Zjevení Ježíše Krista – číslo devět

Kniha Izajáš, a zvláště závěrečné prorocké poselství Izajášovo, obsažené v kapitolách čtyřicet až šedesát šest, je výkladem, který zdůrazňuje několik významných prorockých pravd přímo spojených se Zjevením Ježíše Krista, jež je nyní odpečeťováno, jak se blížíme k závěru lidské doby milosti. Jednou z těchto pravd je zjevení Alfy a Omegy. Žádná jiná kniha Bible se ani zdaleka nepřibližuje Izajášovu svědectví o tom prvku Božího charakteru, který znázorňuje konec věci spolu s počátkem věci.

Právě v Izajášovi Bůh vymezuje, co je tím, co dokazuje, že Bůh je Bůh.

Izajášovo závěrečné prorocké poselství zdůrazňuje dokonalé a konečné naplnění příchodu Utěšitele, kterého Ježíš zaslíbil.

Utěšitel přišel v červenci roku 2023. Další pravdou zdůrazněnou v Izajášově vyprávění je skrytá, trojstupňová historie sedmi hromů, která je strukturou „emeth“, hebrejského slova utvořeného z prvního, třináctého a posledního písmene hebrejské abecedy.

Další důležitou pravdou představenou v Izajáši je úloha islámu jako nástroje Božího vykonávacího soudu nejprve nad Spojenými státy a poté nad světem kvůli prosazení nedělního zachovávání.

Všechny tyto pravdy by mohly být zařazeny jako součásti poselství Půlnočního volání, které je v podobenství o deseti pannách znázorněním poselství Zjevení Ježíše Krista, jež dal Otec Ježíši, který je dal Gabrielovi, který je dal Janovi, jenž je sepsal a poslal církvím. Používali jsme poslední Izaiášovo vyprávění, abychom podpořili linii prorockých událostí počínající v jedenácté kapitole Zjevení, a nyní jsme dospěli ke dvanácté kapitole, kde nacházíme ženu oděnou sluncem, která je představena symbolikou, již Izaiáš tak pevně potvrzuje, totiž že Kristus znázorňuje konec nějaké věci počátkem nějaké věci.

Žena ze Zjevení dvanácté kapitoly je symbolem Božího vyvoleného lidu v průběhu dějin. Dvanáct kmenů starověkého doslovného Izraele představuje počátek Božího vyvoleného lidu smlouvy. Dvanáct kmenů je předobrazem závěru starověkého doslovného Izraele, kdy Kristus vyvolil dvanáct učedníků. Těchto dvanáct učedníků na konci starověkého doslovného Izraele byli také dvanácti apoštoly na počátku novodobého duchovního Izraele. Dva počáteční svědkové a jeden závěrečný svědek se spojují, aby ustanovili tři svědky, kteří označují sto čtyřicet čtyři tisíc jako závěr novodobého duchovního Izraele.

Sto čtyřicet čtyři tisíc jsou také korouhví, kterou jejich bratří zavrhli. Jsou korouhví, která byla údolím mrtvých suchých kostí ležících na ulici velikého města Sodomy a Egypta, které byly zavražděny šelmou vystupující z bezedné propasti. Jsou korouhví, která je kameny koruny, jež žena nosí na své hlavě.

Praporcem, jímž je sto čtyřicet čtyři tisíc, jsou kameny, stejně jako Kristus.

Kristus je předobrazem sto čtyřiceti čtyř tisíc a Petr souhlasí s Pavlem, že Kristus je „živý kámen“, který byl zavržen, a Petr rovněž ztotožnil Boží lid jako „živé kameny“.

Sto čtyřicet čtyři tisíc nejsou pouze kameny v koruně té ženy, oni jsou tou korunou samou.

Kristus předobrazuje sto čtyřicet čtyři tisíc. On je Skála a oni jsou „kameny“. Jsou „korunou slávy v ruce Hospodinově“ a Kristus je korunou slávy.

Když uvažujeme o čísle dvanáct v souvislosti se začátkem a koncem, žena představuje vyvolený smluvní lid od starověkého Izraele na hoře Sinaj až po dějiny sto čtyřiceti čtyř tisíc. Byli předobrazeni Kristem a jeho narození předobrazilo vzkříšení mrtvých suchých kostí z ulice, kde byli 18. července 2020 zavražděni. Dvoustupňový proces, který Ezechiel třicet sedm tak výstižně označuje a který přivádí tyto dva proroky k životu, je „poprvé zmíněn“ při stvoření Adama.

Adam byl stvořen ve dvou krocích. Nejprve byl utvořen, potom do něho Kristus vdechl dech života, právě tak jako dech od čtyř větrů v Ezechielovi přivedl suché kosti k životu. Adam byl stvořen jako plně dospělý muž, avšak jeho stvoření nebylo o nic méně jeho zrozením. Sto čtyřicet čtyři tisíc se rodí po třech a půl symbolických dnech ležení mrtvých na ulici, která prochází údolím smrti. Sto čtyřicet čtyři tisíc se rodí z ženy, která porodila „syna, jenž měl pást železnou berlou“. Jako symbol církve v průběhu dějin představuje žena ze Zjevení dvanáct tytéž symbolické významy jako „hora“ z Daniela dva.

Týž sled proroctví, který se nachází u Daniela, je převzat ve Zjevení. Danielův kámen, jenž je bez přičinění rukou vyťat z hory, je Petrovými „živými kameny“, kteří „jsou budováni v duchovní dům, svaté kněžstvo“, a Danielův kámen také představuje sto čtyřicet čtyři tisíc. Hora je Boží církev v průběhu dějin.

Poselství Půlnočního volání sto čtyřiceti čtyř tisíc je také znázorněno jako pozdní déšť a právě v době pozdního deště Bůh „zřizuje“ království, které představuje Danielův kámen.

Čtyři větry islámu jsou uvolněny při nedělním zákoně, a poté Kristus ustanoví své království. Děje se to ve dnech duchovních království druhé kapitoly Danielovy. Poslední čtyři duchovní království v Nebúkadnesarově snu byla předobrazena prvními čtyřmi doslovnými královstvími. Doslovný Babylón, Médo-Persie, Řecko a Řím představují duchovní Babylón, Médo-Persii, Řecko a Řím.

Duchovní Babylon je hlavou ze zlata, která v roce 1798 utrpěla smrtelnou ránu, jak to předobrazuje Nebúkadnesarovo dočasné odnětí moci na „sedm časů“. Když trojnásobné spojení draka, šelmy a falešného proroka vytvoří osmé království, které je z těch sedmi, bude se skládat ze všech duchovních království, znázorněných v Nebúkadnesarově soše ve druhé kapitole. Papežství mrtvé i papežství vzkříšené jsou duchovní hlavou ze zlata na počátku i na konci čtyř duchovních království této sochy. Spojené státy jsou jako druhé ze čtyř království znázorněny jako duchovní Médo-Persie. Organizace spojených národů je jako třetí ze čtyř království znázorněna jako duchovní Řecko a společně všechna tvoří trojnásobné spojení draka, šelmy a falešného proroka k ustanovení osmého království, které je z těch sedmi. Papežství je antikrist a usiluje o napodobení Krista. V tomto ohledu je papežství z posledních čtyř duchovních království první i poslední.

Kámen vytesaný z hory se stává královstvím, které naplňuje celou zemi, a je vztyčen jako prapor „ve dnech těchto králů“, neboť všechna duchovní království té sochy jsou v „posledních dnech“ aktivně zastoupena. Vztyčení praporu, jímž je ustanovení Kristova království, nastává tehdy, když jsou uvolněny čtyři větry islámu a při nedělním zákoně je bez míry vylit pozdní déšť.

Kámen vytesaný z hory rozdrtí na kusy všechna duchovní království země, představovaná „železem, mědí, hlínou, stříbrem a zlatem“. Sto čtyřicet čtyři tisíc představuje Krista, jenž je ve Zjevení dvanáct „dítě mužského pohlaví“, jehož narození předobrazovalo zrození sto čtyřiceti čtyř tisíc. „Dítě mužského pohlaví“ má „vládnout nade všemi národy železnou holí“. Tou holí rozdrtí národy.

Syn Boží byl zplozen Otcem. Mnozí se této pravdy chopí a překrucují ji ke své vlastní záhubě. „Zplozen“ znamená zrodit, avšak víme, že nikdy nebyla doba, kdy by Kristus neexistoval.

Když je Kristus označen jako „zplozený“ Otcem, je tím vyjádřena pravda vztahující se ke Kristu, pravda, která je zničena, je-li násilně vtěsnána do modelu lidského rodičovství. Nemůžeme posuzovat Boha ze své lidské perspektivy. Můžeme Boha posuzovat pouze tak, jak nám On sám předkládá své hodnocení sebe samého.

Překrucovat slovo „zplozený“, aby se ztotožnilo s představou, že byl čas, kdy Otec porodil Krista, znamená věnovat „pozornost svůdným duchům a učením démonů“. Pro účel našeho nynějšího studia pouze poukazuji na to, že žena ze Zjevení dvanácté kapitoly měla porodit „dítě mužského pohlaví“, které má vládnout národům železnou holí. Sto čtyřicet čtyři tisíc budou rovněž vládnout národům železnou holí.

Církev v Thyatiře se vrací, když je při nedělním zákonu uzdravena smrtelná rána papežství. V oné dějinné etapě je Božímu lidu dáno zaslíbení, že ti, kdo zvítězí, budou vládnout „národům“ „železnou berlou“.

Boží lid, který se nachází v závěrečném projevu církve v Thyatiře, tvoří sto čtyřicet čtyři tisíc. Žena na počátku porodila Krista a na konci porodí sto čtyřicet čtyři tisíc, kteří následují Beránka.

Kristus se narodil jako „první“ a těch sto čtyřicet čtyři tisíc následuje Beránka, takže se rodí jako „poslední“. Kristus byl „vzat k Bohu“, právě tak jako oba svědkové ze Zjevení jedenácté kapitoly. Obě její děti vystupují k Otci.

Kristus jako Hospodin zástupů je také „podílem Jákobovým“ a Izrael je „prutem jeho dědictví“; Izrael je rovněž jeho „bitevní sekyrou“ a jeho „válečnými zbraněmi“, jichž užívá, aby „rozdrtil národy“.

Kristus i sto čtyřicet čtyři tisíc spolu vládnou národům a rozbíjejí je železným prutem. Kristus je „podíl Jákoba“, ale stejně tak i Jeho lid.

Kámen vytesaný z hory, představující Boží církev, je konečným zjevením Jeho církve, která naplňuje zemi Jeho slávou, a jsou použiti jako Boží válečné kladivo, aby udeřili do nohou té sochy a proměnili ta království v „plevy letních humen“. Ta království jsou odváta větrem.

Bylo nutné zasadit symboliku ženy do kontextu praporu, který je vztyčen k nebi, neboť dvanáctá kapitola Zjevení určuje počátek války mezi Kristem a satanem, která začala v nebi, a tím zároveň označuje válku v nebi, jež vymezuje závěr velikého sporu mezi Kristem a satanem. Dvanáctá a třináctá kapitola Zjevení znázorňují závěrečnou válku velikého sporu, a činí tak tím, že zobrazují satanovy zástupce a sto čtyřicet čtyři tisíc, jak bojují v nebesích.

V příštím článku přistoupíme k pojednání o válce v nebi v „posledních dnech“, která byla předobrazena válkou v nebi, jež započala na počátku.