We will now address some of the implications of verse twelve of Daniel eleven, and thereafter, bring the three lines of “250” years into the history of verses eleven through fifteen, that was fulfilled at the battle of Panium in 200 BC. The line of “250” years that began in 457 BC ends in 207 BC in the middle of the period that begins with the battle of Raphia and ends with the battle of Panium. The “250” years in the line of Nero ends with the three-step history of Constantine, represented by the years 313, 321 and 330. The “250” years of the United States ends on July 4, 2026.

Nyní se budeme zabývat některými důsledky dvanáctého verše jedenácté kapitoly Danielovy a poté začleníme tři linie „250“ let do dějin veršů jedenáct až patnáct, které se naplnily v bitvě u Pania roku 200 př. Kr. Linie „250“ let, která začala roku 457 př. Kr., končí roku 207 př. Kr., uprostřed období, které začíná bitvou u Rafie a končí bitvou u Pania. „250“ let v linii Nerona končí trojkrokými dějinami Konstantina, představovanými léty 313, 321 a 330. „250“ let Spojených států končí 4. července 2026.

Nero’s line represents the history of the image of the beast testing time, first in the United States, and then in the world. The line of 457 BC places Trump at a midpoint militarily between two battles. The period that extends from 1776 also marks a midpoint for Trump’s final presidency. In order to place these lines in their proper place we will first address verse twelve, and the demise of Russia and Putin. Then the three lines of “250” years, then the line of the Hasmonean Dynasty. With those lines in place, we will place Peter in alignment with Panium. When those lines are in place we should be able to recognize how the message of July 18, 2020 is to be corrected and proclaimed, and that it is the message of the book of Joel.

Neronova linie představuje dějiny doby zkoušky obrazu šelmy, nejprve ve Spojených státech a poté ve světě. Linie roku 457 př. Kr. umísťuje Trumpa z vojenského hlediska do středu mezi dvě bitvy. Období, které se rozprostírá od roku 1776, rovněž vyznačuje střední bod Trumpova konečného prezidentství. Abychom tyto linie zasadili na jejich náležité místo, budeme se nejprve zabývat dvanáctým veršem a zánikem Ruska a Putina. Poté třemi liniemi „250“ let, pak linií hasmonejské dynastie. Když budou tyto linie na svém místě, uvedeme Petra do souladu s Paniem. Až budou tyto linie ustanoveny, měli bychom být schopni rozpoznat, jak má být poselství z 18. července 2020 opraveno a hlásáno a že je to poselství knihy Joel.

King Uzziah of Judah & Ptolemy King of Egypt

Král Uzijáš judský & Ptolemaios, král egyptský

The history that fulfilled verse eleven at the battle of Raphia aligns with the history of king Uzziah. When Isaiah is purified and empowered to proclaim the message of the latter rain, his calling came in the year that Uzziah died.

Dějiny, které naplnily jedenáctý verš v bitvě u Rafie, jsou v souladu s dějinami krále Uzijáše. Když je Izajáš očištěn a zmocněn k hlásání poselství pozdního deště, jeho povolání přišlo v roce, kdy Uzijáš zemřel.

In the year that king Uzziah died I saw also the Lord sitting upon a throne, high and lifted up, and his train filled the temple. Isaiah 6:1.

V roce, kdy zemřel král Uzijáš, spatřil jsem také Panovníka sedícího na trůnu, vysokém a vyvýšeném, a lem jeho roucha naplňoval chrám. Izajáš 6,1.

Uzziah’s death was preceded by the rebellion he manifested that paralleled and aligned with the rebellion of Ptolemy just after the victory at the battle of Raphia. Uzziah and Ptolemy are symbols of a southern king whose heart has been lifted up, who rebel by seeking to combining their state authority with church authority. When Uzziah attempted to combine church and state, the leprosy on his forehead typified the mark of the beast.

Úziášově smrti předcházela vzpoura, kterou projevil a která byla souběžná se vzpourou Ptolemaia bezprostředně po vítězství v bitvě u Rafie a byla s ní v souladu. Úziáš a Ptolemaios jsou symboly jižního krále, jehož srdce se povýšilo a jenž se bouří tím, že se snaží spojit svou státní moc s církevní autoritou. Když se Úziáš pokusil spojit církev a stát, malomocenství na jeho čele bylo předobrazem znamení šelmy.

And the third angel followed them, saying with a loud voice, If any man worship the beast and his image, and receive his mark in his forehead, or in his hand, The same shall drink of the wine of the wrath of God, which is poured out without mixture into the cup of his indignation; and he shall be tormented with fire and brimstone in the presence of the holy angels, and in the presence of the Lamb: And the smoke of their torment ascendeth up for ever and ever: and they have no rest day nor night, who worship the beast and his image, and whosoever receiveth the mark of his name. Revelation 14:9–11.

A třetí anděl je následoval a volal mocným hlasem: Jestliže se někdo klaní šelmě a jejímu obrazu a přijímá její znamení na své čelo nebo na svou ruku, ten bude pít víno Božího hněvu, které je nalito neředěné do kalicha jeho rozhořčení; a bude mučen ohněm a sírou před svatými anděly a před Beránkem. A dým jejich trápení vystupuje na věky věků; a nemají odpočinutí ve dne ani v noci ti, kdo se klanějí šelmě a jejímu obrazu, a kdokoli přijímá znamení jejího jména. Zjevení 14,9–11.

Uzziah then represents a progressive death from the time of his rebellious attempt to combine church and state. He then represents a lame-duck co-regency with his son for eleven years. Uzziah lived for eleven years after his rebellion. The beginning of his rebellion symbolizes the Sunday law, where church and state are combined and the mark of the beast is enforced. Eleven years later he died, representing the end of his reign as king of the southern kingdom of Judah, which was the glorious land, which is the United States.

Uzijáš tedy představuje postupné umírání od doby svého vzpurného pokusu spojit církev a stát. Poté představuje kulhající spoluvládu se svým synem po dobu jedenácti let. Uzijáš žil po své vzpouře ještě jedenáct let. Počátek jeho vzpoury symbolizuje nedělní zákon, kdy jsou církev a stát spojeny a je vynucováno znamení šelmy. O jedenáct let později zemřel, což představuje konec jeho vlády jako krále jižního království Judy, které bylo slavnou zemí, jíž jsou Spojené státy.

In prophetic relation to Ptolemy, Uzziah represents Judah, the glorious land and apostate Protestantism, whereas; Ptolemy represents Egypt, which is the dragon power, whose religion is spiritualism. When the two kings are considered as parallel lines, Uzziah ceases to be an illustration of the glorious land and together they become a symbol of two nations. Egypt and Judah are symbols of the religions of spiritualism and apostate Protestantism. They are a symbol of the state and the church. The statecraft and the churchcraft they represent when they are aligned as one symbol contain two nations, as was the Medes and Persians, as was France’s Egypt and Sodom, as is the United States Republican and Protestant horns, as were the northern and southern kingdoms of Israel and Judah, as well as pagan Rome and papal Rome. As a symbol of two kingdoms, they are prophetically tied together by the temple in Jerusalem where both Uzziah and Ptolemy sought to sacrifice at the temple in Jerusalem. Two nations who both rebel at the same sanctuary.

V prorockém vztahu k Ptolemaiovi představuje Uzijáš Judu, slavnou zemi a odpadlé protestantství, zatímco Ptolemaios představuje Egypt, jenž je dračí mocí, jehož náboženstvím je spiritualismus. Když jsou oba králové posuzováni jako souběžné linie, Uzijáš přestává být ilustrací slavné země a společně se stávají symbolem dvou národů. Egypt a Juda jsou symboly náboženství spiritualismu a odpadlého protestantství. Jsou symbolem státu a církve. Státnictví a církevnictví, které představují, když jsou spojeny v jeden symbol, zahrnují dva národy, jako tomu bylo u Médů a Peršanů, jako tomu bylo u francouzského Egypta a Sodomy, jako tomu je u republikánského a protestantského rohu Spojených států, jako tomu bylo u severního a jižního království Izraele a Judy, stejně jako u pohanského Říma a papežského Říma. Jako symbol dvou království jsou prorocky spojeni chrámem v Jeruzalémě, kde se jak Uzijáš, tak Ptolemaios snažili obětovat v chrámě v Jeruzalémě. Dva národy, které se oba bouří proti téže svatyni.

It is important to notice that the rebellion of both kings was in relation to the temple at Jerusalem, which is a symbol of the temple where Daniel saw Christ in chapter ten. Both these king’s histories align at the Ukrainian War, and in so doing they begin their testimony in 2014. They both were lifted up with military victories represented by the battle of Raphia in verse eleven. Raphia marks the borderland of the sixth kingdom of Bible prophecy and the threefold union of the Sunday law. It is also the border of the transition of the church militant unto the church triumphant.

Je důležité si povšimnout, že vzpoura obou králů se týkala chrámu v Jeruzalémě, který je symbolem chrámu, kde Daniel v desáté kapitole spatřil Krista. Dějiny obou těchto králů se sbíhají ve válce na Ukrajině, a tímto způsobem začínají své svědectví v roce 2014. Oba byli povzneseni vojenskými vítězstvími, znázorněnými bitvou u Ráfie v jedenáctém verši. Ráfia označuje pomezí šestého království biblického proroctví a trojího spojení nedělního zákona. Je také hranicí přechodu církve bojující v církev vítěznou.

After 2014, the richest king announced his intention to run for the presidency in 2015. In 2020 the richest king, representing the Republican horn received its deadly wound that would later be healed. In 2022 the Ukrainian War escalated. Trump then returned in fulfillment of verse thirteen, in the election of 2024. In July of 2023, a voice in the wilderness was sounded. December 31, 2023 the Protestant horn was resurrected, as was the Republican horn in the election of 2024, when Trump returned and then in 2025 the foundation test ended with the arrival of the temple test.

Po roce 2014 nejbohatší král oznámil svůj úmysl kandidovat v roce 2015 na prezidenta. V roce 2020 obdržel nejbohatší král, představující republikánský roh, svou smrtelnou ránu, která měla být později uzdravena. V roce 2022 ukrajinská válka eskalovala. Trump se poté vrátil v naplnění třináctého verše, ve volbách roku 2024. V červenci 2023 zazněl hlas volajícího na poušti. Dne 31. prosince 2023 byl protestantský roh vzkříšen, stejně jako republikánský roh ve volbách roku 2024, když se Trump vrátil, a poté v roce 2025 skončila zkouška základů s příchodem zkoušky chrámu.

1989

1989

The truths which were unsealed in 1989 was twofold. The prophetic parallels of the reform movements and the last six verses of Daniel eleven were unsealed at the same time. There are certain prophetic rules that were employed to establish the initial message of verse forty. Some of those very truths are now the key to the hidden history of the very same verse where those prophetic gems were discovered. I’ll give you an example.

Pravdy, které byly odpečetěny v roce 1989, byly dvojího druhu. Současně byly odpečetěny prorocké paralely reformních hnutí a posledních šest veršů jedenácté kapitoly knihy Daniel. K ustavení počátečního poselství čtyřicátého verše byla použita určitá prorocká pravidla. Některé z těchto pravd jsou nyní klíčem ke skrytým dějinám téhož verše, v němž byly tyto prorocké drahokamy objeveny. Uvedu příklad.

In 1989, there was no unified understanding in Adventism as to what the last six verses of Daniel represented. That lack of unification was twofold. There was no consensus of the meaning of the verses. Those who professed to have understanding of the verses presented human ideas mixed the theology of apostate Protestantism and Catholicism, the birthright heritage they received from their forefathers of the rebellion of 1863, when they fulfilled the role of the disobedient prophet at Jeroboam’s foundational rebellion. Those individual ideas of what the verses were private interpretations, at best. Their ideas of the verses were either contradictory to basic prophetic application, and often contrary to the very premise they themselves identified of the verses.

V roce 1989 v adventismu neexistovalo jednotné porozumění tomu, co představuje posledních šest veršů Danielovy knihy. Tento nedostatek jednoty byl dvojího druhu. Neexistovala shoda ohledně významu těchto veršů. Ti, kdo o sobě prohlašovali, že těmto veršům rozumějí, předkládali lidské myšlenky smíšené s teologií odpadlého protestantismu a katolicismu, s prvorozeným dědictvím, které přijali od svých předků z povstání roku 1863, když při Jeroboámově základním odboji naplnili úlohu neposlušného proroka. Tyto jednotlivé představy o tom, co tyto verše znamenají, byly nanejvýš soukromými výklady. Jejich pojetí těchto veršů buď odporovalo základní prorocké aplikaci, anebo bylo často v rozporu se samotným předpokladem těchto veršů, který sami vymezovali.

What we saw in the verses was a consistent understanding of all six verses. It was the consistency of the message we saw that encouraged me to present my understanding, even when I knew all of Adventism rejected what I understood. What we understood of those verses was published first in 1996, and the understanding there set forth has only grown stronger as time has marched out over thirty years!

To, co jsme v těch verších viděli, bylo soustavné porozumění všem šesti veršům. Právě důslednost poselství, kterou jsme v nich viděli, mě povzbudila, abych předložil své porozumění, i když jsem věděl, že celý adventismus odmítá to, čemu jsem porozuměl. To, čemu jsme z těch veršů porozuměli, bylo poprvé publikováno v roce 1996, a porozumění tam předložené s postupem času během třiceti let jen dále zesílilo!

If you consider the very first reference in the magazine The Time of the End, you find Testimonies, volume 9, page 11. Five years before 9/11, the magazine starts with 9/11. One of those understandings that encouraged me was in understanding that at “the time of the end” in verse forty, the kings of the north and south were spiritual, not literal powers. At that time, I already knew that Sister White said that the books of Daniel and Revelation are the same book, and that the same line of prophecy that is in Daniel, is taken up by John in the Revelation. I had found that in Revelation eleven, which was fulfilled in the history surrounding the time of the end in 1798; Sister White’s commentary upon the chapter clearly teaches that France was spiritual Egypt, and she was just as clear that in Revelation seventeen, the whore upon the beast was spiritual Babylon.

Jestliže vezmete v úvahu úplně první odkaz v časopise The Time of the End, naleznete Svědectví, svazek 9, stranu 11. Pět let před 11. zářím časopis začíná 9/11. Jedno z porozumění, které mě povzbudilo, spočívalo v tom, že „v době konce“ ve čtyřicátém verši byli králové severu a jihu duchovními, nikoli doslovnými mocnostmi. V té době jsem již věděl, že sestra Whiteová řekla, že knihy Daniel a Zjevení jsou tatáž kniha a že tutéž prorockou linii, která je v Danielovi, přebírá Jan ve Zjevení. Zjistil jsem, že ve Zjevení jedenácté kapitole, která se naplnila v dějinách souvisejících s dobou konce roku 1798, komentář sestry Whiteové k této kapitole jasně učí, že Francie byla duchovním Egyptem, a stejně jasně uvádí, že ve Zjevení sedmnácté kapitole byla nevěstka sedící na šelmě duchovním Babylónem.

Sister White’s identification of those two powers is in The Great Controversy, and those comments tie together John and Daniel’s testimony. The definition of the king of the south in Daniel chapter eleven is the power that controls Egypt, and the king of the north is the power who controls Babylon. When the Bible and Spirit of Prophecy worked in tandem to establish a truth by bringing Daniel and Revelation together to prove the point, was something I could never surrender to any misguided theologian, or misguided self-appointed leader of a self-supporting ministry.

Identifikace těchto dvou mocností sestrou Whiteovou se nachází ve Velkém sporu a tyto výroky spojují svědectví Janovo a Danielovo. Definicí krále jihu v jedenácté kapitole knihy Daniel je mocnost, která ovládá Egypt, a král severu je mocnost, která ovládá Babylon. To, že Bible a Duch proroctví působily společně při ustanovení pravdy tím, že spojily Daniela a Zjevení, aby daný bod dokázaly, bylo něčím, co jsem nikdy nemohl vydat žádnému svedenému teologovi ani svedenému samozvanému vůdci samopodporující se služby.

To understand Ptolemy and Uzziah as symbols of the battle of Raphia and the fallout that occurs after their hearts are lifted up, is to be governed by the fact that Ptolemy represents the dragon power who defeats the proxy power of Rome, only to lose to the proxy power who had defeated Ptolemy in verse ten and in 1989. The historical distinctions are purposeful and important.

Rozumět Ptolemaiovi a Uzijášovi jako symbolům bitvy u Rafie a následků, které nastávají poté, co se jejich srdce povýší, znamená být veden skutečností, že Ptolemaios představuje dračí moc, která poráží zástupnou moc Říma, jen aby následně prohrála se zástupnou mocí, která porazila Ptolemaia v desátém verši a v roce 1989. Historická rozlišení jsou záměrná a důležitá.

Uzziah receives the mark of the beast when he attempts to bring church and state together, Uzziah is the glorious land, and the glorious land was a major argument in the beginning of the message in 1989. Is the glorious land the United States, or is it the Seventh-day Adventist church? Those who then held to the erroneous idea that the glorious land is the Adventist church, along with any who still do—would argue that the glorious holy mountain of verse forty-five was clearly God’s church, so that meant to them, that a mountain and a land were the same symbol. Standard human reasoning, I suppose.

Uzzijáš přijímá znamení šelmy, když se pokouší spojit církev a stát; Uzzijáš je nádherná země a nádherná země byla významným argumentem na počátku poselství v roce 1989. Je nádherná země Spojenými státy, anebo je to Církev adventistů sedmého dne? Ti, kteří tehdy zastávali mylnou představu, že nádherná země je adventistická církev, spolu s každým, kdo ji zastává dosud, by tvrdili, že nádherná svatá hora ve verši čtyřicet pět byla zjevně Boží církví, a to pro ně znamenalo, že hora a země jsou týmž symbolem. Předpokládám, že jde o standardní lidské uvažování.

Uzziah is the glorious land, and Ptolemy is Egypt. Uzziah, as the glorious land has the two horns of Protestantism and Republicanism. The political manifestation of Ptolemy is communism and its varied forms, and the religious manifestation of Ptolemy is spiritualism and its varied forms. A characteristic of the dragon power is that it is a confederacy, but the false prophet, who is the glorious land is a single nation with two horns.

Uzzijáš je slavná země a Ptolemaios je Egypt. Uzzijáš jakožto slavná země má dva rohy protestantismu a republikanismu. Politickým projevem Ptolemaia je komunismus a jeho rozmanité formy a náboženským projevem Ptolemaia je spiritismus a jeho rozmanité formy. Charakteristickým rysem moci draka je, že je konfederací, avšak falešný prorok, jímž je slavná země, je jediný národ se dvěma rohy.

Daniel eleven verse forty established that the United States was the proxy power of the papacy when the Soviet Union was swept away in 1989. This truth aligns with the role of the two-horned earth beast of Revelation thirteen, for the two books are the same.

Daniel 11,40 potvrdil, že Spojené státy byly zástupnou mocností papežství, když byl Sovětský svaz v roce 1989 smeten. Tato pravda je v souladu s úlohou dvourohého pozemského zvířete ze Zjevení 13, neboť obě knihy jsou totožné.

And I beheld another beast coming up out of the earth; and he had two horns like a lamb, and he spake as a dragon. And he exerciseth all the power of the first beast before him, and causeth the earth and them which dwell therein to worship the first beast, whose deadly wound was healed. Revelation 13:11, 12.

I viděl jsem jinou šelmu vystupující ze země; a měla dva rohy podobné beránčím, ale mluvila jako drak. A vykonává všechnu moc první šelmy před její tváří a působí, aby se země i ti, kdo na ní přebývají, klaněli první šelmě, jejíž smrtelná rána byla uzdravena. Zjevení 13,11.12.

Revelation thirteen identifies the United States as the proxy power of the Papacy, for the earth beast “exerciseth al the power of the” beast out of the sea that came “before him.” In verse two the dragon of pagan Rome had given the Papacy its power, seat and great authority. The word translated as “power” means power, but in verse twelve it is a different word that is translated as “power,” meaning “delegated authority.”

Třináctá kapitola Zjevení označuje Spojené státy za zástupnou mocnost papežství, neboť šelma ze země „vykonává všechnu moc“ šelmy z moře, která přišla „před ním“. Ve druhém verši dal drak pohanského Říma papežství jeho moc, sídlo a velikou pravomoc. Slovo přeložené jako „moc“ znamená moc, avšak ve dvanáctém verši je jako „moc“ přeloženo jiné slovo, které znamená „delegovanou pravomoc“.

The United States is the proxy power of the papacy, who has been typified by pagan Rome, who gave its military and economic support to the papacy as set forth in verse two. In doing so pagan Rome typified the United States who would also give its “chariots, ships and horsemen” to do the dirty-work of the papal power.

Spojené státy jsou zástupnou mocností papežství, které bylo předobrazeno pohanským Římem; ten, jak je uvedeno ve druhém verši, poskytl papežství svou vojenskou a hospodářskou podporu. Tím pohanský Řím předobrazil Spojené státy, které by rovněž poskytly své „vozy, lodě a jezdce“, aby vykonaly špinavou práci papežské moci.

When the three battles of verse ten, eleven and fifteen were fulfilled in history, Antiochus Magnus was at each battle. This fact identifies that the power represented in the three battles is a proxy power of the beast, for it is always Antiochus, and Antiochus in 1989 was the proxy power of the United States.

Když se v dějinách naplnily tři bitvy desátého, jedenáctého a patnáctého verše, byl Antiochos Magnus přítomen v každé z nich. Tato skutečnost ukazuje, že moc představovaná v těchto třech bitvách je zástupnou mocí šelmy, neboť je to vždy Antiochos, a Antiochos byl roku 1989 zástupnou mocí Spojených států.

The three battles that lead to the Sunday law of verse sixteen bear the signature of Alpha and Omega, and also the structure of truth. It is the United States in the first battle and the third battle, identifying an alpha and omega in the first and last battle. The three battles that lead to the Sunday law of verse sixteen also bear the signature of truth. The proxy power of Nazi Ukraine is the battle in the middle that represents the rebellion of the middle waymark in the framework of the Hebrew word truth. The three battles represent 1989 unto the Sunday law, which means they represent the “hidden history” of verse forty.

Tři bitvy, které vedou k nedělnímu zákonu ve verši šestnáct, nesou pečeť Alfy a Omegy a také strukturu pravdy. V první i ve třetí bitvě jsou to Spojené státy, čímž se v první a poslední bitvě vyznačuje alfa a omega. Tři bitvy, které vedou k nedělnímu zákonu ve verši šestnáct, nesou také pečeť pravdy. Zástupná moc nacistické Ukrajiny je bitvou uprostřed, která představuje vzpouru prostředního mezníku v rámci struktury hebrejského slova pravda. Tyto tři bitvy představují období od roku 1989 až k nedělnímu zákonu, což znamená, že představují „skryté dějiny“ verše čtyřicátého.

Verse eleven of Revelation eleven identifies 2023, as the point where both horns are resurrected. Daniel eleven, verse eleven identifies the very same period of history. The internal line of prophecy and the external line of prophecy align in 2023. The internal line is the “thing” Daniel understood and the external line is the “vision” he understood.

Jedenáctý verš jedenácté kapitoly Zjevení označuje rok 2023 jako bod, v němž jsou oba rohy vzkříšeny. Jedenáctá kapitola Danielova, verš jedenáct, označuje právě totéž období dějin. Vnitřní linie proroctví a vnější linie proroctví se v roce 2023 shodují. Vnitřní linie je „věc“, kterou Daniel pochopil, a vnější linie je „vidění“, jemuž porozuměl.

The temple test that Daniel illustrates began at the twenty-second day, and twenty-two years after 9/11, which is the point that Isaiah entered the temple brings you to 2023. Isaiah identifies the death of Uzziah after living with leprosy for eleven years at 9/11. The work of erecting the temple consists of first laying the foundation, and thereafter erecting the temple and placing the cap stone which then leads to the third litmus test, represented by the feast of trumpets in the line of Leviticus twenty-three. The internal work of the everlasting gospel is accomplished during the history of the external line. In verse eleven Putin has been typified by Ptolemy, and king Uzziah provides a second witness to the illustration of the king of the south who is lifted up through military success, who thereafter attempts to insert themselves into the realm of religion.

Zkouška chrámu, kterou Daniel znázorňuje, začala dvacátého druhého dne, a dvacet dva let po 11. září, což je bod, v němž Izajáš vstoupil do chrámu, vás přivádí do roku 2023. Izajáš ztotožňuje smrt Uzijáše poté, co žil jedenáct let s malomocenstvím, s 11. zářím. Dílo budování chrámu spočívá nejprve v položení základu a poté ve vztyčení chrámu a umístění vrcholového kamene, což následně vede ke třetí rozhodující zkoušce, znázorněné svátkem troubení v linii Leviticus dvacet tři. Vnitřní dílo věčného evangelia je vykonáno během dějin vnější linie. Ve verši jedenáctém byl Putin předobrazen Ptolemaiem a král Uzijáš poskytuje druhého svědka k znázornění krále jihu, který je vyvýšen skrze vojenský úspěch a který se poté pokouší vstoupit do oblasti náboženství.

And the king of the south shall be moved with choler, and shall come forth and fight with him, even with the king of the north: and he shall set forth a great multitude; but the multitude shall be given into his hand. And when he hath taken away the multitude, his heart shall be lifted up; and he shall cast down many ten thousands: but he shall not be strengthened by it. Daniel 11:11, 12.

Král jihu se rozhněvá a vytáhne do boje proti němu, totiž proti králi severu; a ten postaví veliké množství, ale to množství bude vydáno do jeho ruky. A když to množství odvleče, jeho srdce se povýší; a porazí mnohé desetitisíce, avšak neposílí se tím. Daniel 11,11.12.

Uriah Smith addresses Ptolemy Philopator’s history and his attempt to offer sacrifices in Jerusalem’s temple.

Uriáš Smith pojednává o dějinách Ptolemaia Filopatora a o jeho pokusu obětovat v jeruzalémském chrámu.

“Ptolemy lacked the prudence to make a good use of his victory. Had he followed up his success, he would probably have become master of the whole kingdom of Antiochus; but content with making only a few menaces and a few threats, he made peace that he might be able to give himself up to the uninterrupted and uncontrolled indulgence of his brutish passions. Thus, having conquered his enemies, he was overcome by his vices, and, forgetful of the great name which he might have established, he spent his time in feasting and lewdness.

„Ptolemaios postrádal prozíravost, aby ze svého vítězství dobře vytěžil. Kdyby byl na svůj úspěch navázal, byl by se pravděpodobně stal pánem celého Antiochova království; avšak spokojen s tím, že pronesl jen několik výhrůžek a několik hrozeb, uzavřel mír, aby se mohl oddat nerušenému a neomezenému uspokojování svých zvířeckých vášní. Tak tedy, ačkoli přemohl své nepřátele, byl přemožen svými neřestmi a, zapomenuv na velké jméno, jež si mohl vydobýt, trávil svůj čas hodováním a smilstvem.“

His heart was lifted up by his success, but he was far from being strengthened by it; for the inglorious use he made of it caused his own subjects to rebel against him. But the lifting up of his heart was more especially manifested in his transactions with the Jews. Coming to Jerusalem, he there offered sacrifices, and was very desirous of entering into the most holy place of the temple, contrary to the law and religion of that place; but being, though with great difficulty, restrained, he left the place burning with anger against the whole nation of the Jews, and immediately commenced against them a terrible and relentless persecution. In Alexandria, where the Jews had resided since the days of Alexander, and enjoyed the privileges of the most favored citizens, forty thousand according to Eusebius, sixty thousand according to Jerome, were slain in this persecution. The rebellion of the Egyptians, and the massacre of the Jews, certainly were not calculated to strengthen him in his kingdom, but were sufficient rather almost totally to ruin it.” Uriah Smith, Daniel and the Revelation, 254.

„Jeho srdce se povýšilo pro jeho úspěch, avšak tím nebyl ani zdaleka posílen; neboť potupné užití, které z něho učinil, přivodilo, že se proti němu vzbouřili jeho vlastní poddaní. Avšak povýšení jeho srdce se zvláště zjevilo v jeho jednání s Židy. Když přišel do Jeruzaléma, obětoval tam oběti a velmi toužil vstoupit do nejsvětějšího místa chrámu, proti zákonu a náboženství onoho místa; avšak když mu v tom bylo, třebaže s velkou námahou, zabráněno, opustil to místo planouc hněvem proti celému židovskému národu a ihned proti němu zahájil strašlivé a neúprosné pronásledování. V Alexandrii, kde Židé pobývali od dnů Alexandra a požívali výsad nejvíce upřednostňovaných občanů, bylo v tomto pronásledování pobito čtyřicet tisíc podle Eusebia, šedesát tisíc podle Jeronýma. Vzbouření Egypťanů a pobití Židů ho jistě neměly posílit v jeho království, nýbrž spíše postačovaly k tomu, aby je téměř úplně zničily.“ Uriah Smith, Daniel and the Revelation, 254.

Ptolemy Philopator’s military victory at Raphia in 217 BC, did not strengthen Ptolemy, but it caused “his heart to be lifted up.” Victory in the Ukrainian War will not strengthen Putin, but it will “lift up his heart,” as did military success cause king Uzziah to lift up his heart.

Ptolemaiovo Filopatérovo vojenské vítězství u Rafie roku 217 př. Kr. Ptolemaia neposílilo, nýbrž způsobilo, že „se jeho srdce povýšilo“. Vítězství v ukrajinské válce Putina neposílí, ale „povznese jeho srdce“, stejně jako vojenský úspěch způsobil, že se srdce krále Uzijáše povýšilo.

And Uzziah prepared for them throughout all the host shields, and spears, and helmets, and habergeons, and bows, and slings to cast stones. And he made in Jerusalem engines, invented by cunning men, to be on the towers and upon the bulwarks, to shoot arrows and great stones withal. And his name spread far abroad; for he was marvellously helped, till he was strong. But when he was strong, his heart was lifted up to his destruction: for he transgressed against the Lord his God, and went into the temple of the Lord to burn incense upon the altar of incense. 2 Chronicles 26:14–16.

A Uzijáš pro ně po celém vojsku připravil štíty a kopí i přilby a pancíře i luky a praky k vrhání kamenů. A v Jeruzalémě zhotovil stroje, vynalezené důmyslnými muži, aby byly na věžích a na baštách k vystřelování šípů a velikých kamenů. A jeho jméno se daleko rozšířilo, neboť mu bylo podivuhodně pomoženo, až se stal mocným. Když však zesílil, jeho srdce se povýšilo k jeho záhubě; neboť přestoupil proti Hospodinu, svému Bohu, a vstoupil do Hospodinova chrámu, aby pálil kadidlo na kadidlovém oltáři. 2 Paralipomenon 26,14–16.

Two southern kings whose hearts were lifted up from military victories, attempted to enter the same temple and offer and offering, which only a priest was allowed to do. In both cases, the priests resisted the proud kings attempts to do so. One king then initiated a retaliation upon the Jews, and the other was struck in the forehead with leprosy.

Dva jižní králové, jejichž srdce se povzneslo vojenskými vítězstvími, se pokusili vstoupit do téhož chrámu a přinést oběť, což směl učinit pouze kněz. V obou případech se kněží postavili proti pokusům pyšných králů učinit tak. Jeden král pak zahájil odvetu proti Židům a druhý byl zasažen na čele malomocenstvím.

And Azariah the priest went in after him, and with him fourscore priests of the Lord, that were valiant men: And they withstood Uzziah the king, and said unto him, It appertaineth not unto thee, Uzziah, to burn incense unto the Lord, but to the priests the sons of Aaron, that are consecrated to burn incense: go out of the sanctuary; for thou hast trespassed; neither shall it be for thine honour from the Lord God. Then Uzziah was wroth, and had a censer in his hand to burn incense: and while he was wroth with the priests, the leprosy even rose up in his forehead before the priests in the house of the Lord, from beside the incense altar. And Azariah the chief priest, and all the priests, looked upon him, and, behold, he was leprous in his forehead, and they thrust him out from thence; yea, himself hasted also to go out, because the Lord had smitten him. And Uzziah the king was a leper unto the day of his death, and dwelt in a several house, being a leper; for he was cut off from the house of the Lord: and Jotham his son was over the king’s house, judging the people of the land. Now the rest of the acts of Uzziah, first and last, did Isaiah the prophet, the son of Amoz, write. 2 Chronicles 26:17–22.

A kněz Azarjáš vešel za ním a s ním osmdesát kněží Hospodinových, mužů statečných. Ti se postavili proti králi Uzijášovi a řekli mu: Nepřísluší tobě, Uzijáši, pálit kadidlo Hospodinu, nýbrž kněžím, synům Áronovým, kteří jsou posvěceni k pálení kadidla. Vyjdi ze svatyně, neboť ses provinil, a nebude ti to ke cti od Hospodina Boha. Tu se Uzijáš rozhněval, maje v ruce kadidelnici, aby pálil kadidlo; a zatímco se hněval na kněze, malomocenství vyrazilo na jeho čele před kněžími v Hospodinově domě vedle kadidlového oltáře. Když se na něj podíval velekněz Azarjáš a všichni kněží, hle, byl malomocný na čele; proto ho odtud vyhnali, ba i on sám pospíšil vyjít, protože jej Hospodin ranil. Král Uzijáš pak zůstal malomocným až do dne své smrti a bydlel v odděleném domě, jsa malomocný, neboť byl vyloučen z Hospodinova domu. A jeho syn Jótam byl správcem královského domu a soudil lid země. Ostatní pak příběhy Uzijášovy, první i poslední, zapsal prorok Izajáš, syn Ámosův. 2 Paralipomenon 26,17–22.

In 2014, the globalists of Europe and the Obama regime initiated a color revolution upon the nation of the Ukraine. In 2022 Russia began an invasion that will ultimately lead to a victory for Putin and Russia; represented by Ptolemy and Uzziah, the kings of the south. Verse twelve says that after the victory of Putin, “his heart shall be lifted up; and he shall cast down many ten thousands: but he shall not be strengthened by it.” History then records a progressive demise of his kingdom.

V roce 2014 zahájili evropští globalisté a Obamův režim barevnou revoluci proti ukrajinskému národu. V roce 2022 Rusko započalo invazi, která nakonec povede k vítězství Putina a Ruska; jež jsou představováni Ptolemaiem a Uzzijášem, králi jihu. Dvanáctý verš říká, že po Putinově vítězství „jeho srdce se povýší; a porazí mnohé desetitisíce: avšak tím neposílí.“ Dějiny pak zaznamenávají postupný zánik jeho království.

The progressive demise led to his death, and by the time Antiochus the Great retaliates for his loss at Raphia, Antiochus was no longer engaged with Ptolemy Philopator, Antiochus was then addressing a young child who was then Egypt’s ruler. A child is a symbol of the last generation, so at one level the child king that Antiochus defeats at Panium is the final generation of the kingdom of the south. At the practical level the child king represents weakness in relation to Antiochus’s strength.

Postupný úpadek vedl k jeho smrti, a v době, kdy Antiochos Veliký odplácí svou ztrátu u Ráfie, již Antiochos nestojí proti Ptolemaiovi Filopatórovi; tehdy se obrací proti malému dítěti, které bylo v té době vládcem Egypta. Dítě je symbolem poslední generace, takže na jedné úrovni je dětský král, kterého Antiochos poráží u Pania, poslední generací království jihu. Na praktické rovině dětský král představuje slabost ve vztahu k síle Antiochově.

“The peace concluded between Ptolemy Philopater and Antiochus lasted fourteen years. Meanwhile Ptolemy died from intemperance and debauchery, and was succeeded by his son, Ptolemy Epiphanes, a child then four or five years old. Antiochus, during the same time, having suppressed rebellion in his kingdom, and reduced and settled the eastern parts in their obedience, was at leisure for any enterprise when young Epiphanes came to the throne of Egypt; and thinking this too good an opportunity for enlarging his dominion to be let slip, he raised an immense army “greater than the former” (for he had collected many forces and acquired great riches in his eastern expedition), and set out against Egypt, expecting to have an easy victory over the infant king. How he succeeded we shall presently see; for here new complications enter into the affairs of these kingdoms, and new actors are introduced upon the stage of history.” Uriah Smith, Daniel and the Revelation, 255.

„Mír uzavřený mezi Ptolemaiem Filopatorem a Antiochem trval čtrnáct let. Mezitím Ptolemaios zemřel následkem nestřídmosti a prostopášnosti a po něm nastoupil jeho syn Ptolemaios Epifanés, tehdy dítě ve věku čtyř nebo pěti let. Antiochos v téže době, poté co ve svém království potlačil vzpouru a podrobil si i upevnil ve východních krajích poslušnost, měl volné ruce k jakémukoli podniku, když mladý Epifanés usedl na egyptský trůn; a domnívaje se, že je to příliš příznivá příležitost k rozšíření své nadvlády, než aby ji nechal uniknout, shromáždil nesmírné vojsko „větší než dřívější“ (neboť při svém východním tažení sesbíral mnoho vojenských sil a získal veliké bohatství) a vytáhl proti Egyptu v očekávání, že nad dětským králem snadno zvítězí. Jak se mu vedlo, to brzy uvidíme; neboť zde do záležitostí těchto království vstupují nové komplikace a na jeviště dějin jsou uváděni noví aktéři.“ Uriah Smith, Daniel and the Revelation, 255.

The King of the South

Král jihu

To outline the final steps of Russia, is to outline the final steps of the prophetic king of the south. A prophetic characteristic of the spiritual king of the south that arrived in prophetic history at the time of the end in 1798—is how it comes to its end. It is also a prophetic characteristic of the king of the north, and the false prophet. Each of the three powers that lead the world to Armageddon have endings that are specifically identified in God’s Word. Whatever happens to Putin and Russia will have been typified with past lines of the king of the south.

Načrtnout závěrečné kroky Ruska znamená načrtnout závěrečné kroky prorockého krále jihu. Prorockou charakteristikou duchovního krále jihu, který vstoupil do prorockých dějin v době konce roku 1798, je způsob, jakým přichází ke svému konci. Je to také prorocká charakteristika krále severu a falešného proroka. Každá ze tří mocností, které vedou svět k Armagedonu, má svůj konec výslovně označený v Božím slově. Cokoli se stane Putinovi a Rusku, bude předobrazeno minulými liniemi krále jihu.

The examples of the spiritual king of the south’s demise were typified by the demise of the first spiritual king of the south, who was atheistic France during the period of the Revolution. The demise of the southern kingdom includes the demise of the southern king. Napoleon’s demise corresponds to the demise of France, and aligns with the demise of the next kingdom of the south, who was Russia. Russia as the modern king of the south began in revolution, just as France, as the king of the south, began with revolution.

Příklady zániku duchovního krále jihu byly předobrazeny zánikem prvního duchovního krále jihu, jímž byla ateistická Francie v období revoluce. Zánik jižního království zahrnuje zánik jižního krále. Napoleonův zánik odpovídá zániku Francie a je v souladu se zánikem následujícího království jihu, jímž bylo Rusko. Rusko jako novodobý král jihu začalo revolucí, stejně jako Francie jako král jihu začala revolucí.

Revolution is a characteristic of the dragon, who is the symbol of the southern kings. The dragon, the primary symbol of the king of the south is Satan, and as he attempts a revolution at the end of the millennium, fire comes down out of heaven and devours him. His rebellion in heaven at the beginning was the alpha of his rebellion at the conclusion of the millennium.

Revoluce je charakteristickým rysem draka, který je symbolem jižních králů. Drak, hlavní symbol krále jihu, je satan, a když se na konci tisíciletí pokouší o revoluci, sestupuje z nebe oheň a stravuje jej. Jeho vzpoura v nebi na počátku byla alfou jeho vzpoury při závěru tisíciletí.

In 1798, France prophetically took the throne as the spiritual king of the south during the French Revolution. That revolution swept through the nations of Europe and ultimately arrived at the Russian Revolution that was quickly followed by the Bolshevik Revolution in the same year.

V roce 1798 se Francie během Francouzské revoluce prorocky ujala trůnu jako duchovní král jihu. Tato revoluce se přehnala národy Evropy a nakonec dospěla až k Ruské revoluci, po níž v témže roce rychle následovala bolševická revoluce.

The Russian Revolution of 1917 consisted of two main steps: the February Revolution (which overthrew the Tsarist monarchy, ended autocracy, and established a provisional government amid a period of dual power with the Soviets) and the October Revolution (also called the Bolshevik Revolution, where the Bolsheviks under Lenin seized power in a coup, leading to the establishment of Soviet rule and the path to socialism/communism).

Ruská revoluce roku 1917 sestávala ze dvou hlavních kroků: únorové revoluce (která svrhla carskou monarchii, ukončila samoděržaví a ustavila prozatímní vládu uprostřed období dvojvládí se sověty) a říjnové revoluce (nazývané také bolševická revoluce, při níž se bolševici pod Leninovým vedením zmocnili moci převratem, což vedlo k nastolení sovětské vlády a k cestě k socialismu/komunismu).

In historical analyses and revolutionary theory (particularly from Marxist perspectives like those of Trotsky, Luxemburg, and others drawing parallels), the French Revolution (1789–1799) is often seen as typifying or providing a schema for the course of the Russian events. The two steps of the French Revolution that typified these Russian phases are:

V historických analýzách a revoluční teorii (zvláště z marxistických perspektiv, jako jsou perspektivy Trockého, Luxemburgové a dalších, kteří vyvozují paralely) je Francouzská revoluce (1789–1799) často považována za typický příklad či za schéma průběhu ruských událostí. Dva kroky Francouzské revoluce, které předobrazovaly tyto ruské fáze, jsou:

  • The initial moderate/constitutional phase (roughly 1789–1792), which aligns with the February Revolution. This French phase began with the storming of the Bastille, the convening of the Estates-General/National Assembly, the abolition of feudal privileges, the Declaration of the Rights of Man, and the establishment of a constitutional monarchy under the Girondins and moderate reformers. It overthrew absolute monarchy but retained elements of bourgeois/liberal governance and dual/contested power structures (e.g., between the Assembly and the lingering monarchy). Similarly, February 1917 ended Tsarism, but led to a bourgeois provisional government and dual power with the Soviets.

    Počáteční umírněná/konstituční fáze (přibližně 1789–1792), která odpovídá únorové revoluci. Tato francouzská fáze začala dobytím Bastily, svoláním generálních stavů/Národního shromáždění, zrušením feudálních výsad, Deklarací práv člověka a ustavením konstituční monarchie pod vedením girondinů a umírněných reformátorů. Svrhla absolutní monarchii, avšak zachovala prvky buržoazní/liberální vlády a dvojí/sporné mocenské struktury (např. mezi Shromážděním a přetrvávající monarchií). Podobně únor 1917 ukončil carismus, ale vedl k buržoazní prozatímní vládě a k dvojvládí se sověty.

  • The radical/Jacobin phase (roughly 1792–1794, including the establishment of the First Republic, the execution of Louis XVI, and the Reign of Terror under Robespierre and the Jacobins/Committee of Public Safety) aligns with the October (Bolshevik) Revolution. The Jacobins seized power from the more moderate Girondins through radical action, declared a republic, suppressed counter-revolution, and pushed the revolution toward deeper social transformation and defense against internal/external threats. This mirrors how the Bolsheviks overthrew the provisional government, consolidated proletarian/dictatorship-of-the-proletariat rule, and advanced revolutionary socialism.

    Radikální/jakobínská fáze (přibližně 1792–1794, včetně vyhlášení První republiky, popravy Ludvíka XVI. a období vlády teroru pod Robespierrem a jakobíny/Výborem pro veřejné blaho) odpovídá Říjnové (bolševické) revoluci. Jakobíni se radikálním jednáním zmocnili moci od umírněnějších girondistů, vyhlásili republiku, potlačili kontrarevoluci a posouvali revoluci k hlubší společenské proměně a k obraně proti vnitřním i vnějším hrozbám. To odráží způsob, jakým bolševici svrhli prozatímní vládu, upevnili vládu proletariátu/diktatury proletariátu a prosazovali revoluční socialismus.

These parallels emphasize how revolutions often follow a pattern: an initial broad uprising against the old regime (led by moderates/bourgeois forces), followed by a more extreme seizure of power by radicals to ‘save’ and deepen the revolution amid crisis. The Bolsheviks themselves consciously drew on the French example, viewing their October uprising as akin to the Jacobin coup—necessary to prevent counter-revolution and fulfill the revolution’s potential.

Tyto paralely zdůrazňují, jak revoluce často sledují určitý vzorec: počáteční široké povstání proti starému režimu (vedené umírněnými/buržoazními silami), po němž následuje krajnější uchvácení moci radikály, aby byla revoluce uprostřed krize „zachráněna“ a prohloubena. Sami bolševici vědomě navazovali na francouzský příklad a pohlíželi na své říjnové povstání jako na obdobu jakobínského převratu — nezbytného k zabránění kontrarevoluci a k naplnění potenciálu revoluce.

This typology appears in works like Trotsky’s History of the Russian Revolution (which explicitly compares the dual power phase in Russia to similar dynamics in France) and Rosa Luxemburg’s writings on the Russian events, where she notes the Russian Revolution’s first period (March–October) follows the schema of the French (and English) revolutions, with the Bolshevik takeover paralleling the Jacobin ascent.

Tato typologie se objevuje v dílech, jako jsou Trockého Dějiny ruské revoluce (které výslovně srovnávají fázi dvojvládí v Rusku s obdobnou dynamikou ve Francii) a spisy Rosy Luxemburgové o ruských událostech, kde poznamenává, že první období ruské revoluce (březen–říjen) sleduje schéma francouzské (a anglické) revoluce, přičemž převzetí moci bolševiky je paralelou k vzestupu jakobínů.

Jesus always illustrates the end with the beginning, and the demise of Napoleon as the first spiritual king of the south followed the waymarks at the beginning of the revolution, and in so doing represented the demise of the Soviet Union.

Ježíš vždy znázorňuje konec pomocí počátku a zánik Napoleona jako prvního duchovního krále jihu sledoval mezníky na počátku revoluce, a tím představoval zánik Sovětského svazu.

Napoleon’s progressive (step-by-step) demise aligns closely with the Soviet Union’s gradual decline and 1991 collapse, in the same typological framework where the French Revolution’s two phases prefigured the Russian Revolution’s February and October 1917 stages. The parallel extends into the post-radical consolidation phase (Bonapartism) and its inevitable unraveling. This draws from both general historical patterns and Marxist analyses (especially Trotsky’s in The Revolution Betrayed and related works), which treat Napoleon as the archetype of Bonapartism: a strongman regime that arises after a revolution’s radical peak, balances between classes, preserves key structural gains of the revolution (while suppressing its democratic thrust), builds a personal/military-bureaucratic empire, overextends, and then suffers a phased collapse leading to partial restoration of the old order.

Napoleonův postupný (krok za krokem probíhající) zánik úzce odpovídá pozvolnému úpadku Sovětského svazu a jeho zhroucení v roce 1991, v témž typologickém rámci, v němž dvě fáze Francouzské revoluce předznamenaly únorové a říjnové stadium Ruské revoluce roku 1917. Tato paralela se rozšiřuje i na fázi poradikální konsolidace (bonapartismus) a její nevyhnutelné rozplétání. To vychází jak z obecných historických vzorců, tak z marxistických analýz (zejména Trockého v díle Zrazená revoluce a souvisejících spisech), které pohlížejí na Napoleona jako na archetyp bonapartismu: režimu silného muže, jenž povstává po radikálním vrcholu revoluce, udržuje rovnováhu mezi třídami, zachovává klíčové strukturální výdobytky revoluce (zároveň však potlačuje její demokratický tah), buduje osobní/vojensko-byrokratické impérium, přepíná své síly a poté prodělává fázovitý kolaps vedoucí k částečné obnově starého řádu.

Napoleon’s Bonapartist Rise Parallels the Stalinist Consolidation

Bonapartistický vzestup Napoleona se podobá stalinské konsolidaci

After the Jacobin radical phase and Thermidorian reaction (1794), the unstable Directory (1795–1799), Napoleon’s 18 Brumaire coup (1799) establishes the Consulate, then the Empire (1804). He codifies and exports bourgeois revolutionary gains (Napoleonic Code, end of feudal privileges, strong centralized state) but subordinates them to authoritarian rule, military glory, and a new elite.

Po jakobínské radikální fázi a thermidorském obratu (1794) nastupuje nestabilní Direktoriát (1795–1799); Napoleonův převrat 18. brumairu (1799) zakládá konzulát a poté císařství (1804). Kodifikuje a vyváží měšťanské revoluční vymoženosti (Napoleonský zákoník, zrušení feudálních privilegií, silný centralizovaný stát), avšak podřizuje je autoritářské vládě, vojenské slávě a nové elitě.

After the Bolshevik/October radical phase and early Soviet experiments, bureaucratic degeneration sets in (especially from the mid-1920s). Stalin’s consolidation defeats the Left Opposition, enforces “socialism in one country,” and creates a police/military-bureaucratic dictatorship. The planned economy and nationalized property (core gains of October) are preserved but turned into tools of a privileged caste, with internationalism abandoned.

Po bolševické/říjnové radikální fázi a raných sovětských experimentech nastupuje byrokratická degenerace (zejména od poloviny 20. let). Stalinova konsolidace poráží Levou opozici, prosazuje „socialismus v jedné zemi“ a vytváří policejně-vojensko-byrokratickou diktaturu. Plánované hospodářství a znárodněné vlastnictví (základní výdobytky Října) jsou zachovány, avšak proměněny v nástroje privilegované kasty, přičemž internacionalismus je opuštěn.

In both cases, the revolutionary energy is “frozen” and redirected into state power and expansion under a single figure or apparatus (Trotsky explicitly called the Stalin regime a form of “Soviet Bonapartism,” closer to Napoleon’s Empire than the Consulate).

V obou případech je revoluční energie „zmrazena“ a přesměrována do státní moci a expanze pod vedením jediné osoby nebo aparátu (Trockij stalinský režim výslovně označil za formu „sovětského bonapartismu“, bližší Napoleonovu císařství než konzulátu).

The Step-by-Step Collapse

Postupný rozklad

This is the core alignment—the decline is not one sudden event but a successive series of erosions driven by overextension, internal contradictions, military quagmires, loss of peripheral control, failed reforms, and final dissolution/restoration.

Toto je základní soulad — úpadek není jedinou náhlou událostí, nýbrž postupnou řadou erozí způsobených přepětím sil, vnitřními rozpory, vojenskými bažinami, ztrátou kontroly nad periferií, nezdařenými reformami a konečným rozkladem/obnovením.

Napoleonic side (1812 to 1815)

Napoleonská strana (1812 až 1815)

  • 1812: Disastrous invasion of Russia—Grande Armée (600,000 men) decimated by logistics, winter, and resistance. Catastrophic turning point; massive loss of prestige and manpower.

    1812: Katastrofální invaze do Ruska — Grande Armée (600 000 mužů) byla zdecimována logistikou, zimou a odporem. Katastrofický zlomový bod; obrovská ztráta prestiže a lidských sil.

  • 1813: Coalition forms against him; defeat at Leipzig (“Battle of the Nations”)—loss of German allies and territories; empire begins shrinking.

    1813: Proti němu se formuje koalice; porážka u Lipska („bitva národů“) — ztráta německých spojenců a území; říše se začíná zmenšovat.

  • 1814: Allies invade France proper; Paris falls; Napoleon abdicates and is exiled to Elba.

    1814: Spojenci vpadli do vlastního území Francie; Paříž padla; Napoleon abdikoval a byl poslán do vyhnanství na Elbu.

  • 1815: Brief return (Hundred Days), final defeat at Waterloo; permanent exile to St. Helena; Bourbon monarchy restored (reactionary rollback of revolutionary gains, though not total—some legal/administrative changes survived).

    1815: Krátký návrat (Sto dní), konečná porážka u Waterloo; trvalé vyhnanství na Svatou Helenu; bourbonská monarchie obnovena (reakční zvrácení revolučních výdobytků, ačkoli ne úplné — některé právní a správní změny přetrvaly).

Soviet side (1970s to 1991)

Sovětská strana (70. léta až 1991)

  • Late 1970s–1980s: Economic stagnation (“zastoi” under Brezhnev), chronic shortages, technological lag, and crippling arms race with the US/NATO—systemic overextension begins to hollow out the economy.

    Pozdní 70. léta až 80. léta: Hospodářská stagnace („zastoj“ za Brežněva), chronický nedostatek, technologické zaostávání a ochromující zbrojní závody se Spojenými státy/NATO — systémové přepětí začíná ekonomiku vyprázdňovat zevnitř.

  • 1979–1989: Afghanistan war—Soviet “Vietnam”; quagmire drains resources, morale, and international standing (note the ironic parallel: Napoleon destroyed in Russia; USSR bled in a rugged, resistant theater).

    1979–1989: válka v Afghánistánu — sovětský „Vietnam“; bažina vyčerpává zdroje, morálku i mezinárodní postavení (povšimněte si ironické paralely: Napoleon byl zničen v Rusku; SSSR vykrvácel v drsném, vzdorujícím bojišti).

  • 1985–1989: Gorbachev’s perestroika/glasnost reforms (attempted “saving” of the system, like some late Napoleonic adjustments) instead expose and accelerate contradictions; Eastern Bloc satellites revolt and break free (Berlin Wall falls November 9, 1989, regimes collapse across 1989–1990)—loss of the “outer empire,” exactly like Napoleon’s loss of allied states.

    1985–1989: Gorbačovovy reformy perestrojky/glasnosti (pokus o „záchranu“ systému, podobně jako některé pozdní napoleonovské úpravy) namísto toho odhalují a urychlují rozpory; satelity východního bloku se bouří a osvobozují se (Berlínská zeď padá 9. listopadu 1989, režimy se hroutí v průběhu let 1989–1990) — ztráta „vnější říše“, přesně jako Napoleonova ztráta spojeneckých států.

  • 1990–1991: Internal nationalist crises, republics declare sovereignty; August 1991 hardliner coup fails spectacularly; Gorbachev resigns December 25, 1991; USSR dissolves into 15 states. Capitalist restoration follows (Yeltsin-era shock therapy, oligarchs, privatization)—analogous to the Bourbon restoration: prerevolutionary class elements (or their equivalents) return, rolling back full revolutionary property relations while keeping some administrative forms.

    1990–1991: Vnitřní nacionalistické krize, republiky vyhlašují svrchovanost; puč konzervativních sil v srpnu 1991 katastrofálně selhává; Gorbačov 25. prosince 1991 rezignuje; SSSR se rozpadá na 15 států. Následuje kapitalistická restaurace (šoková terapie v éře Jelcina, oligarchové, privatizace) — analogická bourbonské restauraci: předrevoluční třídní prvky (nebo jejich ekvivalenty) se vracejí a ruší plné revoluční majetkové vztahy, přičemž si ponechávají některé administrativní formy.

In both, the “empire” (French Continental System vs. Soviet Eastern Bloc/COMECON influence) fragments outward-in, internal decay accelerates, a final crisis exposes the hollowness, and the old social forces reassert (monarchy/capitalism). Bonapartism proves unsustainable—a “pyramid balanced on its point,” as Trotsky put it—because it rests on suppressing the revolution’s democratic base while defending (but distorting) its economic base amid hostile external pressures. The Soviet collapse was not “sudden” in the long view but the culmination of progressive internal rot, just as Napoleon’s empire did not vanish overnight but eroded through successive defeats until restoration.

V obou případech se „impérium“ (francouzský kontinentální systém oproti sovětskému východnímu bloku / vlivu RVHP) rozpadá směrem zvenčí dovnitř, vnitřní rozklad se zrychluje, závěrečná krize odhaluje prázdnotu a staré společenské síly se znovu prosazují (monarchie/kapitalismus). Bonapartismus se ukazuje jako neudržitelný — „pyramida vyvážená na svém hrotu“, jak to vyjádřil Trockij — protože spočívá na potlačení demokratické základny revoluce, zatímco hájí (avšak deformuje) její ekonomickou základnu uprostřed nepřátelských vnějších tlaků. Sovětský kolaps nebyl v dlouhodobé perspektivě „náhlý“, nýbrž vyvrcholením postupující vnitřní hniloby, právě tak jako Napoleonovo impérium nezmizelo přes noc, ale rozpadalo se skrze po sobě jdoucí porážky až k restauraci.

The beginning and ending of France and the Soviet Union align with the testimony of king Uzziah and Ptolemy. Ptolemy IV Philopator wins a decisive victory at the Battle of Raphia (217 BC) against the king of the north (Antiochus III), but “he shall not be strengthened by it”—he makes peace instead of pressing the advantage, returns to luxury and self-exaltation, then (per the record preserved in 3 Maccabees 1–2) Ptolemy visits Jerusalem after his triumph. His heart lifted up, he attempts to enter the Holy of Holies and offer sacrifice himself—an act of usurpation and defiance against the true God. He is divinely struck (paralysis), humiliated, and turns to persecution of God’s people. His reign thereafter is one of progressive decline: moral corruption, internal revolts, and loss of strength until his death. This is the exact mirror of King Uzziah (2 Chronicles 26:16–21) whose heart was lifted up after military success., who then entered the temple to burn incense (usurping the priests) and was struck with leprosy in the forehead, which was a public, visible judgment. From then on Uzziah lived in isolation, cut off from the house of the Lord, until death—a slow, lingering demise rather than instant destruction.

Počátek i konec Francie a Sovětského svazu jsou v souladu se svědectvím krále Uzijáše a Ptolemaia. Ptolemaios IV. Filopatór dosahuje rozhodného vítězství v bitvě u Rafie (217 př. Kr.) nad králem severu (Antiochem III.), avšak „nebude tím posílen“ — místo aby využil převahy, uzavírá mír, vrací se k přepychu a sebevyvyšování, a poté (podle záznamu zachovaného ve 3. Makabejské 1–2) navštěvuje po svém triumfu Jeruzalém. Jeho srdce se povýšilo, pokouší se vstoupit do svatyně svatých a sám obětovat — čin uzurpace a vzdoru proti pravému Bohu. Je božsky raněn (ochrnutím), ponížen a obrací se k pronásledování Božího lidu. Jeho vláda je poté vládou postupného úpadku: mravní zkaženost, vnitřní vzpoury a ztráta síly až do jeho smrti. To je přesný obraz v zrcadle krále Uzijáše (2 Paralipomenon 26:16–21), jehož srdce se po vojenském úspěchu povýšilo, a který pak vstoupil do chrámu, aby pálil kadidlo (uzurpuje si tak úřad kněží), a byl raněn malomocenstvím na čele, což byl veřejný, viditelný soud. Od té chvíle žil Uzijáš v odloučení, odříznut od Hospodinova domu, až do smrti — pomalý, vleklý skon spíše než okamžitá zkáza.

Both are southern kings whose pride manifests in a temple intrusion at Jerusalem, followed by a progressive, erosive ending instead of immediate collapse. This is the typological template for every later “king of the south.”

Oba jsou jižní králové, jejichž pýcha se projevuje vniknutím do chrámu v Jeruzalémě, po němž následuje postupný, rozkladný konec namísto okamžitého zhroucení. To je typologická předloha pro každého pozdějšího „krále jihu“.

1798: France Becomes the Spiritual King of the South

1798: Francie se stává duchovním králem Jihu

At “the time of the end” (1798), atheistic France (the power that had just manifested the spiritual characteristics of Egypt—open denial of God, as in Revelation 11:8) pushes at the king of the north (the Papacy) by taking the Pope captive. Napoleon is the military embodiment of that push. France wears the crown of the south in 1798, because it exalts the same atheistic spirit that ancient Egypt embodied.

V „čase konce“ (1798) ateistická Francie (mocnost, která právě projevila duchovní charakteristiky Egypta — otevřené popření Boha, jak je uvedeno ve Zjevení 11,8) zaútočí na krále severu (papežství) tím, že zajme papeže. Napoleon je vojenským ztělesněním tohoto útoku. Francie nese roku 1798 korunu jihu, protože vyvyšuje téhož ateistického ducha, jehož ztělesněním byl starověký Egypt.

But just as Ptolemy could not “make the most of his victory,” the French Revolution’s radical phase could not sustain or fully export its gains. The crown of the south passes onward as the philosophy of atheism matures and finds a new governmental voice.

Avšak právě tak jako Ptolemaios nemohl „plně využít svého vítězství“, ani radikální fáze Francouzské revoluce nedokázala své zisky udržet ani je plně vyvézt. Koruna jihu přechází dál, když filozofie ateismu dozrává a nalézá nový vládní hlas.

Progressive Leadership Symbols: Napoleon to Lenin to Stalin

Symboly pokrokového vůdcovství: od Napoleona přes Lenina ke Stalinovi

These three are not random; they are progressive endings—each representing a further stage in the king of the south’s trajectory toward its own slow dissolution. Napoleon—the first great symbol after 1798. Victorious in Egypt (the literal south), he overreaches (Russian campaign of 1812 was a disaster beginning a series of losses to his peripheral empire step by step (1813–1814), suffers final defeat (Waterloo 1815), and is exiled twice. Napoleon represents a progressive, phased demise—exactly like unto the Ptolemy and Uzziah.

Tyto tři nejsou náhodné; jsou to postupná zakončení — každé z nich představuje další etapu na dráze krále jihu k jeho vlastnímu pomalému rozkladu. Napoleon — první velký symbol po roce 1798. Po vítězství v Egyptě (doslovném jihu) překračuje svou míru (ruské tažení roku 1812 bylo katastrofou), čímž začíná řada ztrát jeho okrajové říše krok za krokem (1813–1814), utrpí konečnou porážku (Waterloo 1815) a je dvakrát poslán do vyhnanství. Napoleon představuje postupný, fázovitý zánik — přesně jako Ptolemaios a Uziáš.

Lenin seized the crown in the 1917 October Revolution. The Bolshevik “push” continues the war against the old order (including religious power). But the radical phase cannot stabilize; Lenin’s own health fails early, and the system begins to bureaucratize.

Lenin uchvátil korunu v říjnové revoluci roku 1917. Bolševický „výpad“ pokračuje ve válce proti starému řádu (včetně náboženské moci). Radikální fáze se však nemůže stabilizovat; Leninovo vlastní zdraví se brzy hroutí a systém se začíná byrokratizovat.

Stalin, the consolidator (Soviet Bonapartism) “freezes” the revolution into a military-bureaucratic empire, preserves the core gains (nationalized economy the anti-feudal parallel to Napoleon’s Code), but turns the power inward (purges) and outward (expansion). Yet the heart is lifted up in atheism; the system cannot truly “make the most of its victory.” Overextension (Afghanistan parallel to Napoleon’s Russia), stagnation, failed reforms (perestroika was the last desperate attempt), loss of satellites (1989–90 = loss of “allies”), and final dissolution (1991).

Stalin, konsolidátor (sovětský bonapartismus), „zmrazuje“ revoluci v vojensko-byrokratické impérium, zachovává její základní výdobytky (znárodněné hospodářství — antifeudální paralelu k Napoleonovu zákoníku), avšak obrací moc dovnitř (čistky) i navenek (expanze). Avšak srdce se povyšuje v ateismu; tento systém nemůže skutečně „plně využít svého vítězství“. Přepětí sil (Afghánistán jako paralela k Napoleonovu tažení do Ruska), stagnace, nezdařené reformy (perestrojka byla posledním zoufalým pokusem), ztráta satelitů (1989–90 = ztráta „spojenců“) a konečný rozpad (1991).

The Soviet Union’s collapse was not sudden—it was progressive, exactly as Napoleon’s empire eroded step by step and as Ptolemy’s and Uzziah’s reigns withered after their temple-pride moment. The “spiritual” king of the south (atheism in governmental form) received its own lingering judgment: hollowed out from within, unable to sustain the lie, swept away in the counter-movement of the king of the north (the Papacy’s resurgence in the vacuum).

Zhroucení Sovětského svazu nebylo náhlé — bylo postupné, přesně tak, jako se krok za krokem rozpadalo Napoleonovo císařství a jako po okamžiku své chrámové pýchy uvadaly vlády Ptolemaia a Uziáše. „Duchovní“ král jihu (ateismus ve vládní podobě) přijal svůj vlastní vleklý soud: byl vyhlodáván zevnitř, neschopen dále udržet lež, a smeten protivlnou krále severu (obnoveným vzestupem papežství v vzniklém vakuu).

The French Revolution (two steps) typifies the Russian Revolution (February and October/Bolshevik). Napoleonic Bonapartism and progressive demise typify Stalinist consolidation and Soviet progressive demise. All of it is the modern outworking of Daniel 11’s king of the south line, from Ptolemy’s Raphia failure and temple arrogance, through Uzziah’s identical sin and slow end, to France in 1798 and its atheistic heir (Lenin–Stalin era) that could not strengthen itself by its victories.

Francouzská revoluce (ve dvou krocích) je předobrazem ruské revoluce (únorové a říjnové/bolševické). Napoleonský bonapartismus a postupný úpadek jsou předobrazem stalinistické konsolidace a postupného úpadku Sovětského svazu. To vše je moderním rozvinutím linie krále jihu z Daniel 11: od Ptolemaiova nezdaru u Rafie a chrámové zpupnosti, přes totožný hřích Uzijášův a jeho pomalý konec, až po Francii roku 1798 a jejího ateistického dědice (éra Lenina–Stalina), který se nemohl upevnit svými vítězstvími.

Lenin, the radical founder or seizer of power (parallel to the Jacobin/Bolshevik ascent; the “push” phase post-1917, is akin to Napoleon’s early Consulate after Brumaire). Stalin was the Bonapartist consolidator (Soviet empire builder, purges, WWII victory, Cold War peak; heart lifted up in atheism, but unable to fully “strengthen” the victory long-term—overextension begins).

Lenin, radikální zakladatel či uchvatitel moci (paralelní k jakobínskému/bolševickému vzestupu; fáze „tlaku“ po roce 1917 je podobná Napoleonovu ranému konzulátu po Brumairu). Stalin byl bonapartistickým konsolidátorem (budovatel sovětského impéria, čistky, vítězství ve druhé světové válce, vrchol studené války; srdce se mu povzneslo v ateismu, avšak nebyl schopen dlouhodobě plně „upevnit“ vítězství — začíná přepětí).

Khrushchev was the post-peak “thaw” leader (1953–1964): denounces Stalin (Secret Speech 1956), exposes some corruption, attempts limited reforms, but fails to resolve systemic contradictions. This parallels a “Thermidorian” or early-decline phase—loosening terror while the core atheist structure remains, yet prestige erodes (e.g., Cuban Missile Crisis humiliation 1962 mirrors minor Napoleonic setbacks before the big ones).

Chruščov byl vůdcem „tání“ po vrcholu moci (1953–1964): odsuzuje Stalina (tajný projev z roku 1956), odhaluje část korupce, pokouší se o omezené reformy, avšak nedokáže vyřešit systémové rozpory. To odpovídá „thermidorské“ či raně úpadkové fázi — uvolnění teroru, zatímco základní ateistická struktura přetrvává, avšak prestiž se vytrácí (např. ponížení v kubánské raketové krizi roku 1962 je obdobou menších napoleonských nezdarů před těmi velkými).

Gorbachev was the desperate reformer (1985–1991) with perestroika (restructuring) and glasnost (openness) as last-ditch efforts to “save” the system, but they accelerate collapse—loss of the Eastern Bloc (1989 Berlin Wall), internal revolts. This is the clearest “progressive ending” marker: like unto Napoleon’s late attempts at adjustment before the 1814 invasion, or Ptolemy/Uzziah’s lingering decline after temple-pride. Gorbachev’s 1989 concordat/meeting with Pope John Paul II (king of the north) symbolizes the spiritual defeat—the southern king’s atheism yielding to papal resurgence.

Gorbačov byl zoufalým reformátorem (1985–1991) s perestrojkou (přestavbou) a glasností (otevřeností) jako posledními zoufalými pokusy „zachránit“ systém, avšak ty urychlují zhroucení — ztrátu východního bloku (1989, Berlínská zeď), vnitřní vzpoury. Toto je nejzřetelnější znak „postupného ukončení“: podobně jako Napoleonovy pozdní pokusy o přizpůsobení před invazí roku 1814 nebo vleklý úpadek Ptolemaia/Oziáše po chrámové pýše. Gorbačovův konkordát/schůzka z roku 1989 s papežem Janem Pavlem II. (králem severu) symbolizuje duchovní porážku — ateismus jižního krále ustupující papežskému znovuoživení.

Yeltsin was the final dissolution figure (1991 onward) who led to the August 1991 coup resistance, becomes president of Russia, oversees USSR breakup (December 1991), shock therapy privatization, capitalist restoration. He embodies the chaotic end and partial “restoration” of prerevolutionary elements (oligarchic capitalism, like Bourbon’s return post-Napoleon). The southern king’s palace is swept away, fulfilling Daniel 11:40’s whirlwind conquest by the north (Papacy via US alliance).

Jelcin byl závěrečnou postavou rozpuštění (od roku 1991), která vedla odpor proti srpnovému puči roku 1991, stává se prezidentem Ruska, dohlíží na rozpad SSSR (prosinec 1991), privatizaci prostřednictvím šokové terapie a obnovení kapitalismu. Ztělesňuje chaotický konec a částečnou „obnovu“ předrevolučních prvků (oligarchického kapitalismu, podobně jako návrat Bourbonů po Napoleonovi). Palác jižního krále je smeten, čímž se naplňuje dobyvatelské vichřicové tažení severu z Daniel 11,40 (papežství skrze spojenectví s USA).

The typology emphasizes lingering, step-by-step judgment rather than instant fall, just as Ptolemy IV’s Raphia victory led to pride, temple intrusion, divine striking, and slow decay; Uzziah’s leprosy isolation until death; Napoleon’s phased losses (Russia, Leipzig, Paris, Elba, Waterloo). The Soviet line identifies the peak strength under Stalin, the progressive hollowing during Khrushchev’s thaw that exposes the cracks in the system. Then the Brezhnev-era stagnation and then Gorbachev’s reforms become accelerants; Yeltsin’s era completes the sweep (USSR dissolved, atheism’s governmental form ends). The “heart lifted up” manifests across the line (atheistic defiance), but none “makes the most of victory.”

Typologie zdůrazňuje vleklý, krok za krokem postupující soud spíše než okamžitý pád, právě tak jako vítězství Ptolemaia IV. u Rafie vedlo k pýše, vniknutí do chrámu, božskému zásahu a pomalému úpadku; Uzijášovu malomocenskou izolaci až do smrti; Napoleonovy postupné ztráty (Rusko, Lipsko, Paříž, Elba, Waterloo). Sovětská linie určuje vrchol moci za Stalina, postupné vydlabávání během Chruščovova tání, které odhaluje trhliny v systému. Poté se stagnace brežněvovské éry a následně Gorbačovovy reformy stávají urychlujícími činiteli; Jelcinova éra dovršuje tento průběh (SSSR je rozpuštěn, vládní forma ateismu končí). „Srdce se povýšilo“ se projevuje napříč celou linií (ateistická vzpoura), avšak nikdo „nevytěžuje z vítězství maximum“.

The end of the southern kings are progressive, Satan’s demise began at the cross, and he is ultimately sent into exile for 1,000 years and then he dies.

Konec jižních králů je postupný, satanova zkáza začala na kříži a nakonec je poslán do vyhnanství na 1 000 let a poté umírá.

And I saw an angel come down from heaven, having the key of the bottomless pit and a great chain in his hand. And he laid hold on the dragon, that old serpent, which is the Devil, and Satan, and bound him a thousand years, And cast him into the bottomless pit, and shut him up, and set a seal upon him, that he should deceive the nations no more, till the thousand years should be fulfilled: and after that he must be loosed a little season.

I viděl jsem anděla sestupujícího z nebe, jenž měl klíč od propasti a veliký řetěz ve své ruce. I uchopil draka, toho dávného hada, jenž jest ďábel a satan, a spoutal jej na tisíc let, a uvrhl jej do propasti a zavřel ji nad ním a zapečetil ji, aby již nesváděl národy, dokud se nenaplní těch tisíc let; a potom musí býti na krátký čas propuštěn.

And I saw thrones, and they sat upon them, and judgment was given unto them: and I saw the souls of them that were beheaded for the witness of Jesus, and for the word of God, and which had not worshipped the beast, neither his image, neither had received his mark upon their foreheads, or in their hands; and they lived and reigned with Christ a thousand years. But the rest of the dead lived not again until the thousand years were finished.

A uviděl jsem trůny, a usedli na ně, a byl jim svěřen soud; a uviděl jsem duše těch, kteří byli sťati pro svědectví Ježíšovo a pro slovo Boží, a kteří se neklaněli šelmě ani jejímu obrazu a nepřijali její znamení na svá čela ani na své ruce; a ožili a kralovali s Kristem tisíc let. Ostatní mrtví však neožili, dokud se těch tisíc let nedovršilo.

This is the first resurrection. Blessed and holy is he that hath part in the first resurrection: on such the second death hath no power, but they shall be priests of God and of Christ, and shall reign with him a thousand years.

To je první vzkříšení. Blahoslavený a svatý je ten, kdo má podíl na prvním vzkříšení: nad takovými druhá smrt nemá moci, ale budou kněžími Boha a Krista a budou s ním kralovat tisíc let.

And when the thousand years are expired, Satan shall be loosed out of his prison, And shall go out to deceive the nations which are in the four quarters of the earth, Gog and Magog, to gather them together to battle: the number of whom is as the sand of the sea. And they went up on the breadth of the earth, and compassed the camp of the saints about, and the beloved city: and fire came down from God out of heaven, and devoured them. And the devil that deceived them was cast into the lake of fire and brimstone, where the beast and the false prophet are, and shall be tormented day and night for ever and ever. Revelation 20:1–10.

A když se dovrší těch tisíc let, satan bude propuštěn ze svého žaláře a vyjde, aby sváděl národy, které jsou ve čtyřech úhlech země, Goga a Magoga, aby je shromáždil k boji; jejich počet je jako písek mořský. I vytáhli po šíři země a obklíčili tábor svatých i to milované město. Ale sestoupil oheň od Boha z nebe a pohltil je. A ďábel, který je sváděl, byl uvržen do jezera ohně a síry, kde jest i ta šelma a falešný prorok, a budou trýzněni dnem i nocí na věky věků. Zjevení 20,1–10.

We will continue our considerations of the southern king in Daniel eleven, verses eleven through fifteen in the next article.

V příštím článku budeme pokračovat ve svých úvahách o jižním králi v Danielovi jedenácté kapitole, ve verších jedenáct až patnáct.

The Time of the End magazine was published in 1996 and it represents the prophecy from the book of Daniel that was unsealed in 1989. Recently the magazine was read by ChatGPT and asked to evaluate the role of Ukraine in the history of verse forty represented in the magazine. The following is the breakdown of the magazine that has been in the public record for thirty years. The first passage from the writings of Ellen White in the magazine is Testimonies, volume 9, 11.

Časopis The Time of the End byl vydán v roce 1996 a představuje proroctví z knihy Daniel, které bylo odpečetěno v roce 1989. Nedávno byl tento časopis přečten ChatGPT a bylo mu položeno, aby zhodnotil úlohu Ukrajiny v dějinách čtyřicátého verše, jak je v časopise znázorněna. Následuje rozbor časopisu, který je již třicet let součástí veřejného záznamu. První pasáž ze spisů Ellen Whiteové v časopise je Testimonies, svazek 9, s. 11.

Overview: Ukraine in the Prophetic Framework

Přehled: Ukrajina v prorockém rámci

Within the magazine’s prophetic outline of Daniel 11:40–45, Ukraine is discussed in connection with the collapse of the Soviet Union and the struggle between the Papacy (king of the north) and atheistic communism (king of the south). Ukraine is presented as a key religious and geopolitical battleground during the closing stages of the proxy wars, particularly in relation to the Ukrainian Catholic Church and its legalization after decades of suppression under Soviet rule.

V rámci prorockého výkladu časopisu k Danielovi 11,40–45 je Ukrajina probírána v souvislosti s rozpadem Sovětského svazu a zápasem mezi papežstvím (králem severu) a ateistickým komunismem (králem jihu). Ukrajina je představena jako klíčové náboženské a geopolitické bojiště během závěrečných fází zástupných válek, zvláště ve vztahu k Ukrajinské katolické církvi a její legalizaci po desetiletích potlačování pod sovětskou vládou.

The magazine presents Ukraine as part of the broader prophetic fulfillment of Daniel 11:40, describing the sweeping away of the king of the south through a Vatican–United States alliance. Ukraine is shown as evidence of the weakening of Soviet atheism and the resurgence of Catholic influence in Eastern Europe.

Časopis představuje Ukrajinu jako součást širšího prorockého naplnění Daniel 11:40 a popisuje smetení krále jihu prostřednictvím aliance Vatikánu a Spojených států. Ukrajina je ukázána jako důkaz oslabování sovětského ateismu a znovuoživení katolického vlivu ve východní Evropě.

Ukraine in the War Between the King of the North and South

Ukrajina ve válce mezi králem severu a králem jihu

The magazine teaches that the king of the south is atheism, embodied first by France (1798) and later by Soviet Russia. The king of the north is the papacy and Daniel 11:40 describes a spiritual war beginning in 1798 and culminating in the collapse of the Soviet Union in 1989. Ukraine appears within this context as part of the Soviet bloc that is swept away in fulfillment of Daniel 11:40. The publication presents the collapse of the Soviet Union as the first step in the healing of the Papacy’s deadly wound (Revelation 13).

Časopis učí, že králem jihu je ateismus, ztělesněný nejprve Francií (1798) a později sovětským Ruskem. Králem severu je papežství a Daniel 11,40 popisuje duchovní válku, která začíná roku 1798 a vrcholí rozpadem Sovětského svazu v roce 1989. Ukrajina se v tomto kontextu objevuje jako součást sovětského bloku, jenž je smeten v naplnění Daniel 11,40. Publikace předkládá rozpad Sovětského svazu jako první krok v uzdravení smrtelné rány papežství (Zjevení 13).

Suppression of the Ukrainian Catholic Church (Quoted Sources)

Potlačení ukrajinské katolické církve (citované prameny)

The magazine includes secular documentation of Catholic persecution under Soviet rule.

Časopis zahrnuje světskou dokumentaci katolického pronásledování pod sovětskou nadvládou.

From Time Magazine, December 4, 1989:

Z časopisu Time, 4. prosince 1989:

“After World War II, fierce but generally less bloody persecution spread into the Ukraine and the new Soviet bloc, affecting millions of Roman Catholics and Protestants as well as Orthodox.”

„Po druhé světové válce se na Ukrajinu a do nového sovětského bloku rozšířilo zuřivé, avšak zpravidla méně krvavé pronásledování, které postihlo miliony římských katolíků a protestantů, stejně jako pravoslavných.“

Ukraine is identified as a major area where Catholicism was suppressed under communism.

Ukrajina je označena za jednu z hlavních oblastí, kde byl katolicismus za komunismu potlačován.

Legalization of the Ukrainian Catholic Church

Legalizace Ukrajinské katolické církve

A major focus of the Ukraine discussion is the legalization of the long-banned Ukrainian Catholic Church.

Jedním z hlavních bodů diskuse o Ukrajině je legalizace dlouho zakazované Ukrajinské katolické církve.

From Life Magazine, December 1989:

Z časopisu Life, prosinec 1989:

“Three new Catholic bishops have recently been named in Czechoslovakia. And this month Gorbachev meets Pope John Paul II during a visit to Italy—the first face-to-face encounter between leaders of the Kremlin and the Vatican. The sessions may lead to legalization of the long-banned Ukrainian Catholic Church in the U.S.S.R.”

„V Československu byli nedávno jmenováni tři noví katoličtí biskupové. A tento měsíc se Gorbačov během návštěvy Itálie setká s papežem Janem Pavlem II. — při prvním osobním setkání představitelů Kremlu a Vatikánu. Tato jednání mohou vést k legalizaci dlouho zakázané ukrajinské katolické církve v SSSR.“

From U.S. News & World Report, December 11, 1989:

Z U.S. News & World Report, 11. prosince 1989:

“The revival of religious freedom is expected to include lifting of an official ban on the five-million-member Ukraine Catholic Church, which has survived underground since 1946 when Stalin ordered it absorbed into the Russian Orthodox Church. Winning legalization for the Ukrainian Church has been a primary aim of the pope’s.”

„Očekává se, že obnova náboženské svobody bude zahrnovat zrušení úředního zákazu pětimilionové Ukrajinské katolické církve, která od roku 1946, kdy Stalin nařídil její začlenění do Ruské pravoslavné církve, přežívala v ilegalitě. Získání legalizace pro ukrajinskou církev bylo jedním z hlavních cílů papeže.“

The magazine presents this as evidence of the weakening of atheistic control, the restoration of Catholic power. It is identified as a direct outcome of Vatican diplomatic pressure and a milestone in Daniel 11:40’s fulfillment is set forth as the Ukraine as a visible example of the Papacy regaining influence in former communist territory.

Časopis to předkládá jako důkaz oslabení ateistické kontroly a obnovení katolické moci. Je to označeno za přímý důsledek diplomatického tlaku Vatikánu a je to předloženo jako mezník v naplnění Daniel 11,40, přičemž Ukrajina je uvedena jako viditelný příklad toho, jak papežství znovu získává vliv na bývalém komunistickém území.

Ukraine as Evidence of the Papacy’s Advance

Ukrajina jako důkaz postupu papežství

The collapse of communism not merely as political change but as a spiritual defeat of atheism, a geopolitical advance of the Papacy and the beginning of the Papacy’s return to world dominance. The Ukraine becomes a case study in the dismantling of Soviet religious suppression and a strategic victory of Rome in Eastern Europe. It represents the visible shift from enforced atheism to restored Catholic authority and the legalization of the Ukrainian Catholic Church is treated as prophetic confirmation that the king of the north was sweeping away the king of the south “like a whirlwind.”

Zhroucení komunismu nikoli pouze jako politické změny, nýbrž jako duchovní porážky ateismu, geopolitického postupu papežství a počátku návratu papežství ke světové nadvládě. Ukrajina se stává případovou studií demontáže sovětského náboženského útlaku a strategického vítězství Říma ve východní Evropě. Představuje viditelný přechod od vynuceného ateismu k obnovené katolické autoritě a legalizace Ukrajinské katolické církve je chápána jako prorocké potvrzení, že král severu smetal krále jihu „jako vichřice“.

Ukraine and the Broader Prophetic Sequence

Ukrajina a širší prorocká posloupnost

  • 1798 – Papacy receives deadly wound.

    1798 – Papežství utrpí smrtelnou ránu.

  • 1917 – Atheism relocates to Russia (Bolshevik Revolution).

    1917 – Ateismus se přesouvá do Ruska (bolševická revoluce).

  • 1989 – Soviet Union collapses.

    1989 – Sovětský svaz se hroutí.

  • Ukraine – Catholic Church legalized.

    Ukrajina – katolická církev legalizována.

  • Papacy regains geopolitical influence.

    Papežství znovu nabývá geopolitického vlivu.

  • United States eventually comes under Papal influence (Daniel 11:41).

    Spojené státy se nakonec dostanou pod papežský vliv (Daniel 11,41).

  • Entire world follows (Daniel 11:42–43).

    Celý svět následuje (Daniel 11,42–43).

Ukraine fits into stages 3–4 as part of the transition between Soviet atheism and restored Papal influence.

Ukrajina zapadá do fází 3–4 jako součást přechodu mezi sovětským ateismem a obnoveným papežským vlivem.

Sources Referenced in Ukraine Discussion

Zdroje citované v diskusi o Ukrajině

  • Jeff Pippenger (primary theological framework)

    Jeff Pippenger (hlavní teologický rámec)

Spirit of Prophecy

Duch proroctví

  • The Great Controversy

    Velký spor

  • Selected Messages

    Vybraná poselství

  • Testimonies for the Church

    Svědectví pro církev

Secular Press

Sekulární tisk

  • Time Magazine

    časopis Time

  • Life Magazine

    časopis Life

  • U.S. News & World Report

    U.S. News & World Report

Ukraine is mentioned in connection with:

Ukrajina je zmíněna v souvislosti s:

  • Post-World War II Catholic persecution

    Poválečné katolické pronásledování

  • Underground survival of the Ukrainian Catholic Church

    Přežití Ukrajinské katolické církve v ilegalitě

  • Gorbachev–Vatican diplomacy

    Diplomacie Gorbačov–Vatikán

  • Legal restoration of Catholic hierarchy

    Právní obnova katolické hierarchie

Summary of Ukraine’s Role in the Newsletter

Shrnutí role Ukrajiny ve zpravodaji

The Ukraine was a stronghold of suppressed Catholicism under Soviet atheism. The legalization of the Ukrainian Catholic Church signaled the weakening of the king of the south. The Vatican’s influence in the Ukraine demonstrated the Papacy’s resurgence and the Ukraine’s religious shift served as tangible evidence that Daniel 11:40 was being fulfilled. The events surrounding Ukraine formed part of the first step in the healing of the Papacy’s deadly wound. The Ukraine is therefore presented not as an isolated political event, but as a prophetic marker within the final movements of Daniel 11.

Ukrajina byla za sovětského ateismu baštou potlačovaného katolicismu. Legalizace Ukrajinské katolické církve signalizovala oslabení krále jihu. Vliv Vatikánu na Ukrajině prokázal znovuoživení papežství a náboženský posun Ukrajiny sloužil jako hmatatelný důkaz, že se naplňoval Daniel 11,40. Události související s Ukrajinou tvořily součást prvního kroku v uzdravení smrtelné rány papežství. Ukrajina je tedy představena nikoli jako izolovaná politická událost, nýbrž jako prorocký mezník v závěrečných pohybech Daniela 11.