Řím ustavuje vidění – číslo osm

V posledním článku jsme se odvolali na následující Ježíšova slova.

Vzpoura roku 1863 označuje počátek toho, kdy laodicejský adventismus sedmého dne začal budovat falešný základ na písku. Písek představuje satanský princip pluralismu, v protikladu ke Skále absolutní pravdy. Absolutní pravda je ustanovena na základě dvou svědků a pravdy znázorněné na dvou posvátných Chabakukových tabulích, které adventismus postupně odložil stranou, jsou odvozeny z Bible a potvrzeny Duchem proroctví. Tyto pravdy jsou absolutní.

Když nastal 11. září 2001, přišly také deště Ducha Svatého.

Když byly velké budovy New Yorku sraženy k zemi Božím dotykem, začal se snášet pozdní déšť. Když přišlo 11. září 2001, stavidla papežských zásad byla otevřena.

Patriot Act označuje počátek ochrany římskokatolických principů, která postupně vede k brzy přicházejícímu nedělnímu zákonu. Dne 11. září 2001 začaly vanout čtyři větry, které představují islám třetího běda.

Déšť, vítr a povodeň přišly 11. září 2001 a laodicejská církev adventistů sedmého dne byla vyzkoušena, jako byli vyzkoušeni Židé při Kristově křtu a jako byli vyzkoušeni protestanti počínaje 11. srpnem 1840. Od toho okamžiku až do vzpurné předpovědi z 18. července 2020 dům laodicejských adventistů sedmého dne postupně padal, stejně nepochybně, jako byl chrám Židů před křížem prohlášen za pustý, a právě tak, jako protestanti při prvním zklamání 19. dubna 1844 přešli k odpadlému protestantismu.

Laodicejské hnutí třetího anděla poté vstoupilo do svého závěrečného procesu zkoušky a stejně jako při zkoušce, která započala 11. září 2001, byly panny povolány k návratu na staré stezky, jimiž byly základní pravdy nejen milleritského hnutí prvního a druhého anděla, ale také základní pravdy hnutí třetího anděla.

Symbolem odmítnutí těchto základních pravd v kontextu silného bludu je poselství, které Pavel zaznamenal ve Druhém listu Tesalonickým. Toto poselství je v knize Daniel symbolizováno výrazem „každodenní“, neboť právě v pasáži z Tesalonickým William Miller dospěl k pochopení, že „každodenní“ v knize Daniel představuje pohanský Řím.

Byly napsány knihy, které se zabývají vymezením „ustavičné“ v knize Daniel. Většina z nich je mylná, ačkoli si přejete-li prostudovat pojednání adventistického teologa, který tuto otázku vykládá správně, můžete vyhledat spis The Mystery of the Daily od Johna W. Peterse. Tímto prvkem „ustavičné“ se v tomto článku nemíním zabývat. Existují také jiné knihy, které pojednávají o dějinách „kdo, co a proč“, na jejichž základě byl v rámci laodicejského adventismu sedmého dne nakonec ustaven falešný výklad „ustavičné“.

Význam hebrejského slova překládáného jako „každodenní“ a dějiny vzpoury proti základní pravdě o „každodenním“, která započala naplno roku 1901, byly opakovaně předloženy v Habakukových tabulkách i v nedávných článcích o knize Daniel.

V tomto článku hodlám zachovat zaměření výrazu „každodenní“ na prorocké charakteristiky spojené se symbolem zavržení Říma. Každý, kdo upřímně přijímá autoritu spisů Ellen Whiteové, potřebuje pouze přečíst následující, aby poznal, jaké je správné porozumění výrazu „každodenní“.

Odmítnout porozumění Williama Millera ohledně „ustavičné“ znamená zároveň odmítnout autoritu spisů Ellen Whiteové, neboť ona viděla, „že Pán dal správný pohled na ni těm, kdo hlásali poselství o hodině soudu.“ Bylo jí také ukázáno, že jiné výklady „ustavičné“ působily „temnotu a zmatek“, což nejsou vlastnosti Krista. Miller rozpoznal „ustavičnou“ jako pohanský Řím, když studoval Druhý list Tesalonickým.

Laodicejský adventismus nakonec odložil správné porozumění, které bylo dáno Millerovi a těm, kdo hlásali poselství o hodině soudu, a přijal mylnou představu odpadlého protestantismu, že „každodenní“ představuje Kristovu službu ve svatyni. Toto pojetí je absurdní v mnoha ohledech, avšak více než jen klamné tvrdí, že satanský symbol je symbolem Krista.

Miller ztotožnil „každodenní“ s pohanským Římem, s drakem, avšak laodicejský adventismus převzal od padlého protestantismu myšlenku, že toto označení představuje Kristovu nebeskou svatyňovou službu. Odmítnutí Millerova určení „každodenního“ jako pohanského Říma představuje odmítnutí pravdy, která je znázorněna na obou posvátných tabulích, jež byly naplněním druhé kapitoly knihy Abakuk. Je to tedy odmítnutí základní pravdy, právě tak jako jím bylo odmítnutí sedmi časů z dvacáté šesté kapitoly Levitiku.

Odmítnout pravdu, že „ustavičná oběť“ představuje pohanský Řím, znamená odmítnout základy adventismu a autoritu Ducha proroctví. Ztotožnit symbol satana se symbolem Krista je obdobou ztotožnění díla Kristova s dílem satanovým.

Když laodicejský adventismus odmítl základní porozumění „ustavičné“ a sedmi časům, odmítl nejen autoritu Ducha proroctví a základy, nýbrž i dílo Williama Millera, který byl ke svým porozuměním veden andělem Gabrielem a jinými anděly.

„Jeho anděl“ je výraz, který označuje anděla Gabriela.

Ztotožnění satanského symbolu jako symbolu Krista není pouze paralelou k neodpustitelnému hříchu, nýbrž neodpustitelný hřích je rovněž spojen s odmítnutím poslů, které Kristus posílá. „Každodenní“ se tedy stává symbolem neodpustitelného hříchu, a když se porozumí tomu, že „vyvolený“, William Miller, byl veden ke správnému pochopení této pravdy, a když byla poté odmítnuta, zapadá to přímo do Druhého listu Tesalonickým, což je právě ten oddíl Písma, v němž Miller učinil svůj objev. Odmítnout tuto pravdu je důkazem toho, že není milována pravda, a tato vzpoura způsobuje odnětí Ducha svatého a vydání nečistému duchu satana, který Pavel označuje jako mocné blouznění.

Právě tak jako „lupiči z tvého lidu“, kteří „uskutečňují vidění“, je i „každodenní“ symbolem pohanského Říma. V kontextu Druhé epištoly Tesalonickým Pavel učí, že odmítnutí poselství druhé kapitoly je důkazem, že ti, kdo tak činí, nemilují pravdu. Protože nemilují pravdu představenou v této kapitole, dopouští se na ně mocné bloudění.

Všichni proroci hovoří o posledních dnech a předchozí inspirované pasáže v tomto článku ukazují, že na ty, kdo nemilují pravdu, přichází během vylití Ducha svatého mocné poblouzení. Jedna skupina přijímá olej a druhá skupina přijímá mocné poblouzení.

Duch svatý je vyléván v průběhu dějin, kdy je Duch svatý odnímán těm, kteří odmítají nárůst poznání, jenž je otevírán během dvou období zkoušky v době zapečeťování od 11. září 2001 až do brzy přicházejícího nedělního zákona. Opakujeme předchozí pasáž:

Řádek za řádkem Daniel učí, že v posledních dnech je to lotrové tvého lidu (symbol Říma), kdo upevňuje vidění. Lotrové jsou také představeni jako „každodenní“. Šalomoun učí, že v posledních dnech ti, kdo nemají vidění, hynou, což znamená být nazí. Být učiněn nahým znamená být laodicejským, a laodicejský je pošetilá panna.

Být pošetilou pannou, když přichází poselství Půlnočního volání, znamená zjevovat to, co Jan v šestnácté kapitole Zjevení zaznamenává jako „hanbu tvé nahoty“. Janovo varování v šesté ráně se vztahuje k trojitému spojení draka, šelmy a falešného proroka, kteří od roku 1989 vedou svět v procesu směřujícím k Armagedonu.

Pavlovo poselství v Druhém listu Tesalonickým se netýká pouze toho, že pohanský Řím je u Daniela představován jako „ustavičná oběť“, nýbrž tato kapitola zdůrazňuje vztah pohanského Říma k Římu papežskému. Pohanský Řím zadržoval („brání“) člověka hříchu, aby v roce 538 nevstoupil na trůn země. Jakmile byl pohanský Řím odstraněn, tehdy je zjeveno „tajemství nepravosti“, „ten ničemník“, jímž je římský papež. V této kapitole Pavel vyznačuje zvláštní prorocký vztah mezi pohanským a papežským Římem. Odmítat učení této kapitoly znamená odmítat pravdu a přijmout mocné blouznění.

Proč jsou tito lidé posledních dnů „odsouzeni“? Proč je na ně posláno „mocné bloudění“? Proč „zahynou“ a tak odhalí hanbu své nahoty? Tento oddíl uvádí, že je tomu tak proto, že nemilují pravdu, a pravda předložená v této kapitole ukazuje, že pohanský Řím, čtvrté království biblického proroctví, zabránil papežskému Římu, pátému království biblického proroctví, vystoupit na trůn, dokud nebylo pohanství odstraněno.

Vztah mezi pohanským a papežským Římem, který je v této kapitole ztotožněn, Jan rovněž ztotožňuje se vztahem mezi církví v Pergamu a církví v Thyatirech. Pergamos odpovídá pohanskému Římu a Thyatira papežskému Římu. Pavel a Jan poskytují dvě svědectví o vztahu těchto dvou mocností, stejně jako kniha Daniel.

V knize Daniel je opakovaně předkládán vztah pohanského Říma k papežskému Římu. Ve druhé kapitole Danielovy knihy je znázorněn směsí železa a jílovité hlíny. V Danielovi 7 jsou jak pohanský, tak papežský Řím „odlišná“ království, a ačkoli Daniel 2 tyto dvě mocnosti znázorňuje jako směs, kapitola 7 určuje, že papežská moc vychází z desetrohého království pohanského Říma. V Danielovi 8 je malý roh z veršů 9 až 12 Římem v obou svých fázích. Verše 9 a 11 představují malý roh v mužském rodě, a tím označují pohanský Řím, zatímco verše 10 a 12 představují malý roh v ženském rodě, a tím označují papežský Řím.

V Danielovi, v osmé kapitole, třináctém verši, jsou pohanský Řím a papežský Řím znázorněny jako dvě pustošící mocnosti. Pohanský Řím je „každodenní“ pustošící mocností a papežský Řím je přestoupením pustošící mocností. V jedenácté kapitole, třicátém prvním verši, „každodenní“ pustošící mocnost pohanského Říma dosazuje ohavnost pustošící, kterou je papežská moc. Ve dvanácté kapitole, jedenáctém verši, je „každodenní“ pustošící mocnost pohanského Říma odstraněna, aby byla ustanovena ohavnost pustošící moci papežství.

Vztah obou zpustošujících mocností Říma je ústředním tématem knih Daniel a Zjevení, a tento vztah je tím, co Pavel označuje za pravdu, kterou je nutno milovat, má-li se člověk vyhnout mocnému klamu, jenž vzniká uvěřením lži. Bůh nikdy není opakující se bezdůvodně a každé znázornění vztahu pohanského Říma s papežským Římem podává o tomto předmětu své vlastní zvláštní svědectví; avšak odmítnout symbol Říma v posledních dnech znamená odmítnout pozdní déšť a místo něj přijmout mocný klam. Znamená to být navěky označen za nahého laodicejského člověka.

Laodicejští adventističtí historikové, ačkoli neprojevují žádnou posvátnou úctu k úloze a dílu Williama Millera, přesto uznávají, že to bylo právě jeho rozpoznání vztahu mezi pohanským a papežským Římem, co tvořilo prorockou konstrukci, na níž vystavěl „všechny“ své prorocké výklady. Gabriel a ostatní andělé vedli Millera k pochopení vztahu mezi pohanským a papežským Římem, avšak ve své době neviděl Řím jako trojjediný útvar sestávající z draka, šelmy a falešného proroka.

V jeho době ještě Spojené státy nezačaly plnit svou úlohu falešného proroka, neboť protestanti ve Spojených státech se nestali dcerami Říma až do roku 1844 a základní dílo Millera již bylo zachyceno na mapě roku 1843, která byla vydána v květnu 1842.

Roku 1989 bylo odpečetěno posledních šest veršů jedenácté kapitoly knihy Daniel a posel pro toto časové období rozpoznal, že prorocké působení ve verších čtyřicet až čtyřicet pět jedenácté kapitoly se týká tří mocností. Král jihu ve verši čtyřicet je mocnost draka; král severu je papežská mocnost, které byla na počátku verše roku 1798 zasazena smrtelná rána rukou dračí mocnosti napoleonské Francie. V tomto verši papežská mocnost začíná dílo hojení své smrtelné rány. Roku 1989 král severu odplácí dračí mocnosti Sovětského svazu, která se tehdy stala králem jihu. Když se šelma katolicismu odplatila Sovětskému svazu, přišla se zástupným vojskem Spojených států, falešného proroka ze šestnácté kapitoly Zjevení. Dračí král jihu, šelmí král severu a falešný prorok vozů, jezdců a lodí jsou všichni zobrazeni ve verši čtyřicet a prorocká linie končí ve verši čtyřicet pět, kdy papežská mocnost „dochází svého konce, aniž by jí kdo pomohl“.

Armagedon ve Zjevení šestnácté je symbolickou zeměpisnou oblastí označující vzpouru lidstva, jež předchází Kristovu návratu. Armagedon je symbolem; toto slovo je utvořeno ze dvou slov: „Har“, což znamená hora, a „Megiddo“, což je údolí Jizreel. Skutečnost, že Jan spojil horu s Megiddem, ačkoli Megiddo je údolí, poučuje studenta proroctví o tom, že Armagedon je symbolem, který obsahuje zeměpisný odkaz, neboť v údolí Jizreel není žádná hora.

Údolí Jizreel se nachází mezi třemi moři (Středozemním mořem, Galilejským mořem a Mrtvým mořem) a Jeruzalémem. Leží poměrně centrálně v severním Izraeli, přičemž tyto tři vodní plochy i Jeruzalém se kolem něj nacházejí v různých směrech. Čtyřicátý pátý verš jedenácté kapitoly Daniela je místem, kde král severu dochází ke svému konci a nikdo mu nepomůže, a tento verš určuje geografické místo jeho konce jako mezi moři a nádhernou svatou horou Jeruzaléma. Čtyřicátý verš jedenácté kapitoly Daniela uvádí tři mocnosti, které jsou předmětem uzdravení smrtelné rány papežské moci a jejího konečného zániku.

První věta těchto veršů určuje dobu konce rokem 1798, kdy papežství obdrželo svou smrtelnou ránu, a verš čtyřicátý pátý označuje jeho trvalou smrtelnou ránu. Prorocké dějiny mezi první a poslední smrtí papežské moci ukazují vzpouru lidstva, když obnovuje převahu papežské moci, v době, kdy se její smrtelná rána zahojí před konečným zánikem papežské moci. Těchto šest veršů nese pečeť pravdy, neboť začátek i konec jsou smrtí papežské moci a prostřední verše jsou vzpourou lidstva, když se první smrtelná rána zahojí.

Millerovi bylo od nebeských andělů dáno světlo ohledně vztahu mezi pohanským a papežským Římem. Klíčem k Millerovu porozumění prorockému vzoru, který používal pro všechna svá prorocká výkladová použití, byla „ustavičná“ v Druhém listu Tesalonickým. „Ustavičná“ v této kapitole je pohanský Řím, což je to, co založilo vidění, jemuž William Miller porozuměl, neboť je to Řím, lupiči tvého lidu ve čtrnáctém verši jedenácté kapitoly, kdo ustanovuje vidění.

Posel povolaný k tomu, aby v roce 1989 porozuměl vzrůstu poznání, dospěl k pochopení trojí povahy Říma. Miller byl poslem prvního a druhého anděla a rozuměl prvnímu a druhému projevu Říma, aby tak ustanovil vidění, které předložil světu. Posel třetího anděla porozuměl všem třem projevům Říma, aby tak ustanovil vidění, které mu bylo dáno zvěstovat světu.

Prvním projevem Říma byl pohanský Řím. Z pohanského Říma vzešel papežský Řím, druhý projev. Z prvních dvou projevů vzešel moderní Řím, trojnásobný svazek draka, šelmy a falešného proroka.

V příštím článku budeme pokračovat ve sledování linie sporu o „ustavičnou“ v adventní historii.