Počátek církve v Pergamu se datuje k vydání milánského ediktu v roce 313, kdy se uskutečnil čtvrtý smluvní sňatek z jedenácté kapitoly knihy Daniel, a to mezi Constantií a Liciniem. Západní císař Konstantin Veliký dal Constantii za manželku východnímu císaři Liciniovi na stvrzení smlouvy. Constantia byla Konstantinovou polorodou sestrou a její sňatek se uskutečnil v souvislosti s vydáním ediktu. Sňatková smlouva neměla dlouhého trvání a následně se znovu rozhořela občanská válka. Constantia zůstala po celou občanskou válku s Liciniem, a když ho Konstantin v roce 324 porazil, prosila Konstantina, aby Liciniovi ušetřil život. Konstantin zprvu Licinia ušetřil, později však nařídil jeho popravu. Sama Constantia pak žila na Konstantinově dvoře přibližně do roku 330.
Čtvrtý smluvní sňatek z jedenácté kapitoly knihy Daniel, uzavřený v únoru roku 313, zahájil symbolické období představované Pergamem a pergamská církev trvala až do nástupu thyatirské církve, jejíž období začalo, když papežská moc v roce 538 nastoupila na trůn. Rok 538 znamenal konec Pergamu a zároveň i pátý smluvní sňatek z jedenácté kapitoly knihy Daniel, neboť papežská církev usedla na trůn prostřednictvím prorockého smluvního sňatku se světskými mocemi Říma. Období Pergamu začalo sňatkovou smlouvou alfa v roce 313 a skončilo smluvním sňatkem omega v roce 538. V roce 1798 se evropští králové rozvedli se svou papežskou nevěstou, když Napoleon zajal papeže.
Zajetí a rozvod papežské nevěsty byly předobrazeny již prvním sňatkem sjednaným smlouvou, o němž pojednává jedenáctá kapitola knihy Daniel a který byl uzavřen mezi ptolemaiovskou a seleukovskou říší. Proroctví šestého až osmého verše se naplnilo, když roku 252 př. n. l. dal Ptolemaios II. Filadelfos (král jihu) svou dceru Bereníké za manželku Antiochovi II. Theovi (králi severu), aby ukončil druhou syrskou válku. Dohoda vyžadovala, aby Antiochos zapudil svou manželku Láodiké i její syny. Po smrti Ptolemaia II. roku 246 př. n. l. přijal Antiochos Láodiké zpět a Bereníké zapudil. Láodiké pak dala Antiocha otrávit a zosnovala vraždu Bereníké i jejího syna v kojeneckém věku. Bereníké si tedy, jak uvádí zmíněný verš, „neudržela moc“ a „byla vydána“.
Ptolemaios III. Euergetés, bratr Bereníké („výhonek z jejích kořenů“), se stal egyptským králem a vpadl do seleukovské říše, aby pomstil svou sestru, čímž zahájil třetí syrskou válku, která probíhala v letech 246–241 př. n. l. Ptolemaios dobyl významná města (včetně Seleukie a Antiochie), pronikl hluboko na území Seleukovců a odvezl obrovskou kořist, včetně mnoha model a posvátných nádob, které Kambýsés dříve odvezl z Egypta. S kořistí se vrátil do Egypta, čímž naplnil předpověď, že jejich bohové a drahocenné předměty budou odvlečeni do egyptského zajetí.
První sňatkové spojenectví popsané v jedenácté kapitole knihy Daniel bylo předobrazem sňatkového spojenectví z roku 538 mezi papežským Římem a evropskými králi. Ve verších šest až osm dává král jihu nevěstu, aby tak uzavřel smlouvu, která je následně porušena. Po porušení smlouvy následuje vpád do severního království, dobytí jeho území a odvezení jeho pokladů. V odpovídajících dějinných událostech Napoleon, představující krále jihu, vnutil roku 1797 Papežskému státu smlouvu z Tolentina. Následujícího roku vstoupila francouzská vojska pod velením generála Berthiera do Říma a zajala papeže Pia VI., představujícího krále severu. Francouzi se také zmocnili pokladů v Římě a odvezli je do Francie, podobně jako Ptolemaios odvezl poklady ze severního království do Egypta.
Sňatková smlouva uzavřená v Miláně roku 313 ukončila občanskou válku, stejně jako sňatková smlouva mezi severní a jižní říší Ptolemaia II. Filadelfa a Antiocha II. Thea ukončila druhou syrskou válku. Rozvod západní a východní říše roku 324 měl svůj předobraz v tom, že se Antiochos roku 246 př. n. l. rozvedl se svou egyptskou nevěstou, kterou si vzal na základě smlouvy. Oba rozvody odpovídají rozvodu z roku 1798.
Pergamon zahrnuje období 225 let od roku 313 do roku 538. Toto období začalo druhým smluvním sňatkem pohanského Říma a skončilo prvním smluvním sňatkem papežského Říma. Prorocké dějiny Pergamu propojují dva smluvní sňatky pohanského Říma se dvěma smluvními sňatky papežského Říma, stejně jako linie sedmi Kleopater propojuje dva smluvní sňatky seleukovské říše se dvěma smluvními sňatky pohanského Říma. Dva sňatky v seleukovské říši byly prostřednictvím Kleopatry propojeny se dvěma sňatky říše pohanského Říma, které byly zase prostřednictvím symbolické církve v Pergamu propojeny se dvěma sňatky papežského Říma.
Sňatek alfa seleukovské říše v roce 252 př. n. l. byl předobrazem sňatku omega Kleopatry Syry, dcery Antiocha Velikého, s Ptolemaiem V. v roce 193 př. n. l. v Rafii. Tento sňatek ukončil pátou syrskou válku. Smluvní sňatek alfa pohanského Říma byl uzavřen v roce 40 př. n. l. mezi Markem Antoniem a Octavií. Octavia byla sestrou Octaviana, později známého jako Augustus Caesar. Sňatek z roku 40 př. n. l. souvisel s uzavřením smlouvy z Brundisia. Antonius se v roce 32 př. n. l. rozvedl s Octavií kvůli Kleopatře, čímž znovu rozpoutal občanskou válku, která skončila uzavřením smlouvy v roce 40 př. n. l. Marcus Antonius byl východním protivníkem a Octavianus západním soupeřem. V egyptských dějinách bylo sedm Kleopater. První z nich představovala smluvní sňatek omega seleukovské říše a sedmá a poslední Kleopatra představovala rozvod, jímž zaniklo smluvní manželství alfa pohanského Říma.
Kristus vždy znázorňuje konec pomocí počátku, takže sňatek alfa Seleukovců v roce 252 př. Kr. odpovídá sňatku omega Seleukovců v roce 193 př. Kr. Alfa i omega dějin Seleukovců odpovídají sňatkům alfa i omega jak pohanského, tak papežského Říma. Sňatek omega pohanského Říma v roce 313 byl zároveň smluvním sňatkem alfa Pergamu a byl předobrazem smluvního sňatku omega Pergamu, který byl zároveň sňatkovou smlouvou alfa papežského Říma v roce 538. Smluvní sňatky alfa i omega pohanského Říma tak odpovídají sňatku alfa papežského Říma v roce 538. Ke sňatku omega papežského Říma dojde s brzkým příchodem nedělního zákona. Alfa roku 538 je předobrazem omegy nedělního zákona a předobrazy alfy roku 538 byly smlouva z Brundisia z roku 40 př. Kr. a smluvní sňatek milánského ediktu z roku 313. Sňatek alfa seleukovské říše v roce 252 př. Kr. odpovídá smluvnímu sňatku papežského Říma v roce 538 a jakožto sňatek alfa seleukovské říše odpovídá také sňatku omega u Rafie v roce 193 př. Kr.
Sňatková spojenectví severu a jihu z let 252 a 193 př. n. l. odpovídají sňatkovému spojenectví z roku 538, které zase odpovídá sňatkovým spojenectvím pohanského Říma z let 40 př. n. l. a 313. Všech pět sňatkových spojenectví zachycených v dějinách popsaných v jedenácté kapitole knihy Daniel nachází své dokonalé naplnění v šestém a posledním sňatkovém spojenectví, k němuž dojde při brzkém zavedení nedělního zákona. První dva sňatky jsou válkami mezi protivníky ze severu a jihu, zatímco třetí a čtvrtý představují občanskou válku mezi východem a západem. Pátý a šestý sňatek představují duchovní válku mezi východem a západem; mezi pravoslavím a římským katolicismem; nebo mezi státem a církví. Jedním z hlavních rozdílů mezi pravoslavím a římským katolicismem je to, že pravoslavní přijímají takzvaný „césaropapismus“.
Césaropapismus
Césaropapismus je spojením církve a státu, v němž má rozhodující postavení stát. Římský katolicismus tuto strukturu odmítá a přidržuje se Justiniánova dekretu z roku 533, který označil římskokatolickou církev za hlavu církví a také za napravovatelku heretiků. Duchovní zápas spojený s posledními dvěma sňatky uzavřenými na základě smlouvy se vedl o to, zda muž, představující světskou moc, vládne nad ženou, představující církevní moc. Součástí duchovní války byly také rozdíly v některých aspektech bohoslužby v církvi a učení označované jako „filioque“.
Filioque
Filioque znamená „i Syna“. K pochopení významu termínu „filioque“ je třeba nahlížet na město Nikaiu, kde bylo poprvé přijato „nikajské vyznání víry“, z prorockého hlediska. Nikaia prorocky souvisí s linií islámu, neboť právě zde je vyznačena druhá historická bitva u Nikaie, a prorocky souvisí také s duchovním bojem východního a západního katolicismu. Papež Lev je jakožto symbol rovněž spjat s Nikaiou a s prorockým svědectvím nikajského vyznání víry.
V jedenácté kapitole knihy Daniel je uvedeno šest smluvních sňatků, z nichž první čtyři představují vojenské konflikty mezi severem a jihem nebo mezi východem a západem. Poslední dva představují duchovní konflikty mezi pravoslavnými katolíky na východě a římskými katolíky na západě. Šestý a poslední smluvní sňatek bude zahrnovat symboliku zápasu o nicejské vyznání víry, bude v něm figurovat papež Lev a v konečném důsledku potvrdí římskokatolické pojetí spojení církve a státu, které odmítá „césaropapismus“ zastávaný východními pravoslavnými, podle něhož je světská moc autoritou nad církví.
„Co je však ‚obraz pro šelmu‘? A jak má být vytvořen? Tento obraz vytváří šelma se dvěma rohy a je to obraz pro šelmu. Nazývá se také obrazem šelmy. Abychom tedy poznali, jaký tento obraz je a jak má být vytvořen, musíme zkoumat charakteristické rysy samotné šelmy — papežství.
„Když se prvotní církev zkazila tím, že se odchýlila od prostoty evangelia a přijala pohanské obřady a zvyky, ztratila Božího Ducha i Boží moc; a aby mohla ovládat svědomí lidí, hledala podporu světské moci. Výsledkem bylo papežství, církev, která ovládala státní moc a využívala ji k prosazování vlastních cílů, zvláště k trestání ‚kacířství‘. Aby Spojené státy vytvořily obraz šelmy, musí náboženská moc ovládnout světskou vládu natolik, že církev bude rovněž využívat státní moc k uskutečňování vlastních cílů.“ Velký spor věků, 443.
Césaropapismus a filioque představují dva hlavní rozdíly mezi západními a východními katolíky. V prvním případě jde o spor o světskou moc; ve druhém o teologický spor o to, zda Duch svatý „vychází“ pouze z Otce, nebo zda vychází z Otce i Syna. Římskokatolická církev věří, že Duch svatý vychází z obou, zatímco východní církev odmítá „filioque“ a vyslovuje se proti dodatku, podle něhož Duch svatý vychází z Krista. Teorie filioque byla postupně začleňována do původního vyznání víry, které bylo formulováno na nicejském koncilu v roce 325, čtyři roky po vydání prvního nedělního zákona a rok poté, co Konstantin porazil Licinia a stal se jediným vládcem Římské říše. Původní vyznání víry nezahrnovalo otázku „filioque“, která se nakonec stala jedním ze dvou hlavních důvodů odloučení východní a západní katolické církve.
Na konstantinopolském koncilu roku 381 bylo nicejské vyznání víry rozšířeno do podoby, která vešla ve známost jako nicejsko-cařihradské vyznání víry. Rozšířená formulace týkající se Ducha svatého obsahovala slova „jenž z Otce vychází“. Východní pravoslavné církve dodnes užívají tuto podobu vyznání víry bez pozdějšího dodatku filioque. O padesát let později, na efezském koncilu roku 431, byla znovu potvrzena víra přijatá v Nikáji roku 325 a koncil zakázal zavádět jinou víru namísto nicejského vyznání. Tento zákaz východní církev používala jako argument proti doplnění vyznání víry o filioque. Na třetím toledském koncilu roku 589 se filioque objevilo v latinském znění vyznání víry užívaném ve Španělsku. Jeho užívání souviselo s odporem vůči arianismu mezi Vizigóty a zdůrazňovalo plné božství Syna. Třetí toledský koncil je proto obecně považován za významný raný mezník v začleňování filioque do západního znění vyznání víry.
V 8. a 9. století se filioque stalo normou v církvích pod vládou Karla Velikého a Karlovců. Bylo obhajováno na západních synodách a postupně přijímáno v celé latinské Evropě s výjimkou Říma. Východ se o tomto dodatku dozvěděl a začal proti němu vznášet námitky.
V roce 1014 papež Benedikt VIII. oficiálně zavedl do mše v Římě vyznání víry s dodatkem filioque. Právě tehdy se filioque stalo standardní součástí římské liturgie. Tento krok je často považován za rozhodující krok Západu. V roce 1054 došlo v rámci velkého schizmatu ke vzájemným exkomunikacím a filioque bylo jednou z hlavních teologických otázek, které již tehdy rozdělovaly Východ a Západ.
Na florentském koncilu v letech 1438/39 římská církev znovu potvrdila filioque a papežskou svrchovanost. Tohoto koncilu se zúčastnil východní císař Jan Palaiologos. Palaiologos byl starším bratrem a předchůdcem Konstantina XI., který naplnil stopadesátileté proroctví, jehož lhůta uplynula 27. července 1449. Na koncilu v letech 1438/39 usiloval císař Jan Palaiologos o vojenskou a hospodářskou podporu proti Osmanům a přitom přijal římskokatolické stanovisko k filioque a papežské svrchovanosti. Když se spolu s řeckým doprovodem vrátil do Konstantinopole, východní církev dohodu odmítla. V současnosti se římskokatolická církev a většina odpadlických protestantských církví nadále drží filioque, zatímco východní pravoslavná církev je odmítá.
V roce 325 svolal Konstantin Veliký, symbol pergamské církve kompromisu, nikajský koncil a také se jej zúčastnil. Během sedmnáctiletého období od milánského ediktu až do prorockého rozdělení říše v roce 330 bylo přijato nikajské vyznání víry.
V roce 533 byl vydán Justiniánův dekret a následujícího roku, v roce 534, byl zaveden Justiniánův kodex. V roce 538 pak papežská moc překonala třetí překážku, když byli Gótové vyhnáni z města Říma. Poté byl na třetím orleánském koncilu přijat nedělní zákon.
Období let 313 až 330 představuje širší fraktál alfa 225letého období církve v Pergamu, zatímco období let 533 až 538 představuje její fraktál omega. V roce 313 byl vydán milánský edikt a o 225 let později, v roce 538, byl zaveden nedělní zákon. V rámci širších dějin alfy odpovídá období od ediktu z roku 313 po první pohanský nedělní zákon z roku 321 období od dekretu z roku 533 po první papežský nedělní zákon z roku 538. Pergamos poskytuje tři obrazy právního aktu, který předchází nedělnímu zákonu a vede k jeho zavedení. Pergamos rovněž představuje „odpadnutí, které přichází nejprve“, o němž Pavel píše ve svém druhém listu tesalonické církvi.
Ať vás nikdo žádným způsobem nesvede; neboť onen den nepřijde, dokud nejprve nenastane odpadnutí a nebude zjeven onen člověk hříchu, syn zatracení, který se protiví a povyšuje nade všechno, co se nazývá Bohem nebo co je uctíváno, takže jako Bůh usedá v Božím chrámu a vydává se za Boha. 2. Tesalonickým 2:3, 4.
Odpadnutí, které předcházelo odhalení římského papeže jako člověka hříchu, je znázorněno sborem v Pergamu. Podle Pavla neporozumět této pravdě znamená uvěřit lži a všichni, kdo této lži uvěří, budou v důsledku toho vydáni mocnému působení bludu (2. Tesalonickým 2:10–12). Mocné působení bludu odpovídá soudu nad lidem smlouvy a nad zemí, v níž byl tento lid povolán k životu. V případě laodicejské Církve adventistů sedmého dne je mocné působení bludu znázorněno jejím odmítnutím výkladu Williama Millera, podle něhož „ustavičná“ v knize Daniel označuje pohanství obecně a konkrétněji představovala pohanský Řím. V případě Spojených států se mocné působení bludu nezakládá na odmítnutí toho, jak William Miller chápal tuto pasáž, jejímž prostřednictvím Miller dospěl k poznání, že „ustavičná“ znamená pohanství. Jejich blud naopak spočívá v tom, že zapomínají, že člověkem hříchu odhaleným po odpadnutí pohanského Říma byla papežská moc. Reagan tento blud předobrazil, když zapomněl, že již od dětství věděl, že papež je antikrist. Když Reagan v osmdesátých letech 20. století vstoupil do tajného spojenectví s tajemstvím nepravosti, předobrazil slepotu, kterou má podle této aplikace proroctví zopakovat Donald Trump. Ať už je tato slepota úmyslná, nebo je důsledkem mylných informací, zde předložený prorocký výklad předpokládá, že Trump zopakuje Reaganovu slepotu a podle Pavla bude vydán mocnému působení bludu.
Pergamon představuje období kompromisů a odpadnutí, které předcházelo nastolení papežství. Tyto dějiny prorocky odpovídají posledním létům Spojených států, období, které začalo prezidentstvím Ronalda Reagana. Ať už se uvažuje o Pergamu od ediktu z roku 313 do nedělního zákona z roku 538; nebo o fraktálu alfa Pergamu od tohoto ediktu do prvního nedělního zákona z roku 321; nebo o fraktálu omega Pergamu od roku 533 do nedělního zákona z roku 538, všechny tři linie představují prorockou strukturu obléhání.
V příštím článku se budeme zabývat jedním obléháním.