Panium – číslo sedm

Pracujeme na tom, abychom všechny linie Danielovy jedenácté kapitoly uvedli do vzájemné souvislosti ve spojení se skrytými dějinami čtyřicátého verše, který představuje období od roku 1989 až po nedělní zákon ve Spojených státech. Naším povoláním jako studentů proroctví je správně rozdělovat slovo pravdy.

Jedenáctou kapitolu knihy Daniel lze rozdělit do deseti prorockých linií. Verše jedna až čtyři představují jednu prorockou linii. Verše pět až devět představují druhou linii. Verš deset představuje třetí linii. Verše jedenáct a dvanáct představují čtvrtou linii. Pátou linií jsou verše třináct až patnáct. Šestou linií jsou verše šestnáct až dvacet dva. Sedmou linií jsou verše dvacet tři a dvacet čtyři. Verše dvacet čtyři až třicet jedna tvoří osmou linii. Verše třicet jedna až čtyřicet tvoří devátou linii a desátou a poslední linií jsou verše čtyřicet až čtyřicet pět. Těchto deset linií má být spojeno v linii za linií.

Každá z deseti prorockých linií je ovšem vzájemně propojena, avšak v rámci každé linie lze rozpoznat určité specifické téma. Ačkoli má každá linie své hlavní téma, jednotlivé linie nesou více než jediné svědectví. Mým záměrem je vymezit všechna témata v těchto deseti liniích.

První rok Dareia označuje konec sedmdesáti let, a tím určuje prorocký čas konce. Ve třetím verši Alexandr Veliký zakládá své celosvětové království a ve čtvrtém verši má být jeho království vyvráceno a rozděleno do čtyř větrů. Použití Dareia jako času konce v roce 1989 nám umožňuje počítat krále představované ve druhém verši. Když Gabriel v prvním verši říká: „Také v prvním roce Dareia“, navazuje tím na to, co Danielovi sdělil na počátku vidění, které začalo v desáté kapitole.

Mezník, který představuje „čas konce“, obsahuje dva symboly. „Časem konce“ v Mojžíšově prorocké linii bylo narození Árona, po němž o tři roky později následovalo narození Mojžíše. Áron a Mojžíš jsou v jejich dějinách dvojím symbolem „času konce“ a předobrazují narození Jana Křtitele a Ježíše o šest měsíců později. „Čas konce“ v roce 1798 označil zajetí římského papeže, který poté zemřel v zajetí roku 1799. Od „prvního roku Daría Médského“ až do „třetího roku Kýra, krále perského“; Dárius a Kýros představují „čas konce“ v roce 1989, neboť všichni proroci hovoří více o posledních dnech než o dnech, v nichž žili.

Dareios a Kýros představují v roce 1989 Ronalda Reagana a George Bushe staršího. Oba byli toho roku prezidenty. První verš jedenácté kapitoly klade vidění do třetího roku Kýra, což by představovalo George Bushe staršího, jenž následoval po Reaganovi, tak jako Kýros následoval po Dareiovi. Druhý verš uvádí, že ještě povstanou tři králové a čtvrtý bude mnohem bohatší než oni všichni. Závěrečný „čas konce“ v jedenácté kapitole začíná v roce 1989 a ukazuje, že po Georgi Bushovi starším ještě povstanou tři králové, čímž jsou označeni tři prezidenti, kteří následovali po Bushovi starším. Těmito třemi králi byli Bill Clinton, George Bush mladší, Barack Obama, a potom nejbohatší prezident Donald Trump „svou silou“ a „skrze své bohatství popudí všechny proti řecké říši“.

Třetí verš pak uvádí Alexandra Velikého, a proto předobrazuje posledního vůdce Organizace spojených národů, který se v posledních dnech sjednotí s papežstvím, avšak který, podobně jako papežství, dospěje ke svému konci. Organizace spojených národů je sedmým královstvím, představeným jako deset králů ve Zjevení sedmnácté kapitoly, a konfederace deseti králů souhlasí, že na jednu symbolickou hodinu dají své sedmé království papežské šelmě.

Těchto deset králů je znázorněno ve verších tři a čtyři a také v dějinách vzestupu a pádu Alexandra Velikého, který tato proroctví ve čtvrtém století naplnil. Řecko je třetím královstvím biblického proroctví a je symbolem draka, jedné třetiny trojitého spojení draka, šelmy a falešného proroka. Na kříži byl nápis „Král Židů“ zaznamenán hebrejsky, latinsky a řecky; představoval Židy, Římany a ostatní zástupy z jiných národů, které budou o Velikonocích v Jeruzalémě. Řekové představují draka, Římané představují šelmu a Židé byli falešným prorokem.

První čtyři verše jedenácté kapitoly označují konec pozemské dračí moci, která smilní s papežskou mocí, když se uzavírá doba lidské zkušební lhůty. Verše tři a čtyři označují konečné povstání a pád posledního projevu pozemské dračí moci. Tyto verše se překrývají s posledními šesti verši, které označují konec šelmy, jež smilní s králi země. Začátek i konec jedenácté kapitoly označují dějiny, v nichž nepřátelé Boží docházejí ke svému konci a není nikoho, kdo by jim pomohl. První čtyři verše jsou uspořádány souběžně s posledními šesti verši, a tím nesou symboliku Desatera, s tabulí prvních čtyř přikázání a tabulí posledních šesti přikázání, a zároveň symbolizují zkoušku číslem deset.

První čtyři verše představují počátek, který ilustruje závěr, a zároveň ukotvují poselství jako začínající v „čase konce“ roku 1989. Tyto verše představují období od roku 1989 až do ukončení lidské zkušební doby, a tak shrnují poselství posledních šesti veršů, jež jsou rozmnožením poznání, které bylo v roce 1989 odpečetěno a které označuje události spojené s ukončením zkušební doby.

Tyto verše poskytují prorockou oporu k rozpoznání, že počínaje rokem 1989 bude celkem osm prezidentů, přičemž osmý bude z předchozích sedmi prezidentů; tím se tento oddíl spojuje se záhadou osmého, jenž je ze sedmi, což je prorocký rys, který je přítomnou pravdou v posledních dnech.

Tématem, které lze z těchto veršů pochopit, je konečné zničení dračí moci, která smilní s nevěstkou z Týru. Nevěstka smilní se všemi králi země, avšak právě tak, jako se starověká Francie stala prvorozenou katolické církve, když Chlodvík roku 496 zasvětil svůj trůn papežství, tak se i zemská šelma Spojených států při nedělním zákoně stane první z králů, který bude smilnit s nevěstkou. Právě tak, jako v závěrečných šesti verších úvodní čtyři verše označují a zdůrazňují všechny tři mocnosti, které vedou svět k Armagedonu, je tématem v prvních čtyřech verších dračí moc představovaná Řeckem a Alexandrem Velikým.

Reagan zahájil sled osmi prezidentů, který nyní dovedl až k poslednímu z osmi prezidentů. Osmý prezident vztyčí obraz šelmy a ve Spojených státech prosadí nedělní zákon, a zároveň zprostředkuje dohodu, která jej ustanoví hlavou Organizace spojených národů; ta právě v tom okamžiku vstoupí do celosvětového vztahu mezi církví a státem pod záminkou řešení narůstajícího válečného násilí radikálního islámu.

Přechod Spojených států, které jsou pozemskou šelmou ze 13. kapitoly Zjevení, z postavení šestého království biblického proroctví do postavení hlavy sedmého království biblického proroctví, přičemž zároveň dovršují nezákonný vztah s osmým královstvím biblického proroctví, je znázorněn od prvního verše, který označuje rok 1989, skrze prezidenty vedoucí k nedělnímu zákonu ve Spojených státech, a bezprostředně poté je určen mocný král, který povstává. Tím mocným králem je Trump, jenž přebírá kontrolu nad Organizací spojených národů, kterou nyní v rámci přípravy na své požadavky postupně rozkládá.

Verše pět až devět představují první zmínku i podrobnou ilustraci boje mezi králi severu a jihu, který celá kapitola používá jako hlavní prorocké pozadí. Verš pět předkládá téma tohoto oddílu.

Ptolemaios I. Sóter a Seleukos I. Níkátór jsou v tomto verši představeni. Oba tvořili jednu čtvrtinu „Diadochů“ (tj. nástupců) Alexandrova království. Seleukos je v jedenácté kapitole prvním „králem severu“ a ve shodě s pohanským Římem, papežským Římem i moderním Římem byl Seleukos jako prorocký král severu ustanoven teprve po třech hlavních vítězstvích či rozhodujících událostech: po znovudobytí Babylóna roku 312 př. Kr., po bitvě u Ipsu roku 301 př. Kr. a po bitvě u Kúrupédia roku 281 př. Kr. Tyto události porazily jeho hlavní soupeře, rozšířily jeho říši a upevnily jeho nadvládu v dané oblasti.

Druhá linie začíná tím, že určuje severního a jižního krále v odlišení od všech ostatních nástupců (Diadochů) Alexandrova rozděleného království. Začíná tím, že určuje, že severní král je zmocněn teprve po třech dobytích. Poté v dějinách zápasu o nadvládu, které se po Alexandrově smrti rozvíjely ve verších šest až devět, označuje období, které vrcholí svržením severního krále jižním králem. Je to poprvé ze tří případů v jedenácté kapitole, kdy jižní král převáží nad severním králem. Tyto případy poskytují v rámci kapitoly trojí vnitřní svědectví, které jasně stanoví mezníky dějin vedoucích k tomu, že jižní král porazí severního krále.

Historické naplnění těchto veršů poskytuje předobraz pro prorocké naplnění tisíce dvě stě šedesáti let papežské vlády, označené ve verších třicet jedna až čtyřicet, a prorocký vzor pro naplnění jedenáctého verše, který se poprvé naplnil roku 217 př. Kr. v bitvě u Rafie. Tito tři svědkové určují charakteristiky ukrajinské války, v níž Putin, poslední král jihu, zvítězí nad zástupnou armádou papežského krále severu.

Tématem druhé linie prorockých dějin je to, jak byla papežství roku 1798 zasazena smrtelná rána, jak je znázorněno ve verších pět až devět a v bitvě u Rafie ve verši jedenáct. Král jihu, jímž je Egypt, je mocností draka.

Tři znázornění, v nichž v jedenácté kapitole král jihu přemáhá krále severu, se spojují, aby určily konečný pád krále severu ve verši čtyřicet pět.

V jedenácté kapitole jsou tři linie, které znázorňují, jak král jihu poráží krále severu, avšak když král severu přichází ke svému konci a není nikoho, kdo by mu pomohl, není to tak zjevné. Avšak kniha Zjevení ukazuje, že je to moc draka, která ji svrhne tím, že bude požírat její tělo a spálí ji ohněm. Jakmile je moc draka rozpoznána z knihy Zjevení, můžeme vidět krále, kteří jsou rovněž drakem a rovněž králem jihu, kteří přivedou krále severu k pádu ve verši čtyřicátém pátém. Tři přímí svědkové v této kapitole, kteří všichni dosvědčují své dokonalé naplnění, jak je znázorněno prostřednictvím spojení knih Daniel a Zjevení.

Moderní papežský král severu dospívá ve verši čtyřicet pět ke svému konci, a kniha Zjevení určuje, jak papežská moc přichází ke svému konci z rukou dračí moci.

Deset králů spálí ohněm papežského krále severu a sežerou její tělo. Králové posledních dnů jsou mocí draka.

Deset králů je dračí moc, která je také znázorněna královstvím Řecka a Alexandrem. Tito králové jsou jižními králi, neboť jsou představeni faraonem, králem Egypta. Sežerou její maso, neboť jsou také prorockými „psy“, které žalmista nazývá „shromážděním ničemných“.

Papežství je v čtyřicátém pátém verši králem severu a v církvi v Thyatiře je představováno Jezábel.

Jezábelin soud se naplní, když je sežrána psy.

Psi představují pohanský Řím, moc draka, neboť to byl pohanský Řím, kdo ukřižoval Krista.

Těch deset králů, kteří jsou psi, kteří jsou shromážděním ničemných, kteří jsou Řeckem a Egyptem, také spálí tu nevěstku ohněm.

Deset králů spálí nevěstku ohněm, neboť se prohlašuje za kněžku, ale je nevěstkou.

Ve verších pět až devět a ve verších třicet jedna až čtyřicet nacházíme svědectví o tom, že papežství dospěje ke svému konci rukou moci draka. Tato zásada se právě nyní naplňuje také ve válce na Ukrajině. Tito tři svědkové nás poučují, že až král severu dospěje ve verši čtyřicet pět ke svému konci a nebude mít nikoho, kdo by mu pomohl, drak pozře její tělo a spálí ji ohněm. Na základě tří svědků bude pohnutkou k jednání draka také porušená smlouva.

Ve verších pět až devět skončila druhá syrská válka smlouvou roku 253 př. Kr. Válka začala roku 260 př. Kr. a sedm let po vypuknutí druhé syrské války byla uzavřena mírová smlouva tím, že král jihu dal dceru králi severu, aby si ji král severu vzal za manželku a aby bylo prostřednictvím manželského svazku dosaženo míru. Sedm let po sňatku, roku 246 př. Kr., král severu odložil jižní nevěstu a znovu přijal svou původní manželku, kterou odložil, když se oženil s egyptskou princeznou. Pohnutkou krále jihu k vpádu do severního království a k zajetí severního krále bylo porušení smlouvy.

Porušená smlouva předobrazovala porušenou Tolentinskou smlouvu z roku 1797, která Napoleonovi poskytla podnět k tomu, aby v roce 1798 zajal papeže, stejně jako Ptolemaios učinil Seleukovi roku 246 př. Kr. Když se Ptolemaios III. po svém vítězství nad severní seleukovskou říší Seleuka II. vrátil do Egypta, přivezl s sebou do Egypta tolik pokladů, že mu Egypťané udělili titul „Euergetes“ (to znamená Dobrodinec) za to, že po mnoha letech navrátil jejich „zajaté bohy“.

Když Napoleon roku 1798 zajal papeže, oloupil vatikánské poklady a odvezl je zpět do Francie, jak to předobrazuje Ptolemaios III., jenž odnesl poklady a také Seleuka II. zpět do Egypta, kde Seleukos II. zemřel pádem z koně. To předobrazovalo, že Napoleon roku 1798 odstranil papežství ze šelmy, a smrt papeže roku 1799. Papežství v sedmnácté kapitole Zjevení je žena, která sedí na šelmě, a Seleukova porážka, zajetí a následná smrt pádem z koně předobrazují, že Napoleon odstranil občanskou autoritu papežství (znázorněnou jako šelma v sedmnácté kapitole Zjevení).

Verše pět až devět uvádějí boj mezi králem severu a králem jihu v jedenácté kapitole. Verš pět poskytuje ukotvení k Římu jako ke králi severu, neboť ukazuje, že král severu by dobyl tři zeměpisné oblasti dříve, než by vládl svrchovaně. Tyto verše poskytují prorockou strukturu, která předkládá období, kdy král severu vládne, ale dospívá ke svému konci. To je právě základní východisko a zaslíbení jedenácté kapitoly. Tématem této linie je smrtelná rána papežského krále severu, anebo, jak uvádí verš čtyřicet pět, „dospěje ke svému konci a nebude nikoho, kdo by mu pomohl.“ Tato pravda je přítomnou pravdou v posledních dnech.

Pokračování v příštím článku.