Souběžná varování – číslo čtyři

K těmto veršům z Izajáše se bylo opakovaně obraceno v Habakukových tabulkách. Zde se jich potřebuji pouze dotknout, abych z těchto předchozích veršů převzal jeden či dva body a doplnil jimi nynější rozpravu. Tento oddíl ukazuje lid, který neobstál ve zkoušce, neboť „jdou, a padají nazpět, a jsou zlámáni, a polapeni, a zajati“. Byl to lid, který neobstál ve zkoušce týkající se toho, koho se Bůh pokusí „učit“, aby „rozuměl“ „poznání“ či „učení“. Byla to zkouška založená na porozumění nárůstu poznání, a proto to byla tatáž zkouška, která v dvanácté kapitole Danielově oddělovala moudré od bezbožných, neboť všichni proroci se shodují a označují konec světa. V Danielovi dvanáct „moudří“ rozumějí, avšak „bezbožní“ nárůstu poznání nerozumějí.

Lid v Izajášově pasáži byl zkoušen „slovem Hospodinovým“, které „nechtěli slyšet“. A tím konkrétním „slovem Hospodinovým“, jež odmítli a které by jim bylo umožnilo „porozumět“ vzrůstu „poznání“, bylo biblické pravidlo, které vymezuje, jak správně uvádět prorocké dějiny do vzájemného souladu. Ti, kdo v Izajášově pasáži padají, odmítli pravidlo, jež určuje, že chce-li člověk porozumět prorockým dějinám, musí onu linii hledat „tu trochu a tam trochu“. Slovem Hospodinovým, které přineslo zkoušku, již odmítli, byla metoda vybírání prorockých linií odtud i odjinud a následného postavení jedné z takto vybraných linií prorockých dějin do paralely s ostatními liniemi prorockých dějin, které pojednávají o témž námětu. Úspěch úsilí klást takto linii na linii závisí na uplatnění pravých pravidel prorockého výkladu. Tato pravidla, která jsou rovněž „předpisy“, musí být také shromážděna dohromady a nacházejí se tu i tam v celé Bibli. Izajášovy panny, které v této zkoušce neobstojí, tak činí proto, že zapomínají na tu hlavní věc, na niž zapomenout neměly: totiž že se dějiny opakují.

Bůh není původcem zmatku a pevným opěrným bodem této skutečnosti je to, že každý prorok v Bibli označuje tutéž prorockou linii. Ne všichni vidí na této linii totožné události, avšak vždy jde o tutéž linii událostí na konci světa. Jsou to události, které vedou k uzavření doby milosti, po němž následuje sedm posledních ran, jejichž vyvrcholením je druhý příchod Krista. Vyprávění jednoho proroka může pojednávat o Božím věrném lidu v této dějinné linii, avšak svědectví jiného proroka se může týkat Božího nevěrného lidu nebo Spojených států, Vatikánu, Organizace spojených národů, kupců země či islámu, ale vždy je to tatáž linie.

Malachiášovo elijášské poselství, stejně jako poselství představená ve Zjevení, v kapitolách jedna, čtrnáct a osmnáct, a poselství Daniela jedenáct a dvanáct, jsou týmž poselstvím. Všechna představují tutéž dějinnou linii, avšak každé svým vlastním zvláštním přínosem k tomuto příběhu.

To, co je na onom zvláštním poselství téměř všeobecně nepochopeno, je skutečnost, že je zjevováno Božímu lidu teprve těsně před uzavřením doby milosti pro lidstvo. Protože víme, že toto zvláštní poselství vždy varuje před brzy přicházejícím uzavřením doby milosti, budeme uvažovat o snad nejjasnějším biblickém znázornění uzavření doby milosti.

Dříve než bude ve svatyni nahoře slovy jedenáctého verše oznámen konec doby milosti, má být Božím služebníkům předáno zvláštní výstražné prorocké poselství z knihy Zjevení, která je odpečetěna.

Těsně před sedmi posledními ranami má Boží lid rozpoznat zvláštní prorocké poselství. Když „ten čas je blízko“, má být odpečetěno „proroctví této knihy“ (proroctví Zjevení), které bylo zapečetěno. Jediným proroctvím v knize Zjevení, které bylo zapečetěno, je proroctví sedmi hromů.

Těsně před uzavřením lidské doby milosti, když „čas je blízko“, dojde k odpečetění zvláštní biblické pravdy, která označuje „věci, které se mají brzy stát“. Mocný anděl ze Zjevení desáté kapitoly je Ježíš Kristus, který zvolal jako Lev.

Na konci jsou „církve“, které „satan“ svádí, svedeny proto, že nepřijaly lásku k „pravdě“. Slovo „pravda“ v pasáži z druhého listu Tesalonickým, na niž se sestra Whiteová právě odvolala, je základní řecké slovo odvozené od hebrejského slova přeloženého jako „pravda“, které se skládá ze tří hebrejských písmen a představuje Alfu i Omegu. Existuje nějaký biblický důkaz, že pravda spojená s pravidlem prvního zmínění, která představuje vlastnost Kristova charakteru, je tou pravdou, jež je odmítána a která v důsledku toho vyvolává mocné blouzení?

Této pasáži z listu Tesalonickým byla v Habakukových tabulkách věnována pozornost již mnohokrát, a proto se v tomto bodě omezíme pouze na stručnou poznámku. To, co sestra Whiteová nazývá „Satanovým podivuhodným činem“, je u Pavla „působení Satanovo se vší mocí a znameními a lživými zázraky“. Klamné působení, které sestra Whiteová i Pavel označují, začíná při nedělním zákonu ve Spojených státech.

V tomto oddílu Tesalonickým, který zkoumáme, Pavel označuje papeže na konci světa čtyřmi různými výrazy. Papež je „člověk hříchu“, je „syn zatracení“, je „tajemství nepravosti“ a „ten Bezbožník“. Pavel uvádí o papeži kromě těchto čtyř označení ještě několik dalších charakteristik, neboť nás informuje, že papež (který byl v Pavlově době ještě budoucí) „bude zjeven ve svém čase“.

Papež „bude zjeven ve svém čase“ a nejjasnější biblický důkaz — ačkoli v žádném případě ne jediná biblická pravda — nejjasnější biblická pravda, že papež římské církve je antikristem biblického proroctví, je potvrzena sedmi různými a přímými odkazy v Bibli, které označují „čas“, kdy bude papežství vládnout zemi, právě onen „čas“, který lidstvo nazývá temným středověkem. Bible zjevuje papeže jako papežství tím, že opakovaně určuje přesné období „času“, od roku 538 do roku 1798, kdy bude papežství vládnout světu. Pavel řekl, že bude zjeven ve svém čase.

Pavel rovněž určuje, že je to papež, kdo „se protiví a povyšuje nade všecko, co slove Bůh aneb čemu se božská čest činí; tak že se jako Bůh posadí v chrámě Božím, vydávaje se za Boha“. To mimo jiné ukazuje, že antikrist biblického proroctví je náboženským symbolem. Není to nějaký Hitler ani Alexandr Veliký. Tím se dále zužuje určení papeže, neboť není pouze náboženským tyranem, nýbrž náboženským tyranem, který se prohlašuje za toho, kdo je uvnitř Božího chrámu. Antikrist si činí nárok na místo uvnitř křesťanské církve.

Podle Pavla a Daniele, když je papež ve své vyznávané křesťanské církvi, projevuje povahu satana, který toužil usednout na Boží trůn a být vyvýšen nade vše. Říkám Pavel a Daniel, neboť většina biblických vykladačů uznává, že když Pavel ukazuje, že jedním z rysů papeže je, že je naprostým narcistou, Pavel jednoduše cituje z Danielova popisu papeže v jedenácté kapitole knihy Daniel, kde Daniel zaznamenává:

Když Pavel oslovuje narcistní povahu papeže, parafrázuje Danielův verš a uvádí, že je to papež, „který se staví na odpor a povyšuje nade všecko, co se nazývá Bohem anebo čemu se vzdává božská pocta; takže se posadí jako Bůh v chrámě Božím a vydává se za Boha.“ Verš v Danielovi, který určuje charakter papežství, se rovněž vztahuje k „času“, jenž byl určen k tomu, aby „zjevil“, že papežství bylo antikristem, neboť označuje, že papežství bude „prospívat“, dokud „se nenaplní rozhořčení“.

„Rozhořčení“ skončilo roku 1798, takže Daniel v tomto verši (ačkoli toto není jedno ze sedmi přímých míst v knihách Daniel a Zjevení, kde jsou zmíněny dějiny 1260 let) přece jen přímo označuje papežskou moc a vyznačuje, že roku 1798 utrpěla „smrtelnou ránu“, jak to nazývá Jan. Tento verš tedy označuje konec období papežské vlády, aniž by však určoval délku jejího trvání.

V tomto úryvku Pavel rovněž označuje moc, která měla bránit papežství převzít vládu nad světem v roce 538, když uvedl, že Tesaloničtí, jimž psal, tuto konkrétní pravdu již znali. Položil otázku: „Nepamatujete se, že jsem vám to pověděl, když jsem ještě byl u vás?“ Připomíná jim, že již věděli, „co zadržuje“ (to jest brání) papežství, dokud nebude „zjeveno ve svůj čas“. Mocí, která předcházela papežství a bránila mu převzít vládu nad světem, byla moc, která ovládala svět v době, kdy Pavel psal tento list. Byl to pohanský Řím. Pavel napsal, že pohanský Řím bude „odstraněn z cesty“, aby papežství mohlo převzít vládu nad světem.

Právě toto porozumění vedlo Williama Millera k rozpoznání, že moc symbolizovaná jako „ustavičná“ v knize Daniel je pohanský Řím. Adventismus uznává, že stavba, a tudíž všechna prorocká porozumění Williama Millera, byla založena na jeho chápání knih Daniel a Zjevení a že tyto dvě knihy pojednávají o dvou zpustošujících mocnostech, pohanském Římu a papežském Římu. V pasáži v Tesalonickým Miller, který již věděl (jako v jeho době věděl každý protestant), že papež je antikrist; když rozpoznal, že pohanský Řím byl historickou mocností, která předcházela papežské vládě, a že Pavel uvedl, že pohanský Řím má být odstraněn dříve, než papežství vystoupí na trůn země, tehdy to spojil s knihou Daniel a s „ustavičnou“, kde se třikrát uvádí, že ustavičná musela být „odstraněna“ předtím, než papežství převzalo vládu nad světem. Pavlovo svědectví Millerovi umožnilo uvidět, že pohanský Řím je Danielova „ustavičná“, a poté mohl rozpoznat, že Danielovy dvě zpustošující mocnosti byly pohanský a papežský Řím. Tato pravda představuje základ milleritského hnutí. Adventismus dnes práci Millera zcela jistě odmítá, avšak stále chápe, že tento přehled Millerova rozvíjení porozumění „ustavičné“ v Danielovi dokazuje, že moc, o níž Pavel říká, že „zadržuje“ vzestup papežské moci, dokud nebude odstraněna, byl pohanský Řím, což je správný rozbor Millerova myšlení o těchto otázkách.

S pravdou, že „ustavičná“ v knize Daniel je symbolem pohanského Říma, který předcházel království papežského Říma, jež Daniel představil jako ohavnost zpustošení, mohl Miller poté rozpoznat prorocké časy spojené s královstvími biblického proroctví; a jak se jeho mysl otevírala těmto poznatkům, sestavil soubor pravd, které představují základy adventismu. Tyto pravdy byly zvěčněny na dvou tabulích průkopnických schémat z let 1843 a 1850. Tyto pravdy jsou základem adventismu a byly založeny na rozpoznání „času“. Dějiny toho, kdy byly tyto základy položeny, jsou hlavním tématem Habakukových tabulí.

Na Chabakukových tabulích není poukázáno na to, že základy, které byly založeny na čase, vytvořily stavbu poskytující pohled nezbytný k tomu, aby poslední generace rozpoznala, že existovaly pravdy, které byly znázorněny jako základy. Byla jedna první pravda, která byla úplně prvním kamenem položeným do základu, avšak „každodenní“ v knize Daniel nebylo Millerovou první pravdou. Pravdou, která se měla stát prvním kamenem v základu, jejž byl Miller povolán budovat, bylo „sedm časů“ z Leviticu dvacet šest, avšak bez pravdy o „každodenním“ by Miller nebyl rozpoznal strukturu proroctví, kterou potřeboval rozpoznat, aby mohl předložit poselství prvního anděla. Jeho struktura spočívala v zasazení proroctví do perspektivy dvou pustošících mocností. Miller se zabýval drakem (pohanský Řím) a šelmou (papežstvím). Třetí anděl se obrací k draku (Organizace spojených národů), šelmě (papežství) a falešnému proroku (Spojené státy).

Jestliže člověk přijme všechna časová proroctví, nikoli některá, nýbrž všechna, jak je předložili millerité na dvou posvátných pionýrských grafech, musí tyto pravdy osobně prozkoumat. Jak by je mohl přijmout, kdyby je nikdy neprozkoumal? Jestliže ti, kdo zkoumají základní pravdy, učiní z těchto pravd svou osobní odpovědnost k prověření a poté všechny tyto pravdy přijmou, pak stavěli na Skále, a ne na písku.

Aby ti, kdo budou naslouchat, mohli analyzovat časová proroctví v dějinách milleritského hnutí, je zapotřebí přistoupit k historickým obdobím, která jsou těmito časovými proroctvími představena. To představuje práci spočívající ve znázorňování událostí na časové ose. Když student proroctví dospěje k takové úrovni zkoumání, že bere v úvahu tato prorocká období, určená millerity z Bible a následně potvrzená historickým záznamem, bude v postavení rozpoznat, že dějiny na počátku časového proroctví symbolicky předobrazují dějiny na konci téhož proroctví. Z tohoto hlediska by se měl student naučit, že dějiny se opakují. A s tímto porozuměním by měl také vidět, že Ježíš znázorňuje konec počátkem.

A z prorocké linie proroctví, která vykresluje konec světa jako „stavbu chrámu“, by měl student vědět, že na chrám, který je budován na základu, je nakonec položen závěrečný vrcholový kámen. Měl by dospět k poznání, že základ chrámu, který byl Miller použit k tomu, aby jej vynesl na světlo (a který představuje Ježíše Krista, neboť žádný jiný základ nemůže být položen než Ježíš Kristus), byl základem vybudovaným na prorockém čase. Protože Ježíš znázorňuje konec prostřednictvím počátku, měl by student také vidět, že vrcholový kámen, závěrečný kámen na chrámu, musí být obdobou základu. Základem chrámu pro Millera byl prorocký čas, avšak tím základem byl přesto Ježíš Kristus.

Pavel ztotožňuje své dílo se vztyčováním chrámu, jehož základ či počátek položil. Byl apoštolem pohanů a bylo ho užito k položení základu křesťanské církve. V témže oddílu Pavel rovněž uvádí, že naše těla jsou chrámem Ducha svatého. Je tu také Šalomounův chrám a svatyně z pouště, které všechny mají základy, jež jsou všechny představovány jako Ježíš Kristus. Základem, k jehož vztyčení bylo užito Millera, byl chrám adventismu a základem onoho chrámu je zcela jistě Ježíš Kristus; avšak konkrétněji je to chrám, který je vztyčován z materiálů duchovních a prorockých.

Vrcholový kámen tedy musí být rovněž Ježíš Kristus, avšak vrcholový kámen musí zahrnovat také prvořadé prorocké pravidlo, neboť Miller obdržel soubor pravidel, který obsahuje prvořadé pravidlo mileritů, jímž byl princip „rok za den“. Bez tohoto pravidla neexistuje žádné rozpoznání časového proroctví, a není tedy žádný základ. Na konci musí existovat protějšek, který představuje Ježíše Krista (Základ) a který je prvořadým pravidlem v rámci souboru pravidel ustanovujícího Zjevení Ježíše Krista. Tímto pravidlem je ovšem pravidlo „první zmínky“, představující atribut Kristova charakteru, který označuje konec od počátku.

Ve 2. Tesalonickým ti, kteří nepřijali lásku k pravdě, aby mohli být spaseni, odmítli pravdu, jak je vyjádřena řeckým slovem odvozeným od hebrejského slova utvořeného třemi písmeny, které se ve Starém zákoně překládá jako „pravda“. Skupina, která přijímá mocné bludy, protože uvěřila lži, odmítla se vrátit na staré stezky, k základům adventismu, jak jsou znázorněny na dvou posvátných tabulích. A tak pasáž, kterou již nějakou dobu zkoumáme, praví:

V tomto předchozím oddílu jsou „sbory, které nepřijaly lásku k pravdě“, Danielem i Matoušem označené za bezbožné a pošetilé panny, o nichž Amos 8,12 uvádí, že začnou hledat Boží poslední výstražné poselství, když už bude příliš pozdě. Je příliš pozdě, protože uvěřily lži týkající se základů adventismu. Adventismus začal tuto lež poprvé vstřebávat v roce 1863 a od té chvíle už to byl jen nepřetržitý úpadek.

To, co se chystám napsat, je předpokládám zcela subjektivní, avšak jaké nové prorocké světlo bylo do adventismu uvedeno od roku 1863? Ellen White o poselství Jonese a Waggonera z roku 1888 říká, že to bylo poselství, které sama předkládala již po léta. Jejich poselství mohlo adventismu v roce 1888 znít nově a šokujícím způsobem, avšak ona novost i onen otřes nebyly vyvolány novým poselstvím, nýbrž slepotou, která se usazovala na Božím lidu od roku 1863.

Ellen Whiteová označila adventismus za nacházející se v laodicejském stavu již před rokem 1863, takže slepota Laodiceje již před rokem 1863 začínala pronikat do adventismu, avšak v roce 1863 církev oficiálně odložila stranou pravdu týkající se „sedmi časů“ z Leviticus dvacet šest, což bylo vůbec první „časové proroctví“, které Miller objevil. V adventismu se od roku 1863 neobjevilo žádné prorocké světlo! Co se změnilo?

Úplně první kámen chrámového základu, který byl zbudován na prorockém čase a představoval Ježíše Krista, byl adventismem v roce 1863 odložen stranou. První kámen, který Miller vložil do chrámového základu založeného na čase, jak jej v Danielovi představil Kristus, jenž sám sebe ztělesnil jako Palmoniho, „podivuhodného počtáře“, byl zavržen a odložen stranou. Úplně první kámen, který Miller objevil…

V příštím článku budeme v tomto pokračovat.