mornings” or twenty-three hundred years prophetic relationship is established by time, which is represented by numbers, and the Wonderful Numberer is right in the center of the question and answer that are the central pillar of Adventism. Those who may have read the writings of Josephus might remember his logical arguments identifying two special things created by God. One was the Hebrew language and the other was measurable time, which in turns requires mathematics.
Když adventismus roku 1863 odmítl „sedm časů“ z Leviticus 26, zavřel oči před Palmonim, neboť prorocká struktura otázky a odpovědi je založena na vztahu mezi Mojžíšovými „sedmi časy“ a Danielovými „dvěma tisíci třemi sty dny“. Prorocký vztah Mojžíšových „sedmi časů“, totiž dvou tisíc pěti set dvaceti let, a Danielových „dvou tisíc tří set večerů a jiter“, totiž dvou tisíc tří set let, je stanoven časem, který je vyjádřen čísly, a Podivuhodný Počtář stojí přímo uprostřed otázky a odpovědi, jež jsou ústředním pilířem adventismu. Ti, kdo snad četli spisy Josepha, si mohou pamatovat jeho logické argumenty, jimiž označuje dvě zvláštní věci stvořené Bohem. Jednou byl hebrejský jazyk a druhou měřitelný čas, který pak vyžaduje matematiku.
Verse thirteen asks “How long?” The verse does not ask “when,” it asks “how long?” If the question is about duration (how long?) or if the question is about a point in time (when?) is essential to correctly understand. The answer to the question in verse fourteen is either identifying a point in time, or a period of time and possibly both, but whatever the answer may be it must be set within the context of the question of verse thirteen. To rightly divide the word, or that is to say to rightly understand the answer of verse fourteen requires a correct understanding of the context of the question. Is it “when” or “then?”
Verš třináctý se ptá: „Jak dlouho?“ Tento verš se neptá: „Kdy?“, nýbrž: „Jak dlouho?“ Zda se otázka týká trvání („Jak dlouho?“), anebo zda se týká určitého časového bodu („Kdy?“), je pro správné porozumění zásadní. Odpověď na otázku ve verši čtrnáctém buď určuje časový bod, nebo časové období, a případně obojí; avšak ať je touto odpovědí cokoli, musí být zasazena do kontextu otázky ve verši třináctém. Abychom správně rozdělovali slovo, jinak řečeno správně rozuměli odpovědi ve verši čtrnáctém, je nezbytné správně chápat kontext této otázky. Je to „kdy“, nebo „tehdy“?
The drunkards of Ephraim vaguely teach that verse fourteen is identifying a point in time, which they identify as October 22, 1844, and when they do so they may very well refer to the passage we just cited from The Great Controversy, but God’s Word never changes and it never fails. The question of “how long” is identifying duration, not a point in time. October 22, 1844 began the period of the investigative judgment and the truths associated with that work represent the everlasting gospel and are much more important than simply the date it started.
Opiilci Efraimovi nejasně učí, že verš čtrnáctý označuje určitý časový bod, který ztotožňují s 22. říjnem 1844, a když tak činí, mohou se velmi dobře odvolávat na pasáž, kterou jsme právě citovali z Velkého sporu, avšak Boží slovo se nikdy nemění a nikdy neselhává. Otázka „jak dlouho“ označuje trvání, nikoli časový bod. Dne 22. října 1844 započalo období vyšetřujícího soudu a pravdy spojené s tímto dílem představují věčné evangelium a jsou mnohem důležitější než pouhé datum jeho počátku.
The Hebrew grammar is clear, and that identical meaning was translated into the King James Version. Not only is the grammar clearly placing the question in the context of duration, but the question “how long” is a symbol of biblical prophecy. It can be demonstrated upon several witnesses that the question “how long” as a symbol represents the history of 9/11 unto the Sunday law. We will first consider the symbol of “how long” before we return to Palmoni and Joel.
Hebrejská gramatika je zřetelná a tentýž význam byl přeložen i do verze King James. Gramatika nejenže zřetelně zasazuje tuto otázku do souvislosti s trváním, nýbrž otázka „jak dlouho“ je také symbolem biblického proroctví. Na základě několika svědků lze doložit, že otázka „jak dlouho“ jako symbol představuje dějiny od 11. září až po nedělní zákon. Nejprve se budeme zabývat symbolem „jak dlouho“, než se vrátíme k Palmonimu a Jóelovi.
How Long? Isaiah Six
Jak dlouho? Izajáš šest The text "Isaiah Six" likely refers to the chapter title and should remain as a heading style. Since the user requested translation into "cs" (Czech), I translated "How Long?" as "Jak dlouho?" and "Isaiah Six" as "Izajáš šest" in a natural, publication-style heading form.
In Isaiah chapter six verse three the angels identify that the earth is full of God’s glory.
V Izajášovi 6,3 andělé prohlašují, že celá země je plná Boží slávy.
And one cried unto another, and said, Holy, holy, holy, is the Lord of hosts: the whole earth is full of his glory. Isaiah 6:3.
I volal jeden k druhému a říkal: Svatý, svatý, svatý jest Hospodin zástupů; celá země jest plná jeho slávy. Izajáš 6,3.
Sister White connects the descent of the angel of Revelation eighteen with the angels if verse three.
Sestra Whiteová spojuje sestoupení anděla ze Zjevení osmnácté kapitoly s anděly z verše tři.
“As they [the angels] see the future, when the whole earth shall be filled with His glory, the triumphant song of praise is echoed from one to another in melodious chant, ‘Holy, holy, holy, is the Lord of Hosts.’” Review and Herald, December 22, 1896.
„Když oni [andělé] hledí do budoucnosti, kdy celá země bude naplněna Jeho slávou, vítězná píseň chvály se v melodickém zpěvu nese od jednoho k druhému: ‚Svatý, svatý, svatý jest Hospodin zástupů.‘“ Review and Herald, 22. prosince 1896.
Isaiah is at 9/11 and he asks “how long” he must present the message of 9/11 to a Laodicean people who do not wish to see or hear. He is told he must persevere until the cities are broken down, and the destruction of the cities, which begins at the Sunday law when national apostasy is followed by national ruin.
Izajáš se nachází u 9/11 a ptá se: „Jak dlouho“ má předkládat poselství 9/11 laodicejskému lidu, který nechce vidět ani slyšet. Je mu řečeno, že musí vytrvat, dokud města nebudou zpustošena; a ničení měst, které začíná při nedělním zákonu, když po národním odpadnutí následuje národní zkáza.
Then said I, Lord, how long? And he answered, Until the cities be wasted without inhabitant, and the houses without man, and the land be utterly desolate, And the Lord have removed men far away, and there be a great forsaking in the midst of the land. But yet in it shall be a tenth, and it shall return, and shall be eaten: as a teil tree, and as an oak, whose substance is in them, when they cast their leaves: so the holy seed shall be the substance thereof. Isaiah 6:11–13.
I řekl jsem: Pane, dokdy? A odpověděl: Dokud města nezpustnou bez obyvatele a domy bez člověka a země nebude naprosto zpustošena, a dokud Hospodin neodstraní lidi daleko a uprostřed země nebude veliké opuštění. Avšak ještě v ní bude desetina, a ta se navrátí a bude pozřena; jako terebint a jako dub, v nichž zůstává podstata, když shazují listí: tak svaté símě bude její podstatou. Izajáš 6,11–13.
At 9/11, when the earth was lightened with God’s glory Isaiah is anointed to present the latter rain message and he asks “how long” does he need to present the message of 9/11 to people whose hearts are fat? The answer is “until” the Sunday law, when there will be “a great forsaking in the midst of the land.” The “great forsaking” is accomplished by Laodicean Adventism who Isaiah in chapter twenty-two, represents as Shebna.
Při 11. září, když byla země ozářena Boží slávou, je Izajáš pomazán, aby představil poselství pozdního deště, a ptá se: „Jak dlouho“ má předkládat poselství 11. září lidu, jehož srdce je ztučnělé? Odpověď zní: „Dokud“ nepřijde nedělní zákon, kdy nastane „velké opuštění uprostřed země“. Toto „velké opuštění“ uskutečňuje laodicejský adventismus, který Izajáš ve dvacáté druhé kapitole představuje jako Šebnu.
Behold, the Lord will carry thee away with a mighty captivity, and will surely cover thee. He will surely violently turn and toss thee like a ball into a large country: there shalt thou die, and there the chariots of thy glory shall be the shame of thy lord’s house. And I will drive thee from thy station, and from thy state shall he pull thee down. Isaiah 22:17–19.
Hle, Hospodin tě odvede do mocného zajetí a zcela tě přikryje. Prudce tě roztočí a mrští s tebou jako s míčem do širé země; tam zemřeš a tam budou vozy tvé slávy hanbou domu tvého pána. A vyženu tě z tvého úřadu a z tvého postavení tě strhne dolů. Izajáš 22,17–19.
Laodicean Adventism forsake the truth at the Sunday law and are there “overthrown” as represented in Daniel chapter eleven verse forty-one.
Laodicejský adventismus opouští pravdu při nedělním zákonu a je tam „poražen“, jak je znázorněno v Danielovi, kapitole jedenácté, verši čtyřicátém prvním.
He shall enter also into the glorious land, and many countries shall be overthrown: but these shall escape out of his hand, even Edom, and Moab, and the chief of the children of Ammon. Daniel 11:41.
Vstoupí také do nádherné země a mnohé země budou poraženy; avšak tito uniknou z jeho ruky: Edóm, Moáb a přední z synů Amónových. Daniel 11,41.
When Isaiah asks “how long,” he is told to present the message to Adventism right up to the Sunday law when the “many” of Daniel eleven verse forty-one will be “overthrown,” when they forsake the Sabbath and God. They will then be spewed out of the mouth of the Lord as represented in the book of Revelation, where all the books of the Bible meet and end, and where Isaiah twenty-two Shebna being “violently” tossed “like a ball into a large country” as they are “removed” “far away.”
Když se Izajáš ptá „jak dlouho“, je mu řečeno, aby předkládal poselství adventismu až do nedělního zákona, kdy budou „mnozí“ z Daniela jedenácté kapitoly, verše čtyřicet jedna, „svrženi“, když opustí sobotu i Boha. Poté budou vyvrženi z úst Páně, jak je znázorněno v knize Zjevení, kde se všechny knihy Bible setkávají a končí, a kde je Izajáš dvacet dva, Šebna, „prudce“ zmítán „jako míč do široké země“, když jsou „odstraněni“ „daleko pryč“.
In that time period the remnant, represented as a “tenth” (which is a tithe) “return”; who in the passage are compared to trees which have “substance” that remains when the leaves are cast off. “Leaves” represent profession in prophetic symbolism. When Adventism comes to the Sunday law and accepts the first day of the week in place of God’s Sabbath, they will cast off their leaves of “profession” and no longer claim to uphold God’s seventh-day Sabbath.
V oné době se ostatku, znázorněnému jako „desátek“ (což je desetina), dostává toho, že se „navrátí“; v daném oddílu jsou přirovnáni ke stromům, které mají „podstatu“, jež zůstává, když je listí opadáno. „Listí“ v prorocké symbolice představuje vyznání. Když adventismus dospěje k nedělnímu zákonu a přijme první den týdne namísto Boží soboty, odvrhne své listí „vyznání“ a již nebude tvrdit, že zachovává Boží sobotu sedmého dne.
“The cursing of the fig tree was an acted parable. That barren tree, flaunting its pretentious foliage in the very face of Christ, was a symbol of the Jewish nation. The Saviour desired to make plain to His disciples the cause and the certainty of Israel’s doom. For this purpose He invested the tree with moral qualities, and made it the expositor of divine truth. The Jews stood forth distinct from all other nations, professing allegiance to God. They had been specially favored by Him, and they laid claim to righteousness above every other people. But they were corrupted by the love of the world and the greed of gain. They boasted of their knowledge, but they were ignorant of the requirements of God, and were full of hypocrisy. Like the barren tree, they spread their pretentious branches aloft, luxuriant in appearance, and beautiful to the eye, but they yielded “nothing but leaves.” The Jewish religion, with its magnificent temple, its sacred altars, its mitered priests and impressive ceremonies, was indeed fair in outward appearance, but humility, love, and benevolence were lacking.
„Prokletí fíkovníku bylo názorným podobenstvím. Ten neplodný strom, jenž se svým okázalým listovím vystavoval přímo před Kristovou tváří, byl symbolem židovského národa. Spasitel si přál svým učedníkům jasně ukázat příčinu i jistotu zkázy Izraele. Za tímto účelem vybavil strom mravními vlastnostmi a učinil jej vykladačem božské pravdy. Židé se zřetelně odlišovali od všech ostatních národů a vyznávali věrnost Bohu. Byli od Něho zvláštním způsobem obdařeni přízní a činili si nárok na spravedlnost více než kterýkoli jiný lid. Byli však zkaženi láskou ke světu a chtivostí zisku. Chlubili se svým poznáním, ale neznali Boží požadavky a byli plni pokrytectví. Jako neplodný strom rozprostírali vzhůru své okázalé větve, bujné na pohled a krásné oku, avšak přinášeli „jen listí“. Židovské náboženství se svým velkolepým chrámem, svými posvátnými oltáři, kněžími s mitrou a působivými obřady bylo vskutku krásné ve vnějším vzhledu, ale scházela mu pokora, láska a dobročinnost.“
“All the trees in the fig orchard were destitute of fruit; but the leafless trees raised no expectation, and caused no disappointment. By these trees the Gentiles were represented. They were as destitute as were the Jews of godliness; but they had not professed to serve God. They made no boastful pretensions to goodness. They were blind to the works and ways of God. With them the time of figs was not yet. They were still waiting for a day which would bring them light and hope. The Jews, who had received greater blessings from God, were held accountable for their abuse of these gifts. The privileges of which they boasted only increased their guilt.” The Desire of Ages. 582, 583.
„Všechny stromy ve fíkovém sadu byly bez ovoce; avšak stromy bez listí nevzbuzovaly žádné očekávání, a nepůsobily žádné zklamání. Těmito stromy byli představeni pohané. Byli právě tak prosti zbožnosti jako Židé; avšak neprohlašovali, že slouží Bohu. Nechlubili se domýšlivými nároky na dobrotu. Byli slepí k dílům a cestám Božím. Pro ně čas fíků ještě nenastal. Stále ještě očekávali den, který by jim přinesl světlo a naději. Židé, kteří přijali od Boha větší požehnání, byli činěni odpovědnými za zneužití těchto darů. Výsady, jimiž se chlubili, jen zvětšovaly jejich vinu.“ Touha věků, s. 582, 583.
At the Sunday law Laodicean Adventism’s profession of being God’s covenant people is gone as they accept the mark of the covenant of death and reject the seal of the covenant of life. They then cast off their leaves of profession and what is brought to view is a remnant represented by Isaiah, who at 9/11 “returned” to the old paths, were then humbled into the dust when they (Isaiah) realized his corrupted experience, and was thereafter purified with a coal from off the altar. Sister White informs us the coal from the altar represents purification, but purification is simply what is accomplished by the coal touching Isaiah’s lips.
Při nedělním zákonu vyznání laodicejského adventismu, že je Božím smluvním lidem, zaniká, když přijímá znamení smlouvy smrti a odmítá pečeť smlouvy života. Tehdy odhazují své listí vyznání a to, co je uvedeno v patrnost, je ostatek představovaný Izajášem, který se při 11. září „navrátil“ ke starým stezkám, byl poté pokořen do prachu, když si (Izajáš) uvědomil svou porušenou zkušenost, a následně byl očištěn uhlíkem z oltáře. Sestra Whiteová nás informuje, že uhlík z oltáře představuje očištění, avšak očištění je jednoduše to, co je vykonáno tím, že se uhlík dotkne Izajášových rtů.
“The live coal is symbolical of purification. If it touches the lips, no impure word will fall from them. The live coal also symbolizes the potency of the efforts of the servants of the Lord.” Review and Herald, October 16, 1888.
„Žhavý uhlík je symbolem očištění. Dotkne-li se rtů, nevyjde z nich žádné nečisté slovo. Žhavý uhlík také symbolizuje moc účinnosti úsilí služebníků Páně.“ Review and Herald, 16. října 1888.
The “coal” from the altar that are cast to earth in the last days are the coals cast to earth when the seventh and final seal is opened in the first five verses of Revelation chapter eight. Isaiah, and therefore the one hundred and forty-four thousand are purified by the coal touching their lips, but the “coal” is a message. It touches their lips when they take the book out of the angel’s hand and eat.
„Uhlíky“ z oltáře, které jsou v posledních dnech vrženy na zem, jsou uhlíky vržené na zem tehdy, když je v prvních pěti verších osmé kapitoly Zjevení otevřena sedmá a poslední pečeť. Izajáš, a tedy i sto čtyřicet čtyři tisíc, jsou očištěni tím, že se uhlík dotkne jejich rtů; avšak „uhlík“ je poselství. Dotýká se jejich rtů tehdy, když vezmou knihu z ruky anděla a snědí ji.
Sanctify them through thy truth: thy word is truth. John 17:17.
Posvěť je ve své pravdě; tvé slovo je pravda. Jan 17,17.
Those who “return” and become the remnant (residue) are represented as being the oak and teal trees, and just as Christ had “invested the tree with moral qualities, and made it the expositor of divine truth” Isaiah’s trees have the “moral quality” within them as represented by the “substance.” The substance remains with the trees, even when those who were only leaves of profession are cast off. The “holy seed” is the “substance” and Christ is the “holy seed” of prophecy. Those trees who are represented as the remnant and by Isaiah himself in chapter six represents men and therefore humanity and the holy seed represent divinity. Thus, Isaiah six identifies the purification of Adventism from 9/11 unto the Sunday law, and the details which Isaiah contributes to that prophetic history are all represented by his question of “how long”. For Isaiah the answer to “how long” was from 9/11 unto the Sunday law.
Ti, kdo se „navracejí“ a stávají se ostatkem (zbytkem), jsou znázorněni jako dub a terebint; a právě tak, jako Kristus „obdařil strom mravními vlastnostmi a učinil jej vykladatelem božské pravdy“, mají stromy u Izajáše tuto „mravní vlastnost“ v sobě, jak je znázorněna „podstatou“. Podstata zůstává se stromy, i když ti, kdo byli jen listím vyznání, jsou odvrženi. „Svaté símě“ je „podstata“ a Kristus je „svatým semenem“ proroctví. Ty stromy, které jsou znázorněny jako ostatek a v šesté kapitole též samotným Izajášem, představují lidi, a tedy lidství, a svaté símě představuje božství. Izajáš 6 tedy označuje očišťování adventismu od 11. září až po nedělní zákon a všechny podrobnosti, které Izajáš k těmto prorockým dějinám přináší, jsou všechny vyjádřeny jeho otázkou „jak dlouho“. Pro Izajáše byla odpověď na otázku „jak dlouho“ od 11. září až po nedělní zákon.
How Long? 1840–1844
Jak dlouho? 1840–1844
August 11, 1840 typified 9/11 and with the prophetic history of August 11, 1840 unto October 22, 1844 the battle of Mount Carmel between Elijah and Jezebel’s prophets took place. Ultimately the prophets of Baal were demonstrated to be false prophets and executed by Elijah, but at the very outset of the confrontation Elijah asked the question, “how long” halt you between two opinions.
11. srpen 1840 předobrazoval 11. září a v prorockých dějinách od 11. srpna 1840 až do 22. října 1844 proběhl na hoře Karmel zápas mezi Eliášem a proroky Jezábeli. Nakonec se ukázalo, že Bálovi proroci jsou falešní proroci, a Eliáš je popravil, avšak hned na samém počátku střetu položil Eliáš otázku: „Jak dlouho“ budete kulhat mezi dvěma názory.
And Elijah came unto all the people, and said, How long halt ye between two opinions? if the Lord be God, follow him: but if Baal, then follow him. And the people answered him not a word. Then said Elijah unto the people, I, even I only, remain a prophet of the Lord; but Baal’s prophets are four hundred and fifty men. 1 Kings 18:21, 22.
I přišel Elijáš ke všemu lidu a řekl: Jak dlouho budete kulhat na obě strany? Je-li Hospodin Bůh, následujte ho; je-li však Bál, následujte jeho. A lid mu neodpověděl ani slovo. Potom řekl Elijáš lidu: Já, jen já sám, jsem zůstal prorokem Hospodinovým; proroků Bálových je však čtyři sta padesát mužů. 1 Královská 18,21.22.
Elijah is at August 11, 1840; asking that generation whether the Millerite message is true or is it false? It is another message to Laodicea, as was Isaiah six.
Eliáš se nachází u 11. srpna 1840 a ptá se té generace, zda je milleritské poselství pravdivé, či zda je nepravdivé. Je to další poselství Laodiceji, tak jako tomu bylo v Izajáši 6.
“Thousands were led to embrace the truth preached by William Miller, and servants of God were raised up in the spirit and power of Elijah to proclaim the message. Like John, the forerunner of Jesus, those who preached this solemn message felt compelled to lay the ax at the root of the tree, and call upon men to bring forth fruits meet for repentance. Their testimony was calculated to arouse and powerfully affect the churches and manifest their real character. And as the solemn warning to flee from the wrath to come was sounded, many who were united with the churches received the healing message; they saw their backslidings, and with bitter tears of repentance and deep agony of soul, humbled themselves before God. And as the Spirit of God rested upon them, they helped to sound the cry, ‘Fear God, and give glory to Him; for the hour of His judgment is come.’” Early Writings, 233.
„Tisíce byly přivedeny k tomu, aby přijaly pravdu hlásanou Williamem Millerem, a služebníci Boží byli vzbuzeni v duchu a moci Eliášově, aby zvěstovali toto poselství. Jako Jan, předchůdce Ježíšův, cítili ti, kdo kázali toto vážné poselství, nutkání přiložit sekyru ke kořeni stromu a vyzývat lidi, aby nesli ovoce hodné pokání. Jejich svědectví bylo způsobilé probudit církve, mocně na ně zapůsobit a zjevit jejich pravou povahu. A když zaznělo slavnostní varování, aby prchli před přicházejícím hněvem, mnozí z těch, kteří byli spojeni s církvemi, přijali uzdravující poselství; uviděli své odpadání, a s hořkými slzami pokání a v hluboké úzkosti duše se pokořili před Bohem. A když na nich spočinul Duch Boží, pomáhali nést volání: ‚Bojte se Boha a vzdejte Mu slávu, neboť přišla hodina Jeho soudu.‘“ Early Writings, 233.
In the testing history of 1840 to 1844 the Protestants who rejected the message of Elijah became the daughters of Rome and surrendered the mantle of Protestantism unto Millerite Adventism. With Isaiah and Elijah, we have two witnesses which testify to the fact that the question “how long” is a symbol of the history that begins at 9/11 and ends at the Sunday law. In the Millerite history August 11, 1840 aligns with 9/11, and October 22, 1844 aligns with the Sunday law. When fire came down out of heaven and consumed Elijah’s offering the twelve stones were all illuminated with the offering, thus marking the one hundred and forty-four thousand as an ensign represented as illuminated stones. The false prophets were then slain by Elijah just as the United States, the false prophet is slain as the sixth kingdom at the Sunday law.
V dějinách zkoušky od roku 1840 do roku 1844 se protestanti, kteří odmítli Eliášovo poselství, stali dcerami Říma a odevzdali plášť protestantismu milleritskému adventismu. V Izajášovi a Eliášovi máme dva svědky, kteří dosvědčují skutečnost, že otázka „jak dlouho“ je symbolem dějin, které začínají 11. zářím a končí nedělním zákonem. V milleritských dějinách se 11. srpen 1840 vztahuje k 11. září a 22. říjen 1844 k nedělnímu zákonu. Když z nebe sestoupil oheň a strávil Eliášovu oběť, všech dvanáct kamenů bylo spolu s obětí ozářeno, čímž bylo sto čtyřicet čtyři tisíc označeno jako korouhev, znázorněná jako ozářené kameny. Falešní proroci byli pak Eliášem pobiti, právě tak jako jsou Spojené státy, falešný prorok, usmrceny jako šesté království při nedělním zákonu.
Isaiah six is emphasizing a testing, purging and purification process among God’s people from 9/11 unto the Sunday law. Elijah is addressing the Laodicean attitude of God’s people, but also providing evidence between a true and false prophet and in turn a true or false message. Thus, beginning from August 11, 1840 and ending on October 22, 1844 a prophetic test was brought upon the Protestants of the period of Sardis, and just as the fire at Mount Carmel produced a division into two classes, two classes were manifested in 1844. One class in the testing process was the soon-to-be “former” covenant people, and the other class was Millerite Adventism that God would enter into covenant with on October 22, 1844. The period of testing and division is the story of the vineyard as Millerite Adventism was shown to be the true prophet at the same point that Sardian Protestantism began to fulfill its role as apostate Protestantism. Just as the prophets of Baal were exposed as false, so to was the former covenant people exposed and then identified by the Millerites as a daughter of Rome. The story of Mount Carmel and also the fulfillment of that history in the time of the Millerites provides a second witness to Isaiah six’s that the question, “how long” is a symbol of the period of time from 9/11 unto the Sunday law.
Šestá kapitola Izajáše zdůrazňuje proces zkoušení, očišťování a pročišťování mezi Božím lidem od 11. září až do nedělního zákona. Eliáš oslovuje laodicejský postoj Božího lidu, ale zároveň podává důkaz rozlišující mezi pravým a falešným prorokem, a tím i mezi pravým a falešným poselstvím. Tak tedy, počínaje 11. srpnem 1840 a konče 22. říjnem 1844, byla na protestanty období Sardis uvedena prorocká zkouška, a právě tak, jako oheň na hoře Karmel vyvolal rozdělení do dvou tříd, byly v roce 1844 zjeveny dvě třídy. Jednou třídou v procesu zkoušení byl lid smlouvy, který se měl stát „bývalým“, a druhou třídou byl milleritský adventismus, s nímž Bůh dne 22. října 1844 vstoupil do smlouvy. Období zkoušení a rozdělení je příběhem vinice, neboť se ukázalo, že milleritský adventismus je pravým prorokem právě v tom bodě, kdy sardský protestantismus začal naplňovat svou úlohu odpadlého protestantismu. Tak jako byli proroci Baalovi odhaleni jako falešní, tak byl i bývalý lid smlouvy odhalen a poté millerity označen za dceru Říma. Příběh hory Karmel a také naplnění těchto dějin v době milleritů poskytují druhého svědka k šesté kapitole Izajáše, že otázka „jak dlouho“ je symbolem časového období od 11. září až do nedělního zákona.
“‘Lord God of Abraham, Isaac, and of Israel,’ the prophet pleads, ‘let it be known this day that Thou art God in Israel, and that I am Thy servant, and that I have done all these things at Thy word. Hear me, O Lord, hear me, that this people may know that Thou art the Lord God, and that Thou hast turned their heart back again.’
„Hospodine, Bože Abrahamův, Izákův a Izraelův,“ úpěnlivě prosí prorok, „ať je dnes poznáno, že Ty jsi Bůh v Izraeli a že já jsem Tvůj služebník a že jsem všechny tyto věci vykonal na Tvůj rozkaz. Vyslyš mne, Hospodine, vyslyš mne, aby tento lid poznal, že Ty jsi Hospodin Bůh a že Ty jsi obrátil jejich srdce zpět.“
“A silence, oppressive in its solemnity, rests upon all. The priests of Baal tremble with terror. Conscious of their guilt, they look for swift retribution.
„Na všech spočívá ticho, tísnivé ve své slavnostnosti. Bálovi kněží se chvějí hrůzou. Vědomi si své viny očekávají rychlý trest.‟
“No sooner is the prayer of Elijah ended than flames of fire, like brilliant flashes of lightning, descend from heaven upon the upreared altar, consuming the sacrifice, licking up the water in the trench, and consuming even the stones of the altar. The brilliancy of the blaze illumines the mountain and dazzles the eyes of the multitude. In the valleys below, where many are watching in anxious suspense the movements of those above, the descent of fire is clearly seen, and all are amazed at the sight. It resembles the pillar of fire which at the Red Sea separated the children of Israel from the Egyptian host.
„Sotva Eliáš ukončil svou modlitbu, sestoupily z nebe na vztyčený oltář plameny ohně jako oslnivé záblesky blesku; strávily oběť, slízaly vodu v příkopu a strávily i samotné kameny oltáře. Zář plamene ozářila horu a oslnila oči zástupu. V údolích pod ní, kde mnozí v úzkostném napětí sledovali dění nahoře, byl sestup ohně jasně patrný a všichni byli tím pohledem ohromeni. Připomínal ohnivý sloup, který u Rudého moře oddělil syny Izraele od egyptského vojska.“
“The people on the mount prostrate themselves in awe before the unseen God. They dare not continue to look upon the Heaven-sent fire. They fear that they themselves will be consumed; and, convicted of their duty to acknowledge the God of Elijah as the God of their fathers, to whom they owe allegiance, they cry out together as with one voice, ‘The Lord, He is the God; the Lord, He is the God.’ With startling distinctness the cry resounds over the mountain and echoes in the plain below. At last Israel is aroused, undeceived, penitent. At last the people see how greatly they have dishonored God. The character of Baal worship, in contrast with the reasonable service required by the true God, stands fully revealed. The people recognize God’s justice and mercy in withholding the dew and the rain until they have been brought to confess His name. They are ready now to admit that the God of Elijah is above every idol.” Prophets and Kings, 153.
„Lid na hoře se v posvátné bázni klaní neviditelnému Bohu. Neodvažují se dále hledět na oheň seslaný z nebe. Obávají se, že by sami byli stráveni; a usvědčeni ze své povinnosti uznat Boha Eliášova za Boha svých otců, jemuž jsou povinni věrností, volají všichni společně jako jedním hlasem: ‚Hospodin, ten jest Bůh; Hospodin, ten jest Bůh.‘ S ohromující zřetelností se tento výkřik rozléhá po hoře a odráží se v rovině pod ní. Konečně je Izrael probuzen, zbaven klamu, kajícný. Konečně lid vidí, jak velmi zneuctil Boha. Charakter uctívání Baala, v protikladu k rozumné službě požadované pravým Bohem, se plně zjevuje. Lid rozpoznává Boží spravedlnost i milosrdenství v tom, že zadržel rosu i déšť, dokud nebyli přivedeni k vyznání jeho jména. Nyní jsou připraveni uznat, že Bůh Eliášův je nade vším modlářstvím.“ Proroci a králové, 153.
How Long? Moses
Jak dlouho? Mojžíš
The first time the symbolic question, “how long” is raised in the prophetic Word is in the eighth plague upon the Egyptians in the time of Moses. The eighth plague is “locusts” (a symbol of Islam) that are brought by an “east wind” (a symbol of Islam).
Poprvé je symbolická otázka „jak dlouho“ vznesena v prorockém Slově při osmé ráně na Egypťany za dnů Mojžíšových. Osmou ranou jsou „kobylky“ (symbol islámu), které přivádí „východní vítr“ (symbol islámu).
And Moses and Aaron came in unto Pharaoh, and said unto him, Thus saith the Lord God of the Hebrews, How long wilt thou refuse to humble thyself before me? let my people go, that they may serve me. Else, if thou refuse to let my people go, behold, tomorrow will I bring the locusts into thy coast: And they shall cover the face of the earth, that one cannot be able to see the earth: and they shall eat the residue of that which is escaped, which remaineth unto you from the hail, and shall eat every tree which groweth for you out of the field: And they shall fill thy houses, and the houses of all thy servants, and the houses of all the Egyptians; which neither thy fathers, nor thy fathers’ fathers have seen, since the day that they were upon the earth unto this day. And he turned himself, and went out from Pharaoh.
I Mojžíš a Áron přišli k faraonovi a řekli mu: Toto praví Hospodin, Bůh Hebrejů: Jak dlouho se budeš ještě zpěčovat pokořit se přede mnou? Propusť můj lid, aby mi sloužil. Neboť jestliže odmítneš propustit můj lid, hle, zítra uvedu kobylky do tvé země. A pokryjí povrch země, takže nebude možno zemi spatřit; a sežerou zbytek toho, co uniklo a co vám zůstalo po krupobití, a sežerou každý strom, který vám roste na poli. A naplní tvé domy i domy všech tvých služebníků i domy všech Egypťanů, jak to neviděli ani tvoji otcové, ani otcové tvých otců ode dne, kdy byli na zemi, až do dnešního dne. A obrátil se a vyšel od faraona.
And Pharaoh’s servants said unto him, How long shall this man be a snare unto us? let the men go, that they may serve the Lord their God: knowest thou not yet that Egypt is destroyed?
I řekli faraonovi jeho služebníci: Jak dlouho nám ještě bude tento muž osidlem? Propusť ty muže, ať slouží Hospodinu, svému Bohu. Což ještě nevíš, že Egypt je zničen?
And Moses and Aaron were brought again unto Pharaoh: and he said unto them, Go, serve the Lord your God: but who are they that shall go?
Mojžíš a Áron byli znovu přivedeni k faraónovi; a ten jim řekl: Jděte, služte Hospodinu, svému Bohu. Kdo však jsou ti, kteří půjdou?
And Moses said, We will go with our young and with our old, with our sons and with our daughters, with our flocks and with our herds will we go; for we must hold a feast unto the Lord.
I Mojžíš řekl: Půjdeme se svými mladými i se svými starými, se svými syny i se svými dcerami, se svými stády bravu i se svými stády skotu půjdeme; neboť musíme slavit slavnost Hospodinu.
And he said unto them, Let the Lord be so with you, as I will let you go, and your little ones: look to it; for evil is before you. Not so: go now ye that are men, and serve the Lord; for that ye did desire. And they were driven out from Pharaoh’s presence.
I řekl jim: Hospodin buď s vámi tak jistě, jako já propustím vás i vaše děti; hleďte si toho, neboť před vámi je zlo. Ne tak: jděte nyní vy, kteří jste muži, a služte Hospodinu; vždyť to jste žádali. A byli vyhnáni od faraónovy přítomnosti.
And the Lord said unto Moses, Stretch out thine hand over the land of Egypt for the locusts, that they may come up upon the land of Egypt, and eat every herb of the land, even all that the hail hath left. And Moses stretched forth his rod over the land of Egypt, and the Lord brought an east wind upon the land all that day, and all that night; and when it was morning, the east wind brought the locusts. And the locusts went up over all the land of Egypt, and rested in all the coasts of Egypt: very grievous were they; before them there were no such locusts as they, neither after them shall be such. For they covered the face of the whole earth, so that the land was darkened; and they did eat every herb of the land, and all the fruit of the trees which the hail had left: and there remained not any green thing in the trees, or in the herbs of the field, through all the land of Egypt.
I Hospodin řekl Mojžíšovi: Vztáhni svou ruku nad egyptskou zemi kvůli kobylkám, aby přitáhly na egyptskou zemi a sežraly všechnu polní zeleň, všechno, co zanechalo krupobití. I vztáhl Mojžíš svou hůl nad egyptskou zemi a Hospodin přivedl na zemi východní vítr po celý ten den i po celou tu noc; a když nastalo ráno, východní vítr přinesl kobylky. A kobylky přitáhly na celou egyptskou zemi a usadily se po všech končinách Egypta; byly nesmírně zhoubné; před nimi nebylo takových kobylek a ani po nich už takové nebudou. Neboť pokryly povrch celé země, takže země potemněla; a sežraly všechnu polní zeleň a všechno ovoce stromů, které zanechalo krupobití; a nezůstalo nic zeleného na stromech ani v polním rostlinstvu po celé egyptské zemi.
Then Pharaoh called for Moses and Aaron in haste; and he said, I have sinned against the Lord your God, and against you. Now therefore forgive, I pray thee, my sin only this once, and intreat the Lord your God, that he may take away from me this death only. And he went out from Pharaoh, and intreated the Lord. And the Lord turned a mighty strong west wind, which took away the locusts, and cast them into the Red sea; there remained not one locust in all the coasts of Egypt. Exodus 10:3–19.
Tu faraon rychle povolal Mojžíše a Árona a řekl: Zhřešil jsem proti Hospodinu, vašemu Bohu, i proti vám. Odpusť tedy, prosím, tentokrát ještě tento můj hřích, a proste Hospodina, svého Boha, aby ode mne odvrátil jen tuto smrt. I vyšel od faraona a prosil Hospodina. A Hospodin obrátil velmi silný západní vítr, který kobylky odnesl a uvrhl je do Rudého moře; nezůstala ani jedna kobylka ve všech končinách Egypta. Exodus 10,3–19.
First “the Lord God of the Hebrews” asks, How long wilt thou refuse to humble thyself before me?” and then Pharaoh’s servants thereafter asked Pharaoh again, “How long shall this man be a snare unto us?” The question is asked during the eighth plague, which aligns with 9/11 for several reasons. The tenth plague is the slaying of the first born, which aligns with the cross and is followed by the disappointment by the Red Sea, which inspiration aligns with the disappointment of the disciples at the cross, which aligns with the great disappointment of the Millerites in 1844. Those three witnesses all align with the Sunday law. The tenth plague is the Sunday law and two plagues earlier the eighth plague brought the “locusts” upon an “east wind.” The “locusts” filled the entire earth, just as Islam is shaking the entire world today as it has spread its darkness through forced immigration. The “desert locust’s” Latin name is “locusta migratoria,” representing the spread of Islam through immigration that is typified in the natural world as migration.
Nejprve „Hospodin, Bůh Hebrejů“ klade otázku: „Jak dlouho se budeš zdráhat pokořit se přede mnou?“ a poté se faraónovi služebníci znovu táží faraóna: „Jak dlouho nám ještě bude tento člověk léčka?“ Tato otázka je položena při osmé ráně, která se z několika důvodů shoduje s 11. zářím. Desátou ranou je pobití prvorozených, které se shoduje s křížem a po němž následuje zklamání u Rudého moře, které inspirace ztotožňuje se zklamáním učedníků při kříži, což se shoduje s velkým zklamáním mileritů roku 1844. Tito tři svědkové se všichni shodují se zákonem o neděli. Desátá rána je zákon o neděli a o dvě rány dříve přivedla osmá rána „kobylky“ na „východním větru“. „Kobylky“ naplnily celou zemi, právě tak jako islám dnes otřásá celým světem, když šíří svou temnotu prostřednictvím nucené migrace. Latinské jméno „pouštní kobylky“ je „locusta migratoria“, což představuje šíření islámu skrze migraci, která je v přírodním světě předobrazena tahem stěhovavého hmyzu.
The ninth plague was a darkness that could be felt.
Devátou ranou byla tma, kterou bylo možno cítit.
And the Lord said unto Moses, Stretch out thine hand toward heaven, that there may be darkness over the land of Egypt, even darkness which may be felt. And Moses stretched forth his hand toward heaven; and there was a thick darkness in all the land of Egypt three days: They saw not one another, neither rose any from his place for three days: but all the children of Israel had light in their dwellings. Exodus 10:21–23.
I řekl Hospodin Mojžíšovi: Vztáhni svou ruku k nebi, aby nastala tma nad egyptskou zemí, tma taková, že bude možno ji nahmatat. I vztáhl Mojžíš svou ruku k nebi; a byla hustá tma po celé egyptské zemi po tři dny. Neviděli jeden druhého a nikdo nevstal ze svého místa po tři dny; ale všichni synové Izraelovi měli světlo ve svých příbytcích. Exodus 10,21–23.
In the symbolism of “how long” represented by Mount Carmel and Elijah there is a distinction manifested when the fire comes down out of heaven. Elijah’s God did what Baal cannot do. In Millerite history the distinction was made between fallen Sardian Protestantism and Millerite Adventism. With Moses the distinction was darkness or light. There was light in the Hebrew homes. Isaiah further informs us that those who have no light in Moses line, who are also those destroyed by Elijah, and those who lose the mantle of Protestantism in the Millerite time period are a “people” who “hear” “indeed, but understand not; and see” “indeed, but perceive not.” Then a pronouncement is made of these people which states, “Make the heart of this people fat, and make their ears heavy, and shut their eyes; lest they see with their eyes, and hear with their ears, and understand with their heart, and convert, and be healed.”
V symbolice otázky „jak dlouho“, představované horou Karmel a Eliášem, se při sestoupení ohně z nebe projevuje rozlišení. Eliášův Bůh učinil to, co Baal učinit nemůže. V milleritských dějinách bylo toto rozlišení učiněno mezi padlým protestantismem v Sardech a milleritským adventismem. U Mojžíše bylo tímto rozlišením světlo nebo tma. V hebrejských domech bylo světlo. Izajáš nás dále poučuje, že ti, kteří nemají světlo v Mojžíšově linii, kteří jsou zároveň těmi, kdo jsou zničeni Eliášem, a těmi, kdo v časovém období milleritů ztrácejí plášť protestantismu, jsou „lid“, který „vpravdě slyší, ale nerozumí; a vpravdě vidí, ale nepostřehuje“. Poté je o tomto lidu vysloven výrok, který praví: „Obrať srdce tohoto lidu v tuk, a učiň jejich uši těžkými, a zavři jejich oči; aby snad neviděli svýma očima, a neslyšeli svýma ušima, a nerozuměli svým srdcem, a neobrátili se, a nebyli uzdraveni.“
Willing to do the work, but overwhelmed with the assignment to preach to those who will not listen Isaiah “then said,” “Lord, how long?”
Ochoten vykonat dílo, avšak zdrcen úkolem kázat těm, kteří nebudou naslouchat, Izajáš „tehdy řekl: ‚Pane, jak dlouho?‘“
The last three of Egypt’s ten plagues provide a witness of the three steps from 9/11 unto the Sunday law. On August 11, 1840 the first angel’s message was empowered, and on April 19, 1844 the second angel arrived and was empowered at the Exeter Camp Meeting August 12–17, and the third angel arrived on October 22, 1844. The third angel aligns with the Sunday law, and therefore identifies a three-step process for you cannot have a third, without a first and a second.
Poslední tři z deseti egyptských ran podávají svědectví o třech krocích od 11. září až k nedělnímu zákonu. Dne 11. srpna 1840 bylo poselství prvního anděla zmocněno a dne 19. dubna 1844 přišel druhý anděl a byl zmocněn na táborovém shromáždění v Exeteru ve dnech 12.–17. srpna, a třetí anděl přišel 22. října 1844. Třetí anděl se shoduje s nedělním zákonem, a proto označuje třístupňový proces, neboť nemůžete mít třetí bez prvního a druhého.
“The first and second messages were given in 1843 and 1844, and we are now under the proclamation of the third; but all three of the messages are still to be proclaimed. It is just as essential now as ever before that they shall be repeated to those who are seeking for the truth. By pen and voice we are to sound the proclamation, showing their order, and the application of the prophecies that bring us to the third angel’s message. There cannot be a third without the first and second. These messages we are to give to the world in publications, in discourses, showing in the line of prophetic history the things that have been and the things that will be.” Selected Messages, book 2, 104, 105.
„První a druhé poselství byly dány v letech 1843 a 1844 a my jsme nyní pod hlásáním třetího; avšak všechna tři poselství mají být stále ještě hlásána. Je právě tak nezbytné nyní jako kdykoli předtím, aby byla opakována těm, kdo hledají pravdu. Perem i hlasem máme znít toto hlásání a ukazovat jejich pořadí i použití proroctví, která nás přivádějí k poselství třetího anděla. Třetí nemůže být bez prvního a druhého. Tato poselství máme dávat světu v publikacích i v promluvách a v linii prorockých dějin ukazovat věci, které byly, i věci, které budou.“ Selected Messages, kniha 2, 104, 105.
The tenth plague of Egypt has been aligned by inspiration with the cross and the following disappointment associated with it. The tenth plague is therefore the third message, which of prophetic necessity must be preceded by a first and second message. At 9/11 the Lord asked Pharaoh, “how long” and immediately thereafter Pharaoh’s servants also asked, “how long.” After Moses delivered God’s question of “how long” to Pharaoh, and just before the servants repeat the question of Moses to Pharaoh, Moses marks a turning point as, “he turned himself, and went out from Pharaoh.” Exodus 10:6.
Desátá egyptská rána byla na základě inspirace uvedena do souladu s křížem a s následným zklamáním, které je s ním spojeno. Desátá rána je tedy třetím poselstvím, jemuž z prorocké nutnosti musí předcházet první a druhé poselství. Při 9/11 se Hospodin faraóna zeptal: „Jak dlouho?“ a bezprostředně nato se také faraónovi služebníci ptali: „Jak dlouho?“ Poté, co Mojžíš předal faraónovi Boží otázku „Jak dlouho?“, a těsně předtím, než služebníci faraónovi zopakují Mojžíšovu otázku, Mojžíš vyznačuje bod obratu slovy: „obrátil se a vyšel od faraóna.“ Exodus 10:6.
9/11 was a prophetic turning point, that was typified when Moses delivered the plague of locusts that came on the east wind.
11. září bylo prorockým bodem obratu, který byl předobrazen tehdy, když Mojžíš přivodil ránu kobylek, jež přišly s východním větrem.
“There are periods which are turning points in the history of nations and of the church. In the providence of God, when these different crises arrive, the light for that time is given.” Bible Echo, August 26, 1895.
„Jsou období, která představují zlomové body v dějinách národů i církve. V Boží prozřetelnosti, když nastanou tyto rozličné krize, je dáváno světlo pro onu dobu.“ Bible Echo, 26. srpna 1895.
The next plague produced darkness or light depending on which class you were in. 9/11 was a “turning point in the history of nations and of the church.” At that point God’s people were called to return and walk in the old paths, but they refused to walk therein and hearkened not to the sound of the trumpet. A separation between darkness and light was accomplished after Elijah, and Moses asked, “how long?” She further states in the passage:
Další rána způsobila tmu nebo světlo podle toho, do které třídy jste patřili. 11. září bylo „zlomovým bodem v dějinách národů i církve“. V tom okamžiku byl Boží lid povolán, aby se navrátil a chodil po starých stezkách, avšak odmítl po nich chodit a neuposlechl hlasu trouby. Po Eliášovi a Mojžíšovi bylo vykonáno oddělení mezi tmou a světlem a on se ptal: „Jak dlouho?“ V uvedeném oddílu dále uvádí:
“There are periods which are turning points in the history of nations and of the church. In the providence of God, when these different crises arrive, the light for that time is given. If it is received, there is spiritual progress; if it is rejected, spiritual declension and shipwreck follow.” Bible Echo, August 26, 1895.
„Jsou období, která představují zlomové body v dějinách národů i církve. V Boží prozřetelnosti, když tyto různé krize přicházejí, je dáváno světlo pro daný čas. Je-li přijato, nastává duchovní pokrok; je-li odmítnuto, následuje duchovní úpadek a ztroskotání.“ Bible Echo, 26. srpna 1895.
We will continue the subject of “how long” in the next article.
V příštím článku budeme pokračovat v tématu „jak dlouho“.
“In May, 1842, a General Conference was convened in Boston, Massachutes. At the opening of this meeting, Brethren Charles Fitch and Apollos Hale, of Haverhill, presented the pictorial prophecies of Daniel and John, which they had painted on cloth, with the prophetic numbers, showing their fulfillment. Brother Fitch in explaining from his chart before the Conference, said, while examining these prophecies, he had thought if he could get out something of the kind as here presented it would simplify the subject and make it easier for him to present to an audience. Here was more light in our pathway. These brethren had been doing what the Lord had shown Habakkuk in his vision 2,468 years before, saying, ‘Write the vision and make it plain upon tables, that he may run that readeth it. For the vision is yet for an appointed time.’ Habakkuk 2:2.
„V květnu roku 1842 bylo v Bostonu ve státě Massachusetts svoláno Generální shromáždění. Při zahájení tohoto shromáždění bratři Charles Fitch a Apollos Hale z Haverhillu předložili obrazná proroctví Daniela a Jana, která namalovali na plátno, spolu s prorockými čísly, ukazujícími jejich naplnění. Bratr Fitch při výkladu podle svého diagramu před konferencí řekl, že při zkoumání těchto proroctví si pomyslel, že kdyby mohl pořídit něco podobného, jako je to zde předloženo, zjednodušilo by to látku a usnadnilo by mu to její předkládání posluchačům. Zde bylo více světla na naší stezce. Tito bratři činili to, co Hospodin ukázal Habakukovi v jeho vidění o 2 468 let dříve, když řekl: ‚Napiš vidění a vyznač je zřetelně na tabulích, aby je čtenář mohl snadno proběhnout očima. Neboť vidění je ještě pro ustanovený čas.‘ Habakuk 2,2.“
“After some discussion on the subject, it was voted unanimously to have three hundred similar to this one lithographed, which was soon accomplished. They were called ‘the ‘43 charts.’ This was a very important Conference.” The Autobiography of Joseph Bates, 263.
„Po určité rozpravě na toto téma bylo jednomyslně odhlasováno, že se dá vytisknout litografií tři sta výtisků podobných tomuto, což bylo brzy provedeno. Byly nazvány ‚tabule 43‘. Toto bylo velmi důležité shromáždění.“ The Autobiography of Joseph Bates, 263.
“I have seen that the 1843 chart was directed by the hand of the Lord, and that it should not be altered; that the figures were as He wanted them; that His hand was over and hid a mistake in some of the figures, so that none could see it, until His hand was removed.” Early Writings, 74.
„Bylo mi ukázáno, že tabule z roku 1843 byla vedena rukou Páně a že nemá být měněna; že čísla byla taková, jaká je On chtěl; že Jeho ruka byla nad nimi a zakryla chybu v některých číslech, takže ji nikdo nemohl spatřit, dokud Jeho ruka nebyla odňata.“ Early Writings, 74.
“It was the united testimony of Second Advent lecturers and papers, when standing on ‘the original faith,’ that the publication of the chart was a fulfillment of Habakkuk 2:2, 3. If the chart was a subject of prophecy (and those who deny it leave the original faith), then it follows that BC 457 was the year from which to date the 2300 days. It was necessary that 1843 should be the first published time in order that ‘the vision’ should ‘tarry,’ or that there should be a tarrying time, in which the virgin band was to slumber and sleep on the great subject of time, just before they were to be aroused by the Midnight Cry.” Second Advent Review and Sabbath Herald, Volume I, Number 2, James White.
„Bylo to jednotné svědectví přednášejících a periodik Druhého adventu, když stáli na ‚původní víře‘, že vydání tabule bylo naplněním Habakuka 2,2.3. Jestliže byla tabule předmětem proroctví (a ti, kdo to popírají, opouštějí původní víru), pak z toho vyplývá, že rokem, od něhož je třeba počítat 2300 dnů, byl rok 457 př. Kr. Bylo nutné, aby rok 1843 byl prvním zveřejněným časovým údajem, aby se ‚vidění‘ mohlo ‚pozdržet‘, neboli aby nastalo prodlení, během něhož měla družina panen na velkém předmětu času dřímat a spát těsně předtím, než měla být probuzena Půlnočním voláním.“ Second Advent Review and Sabbath Herald, Volume I, Number 2, James White.